I kdyz je to trochu překombinované, dávám plný počet, protože tyhle krimi jsou napsané tak, že se nedá přestat číst. A postavy jsou sympatické a mám je ráda, což je dalsi plus.
Příběhy jsou doplněné krásnými fotografiemi a jako bonus qr kódy s odkazem na krátká videa. Super nápad. A klobouk dolů před lidmi, kteří dělají takovou práci.
Jsem ráda, že jsem poznala tuhle skvělou spisovatelku. Styl mi připomíná Betty mac Donaldovou, místy se musím smát nahlas. Dětství dcer známého herce má ke standardu hodně daleko a je mi jasné, že pro dvě malé holky to muselo být těžké, ale třeba popis výletu do Bulharska nebo vymóděná rodina, jdoucí lyžovat, mě rozesmály až k slzám. Doporučuji.
Skvěle napsaná knížka z doby, kdy jsem byla jen o málo starší než autorka a dokonce jsme se nejspíš ocitly ve stejný čas na stejném místě - Hrádečku. Betyna je podle mého názoru ještě lepší spisovatelka, než byl její otec herec. Jo, to ale byla doba, kterou popisuje, nechápu, že se po tom někomu může stýskat. A píše o tom tak, že jsem se místy smála nahlas, u epizodky s bramborami, které vozila z bramborové brigády domů na přilepšenou mi až tekly slzy. :-D. Jinak to fakt doba humorná nebyla. Další knížka, kterou bych doporučila jako povinnou četbu. Škoda, že nemůžu dát víc hvězdiček.
Je to zajímavé téma, ale připadá to jenom mně, že je to příšerně přeložené? Některé věty mají tak krkolomný slovosled, až je k nevíře, že to překládala Češka. Děj je vyprávěn několika osobami, ale ve stylu jejich projevu není žádný rozdíl. Fakt mi to kazí požitek ze čtení.
Je dobře, že překlad respektuje styl originálu. Já ani nevím, co k tomu napsat. Je to tak syrový a zvláštní...Depresivní a přitom se od toho nedá odtrhnout. Tolik zvláštních postav. Za mě plný počet *. Cokoliv bych napsala, nedokázalo by vystihnout atmosféru této knihy.
Knihu jsem nejprve přejmenovala na Román pro dva a divila se, že ji tady nemůžu najít. No nic. Já hodnotím všemi hvězdičkami, moc se mi to líbilo. Začala jsem Zuzanou. Pokračovala Danielem. Pohled dvou lidí různého pohlaví na jednu a tu samou věc byl fakt hodně dobrý nápad. Daniel je méně emotivní, Zuzana, jak máme my ženy ve zvyku, věci víc prožívá a jde víc do hloubky. Já se od této knížky nemohla urvat. Zuzana mě teda oslovila o trochu víc než Daniel, ale obě části jsou čtivé a myslím si, že generace dnešních spisovatelů 40 + - je hodně nadějná.
Zahořklá? A kdo by nebyl, s takovými zkušenostmi. Jan Zábrana stejně jako mnoho velkých mužů a žen doby, kterou nazývám dobou zlou a temnou, byl režimem odstrčen na vedlejší kolej. Tahle knížka vzpomínek vypovídá hodně nejen o něm, ale hlavně o době, ve které žil. A někdo by to chtěl vrátit? Děsivá představa, nám už to jednou zažít opravdu stačilo.
Je to výborně napsaný, i když velice depresivní příběh jedné nefunkční rodiny. Otec u mě moc sympatií nevzbuzuje, protože stálým doufáním v polepšení své naprosto sebestředné a evidentně psychicky nemocné manželky, (ve svých představách zneuznané velké herečky, ve skutečnosti alkoholičky) a přehlížením jasných signálů, že nic není v pořádku, ničí život i své dceři. Je to vlastně slaboch a tím, že se snaží všem vyhovět, vlastně lidi postrkuje do neštěstí, viz například postava spolupracovníka Jarka. Přitom by se dalo říct, takový hodný pracovitý chlapík. :-/ Ale ne, je to slaboch, který se snaží jít cestou nejmenšího odporu a ubližuje tak nejen sobě. Je to napsané uvěřitelně, protože známe případy opačné, stačí jen obrátit role - většinou otec je alkoholik a žena je ta hodná, která se obětuje, přičemž nevidí, jak se takový model negativně podepisuje na dětech. Že ta oběť je úplně zbytečná pozná člověk, až když už je pozdě, vše je zmařeno, nic se nedá vrátit. Bezútěšný příběh rodiny asi nespěje k nějakému přijatelnému konci, Matka je nešťastná a své frustrace utápí v alkoholu a vybíjí si je na svých nejbližších. Dcera Klára tápe, nikde nevidí nic, čeho by se zachytila, nikdo ji nevede k tomu, aby rozpoznala dobré od špatného. Babička evidentně nemá takový vliv, jaký by mít mohla, kdyby se před ní vše nezatajovalo. Světlejší chvíle Klára prožije v rodině svého spolužáka s mentálním postižením. Ani to ale není funkční rodina. Ostatní spolužáci jsou lehce zapomenutelná banda vulgárních puberťáků, pomocníci ve stacionáři buď lhostejní nebo, v horším případě, úchyláci, takže opravdu kladně působí jen manželský pár ze zahrádkářské kolonie. Ovšem ani tady není vše v pořádku, trápí je nemožnost mít děti, tak se honí po světě, ale navrch se aspoň oni zdají být šťastní...tyjo, a to jsem to ještě ani nedočetla.
