Rade komentáře u knih

Že Peter May může psát i o něco hůř, než ve slavné hebridské trilogii, jsem poznala v jedné z epizod série Akta Enzo, zkusila jsem jeden díl a dál jsem nešla.
Peter May ale psát umí, to určitě, má lehké pero, jeho popisy jsou opravdu dobré, proto trochu zamrzí tohle spojení pochmurné, ne moc optimistické detektivky (to ještě beru) s jakousi „telenovelou“ (to už mi vadí).
Něco bylo vlastně docela fajn – popisy komplexů opuštěných nedokončených staveb na krásném pobřeží Costa del Sol, drogové mafie, vlastně zpočátku zaujala i problematika hluchoslepých, i se zajímavou možností komunikace, nicméně speciálně toto se nakonec překlopilo v docela za chlupy přitažené neuvěřitelné scény a slzopudné výjevy, kde jen kroutíme hlavou a říkáme si, myslí to autor vážně?
A zase, tam, kde autor použije to, co umí, tedy příběhy náročných návratů lidí do míst svého dětství nebo mládí, tam je to silné, autentické a uvěřitelné (krátká epizoda návratu hlavní postavy do Glasgow).
Co s hodnocením? Protože u knihy z Akta Enzo jsem byla zklamaná ještě víc a tady bylo něco fajn, dávám hodně slaboučkou trojku (2 a půl), ale příštího Petera Maye si spíš rozmyslím...

5 15.04.2024

Poslední roky života Karla Hirsche, tedy Karla Poláčka.
Zprvu poláčkovsky rozverné, útěk z Prahy ne před Němci, ale před pronásledující zhrzenou manželkou... Ale brzy přituhuje, stále poláčkovsky lehké a vtipné, ale ty hrůzy holocaustu, které my čtenáři samozřejmě známe, se nenápadně vznášejí nad našimi hrdiny, pomalu se šrouby utahují, absurdit i náznaků příštích běsů přibývá... Závěr knihy nepřekvapí, ale stejně nám z toho konce hodně zatrne...
Velká část děje se odehrává v Praze ve Vršovicích v dnešní Ruské ulici v činžovní vile č.p. 1024, i dnes můžete kouknout na střešní terasu domu i balkon, obě tato místa mají v knížce důležité místo. Když jsem v okolí domu jako malá holka běhávala, o jeho osudu jsem nevěděla, je dobře, že dnes, po tolika letech, je tu pamětní deska.
Kniha je psaná tak, jako by sám Karel Poláček seděl při psaní vedle autora a s pochopením vedl jeho pero.
Náhodný úlovek mezi doporučenými knihami v knihovně, pro mě překvapení. Škoda, že některé knihy našich autorek či autorů mají velkou reklamu, a některé zase ne. Je to tím, že autor žije v cizině? Tahle by si zasloužila víc pozornosti a zájmu, hodně doporučuji.
Karel Poláček s ní ale musí být v nebi spokojen.
*
„Došli spolu až k lahůdkářství, jehož výloha zela prázdnotou a za prosklenými dveřmi visela cedulka s nějakým nápisem. Copak tam asi píšou? Nejspíš něco ve stylu ,Lahůdky došly – stavte se deset dní po válce.' Karel chtěl té záhadě přijít na kloub, a tak přistoupil blíž a přečetl ručně psaný text:
ŽIDŮM A PSŮM VSTUP ZAKÁZÁN!
Takhle se trestá zvědavost!
Karel shlédl ke Kafíčkovi, které bylo naštěstí zas pouhou němou tváří, a podotkl zasmušile:
,Vidíš, dočkal ses. Konečně jsme si oba rovni. Jsi rád? Neříkej, že ne!'
Na znamení souhlasu si pes povyskočil a olízl pánovi ruku.
,Taky bych na tvým místě skákal radostí', připustil Karel. ,Jenže počkej, všeho do času! On tě ten smích přejde, až to budeš ty, kdo mi bude muset chodit ven shánět žrádlo...' “

