SBH komentáře u knih

(SPOILER) Mizeonští arcidémoni provozují rejdy s obvyklým šarmem a v očekávané kvalitě a je prostě blaho je při tom pozorovat. Zádrhele z prvního dílu se projasnily, některé dočista vyřešily, u nově vzniklých jsem se překvapivě dobře chytala, takže za mě dobrý. Jedinou závadou tohoto dílu je překvapivý, useknutý konec, aneb znovu zopakuji stížnost na nelogické vydání této části jako samostatné e-knihy. Ale prozíravě vlastním všechny díly, tak vesele pokračuji ve čtení.
Lissarius, monstrum, které se nechce jako monstrum chovat, je mi mnohem sympatičtější než větroplach Arri, ačkoli ten dostane stejně až nepřiměřeně mnoho prostoru a víceméně je tento díl opět o něm. Keren došla k významnému posunu charakteru a já s ní začala sympatizovat, tak doufám, že to s touto postavou autorka nemyslí špatně. Naopak Wrella, která mě tak moc zajímá, se mihla na nemnoha stránkách.
Z příběhu testosteron vyloženě cáká, což beru jako typickou součást příběhů z Metaprostoru. Existence Mizeonu se otřásá v základech a proti nebezpečí stojí bratři Arci-Quinnové a jejich dva kámoši. Rovnocenná ženská hrdinka je pouze ústřední padouška Moreta. Přičemž její eskapády jsou až mrazivě dobře odpozorované ze skutečného života.
Závěrem tohoto komentáře si můžu jenom výsknout, že jsem pronikla do komplikovaného vesmíru autorky natolik, že už nepotřebuju číst slovníček na konci knihy, abych věděla, kdo je kdo a zač je všeho loket.
Jdu na další díl.

16.02.2024

(SPOILER) Snad nejdelší fronta v knihovně, jakou jsem kdy absolvovala. Spousty oslavných komentářů. Ale za mě bohužel velké zklamání. Je pravda, že jsem celou dobu trpěla nepřetržitou chutí na kávu, to bylo fajn. A jo, úplně jsem se octla v pohodovém hipsterském podniku, cítila na jazyku chuť skořicových rolek. Ale to je na knihu málo.
Nevím, který problém byl horší. Viv jako hlavní hrdinka totálně selhala, neměla jedinou zápornou vlastnost, čímž mi v důsledku lezla na nervy. Její hra na Mirka Dušína eskalovala v přidané povídce o tom, jak objevila kávu. Kdy se tedy vlastně chovala jako krvelačná bojovnice? Tím se také rozplizl do neurčita potenciál toho, že se jednalo o orka. Brilantní nápad utonul v pohodové atmosféře, jediné, s čím měla Viv vůči okolí problém, byly její nestandardní rozměry.
Což vlastně můžu vztáhnout na celý zde vystavěný svět. Směsice různých, povětšinou atraktivních magických bytostí nepřinášela žádné vzrušení či konflikty, a kdyby tam místo toho pobíhali prostě lidé s nezvyklými vlastnostmi, jakože se tam vyskytovali třeba čarodějové, tak by se příběh vůbec nezměnil. Tudíž opět zásadně nevyužitý nápad.
Asi mě nejvíc zklamal samotný příběh. V knize se vůbec nic nedělo. Viv vybudovala kavárnu, ta vyhořela, tak ji vybudovala znovu. Jednoduchý motivační fahrplan, nic víc. Viv neřeší jediný problém, nemusí se prát s ústředním padouchem, neshání peníze, neprožívá nedorozumění s partnerkou, prostě nic, všechno je úplně v pohodě.
Totální rozvrat nastal v souvislosti s mafiánkou Madrigal. Tak ona vybírá výpalné pomocí zločinců, ale jakmile se s Viv dohodne na dodávce pečiva (neboli platba v naturáliích), je všechno v pořádku a z holek se stávají kámošky. Jako fakt?
Vzhledem k obecným výkřikům, jak všichni milují padouchy a krvelačné scény, mi obliba této knihy opravdu nejde na rozum. Ne, za mě opravdu ne.

5 16.02.2024

(SPOILER) Tohle byla jednoznačně lahůdka. Talentovaná spisovatelka se rozhodla podělit o své neortodoxní zážitky v roli manažerky glam rockové kapely svého muže, a věru se jedná o dechberoucí jízdu.
Kratinké kapitoly dějově nenavazují, vlastně jsou jednotlivé příhody úmyslně časoprostorově rozházené, snad pro vyšší čtivost. Každá je interesantně vypointovaná, s tím souvisí i opravdu úderná historka v samotném závěru, která elegantně završuje poselství celé knihy – když už žijete, jděte do toho naplno! A s tím nelze než souhlasit.
Úplně nejsilnějším zážitkem byl jadrný humor. Při cestách hromadkou jsem děsila spoluobčany hlasitým smíchem. Ale hned v závěsu stála upřímná zpověď reálné účastnice celoživotní rockerské jízdy. A upřímně, na něco takového bych asi koule neměla, čestně přiznávám. Koncertní turné po všemožných státech Evropy a Ameriky, život prakticky stále na cestách, hektolitry alkoholu a marihuanového kouře, kytara, zpěv a neuvěřitelné životní situace.
V důsledku jsem si ovšem hledala podrobnosti o Kapitánovi i kapele S.E.X. Department. Klipy na YouTube dost odpovídaly duchu knihy (včetně pobíhajícího Darka).
Lehký nadhled, vtip, upřímnost, láska k rocku (a Kapitánovi) se táhne celou knihou jako červená niť. Jediná výtka, možná lépe upozornění – doporučuji číst s přestávkami. Jelikož se totiž nejedná o klasický příběh, jednotlivé historky mají tendenci po určitém čase splývat, a to by byla rozhodně škoda. Dvě úplně nejsilnější jsou totiž v závěru.
Rozhodně doporučuji, a to nejen rockerům.

