SadorVládce komentáře u knih

Panebože, co jsem to právě přečetl? Pokud jsem Černého korzára označil za zábavný brak, tak nevím, jaké hodnocení dát Sandokanovi, který je ve všem mnohem, mnohem horší. Ani nostalgie podpořená nedávným znovuodvysíláním seriálu nestačí, aby překonala hrůzu z toho, jak strašlivá ta literární předloha ve skutečnosti je. Nějaké dětské knihy je skutečně lepší nečíst znovu. Ale smál jsem se u toho, to musím přiznat.

Výborná volba na čtení v horkých letních dnech evokujících rozpálené a vysušené sicilské vnitrozemí. Na jedné straně podle situace buď hořký, nebo melancholický, nebo ironický pohled hlavního hrdiny Fabrizia, glosujícího sicilskou společnost a probíhající politické změny i jeho vědomí si svého konce a úpadku šlechty jako společenské třídy, na straně druhé autorovo prolamování "čtvrté stěny" směrem ke čtenáři, ahistorická přirovnání a náražky na již moderní, poválečnou Itálii organicky vtělené do textu. Postavy, se kterými soucítíte a zároveň vnímáte, jak svázaný až nesvobodný je jejich život, řízený nepsanými pravidly společenského postavení, bez ohledu na to, kdo jste. Líbilo se mi to.

Alegorický příběh z města, které může být stará Káhira, využívá mnohé povědomé motivy reflektující biblické i islámské postavy a je jen na čtenáři a jeho přehledu, kolik dalších paralel či aluzí si v díle najde. Mahfúz je obrovské jméno egyptské a arabské literatury a je škoda, že jeho dostupnost v českých překladech je mizivá. Proto je nutné ocenit, že Děti naší ulice, jedno z jeho nejznámějších, nejdůležitějších (a do jisté míry i nejkontroverznějších děl), se překladu konečně dočkalo.

Jsem rád, že jsem si to konečně přečetl, ale ovšem a bohužel, ta kniha se mi nečetla dobře a to mám s arabskou literaturou klasickou i moderní dlouholeté čtenářské zkušenosti a to včetně Mahfúze v několika jazycích a s jistou znalostí arabštiny. Obsahově jsem s tím problém neměl (byť občas bych některým postavám za jejich chování nejraději nafackoval nebo tak něco :-) ), spíš mi tam haprovala čitelnost. Možná na tom nese vinu sazba knihy, kdy relativně krátké kapitoly prakticky nejsou členěny na odstavce, což je při delším čtení dost unavující. Díval jsem se do anglického překladu (Theroux, vydání 1996), kde to je řešeno stejně, ale v arabském originále (vydání z roku 2014) je více reflektována dialogová struktura, které připomíná divadelní hru (jak zmiňuje překladatelka v doslovu) a text celkově působí lehčeji. I ten překlad, byť se ocitl v širší nominaci na překladatelskou cenu Josefa Jungmanna, na mě místy působil poněkud šroubovaně, jako by tam neproběhla korektura nebo tak něco. Ale čtenářské zkušenosti jsou individuální a tak to někomu jinému třeba ani nepřijde.

Konečně jsem se dostal ke Kon-Tiki a musím uznat, že opravdu to je výborně napsaná dobrodružná knížka, kterou jsem přečetl prakticky jedním dechem. Heyerdahl vypravěč a spisovatel čtenáře umí strhnou, samotná cesta je obdivuhodný výkon a skoro až láká podniknout nějaké obdobnou výpravu. Z tohoto pohledu jsem nadšen, byť, jak zde připomínají i jiní, některé pasáže toho, co se s vorem děje, když ho zalévá voda, nebo co se děje u útesů, kde nakonec výprava skončila, jsou značně matoucí.
Proto skoro až zamrzí, když jako poučený čtenář víte, že prakticky všechno, co tam Heyerdahl pokouší prokázat, bylo celkem s přehledem vyvráceno (nejen) moderním bádáním. Dost problémové to ale bylo i v době, kdy to autor psal, což je v knize patrné, když ho všichni s jeho studií posílají do háje. Zároveň Heyerdahl čtenáři obratně zamlčuje, jak výběrově a kreativně pracoval s důkazy pro svoji hypotézu o osidlování Polynézie z Jižní Ameriky. Ale budiž, berme, že to není vědecká práce, ale cestopis. A protože o Heyerdahlově dalším vývoji a čím dál obskurnějších názorech v češtině moc informací není, zůstává v paměti jako jeden z posledních velkých cestovatelů a dobrodruhů.

Nemám slov, Borges je boží.

Další foglarovka, kterou jsem četl až v dospělosti. A pro mě jedna z nejslabších. Ano, je tam modrý život, ale jinak... Prakticky všechny postavy i události jsou velmi schematické a mnohé motivy, které tam Foglar nadhodí, nejsou nijak uzavřeny. Vlastně to trochu působí jako "roman à thèse", kdy Foglar říká čtenářům, aby nebyli členy pouličních gangů. Ještě, že to je tak krátké, že se to dá přečíst za zhruba hodinu.
Na druhou stranu je to foglarovka, ze které na mě nejvíce vyskakoval queer vibe, tak možná za tu progresivitu si to nezaslouží úplně zatratit.

