s-reader komentáře u knih

Velmi chytře koncipovaná kniha, pečlivě napsaná s důrazem na každé slovo. Lze ji vnímat jako detektivku, i když z tohoto hlediska se děj rozbíhá až ke konci, ale především jde o knihu se zajímavě se prolínajícími liniemi. Zatímco u kriminálních románů sahají autoři po nejrůznějších pomocných tématech, většinou volených s kalkulem zaujmout čtenáře jejich aktuálností, Lukáš Vavrečka variuje jedno hlavní téma tak. Přesto není jeho kniha o nic ochuzena.

3 11.09.2015

Povídky psané velmi kultivovaným jazykem, z hlediska psychologie postav výborně propracované. Sbírka je koncipovaná jako průřez životem od začátku dospívání až po zralý věk. Autor se dotýká i takových problémů, jako je sběračství odpadků či život žen dobře situovaných mužů v městských satelitech. Povídky většinou neústí do pointy, čtenář je nad nimi nucen se zamýšlet a vciťovat se do situací, v nichž se postavy ocitají. I když nejsou vždy veselé a některá bilancování bývají bolestná, vždy někde v pozadí zůstává naděje nebo smíření. V dnešní rychlé době, v níž ze všech sdělovacích prostředků na nás útočí reklamy na zábavu a vnucují nám názor, že právě do ní máme vložit všechny své peníze, představuje kniha Zelené vdovy záchytný bod pro lidi, kteří se nechtějí bezduché zábavě poddat.

Potoky krve, praštění kostí a vyhřezlé orgány. Kulomety, granátomety, plamenomety, plazmové pušky a laserové zaměřovače. Tak vypadají typické rekvizity akčních povídek a románů balancujících na rozhraní sci-fi a fantasy, jež by mohly dostat i přízvisko „military“. Někdo je čte rád, hlavu příliš nezatěžují a o dynamický spád děje v nich nouze nebývá. Pokud ovšem patříte k těm, kteří je považují za bezduchý škvár, pak se raději knize Martina Sládka Nabídka, která se neodmítá vyhněte.
V knize najdeme čtyři rozsáhlejší povídky, částečně spolu svázané. Bod zlomu, Nabídka, která se neodmítá, Perný den a Slib.
Akční žánr je odpočinkový, srovnatelný s počítačovými hrami nebo bojovými filmy. Kniha Martina Sládka vše, co se od takové literatury očekává, splňuje.

1 27.08.2013

Zuzana Beranová ve své knize představuje čtenáři jinou tvář černého kontinentu, než o jaké bude vyprávět kamarád, který se právě vrátil ze safari. Podstatnou část knihy tvoří příběhy Čechů, kteří se v Africe dostanou do nesnází. Taková struktura sice přispívá celkové rozmanitosti, a tím i přitažlivosti knihy, ale působí i několik problémů. Některé příběhy uzavírají příliš brzy. Zpočátku sledujeme cestu Jany Spáčilové, ztotožňujeme se s její touhou zemřít na milovaném místě, ale její stopa se vytrácí v okamžiku, kdy to ještě není potřeba. Formou citací zápisků z jejího deníku mohla být přítomna až do konce. Dále v románu necítím pohyb času, vše jako kdyby se odehrávalo v jednom jediném dni.
To hlavní, co se autorce daří, je názorná ilustrace kulturních rozdílů mezi Evropou a Afrikou. Turisté, ale někdy i lidé pracující v zahraničí, mají tendenci poměřovat místní život svými zvyky, nedokáží si připustit, že myšlení jiných lidí může být diametrálně odlišné, vycházející z jiných základů a pozorující své okolí jinýma očima. Víru pak považují za hloupou pověrčivost, jiný žebříček hodnot za primitivizmus a rituály po staletí udržující rovnováhu za krutost. Velmi dobře zvolenou scénou na začátku knihy je migrace pakoňů. Očím změkčilého „milovníka“ zvířat se může jevit jako nepochopitelný masakr, v němž zbytečně umírají stovky tvorů. Z globálního pohledu nejde o jednotlivce, ale o zdárné přežití celého druhu, pro který je taková migrace jako oheň dávající prostor pro vyrašení nové vegetace. Podobně – bez zbytečných příkras a romantiky – popisuje Zuzana Beranová celou Afriku, přírodu i lidi. Nezavírá oči ani před hladem a nemocemi. Jak se jí povedl tento záměr se při čtení knihy -v pohodlí naší civilizace - velmi těžko hodnotí a já si na to ani netroufám. Mohu jen soudit, že se autorka nesnaží přikrášlovat, ale ani šokovat senzačními výmysly.

