Roanna komentáře u knih

Moje první setkání s autorkou se stalo zároveň setkáním posledním. Ačkoliv červenou knihovnu nevyhledavam, po knize jsem sáhla, abych četla něco oddechového, nenáročného před spaním, a také jsem se těšila na pověstný autorčin smysl pro humor, o kterém se zmiňuje dost čtenářek. Nic jsem neočekávala, přesto jsem zklamaná. Bylo to plytké, nudné, fádní. Dívka předstírá že je něčí manželkou a pak se na to přijde. Konec zvonec. Děj se mohl odehrávat kdykoli a kdekoli, postrádala jsem atmosféru oné doby, mravenčení v břiše se také nedostavilo, humor na jedno pousmání, dialogy jak z Večerů pod lampou. Nene, tohle mi zkrátka vůbec nesedlo.

26.11.2023

Můžu dát šest hvězdiček? Tohle je opravdu skvost a nejlepší autorova kniha. Je ve všech směrech vyzrálejší, než předchozí knihy, psaná více srdcem, hloubavá, vtipná i motivující. Od prvních stránek máte pocit, že si vás Ladislav přibalil do batůžku, a vy všechny radosti a strasti prožíváte s ním. Podařilo se mu vyvážit cestopis s příběhy takovým způsobem, že ještě po dočtení knihy to v mých myšlenkách příjemně rezonuje.

11 20.10.2023

(SPOILER) Ach, to bylo pěkné... bylo téměř nemožné odejít od krásného a velmi čtivého příběhu, jež pojetím připomíná Pýchu a předsudek. Také Kroniky prachu jsou příkladem toho, že krásný, romantický příběh se dá napsat i bez sexu. Užívala jsem si to příjemné šimrání v podbřišku během čtení, a postupné sbližování hlavních postav, i když ke konci už dost natahovane. A pak je na pár stranách krátce konečně vyřčeno to, na co jsme se tolik těšily. Po tom dlouhatánském sbližování jsem čekala trochu více slov a nahlédnutí do citů pana Reeda, aby do sebe vše definitivně zapadlo. Myslím, že autorka si toho byla vědoma také, a snažila se to napravit dodatkovou knihou Pár stránek navíc. Kdyby poslední strany této dodatkové knihy, věnované Animant a panu Reedovi, vložila do Kronik prachu, dala bych 5*. Takhle jsem si připadala trochu ošizena. No, a ten americký konec za účasti publika...muselo to být právě takhle? Ale i tak jsem si příběh užila, a přála bych si více takových milých knih.

10 17.01.2022

Kdo má rád knihy paní Mornštajnové, toho nadchne i tato kniha, protože se jim svým pojetím velmi podobá. Krásně odvyprávěný příběh ze života, který se čte jedním dechem. Po dočtení se sice ten úplný "Wow efekt" nedostavil, ale to nic nemění na tom, že je to velmi dobře napsaný příběh, který potěší každého, kdo rád čte o skutečných osudech obyčejných lidí.

5 11.08.2020

Nemusíte být nutně v Boha věřícím člověkem, abyste myšlenky a názory paní Svatošové dokázali přijmout, nebo se s nimi ztotožnit, ale pokud jste, bude to pro vás jednodušší. Není to jen o odcházení Domů, ale i o eutanazii, soukromém životě a setkáních paní Svatošové s lidmi, kteří ji ovlivnili. Rozhodně se ke knize budu vracet, je v ní spousta hezkých myšlenek.