3 12.02.2024

(SPOILER) Mám několik výhrad, které bohužel způsobily, že nemůžu dát plný počet hvězd.
Tak moc jsem se na další návštěvu Metaprostoru těšila, ovšem tentokrát to nevyšlo k plné spokojenosti. Copak Arri, typický sympatický bonviván, který se nebere vážně, k životu i osudu přistupuje s lehkostí a vtipem, ten mě za srdce vzal. Keren je jako obvykle mrcha bez jediné sympatické vlastnosti, takže dost dobře nechápu Arriho snahu ji pojmout za ženu. Ale to je únosný kolorit, na který už jsem zvyklá.
Bohužel na tak komplexní svět a rozsáhlou zápletku byl způsob podání příliš zkratkovitý a úsečný. Ztrácela jsem se. Množství postav charakterizovaných víceméně heslovitě mi splývalo. Ústřední padouška Moreta mi připadala plochá a neuvěřitelná, jejím vylomeninám scházela smysluplná motivace. A v jedné řadě s tím běží pádící děj, přičemž hned zpočátku jsem utonula při inscenovaném zničení jak Arrakiela, tak následně celé jeho rodiny. Proč? Bohužel i jak? Protože celá propletená intrika byla podána ve zrychleném převíjení a souvislosti ztrácím.
Arriho dobrodružství na Ok-Sawonu už mi nedávala smysl vůbec, nad jeho eskapádami a jejich významem jsem už nevrtěla ani hlavou. Ono se to časem určitě poskládá, o tom nepochybuju, ale v tomto díle projevila autorka minimální soucit s méně důvtipným čtenářem.
Na to pochopitelně navazuje taková bizarnost, jako že tento díl, který sám o sobě nemá vůbec parametry rovnoprávného příběhu, vyšel jako samostatná e-kniha. V důsledku by mě ani ve snu nenapadlo, že dalším hrdinou bude plochý a strojený týpek Lissarius.
Tohle chtělo rozhodně víc rozvést, materiálu bylo přehršel.

12.02.2024

(SPOILER) Zaujala mě anotace, ačkoli krváky o soubojích gangů nejsou mé oblíbené. Mimochodem obálka je ukázkově nudná a nedůvtipná.
Po dočtení mám vyloženě rozporuplné pocity. To, co jsem očekávala, jsem dostala. Hlavní hrdinové, archetypní šovinisté a rasisté projdou zásadním vývojem, nebojím se říct proměnou. Ta probíhá pomalu, postupně a uvěřitelně, postavy jsou vykreslené opravdu důkladně, a ačkoli se jedná o zabijáky, kteří ani sami o sobě nemají valného mínění, oblíbila jsem si je. Pro změnu padouši byli tak padouchovatí, že jsem jim případnou újmu na zdraví dokonce přála.
S čím mám v amerických knihách problém, jsou ženské postavy, všechny vystřižené podle jednoho mustru, zvenku (a musí to být extra pohledný zevnějšek) drsná osadnická slupka, uvnitř zlaté laskavé jádro, všechny stejné, zaměnitelné. A děti jsou vždycky roztomilé, amen sestry.
Autor se dotýká spousty problémů lidí na okraji populace, líčí je uvěřitelně a naléhavě. Akorát mám pocit, že Čechy zatracovaná Česká republika je v daném ohledu už několik desítek let úplně jinde, tak mi ty problémy přišly trochu jako z jiného světa. Ale je pravda, že moc zabijáků a motorkářských gangů v okolí nemám, to bude asi ono.
Četlo se to skvěle, příběh gradoval přirozeně, pointa byla opravdu šokující, ale zároveň logická a uvěřitelná (to rozhodně nebývá zvykem). Strohý, výstižný a chvílemi vtipný jazyk mi velmi vyhovoval, tím vznáším poklonu za překlad a vůbec redakční úpravu knihy, tak pečlivá práce je dnes naprostou výjimkou.
Hektolitry krve, vytékající střeva, mozky a jiné tělní tekutiny, létající končetiny, rozkopané ledviny a plíce, to mi po chuti nebylo. K příběhu to sedělo, ale asi bych ocenila prozření hrdinů bez té strašlivé spouště. A Šmik skončil jak? Na druhou stranu je ze stránek cítit i nezměrná láska.
Každopádně rozhodně doporučuju.

2 05.02.2024

(SPOILER) Bonum principium facit bonum fidem. Neboli dobrý začátek vede k dobrému konci.
Jak kdy.
Znovu upozorňuji na zásadní spoilery a prosím autorku, aby si tento komentář nečetla. Nestojí to za to.
Má láska k Benediktovi nedoznala žádných změn, pořád je to sympaťák, možná anděl, který si občas ušpiní ruce. Sympatický rozpolcený hrdina, který se bojí, moc se bojí, ale stejně udělá to, co je správné. Postavy vůbec se autorce povedly na jedničku s mašlí. Kvůli chudáku Zuzaně jsem si okusovala nehty a strašně jsem Benovi přála takovou parťačku, která mu kryje záda. Nebo Jakub Potkal? Lahůdka, borec na pěst i na jedno točené souběžně. Podobně bych mohla pokračovat dlouho.
Už minule jsem zapomněla vyseknout velkou poklonu za ilustrace, a to já obrázky v knížkách nemám ráda. Ale tyto byly náladové, výstižné a skvělé. Bravo.
Tentokrát jednotlivé pojistné události skládaly obraz řádění temné čarodějnice, která se neštítí té nejhorší černé magie. Atmosféra temní a houstne, uličkami moravského Sin City se pohybuje už jenom děs, hrůza, zmar a spousta nadpřirozených bytostí. Konečně jsem se odpoutala od snahy vidět ve vybudovaném světě paralelu se současností, a víceméně si to začala užívat.
Až tedy na jednu věc. Jak se všechny události řítily do temných, a ještě temnějších míst, pořád jsem si říkala – ale ono to dobře dopadne, že jo. Na takové laciné klišé, jako špatný konec, mi to připadlo příliš dobré. Jenže jsem se mýlila.
Smrt sympatické postavy, a jedině ona, přece dělá dílo kvalitním. A tak si autorka řekla, že stvoří něco hodně, hodně kvalitního. Namířila své pero mocnější meče a zvolala: „Zhyň! Ty taky. Hele, co s tebou? Ale víš co, když se kácí les, lítají třísky, sorry jako.“
Dlužno ovšem dodat, že na takové množství kvality jsem málo snob.
Barevné, plastické charaktery, svižný děj, výborná čtivost, zajímavé prostředí, živé dialogy, krásné ilustrace. Přesto tento vlak opouštím a další jízdu si nechám ujít. A bohužel za závěrečná jatka snižuji i hodnocení, protože prostě můžu.

