schacco komentáře u knih

Zdařile napsaná kniha, ve které není snad ani slovo navíc.

2 26.01.2019

Shrnující autorův závěr: "Co zbývá? Není toho mnoho. Vzdorovat islámskému teroru - ozbrojenému i ideologickému - , pít šampaňské, chodit na koncerty a flirtovat. Chovat se k evropským muslimům, jako by neexistoval islámský teror. A zároveň trvat na svém a spíše než hlásat čím dál nerozumnější reasonable acommodations s muslimskými představiteli, neomylně vedoucí ke kompromisům čím dál jednostrannějším - podporovat disidenty, feministická sdružení a ateisty v islámských zemích, podporovat je otevřeně, nepokrytě, bezohledně. Neboť právě oni jsou dnes záštitou evropského osvícenství."

4 10.01.2019

Požitek číst. Pozoruhodná autobiografie psaná brilantním jazykem skvělého pozorovatele a znalce lidských duší Stefana Zweiga. Skrze svůj vnímavý intelekt předkládá čtenáři obraz společnosti své doby a její dynamický vývoj. Jeho pouť začíná na sklonku devatenáctého století, pokračuje přes první roky příslibůplného 20. století, převalí se přes tragédii I. světové války, obtíže poválečné Evropy a končí nástupem temných a ničivých ideologií fašismu a nacionálního socialismu. Významnou součástí obrazu společnosti jsou postřehy z osobních setkání s tehdejšími evropskými osobnostmi kultury, politiky a vědy (namátkou Roman Rolland, Rainer Maria Rilke, Sigmund Freud, Richard Strauss, Walter Rathenau, Theodor Hertzl, Maxim Gorkij, Bernard Shaw, H. G. Wells, atd.). Jejich profilové skicy - často jen na pár řádcích či odstavci - dokáží mistrně načrtnout ducha příslušné osobnosti.

Jako Čech jsem čekal možná i nějakou tu zmínku o Češích jako celku, či alespoň některých jeho osobnostech. Ačkoli však Zweigův otec vybudoval nejvýznamnější textilní továrnu na českém území (konkrétně v Liberci), o Češích se v knize téměř nic nedozvíme; až na dvě zmínky, přičemž jedna naráží na pohraniční spory Čechů a Poláků po vzniku jejich republik a druhá na nemožnost Rakouska uzavřít spojenectví s Československem, ve kterém vůči Rakousku údajně stále "přetrvává nevraživost".

Asi nejdůležitější - ač nepřímé - vyjádření vztahu k Čechům se objeví, když Zweig líčí poslední roky před vypuknutím druhé světové války a popisuje narůstající obavy a strach z blížícího se mezinárodního konfliktu. Přiznává totiž, že se rovněž nechal unést a společně s celou Anglií (kde žil v exilu) oslavoval Nevilla Chamberlaina po návratu z Mnichovské konference, který již na schůdcích letadla mával papírem a oznamoval, že přináší "peace for our time". Přesto, na jaké podmínky musela Velká Británie (a Francie) v Mnichově přistoupit (podstoupení příhraničních oblastí Československa Německu), převážná většina obyvatelů britských ostrovů tuto oběť nepovažovala za důležitou v porovnání s příslibem zachování míru; byť jakkoli pochybným.

Není rovněž bez zajímavosti (jak v doslovu uvádí Eduard Goldstücker), že Zweigovi bylo od určité části jeho současníků vyčítáno ústupnictví, jakýsi radikální pacifismus, snaha o zachování míru za každou cenu, i kdyby to mělo znamenat vládu zla. Jedním z jeho velkých kritiků byl kupř. Thomas Mann, který nakonec i Zweigův dobrovolný odchod ze světa označil jako zbabělosti.

6 18.12.2018

Jedna z oblíbených knih mého dospívání.

