Schullerka
komentáře u knih
Spánek
Haruki Murakami
Zajímavá povídka, která donutí člověka přemýšlet. To zamyšlení jsem si dost užila a ilustrace v knize jsou opravdu krásné. Jen mám pocit, že ten náhlý konec byl takový autorům úskok od toho, aby nápad povídky nemusel rozvinout do jejího plného potenciálu.
Úzkosti a jejich lidé
Fredrik Backman
Moje první kniha od Backmana a od první stránky čtení jen svištělo, témata, postavy a styl vyprávění mě hodně bavil. Propletenost a postupné odhalování pravdy bylo zábavné. Humor, který není úplně temný, spíš takový hořkosladký ze života, mi dost sedl.
Upřímně řečeno se to ale asi od půlky knihy trochu zadrhlo a přišlo mi, že autor sám sebe dost rád poslouchá. Prostě už to nebylo jen "to je ale chytrý co?" ale "to jsem ale chytrý co?" což mi trochu lezlo na nervy. Závěr knihy to zase vytáhnul na ty čtyři hvězdičky, a nebráním se představě, že si od Backmana přečtu i něco jiného.
Zachránci nového času
Armand Baltazar
Knihu jsem dočetla především kvůli ilustracím, to je totiž hlavní tahák, text totiž za moc nestojí. Samotný svět, který Armand Baltazar vytvořil je fantastický, myšlenka různých časových epoch, které se srazili dohromady a způsobily tak různorodý a bohatý svět je skvělá. Pro nadšené dítě je tu snad všechno: roboti, dinosauři, futuristické skateboardy, letadla, piráti...
No ale ve výsledku ten bohatý svět je zadupán obyčejným příběhem a postavami, které nemají co říct. Samotný styl psaní byl občas celkem chaotický a já kusy příběhu (hlavně akční scény) chápala víc z těch ilustrací. Některé poučky mi tu taky přišly buď úplně mimo mísu nebo těžkopádně předložené.
Asi to stojí za to si knihu přečíst už jen kvůli tomu krásnému výtvarnému zpracování, ale doufala jsem ve víc.
Zaslíbená Země Nezemě 4
Kaiu Širai
Série se pořád drží pěkně vysoko na žebříčku mého hodnocení, stále napínavé, stále zvrácené. Co mi leze na nervy je ale to věčné 'přechytračil jsem tě protože jsem myslel 3 kroky na před' - 'ale já myslela 5 kroků napřed' -- 'HA! Já myslel 10 KROKŮ napřed'... jako sice hezký, že jsou děcka geniální, ale jako čtenáři mi to přijde celkem líné vysvětlení jejich pokroku.
Kdybychom alespoň viděli do hlavy jedné z postav trochu víc a ne že se všechno děje za oponou aby nám to bylo naservírováno na třech stranách. Je to tak trochu jako se koukat na šachový turnaj, kde se hráči potí a zírají na šachovnici dvacet minut předtím než udělají tah. My nevidíme ten myšlenkový proces, ale jen to kterou figurkou a kam ten člověk táhne. Což ještě nemusí být tak nudné u šachů, když člověk ví jak šachy hrát, ale v Zaslíbené Zemi Nezemi je to trochu těžší když tam vlastně žádná pořádná pravidla neplatí.
Past
Andrew Fukuda
Jak byly první dva díly podprůměr, tak tohle byl poslední hřebík do rakve. Příšerně zbytečná zápletka, s ještě zbytečnějším koncem, u kterého si člověk akorát řekne, k čemu teda četl ty předchozí dvě knihy. I když se trilogie přes všechny nesmyslnosti a příhodné věci, které tam autor nasázel dala celkem číst, tak ten konec to úplně zabil. Přišlo mi, že Fukuda už prostě měl dost textu, aby z toho byly tři knihy, tak to zabalil a už se neobtěžoval, aby to dávalo všechno smysl.
Postavy jako takové, a hlavně Gen vůbec nemají žádný růst. I když to vypadá, že Gen pobral trochu rozumu, tak v další kapitole jsme zase tam, kde jsme byli. Na to, že trilogie časově zabírá zhruba tři týdny, tak týpek se stihne šíleně zamilovat (aby tam byla ta tragická láska asi), 'odmilovat se' a zamilovat se do jiné (aby tam byl ten happy end že). Jak už jsem říkala u předchozích knih, ty myšlenky o Záři a Sisy, které Gena okupují pořád dokola, a ty scény, které mají víc sexuální podtext mi přišly víceméně trapné a někdy celkem odporné.
