raccoon81 komentáře u knih

Přemýšlím, kdy jsem měl naposledy tak tísnivý pocit při čtení a napadá mě kniha 1984 od George Orwella. Ne, nechci tato dvě díla v žádném případě srovnávat, jen tím chci říct, jak hluboce na mě Listopád zapůsobil. Současné Česko má bezpochyby k dokonalosti daleko, ale i tak jsem vděčný, že se to v roce 1989 nezvrtlo tak, jako v téhle knize, a že můžeme žít ve svobodné zemi, což není zdaleka ve všech koutech světa pravidlem. A jak jsem za školních letech nebyl velkým fanouškem povinné četby, tuhle knihu bych tam neváhal okamžitě zařadit.

Vážně jsem si nikdy nemyslel, že se pustím do čtení téhle knížky, ale po letech, kdy na mě těch sedm svazků koukalo z naší domácí knihovny, jsem je nakonec přestal ignorovat. Jakkoli jsem čekal, že to bude čtivé, určitě jsem nepočítal s tím, že mě ten svět pohltí tak, že budu číst jeden díl za druhým a na konci mě bude svým způsobem mrzet, že už žádný další není. J.K. Rowling bezpochyby umí čtenáře zaujmout a "Kámen mudrců" je zdařilý začátek celé série, kdy se člověk seznámí s většinou hlavních postav a částí reálií a po červnovém rozuzlení prvního školního roku už se zvolna může těšit na další.

Fénixův řád má skoro 800 stran, ale ani mi to nepřišlo. Část děje se odehrává na Grimmauldově náměstí 12, což je rozhodně fajn zpestření, do hry vstupuje jedna značně nenáviděná postava, která výrazně ovlivní vývoj příběhu a dá prostor rozvinutí charakterů mnoha postav, a stále více prostoru dostává politika a bulvár, přičemž leccos připomíná současnou dezinformacemi ovlivněnou společensko-politickou situaci v našem reálném světě, až z toho trochu mrazí. Všechno vygraduje na Ministerstvu kouzel a tak nějak lze tušit, že poslední dva díly budou ještě výrazně temnější.

Martina Viktorie Kopecká je bezesporu člověk se srdcem na správném místě, který prošel v životě zajímavým vývojem. Naprostou většinu jejích názorů bych v klidu podepsal, aniž bych na to musel být věřící - prostě z jejího textu občas ve své mysli vypustím ten božský princip (nebo ho nahradím nějakým trochu jiným) a ocitnu se na hodně podobné vlně. Faktem je, že v některých pasážích to nebylo tak jednoduché a trochu jsem se ztrácel, což sice považuji spíše za důsledek své nedostatečné vzdělanosti v dané oblasti než chybu autorky, ale přece jen to ten čtenářský zážitek mírně negativně ovlivnilo.

Ne že bych po každém z prvních tří dílů nebyl zvědavý na ten další, ale až Ohnivý pohár je ten díl, po kterém už pro mě nepřicházela v úvahu ani malá pauza a rovnou jsem pokračoval dál. Famfrpálové mistrovství a turnaj tří kouzelníků, to se prostě čte samo, na konci se nám do toho pak začíná trošku plést politika, kouzelnický svět se pocitově tak nějak čím dál víc propojuje s tím mudlovským a všechno začíná nabírat zatraceně velké obrátky.

Tuhle knihu jsem poprvé četl někdy před 25-30 lety a shodou okolností se mi teď dostala znovu do ruky, a to ve věku, kdy už dávno nejsem cílovou skupinou. Optika, kterou se na tenhle příběh nyní dívám, je samozřejmě úplně jiná, v něčem na mě působí Záhada hlavolamu po těch letech trochu naivně, ale na druhou stranu mi přijde, že jsou v ní nadhozena i témata, která naší společností stále rezonují, jakkoli se doba technologicky i jinak změnila. Nebudu tady rozebírat, jaké mediálně známé jedince naší doby mi připomínají Em nebo Mažňák, protože si je jistě dokáže každý představit sám. Chtěl bych ale s odstupem mnoha let potěšeně konstatovat, že přestože je kniha především klasickým příběhem pro mládež, i dospělí si v ní mohou najít něco navíc, takříkajíc ze svého světa.