1 31.01.2024

(SPOILER) Nejsem příznivce komiksů, tuto knížečku jsem dostala. Nastalo přesně to, čeho jsem se obávala – scházela mi slova. Než jsem si zvykla na způsob vnímání příběhu, vadilo mi, že příběh v obrázcích a stručných bublinách podivně skáče a nemá patřičnou vypovídací hodnotu.
Pak jsem se zasmála u prvního vtipu. U druhého. No a už to jelo. Ne že bych se plácala po stehnech celou dobu, občas jsem nechytila pointu, občas tam nejspíš ani žádná nebyla. Přečteno za pár desítek minut, to je na mě taky málo. Ale vlastně se mi to líbilo. Jako svazeček kreslených anekdot s vtipným námětem, obzvlášť tedy pro milovnici ságy Stmívání.
Připadá mi zvláštní hodnotit komiks jako literární dílo, když jde spíše o výtvarné umění. Těžko tedy budu mluvit o charakteristice postav či jejich hloubce. V tomto případě nula bodů. Děj taky žádný. Ohledně vtažení do prostředí a s tím souvisejících popisů mi ani obrázky nepřipadly dost výmluvné. Holt jsem milovnice slov.
Ale i tak jsem se bavila.

3 29.01.2024

(SPOILER) Takové utrpení jsem si nezasloužila. Jako jo, moc pěkná obálka. Pak nadšené ohlasy. Uvnitř bída a zmar.
Variace na Pretty woman mi naskakovala setrvale a na konci už lezla na nervy. Ještě ke všemu se k tomu autorka drze přiznává. Samozřejmě by to nevadilo, kdyby fungovaly ostatní složky, ale tady selhalo úplně všechno. Když už chtěla dotyčná psát příběh z viktoriánské Anglie, měla si aspoň něco málo nastudovat. Tím míněno přečíst, nikoli sledovat filmové romantické komedie z devadesátek. Postavy se chovaly nadmíru moderně, Néveiny přítelkyně připomínaly spíš soudobé influencerky než dámy z druhé půle devatenáctého století. O postelových taškařicích ústřední dvojice nemluvě.
Takže chování a pocity hrdinky, ač viktoriánské panny, odpovídaly spíše nadržené couře než čemu jinému. Setrvalé horko mezi stehny, tvrdé bradavky a citlivá nervová zakončení, uuuuh! Jakákoli láska se smrskla do upoceného chtíče. Navíc něco takového do této extrémně prudérní doby a místa vůbec nezapadá, ale to se opakuju.
Povinná součást anglosaské romantiky, Velké Nedorozumění, zde byla zdánlivě nahrazena něčím ještě strašlivějším, a to Velkým Sebeobelháváním, kdy se 300 stránek nedělo nic jiného kromě hrdinčina setrvalého vzdychání: „Ale on to nemyslí vážně, ne, ačkoli mi přestavěl ve vlastním baráku taneční sál na baletní studio, ale nemyslí to vážně, ne, ne, ne.“ Jenže jsem se spletla, Velké Nedorozumění mi bylo těsně před koncem naservírováno jako nechutný dezert stejně.
Ano, občas nastal vtipný moment a mohlo by to být pěkné čtivo, kdyby byly vynechány výše zmíněné záležitosti. Takto jsem měla značné potíže posledních pár stránek vůbec zvládnout. Lysander by se mohl rozkrájet, ale furt je za padoucha a chyby dělá jenom on, Néve je ztělesněním bezchybnosti a dokonalosti. Fujtajbl.
Tohle bylo skoro nad mé síly.

1 28.01.2024

(SPOILER) Staromilská „vintage“ detektivka, odehrávající se v roce 1938. Musím pochválit překlad, který na mě opravdu dýchl zastaralou, nicméně libozvučnou češtinou. Dojem vyšel na jedničku.
Vlastní vyšetřování mělo spád a odpovídalo klasickým britským detektivkám. Pachatele jsem podezírala od začátku, akorát mi chyběl motiv, ale ten jsem nemohla odhadnout. Opět tato složka byla za mě v pořádku.
Ohledně postav jsem měla už trošku problém. Víc než skutečné lidi připomínaly karikatury a nepůsobily věrohodně. Uznávám, i to odpovídalo stylu, jakým se psalo před sto lety, ovšem to mi už skřípalo. S tím souvisejí šroubované a nepřirozené dialogy. Chudák Freddie působil vyloženě jako paňáca, Stephena bych vystřelila na Měsíc, i hlavní hrdina Hugh se vyprofiloval až něco za půlkou.
Jsem ráda, že jsem knihu četla až po Vánocích, protože atmosféra svátků v sídle Westburyových byla vyloženě tragická, i kdyby k žádné vraždě nedošlo. Neutuchající sled přetvářky, jedovatostí, zlé vůle a falše nikterak nelákal, neustále zdůrazňovanou „vřelost“ rodiny bych si ráda odpustila. V té souvislosti se divím, že se Hughovi vůbec podařilo dojít ke správnému řešení.
Pěkná obálka, slušné pátrání, postavy víc zajímavé než sympatické, příjemně krátké kapitoly a čtivý text. Na ukrácení dlouhé chvíle dobré, ale bohužel nic víc.