4 11.08.2020

V této knize jsem se dozvěděla úplně všechno, co jsem o bohyních ze Žitkové chtěla vědět. Tímto autorce děkuji za velmi dobře odvedenou práci, protože etnologické zpracování postaveno na faktech a skutečnosti je mi mnohem bližší, než stejnojmenný román od Kateřiny Tučkové. Nedivím se tedy místním obyvatelům, že ti z románového zpracování - a následného vyššího přílivu turistů - nejsou dvakrát nadšení. Na druhou stranu, udělat posléze z domu Irmy Gabrhelove muzeum mi taky nepřijde moc košer, myslím, že o tohle by nestála.
Vždyť bohyně byly obyčejné ženské z masa a kostí, žily všedním životem naplněným prací na poli, péčí o rodinu a dobytek. To, že uměly vyčítat, z nich žádné "čarodějnice" nedělá. O jejich životech hodně napovědělo nejen povídání se samotnou Irmou Gabrhelovou, v té době poslední žijící bohyní, ale i rozhovory s místními, kteří je pamatovali. Hezky to shrnula také její vnučka, paní Lýdia. I díky těmto lidem jsem si udělala úsudek o tom, jaké to vlastně byly ženy. Jinak vše podstatné je už zmíněno v komentářích. Já ještě jednou všem doporučuji, čte se samo.

4 11.08.2020

Knihy o životě obyčejných lidí vyhledávám čím dál častěji. Tahle je vyprávěná pohledem dítěte tak krásně, že se vám nechce od čtení odejít, třebaže se děj točí "jen" kolem (ne)všedního života jednoho kluka a jeho rodiny. Ještě nikdy se mi nestalo, abych při čtení během dvou stran plakala smutkem a vzápětí se smála.
Vše důležité vypovídající o kvalitě knihy je zmíněno již v komentářích pode mnou, tak to nechci opakovat. Zkrátka si ji přečtěte, stojí to za to.

5 27.05.2019

Konečně něco jiného, než stále dokola omílání Tudorovci. O Normanských královnách jsem nevěděla téměř nic, takže jsem si ráda rozšířila obzory. Velmi působivá byla již předmluva, kdy se autorka snaží uvést čtenáře do doby, ve které královny žily - a právě ty detaily z tehdějšího (nejen) královského života jsou to, co mě zajímá daleko víc, než která královna kdy a co věnovala tomu a onému klášteru. Jen bych trochu poopravila anotaci, která uvádí, že autoka přináší historii "zbavenou mýtů a legend." Právě ty totiž autorka zmiňuje vždy, když není jisté, jak to vlastně bylo. Vzhledem k době, kdy královny žily, těch zaznamenaných fakt není mnoho, což logicky nahrává spekulacím a někdy jsou nám tak přednášena fakta, která byla ve skutečnosti třeba úplně jinak. Ale i v tom tkví kouzlo historie...

4 24.10.2018

Četla jsem po nejlepší Haně a dobré Slepé mapě. Hotýlek je nejslabší. Takový ponurý, bez vyloženě pozitivních postav. V Hotýlku se děje všechno a nic. Je v něm prožitý život celé rodiny, ale bohužel jsem už v první třetině knihy došla k závěru, že mě ten jejich život ani moc nezajímá. Ano, byly tam zvraty a pořád se něco dělo (jak už to tak v životě bývá), ale právě díky četnému množství postav není možné vytvořit si k nim hlubší vztah. Každému z aktérů je šablonovitě přidělen určitý prostor, a pak už je na čtenáři, jaký k nim zaujme postoj. Právě proto je Hana u mě pořád Top. Její komornost je mi bližší, než vyprávění o spoustě osudů, které se mi nedokážou dostat pod kůži. Vypravěčský styl je jediným důvodem, proč jsem knihu dočetla.

4 29.08.2018

Pár měsíců po dočtení Poslední aristokratky jsem opět dostala chuť na vtipné, oddechové čtení. Na databázi knih mi skočilo doporučení na Robina, jež by se měl nést v podobně humorně laděném duchu jako PA, tak jsem si tuto knihu zakoupila a.....
Ano, souhlasím. Hlavním cílem knihy je pobavit čtenáře a nechat ho plout na vlně zábavy a komických (i na "zabití") výstupů Robina a jeho smečky. Některé situace byly sice zbytečně vyhrocené, až lehce stupidní, ale jako celek mě kniha potěšila. Svůj účel - pobavit - splnila dokonale, takže si ji ráda ještě někdy přečtu.

