Rien komentáře u knih

Přiznám se, že jsem se těšila jako malá, až tahle knížka vyjde i u nás, nakonec jsem ve výsledku byla trochu zklamaná. Sice mi od Greena utekly jen dvě knížky, jedna vlastní a jedna ve spolupráci, a zatím byla jeho tvorba vždycky něčím jiná, čtivá, ale začínám krásně pozorovat vzorec, který se v jeho tvorbě postupně opakuje a třeba tady je dost zřetelně vidět, jako by Green neměl ani snahu ho nějak maskovat. Kdyby v knize nebyly části od Davida Levithana, možná by mě Will Grayson ani nebavil. Ano, jak David Levithan, tak John Green píší dobře, má pěkné myšlenky i styl, ale zvlášť u Johna mi přijde, že se jeho příběhy stávají obyčejnými, jakých je všude přehršle.

3 17.05.2016

Ernest Cline údajně v téhle knize ukryl složitý návod k nalezení DeLoreanu z roku 1981 a kdo by hádanku vyřešil, mohl tenhle legendární automobil vyhrát. Za tu dobu, co jsem měla knihu 've čtených', jsem ji stihla přečíst třikrát, nic takového jsem tam sice nenašla, zato si Ready Player One vysloužil čestné místo v mé knihovničce. Každý, kdo má v oblibě staré hry, knihy, filmy a seriály vůbec, ten bude jistě chrochtat blahem, protože kolem toho celého se to vlastně všechno točí. Zesnulý miliardář a tvůrce populárního virtuálního světa, jež se poslední roky s nikým nestýkal, vytvořil honbu za pokladem postavenou právě na těchto věcech, kterými se bavil nejen v mládí, ale prakticky do konce života. Odkazů na kultovní i méně známé věci jsou zde kvanta (osobně jsem byla nejvíce nadšená ze zmínky o, v Evropě zapomenutém, anime Humanoid Kikaider), Cline zdokonalil myšlenku virtuálních her, kdy se uživatel doslova ocitne v botách známé filmové postavy a do puntíku prožije její dobrodružství a celou výpravu vylíčil tak živě a atraktivně až se divím, že podle téhle knihy stále nikdo nenatočil film. I když je to možná dobře, některé věci jsou lepší na papíře ponechané naší vlastní představivosti.

9 26.03.2016

Na to, že je to propagační materiál pro Štěstí.cz, je to docela čtivé, přelouskala jsem to ani ne za dva večery, plus nějaké to posezení u zubařky v čekárně. Jen si teda nejsem jistá, jak moc dobrou reklamu ta hitparáda blbců v příběhu té stránce dělá... :D

Jak já tuhle knížečku milovala, doteď si z ní i některé básničky pamatuju a knížku samotnou střežím jako oko v hlavě, je to jedna z nejkrásnějších (knižních) vzpomínek na dětství. :)

1 02.03.2016

Ach jo, tak nějak jsem tušila, že to takhle dopadne. Hudba pro Anvilany má dobrý nápad, ale je tak zvláštně napsána. Nechci úplně říkat, že je špatně napsaná, ale kdyby byla z pera (nebo klávesnice, to je jedno) někoho jiného, možná by to dopadlo lépe. Trošku mi v některých ohledech připomínala pokračování Žlutého Roberta, postavy jakoby se mezi sebou dlouho znaly, i když se v kapitolách potkávaly poprvé, popis krajiny nebo určitých míst mi z části přišel strohý a občas i zmatený, nevěděla jsem často dost dobře, co chtěl básník říct, některé úseky (a myšlenky) mi přišly nedotažené a ani bohatá historická fakta, ať už pravdivá, upravená nebo smyšlená, to nedokázala vyvážit. Možná vím, o co se pan Sichinger snažil - převážná část světoznámých sci-fi děl pochází, odehrává se či se motá kolem Spojených států a přesně do téhle pozice pozemského numera una chtěl dosadit právě ČR. Nápadově se mi to líbí, ale nějak to pro mě nefunguje. Přesto se přiznám, že jsem knížku dočetla, ačkoliv nebyla dle mého gusta, jednak si zaslouží šanci a jednak není tak dlouhá, aby ji člověk nedokončil, i když ho úplně tak nebaví. :)

3 06.02.2016

Vždycky, když se mě někdo zeptá, jak si představuji budoucnost lidstva, odpovím: „Jako 451 stupňů Fahrenheita.'' Kolikrát jsem zaplakala nad tím, jak se někdo někde chlubil, že nečetl jedinou knihu a mě tak napadlo, že mám sice sci-fi antiutopické romány ráda, ale doufám, že nikdy neprožiji to, co v nich autoři popisují. Přesto jako by společnost podnikala patřičné kroky vedoucí přesně tímto směrem...

17 11.05.2015