1 27.01.2024

(SPOILER) Bavila jsem se. Kniha mě nalákala povedenou obálkou, evokující plakáty z padesátých let 20. století, anotace zněla zajímavě. Text je rozhodně čtivý a už první kapitola vtáhla do svižného děje.
Ohledně toho nesouhlasím s názorem, že pasáže Zinina deníku děj zpomalovaly. Naopak. Byly nutné pro vykreslení prostředí, doby, i pro budování napětí. Dávkovány byly velice příjemně. Fungují jako organická a potřebná součást povedeného díla.
Největší plus pro mě představovaly postavy a humor. Všichni tři hlavní hrdinové se vyprofilovali rychle a barvitě. Se Zinou jsem v mnoha ohledech nemohla souhlasit, přesto jsem ji chápala a rozhodně bych ji brala jako kámošku. Ohledně Davida nedokážu posoudit, zda takto uvažuje muž, protože mi připadl báječně racionální a sebekritický. Ovšem na pozici literární postavy si vedl výtečně. A Vitališ? Jakmile jsem jeho jméno viděla napsané, v uších mi zazněl pisklavý hlásek, který ho vyslovuje – už nevím, v jakém filmu. Charismatický starosvětský elegán, který se dokáže postavit i mocným, nerudným bohům. Záporácký/kladný plukovník patřil přesně mezi nejednoznačné, charismatické postavy vyloženě k sežrání. Nebo napřesdržku. A humor? Ne, nejednalo se o výbuchy smíchu a utírání kanoucích slz, spíš o lehký nadhled a ironii, které k příběhu podstatně lépe seděly a moc dobře působily.
Další bod k dobru přičítám za nesmírně originální pojetí rádoby cestování časem, neboli za samotné prostředí Mýtoversa. Autorka ví minimálně o padesátých letech hodně, ale i kdyby se v nějakém detailu spletla, tahle koncepce jí kryje záda a čtenáři umožňuje užít si knihu bez případných jehliček podezření na nepřesnosti. Je to Mýtoversum, přece.
Bohužel mám i dvě výhrady. Ta první se týká samotného vyšetřování případu, které probíhalo hodně skrytě na pozadí. Je jasné, že v tomto prvním díle šlo především o seznámení s originálním světem, taky to byla zábava, to rozhodně, ale konečný výsledek Vitališova úsilí byl nanicovatý a nejvíc se přibližoval stručným zápiskům z vyšetřování. Mimochodem ty mi nakonec byly v této linii nejvíce nápomocné.
Ovšem druhá výtka je závažnější – množství bohů na stroji. Jak lze určit při průchodech trhlinami cíl? Pokud to nelze, byl celý démonův plán na vodě. Pokud to lze, tak proč se všichni motali v těch padesátkách? Celý jeho plán vlastně spočíval v čem? Zajistit nějaký tajný sklad zbraní zrovna v období nejtěžší totality? Vážně? Nebo o co šlo? Jak je možné, že David po průchodu hned narazil na Zinu? A tak dál. Nebudu se v tom šťourat, protože čím víc o tom přemýšlím, tím víc náhod vylézá z kanálu.
Takže jako zábavné a mírně poučné počtení vřele doporučuju, jako detektivka hodně slabé. Ale přesto s nadějí vyhlížím další díl, protože bez Vitališe a Davida jsou mé dny nudné.

2 26.01.2024

(SPOILER) Přečetla jsem povídku Noc na Liščí skále a beznadějně se zamilovala do Benedikta Krausnera. Takže jsem si musela koupit Pozdravy záhrobí i další díl. Jen mě trošku mrzí, že zrovna Noc není součástí díla. Na druhou stranu, byť se jedná jakoby o román v povídkách, postavy se vyvíjejí, vztahy mezi nimi taktéž a celý koncept má zastřešující zápletku. Jsem spokojená.
Benedikt sice už není nejistý mládenec, ale poměrně slušně situovaný paranormální úředník, tím trochu ztratil své kouzlo, ale pořád ohledně svých schopností a zařazení do společnosti tápe. Líbí se mi, že se čas od času označuje za černokněžníka (protože bělokněžník neexistuje), to mu přidává na zajímavosti. Další postavy už mají pozici o něco horší, Jelen a Igor mi dlouho splývali, a ačkoli se jedná o důležité osoby, autorka si s nimi moc nevyhrála. Démon Rudy je fajn, ovšem sladká Zuzanka se profiluje opět poměrně těžce.
Jednotlivé detektivní případy se mi líbily, Benediktovo nahlížení do záhrobí je lákavé. Na druhou stranu za horor považuju něco, u čeho se bojím. Tady jsem se párkrát zasmála (super!), v jednom místě mě text dojal, ale strach jsem nepociťovala – ani o postavy, ani tak nějak všeobecně. Dokonce ani ve scéně, kdy mrtví vstanou z hrobů a začnou řádit mezi lidmi. Nejvíc jsem se obávala při rozhovoru Benedikta s Jelenem na téma, jaký má smysl vést spořádaný život, když policie nikoho nechrání a stojí na straně mafiánského padoucha. A bála jsem se toho, že je to pravda.
Nakonec tedy jedna výtka. Nedokážu posoudit, jak dobře autorka popsala astrální průchody záhrobím, zato dobře vím, že v restauracích a hospodách je už pěkných pár let, možná spíš desetiletí zakázáno kouřit. Proto mě pokaždé rozhodil popis mračen cigaretového kouře válejícího se v lokálech. A zároveň ukrajinských uprchlíků a války. Autorka sama může být zapřisáhlá slušňačka a abstinentka, ale knihu v ruce drželo dost dalších lidí na to, aby byl tento drobný detail zachycen. Škoda. Nebo jsou v Golden Dog všichni zapřisáhlí abstinenti, vyhýbající se podnikům veřejného stravování obloukem? Nemyslím si.
Jinak ale vřele doporučuji a vrhám se na další díl.

