Sam33
komentáře u knih
Slečny
Barbora Baronová
Doporučuji. Průřez do života pěti žen, které se narodily v rozmezí let 1933 - 1967 a jejich boj se společenským tlakem. Proč ses (ještě) nevdala? Proč nemáš děti? Už je ti přes třicet, rychle si najdi chlapa, at´ máš ještě děcko a nezůstaneš sama.
Hrozné, jak společnost tyto ženy vnímala jako druhotné, podřadné.
Poslechnuto přes ČRo. A nejvíc se mi líbila Anna.
Feťáci
Eva Dolejšová
(SPOILER) Zajímavá kniha a rozhodně doporučuji k přečtení, osobně jsem se chvílemi vůbec nemohla odtrhnout. Velmi chválím užití jazyka, kdy nespisovná čeština je využita dokonale.
Co se týče postav, zpočátku jsem měla silnou averzi k Haně (a spoiler - hned jsem si myslela, že tahle postava umře, nemám pro to logické vysvětlení, ale hned asi na straně 9 mě to napadlo) a asi první třetinu knihy jsem Hanu opravdu nechápala, jak její chování, tak přístup k Veronice. Naopak sympatický mi byl Filip a u něj jsem byla ráda, že i přes průšvih s Andreou, to pro něj dopadlo dobře. Větší množství postav mi nevadilo, ale podotkla bych, že mě trochu mrzí, že když se jedná o novou knihu z roku 2023, tak se autorka nepokusila ponořit do méně popisovaných závislostí, např. vůbec by mi nevadilo, kdyby se tam objevila postava, co je závislá na sociálních sítích, byť to není tak "atraktivní", ale též by se to dalo vystupňovat, jak se zavislý člověk už nedokáže obejít ani na chvílí bez mobilu a pokud nepřidá nové fotky na insta, propadá totální panice a méněcennosti. A i tato závislost dokáže ničit život, i když samozřejmě úplně jinak než drogy.
Deníky ze Severní Koreje
Nina Špitálníková
Určitě zajímavé k přečtení, ale bohužel jsem viděla a slyšela spoustu dřívějších rozhovorů s Ninou, takže jsem většinu těch zážitků, co popisuje v deníku, už znala a nijak mě to neobohatilo.
Též mám deník z Donia, tudíž je podepsaný. Ale bohužel, v mém případě už byla očividně dost unavená z toho všeho podepisování a podpis vypadá spíš jakože si tam někdo rozepisoval propisku. A u Severky zrovna tak :-(
U severní zdi
Petra Klabouchová
(SPOILER) U této knihy jsem plakala. Nepamatuju si, kdy jsem se opravdu tak moc rozbrečela u knihy. Neuvěřitelně jsem se ztotožnila s postavou Mariky a úplně mě šokovalo, co jsem to četla. Mladou holku nechají porodit samotnou v příšerných a nehygienických podmínkách. A pak, těsně po porodu, ji začnou takhle psychicky mučit? Jak se mohl někdo tak nelidsky chovat?
Nejsmutnější na tom celém je fakt, že za tohle opravdu nikdy nikdo nebyl potrestán. Takové svinstvo. Temná doba naší nedávné historie.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Docela jsem bojovala s tím, abych knihu otevřela a začala číst. Ale nakonec mi okolnosti pomohly a já se do knihy ponořila. Příběh se mi velmi líbil, nic jsem o bohyních nevěděla, téma historie je mi blízké a paradoxně jsem si užívala pasáže ze "spisu" (byt´ mě děsilo, že se opravdu takovéhle záznamy vedly, hrozná doba).
Lehce od poloviny jsem začala mít obavy, že začínám tušit, jak to celé dopadne a bohužel má předtucha byla správná, ale čtení nelituji. Kniha určitě není pro každého, ale velmi mě zaujalo, jak autorka dokázala téma zpracovat a například ve mě vzbudila zájem vědět víc o žítkovských bohyních.
Hana
Alena Mornštajnová
Začnu tím, že jsem nejdříve četla Zuzanin dech od Jakuby Kapalty a hrozně mi vadilo, jak všichni víc vychvalovali Hanu. Ale nyní, když jsem si ji sama přečetla, musím dát ostatním za pravdu. Ať je Zuzanin dech bezpochyby dobré dílo, Mornštajnová je vyzrálejší autorka a její Hana je o trochu lepší.
Hana je totiž skutečně velmi silný příběh, který paradoxně zahrnuje několik ženských postav a jejich proplétání se navzájem. Každá mě nějak zasáhla, ať to byla Rosa, Elsa, Mira nebo i Ivana.
