sachista
komentáře u knih
Konec světa
Emil Hakl (p)
Emil Hakl mě potěšil dalším výběrem povídek, jenž se pyšní humorem, neuvěřitelnými historkami a někdy tragikomickou realitou. Za nejvtipnější považuji povídku "První cizinci v Praze".
Biomanželka
Michal Viewegh
Zpočátku jsem si říkal, že už mě asi knihy Michala Viewegha bavit nebudou, ale pak mě přece jen dokázal vtáhnout do děje k tématu, které i po dvanácti letech zůstává aktuálním. A pokud má mít další dvě pokračování, asi je přečtu obě.
Jáma
C. J. Tudor
Děsivý thriller, jenž mě okouzlil dokonale vykreslenou temnou atmosférou. Městečko Arnhill jsem si dokázal živě vybavit a lehké mrazení mi probíhalo po zádech. To platí zejména pro první dvě třetiny, kam se ubírala poslední třetina, se mi naopak nelíbilo už vůbec. Vnímám to jako strmý pád kvality směrem dolů. Přirovnal bych to k mému nejoblíbenějšímu zákusku - punčovému dortu - nádherně vypadá, nádherně voní, celý natěšený se do něj zakousnu, ale postupně mi zhořkne v ústech, která mi zaplaví pachuť. Ve výsledku jsem zklamán, stejně jako při této četbě - moje čtyři hvězdičky jsou se zavřením obou očí.
Její konec
Shari Lapena
U třetí knihy začínám nalézat klíč k rozuzlení Shari Lapeny, ale není to ještě stoprocentní. Pointu jsem v celém důsledku neodhalil, ale byl jsem velmi blízko. Tradičně čtivé, napínavé, zamotané a konfrontační ve stylu kdo lže a kdo říká pravdu...
Marta v roce vetřelce
Petra Soukupová
Už mi těch nepřečtených knih od Petry Soukupové moc nezbývá a snažím se je šetřit. Další excelentní záležitost a nadstandardní čtenářský zážitek. Domníval jsem se, že nebudu úplně cílovou skupinou, přesto mě román dokázal strhnout a nedočkavě jsem uháněl stránkami Martina deníku. Je obdivuhodné, jak dokázala autorka vystihnout jazyk mladé tápající studentky a opětovně neskutečně zachytit její nitro ojedinělou deníkovou formou. Nezbývá mi opět nic jiného, než smeknout před literárním umem Petry Soukupové.
Někdo cizí v domě
Shari Lapena
Skvostný thriller s ďábelským koncem. Obdivuji um autorky, že dokáže rozehrát tak napínavou hru pouze se třemi hlavními postavami a jednou mrtvolou a stejně se čtenář nenudí. Právě naopak, já jsem napětím ani nedýchal a musel číst a číst, až jsem se konečně na posledních pěti stránkách dozvěděl celou pravdu a smekám, jak geniální rozuzlení mi bylo naservírováno. Jsem tak natěšen, že asi zítra poběžím pro další knihu od téže spisovatelky.
Seznam mých přání
Grégoire Delacourt
Hořkosladká francouzská jednohubka, která pobaví, rozesměje, rozesmutní i potěší. Každý z nás by naložil s pohádkovou výhrou po svém a zcela jistě by každý nedosáhl štěstí a blaženého pocitu. Velmi dobře napsáno na malém prostoru.
Výsek
Emil Hakl (p)
Emil Hakl nezklamal ani tentokrát. Potěšil mě, pobavil mě, rozesmál a přinutil k zamyšlení.
Mizející dívky
Lisa Regan
Úvod je zdlouhavější, následně nabere celý děj rychlý spád a hned je konec hlavní záhady s následnou akcí a dovysvětlováním. Osobně preferuji spíše dlouhé čekání na rozuzlení, nicméně poslední třetina knihy nenudila a neztratila tempo z prostřední části. Druhý díl z této série moji knihovnu pravděpodobně rozšíří.
Zmizení Stephanie Mailerové
Joël Dicker
Pravdu o případu Harryho Queberta mám dodnes uloženu jako knihu představující mimořádný literární zážitek. Stejně jako tehdy jsem Zmizení Stephanie Mailerové hltal a obdivoval se vyprávěčskému stylu Joela Dickera. Dokáže rozvinout bohatou zápletku s mnoha postavami vzájemně provázanými a přitom se čtenář orientuje. Stejně tak si láme hlavu nad tím, proč k té vraždě došlo a kdo měl zatraceně tak silný motiv. A tápe stejně jako vyšetřující policisté v pavučině vztahů jednoho malého městečka. Mně bohužel celkovou radost zkazila myšlenka, která mě přivedla k vrahovi. Jeho pohnutku a další rozuzlení jsem však neodhalil. I tak jsem navýsost spokojen a doufám, že Argo brzy vydá nejnovější román od Joela Dickera.
Zloději zelených koní
Jiří Hájíček
Čtivá novela s netradičním tématem. Nevybavuji si, že bych narazil na literární dílo či film byť i vzdáleně laděnou. Jiří Hájíček umí velmi barvitě popsat krásu jižních Čech, kam se vždy tuze rád vracím. Stojí za to jeho tvorbu sledovat, protože "venkovských autorů" Česká republika nechrlí po tuctech, přestože historická tradice existuje. Rád se podívám na filmové zpracování.