3 27.08.2013

Zoufale rozvleklé, snaha včlenit Marininu smrt do filozofického nebo mystického kontextu je prvoplánová a naivní. Posledních padesát stran je k nepřežití a to se pokládám za velmi zdatného čtenáře, který vydrží leccos. Přesto tři hvězdičky za literární přehled, který autorka musela prokázat a za připomenutí jména Mariny Cvetajevy.

23.02.2013

Některé čtenáře asi nejprve zarazí samotný název, je možné, že některým bude evokovat neslušné pojmy. Ani z vysvětlení na přebalu knihy nebude moc moudrý, neboť se tam mluví cosi o nošení masek. Ve skutečnosti je slovo cochcárna stvořeno ze spojení „dělat si co chceš“. Bylo v době minulého režimu používáno v případech - velmi častých – kdy akce, úkoly i instituce byly natolik formální, že lidé si dělali co chtěli, hlavně že něco dělali, vykazovali činnost a pobírali odměnu.

1 17.02.2013

Mariusz Szczygil se v rozhovoru (http://www.vaseliteratura.cz/rozhovory/47-clanky/2686-rozhovor-marius-szczygiel.html) vyjádřil, že my Češi rádi čteme hlavně o sobě. Dokazuje to tím, že Libůstka, která není o Češích, se u nás prodává mnohem hůř, než jeho ostatní do češtiny přeložené knihy. Nevím, jestli se mnou budete souhlasit, ale podle mého názoru jsou Gottland a Láska nebeská zajímavější a jdou více do hloubky. Přesto se mi i Libůstka líbila.

1 12.01.2013

Slibné téma, zajímavé prostředí, ale několik výhrad by se přece jen našlo. Především nejsou některá témata dotažená, za druhé, pokus o jakýsi předčasný happyend je násilný a nepravděpodobný. Skutečný konec, který je reálnější, ale nedobrý dojem nedokáže vymazat.

18.02.2012

Otevřeně psaná kniha, která balancuje na hraně pornografie, přesto má nesporné literární kvality.

31.01.2012

Velmi působivý román, který je ovšem (podle mého názoru) o něčem jiném, než říká anotace. Klíčem k románu je zodpovědnost, kterou máme k sobě i kjiným. Tajemství, která se okolo Emerence kupí, jsou jen prvoplánový motiv, za kterým se skrývá další.
Podle románu Dveře v současné době dokončuje film Istvan Szabó, který do hlavní role obsadil skvělou herečku Helen Mirren. Bohužel, pod dojmem, že film bude v této době již hotov, doplnil výtvarník Robin Brichta nové vydání této výborné knihy (LEDA 2011) obálku fotografií Helen Miren, samozřejmě takovou, která s filmem nemá nic společeného.

6 29.01.2012

Celestinské proroctví je zase jedna kniha, která hrubým způsobem těží z touhy lidí najít jakýkoliv náznak toho, že jejich život má nějaký vyšší smysl. Touha, která motivuje toto hledání je natolik silná, že se někteří lidé bez rozpaků a nekriticky chytají jakéhokoliv nesmyslu, vytrženého z kontextu náboženství nebo filozofie, jen proto, že potvrzuje jejich nejasná tušení, nebo spíše zbožná přání, že jejich existence není tak zoufale zbytečná, jak to navenek vypadá.
Redfieldovo Proroctví je bezkoncepční snůška myšlenek, které byly již dávno a velmi často vyslovovány a napsány jinými autory a oslovit může opravdu jen ty čtenáře, kteří se s podobnou literaturou dosud nesetkali, nebo mají pocit, že pokud se myšlenka opakuje v různých knihách, nemůže být přece mylná.
Zarážející je naprostá absence jakékoliv literární kvality, přesto, že se Proroctví snaží tvářit jako beletrie. Způsobem zpracování se blíží knize Turnery deníky, jež pod slupkou beletrie skrývá jednoznačnou propagandu.
Celestinské proroctví je velmi chabý text vystavěný na naprosto nepůvodních myšlenkách.