5 12.07.2018

Nejlepší kniha o (pře)výchově psů, kterou jsem četla. Pro pejskaře povinná četba. Investice do této knihy nelituji, protože Rudovy rady opravdu fungují! Navíc jsem se i pobavila nad některými hláškami.
V první kapitole Ruda poodhaluje soukromý život a představuje svou smečku, v dalších dvou už se věnuje konkrétním problémům (jak odnaučit psa agresivnímu i bázlivému chování, lovení, bát se bouřek, jak ho naučit správné socializaci, atd.), ale převážně odpovídá na vybrané dotazy pejskařů - nutno však podotknout, že někdy jsou jeho odpovědi stočeny do jinam a ve výsledku se vlastně konkrétní řešení nedozvíme :-) Každopádně jsem se dozvěděla spoustu nových rad a informací, takže kniha splnila svůj účel. Ruda mě prostě baví.

Slepou mapu jsem přečetla jedním dechem. Rozuměla jsem - nebo jsem se alespoň snažila pochopit - jednání osob a nedělalo mi problémy orientovat se ve velkém množství postav, které knihou procházejí. Některé sice do děje vstupovaly tak jaksi schematicky a než jsem si je "osahala", tak mi frnkli, ale jinak vše do sebe hezky zapadalo. Také v této knize (četla jsem po Haně) jsem si všimla autorčina lehkého, osobitého smyslu pro humor, který se mi líbí. I přes pár odlehčených vět se ale kniha nese v pochmurné náladě, nic na tom nemění ani snaha o naději na lepší zítřky.

8 05.03.2018

Kniha psaná srdcem, opravdová, upřímná, laskavá a vtipná, plná krásných vzpomínek na dětství - pamatuji si, jak mě dojala příhoda, kdy Málinka koupila mamince na pouti kvasnice. Miluju tuhle knížku, je důkazem, že ty nejlepší příběhy píše sám život. A miluju valašské nářečí. Kdybych mohla, dala bych i šest hvězdiček.

7 10.02.2018

Podle mě je Zlodějka knih nadhodnocená. Přestože jsem nic neočekávala, začala jsem pociťovat zklamání už při čtení prvních stránek. Působily na mě podbízivě, jakoby to autor záměrně psal za účelem líbivosti. Nelíbíl se mi ani pokus o humor - ve válečném prostředí až příliš vyčnívá a jaksi shazuje tu hrůzu okolo. Obecně nemám ráda humor v knihách s tak silnou tématikou, jakou válka bezesporu je. Smrt v roli vypravěčky je sice originální pojetí, ale její vyprávění děj odosobňovalo, a to se mi nelíbilo. Nechtěla jsem přijmout její hru a být jen nezávislou pozorovatelkou Lieselina života, chtěla jsem se Liesel dostat pod kůži a prožívat její osud spolu s ní. Napřed jsem jen četla, a čekala, kdy už mě to chytne, ale ono pořád nic. Pak jsem začala přeskakovat věty, stránky....až jsem zjistila, že je mi už vlastně úplně jedno, jak to s Liesel dopadne.

10 10.02.2018

Skvostná kniha, která mě velmi zasáhla. Alena Mornštajnová dokázala zachytit atmosféru koncentračních táborů velmi strhujícím způsobem. Autorka je navíc skvělá vypravěčka, děj plynul svižně a byl napínavý od začátku do konce, bez jakýchkoli hluchých míst.
Kniha vznikala čtyři roky a ve výsledku je to znát. Chce-li člověk napsat knihu s válečnou tématikou, musí mít o této době hodně znalostí, jen neotřelá zápletka nestačí. Paní Alena zvládla oboje.
I přesto, že válečné příběhy nevyhledávám, tak Hana, stejně jako třeba Ztracená manželka od A. Richman jsou výjímky, které si pozornost právem zaslouží.
Jsem hrdá na to, že mezi českými spisovateli máme takový talent. HANA by se rovnou mohla stát i světovým bestsellerem. Ráda si přečtu i další knihy od této výtečné Paní Spisovatelky. Jen to nebude hned, chci napřed vstřebat tohle dílo - i tak se bojím, že budu srovnávat a třeba budu i trochu zklamaná, protože Hana laťku nasadila opravdu vysoko.