Shrnula bych to asi takhle: kdyby se Gen nechoval jako blb na začátku, tak by byli úplně na stejném bodě jako jsou na konci, ale bez stovek mrtvých, kteří zemřeli jeho chybami. Úplně trapný byl taky pokus o nějakou biblickou symboliku v závěru.
Kořist
Andrew Fukuda
O chlup lepší než první díl, ale pořád dost podprůměrná kniha. Záři nahradila Sisy, takže kluk má nad kým věčně slintat a přemýšlet jak úžasná ta holka je. Přehršel nesmyslných přirovnání jako třeba: "Kolem krku má uvázanou černou šálu, která připomíná krunýř černého škorpióna." nebo " Klesá ke mně s vlasy staženými dozadu a jeho doširoka otevřené oči připomínají dvě hrdličky." Tohle přirovnání doteď nechápu, co se tím básník snažil říct.
A když ignoruju tohle všechno tak zápletka byla až zbytečně úchylná. Jako vždy Gen se proměňuje v hrdinu, kterému se ve výsledku nic nestane ale v jeho stopách nechává jen mrtvé, kteří ups umřeli kvůli jeho blbostem.
Měděná rukavice
Holly Black
I když je to pořád trochu "Jak pejsek s kočičkou dělali dort", tak jsem si ten bláznivý slet událostí celkem užívala. Hlavně úplný začátek, kde mě první kapitoly naprosto šokovaly. Mám pocit, že série se bude s každým dílem o trochu zlepšovat a i když to není úplně dokonalé, tak se těším až si přečtu další díl.
Hon
Andrew Fukuda
Poprvé jsem tuhle knihu četla před sedmi lety. A dostala ode mě 4* protože jsem z ní byla celkem odvařená. No po druhém přečtení tak nějak nechápu proč.
Věci, které se mi líbily: pravidla, která musel Gen dodržovat, aby přežil, celý ten nápad splývání s vlastními predátory, i ta sobeckost a nadřazenost, kterou Gen vyjadřoval v průběhu knihy. To mi přišlo dost realistické a ani mi nevadilo, jak mi lezl na nervy.
Co mě ale štvalo neskutečně byl ten uslintaný-mozek 17letého kluka, který i když mu jde o krk, nemůže odtrhnout oči od holky, která je "prostě dokonalá" "nádherná" "úžasná". Bleh. Jak se mu povede během pár dní se tak nehorázně 'zamilovat', že kvůli ní riskuje nejen svůj život a vlastně to všechno děsně prožívá to jsem fakt nepobírala. Maslowova pyramida lidských potřeb jako by vůbec neexistovala.
Poslední věc, co zmíním je ta díra v příběhu, protože doteď nechápu jak to, že 'lidé' nemohou plavat, vlastně se vody úplně děsí, v druhém díle je to podáno jako, že by se "utopili i v kaluži", ale kniha začíná s Genem jako členem plaveckého týmu. I když v bazéně není víc jak metr vody, tak by neměli být schopni plavat nebo vodu jinak překonat, protože to v pozdějších kapitolách opravdu přestává dávat smysl.
Knihu jsem četla znovu abych mě konečně tahle trilogie přestala strašit z mé knihovny jako nedočtená, takže i když bych jinak asi nepokračovala, tak se pokusím trilogii dočíst.
Zaslíbená Země Nezemě 1
Kaiu Širai
Zajímavý rozjezd, který mě navnadil na další díly. Ta rychlost v jaké se z podivného stalo děsivé se mi opravdu líbila. Vůbec jsem nevěděla do čeho v téhle manze jdu, nečetla jsem si ani popisek a dala na doporučení, že to stojí za to. A musím souhlasit.
Lev, čarodějnice a skříň
C. S. Lewis (p)
Z prvního dílu Letopisů Narnie jsem byla překvapená. Ještě jako dítě jsem se snažila přečíst ten chronologicky první díl Čarodějův synovec a prodrala jsem se tím jen s obtížemi. Lev, čarodějnice a skříň je produktem své doby, takže chlapci se stanou moudrými a statečnými, zatímco jejich sestry se stanou krásnými a žádanými jako manželkami. I biblická alegorie byla trochu těžkopádně zapuštěna do příběhu, takže ani jako nevěřící nemáte šanci té symbolice uniknout. A i kdybyste opravdu nevěděli, která bije, tak vám to připomene opakované 'dcero Evino, synu Adamův'.
I s tím vším je to opravdu krásná pohádka, psaná jednoduše, s příjemným vypravěčem, který má občas nějakou poznámku navíc. Samotný nápad Narnie, jejího světa a jak funguje čas mezi světem lidí a Narnií se mi opravdu líbil a byla jsem taky překvapená, že moje chápání příběhu Narnie (film jsem možná viděla jednou, kdysi dávno) se narvalo do té první útlé knížky. Takže jsem dočetla s tím, že se chci pustit do dalšího dílu, což jsem nečekala.