2 18.09.2018

S knihou jsem měl trochu problém. Zhruba v půlce jsem ji chtěl odložit, neboť se jaksi nedostávalo k tomu, k čemu mě navnadil její titul. První polovina je v podstatě soubor na esejů na téma: zahrádka, umění a cestování. Když v půlce knihy dojde autor k podstatě, rychle se informačně vyčerpá a následuje dojezd, který charakterizuje směsice názorů na různorodá témata včetně třeba fenoménu zombie... Obecně je mi autorův postoj a náhled na svět sympatický, ale tato kniha je takovým příliš široce rozkročeným slepencem vědeckých faktů, náhledů a názorů různé hloubky a kvality. Tak si skoro říkám, že Cílek je mnohem lepší řečník, sloupkař až esejista než autor mohutnějších literárních útvarů.

3 25.08.2017

Extrémně čtivé, ač občas i díky částem s nádechem historického bulváru. Ale zejména v poslední části je autorova argumentace bravurní.

4 10.08.2017

Kniha nehodná filozofa. Rozporuplné čtení pro Čechy (Čechoslováky) a tuplem pro ty, kteří žili ve své vlasti v době, do které autor zasadil svůj příběh. V jednotlivostech se knize daří relativně zdařile vystihnout určité aspekty té doby, v zásadnějších otázkách je ovšem značně tendenční a povrchní (vyniká kupř. velmi emocionální a jednostranné vylíčení nespravedlností páchaných na sudetských Němcích, aniž by byly zasazeny do širších souvislostí složitých vztahů mezi Čechy a Němci; obzvláště pak v meziválečné éře).

Kniha neumožňuje jiný výklad autorova náhledu na Čechy (Čechoslováky) než ten, že má do úcty či snad dokonce obdivu na hony daleko a český disent (se kterým udržoval pravidelné styky) v něm vyvolával převážně shovívavý úsměv ("většina jejich děl měla menší hodnotu než papír, na kterém byla napsána"). Úvaha o "národu knihy", který vznikl skrze knihy a v podstatě mimo knihy neexistuje, mně osobně v hlavě utkvěla asi nejdéle.

Příběh samotný je archetypální a v různých obdobách ho patrně prožila velká část mužů.

1 05.04.2017

Výborně napsaná, strhující kniha. To snad ani není historický román, nýbrž obživlá historie.

7 10.02.2017

Poselství knihy se dá shrnout do těchto jejích odstavců:

Jsme odchovanci osvícenství, prožívajícími úpadek té podoby členství, která je pro osvícenství nezbytná, a stáváme se kořistí pověr, které se objevují spolu s rozpadem ortodoxií. Zároveň máme bezprecedentní technologickou moc, která nutí k neustálému zrychlování kontaktů a výměny po celé zeměkouli. Do styku se dostávají lidé, kteří ve skutečnosti nemají jak se jeden druhému přizpůsobit, a pohled na západní svobodu a prosperitu kráčející bok po boku se západní dekadencí a rozkladem západní loajality nutně vyvolává v těch, kteří nám závidí jedno a pohrdají druhým, zuřivou touhu trestat.

Globalizace uvrhla islámský svět do krize, protože mu předvedla světskou společnost, která se udržuje při životě zákony, jež vytvořili lidé, a dosahuje rovnováhy bez pomoci Boha. Vymazala také mnohé zvyklosti a způsoby života muslimů a zničila starobylé pastevecké tradice, které nahradila falešnou a pokořující ekonomikou čisté spotřeby, již neživí práce, ale nafta. Zároveň se znovu probudila věkovitá nostalgie po království dobra, v němž bude na zemi ustaven opravdový řád šaríe, a ti, kdo zkazili Prorokovo společenství, budou nakonec zničeni. Výsledná psychologická směs je výbušná a ponouká mladé muslimy, aby vyjádřili svou nespokojenost s režimy, jež jim vládnou, s globální ekonomikou, která tyto režimy financuje, a s bezbožným způsobem života všude pronikajícím do dar al-islam.