Hoši od Bobří řeky jsou jednou z knih, které se mi po letech připomněly při stěhování, a já jsem neodolal a začetl se znovu do příběhu Rikitana, Jirky, Vilíka a dalších. Knížka samotná se čte lehce i se čtyřmi křížky na krku, pokud se tedy dokážeme na chvíli vymanit ze sevření moderní společnosti a představit si dobu, ve které ji Foglar psal. Jediné, co mi trochu vadí, je to, že příběh je (alespoň ve verzi z nakladatelství Olympia a Blok z roku 1991) na několika místech doplňován komentáři psanými kurzívou, které občas působí přehnaně moralizujícím, a někdy až trochu zesměšňujícím, dojmem. Foglar tím poněkud dogmaticky vnucuje čtenáři svůj názor na věc jako jediný správný, namísto toho, aby každému nechal prostor vybrat si z knihy to, co ho zaujme. Preferoval bych tu druhou variantu, ale přesto (nebo možná právě proto) jsem rád, že jsem si tuhle knížku po mnoha letech přečetl, protože jako dítě jsem některé její aspekty bezpochyby vnímal trochu jinak než teď.

Tajemnou komnatu jsem četl hned po Kameni mudrců a upřímně řečeno mě mírně iritovalo, jak tam autorka opakuje poměrně dost faktů z prvního dílu, i když svým způsobem chápu, že počítala s tím, že určitá část čtenářů první díl vůbec nečetla a začíná rovnou druhým. Kniha se nicméně zase čte snadno, i bez znalosti dalších dílů všechno funguje docela dobře, a po jejich přečtení zjistíme, že některé věci byly mnohem důležitější než se v dané chvíli zdály a některé postavy prodělaly poměrně zajímavý vývoj.

Radek John se sice krapet zdiskreditoval svým pozdějším působením v politice, ale minimálně tenhle kousek z jeho literární tvorby stojí za přečtení. Myslel jsem si, že poté, co jsem viděl Trainspotting, Requiem za sen nebo My děti ze stanice Zoo, nemůže mě knižní popis života feťáků nijak zvlášť rozhodit, ale zatraceně jsem se pletl. Memento je hodně syrový příběh z pozdně komunistické Prahy, vyprávěný střídavě v první a třetí osobě, což mi ze začátku trochu lezlo na nervy, ale postupem času jsem si uvědomil, že je to jedna z proměnných, které výborně dokreslují tu celkově pochmurnou atmosféru. Lidskou zvědavost sice asi nezastaví vůbec nic, ale kdyby si každý, kdo chce začít experimentovat s drogami, nejdříve přečetl tuhle knihu, možná by byl počet závislých přece jen o něco menší.

Z mého pohledu je tahle knížka tak trochu promarněná šance. Jednoznačně kladně hodnotím to, že vcelku polopaticky popisuje, jak to tady fungovalo za vlády jedné strany. Leccos jsem znal, některé věci jsem si oživil, něco nového jsem se i dozvěděl, a věřím, že zejména pro některé později narozené by tam těch nových informací mohlo být rozhodně víc.

Bohužel je tu ale pár věcí, které knihu v mých očích poněkud sráží. Nekvalitní či žádná jazyková korektura je v současné době už bohužel trochu standardem, ale v tomto případě mi víc vadila absence korektury obsahové. Udělat z Jiřího Rašky Josefa Rašku, nechat Libyi sousedit se Sýrií, nebo napsat, že v roce 1988 bylo 70. výročí okupace... no, každý může ustřelit a napsat nesmysl, ale než se ta kniha vydá, měl by tu být někdo, kdo celý text důkladně přečte a chyby opraví. Navíc tohle jsou jen věci, které mě trkly natolik silně, že jsem si je zapamatoval, tudíž je pravděpodobné, že tam bude pár dalších úletů, které jsem vůbec neodhalil nebo mi v mezičase vypadly z hlavy. Dále mě docela zarazilo, když jsem se v jedné chvíli (konkrétně při čtení o akci Kámen na straně 68) chtěl podívat na Wikipedii, jestli tam nebude více informací. Některé věty přesně odpovídaly větám v knížce, jiné byly jen mírně stylisticky upravené, a to vše bez uvedení zdroje. Možná to byl jen ojedinělý případ, raději už jsem to v dalším průběhu čtení dále netestoval, ale i kdyby to bylo jen jednou, nepřijde mi to úplně v pořádku. A do třetice - vzhledem k tomu, že autorka má na kontě již několik dalších knih, mohlo to místy být i stylisticky trochu učesanější. Někdy jsem se docela divil, jaké informace byly spojené do jednoho souvětí.