18 10.04.2024

Zajímavý pohled autisty na sebe i na svět, tentokrát poněkud temný, ale v závěru vlastně plný naděje.
Po dříve čtených zpovědích autistů zase jiné. Co člověk, to jiný osud. (Donna Williams: Nikdo nikde, Naoki Higašida: Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát, Josef Schovanec: O kolečko míň, můj život s autismem.)
Tady zaujala zejména cesta autora od sebenenávisti k přijetí sebe sama i okolního světa a taky dost zvláštní přístup ve Francii devadesátých let k léčbě autismu (neuroleptika, studené zábaly). Nebo ve škole prazvláštní výchovný přístup pedagogů.
Koho toto téma zajímá, lze doporučit.
*
„Dlouho jsem přemýšlel, proč v době počítačů, virtuální reality a nahrazování nosičů dat v papírové podobě elektronickými soubory jsou malí žáci nuceni nosit aktovku, která u těch nejslabších a nejsubtilnějších může dosahovat až polovinu jejich váhy. Myslím, že dnes jsem už na to přišel: je to na politickou objednávku. Jde o to mládež zlomit a tím jí zabránit, aby se bouřila. Takhle se, ať chce, nebo ne, proti své vůli učí ohýbat hřbet pod tíhou povinností a pocitů viny.“
*
„Krátce nato si moje profesorka francouzštiny pozvala mámu do školy.
,Paní Horiotová, je tady problém: váš syn. Váš syn mluví vytříbeným jazykem. Bylo by dobré, kdyby toho nechal a vyjadřoval se na stejné úrovní jako jeho spolužáci.´“

21 03.04.2024

Autorka se inspiruje u Stephena Kinga a četnými odkazy se k němu hlásí.
Něco se mi líbilo víc, něco míň, jak už to tak u souboru povídek bývá. Oceňuji nápady a u některých povídek zdánlivě otevřené konce, u nichž lze ale překvapivé pointy domyslet, autorka nám k tomu dává dostatek nápovědy, např. povedený Lev v bráně.
Dobrým nápadem je Prchavé blues, Já nejsem Ed i Kopírka.
Většina povídek je spojena dějem po nějaké blíže nespecifikované katastrofě lidstva - přírodní, ekologické, pandemické (Konec plavby, Poslední chod, Finalizace, Motýlí ostrov), což je na jednu stranu zajímavé, na druhou stranu mi přišlo už trochu opakující se.
V povídce Gloria autorka po vzoru Kinga použila postavu z jiné své knihy, já to moc ráda nemám, autor si své postavy pamatuje, čtenář už většinou mnohem hůř (a to jsem Jámu četla).
Úvody před povídkami byly vesměs fajn; ano, taky kingovská škola, i když někde bych možná ocenila zbytečně předem nenapovídat (např. Kopírka).
Celkově zaujalo, občas mrazivé, občas drsně naturalistické, mrtvoly nelze spočítat...

21 02.04.2024

Jak já u toho trpěla! Jak já každodenní cvičení na klavír nesnášela...
Tady je uvedeno jen jediné vydání z roku 1991, já se ale u tohoto tlustého sešitu plného not trápila o mnoho, mnoho let dřív (o stáří "Klavírní školy" svědčí i to, že se všichni tři autoři narodili na úplném začátku 20. století). Tu modrou obálku s červenobílým nápisem nelze zapomenout! Mám ji pořád před očima, a to jsem ji viděla naposledy někdy ve 14 letech...
Dnes mě moje tehdejší nechuť ke klavíru trochu mrzí. Ale jen trochu. Hudbu mám ráda na poslouchání, ale málo platné, aktivně ji neprovozuji, to by fakt nešlo, hudební talent prostě nejsem. Zpětně ale moc děkuji za těch pár roků (tři? čtyři?) aktivní hudební výchovy, v dospělosti jsem za ty základy byla vlastně vděčná...
Dnes jsem schopná tak akorát zahrát vnoučatům na xylofon Ovčáci čtveráci, nakonec ale i to je fajn, ne?