(od ukončení války ve Vietnamu)… Občané západních států ztratili chuť vést zahraniční války, ztratili důvěru ve svůj způsob života a vlastně si už nejsou jisti, co od nich tento způsob života vyžaduje. Ve stejné době se západní národy začaly střetávat s novým protivníkem - protivníkem, který věří, že západní způsob života je z hloubi chybný, ba možná je dokonce urážkou Boha. Západní společnosti v záchvatu jakéhosi zatmění mysli umožnili tomuto svému protivníkovi, aby se uprostřed nich usadil, místy, jako ve Francii, Británii a v Holandsku, v ghettech, jež udržují jen slabé a často nepřátelské vztahy s okolním společenským řádem. A jak v Americe, tak v Evropě začala růst touha po appeasementu v podobě veřejně projevovaných výčitek a stupňování veřejného zavrhování našeho kulturního a náboženského dědictví.

Tradiční islámská společnost chápe zákon jako soubor příkazů a doporučení stanovených samotným Bohem. Tyto výnosy jsou nezměnitelné, byť o jejich využití v konkrétních případech se lze právně přít. Zákon v pojetí islámu je požadavek naší poslušnosti. Jeho autorem je Bůh. Do jisté míry je to opak pojetí zákona, které jsme zdědili s myšlenkou občanství. Zákon je pro nás zárukou našich svobod. Jeho autorem není Bůh, nýbrž člověk, který jej vytváří v souladu s citem pro spravedlnost, jenž je vlastní našemu lidskému stavu. Nejedná se o systém Božích příkazů, vychází z našich lidských dohod.

5 25.01.2017

Neotřele psaná kniha na první dojem působí, jako by ji psal kovaný americký patriot, čerstvý student politologie popř. zapálený čtenář denního tisku fascinovaný fenoménem zombie. Předkládaná mozaika světového vypořádávání se s nemrtvými reflektuje mnohdy stereotypní vnímání toho či onoho národa; v čele dění pak pochopitelně stojí hrdinný americký prezident.

Českou verzi navíc bohužel notně křiví překlad, který se úplně nepovedl. Např. Antoniův val je podle pana překladatele "římská zeď Antonine", "Diet" ve smyslu politického shromáždění překládá zajímavě jako "Národní shromáždění Diet", občas se mu podaří velmi nečeské a někdy až nesmyslné znění věty či souvětí... naštěstí omezenému čtenáři ve svých četných vysvětlivkách blahosklonně osvětlí kupř. termín "gentleman".

1 17.01.2017

Dva kluci si zahráli Fallout, líbila se jim atmosféra a tak je napadlo, že si vypůjčí děj, trošku jej poupraví, zasadí do českého prostředí a napíší o tom knihu. Kniha sama je nevyvážený slepenec různých fragmentů, které mají společného jmenovatele, a tím je zúžení obsahu knihy na přípravu a provedení 'misí', ve kterých zvláště komicky vystupuje opakované sáhodlouhé představování, jaké jednotlivé zbraně si aktéři knihy berou s sebou, přičemž vybraný druh zbraně nemá v dalším ději žádný (či naprosto marginální) dopad. Knize se dá vytknout milión a jedna věc (infantilní dialogy, rozkolísanost, neschopnost vytvořit atmosféru, selektivní podrobná popisnost v kontrastu s chybějícími podstatnými informacemi, které by pomohly dokreslit situaci), nicméně vášnivému čtenáři by se - zvláště v dnešní ultramoderní době - měla zdát sympatická snaha obyčejných mladých lidí o stvoření literárního díla; ať už je kvalita jakákoli. Hvězdička za entuziasmus a ne úplně nejhorší konec.

Stručně a krátce: Příliš divoká země je kniha pro 'pařany' akčních válečných her (ideálně Fallout, Battlefield apod.) ve věku 18-, bez dalších hlubokých zájmů či rozhledu.

1 24.10.2016

Surreálné utrpení s občasným úsměvem.