Navzdory výše uvedeným řádkům si pořád myslím, že kniha za přečtení stojí. Třeba i s ohledem na závěrečné rozhovory s pamětníky, ze kterých by se možná taky občas dalo vytěžit i víc, ale na druhou stranu myslím ukazují leccos zajímavého. Třeba ten poslední s panem Falešníkem je podle mě dokonalou ukázkou toho, proč jsme se teprve nedávno zbavili komunistů v parlamentu a jak je možné, že jsou tu tak oblíbené různé populistické partičky.

Lucii Výbornou považuji za jednu z nejlepších moderátorek v současných českých médiích. Mám hodně rád hory, a i když klasické lezení mě až tolik neláká, knihy z tohoto prostředí mě obecně hodně baví. Vzhledem k těmto uvedeným premisám jsem čekal, že se začtu snadno, ale ze začátku to překvapivě trochu drhlo a chvíli mi trvalo, než jsem se naladil na stejnou vlnu. Pak už to byla velká paráda, poměrně otevřená sonda do života autorky, chvílemi lehce filosofická, místy docela intimní, ukazující cestu, po které se autorka snaží jít životem, a která není vždy tak idylická, jak si může nezasvěcený člověk myslet. Vzkaz, který tam já vidím, je jasný - jděte si za svými sny, ať už jsou jakékoli, i když to nebude vždycky úplně brnkačka. A to je něco, s čím prostě nelze nesouhlasit, protože život se má prožít a ne přežít. Netroufám si říct, jestli to může bavit i někoho, kdo nemá absolutně žádný vztah k horám a cestování, ale věřím tomu, že každý člověk, který má pro něco vášeň, si tuhle knihu dokáže docela dobře užít.

Patrika Hartla jsem znal jako člověka s nenapodobitelným smíchem, ale nikdy jsem od něj nic nečetl. I tahle knížka byla víceméně náhoda, objevila se u nás s tím, že za pár dní zase zmizí, a já neodolal, otevřel ji a přečetl rychlostí, jakou jsem dokázal číst kdysi dávno v dětství. Jasně, není to žádná hluboká literatura, ale Hartl rozhodně psát umí, Malý pražský erotikon je čtivý, místy cynický, místy dojemný, s většinou postav se člověk dokáže ztotožnit, i když je příběh jeho vlastního života třeba trochu jiný. Vzhledem k tomu, že se mezilidské vztahy v knize odvíjejí v průběhu cca 40 let někdy od 70. let 20. století, nelze úplně vypustit ani politicko-společenské změny, které tento časový rámec přinesl. A ačkoli to autor snad nikde explicitně neříká, zase jednou si po přečtení nějaké knihy říkám, že bychom měli být vděčni za tu svobodu, kterou v současnosti máme, jakkoli se v poslední době jeví poněkud křehce...

Jako dítě jsem dokázal přečíst i několikasetstránkové knihy za pár dní. V současnosti už mi to moc nejde, ale díky Jonasi Jonassonovi jsem zjistil, že to pořád ještě není nemožné. Příběh Nombeko je sice leckdy až extrémně absurdní a v některých aspektech od určité doby naopak poměrně předvídatelný, ale přesto mě bavil, četl se mi lehce a svým způsobem mi bylo líto, že je knížka u konce. Vsazení příběhu do reálných událostí 20. (a počátku 21.) století navíc znamená, že se člověk dozví i něco nového z historie a politiky téhle doby, případně některé znalosti opráší. A pod rouškou bizarních událostí se autor vcelku jasně vymezuje vůči některým nešvarům doby současné i té nedávno minulé.

Nebylo to celou dobu úplně snadné čtení, částí rozebírající historii lidových písní jsem se docela protrápil a v té chvíli moc nechápal její smysl, ale v závěru to do sebe všechno dokonale zapadlo. A přestože sám Kundera považuje svůj román primárně za existenciální (nikoli politický), pro mě z něj mezi řádky vyplynula ještě jedna další skutečnost - že v roce 1965, kdy byl Žert dopsán, očividně téměř všichni pevně věřili, že se komunistický režim brzy zhroutí. Věčná škoda, že to neklaplo a museli jsme si počkat ještě víc než 20 let...