Nevím, jestli příběh obstojí u dnešních dětí, ale dospělému se to četlo pěkně, a i když jsem na Narnii nevyrůstala, přece jen to byl svým způsobem návrat do dětství.
Ledová obluda
David Walliams
Kniha mě zaujala mamutem, bohužel to bylo celkem zklamání. Záchodový humor není něco v čem bych se vyžívala (ani jako dítě to nebyl zrovna můj styl), a tady je ho všude plno. Upřímně mi ty 'vtipné' situace přišly trošku primitivní i pro děti. Nejsem si ani jistá jaká je cílová skupina, protože na jednu stranu ten příběh je opravdu jednoduchý s mraky ilustrací, na tu druhou je tam celkem dost násilností, tu někdo zabíjí zvířata, tu někdo mlátí děti, tu někdo střílí do lidí, a to vše včetně nadávání do mrch a pitomců. Tak nějak nevím, co si z toho mám odnést. Po knihách tohohle autora už asi nesáhnu.
Dvě hvězdičky dávám za grafické zpracování a ilustrace, takže knihu táhnul spíš Tony Ross než autor samotný. Kdyby to byl jen prostý text, knihu bych asi ani nedočetla.
Věc Makropulos
Karel Čapek
Zajímavá hra, i když jak už to u divadelních her bývá, je lepší je vidět na jevišti než je číst.
Otázka nesmrtelnosti je vždycky téma k zamyšlení, ačkoli musím říct, že na mně zanechala předmluva autora větší dojem než hra samotná. Čapek je ale rozhodně autor, který předběhl dobu v mnohých svých myšlenkách a jeho díla stojí za to číst i po sto letech od jejich vydání.
Ani mrtvá, ani živá
Ursula Poznanski
Asi nejslabší kniha od autorky, co jsem zatím četla. Oproti jiným knihám od Poznanski, příběh nemá moc zajímavou zápletku a v porovnání s Beatrice Kaspary, mě o Carolin číst opravdu nebavilo. Ačkoliv je její strach a paranoia dobře napsaný, tak být v její kůži bylo celkem utrpení především kvůli nesmyslným krokům které dělá v průběhu celé knihy. Takže mě kniha nebavila ani příběhem ani postavami samotnými. Škoda.
Mimochodem mi taky lezl mi na nervy možná pro některé jen hloupý detail, a to detail o nevidomých. Ti totiž opravdu nesahají na potkání lidem na obličeje a také je podle nich nepoznávají, to je blud, který se asi rozšířil pomocí nějakého filmu. Bohužel se to jako spousta dalších blbostí bude vesele šířit dál.
Ledový drak
George R. R. Martin
(čteno v aj, pro případ že by se něco s překladem změnilo)
Tohle je asi jediná kniha, kterou si kdy od Martina přečtu a i když je to prý míněno pro děti, tak mi to tak nějak nepřišlo. V příběhu zemře nejen hromada lidí, ale i jiných tvorů, občas velmi nepěkně. Chlap kterému sekerou rozsekli hlavu, hořící těla mrtvol ale i stále živých, rozdrcené ledové ještěrky jen tak pro srandu. Prostě mi to přišlo celkem brutální s ohledem na to, že to má být knížka pro děti. Možná pohádka ve stylu bratří Grimmů.
I když přehlédnu tu celkovou násilnost v pohádce, tak mě samotný příběh neoslovil. Žádná pointa nebo poučení na konci prostě nebylo a já se ptala, k čemu ten příběh vlastně byl. Takže i přes bohatý styl psaní autora, jako celek to bylo opravdu slabé.
Železná zkouška
Holly Black
Příběh Magisteria mě neoslovil ale ani neurazil, přece jen už jsem z cílové skupiny pár let mimo, takže se není čemu divit.
Na jednu stranu se magický svět v knize tváří bohatě a plně, ale na druhou mi to všechno přišlo takové duté bez hloubky. Většina knihy je strávená na denním životě studentů magické školy, ale spíš slyšíme o tom jak naše trio bylo na té hodině a té hodině retrospektivně než abychom to prožívali zároveň s postavami. Nejvíc detailu bylo prakticky jen k hodině s přesouváním písku, což bylo opravdu výživné že.