S komisařem Dupinem už po jedenácté do toho nej nej kraje na světě – do Bretaně.
A jako vždy – nádherné tyrkysové moře, tentokrát trochu divočejší než to bretaňské jižní, skvělé bretaňské kulinářské speciality, víno, jablečná pálenka a vůbec jablečné dobrůtky všeho druhu. A taky alky - tučňáci severní polokoule.
Dupin a jeho petit café. Jeho sehraná policejní parta, Kadeg, tentokrát tak trochu v roli oběti, Riwal i Nolwennová na telefonu...
Bavilo mě moc, už potolikáté, zatím se mi ta bretaňská idyla nepřejedla. Nejvíc snad, i přes ty kruté mordy, mě baví to užívání si života – jídla, pití, přírody, přátel i západů slunce se sklenkou vína v ruce... Dupinovská pohodička, která vždy napomůže při pátrání po vrahovi.
A na Abbaye de Notre-Dame des Anges se určitě mrkněte, aspoň na dálku přes displej počítače.
*
„Kdoví, kdy se ke kofeinu zase dostane. Když řešil nějaký případ, musel se Dupin do jisté míry předzásobit. Nahromadit kofein v těle jako velbloud vodu.“
*
„Tartalettes byly báječný vynález. Vynikající ovoce, různé druhy těsta, marcipán, karamel, nugát, božské krémy, puding, čokoláda – to vše spojené ve všemožných kombinacích do vybraných kreací, avšak vyrobených v malých, nadmíru lákavých porcích. Tak malých, že se jich člověk nemohl nasytit a vždy si dal o jednu tartaletku víc.“

25 25.03.2024

Každopádně zajímavé tím staroegyptským prostředím. Autorka při pobytu s manželem v Egyptě a účastí na vykopávkách nasála atmosféru starého Egypta a celkem podařeně do tohoto prostředí zasadila detektivní příběh. I když mi k detektivkám Agathy, kde je vše tak trochu zjednodušené, líp sedí stará dobrá Anglie, tady jsem ocenila ten staroegyptský šmrnc a náhled do života v povodí Nilu 2000 let před Kristem. Zase úplně jiná Agatha.
Chtěla jsem dát jen za tři, protože mi tentokrát ty mezilidské staroegyptské rodinné vztahy i detektivní zápletka trochu drhly, ale nakonec ten historický ponor do kultury nám tak vzdálené a v něčem i nepochopitelné byl docela fajn a tak trochu přidávám... Ale přece jen se ráda vrátím do meziválečné Anglie k Poirotovi ve smokingu, v lakýrkách a s navoskovaným knírem, to je ta pravá Agatha Christie...

26 20.03.2024

V téhle tenké knížečce je všechno extrémní, mimořádné. Extrémní emoce, extrémní zoufalství, extrémní nevyrovnanost, extrémní touha po naplnění. A extrémní sebeodhalení.
Se znalostí autorčina života vím, že je to silně autobiografické psaní, troufám, si říct, že asi nebylo nutné při psaní přidávat...
Střídavě jsem s autorkou soucítila, zvlášť tam, kde čtenář má obdobné zkušenosti (zakázaná láska, kterou nejde přes všechnu snahu potlačit), střídavě nechápala a byla překvapená silou emocí nebo reakcemi. Nebo litovala autorku pro to, co já jsem nepoznala – citové strádání v dětství, chybějící pouto s matkou (tady jsem pochopila původ knihy Vrány), které se může i v dospělosti projevovat fatálně.
Sebesvléknutí až do naha a zveřejnění těch nejtajnějších emocí a intimností mě trochu děsilo, snad terapie, snad snaha se se vším špatným v životě vyrovnat, třeba i tímto způsobem.
V žádném případě nehodnotím, už vůbec ne hvězdičkami; tak velké sebeodhalení a přiznání všech životních lapsů, strádání, propadů a nadějí zaslouží spíš zamyšlení, třeba i nad tím, jak jsme každý jiný a každý jinak řeší své problémy, jinak reaguje na maléry a životní propady.
Autorce moc držím palce, její knihy pro mě mají sílu i uvěřitelnost, i to asi vyplývá z jejího vnitřního nasazení a sdílené opravdovosti.

Agatha Christie a Hercule Poirot – pro mě celkem dobrá předzvěst příjemné odpočinkové četby.
Stará dobrá Anglie, starosvětsky dvorný elegantní Hercule v tvrdých lakýrkách, ve kterých je tak těžké chodit v přírodě... Bohužel stará dobrá Anglie už tady funguje jen tak napůl, příběh se odehrává až v šedesátých letech, a tady, málo platné, pro mě už to není ono. Autorka neustále zmiňuje, téměř na každé stránce, staré dobré časy, kdy chlapci a dívky byli prostě úplně jiní, lepší, vychovanější, žádní dlouhovlasatci, žádné krátké sukně, což je na jednu stranu úsměvné, ale i já si nakonec říkám, že Poirotovi prostě víc sluší doba dřívější... (Film s Davidem Suchetem mi to potvrdil.)
No a autorka přitvrdila, žádní zavraždění stařečkové, obklopení penězchtivými dědici, jak to u ní bývalo dobrým zvykem, ale mrtvé jsou tu děti..., no, že mi tohle udělá i Agatha! :(
Zajímavá spojitost s tehdejším Československem, i když Olga Simonová, prachatická učitelka, podle které byla prý jedna postava napsána, obdržela pro jistotu víc východoevropské jméno a rysy ještě východnější. Holt socialistická střední Evropa byla v té době pro anglickou autorku Evropou východní, neznámou, hodně vzdálenou a nebezpečnou...