Vězeň z Azkabanu je v celé sérii určitě důležitý díl, objeví se v něm poprvé několik skvělých (a pro další průběh naprosto zásadních) postav, ale já mám prostě určitý problém s tou věcičkou, která má potenciál zachránit více než jeden nevinný život. Tahle kulišárna mi tam vůbec nesedí, přijde mi jako kdyby se tam zatoulala z trochu jiného žánru, a i když na ni autorka čtenáře v podstatě téměř od začátku dílu připravuje, stejně jsem doufal, že to tak nějak vyšumí do prázdna.

Párkrát mě při čtení napadlo, jestli se k téhle problematice vlastně vůbec hodí ten značně neformální tón, jakým je kniha povětšinou psána. Nakonec jsem dospěl k tomu, že by to mělo být spíš plus než mínus, protože spektrum potenciálních čtenářů se tím značně rozšíří a i kdyby na tom byla většina lidí jako já (tj. ve spoustě případů si také nebyli schopni dlouhodobě zapamatovat, co v jaké situaci dělat či nedělat), minimálně aplikaci Záchranka si může nainstalovat opravdu téměř každý. Jasně, osobně budu doufat, že ji nebudu muset nikdy použít, ale věřím, že kdybych se teď dostal do situace, kdy jde někomu o kejhák, budu panikařit méně než kdybych neměl v ruce kromě svých nevelkých znalostí problematiky vůbec nic.

Hodně zajímavé čtení pro každého, koho zajímá geografie, geopolitika a celkově svět kolem nás. Pokud snad náhodou stále ještě věříte, že navzdory všem odlišnostem jednou lidi přijdou k rozumu a na celé Zemi zavládne klid a mír, tahle kniha vás z toho vcelku spolehlivě vyléčí.

Poetika cestování po železnici, historie a její vliv na současnost nás všech a občasný neodbytný pocit, že svět je v prostě v... háji. Chvílemi jsem to četl jedním dechem, chvílemi jsem se v tom ztrácel jako Winterberg v záchvatech historie, v podstatě mě to s přibývajícími stránkami bavilo víc a víc... tedy až na ten úplný závěr.

Nejsem zrovna extra pařan a kdo je Mikoláš Tuček jsem se dozvěděl někdy v lednu 2018, když natočil před druhým kolem prezidentských voleb video se vzkazem Miloši Zemanovi. Od té doby ho po očku sleduji (především BLate Night Show a věci s tím spojené) a baví mě natolik, že jsem si tuhle knížku rozhodně přečíst chtěl, zvlášť když je mi zrovna 42 :) A byla to moc fajn jízda, vcelku v klidu jsem zvládl i ty kapitoly o hrách, ne že bych v nich všechno pochopil, ale aspoň jsem si trochu rozšířil všeobecný přehled. A všechno ostatní se četlo tak nějak samo, prostě ideální mix fotbalu (a sportu obecně), cestování, knih (a kultury obecně) a pár dalších věcí. A "dělej, co tě baví" je jednoduše zásadní heslo, kterým se taky snažím řídit, i když se to třeba ne úplně vždycky daří.

Je vždycky fajn, když čtete knížku a na určitých místech se vám začnou vynořovat vzpomínky na to, co jste sami zažili. Ne, nikdy jsem nebyl na PCT, ale ty situace, kdy si člověk klade otázky typu "co tu sakra dělám", "proč je ten batoh tak zatraceně těžkej" apod. znám víc než dobře a bylo příjemné se k nim v myšlenkách vrátit a uvědomit si, že už to zase chce někam vyrazit. I když bych osobně trochu ubral vykřičníky a používání klávesy Caps Lock a chtělo by to (zejména ve druhé polovině) trochu pečlivější korektury, musím uznat, že Lucie Kutrová píše zajímavě, čtivě a vtipně a pokud někoho PCT láká, získá velmi dobrou představu, o čem to vlastně je. Osobně bych navzdory lákavým přírodním krásám tenhle trail asi vynechal, protože se tam zdá být až příliš mnoho lidí, kteří jsou na můj vkus trochu moc kontaktní, ale o to zvědavější jsem na autorčinu druhou knížku o evropských trailech, které mě svou povahou oslovují výrazně více.