A pak se mi velmi líbilo, jak si autorka pohrála s tou ironií osudu. Zatímco Miru zachránilo jedno neuposlechnutí, naopak Hana tím jediným neuposlechnutím příkazu své matky odstartovala takovou hroznou sérii událostí, které jsou na jednoho člověka příliš, že to kompletně zničilo nejen její život.
Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
Čte se jedním dechem. Bylo mi smutno ze všech 7 rozhovorů.
Jiná Gabriela Koukalová
Martin Moravec
Za mě je kniha bezesporu zajímavá. Velmi oceňuji Gábininu upřímnost, protože některé pasáže bych já nikdy do knihy, kterou si může koupit a přečíst každý, nenapsala. Co se týče jejího pohledu na biatlon, přišlo mi to až neuvěřitelné, jak ho nesnášela a velmi se dokopávala k tomu, aby sportovala. Pohled do profesionálního světa sportu mě rozesmutněl, protože mi přijde, že člověk je na všechno sám i přesto, že je kolem spousta lidí a hlavně hodně lidí (trenérů) ho hlídá.
Co se týče osobních vztahů Gábiny s Petrem Koukalem, myslím, že právě časem kniha nabrala ještě zajímavější směr, protože se rozvedla a ukázalo se, že všichni ti lidé, kteří ji varovali před vztahem s ním, chtěli jen chránit.
Bábovky
Radka Třeštíková
Knihu jsem si poslechla v audioverzi, každou z 12 postav namluvila jiná herečka, což pro mě bylo fajn a ano, trochu jsem si spojila vizáže daných hereček s postavami (například postavu milenky Rebeky zde načetla Sandra Nováková a já fakt viděla Rebeku jako hubenou tmavovlásku). Ovšem ke knize jsem se dostala docela dlouho potom, co vyšla a už byla všeobecně profláknutá jako "nejlepší kniha od Třeštíkové". Mě to zas tak skvělé nepřišlo. Nebo možná má očekávání byla příliš vysoká. Nevím. 12 žen různého věku, postavení i povah se proplétají. Oddechovka ano, znovu po ní nesáhnu a ani mě to nenalákalo sáhnou i po jiné knize od Třeštíkové.
Předčítač
Bernhard Schlink
Skutečně výborná kniha! Ale musím podotknut, že jsem první viděla film a tohle je snad i poprvé, kdy se mi právě i víc líbil film. Kniha je přitom napsaná hezky, dobře se čte, ale možná jí paradoxně škodí "jen" těch 150 stránek. Navíc oproti filmu zde hlavní hrdina na konci nejde se svojí dcerou na hřbitov, což se mi právě u filmu velmi líbilo jako důvod, proč o tom příběhu vůbec Michael začal. Protože to vyprávěl své dceři. Ale i tak doporučuji k přečtení. Snad i proto, že je to něco, co hlavní hrdinka nemůže.
Jmenuju se Tomáš
Ota Kars
Kniha mě zaujala v knihovně. Ovšem ani zdaleka nesplnila mé očekávání. Autor se sice snažil ukázat Tomáše především jako člověka, ale nemyslím si, že forma, kterou zvolil, byla vhodná. Už tím, že se autor rozhodl psát knihu z pohledu Tomáše, tudíž v ich-formě, ovšem text je doplněn výpovědmi kamarádů a blízkých lidí, kteří o něm logicky mluví ve 3. osobě. Do toho i popisky u zajímavých fotografií se tlučou (např. já a můj pes X Tomáš na natáčení).
Ale musím přiznat, že ten kult Tomáše Holého je neuvěřitelný. Ten chlapec stihl natočit během nějakých 5-6 let asi 13 filmů a pak skončil. V knize je hezká věta, která si myslím, sedí na Tomášův život dokonale: Tomáš byl jako kometa. Rozzářil oblohu, ale pouze na chvíli.
Šarlatán
Josef Klíma
Asi jsem od knihy očekávala něco jiného. Za mě je kniha popsána dost povrchně, žádné velké myšlenkové procesy postav, zkrátka jen jako přepsaný scénář, kde navíc zůstaly i krátké scény a skoky do minulosti.
Ovšem jsem ráda, že se po letech můžeme opět dozvědět, že někdo jako pan Mikolášek žil a bezpochyby zachránil život spoustě lidem. I když on sám se svými démony bojoval asi každý den.