Trochu v hodnocení přidávám, snad za tu prachatickou paní učitelku i za Hercula v lakýrkách...

29 07.03.2024

Takový novodobý Den trifidů.
Jestli si tuhle knížku chcete užít, tak při četbě neřešte, zda probíhající děje a jednání postav jsou možné. Reálné. Proveditelné.
Atmosféra je dost hrůzostrašná, jen je nutno zapojit fantazii a zkusit si představit ten zoufalý nepředvídatelný svět téměř bez naděje, který nám autor představil. Protože, na druhou stranu, jak my – čtenáři rozvalení v křesle, v pohodě, v teploučku, bez přímého ohrožení života – můžeme posoudit, co by v takovém světě „poté“ bylo pochopitelné, logické, možné a uskutečnitelné? Houby víme, co by se dělo, kdo by měl ve skutečnosti šanci přežít...
A nečekejte nějaký vzrušující neustále pádící děj, k dramatickému vyznění příběhu stačí střídání časových rovin a psychologie postav. I to, že vlastně nevíme, co se děje... Jako bychom i my měli pásku přes oči.
Film jsem neviděla, komentáře předem nečetla, i to je myslím předpoklad, aby vás tenhle postapo příběh zaujal.
--------------
Mimo hodnocení: Teprve po napsání komentáře jsem zjistila, že existuje další díl. Škoda, přišlo mi originální, že jde jen o poodhrnutí roušky tajemství, které nám zůstane skryté...
Takhle mě kdysi zklamalo, že byla dopsána pokračování Setkání s Rámou.

32 04.03.2024

Březinovy detektivky se mi vždy trochu líbí a trochu nelíbí.
Co bylo fajn? Zápletka, pátrání s pomocí zkoumání DNA (tady mohlo být inspirací hromadné odebírání vzorků DNA ve skutečném případě vraždy školačky v Kmetiněvsi), fajn byla i letní koupací atmosféra a provázání současného případu s událostmi dávnými z doby dospívání knižní postavy. I když ani jedno není originální, s obdobnými náměty se roztrhl v poslední době pytel, ale nakonec proč ne, když to funguje a detektivce to vždy přidá na čtivosti a působivosti...
Ale! Vyšetřovatelské duo Eva a Tomáš mi drhlo už v minulých případech, něco mi na téhle dvojce prostě vadí, tady ovšem tomu autor nasadil korunu – z bývalé policistky Evy je jakási soukromá detektivka, kterou si najmou nešťastní rodiče a která se nejen vetře do oficiálního policejního vyšetřování, ale pomalu celému policejnímu týmu dává noty a vrchní policistka jí předává policejní svodky... A jistě tušíte, kdo nakonec vše vyřeší.
Tomáš je tu v policejním vyšetřování taky tak trochu navíc, je sice policista, ale policista na dovolené doma u rodičů, a do případu se přesto úspěšně, i když taky ne moc uvěřitelně, zaplete, protože... no ale to už by byly spoilery.
A pro mě ještě další minus, já nemám ráda v detektivkách jako oběti děti. Ale to je asi můj osobní problém, kdybych to věděla, možná bych se Nalezení vyhnula...