21.08.2016

Monografie Lidská práva si na poměrně malém prostoru klade za cíl zmapovat historii kodifikovaných lidských práv a identifikovat jejich prameny. Knihu Oskara Krejčího je však nutné číst s vědomím, že ji psal bývalý poradce posledního komunistického předsedy vlády Ladislava Adamce s vazbami na tehdejší komunistickou tajnou službu. Jeho levicové chápání světa pochopitelně silně rezonuje i v tomto textu a na několika místech sklouzává až k politickému pamfletu proti kořistnému, ziskuchtivému a pokryteckému kapitalismu v čele se Spojeným státy. Je to pohled na lidská práva prizmatem socialistického člověka; za socialismu vyrostlého, za socialismu vzdělaného a do socialismu včleněného.

Jedním z hlavních pilířů textu - a zde se socialistický autor nezapře - je zrovnoprávnění dvou hlavních skupin práv, a to práv osobních a občanských s právy sociálními a kulturními. Autor je považuje za naprosto stejně významné a odmítá tezi, že by druhá skupina práv měla být podřazena té primárnější, týkající se individuální svobody jedince/občana. To mu pak kupř. umožňuje stavět naroveň oba někdejší studenoválečné bloky, přičemž jeden z nich z nich měl - podle autora - problémy se svobodou informací (pouze!) a druhý pak s naplňováním sociálních a ekonomických práv. Pozornému čtenáři neunikne zlehčování, zjednodušování a "narovnávání" ve prospěch ruského socialistického bloku; jak mezi řádky, tak občas i přímo. Dočte se kupř. i to, že sice existoval rudý teror, ale že to byla vlastně reakce na teror bílý; že sice v katyňském lese Rusové povraždili několik desítek tisíc polských důstojníků, ale že to byl vlastně akt pomsty za utrpení a vraždy ruských vojáků během "bílé" války ve dvacátých letech dvacátého století. Oko za oko, zub za zub. Snaha o relativizaci zla.

Propagandisticky povědomě působí i v knize představená konstrukce dvou typů člověka: "neměnného člověka-měšťáka s podnikatelským egoistickým pudem" a "stále se zdokonalujícího člověka-soudruha s kolektivistickým přesvědčením, který upřednostňuje společenské potřeby a všelidskou solidaritu".

Přes veškerou více či méně skrytou ideologičnost ovšem nelze než s autorem souhlasit v jedné z nosných myšlenek knihy, a to, že lidská práva nejsou přirozená, daná a přítomná již v samotné existenci člověka jako bytosti, nýbrž výsledkem "lidské ideje", výsledkem procesu sebezdokonalování člověka, "programem a strategií, opírající se o humanistickou filosofii".

V souvislosti s aktuálním evropským diskurzem se nadmíru zajímavými jeví i části textu týkajících se lidských práv a islámu.

"Islám odmítá rozumové základy ideje lidských práv – tato práva si zaslouží úctu proto, že jsou od boha. V Koránu jsou prý spravedlnost a práva posvátně zakořeněny. Podle islámského pojetí lidských práv nekontrolovatelný individualismus hrozí legitimizací polyteismu a návratem do preislámské společnosti. Už Ibn Chaldún (1332-1406) tvrdil, že „kult individualismu“ vytváří bídný, nešťastný, nejistý prázdný život. Ten musí být odmítnut ve jménu povinností vůči Alláhovi a komunitě věřících, nazývané umma. Svoboda je naplňování božího řádu. Umma zajišťuje základní sociální minimum, bydlení, vzdělání a zdravotní péči. Islám odmítá obraz racionálního ekonomického aktéra ne proto, že je v zásadě neracionální, ale proto, že ústřední pro islám je sociální péče a spravedlnost. Duchovní a mravní zdraví umma je nadřazeno právům jedince…