Kdo se postará o Annu
Kateřina Pantovič
(SPOILER) Kniha byla pro mě dost smutná, ale doporučuji k přečtení. Obálka knihy je velmi vydařená a autorka píše snadným a srozumitelným jazykem.
I když kniha obsahuje mnoho ironických, cynických, potažmo lehce vtipných poznámek, téma je skutečně hluboké. Zaprvé: skutečně je důležitá komunikace. Byť by si člověk řekl, co je na komunikaci těžkého, začínáme mluvit cca od 1,5 roku a pak už mluvíme až do konce života, přesto spolu komunikujeme špatně. Kdyby Lenka skutečně řekla Olívii pravdu, nemuselo to být hned, třeba až když bylo Olívii 25, ale skutečně jí vysvětlit, jak se věci měly, co Lenka prožívala a popovídat si o tom, možná by Olívie nakonec neudělala to, co udělala. Ale kdo ví.
A zadruhé: kniha mě opět trochu utvrdila, že každý tu máme něco jako poslání nebo osud. Olívie prostě nemohla svobodně vykonat Projekt Suicidium, protože se musela dozvědět pravdu o svém otci. Takže až po tom martyriu v akvárku bylo Olívii umožněno Projekt Suicidium úspěšně dokončit.
A nakonec jsem se rozhodla tuhle knihu zařadit do letošní čtenářské výzvy. Protože i když jsem si myslela, že kniha z prostředí, kde bych se nechtěla ocitnout, bude nějaká z války nebo z nějaké nesvobodné země, tahle stačí. Protože v akvárku a bez očních víček bych se vážně nechtěla ocitnout.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Než jsem si něco o knize zjistila, myslela jsem si, že se bude jednat o kostel v Mostě, který byl přesunut ze starého Mostu. Jakmile jsem si ale zjistila, že se nejedná o mostecko, ale o úplně druhou stranu České republiky, neodradilo mě to, spíš jsem si řekla, že je to taky region, kde se těží uhlí a je to spojeno s historií, kterou mám ráda.
Prvních pár stránek jsem si potřebovala zvyknout. Jak na autorčin styl psaní, tak i na jazyk a trochu i děj, protože mi pouť pro sůl nepřipadala nijak zajímavá. Ale nakonec jsem se do knížky ponořila.
Ač jsem si myslela, že bude více hlavních hrdinů, v podstatě nejdůležitější, nejvíce popsanou postavou, je Barbora, žena, které je na začátku knihy lekce přes čtyřicet, je plna síly, má fungující rodinu a čeká své čtvrté dítě. Čtenáři je ihned představena i Julka, která je například v mých očích mnohem zajímavější postavou. O to víc mě mrzelo, že v knize není více popsána její povaha, přišlo mi, že měla dosti ostrý jazyk a byla trošku horkokrevnější. A i když byla provdána, z nefungujícího manželství se rozhodla odejít, což značí, že byla i odvážná a cílevědomá. Proto mě též mrzí, že není úplně vykresleno jejích 10 let v Ostravě.
Jelikož jsem teda z úplně opačného konce republiky, velmi mě zaujala historie tohoto regionu. Žití Čechů a Poláků vedle sebe bez problémů, dokuď si "támhle někde ve Francii nenakreslí hraniční čáru". Knihu doporučuji, ale narovinu pro mě byla dosti těžká, protože lidské osudy v knize vykreslené mi vháněly slzy do očí. Druhou knihu si přečtu, ale chvíli si na ni počkám.
Kdo ví, kde budu zítra
Jindřich Šídlo
Původně mě k této knize přivedla moje máma, která si knihu chtěla přečíst, a jelikož z ní byla nadšená, rozhodla jsem si, že si ji v rámci čtenářské výzvy 2021 přečtu taky. Vyplatilo se. Kniha je formou rozhovoru a skutečně působí, jako kdyby se dva chlapi sešli někde v kavárně a povídali si o životě toho jednoho, který v roce 1991 odešel z Československa a procestoval celý svět. Pan Etzler má své názory, pevně si za nimi stojí a myslím si, že nemá problém to někomu říct na plnou pusu. Líbilo se mi politické téma, jak hezky popsal vládu Bushe, Obamy a trochu i Trumpa (u něj hlavně jak se mu podařilo vyhrát volby). Pokud to pan Etzler zvládne, nasadí konečně tempo a dopíše knihu, kterou zmiňuje, tak si ji též s chutí ráda přečtu.
Zátopek ... když nemůžeš, tak přidej!