7 08.02.2018

Ale tak proč ne. Humor je sice občas zbytečně vyhrocený (Kameňákově trapný), ale některé hlášky mě zase upřímně pobavily, takže se to dorovnalo.
Děj je monotónně plynoucí, ale u oddechovky, psané s jediným účelem - pobavit - se to snese. Já jsem se bavila od začátku do konce.
Nicméně další díly mě už ke čtení nelákají, myslím, že to bude pořád na jedno brdo.
A byla bych ráda, kdyby svůj názor na tuto knihu napsala i Helenka Vondráčková.

4 02.01.2018

Krásná, inspirativní kniha. Stojí za zmínku, že kdykoli čtu některou z Lorniných knih a snažím se víc vnímat přítomnost andělů (nalézám peříčka, o která prosím), stává se můj život duchovně krásnějším. Lorna píše o lásce a konání dobra takovým bezelstným a upřímným způsobem, že jí to prostě věřím. Protože tomu chci věřit. Kdo však chce věřit jen tomu, co se dá logicky vysvětlit, pro toho budou všechny knížky podobného rázu halucinogenní.

5 18.12.2017

Mně se to moc nelíbilo. Rušila mě špatná orientace v ději prvního příběhu odehrávajícího se v 60.letech - přitom stačilo jen na úvod kapitoly napsat, jestli se děj odehrává PŘEDTÍM nebo POTOM. Také mi moc nesedělo vykreslení postav v příběhu ze šedesátých let, vyjadřovaly se příliš moderně, takže jsem měla pocit, že čtu dva příběhy odehrávající se ve stejné době. Střídání dějových linek má Jojo asi v oblibě, nicméně celému příběhu chyběla šťáva, kdy by mě kniha naprosto pohltila - naopak, při čtení jsem se vcelku nudila.
Takže podtrženo sečteno, pro mě zůstává jediným čtenářsky mimořádným zážitkem kniha Než jsem tě poznala, ty ostatní, co jsem četla, jsou jen průměrné romance.

1 23.07.2016

Mě kniha nezaujala, bylo to celé jakési studené a odtažité. Přišlo mi, že postavy jednaly bezemočně a nedalo se do nich vcítit, přestože přímé řeči tam bylo poskrovnu. Závěr knihy se mi vcelku líbil, ale děj obecně mi přišel dost rozvláčný a unylý. Docela se divím, že má kniha tak vysoké hodnocení a přitom ji v bazaru nabízí tolik lidí za pár korun. To se u tak výtečně hodnocených knih většinou nestává.

1 27.06.2016

Já Vám nevím.....když si pročítám zdejší nadšené komentáře, nechce se mi věřit, že tahle, pro mě naprosto průměrná slaďárna, je stejná kniha, která Vás nadchla. Ale co člověk, to názor.

Mé první setkání se spisovatelkou proběhlo díky knize Než jsem tě poznala, a tudíž jsem čekala rafinovanější, neotřelý, propracovanější příběh. Kdybych nevěděla, že tohle napsala Jojo Moyes, nejspíš bych už od poloviny knihy děj jen zběžně přelétla očima, ale říkala jsem si, že se to třeba zlomí, že mě Jojo něčím překvapí, ale nestalo se.

Děj odehrávající se v minulosti byl vcelku dobře napsaný, ale ten novodobý byl na můj vkus tuctový, nijak nevybočující z klasických příběhů červené knihovny. Hlavní mužský hrdina mi byl nesympatický, a to je pro mě při čtení červené knihy naprosto zásadní problém.

Čtenářsky osvěžující pro mě bylo střídání dějových linek, ale i tak knihu hodnotím jako průměrnou. Emoce, které ve Vás kniha vyvolala, mě bohužel zasáhnout nedokázaly.