...Tam, kde výkon práv a svobod v ostatních mezinárodních lidskoprávních dokumentech ohraničuje zákon – ať již jde o právo na život, na svobodu slova, obsazování veřejných funkcí – v islámských dokumentech meze stanovuje šaría. Problém není pouze v tom, že některé tresty stanovené v šaríi jsou archaické a z hlediska jiných současných civilizací barbarské. Zákon je lidský čin a jako takový je nedokonalý a změnitelný. Šaría je tvořena náboženským právem odvozovaným z posvátných textů, které nemohou být člověkem měněny…

…Jestliže osvícenství hledalo lidská práva prostřednictvím rozumu, pozitivizmus je vidí v právních normách, islám je nachází ve sdělení boha. Posvátné texty obsahují povinnosti jedince, rodiny a muslimského společenství při vytváření trvalého uspořádání podle božího záměru…

…Od Všeobecné deklarace lidských práv (1948) je patrná tendence přejít od filosofických vizí k pojetí lidských práv jako samozřejmosti. Tomuto pohybu se vzepřely některé mezinárodní úmluvy o lidských právech, jako je Káhirská deklarace lidských práv v islámu (1990) či Arabská charta lidských práv (2004, platnost 2008). Ty ovšem svojí koncepcí darovanosti lidských práv vybočují z celé lidskoprávní tradice počínající v osvícenství a náboženskou exkluzivitou popírají představu o univerzálnosti lidských práv…

…Káhirská deklarace v čl. 19 uvádí, že „všechny osoby jsou si před zákonem rovny bez rozdílu mezi vládcem a ovládanými“, což odpovídá dikci Všeobecné deklarace. V odstavci (D) je ale obsažena konkretizace: „Nesmí být žádný zločin a trest s výjimkou stanovenou v šaríi“. Čl. 24 obdobně konstatuje, že „všechna práva a všechny svobody stanovené touto deklarací se řídí islámským právem šaría“. V tomto pojetí „šaría dominuje nad všemi závaznými normami mezinárodního práva“…"

…Pro řadu muslimských věřících je Všeobecná deklarace lidských práv, řečeno slovy Saida Rajaie-Khorassaniho, íránského zástupce v OSN (1981), „sekulárním chápáním židovsko-křesťanské tradice“.

12.03.2016

Velmi poutavé čtení prolínající fakta s osobními výpověďmi účastníků. Škoda jen, že text trpí občasnou nekonzistencí.

28.11.2015

Rusty Bradley je podle všeho oddaný, statečný a vůbec vynikající voják. Ovšem psát knihy by neměl. Kniha je prezentována jako první obsáhlejší popis operace Medůza, největší operace NATO v dějinách organizace, jenomže ve skutečnosti jde pouze o úzký popis pocitů a fragmentárních zážitků jednoho vojáka speciálních jednotek. Chybí ucelený pohled, souvislosti, přehledné informace, které by v čtenáři vytvořily ten kýžený pocit, že rozumí a chápe. Chápe nejenom, že americká armáda je nejlepší na světě, ale hlavně širší souvislosti. Kniha selhává i v beletristické kategorii "vtažení do děje" nebo "donucení čtenáře přestat dýchat". Kandahárští lvi jsou zbytečnou knihou; čtenář by se místo toho měl podívat kupříkladu na film Black Hawk Dawn, který je obsahem sdělení podobný a hlavně podstatně záživněji ztvárněný.

1 08.08.2015

Nostalgie z dob, kdy byl člověk čerstvý teenager; jinak s odstupem času zoufale průměrné čtení. Mimochodem, kdo by v době graviplánů a silových polí vytvářejících atmosféru celých planet uvažoval o chladných zbraních jako efektivních bojových prostředcích?

1 03.07.2015

První polovina knihy je pozoruhodná, ač se člověk neubrání pocitu, že popis změn po výpadku elektrické energie je příliš úzký... ovšem rozuzlení mi vyvolalo lehký úsměv na tváři.