33 01.03.2024

SKRYTÉ OKNO DO SKRYTÉ ZAHRADY
Viděla jsem nejprve film z roku 2004 s výborným Johnny Deppem a ještě lepším Johnem Turturro, a ač jsem se na ČSFD v komentářích dočetla, že to je vlastně docela nuda, pro mě to tedy - sama večer doma - nuda rozhodně nebyla. Závěr s lopatou byl horor jak vyšitý, a já si začala říkat, že plánovaný nocleh na chalupě bez rodiny není zase až tak dobrý nápad...
Knihu jsem si vlastně půjčila právě kvůli filmu, povídka byla poněkud jiná, možná méně hororová, ale ta tajemná strašidelná atmosféra a tušení maléru, to tu samozřejmě bylo, jak to King tak dobře umí. Autorův příběh nutil oproti filmu víc k přemýšlení a motiv plagiátorství tu měl silnější význam než otázka nevěry. Závěr byl, což mě těší, méně jednoznačný. I když změněná pointa filmu měla i přes ten hrůzostrašný ráz taky něco do sebe.
ČASOŽROUTI
Přečteno jaksi nadplán, až po Skrytém oknu, proto uvádím obě povídky (spíš novelky) v opačném pořadí, než jsou uvedeny v knize.
Takový netypický King, sci-fi čtení, nebo možná i trochu fantasy, o nejprve běžném letu z Los Angeles do Bostonu, který se změní v let do opravdu děsivého světa, ve kterém byste se nechtěli ocitnout ani omylem…
Tak trochu mi připomnělo americké filmy o skupince lidí, kteří se neznají, a nějaké katastrofické okolnosti je donutí spolupracovat a za společného úsilí i vzájemných střetů se probojovávají do bezpečí (co třeba takové Dobrodružství Poseidonu?, ale ono jich bylo víc...).
Chce to trochu fantazie a představivosti a... sakra, tak si říkám, kdyže to vlastně někam poletím...?

Obě Kingovy novelky jsou povedené, obě bavily i děsily, o něco víc se mi přece jen líbilo Skryté okno.

29 27.02.2024

Taková trošku hororová pohádka.
Moc mrtvých dětí, moc přízraků, moc strašení, moc tetiček, moc zamotaných linií, a nakonec moc vysvětlování. Hlavní postavy ženy a dívky, mužští hrdinové jsou tu tak spíš do počtu. Námětem, nikoliv psaním, připomnělo Stephena Kinga.
Plusem jsou pro mě působivé popisy zimní krajiny ve Vermontu. Zima, fujavice, hromady sněhu, do těžko dostupného strašidelného lesa se dá z domu vypravit jen na sněžnicích, snad jen tady jsem cítila tu mrazivou atmosféru...
Ač mě nalákaly komentáře tady na DK, nakonec spíš zklamání.
Během četby jsem uvažovala o třech hvězdičkách, po úplném rozuzlení v závěrečné akci a dovysvětlení jen za dvě.

26 21.02.2024

Krutá drsná realistická zpráva o jednom vesnickém hromadném mordu. Až mě překvapuje, že se příběh odehrává až po 2.světové válce, v padesátých letech, ale ano, předobraz ve skutečném vyvraždění obyvatel jednoho statku se odehrál již ve dvacátých letech 20.století, k této době by mi asi pasoval způsob psaní, mluvy, možná i chování a myšlení venkovanů mnohem víc.
Toho mordování tam na mě bylo ale moc, zase tolik jsem si to nevychutnala, i když psáno hodně působivě. Samozřejmě plus za formu; z výpovědí jednotlivých vesničanů, kombinovaných s pohledem vypravěče, se pomalu skládá výsledný pochmurný obraz.
Věřím, že pokud bych slyšela dramatizaci, ke které způsob napsání vyloženě svádí, dala bych možná o hvězdičku víc.

33 19.02.2024

Knihy autora mi někdy sednou, někdy ne. Hodně mě oslovily ty, kde převažuje atmosféra, gradace napětí, tajemna, tušení maléru, brnkání na čtenářovo podvědomí, očekávání, strach. Tam, kde pak převáží násilí, přehnaná akce, surovost, drastické výjevy, pro mě už to není ono.
Proto jsou pro mě stále na prvním místě Strach a Trhlina.
Hlubina začíná vlastně hodně dobře, opět pro mě genius loci ružomberocké čtvrti Malé Tatry na úpatí hory Čebrať (v Karikových knihách jsem na tomto místě už potřetí, dobře ta znepokojivá atmosféra funguje), tady ovšem je strašidelný mysteriózní příběh zkombinovaný s reálným příběhem jednoho estébáka v 60.letech s odkazy na historickou linku 2.světové války a slovenského národního povstání.
Přiznám se, to mi přišlo jako výborný nápad. Takže zprvu fajn, jenže pak začal příběh hodně houstnout a v druhé půlce knihy už jsem necítila ani znepokojení, ani strach, spíš znechucení.
Na druhou stranu ta teorie nadpřirozených jevů a pokus o vysvětlení principu střetů tajemné síly s pozemským světem (někde v půli knihy) mi přišly opravdu dobré, abych zase jen nehanila. Vzpomněla jsem si v té souvislosti na knihu Josefa Veselého Mariánská zjevení z hlediska hermetismu; v téhle záležitosti dávám Karikovi paleček nahoru.
Ale nakonec přituhlo tak, že už se celé zprvu zajímavé vyznění pro mě ztrácelo v přehnané akci, a nakonec do detailu zkoumaném a líčeném principu „toho tajemství“.