Absolutní kult.

Ty foglarovky, které jsem jako dítě nečetl, a kam patří i Řásnovka, mají jeden společný problém - jako dospělý čtenář k nim nemám nostalgický vztah, který by obrousil kritický pohled. Takže na jednu stranu vidím pasáže, ze kterých bych jako kluk byl naprosto nadšen, ale zároveň vnímám, jak jednorozměrné jsou postavy a jak chatrný je celý příběh. No, čas nevrátím.

Když jsem to četl někdy v devadesátkách na střední škole, tak jsem byl samozřejmě nadšen ze sprosťáren a sexu. To, po novém přečtení, s odstupem cca 30 let, sice už takové nadšení nevyvolává, ale zase jsem víc docenil Bukowského hrdiny zbité životem a celý ten svět odvrácené strany amerického snu a některé naprosto geniální pointy nebo naopak povídky bez pointy, ukazující marnost a nesmyslné pinožení hlavních hrdinů.

Znovu jsem si pročetl některé pasáže a můj pohled na tuto knihu se od prvního čtení před mnoha lety nezměnil. Na jednu stranu velmi pěkně zachycuje, jak moc o novém uspořádání Evropy a potažmo i světa rozhodovaly předsudky a někdy skrývaný a jindy otevřeně pohrdavý a mnohdy i rasistický pohled klíčových politiků konference na z jejich pohledu "méněcenné" národy. Zároveň ale knihu sráží, že čím více zeměpisně na východ od "Západu" se autorka v jednotlivých kapitolách dostává, tím více se tvorba nového poválečného uspořádání stává sbírkou rozličných historických anekdot a co a proč se ve Versailles a dalších místech dojednalo, je mezi tím poněkud upozaděno. Pokud o tématu máte načteno i z jiných zdrojů, tak vás překvapí, co všechno je tam zmíněno jen velmi povrchně. Možná je to doklad, že jistý pohrdavý pohled Britů vůči „Východu“ v nějaké podobě trval i nějakých 90 let po válce. Co myslíte, můžeme tomu říkat třeba orientalismus?

Sto let staré, převážně tábornické, veselé příhody z Foglarova skautského oddílu. Něco pobaví i dnes, něco působí, že už v době vydání bylo nejspíše interními vtípky pro ty, co u toho byli. Pro soudobé čtenáře to bude mít v mnoha případech hodně "cringe" příchuť.
Kniha je poněkud neuspořádaná jak stylově, tak tematicky, což je daň za původní časopisovost obsahu. Zkušenější čtenář zajisté pozná mnohé motivy, které se následně objeví v komiksových Rychlých šípech.
Mě zaujaly Foglarovy vzpomínky na cestu do Švýcarska organizovanou Červeným křížem, o té jsem před tím věděl, jen že proběhla.

U mnohých pasáží jsem se smál nahlas. Nebylo to celé nakonec parodie na konspirační technothrillery?
(update 16.4.: proč mi databáze knih zcenzurovala můj názor, kterým jsem komentář začal? ;-) )

První díl knihy překvapivě nebyl až tak hrozný a dá se popsat jako, místy až antropologicky pojatý, příběh ze života Čukčů, ke kterým do jejich prvobytně pospolné společnosti, mám-li užít době vydání odpovídající marxistický termín, proniká moderní svět. Autor, který byl inspirován svou vlastní prací v regionu, neskrývá své sympatie s chudými a utlačovanými, kteří jsou vykořisťováni titulním čukčským zbohatlíkem Alitetem a zlotřilými Američany, ale bohužel se neumí oprostit od archetypální představy vznešeného divocha. Naštěstí v Rusku již proběhla revoluce a tak i na Čukotku dorazí první dva bolševici, kteří nepřišli sami, ale přišel s nimi zákon.

Druhý díl už do toho jde naplno a bez zábran servíruje naprosto čistou propagandistickou agitku, kde jsou na nejzazší výspu Sibiře instalovány výdobytky socialismu. V čukčských vesnicích jsou zakládány sověty, svolávají se schůze, rozkulačují a soudí boháči a zavádí se peníze, motorové čluny, domy a školy. Představitelé revolučních výborů vyhání americké i jiné špiony a obchodníky a také ty ze svých řad, kteří se nechovají jako správní komunisté (že dotyčný má židovské jméno je jistě jen náhoda). Doslov sice říká, že si knihu rádi přečteme znovu, abychom se utvrdili, že socialismus musí vítězit, ale za sebe můžu říct, že v mém případě tomu tak nejspíše nebude.

