Re@ding_9-wine
komentáře u knih
Radúz a Mahulena
Julius Zeyer
Rok 1896. Zvládnul by tohle někdo napsat dnes? Takhle poeticky přebásnit slovanskou pověst? :)
Oplocený čas. Vzpomínky politického vězně
Jan Wiendl
A jak to pokračovalo poté, kdy čas přestal být oplocený? :)
Jsem moc ráda, že jsem měla možnost přečíst si autentický příběh morálně pevného, podle všeho laskavého a silného člověka, který si dovolil vzdorovat režimu, i když si velmi dobře uvědomoval rizika s tím spojená. Bral to jako svou povinnost. Oceňuji i způsob kladení otázek, protože jedině správně položené otázky dovedou otevřít spoustu důležitých témat.
Jen na okraj – syn pana Františka, doc. Jan Wiendl, byl mým oblíbeným vyučujícím během studia bohemistiky na FF UK. Je to nejen skvělý učitel, ale také velmi milý a ochotný člověk. Děkuji oběma za tuto knihu a to, že historická paměť může žít dál.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Za mě celkem dobře vykonstruovaný fikční svět (jakkoli chápu, že někteří lidé jsou při čtení naštvaní, že dané osoby či situace tu nejsou "jako ve skutečnosti", je to román, který si tohle může dovolit, není to literatura faktu) i uvěřitelná zápletka. Místy jsem se ale nemohla ubránit tomu, že ty postavy musí "nést kříž" pomalu celé doby. Působily tak trochu archetypálně. Není to na jednu rodinu až příliš? Komunistická perzekuce, týrání v nápravném ústavu, handicapovaný sourozenec atd. Vím, že to dost dobře mohla být realita tehdejší doby, jen mi to v tom příběhu místy přišlo "přetížené". Jinak ale oceňuji pokus o literární zpracování méně obvyklého tématu, i když to ve výsledku sklouzlo spíše k výčtu represí a ne k tomu, jak vlastně žítkovské bohyně žily a bohovaly... Za mě tři a půl hvězdy, zde zaokrouhleno nahoru.
Měsíční pahorek v dlani
Henri Bosco
Ponurý, tajemný a brilantně napsaný román o drsném kraji uprostřed "ničeho" (kdesi na ostrově na jihu Francie), o jeho obyvatelích, záhadných rodinných vztazích i jedné velké zkoušce, ve které musí Malicroix, jestliže chce být právoplatným dědicem svého prastrýce, obstát...
Vesnický román
Karolina Světlá (p)
(SPOILER) Tak tohle byla pecka! Každá věta, každé slovo, každý motiv – vše pečlivě zvážené a výborně literárně zpracované. Nedávno jsem četla Na Větrné hůrce od E. Brönteové, tak se mi to tam chtě nechtě plete – tady je ten incest už "dokonalý" (vzhledem k tomu, že rychtářka má nejdříve Antoše jako schovance a bere ho v podstatě jako "vlastního syna", kterého si později vezme za muže), ale i láska je tu více méně dokonalá (avšak nenaplněná). Sylva se vzdá vlastního štěstí, aby uchránila toho, koho miluje. Není právě tohle důkaz bezpodmínečné lásky? Dílo je v určitých ohledech i nadčasové – neřešíme dnes vlastně podobné problémy? Partnerské (žárlivost, "nenačasování" lásky), mezigenerační (např. když Jírovcová synovi vyčítá, že si "jen užívá života" a že jeho otec "pracoval do úmoru, aby se on mohl mít lépe"), společenské (jak se vymanit ze zajetých vzorců - a lze to vůbec?). Za mě super sonda do obecně-společenských poměrů 2. pol. 19. st., ale i nitra obyčejného člověka.
Na Větrné hůrce
Emily Brontë
(SPOILER) Údajně román o lásce mezi Heathcliffem a Kateřinou... Opravdu je tohle láska? Ta závist, zvrácenost a pomstychtivost, vše málem s nádechem incestu (vím, že mezi bratranci a sestřenicemi už to technicky vzato není incest + kontext doby, ale přeci jen...)? Postavy mi byly všechny do jedné nesympatické (rozčilovaly mě), atmosféra více než ponurá, napsané a vykreslené je to však velmi dobře. "Klasický dějový" román, trošku neuvěřitelný a velmi nadčasový...
Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu
Maryse Condé
No konečně! Konečně jsem si přečetla (poslechla) "klasický" dějový román s "normálně" a uvěřitelně vykreslenými postavami, chronologicky a přehledně uspořádaným dějem a bonusovým přesahem v podobě nenásilného otevření mnoha témat (otroctví, kolonialismus, feminismus, "jinakost", spiritualita původních obyvatel Barbadosu apod.). Žádné přehnané intelektualizování, ale ani plytkost. Za mě po všech stranách super román.
Listopád
Alena Mornštajnová
Za mě průměrně napsaná próza, která nenadchne/neurazí. Já jsem tu dobu sice nezažila, ale přijde mi, že alternativa polistopadového vývoje v podstatě kopíruje (a ještě posouvá o level výš) 50. léta 20. st. Za mě téma literárně skoro naprosto vyčerpané a už mě nebaví o tom pořád číst (respektive ne takto "tradičně"). Bavil mě v podstatě jen závěr knihy, jinak to bylo takové "čekání na Godota", ale jako audiokniha k procházkám s kočárkem OK.
Grandhotel
Jaroslav Rudiš
"Kdyby vás to zajímalo" - "Jako vlastně asi ani ne" ... To asi tak vystihuje můj dojem z knihy. Nezájem. Další kniha ze série "O čem že to vlastně bylo?".
.
Fleischman-konfabulátor, na pomezí mezi Sheldonem, pábitelem a asociálem, mi byl těžce nesympatický (ale to by bylo OK) a nevím, co v příběhu vedlo k tomu "grandióznímu" závěru. Co se (ve Fleischmanovi) událo? A příběh byl vlastně o čem? Kam se posouval? Co nám řekl o postavách a jejich motivacích k činům? Mraky a Ještěd a Liberec mi nestačily (i když uznávám, že mě místy přemáhala nostalgie, neboť jsem tam studovala SŠ), očekávala jsem příběh (alespoň vnitřní), nějakou "stříbrnou nit"... Možná jen neumím číst mezi řádky, já nevím. Každopádně za mě ne.
Milostný dopis klínovým písmem
Tomáš Zmeškal
Opakovala bych tady více méně komentáře uživatelů @mirektrubak, @fauziya nebo @ela111111111, takže to nebudu protahovat. Kolem knihy je (byl) docela "hype" (a nedivim se - už ten název zní romanticky (až kýčovitě) a to já ráda), tak jsem čekala, že se mě to aspoň trochu dotkne. Nedotklo. A mám z toho podobné pocity jako ze Slepé mapy. Nevytvořila jsem si žádný vztah k postavám (byly pro mě těžko uvěřitelné) a děj mě vyloženě nebavil. Opět se ptám - o čem kniha vlastně byla? Jakou má přidanou hodnotu? Za mě to nezachránila ani ta jazyková stránka, kterou tady někteří adorují. Možná mě spíš rušila od toho, co (ne)bylo řečeno.
Žít a přežít
Reinhold Messner
Tohle bylo takové milé seznámení s Reinholdem Messnerem. Všehochuť. Spoustu naťuknutých témat od začátku do konce života proložených úvahami nad lidským bytím. Když vidím množství Reinholdem napsaných knih (:D), uvažuji, že toto mělo být takové shrnutí či ochutnávka toho, co dříve (či poté) rozebírá v jednotlivých knihách. Styl se mi líbil, se spoustou řečených věcí souzním, takže je možné, že se pustím i do nějaké další. :) Za mě 3,5 hvězdy, zde zaokrouhluji na 4.
Stýskání zažehnáno
Soňa Červená
Mohu souhlasit s tím, že literárně je kniha opravdu slabší, působí nepropracovaně, místy až nahodile. Pro mě je však vyvážena tím, že vzpomíná někdo, koho jsem velmi obdivovala a byl pro mě vzorem. Sama autorka v závěru knihy popisuje svých (do té doby) posledních 25 let života třemi slovy - "pílí, pokorou a posedlostí" - a myslím, že to velmi dobře vystihuje i ji samotnou. Byla dámou až do poslední chvíle, vždy skromnou, silnou a houževnatou. (Za mě cca 3,5 hvězdy, zde zaokrouhleno na 4.)
Kudy? Tudy!
Ivan Binar
27. května 1977, pátek, Vídeň: "Konečně mohu psát bez obav, že by mi nějaký blbý fízl čučel přes rameno". To mluví za vše. Osobní vzpomínky na normalizaci a následný nucený exil. Určitě znám i literárně "vytříbenější" deníkovou literaturu, ale každé svědectví se počítá.