Jan Novák
Skutečně velmi hezky zpracovaná asi nejdůležitější část života Emila Zátopka. Velmi chválím i barevné provedení, protože pro mě to dobře prezentuje ten konec 40. let a začátek 50. let. Prostě komunistické Československo. Důležitě zmíněný i příběh "netrenéra" Jana Haluzy. Určitě stojí za přečtení.
Žert
Milan Kundera
Chtěla jsem si přečíst Kunderu ještě jako žijího autora. Ale bohužel, cestu jsem k němu nenašla. Kniha mě nezaujala, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se to vypráví retrospektivně. Přišlo mi to utahané a nijak zvlášť mě to nezaujalo.
Prašina
Vojtěch Matocha
Věkem už nejsem cílovka ani omylem, ale překvapivě mě to bavilo, knihu jsem přečetla za 3 dny. Velmi se mi líbilo, že se Prašina nachází v současné Praze a i přes to je to úplně jiný svět. Co se týče hlavních hrdinů - Jirky a En - byla jsem trochu v rozpacích. Přes svůj nízký věk se do všeho pouští naplno, podávají neuvěřitelné fyzické výkony a během těch (asi) 3 dnů, kdy se děj odehrává, nemusí spát nebo se najíst. Ale ve výsledku je to příjemná oddechovka s docela zajímavou zápletkou. Jako dospělá čtenářka dávám 4 hvězdy.
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
Moje poslední kniha roku 2020. V listopadu jsem si řekla, že bych si na konci roku chtěla přečíst knihu, která letos vyšla, prostě úplně novou knihu. A z googlu mi vypadla tahle. Nevím proč, ale občas se mi stane, že se sice dívám na titulní stránku, ale vůbec nevidím, co na ní je. Asi jako v tomhle případě. Vůbec jsem tu židovskou hvězdu neviděla. A neptejte se mě, jak je to možné.
Kniha pojednává o životě Zuzany Liebeskindové, takže je rozdělena do 3 větších celků - dětství, dospívání a dospělost. Kniha je psána velmi poutavě, i přes značnou absenci dialogů (a k mému nepříjemnému zjištění, v té málo přímé řeči, která se objevuje, chybí uvozovky, takže si přečtete nějakou větu a až na úplném konci vám dojde, že se jednalo o přímou řeč).
Za mě je kniha úžasná v tom, že čtenáři ukazuje, jak postupně Židé přicházeli o práva, majetek a nakonec i životy. Když se Zuzana dostává do Osvětimi, autorka píše, že se Zuzanin život navždy rozdělil na dobu před Osvětimí a po ní. Ve mě jako ve čtenáři se událo něco podobného. Stránky, které popisují Zuzanin pobyt v Osvětimi, mi bylo nepříjemné číst, ale zároveň jsem nedokázala přestat. Skutečně je kniha napsaná velmi poutavě. To, co přichází po Osvětimi pro mě bylo snad ještě horší. Zuzany mi bylo líto. Nejen, že zůstala sama, ale samozřejmě už nikdy neuvidí majetek, který ji plně náleží.
Co se týče samotného konce, bylo mi z toho na nic. Skutečně jsem přemýšlela o Zuzaně jako o živé bytosti a prolétla mi hlavou myšlenka, zda by pro ni nebylo lepší prostě umřít v Osvětimi. Protože aby přežila šílené nacistické pokusy, a pak ji bil ten prevít, jehož jméno nebudu prozrazovat, mi přišlo na jednoho člověka až příliš. Takže samotný konec mě nutil k úvaze, zda autorka udělala dobře to takhle napsat, zda by nebylo "lepší" věnovat víc prostoru pobytu v Osvětimi a tam třeba i Zuzanin příběh ukončit. Přeci jen kniha je jmenuje Zuzanin dech.
Četla jsem názory, že je to podobné Haně od Morsteinové, to nemůžu posoudit, byť mi Hana leží už přes rok v knihovně, ještě jsem si ji nepřečetla. Zuzana ke mě přišla dřív. Já jsem za to ráda. Doporučuji k přečtení. Citlivějším čtenářkám se bude líbit i milostný příběh na pozadí.
Sněhulák
Jo Nesbø
Nepatřím k fanouškům Jo Nesba. Ani kriminálky a detektivky moc nečtu, ale Sněhuláka jsem si přečetla. Líbilo se mi to, byť hlavní hrdina Harry Hole mě příliš nezaujal. Autor mě rozčiloval s tím, jak zajímavý děj najednou utnul. Kdo byl vrah jsem nevěděla a zajímavé odůvodnění proč vraždil.