12 04.01.2012

Mosty přes propast času jsou nesmírně ambiciózní projekt. Myšlenka, která vede k možnosti zmapovat hlavní okamžiky vývoje lidstva, vede k zajímavým spekulacím, kam až by mohl děj knihy vést.
Snad právě potenciální velikost takového pojetí způsobila, že román působí nedotaženým dojmem. Bylo by lepší, kdyby se Ludmila Vaňková soustředila pouze na jednu epochu, protože pokud se část děje odehrává v době rozvoje středoamerických civilizací, těžiště je v 16. století a možný děj ve dvacátém století není ani naznačen, vypadá to, jako kdyby si autorka s rozsahem textu nevěděla rady.
Dalším problémem je malá přehlednost postav. Vaňková svůj román zalidnila nesmírným počtem postav, některé jsou výraznější, některé méně, ale chybí koncepce, prostřednictvím které by čtenáři lépe utkvěly v hlavě ty důležitější, a se kterými by se čtenář mohl identifikovat dříve, než v poslední třetině knihy. Zmatek v čtenářově hlavě zvýší i různá jména, která jsou nuceni lidé přicházející z Adalé používat.
I přes tyto výhrady považuji Mosty přes propast času za nesmírně zajímavou knihu, která zcela neprávem zanikla jak v proudu české sci-fi, tak v celkovém obraze díla Ludmily Vaňkové.

7 04.01.2012

Občas si přečtu nějakou knihu, o které jsem již předem přesvědčen, že bych se bez ní určitě obešel. Je to způsob jak zajistit, abych si více vážil těch ostatních, a ne projev kulturního masochismu. Dal jsem tedy pro tentokrát šanci Biomanželce, na kterou jsem slyšel z nejedněch úst pět téměř chválu, že je prý nesmírně vtipná.
Musím se přiznat, že způsob humoru, který by v této knize měl být, je mi protivný. Viewegh ironizuje Mojmírovu samolibost, ale ironizuje ji ze svého samolibého postoje. Ironizuje i jeho pohled na feminizmus, ale tak křečovitě, že je mi při čtení stejně trapně, jako když bodrý chlapík vypráví ve společnosti sprosté vtipy.

10 19.11.2011

Velmi komplikovaný a nepřehledný text. Z hlediska čtivosti patří mezi slabší Miévillova díla. Autor se nesnaží o vytvoření nějakého systému skrytého Londýna, což je určitě záměr - Miéville svět mimo realitu vidí jako chaos. Nakupením takového extrémního množství anomálií, které se zrodily v jeho hlavě, už přestává být v příběhu funkční.
Kraken je komplikovaností podobná Železné radě a stejně jako v ní se naplno projevuje autorovo levicové smýšlení.

3 16.11.2011

Kromě motivu mizení mají povídky Petry Soukupové ještě další společné jmenovatele. Jedním z nejvýraznějších jsou spory mezi sourozenci. Svět sourozenců je světem nepochopení, soupeření o pozornost rodičů a častých výbuchů nenávisti. Emoce jsou tak silné, že je zmírní pouze čas a ten není vždy kdispozici. V povídkách Petry Soukupové se objevují stále stejné typy postav, otcové, kteří nejsou příliš spolehliví, potýkají se alkoholem, autoritu si musí vynucovat, matky, které se marně bojují s absencí zázemí fungujícího partnerského vztahu. Rodina je plná napětí a generačních střetů.
Autorka se snaží o kombinaci různých pohledů - pohledů dětí, pohledu rodičů i nezaujatého pohledu popisného. Je to velmi zajímavý přístup, ale vyprávění se ztrácí dynamiku a pointa je málo výrazná, příběh k pointě nesměřuje. Dramatické momenty zanikají a jeví se ve vyprávění Petry Soukupové jako běžné, nejobyčejnější příhody, které zažíváme každý den.