Nesmrtelnost
Milan Kundera
Kniha o (ne)smrtelnosti, o tom, že gesta a myšlenky neumírají, ale transformují se, a o tom, že se lidé napříč staletími mohou (re)inkarnovat do dalších životů a rolí. Zajímavě propojené příběhy současných i historických postav, u kterých by mě nikdy nenapadlo, že by v rámci jednoho celku mohly působit uvěřitelně a nerušivě. Napadlo by Vás snad do příběhu 20. století nechat promlouvat zároveň Goetha, Rubense, Hemingwaye, Mahlera, Beethovena, Bacha atd.? Nechat je prostupovat do příběhu Agnes, Laury, Paula, Brigity, profesora Avenaria? To, co mě ale na Kunderovi odjakživa nejvíc baví, je něco, co jsem si soukromě nazvala "naratologickou hrou" - postava vypravěče (a zároveň autorova alter-ega?) konstruuje příběh záměrně, odkrývá nám jeho fikčnost, trochu si s námi, postavami i dějem samotným "hraje". Můžeme mu věřit, že to, co se nám rozhodne zjevit, je pravda? Já jsem na jeho filozofickou hru ráda přistoupila, a ačkoli musím přiznat, že to pro mě bylo náročné čtení, užila jsem si ho.
A ty ses nevrátil…
Marceline Loridan-Ivens
"Milovala jsem tě tolik, že jsem šťastná, že mě s tebou deportovali". (s. 97)
.
Dopis otci (a zároveň svým způsobem terapeutická zpověď) , který se nevrátil z koncentračního tábora Osvětim. Přináší nám kniha něco nového na poli vzpomínek tohoto druhu? Ano i ne. Ale tohle nemá být žádný dokument doby, jedná se o velmi osobní svědectví psané hutně, syrově, bez příkras. Na malé ploše se koncentruje množství událostí, témat i emocí. Jako zvlášť cenná se mi jeví linie tématu "návratu" a ne/schopnosti se plně zařadit do společenského života. Zde navíc posílena komplikovaným vztahem s nejbližší rodinou, kdy ani zde se Marceline necítí přijatá. Tlak poválečné společnosti na to vše "rychle zapomenout a jít dál" jí situaci také neusnadňuje... Měla se vrátit? To je vypravěččino celoživotní téma, na které si ani v závěru života neumí jednoznačně odpovědět.
Nelituji: Život Edith Piaf
Carolyn Burke
Je neuvěřitelné, co všechno Edith přežila a kolikrát se jako "fénix z vlastního popela" zase znovu "zrodila". Celý její život je poznamenán bolestnou touhou po lásce, která vlastně nikdy nebyla tak úplně naplněna. Jak ale říká prof. Vojvodík - z absolutního štěstí se nejlepší umění nerodí, je to právě naopak...
Co se týče samotného životopisu, nejsem vůbec odborník na tento žánr, ale přišel mi celkem objektivní, množství dat, dobových ohlasů i různých názorů je seřazeno chronologicky do kapitol - ani příliš obsáhlých, ani příliš plytkých. Celkově to působí kompaktně a uvěřitelně.
Koho vypijou lišky
Lidmila Kábrtová
Rychlé, stručné, hutné a svým způsobem těžké čtení. Nápaditá forma 50 slov/kapitola. Kompaktní sonda do (nejen ideologicky) těžkých 70. a 80. let s neutěšenou rodinnou situací...
Kdo zabil mého otce
Édouard Louis (p)
Brilantně napsaná knížka (podobným stylem jako Skoncovat s Eddym B.), ale hvězdu musím ubrat za to, že nesouhlasím s tím, že by za smrt jeho otce mohl francouzský politický systém. Nemůže za to spíš obecná lidská nevědomost? Edukační systém, ve kterém se zpravidla nedozvíme nic o finanční gramotnosti, o nutnosti připojištění, i když jsem "obyčejný" dělňas v továrně? Kdo by měl mít zodpovědnost za můj vlastní (finanční) život? Tyhle otázky jsou asi na delší úvahy a možná toho vím příliš málo o francouzských poměrech, než abych mohla soudit, nicméně jsem naučená v životě nečekat, že se o mě někdo (rozuměj stát) postará, když nebudu moct pracovat nebo budu dlouhodobě nemocná, proto tuto obžalobu systému moc nechápu...