03.07.2015

První polovina knihy je pozoruhodná, ač se člověk neubrání pocitu, že popis změn po výpadku elektrické energie je příliš úzký... ovšem druhá (oproti první Tmě kompletně přepsaná) polovina je tragická. Připadalo mi, jako by ji autor psal v jakémsi nihilistickém afektu, kupř. poté, co ve volbách prohraje jeho oblíbená politická strana :-). A ostatně, nesdílím názor autora na lidi jako celek; anebo alespoň jejich převážnou většinu.

4 03.07.2015

Místy dobře napsaná, chvílemi strhující, ovšem celkově nedobrá kniha. Nemůžu uvěřit, že autorem je Angličan. Jeho národnost jsem si dohledal až po přečtení knihy a asi půl hodiny kroutil nechápavě hlavou. Kniha už totiž nemůže být více "americká". Pak jsem si přečetl, že autor - ač Angličan - žil dlouhá léta v USA, což mě trochu uklidnilo.

Servírované dílo je přesolené tunami klišé, přeplácané žánrovými evergreeny a okořeněné lehkou americkou povýšeností. Postavy jsou buď nedotažené nebo (jako hlavní postava) překombinované až k nevěrohodnosti. Kniha se měla stát spíše filmovým scénářem; z něj se pak mohla natočit báječná akční podívaná.

15 19.12.2014

Kniha, která nesnese ta úplně nejpřísnější vědecká (objektivní) historická kriteria a je v podstatě protiislámským pamfletem. Drží se historických fakt, většinou je ovšem vysvětluje poměrně jednostranně z pozice židovsko-katolické. Nicméně, v základních bodech silně rezonuje s pocity poučeného čtenáře.

Některé myšlenkové konstrukty jsou natolik vystihující, že je čtenář nucen souhlasně kývat hlavou, některé natolik odvážné, že se neubrání úsměvu.

Mezi ty úsměvné patří např.:
"...zrod marxistické ideologie je spjat s vyhnanstvím Izraele mezi národy. Otec Karla Marxe, syn velkého rabína města Trevíru v Porýní, konvertoval ke křesťanství, očividně kvůli kariéře. Syn Karel nebyl schopen se s tím vyrovnat jinak, než že si vytvořil svůj vlastní systém, jakési nové náboženství, napodobeninu hebrejského mesianismu, od kterého ale odloučil to podstatné, víru v jediného Boha. Kdyby v té době židovský národ mohl žít ve své vlasti, v zemi Izrael, tak by se nic takového nestalo a miliony obětí marxistické ideologie mohly být ušetřeny".

nebo

"Historikové dokazují, že Balfourovo prohlášení (o závazku pomoci vytvořit židovský stát) by bylo mohlo být uveřejněno daleko dříve, kdyby v tom nebránili určití velmi vysoce postavení britští Židé, kteří se obávali, že úspěch sionismu by mohl podkopat jejich pozice v britské společnosti. Především baron Edwin Samuel Montagu, který byl ministrem zbrojního průmyslu v r. 1916 a poté od 1917 do 1922 státním tajemníkem pro Indii ve vládě Lloyda George. Kdyby Balfourova deklarace byla uveřejněna dříve, možná by se historie 20. století odehrála zcela jinak. Může se zdát nesmyslné spekulovat o tom, co by bylo, kdyby se nestalo to, co se skutečně stalo. Je snad ale možné si představit, že první světová válka by skončila rychleji. Miliony ruských Židů by možná dorazily do Izraele už tehdy. Cařihrad by byl navrácen křesťanům. Turecká část Arménie, kterou mírová smlouva v Sčvres přenechávala Arménům, by jim mohla skutečně zůstat. Velká říjnová revoluce by se možná neuskutečnila a my všichni jsme si mohli ušetřit komunistický útlak. A když víme, jak strach z komunismu ovlivnil historii, můžeme si myslet, že bez Říjnové revoluce by se třeba Hitler vůbec nedostal k moci."

2 06.12.2014