3 21.01.2024

(SPOILER) Půjdu tak trochu proti proudu. Nemyslím, že by tento díl byl nejlepší ze všech, skoro si troufám tvrdit, že kvalita série má sestupnou tendenci, i když velmi zvolna.
Plusy (tohoto dílu) jsou evidentní, i když v případě této autorky naprosto očekávané. Je to chytré a do posledního detailu promyšlené. Vyřeší se všechny záhady z předchozích dílů, ačkoli jsem se nemohla ubránit pocitu určitého nastavování. No a naprostá třešinka na dortu je záležitost, kterou například v tvorbě L. Taylor bolestně postrádám – když už si autorka vymyslí fakt smrtící překážku, má zároveň v ruce i řešení, i kdyby mělo být bolestné.
Bylo to napsáno čtivě, to bezpochyby, ačkoli poměrně svižný děj zpomalovaly úmorné pasáže úvah a filosofování. Chápu, proč byly potřebné, vysvětlily spoustu okolností, ale byly ukecané a rozvláčné a jak to jindy nedělám, tady bych doporučovala významné proškrtání. Určité věci se opakovaly pořád dokola, aby si jich nedůvtipní čtenáři všimli, ačkoli pobrat takovou nálož úvah by podobní uživatelé těžko zvládli.
Přečetla jsem jedním dechem, Galadriel je hrdinka podle mého gusta, zásadová, nedokonalá, vznětlivá, milující. Souhlasím s tím, že vztah k Liesel podlehl módní vlně „všichni jsme LGBT+, a pokud ne, tak platí pravidlo č. 1“, obyčejné přátelství by mi totiž v tomto případě úplně stačilo. V závěru knihy se na scéně objevily všechny figurky, které se v předchozích dílech na stránkách jenom mihly, zase podle mého úlitba nějakému obskurnímu anglosaskému pravidlu tvůrčího psaní. Prostě partička ze Scholomancie vyřeší vše a basta.
Způsob tvorby enkláv byl ohavný, ale těžko bych mohla tvrdit, že přístup čarodějnické komunity k záležitosti byl odtržený od reality. Když už se někdo dostane na vrchol jakéhokoli společenství, obvykle, oprava – vždy se jedná o osobu s mizerným charakterem. Navíc tady narážím na druhou výtku, kterou vůči sérii mám – proboha proč? Proč si museli čarodějové půjčovat prostor z prázdnoty? Na Zemi ho snad není dost? Nestačilo by se tedy – se všemi svými schopnostmi – přestěhovat na jinou planetu? Mars dobrej, ne?
Asi víc hudrám, než si kniha zaslouží. Námětů k přemýšlení poskytla přehršel, postavy byly barevné a uvěřitelné (a ano, mnohdy nereálně duhové), nad dialogy jsem se bavila, děj uháněl svižně kupředu a nebyly v něm žádné zbytečné a slepé odbočky. Systém magie a vůbec celý zlomyslný čarodějnický svět byl vystavěn důkladně a nezvykle. Celá série významně ční nad běžnou úrovní žánru. Akorát to sladké chvění, které signalizuje něco jako lásku, se tentokrát nedostavilo.
Bez ohledu na výtky vřele doporučuji.

6 19.01.2024

(SPOILER) V případě této knihy jsem měla opravdu šťastnou ruku. Líbila se mi anotace a jako obvykle jsem vsadila na zdejší pozitivní komentáře, i když to bývá ukazatel velmi nejistý. V tomto případě to ale vyšlo, díky bohu knihomolů. Jen obrázek na obálce je, no, podivný. Snad odkazuje k alkoholismu jedné z postav? Kdo ví.
Srovnání s Řekami Londýna je taky sporné, za mě je tento počin rozhodně lepší. Ačkoli mi také rozšířil obzory ohledně jiné profese (vydávání novin), profesní vsuvky nepůsobily nikterak úmorně, naopak všechno plynulo svižně a zábavně kupředu.
Autorův humor mi sedl, takže jsem se nad stránkami chechtala nahlas. To je věc, které si opravdu cením. Ale tím s pozitivy zdaleka nekončíme. Za mě jsou dalším tahounem postavy, a tady to opět vyšlo na sto procent včetně antihrdiny Banecrofta. Každá figurka byla jiná, plastická a dýchající, každá měla nějaké to tajemství. A dialogy mezi nimi jiskřily víc než silvestrovský ohňostroj. Ze srdce fandím Haně, která za sebou sice měla vztahový přešlap, ale nepůsobila jako ufňukaná, sebemrskačská chudinka. Otevřeně se dokázala postavit policii, nadpřirozené zrůdě i Banecroftovi. Respekt.
Zároveň ale nemůžu upozadit děj, spletitý, přesto domyšlený, zábavný i chvílemi znepokojující. V souvislosti s brilantní čtivostí se kniha prakticky nedala odložit, s napětím jsem hltala všechny eskapády, držela palce partičce z Podivné doby a prskala nad padouchem Morettim. S tím souvisí závěr, který mé pomstychtivé srdce naprosto uspokojil, ačkoli to zase vypadalo na sladkobolnou hyperkorektnost.
Ke vší chvále mám jen jednu připomínku. Vysvětlení nadpřirozených jevů nějakým Kmenem a Zakladateli bylo sice originální, ale vymýšlet další systém v oblasti, kde už bylo systémů vymyšleno hodně, je jednak kontraproduktivní, jednak matoucí. To bych zjednodušila a napasovala na něco již existujícího. Ale odpouštím autorovi.
Po dočtení se mi stýskalo po postavách natolik, že si knihu kupuju a určitě přečtu znovu. A s nadějí vyhlížím další díl.
Vřele doporučuji.