Víc nevyzrazuji kvůli spoilerům, snad bych i tak dala za tři hvězdy, protože leccos bylo opravdu dobré, ale za tu krutost, mučení, naprosto zbytečné detaily lidského fyzického utrpení ještě jednu hvězdu strhávám. Vím, že takhle autor občas píše a řekla bych, že se v tom někdy až vyžívá (Na smrt, Ve stínu mafie), ale k těm mysteriózním příběhům z kopce Čebrať i vrchů Tribeče se mi to prostě nehodí. Škoda, že v nich autor tak přitvrdil, pro mě zcela zbytečně, už je to opravdu moc...

41 16.02.2024

Právě čtu... Tak to je vlastně docela humorné, ono se to číst nedá, a přesto mě to moc baví; večer před spaním zalézám s touto knihou s lupou v ruce do postele a těším se na další chvíle s Voynichovým rukopisem a na další prohlížení neuvěřitelných ilustrací jako z jiného světa. Z toho paralelního světa, jak naznačuje fantasy Arnošta Vašíčka? Nebo je to středověká sci-fi? Mystifikace? Anebo zašifrovaný vzkaz, ale koho a o čem? Nebo je to opis spisu pocházejícího z doby mnohem starší? Nebo dokonce spis zprostředkující informace od mimozemšťanů?
Fantazii se tady meze nekladou, nahaté ženy, prolézající tajemná potrubí a zařízení, z nichž vytéká voda nebo tryskají neznámé substance, či z nich vedou kabely, houfy žen, koupající se nebo sprchující se v bazéncích všech možných tvarů se zelenou nebo modrou vodou, nebo neznámá zvířata, a hlavně rostliny, které na naší Zemi v žádném případě nejsou k vidění, a přesto jsou vykresleny a popsány do nejmenších podrobností – to je panečku důvod k popuštění představivosti a k vlastním úvahám...
A co teprve popisky k obrázkům a stránky dlouhého nesrozumitelného textu, jehož písmo ani obsah dosud nikdo nerozluštil...
Snad jediné, co je prokázáno je, že pergamen je opravdu z 15. století a že byl popsán brzy poté, co byl vyroben, že tedy nejde o pozdější podvrh.

I já jsem při prohlížení fascinujících obrázků zapojila fantazii a říkám si třeba, oproti vysvětlujícímu textu ve fundovaném úvodu Dr. Jitky Lenkové, že v ženě, která má být koupající se mořskou pannou, já vidím ženu, která vylézá z jakéhosi předmětu ve tvaru rybího ocasu, nebo v horším případě je požírána jakousi vodní obludou (str. 79v), spojena s rybím ocasem rozhodně není.
A na rostlinách podrobně vymalovaných v herbářové části ani tak nezkoumám, jak se podobají jednotlivým druhům rostlin na Zemi, ale vidím podle mě to nejzajímavější, čím se liší od pozemských rostlin, že totiž i rostliny, zejména jejich kořeny, mají charakter jakýchsi potrubí; ze základny, rovně ukončené, vyrůstají často další užší šlahouny jako nějaké kabely...

Dávám pět hvězdiček, i když chápu, že mohou být výhrady ke grafickému uspořádání, k úpravě a zmenšování fotografií; mně třeba vadí nepřesnosti právě v úvodních odkazech na text vlastního rukopisu (shora uvedená „mořská panna“ není na straně 79r, ale 79v, slunečnice není na straně 33r, ale 33v a rostlina připomínající chrpu není na straně 2v, ale 2r., atd.).
Ale to jsou jen detaily, Voynichův rukopis zaslouží pro svou tajemnost a neuchopitelnost zároveň tu nejvyšší pozornost, hloubat nebo snít nad záhadnými obrázky může teď úplně každý a věřte, je to dobrá zábava a relax. V poslední době jsem shodou okolností četla pár depresivních knih, které člověku optimismu nepřidají, moje večerní chvilky s Voynichových rukopisem patří teď k těm milým setkáním, která mě naladí pozitivně.