4 16.11.2011

Nová kniha Michala Ajvaze se poněkud liší od jeho předchozích beletristických děl. Sám autor uvádí, že hlavní rozdíly jsou v tom, že tentokrát nepoužil ich formu a že se příběh, ani částečně, neodehrává v Česku. Nejsou to však jediné rozdíly. V Lucemburské zahradě byl autor velice skoupý na vložené příběhy, kterými jeho knihy vždy oplývaly. Jedinou výjimkou je fragment textu s dialogy psanými v yggurštině – smyšleném jazyku Donalda Rosse. Michal Ajvaz naopak těžiště příběhu posunul směrem k milostnému dramatu, k tématu, které dříve tak často nezpracovával. Příběh je tak nezvykle přímočarý, průzračný, bez velkých odboček a komplikovaných zápletek. Tento „nový“ styl tvorby je však velmi dobře zvládnutý, a přestože občas balancuje na hraně dobrého vkusu, vždy se udrží ve správných mezích. Čtenáři, který je u Ajvaze zvyklý na dlouhé věty, které popisují „vlnění záclon ve větru“, je budou možná postrádat. Pokud ano, mohou si pomocí slovníčku a gramatiky, uvedených na konci knihy, přeložit dialogy z fragmentu Rossova textu a tam "ajvazovské" věty najdou. Není to práce jednoduchá ani přínosná a ani nevede k porozumění celému textu, ale jako tichá, neškodná zábava to není špatné.
Sigesti!

4 05.11.2011

V porovnání s ostatními Ecovými romány je to mírné zklamání. Eco pouze rozpracovává téma své přednášky o vzniku Protokolů sionských mudrců. Širší filozofické souvislosti, na které jsme u Eca zvyklí, zcela chybí, zůstávají pouze souvislosti historické. Spojení jednotlivých historických událostí do románu působí poněkud násilně.

2 02.11.2011

Velmi dobře zpracované téma odsunu Němců po druhé světové válce. Autorka sice místy balancuje na hraně velmi negativního postoje k Čechům, kteří jako by všichni se sadistickým potěšením ubližovali nevinný Němcům, ale snaží se tento postoj vyrovnat, vyvážit. Román je velmi rozsáhlý, jak počtem stran, tak i obdobím, které mapuje. Jde o překvapivě vyzrálé dílo mladé spisovatelky.

2 24.10.2011

Další kniha na velmi kontroverzní téma – osudy Němců po druhé světové válce. Ožehavost tématu vychází z toho, že je velmi těžké porovnávat odsuny a odvlékání Němců po válce s hromadnou likvidací lidí v koncentračních táborech. Herta Mülerová to nedělá a nezpochybňuje hrůzy, které se za války děly. Soustřeďuje se pouze na jednotlivce, kteří byli odvlečeni do Sovětského Svazu, aby vykonávali otrockou práci. V knize nepolemizuje o spravedlnosti nebo nespravedlnosti, je to prosté vyprávění člověka, na kterém nechal hlad, zima, bití a dřina nesmazatelnou stopu.
Stavbou a celkovým vyzněním připomíná knihu Imre Kertésze Člověk bez osudu, která byla poctěna Nobelovou cenou o sedm let dříve. Děj je nejprve monotónní, místy až nudný. Monotónnost vyprávění je podobná jednotvárnému plynutí dní v koncentračním nebo pracovním táboře. Teprve poté, co se hrdinové románů vrátí domů, začne být děj nesmírně emotivní a čtenář pochopí celou tíhu osudu, který na postavy dolehl a jako prokletí na nich bude ležet po celý zbytek života.

5 21.10.2011

Velmi elegantně napsaný detektivní román s nekomplikovanou zápletkou. První kniha s detektivem Harry Holem, důležitá, ale ne nezbytná pro pochopení Harryho pohnutek v dalších dílech. Zajímavosti o Austálii, které se Harrty dovídá a s ním i čtenář, jsou do knihy vloženy méně obratně, než informace, které Nesbø prezentuje ve svých dalšíchj knihách. Místy je jich moc, začnou nudit a působí nepřirozeně.

8 20.10.2011