Takže kniha dočtena a opravdu, nečekejte happyend.
Velmi dobře zpracované téma homosexuality. V katolíky řízeném státě, kde byla odlišná sexuální orientace pokládána za duševní chorobu a do roku 1993 pohlavní styk mezi takovými páry za zločin, to muselo být pro homosexuály nepředstavitelně těžké. Nejen v této knize jsou popsáni katoličtí kněží, sice jen tak mimochodem, jako pěkné zrůdy. Homosexualita podle všeho není záležitostí jen 4 % populace, což je vidět teď, kdy je společnost mnohem tolerantnější. Přesto i dnes je určitě mnoho těch, kteří chtějí být pokládáni za normální a žijí své životy ve lži. Jak těžko se muselo žít s vědomím, že je člověk jiný, v Irsku. Děj, kdy malý chlapec vyrůstá v adoptivní rodině sice zabezpečený, ale bez jakýchkoliv projevů lásky, se postupně přenáší do Amsterdamu a New Yorku, až končí opět v Dublinu. Rozdíl těch cca 60 let je obrovský. Někteří v komentářích zmiňují dlouhé dialogy, ale ony jsou většinou velmi vtipné a mě teda ani trochu nenudily. Ale nejlepší bude si knihu přečíst, stojí za to.
ALE. Kniha jednoznačně plný počet hvězdiček, ovšem editora bych za tohle namočila aspoň na 14 dní do žumpy. Na skoro každé stránce překlepy, hrubky, střídání rodu v jedné větě, špatně umístění uvozovky. Nebo je editor homofob, který chtěl takto odfláknutou prací naznačit svůj názor? Těžko říct, ale tak špatně odvedenou editorskou práci jsem snad ještě neviděla.
Před touto knihou jsem četla putování téhle partičky po Papui-Nové Guinei, které se mi líbilo mnohem víc. Snad proto, že se tam tak neřešilo dusno, které zákonitě musí mezi tak malou skupinou nastat ani Liškovo kakání. Popis prkýnka na nožičkách OK, ale to "kakání" už mě vyloženě sralo. Copak skoro 50letý chlap kaká? Pak mi také připadá dost pokrytecké rozplývat se nad životem těch chudáků, žijících v boudách a v potu tváře shánějících obživu, vyzvedávat jejich prostý život a vidět v jejich tvářích jen šťastné úsměvy a rozčilovat se na rozvojem turismu, který vlastně těm lidem umožňuje aspoň trochu si ten zdánlivě šťastný život zlepšit. Ono něco jiného je projíždět se na mašině a něco jiného tam celý život žít. Trochu se jim ta představa sesypala ke konci knihy, po rozhovoru s dvěma mladými matkami-prostitutkami. Ráda jsem si to přečetla, ale jednou stačilo. To raději cestopisy pana Stingla.
(SPOILER) Tentokrát plný počet hvězdiček. Zpočátku jsem měla tendenci přeskakovat ty části ze shromáždění sekty, kdy Johnatan promlouval "k davům", ale pak už jsem nevynechala ani písmenko. Konec nepředvídatelný, jak už tady někdo psal, trochu se to mohlo ještě rozvést, ale byla jsem ráda, že se závěrečná potyčka obešla bez újmy na zdraví a nakonec to vše dávalo smysl. Cormoran na každé stránce neřeší bolesti nohy, vida, stačilo shodit 30 kg (inspirativní :-D) a hlavně - Charlotte to konečně zabalila. Doufejme, že další díl této série na sebe nenechá dlouho čekat, rozhodně bych se chtěla dožít toho, jak se ti dva detektivové dají dohromady. :-) Mimochodem, nekritické uctívání jakékoliv osoby je velmi škodlivé pro každou společnost, tím hůř, když se dostane k moci jeliman, který se staví do role spasitele.