32 12.02.2024

V téhle obsahem pro mě dost zoufalé knize vidím dvě roviny.
Jednu psychologickou, Eddyho problémy s rodiči, sourozenci, okolím, šikanu ve škole. Problém jeho sexuální orientace, a nejen té; Eddy měl potíže i se svým zařazením slušňáka, neagresivního týpka, někoho, kdo podvědomě tíhne k úplně jinému způsobu života, než který mu nabízí rodina, okolí.
No, a to už je druhá rovina, která mě uzemnila mnohem víc, ta sociologická. Úplně mě vzalo, jak se také žilo v devadesátých letech v dělnických vesnicích na severu Francie. Nejen chudoba, ale absence jiných hodnot než alkohol, televize, rvačky, násilí. Chlap musí být neurvalý, vztekloun a musí chlastat. Homofobie, nesnášenlivost k jakékoli odlišnosti. Škola, vzdělání, to je něco, co člověk nepotřebuje, stejně se po základní škole jde do továrny. Knihy, divadlo, k smíchu. Osobní hygiena, luxus.
A přesto se Eddy dovedl z tohoto děsivého prostředí vymanit, klobouk dolů.
Odvahu vyžadovalo také až masochistické vylíčení prvních sexuálních zážitků, velká otevřenost...

Silné čtení, hvězdičky neuděluji jako ohodnocení literárního díla, autobiografické knihy většinou nehodnotím, ale jako ocenění odvahy k sepsání takové osobní zpovědi a přínosu takové věci zveřejňovat.
*
„Až budu po letech číst biografii Marie Antoinetty od Stefana Zweiga, budu si představovat lidi z vesnice, kde jsem strávil dětství, a zejména svou matku tam, kde Zweig popisuje rozzuřené ženy ztrápené hladem a bídou, jež se v roce 1789 vypravily protestovat do Versailles, ale při pohledu na krále začaly spontánně provolávat ,Ať žije král!' Jejich těla - jež bezděčně promluvila - byla totiž rozpolcena mezi naprostou podřízeností moci a neustálou vzpourou.“

33 11.02.2024

Amerika sedmdesátých let a jeden člověk, kterému se postupně hroutí životní jistoty a který to neumí ustát a řeší to po svém.
Životní sešup, který začal rodinnou tragédií a pak už pokračoval samospádem, kdy se hlavní hrdina nemohl, anebo nechtěl vzchopit a ničil postupně sebe i své okolí. A když se nakonec rozhodl pro akci, byl to boj s tím, co v jeho očích zabíjelo svět, který mu zbýval. A čtenář nakonec může přemýšlet, zda se mu to povedlo nebo ne...
Konec, ač očekávaný, mě trochu rozhodil; vzhledem k tomu, že jsem knížku četla v současnosti, se mi zrovna tento způsob řešení osobního problému zdál pro knižní závěr dost šílený, zvlášť když čtenář stojí spíš na straně hlavního hrdiny...
*
„Bylo tak těžké být upřímný. Divil se sám sobě, proč se vůbec namáhá, když lež by ukončila tuhle debatu mnohem rychleji a účinněji. Byla jako ti ostatní mladí, jako Vinnie, jako lidé, kteří se řídili výchovou: chtěla propagandu podpořenou grafy, ne odpověď.“
*
„Strojům pokrytým sněhem dominoval bourací jeřáb. Ve své skličující nehybnosti působil děsuplně. Kostliveckým ramenem vytčeným do sněžné tmy připomínal kudlanku nábožnou, která upadla do stavu jakéhosi neznámého zimního rozjímání.“