7 15.01.2024

(SPOILER) Hodnocení od začátku až zhruba do 80 % knihy bylo skvělé, už dlouho jsem nečetla tak báječnou romantiku. Pak ale nastal tak strmý sešup, že mě dokázal totálně otrávit. Špatné je, že se jedná o závěr a konec špatný, všechno špatné.
Rebelky z Oxfordu jsou mou oblíbenou sérií. Kromě toho, že to mezi hrdiny opravdu jiskří, tohle autorka umí, tak si užívám především chytré postavy (ženy i muže), uvěřitelné zvraty a poučení ohledně boje za ženskou rovnoprávnost.
V tomto díle to vycházelo na tisíc procent. Variace na Angeliku a Geoffreye se mi líbila, sice se Hattie opět chovala a především se cítila jako nadržená coura, to je v dnešní romantice více než běžná bolest, ale všechny ostatní klady tento zápor odstínily. Ano, užívala bych si, kdyby se Lucian snažil víc, dvořil se své manželce a nadbíhal jí, zatímco mu holka rovnou padla do náruče i postele, ale co už. Vtipné, zábavné, hezky napsané, poučné, zamilované, co víc si přát?
No, jedno přání bych měla – rozumný závěr. Od dramatické scény v Lucianově pracovně se celá stavba románu zhroutila. Hattie se sice projevuje jako pokrytecká maloměšťačka, ale bojovat za laskavý přístup k násilníkovi, který chtěl ji i Luciana připravit o život, mi fakt připadne za hranou. Ovšem její následné rozhodnutí utéct od manžela nedává smysl už vůbec.
Přesněji řečeno jsem pochopila, proč tento zvrat autorka do románu chtěla zapracovat, ale udělala to extrémně mizerně. Hattiino rozhodnutí v daném okamžiku postrádá smysl, další popis událostí představuje hodně zrychlené převíjení filmu, konečné smíření působí barvotiskově a nevěrohodně. Následně se vyrojilo tolik otázek, že naprosto zastínilo dobrý dojem z prvních čtyř pětin, což je škoda.
Například: v každé situaci a době podléhá jakýkoli člověk nějakým zákonům, to hrdinčino vzepření je dětinské a iracionální. Dál, v exilu pracovala jako učitelka, tudíž přesně zastávala roli neprovdaných viktoriánských žen. Tohle opravdu chtěla? Nebo dál, to jí vůbec nezáleželo na Lucianových citech a na něm samotném? Super! A kdyby mu ruplo v kouli, jakože by se to dalo očekávat, a třeba vůbec Hattii nenašel nebo si vzal život nebo cokoli dalšího, byla by spokojená? To opravdu chtěla? Sázka na happy end je dobrá v literatuře, ovšem v životě bych počítala s komplikacemi. A tohle byla jen malá ukázka.
V důsledku mi začala ukrutně vadit i nesourodost snahy vykreslit viktoriánskou Británii a zároveň hypermoderní přístup ke společnosti v dnešní literatuře, kdy každý druhý (už to je blbost) je přiznaný homosexuál/lesba (ve viktoriánské Anglii? jako FAKT?), Hattie uvažuje o práci žen v domácnosti a kolem rodiny jako o PRÁCI (něco takového se nebralo v úvahu ani na konci dvacátého století) a tak podobně.
Zklamání, opravdu strašné. A to se mi to po většinu tak moc líbilo.

8 09.01.2024

(SPOILER) Podlehla jsem pozdvižení souvisejícímu s touto knihou a koupila si ji. Pak jsem ji několikrát otevřela a nemohla se začíst. Na první stránce „padne noc“, „v oknech se odráží slunečními paprsky“ a „parapety se lesknou deštěm“. Očividný rozpor mě pokaždé odradil, až jsem si jednou řekla, že to přece překonám. Překonala jsem, nicméně situace se nijak nezlepšila a posledních cirka sto stránek představovalo čiré utrpení.
Ve výsledku se jednalo o výjimečně ambivalentní čtivo. Moc se mi líbila láskyplná linie mezi hlavními hrdiny, mimochodem Thorn mi nepřišel nijak děsivý od počátku, na druhou stranu chápu nezkušenou, mladičkou Elisabeth, že podlehla názoru, který jí vtloukali do hlavy. Naštěstí prozřela poměrně rychle. Ohledně démona Silase platí totéž. Přehnanou naivitu děvče ovšem projevilo v jednání s arcipadouchem a také s doktorem, ale o tom později.
Postavy mi byly sympatické, vzájemné interakce jsem si užívala, favoritem je samozřejmě snobský démon Silas. V druhé půli v dialozích občas probleskl úderný vtípek, to je pro mě lahůdka. Pak se mi líbil barvitý svět včetně Nathanielova tajuplného domu.
Jenže souběžně s tím jsem trpěla. Grimoáry se mění ve zlotvory, sotva se na ně někdo špatně koukne. Takže v závěrečné bitvě kolem nich démoni chodili po špičkách? Jako fakt? Že se žádný neproměnil. Sochy dokážou posouvat žebříky v knihovně, na plese se sál promění v pohádkový les, ale o splachovacím záchodu v království nikdo neslyšel. A tak podobně.
Nejhorší ale byla zjevná hloupost všech postav plošně. Elisabeth se snaží zabránit arcipadouchovi v dokonání zločinu jako jediná v říši, navíc se ani jednou nezamyslí nad způsobem, jakým své kejkle provozuje. Ředitelé knihoven, celé Kolégium, ale ovšem třeba panovník nebo i sám arcipadouch, všichni projevují naivitu žáka páté třídy ZŠ.
Pár dobrých nápadů, svižný děj, zábavné postavy, na druhou stranu brutální logické nesmysly a prvoplánová naivita zápletky a jejího vyřešení.
V důsledku opravdu velké zklamání.