Po tom několikaletém "hype" v Přepište dějiny jsem čekal něco rozsáhlejšího a detailnějšího (nenechte se zmást fyzickou velikostí knihy, písmo a řádkování připomínají rigorozní práci Marka Bendy). Je to syntéza, takže se asi nedal čekat rozsáhlý výzkum primárních pramenů v archivu, ovšem, pokud je cca třetina poznámek pod čarou opřena o vzpomínky Marie Zápotocké nebo Kosatíkovy Gottwaldovy muže, tak to přece jen čtenáře poněkud zarazí. Zároveň je vidět, že pokud Stehlík chce, tak se umí ponořit jak do detailů, tak do archivů, ale na druhou stranu jiné pasáže působí poněkud odbytě a mnohé otázky, které čtenáře napadají, zůstávají bez odpovědi nebo jen lehce nakousnuté.

Strukturace knihy do jednotlivých kapitol podle rolí, které Zápotocký ve svém životě představoval, oproti klasickému chronologickému vyprávění, mi nevadila, byť občas působila poněkud zmateně, protože informace, se kterou autor pracoval, se v detailu objevila až o několik kapitol dál nebo byla rozdrobena do více kapitol, což ztrácelo na účinku.

Běžný čtenář nespecialista, kterému je kniha určena především, bude asi spokojen. Já jsem do jisté míry zklamán, byť jsem nejspíše dostal, co jsem zaplatil.

Židovský humor o těžkém žití a nakouknutí do světa, který dávno zmizel.

Čtení je to krásné, ale zároveň a bohužel, protože my už víme, jak to nakonec celé po válce dopadlo, velmi smutné. Rozumím, že v motivačním vysílání do rodné země nebylo možné ventilovat rozpory mezi postavami československého válečného exilu a jejich pohledy na budoucnost, přesto je fascinují sledovat, jak zde Masaryk dává přednost loajalitě k Benešově vizi budoucnosti, i když sám nejspíše vnitřně cítil, že sňatek z rozumu se SSSR bude, jemně řečeno, poněkud riskantní krok. Dějiny nezměníme, ale snad jsme se z nich alespoň trochu poučili.

Co je to Evropa? Jak se na ni dívat? Jak se o ní můžeme bavit? Co je evropskost? Je Evropa ideou, kterou lze naplnit, nebo naopak přeludem, za kterým se marně honíme? Byla či může být někdy jednotná? A dá nám na to kniha odpověď? To záleží i na vás a vašemu postoji k těmto otázkám.

První cca dvě třetiny knihy, které se věnují historickému pojetí pojmu Evropy, jejímu vnímání v dějinách, kulturním a náboženským kořenům evropského myšlení a identifikaci různých Evrop nabízí mnohé podnětné postřehy nejen k dějinným procesům a idejím formujícím Evropu, ale také ukazuje, jak nejasné jsou užívané pojmy diskurzu o Evropě. V závěrečné pasáži nicméně autor naplno dává průchod svému skepticismu, v předchozích částech spíše jen prosakujícímu. Bohužel, pokud s autorovým výchozím kritickým pohledem nesouhlasíte, bude na vás zbývající text této části působit nejen jako poněkud samoúčelná "intelektuální onanie", ale také jako boj se slaměnými panáky či memový obraz starce křičícího na mraky.

S odstupem cca čtvrtstoletí od vydání je vidět, že zatímco dobová kritika konce dějin a střetu civilizací, které kolem roku 2000 bylo mezi intelektuály plno, je nyní poněkud vyčpělá, podněty týkající hledání role Evropy na světové scéně či hledání falešné útěchy v nacionalismu a jiných ideologiích mohou být stále platné.

Typicky Putnovsky ironické čtení o věčném městě. Spoustou tipů pro toho, kdo chce být poučenějším návštěvníkem, který i na nejprovařenějších místech Říma může najít něco nového a neznámého, co davy míjí. Psáno nejen ze znalostí místa a jeho historického, uměleckého i společenského kontextu, ale také poctivě Římem prochozené či možná, lépe řečeno, proputované.

Velmi zábavné čtení. Ať už jste tu dobu zažili nebo nezažili, tak vás Palán dokáže znejistit, jak lavíruje mezi skutečnými událostmi a tím, co si k tomu přidal, nebo jak mírně posunul význam. Co mě ale děsí, jsou drobné paralely s dneškem a jak málo někdy stačí, aby se společnost nechala zmanipulovat a zradikalizovat.

"Revoluce — to není pořádání hostiny, to není psaní literárního díla, to není kreslení nebo vyšívání; nelze ji provádět tak jemně, tak klidně a delikátně, tak mírně, milosrdně, uctivě, zdrženlivě a velkodušně. Revoluce je vzbouření, je to násilný akt, jímž jedna třída svrhuje třídu druhou."

V mé poličce s literárními kuriozitami obsadila sbírka myšlenek Velkého kormidelníka jedno z čestných míst. Četba je to ovšem místy jen pro velmi odolné jedince. A to, že si tam některé myšlenky poněkud odporují... No, to se může stát i těm nejlepším z nás.