29 08.02.2024

Už je to hodně dlouho, co jsem viděla Polanského skvělý film, přesto některé scény nešly z hlavy vymazat.
Kniha Wladyslawa Szpilmana je jednoduchý sled vzpomínek na válečná léta ve Varšavě, žádný spisovatelský majstštik, ale přesto, anebo spíš právě proto, jde o neuvěřitelně silný zážitek. Holocaust a zlo v plné síle a syrovosti, bez jakýchkoli kudrlinek a autocenzury, proto paradoxně to mohlo být po válce pro všechny strany nepříjemné čtení.
A tak mě napadá, kdyby tohle četl někdo před válkou, třeba takový Karel Čapek, který proti nástupu zla ve třicátých letech perem tak bojoval, co by tomu řekl? Podle mě něco ve smyslu, to je ale šílená absurdita, to je ale přehnané, člověk přece není v jádru tak špatný, aby se toto ve skutečnosti mohlo stát...
Mně to napadalo při četbě taky, a to už o holocaustu víme opravdu skoro všechno, a stejně jsem si při četbě říkala, tak absurdní, tak neskutečné..., ale ono to tak opravdu bylo.
*
„To je hanba, která padne na nás všechny!“ skoro křičel. „Necháme se vést na smrt jako stádo ovcí! Kdyby se nás půl milionu vrhlo na Němce, ghetto bychom rozbili. Nebo bychom aspoň zahynuli tak, abychom se nestali ostudnou skvrnou ve světových dějinách.“
Otec ho poslouchal. Trochu nesměle, trochu s dobráckým úsměvem mírně pokrčil rameny a poznamenal:
„A jak víte, že nás všechny pošlou na smrt?“
Zubař spráskl ruce.
„Samozřejmě, že to nevím! Jak bych to mohl vědět? To by nám to měli prozradit? Ale jsem na devadesát procent přesvědčen, že nás všechny chtějí oddělat.“
Otec se znovu usmál, jako by po jeho odpovědi získal ještě větší sebejistotu.
„Podívejte se,“ ukázal širokým gestem na dav na Umschlagplatzu, „nejsme žádní hrdinové. Jsme jen obyčejní lidé, a proto dáváme přednost desetiprocentní šanci, že zůstaneme naživu.“
------------
Může se někdo divit, že po nepřenosné zkušenosti holocaustu už židé nechtějí jít na smrt jako ovce?

40 03.02.2024

Každopádně se mi osvědčilo, že anotace čtu maximálně do půlky, komentáře jen některé, a spíše až po četbě. Protože tenhle román s pomalu vybudovaným příběhem a zápletkou je potřeba číst bez znalostí děje. Teprve pak ho lze plně vychutnat a pomalu se přes trápení hlavních postav dobrat katarze a aspoň částečně pochopení.
Nechtěla bych věru žít na severozápadě USA v letech dvacátých, kdy soucit a empatie byly spíš na obtíž, a to se netýká jen Phila; život zde byl příliš těžký na to, aby člověk mohl příliš cítit se slabšími, nebo jim pomáhat, ať už jsou to chudáci, kteří neobstáli v životě, třeba proto, že byli chudí, hloupí, nebo jedinci neobratní a neprůbojní. Málokdo litoval indiány, vyháněné do rezervací, málokdo se zastal ponižované ženy, uráženého židovského obchodníka, nebo zkrachovalých švédských rančerů, kteří naběhli slibům o úrodné půdě.
Tím spíš nakonec v románu překvapí někdo, kdo soucítí...
V druhém sledu zaujme vztah dvou bratrů, žijících a pracujících léta bok po boku na farmě, a postupná proměna tohoto vztahu. S ženskou hrdinkou jsem tak soucítila, až mi z toho bylo občas nevolno.
A ve třetím sledu tu máme podrobnosti o fungování velkého ranče, o životě pomocných dělníků na statku, o těžké práci, o kastrování býčků a podrobně i o přírodních sceneriích, které jsou tu popisovány nejen jako krásné a monumentální, ale i jako místa drsná a nehostinná a nevlídná k žití.
Kniha vyniká složitě vystavěnými souvětími s přechodníky, takže i překlad zaslouží obdiv.
Zajímavý doslov Annie Proulx, kdy se dozvíme, že hlavní postava měla skutečný předobraz a že autor nebyl při psaní příběhu tak úplně nestranný.
-------
V románu mě zaujalo ještě něco jiného, autor se v jednom okamžiku nevyhnul z mého pohledu určitému klišé a zjednodušení (které nemohu blíž popsat, protože by to byl spoiler jako hrom) a já si uvědomila, že kniha, která vyšla v šedesátých letech minulého století, má časově blíž k době románu než k naší současnosti. A vlastně mě to docela překvapilo...

33 29.01.2024