3 07.01.2024

(SPOILER) Rozhodně se nejedná o bezchybnou knihu, to v žádném případě. Ale... Po nekonečně dlouhé době jsem se u romantiky královsky bavila a poměrně těžký svazek vozila i v hromadce. Olympští mafiáni mě ukrutně baví, a kdyby byl vydán další díl, ihned po něm hrábnu.
Jen nedokážu vykoumat, v čem tkví kouzlo. Nad Hradem ve Skotsku se mi vařila střeva, zatímco tady velkoryse přehlížím chyby. A že jich je, počínaje děsivou stylistikou, opakující se slova, celá slovní spojení, mé „oblíbené“ oříškové oči, blehuhe, či odpudivé označování ženských pohlavních orgánů. Pak poměrně nereálný přerod chladného zabijáka Erota v ochranářského milujícího taťku. A tak dál.
Zvláštní prostředí Olympu, které mi v prvním díle brnkalo na fantasy strunu, aby se ukázalo, že tato linka je jenom v mých představách, jsem v tomto díle vzala na milost, a vlastně se mi začalo líbit. Ačkoli sama za sebe považuji tento koncept za nevyužitý potenciál, a to obecně neuznávám. Ale budiž.
Psyché mi jednoznačně sedla. Jak je v dnešní vychýlené době normální, ačkoli se jedná o krásnou ženu, okolí (včetně mnohých čtenářek) ji odsuzuje, protože je tlustá. Protože jediný krásný je utečenec z Osvětimi, že. Psyché sice má ráda své tělo, ale ve svém sebevědomí prožívá občasné výpadky, které si dost dobře nedokážu vysvětlit. Má přece milující rodinu a mozek v hlavě, který se nebojí použít. Ale hlavně pro mě bylo atraktivní, že byla chytrá a zdaleka ne tak cukrkandlově a falešně laskavá, jak je v romantikách zvykem. Její závěrečný risk a finta se mi vyloženě líbily. Palec nahoru.
Na Erotovi bych našla spoustu podobných závad, jenže se mi celou dobu promítal do původní starořecké legendy a přišlo mi to mega vtipné. Jakože Afrodita je pekelná mrcha, to bez debaty.
Mezi ústřední dvojicí jsem cítila jiskření, sebeobelhávání hrdinů, které strašlivě nesnáším, se tady vyskytovalo v tak mizivém množství, že musím poděkovat. Byla jsem ušetřena i závěrečného Velkého Nedorozumění, opět díky. Další drobnou závadu vidím v malém napojení na skutečné řecké tradice. Ačkoli tu každý vzývá blíže neidentifikovatelné bohy, nevěsta kráčí k oltáři a v neděli se chodí do kostela. Hmmm. A tak podobně. Na druhou stranu co čekat od americké autorky.
Neotřelé prostředí, vtipné napojení na profláknuté postavy z řeckých bájí, zábavný děj a uvěřitelní hrdinové. S drobnými výhradami doporučuji.

5 04.01.2024

(SPOILER) Úžasně čtivé, vtipné a zábavné. Už obálka slibovala neotřelou zábavu. Vnitřek jsem slupla za jediný večer (dlouhý).
Ale možná si budu trochu protiřečit. Stavba děje byla rozhodně zvláštní, například k vraždě dojde až v úplném závěru, nicméně vyšetřování a pátrání po tajemství bych přirovnala ke klasické detektivní škole, žádné hrůzostrašnosti, naopak narůstající tajuplnost poskládaná ze střípků informací. Palec nahoru.
Na začátku se seznámíme s účastníky soutěže. K medailonkům jsem se minimálně v začátku často vracela, protože další děj je vyprávěn v ich formě všemi soutěžícími. Moje odhady, kdo bude obětí a vrahem, se nepotvrdily. V té souvislosti bych zmínila závadu, která sice v tomto případě zvýšila napětí, ovšem vůči čtenáři nebyla fér – autorka nás vesele obelhává. Za tohle ubírám jednu hvězdu, protože vlastně nebyla šance zjistit pachatele. I když vyústění bylo vtipné a ten šťastný konec jsem si užila.
Postavy byly popsány plasticky a dialogy měly šťávu, na druhou stranu jenom podle způsobu „mluvy“ jednotlivých aktérů se nedali odlišit. Všichni uvažovali stejně, jedině občas zmíněné zvláštnosti čtenáře navedly.
Takže jedna netypická typická detektivka a každopádně zábava. Doporučuji.