Sbohem knihy od této autorky. Do další z této série, a jak to vypadá, uzavřená ještě není, už se nepustím. Pominu-li styl, který mi připadá hodně divný, nebo je to možná způsobeno překladem (musím se podívat, kdo to přeložil, protože jiné knížky od Yrsy mě bavily), ta zápletka je dost neuvěřitelná, postavy nemají nijak vyhraněný charakter, stále někdo neříká něco důležitého, protože by mohl vypadat blbě nebo podezřele, ačkoliv by to mohlo posunout vyšetřování, to na Islandu opravdu žijí tak zvláštní lidé?
(SPOILER) Já to asi nedočtu. To, že se dvě dějové linky rozcházejí v čase je to nejmenší, co by mi na knize vadilo. Rozhodně nejhorší věc, kterou jsem od této autorky četla. Jak pořád opakuje zřejmé věci, co si jako kdo myslí a proč, parta vysokoškoláků, chovajících se jako puberťáci, kdy ani jeden není ničím sympatický, spíš naopak. Takže kdyby je tam někdo vymýtil všechny, žádná škoda. A to podivné vysvětlování některých jevů? Jako že na pitevně to zvláštně páchlo a kdyby tam vstoupil někdo, kdo na to není zvyklý, mohlo by se mu udělat špatně? (a proto pozor na to, kdo sem jde). A podobných kravin je tam víc, než mám chuť číst. Takže je mi jedno, kdo a proč.
Tyhle tlustý knížky jsou blbý do postele. Ale jinak, i když si říkám - musí to být tak dlouhý? - mě to bavilo. Je to děsně dlouhý, ale kupodivu po přečtení poslední věty si říkám, nemohlo by to ještě chvilku pokračovat? Ono je to fakt dobře napsaný, snadno rozlišitelný postavy, i když už se mi trochu pletly přezdívky a pravá jména, ale ty postavy jako by člověk viděl před očima. Nedávno vyšel další díl, tak uz se těším.
Jako dobrý, ale - proč to muselo být tak dlouhé? Tolik postav, že jsem se v tom fakt místy ztrácela. Ono se to čte dobře, každá postava je něčím charakteristická, ale jelikož se něco odehrálo milion stránek zpět, už jsem ani moc neřešila, jestli vím, o koho jde nebo ne. Co mi taky připadalo dost zbytečné je neustálé se nimrání v pocitech Robin a Strike ohledně jejich vztahu. My přece víme, jak to mezi nimi je, a kdyby spisovatelka neměla pořád pocit, že to musí vysvětlovat, mohlo to být o 200 stran kratší. Taky mi připadá, že ty její vraždy a mučení jsou dost zbytečně naturalistické, nevím, jestli víc nenávidí muže nebo ženy...i když na druhou stranu jsou tam i postavy vyloženě sympatické, a to obou pohlaví. Tak nevím. Vraha jsem netipla ani náhodou, ono není divu, když si někdo jen tak pro potěšení hraje s lidskými životy, bez motivu a emocí. A Charlotta, ta kdyby tam nebyla, tak by mi vůbec nechyběla. Ale třeba ji časem někdo zamorduje a Blue to bude muset řešit. Rozhodně jako zabiják času při nemoci je to dobrá četba, jen si říkám, že ta paní je tak trochu cvok. :-D
Přečteno na jeden zátah. Jeden lidský život v kostce. Nebo jak jinak to napsat? Jsme tady, se svými problémy, víceméně důležití, a pak najednou nic. V tom nejlepším případě tenká knížka, pokud se nezapíšeme do dějin něčím, co by stálo za povšimnutí. Trochu to nutí zamyslet se sám nad sebou. Protože říct nakonec "Omlouvám se za všechno" už je asi k ničemu.
Achjo. Kdyby to nebylo tak užvaněný. Kdyby to bylo víc o stavbách a architektuře než o těch pro mě dost nepochopitelně motivovaných vztazích...Kdyby to nakonec skončilo švédskou trojkou, bylo by to pochopitelnější než ten skutečný konec. Autorka nezapře ruský původ, přehnané hrabání se v lidských pohnutkách, často nepochopitelně překombinované motivy různých aktů, téměř nadpřirozený způsob vciťování se a chápání pohnutek jednou osobou druhé...Ta knížka by nebyla špatná, kdyby se autorka vyhnula všem těm kudrdlinkám a zbytečného balastu a držela se při své tvorbě stejných zásad, jako Howard Ruark při té své.