Platforma
Michel Houellebecq
Elementární částice jsem viděl ve filmové podobě, proto jsem je přeskočil a po Rozšíření bitevního pole jsem sáhl po Platformě. Od prvních stránek mi přišla dynamičtější a naprosto rozumím tomu, proč právě s tímto románem autor celosvětově prorazil. A také chápu, že si tím získal oddané příznivce, jakož i nesmiřitelné odpůrce. Já jsem se přidal k příznivcům jeho myšlenek o mezilidských vztazích a o tom, jak nás fyzično dokáže ovládat. Ostatní jeho názory můžeme přičíst dětství, dospívání - když se seznámíme s jeho životopisem, nelze se ničemu divit.
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Další mimořádný zážitek od Aleny Mornštajnové. Společně s Petrou Soukupovou jsem je pojmenoval coby královny českého literárního smutku. Stejně jako v Haně prostupuje celým románem smutek, bolest a trápení, čtenář musí být spokojen se čtivostí, kvalitou a reálností obou příběhů, které jsou významně provázány, líbilo se mi propojení obou dějových linií konec a úvodem kapitoly. Nestačí mi slova, jak moc se mi Tiché roky líbily.
Fáma
Lesley Kara
Rozehráno jasně a rychle, na nic se zbytečně nečeká, karty jsou rozdány ihned. A děj plyne, zápletka se rozvíjí, čte se to celkem dobře, ale stejně jsem postrádal to správné tempo. Rozuzlení mě částečně zklamalo, neboť mě pointa napadla, nicméně úplně poslední stránka tomu dala opravdu korunu v pozitivním slova smyslu. Slušný průměr ke čtení na letní dovolené u moře.
Selfies
Jussi Adler-Olsen
Poslední tři knihy ze série mi přišly nevyvážené a Selfies to dokládají. Hlavní vyšetřovací linie se ztrácí v té vedlejší, byť s ní propojené, a do toho je ještě zamotán příběh Rose. Vedlejší linie mi připadne hodně přitažená za vlasy a dost nereálná, měl jsem pocit jako u nějakého béčkového amerického thrilleru. Jussi Adler-Olsen na mě působí, jako by se s touto sérií už vyčerpával tematicky a kreativitou, poslední díly se vůbec nedají srovnat např. se Zabijáky nebo Vzkazem v láhvi.
Nejlepší pro všechny
Petra Soukupová
Ze všech knih od Petry Soukupové, které jsem dosud četl, jsem se do téhle nemohl hodně dlouho začíst. Šlo mi to ztěžka a sám nevím proč. Taky jsem knihu několikrát odložil, až jsem se k ní vrátil letos na podzim a už jsem se na ni správně napojil a dočetl ji. Stejně jako u ostatních knih v ní vyniká mistrovství Petry Soukupové ve vylíčení světa očima dětské postavy, myšlenkové toky, pocity, emoce, v tomto je opravdu dokonalá a výjimečná. Potěšilo mě propojení s paralelním románem pro děti Kdo zabil Snížka?, kterou jsem četl již dříve. Ježíškovi jsem napsal, aby mi pod stromeček nadělil její nový román.
O létajících objektech
Emil Hakl (p)
Emil Hakl mě opět potěšil. Po depresivním čtení prvotiny Michela Houllebecqa jsem se rovněž ponuřil do existencialistických úvah, nicméně s úsměvem na tváři. Některé povídky a situace v nich popisované byly extratřída. Podobně jako v případě Uminy verze mě pozitivní dojem umocnila i vizuální stránka, tentokrát v podobě jedné fotopovídky. Pokud bych měl být alespoň trochu kritický, asi jediná povídka, jež se mi nelíbila, byla zrovna ta nejdelší - možná k tomu ta ironie patří...
Rozšíření bitevního pole
Michel Houellebecq
Poprvé jsem se dostal k četbě románu slavného a pravděpodobně i značně kontroverzního francouzského spisovatele. Jedná se o depresivní čtení, nicméně prokazující vysoký intelekt, přehled a bolestné zkušenosti autora. Když jsem si přečetl, čím si prošel, není se čemu divit. Jedná se o volně plynoucí proud myšlenek a nudného, nezáživného a monotónního života jedince, jenž rezignoval na životní rozkoše. Každý intelektuál se v té knize musí aspoň trochu najít, protože když se zamyslí nad bytím, existencí a realitou dneška, má v mnohém Houllebecq pravdu. Na druhou stranu rezignace nemusí být jediným řešením. Poznámka na závěr - mrzelo mě jeho až odporné líčení Rouenu - v mém srdci zůstává zachována krásná vzpomínka na historické a zajímavé město spojené s Johankou z Arku a kachními specialitami.
Michaela
Miloš Urban
Stěží hodnotit. Dokážu pochopit, že takový počin vyšel pod pseudonymem a taky si myslím, že může jít jen o takové lehké psaní pro zábavu anebo o pokus o kombinaci hororu a erotické literatury. Mně osobně to atmosférou nejvíce připomínalo Oklamaného.
Nenech to být
Harlan Coben
Viděl jsem jeden film a dva seriály natočené podle knih Harlana Cobena, takže "Nenech to být" pro mě představuje premiéru v knižní podobě. Jsem nadšený, kniha má dynamiku, napětí a nenechá čtenáře vydechnout, dokud se na posledních stránkách nedozví, jak se vlastně všechno seběhlo. Z toho vyvozuji, že minimálně oba seriály byly úspěšně realizovány, protože ty se odvíjely úplně stejně.