7 01.01.2024

(SPOILER) Opravdu velké zklamání. Zima nejistých nadějí se mi moc líbila, tak jsem knihu otevírala s nadějí, která byla bohužel zašlapána do země.
Počáteční přehršel klišé, jako nejlepší kamarád hlavní hrdinky gay a tak podobně bych vydýchala, v případě anglosaské romantiky vím, do čeho jdu. Partička lidí, kteří o sobě tvrdí, jací jsou přátelé, ale ve skutečnosti se jedná o sbírku sobeckých parchantů, kteří si jdou po krku, to už mi trošku haprovalo. Celé to zachraňoval občas úderný vtípek a celkem čtivý styl.
Jen poznámka k překladu. Zlozvyk překládat angličtinu doslova je úmorný, neznám nikoho, kdo by se na druhého díval „přes nos“, naopak obvykle se lidé v Čechách dívají „skrz prsty“, a podobně. Na druhou stranu mě nebolely oči kvůli množství pravopisných chyb, takže s výhradou dobrý.
Od chvíle, kdy se Nory svalí do hnoje, mi už ale uvěřitelnost příběhu vyletěla komínem. Vyřiďte, prosím, autorce, že člověk umazaný hnojem, který se bez použití kapky vody aspoň na opláchnutí rukou a obličeje převlékne do čistého oblečení, nadále dost intenzivně páchne (já bych vlezla do sprchy i s vlasama bez ohledu na společenská pravidla). A tak podobně. Sněží, ale zároveň je možné pozorovat hvězdy na jasné obloze, třeba.
Nakonec byl ale nejhorším problémem hlavní hrdina. Nebo přesněji chování nadržené slepice Nory. Od začátku mi vadilo, jak za Isaakem běhá a neustále mu podlézá. On nehnul prstem, seděl na zadnici v zahradním domku a byl hezkej.
A ten závěr? Obrácení ústředních padouchů Guye a Thomase mi obrátilo kufr. Upřímně bratr, který Nory dvacet let šikanoval, není laskavým starším bráškou, kterého bych si přála. Sladkobolné spárování všech se všemi a hutná přátelská atmosféra, kdy nikdo nikomu nelezl na nervy a ze všech se stali charakterní lidumilové, byla úmorná. Ovšem konečné zúčtování ústřední dvojice bylo nejhorší. Při Velkém Nedorozumění (rozumím, nutná součást anglosaské romantiky) dílo nabralo jakž takž snesitelných obrátek, aby to autorka opět spláchla do kanálu. Pořád jsem čekala, že se ňouma Isaac vzchopí a dojede za Nory do jejího knihkupectví. Ale ne, zůstal vytrvale sedět na svém zadku a Nory to musela jako obvykle zařídit všechno sama. Fujtajbl, od takového muže ruce sakra pryč!
Zklamání, ale to jsem už říkala.

1 31.12.2023

(SPOILER) Na prvních stránkách jsem se do příběhu zamilovala a teď, když jsem knihu dočetla, se mi stýská po postavách. Naprostá lahůdka.
Děj je jednoduchý, hlavní hrdina Frieder nejvíc ze všeho řeší vztahy se sourozenci a příbuznými, s přáteli, s dívkou, do které se zamiloval. Mezitím stihne zničit bagr, propadnout ze dvou předmětů, zachránit kamarádovi život a podívat se zblízka do očí tygrovi. Ale to jsou jen kulisy k laskavému vyprávění o strastech dospívání.
Nejsilnější devizou jsou postavy. Frieder je hlavní hvězdou, rozporuplný mládenec plný humoru, soucitu, lásky, vzdoru. Děda Walther mu zdatně sekunduje, na první pohled mrzoutský protiva, který má ovšem rozumně nastavený žebříček hodnot a jak se ukáže, dokáže velmi hluboce milovat. Podobně bych mohla pokračovat, trochu mi vadila krásná Beate, která udělá zásadní chybu, ale vyřešit ji musí Frieder, to mi moc nesedí. A pak mám drobný problém s Friederovými sourozenci. Dohromady by jich mělo být šest a možná jsou na začátku všichni vyjmenováni, ovšem po stránkách pobíhají pouze čtyři z nich, dva zbylí se dočista vypařili.
Naplno jsem si užívala třeskutě zábavné dialogy okořeněné špetkou moudra. Diskusi Friedera a dědy o respektu jsem si přečetla třikrát za sebou, královsky se bavila, mimo jiné se nahlas smála, ale upřímně jsem si pro sebe opakovala i bystré postřehy. A v podobném duchu proběhly rozhovory všechny. Například i ten, kdy je Frieder zadržen policií před koupalištěm.
Akorát linie vyprávění odehrávající se v současnosti mi nedávala úplně smysl. Ze začátku zvyšovala napětí, nicméně na konci se vytratila do neurčita a akorát ve mně zanechala stopu smutku, avšak nikoli nějakého smysluplného uzavření.
Rozhodně doporučuji.

6 29.12.2023

(SPOILER) Strašlivé zklamání. I PET flaška je méně umělohmotná než tento příběh. A to jsem si knihu koupila. Chyba, velká chyba, obrovitánská.
Vzhledem ke zdejšímu vysokému hodnocení uvažuju, jestli jsem divná, nebo má většina ostatních čtenářek tak nízkou laťku. Ale, proboha, vždyť všechno v knize bylo ploché jak žehlící prkno. Autorka nedocílila toho, abych se na ono romantické místo přenesla. Její popisy nevyvolaly žádné pocity.
Ohledně děje v romantické literatuře neočekávám žádné zázraky, vše je předvídatelné a nepovažuju to za zápor. Takže tento bod nemůžu vytknout, ale příjemné překvapení nenastalo. Od začátku bylo všechno zřejmé, třeba v čí náruči Izzy nakonec skončí, přičemž linie se záletným prodavačem taky mohla být nosnější. Úkryt safírů byl zřejmý ve chvíli, kdy bylo ono místo zmíněno poprvé. A to nejsem žádný Holmes.
Ale nejhorší tragédií byly postavy, schématické, afektované, nedůvěryhodné a, ano, to už se zmiňovalo, naprosto ploché. Izzy se vyloupla na první stránce, i jí jako hlavní hrdince scházela jakákoli minulost, teda pardon, samozřejmě opustila zrádného přítele, ale furt do něj byla blbá. Jinak si totiž její extempore s tím ňoumou neumím vysvětlit. Chovala se značně afektovaně, submisivně a hloupě. Když do ledové vody zahučela podruhé, nejradši bych se čtečkou hodila o zeď. A podle hloubky, v níž tonula, došla mimoděk tak nejméně do prostředka jezera.
Ostatní účastníci tragédie byli obdobně nesmyslní, kralovala jim samozřejmě barvotisková a naprosto nesnesitelná Xanthe, jediný s výhradami uvěřitelný byl Duncan, ovšem opět klišé charakter. Brrr.
Pak už mi vadily i naprosto nesmyslné situace, například nucený pobyt ve sklepě. Proboha, kdo by vytápěl sklep? Vždyť tím ona prostora ztratí veškerý smysl.
Celou dobu jsem se trápila a nákupu opravdu hořce lituju.

10 22.12.2023