K tomu všemu jsou skoro všechny postavy jsou v knize na pěst a to obzvlášť platí o všech dospělých, jak rodičích tak učitelích. A nikdy jsem taky nevěděla jestli uběhl den, týden nebo měsíc, ta časová linka někdy moc smysl nedávala.
I přes to všechno jsem si knihu jako takovou oddychovou jednohubku celkem užila, a i když nevím jestli si přečtu i další díl, tak konec knihy mě navnadil. Myslím, že autorky se snažili vybruslit ze zavedených klišé v žánru a i když se jim to povedlo jen částečně, i to se počítá.
Spolubydlící
Beth O’Leary
Kniha mě naprosto překvapila tím, jak realisticky zobrazuje následky psychického týrání a boj s vlastní myslí lidí, kteří si takovým týráním prošli. Podle obálky by člověk možná čekal jen odlehčený příběh bez nějaké větší hloubky, ale opak je pravdou. Obě hlavní postavy mají své vlastní problémy, které jsou v příběhu mnohem výš na žebříčku priorit než romantická zápletka. Ta ale, když už na ní přijde řada, je skvělá a příjemně proplétá vážné části příběhu.
Hlasy
Ursula Poznanski
Třetí díl o Beatrice Kaspary opět nabídl zajímavou zápletku, tentokrát z prostředí psychiatrické léčebny. Od Ursuly Poznanski jsem přečetla všechno, co v češtině vyšlo a zatím všechny její knihy ode mne dostali pět hvězdiček. Několik z nich se dokonce řadí mezi mé nejoblíbenější knihy vůbec.
Celé vyšetřování jsem ani netušila, z koho se nakonec vyklube vrah, a konečné rozuzlení kdo, kdy a proč mě opravdu překvapilo. Vztah Florina a Beatrice (a vlastně i dalších postav), který propojuje všechny díly se mi líbí, i když v téhle knize mi přišel víc přítomný než v těch předchozích. Pro čtenáře, kteří přeskočili předchozí dvě knihy, vztahy členů vyšetřovacího týmu asi moc smysl nedávají, protože autorka odkazuje na některé události z předchozích knih. Já jsem ale ráda, že v sérii existují, protože mám pocit, že Beatrice opravdu znám a víc se do příběhu vžiji. Některé události v jejím osobním životě ve mně vyvolila víc emocí, než bych čekala.
Doufám, že v češtině vyjde i čtvrtý díl ze série, protože přestože kriminální příběhy nevyhledávám, od Poznanski chci přečíst všechno, co se mi od ní dostane do ruky.
Žena k nakousnutí
Margaret Atwood
Tak nevím, kdo sepsal ten popisek knihy, ale vůbec v tom tu knihu nevidím. Četla jsem v originále a nevím jak dobrý či špatný je překlad (jen tak pro pořádek). Kniha se mně moc líbila, jak Marion hledá samu sebe a snaží se definovat. A pochopit, že jí nedefinuje okolí a osoby kolem ní, s čímž má právě problém. U Margaret Atwood si vždycky můžu být jistá, že budu číst něco, co není povrchní, ale jde opravdu do hloubky.
Meč osudu
Andrzej Sapkowski
Druhá kniha povídek o Geraltovi se mi líbila víc než ta první. Už jen proto, že v tomto souboru už je Sapkowski jednou nohou nakročen do románové ságy. Všechny povídky mají něco do sebe, jaksi trpký humor který k zaklínači prostě patří, mi vyvolával úsměv na tváři téměř neustále.
Jediné co se mi na knize nelíbilo, byla poslední povídka, která je (nejen) podle mého názoru lepší číst až po dočtení celé série. Je to takový epilog celé ságy a v téhle knížce působí jak pěst na oko. Já i přes doporučení četla hned a trochu toho lituji.
Anihilace
Jeff VanderMeer
Na Anihilaci jsem se celkem těšila, protože mám ráda "divné" vyprávění a myslela jsem, že negativní hodnocení některých ostatních čtenářů je právě z toho důvodu. Omyl. I když podivné vyprávění tu je a námět sám o sobě není vůbec špatný, kniha pro mě byla prostě nudná. Nudná z toho důvodu, že postrádá jakékoliv tempo a posun příběhu od začátku do konce je takřka nulový. I když se jedná o trilogii a čtenář nemůže čekat odpovědi na všechno, tak by se mělo vysvětlit alespoň něco, aby se bylo čeho chytnout. Takhle jsem celou dobu čtení přemýšlela nad tím, kdy se dozvím alespoň něco nového než to, že nikdo z výpravy nic neví. Plánuji se kouknout na film, protože mě zajímá, jak je kniha, která jako by příběhově stála na místě, zpracovaná do téměř dvouhodinového filmu.