Prey komentáře u knih
Kniha zachycuje dospívání kolem revoluce, ale hlavně se jedná o další z řady beletristických studií špatně fungujících rodin. A těch je nějak moc (těch rodin i těch knih).
Autor nebyl hloupý člověk, ale o to je jeho kariéra horší - něco jiného je bulvár číst (podléhat pudům zvědavosti) a bulvár psát (kalkulovat s neštěstím). Inu, kde je poptávka, je i nabídka. Kriminalisticky je to kniha o ničem, v podstatě jde o přepis mediálních zpráv, uspěchanou snahu trhnout na smrti dvou lidí prachy, ještě před rozsudkem soudu. A že autor macho, který se tahal s ex o dítě, nabídne vyšetřovací verzi "udělala to ta ženská", to taky nepřekvapí.
Kombinace autentického vyprávění a odborných statí knize literárně ublížila, i když rozumím záměru dát slovo expertům, nepsat román. A bohužel se musím přiznat, že by mě velmi zajímal pohled druhé strany - nechci se dopouštět sekundární viktimizace, ale celý projekt Klubovny naděje, kde nechybí "dobročinný e-shop", např. s "povzbuzujícími kartami Nadějkami" za 333 Kč, mi příliš zavání marketingem.
Pořád čitelné (podle vzoru pitelné), ale slabší než první díl. Jednohubka.
Není to vůbec nic veselého, a že by v české literatuře chyběla zrovna vztahová témata (či rodinné konstelace), to se taky říct nedá. Jenže je to prostě a jednoduše dobře napsané.
Cook je v téhle fázi kariéry starý rutinér, takže servíruje předvídatelný příběh a povrchní psychologii postav. Přečíst se to ale dá snadno, jen ke knize nesmíte přistupovat tak, že by patřila k autorovým nejlepším. (Čteno v překladu Aleny Amchové.)
Kniha má dvě hlavní linie. Většina čtenářů bude očekávat dystopii z 50. let, ale je to hlavně byznysový thriller o firmě vyvíjející umělou inteligenci. Dohromady to trochu drhne, přestože Hübl je bezesporu schopný kreativec. Kdyby nebyl, možná to bude méně přitažené za vlasy. Jestli by to tak bylo lepší, to je na každém.
Výstižné a zručné na úrovni sousloví, vět či odstavců. Ale asi mám problém se žánrem (vztahové) povídky samo tempo, v jakém musí povídkář tvořit nové postavy a kulisy, způsobuje dojem skládaného prefabrikátu. Teď je nespokojený tenhle, teď tahle. Každý trochu jinak, ale vlastně všichni stejně a proto nezapamatovatelně. Bohužel, tohle mi nesedlo.
Tady klaplo všechno: Rozhovory nejsou přehnaně dlouhé. Není jich příliš. Jsou dostatečně odlišné a zajímavé. Faktografické poznámky mají jen takový rozsah a styl, aby nerušily hlavní text. Plusem je i grafická úprava knihy. Nedokážu úplně posoudit odbornou stránku (jestli se něco neztratilo v překladu, co by nám prozradily cenzurované pasáže, jak moc byly rozhovory do psané podoby učesány), ale vlastně už dlouho jsem nečetl takhle dobře zpracovanou populárně naučnou literaturu. Autorka má koule… a téma samotné je samozřejmě smutně fascinující.
Tak samozřejmě, protože jsem Karikovi u knih Propast a Smršť „doporučil“ námět víc propracovat, rozkošatět do velkého románu, udělal mi naschvál a přinesl knihu zcela rozdrobenou, složenou z kratších textů. :) Že jednotlivé povídky mají souvislost, to si samozřejmě všimnete, ale celkový dojem to nepovyšuje. V hlavě utkví především pár vynikajících scén (partnerská konfrontace na horském jezeře, trojice v kabině lanovky, průzkum podzemních anomálií při stavbě tunelu), ale jinak je to kniha značně zacyklená a fragmentovaná. (Čteno v překladu Jiřího Popioleka.)
Elegie za sendvičovou generaci, létající mezi dětmi a starými rodiči... Soukupová má tak precizně odposlouchané argumenty běžných lidí, že ji opět podezřívám z tajného odposlouchávání českých domácností. :-) Takže opět velmi dobré - jen to jaksi nešlo číst s moc velkým požitkem.
Petra Dvořáková má dar nepsat zbytečně složitě, ale zároveň neklouzat jen po povrchu. Kniha je to možná zbytečně útlá, spíš taková črta, ale jistá opatrnost asi byla na místě - kam až zajít... Dopadlo to citlivě a já si nejvíc cením odvahy autorky opětovně pojmenovat limity organizované víry ve vztahu k něčím zkoušenému člověku.
Lepší než všechny jeho fikce z posledních deseti let. O Monice Valentové jsem nevěděl. :-)
No, tohle mi nesedlo. Když byl podesáté zopakován formát vtipu "psi štěkali na návštěvníky, otec je zavřel (ty psy, ne návštěvníky)", pochopil jsem, že tenhle druh humoristické literatury není pro mě. Dočteno, ale bez požitku.
Ne, že by to bylo špatné, ale říkám si, kolik takových knih může člověk ještě přečíst, aby mu na různých vztahových propletencích záleželo. Za mě to zkrátka mohlo být víc o Temelínu. :-)
Není to zázrak, ale plní to funkci sesbírat a přinést současné české povídky. Hlavně vztahové. Jako jednohubka všude tam, kde se vám hodí kratší texty - proč ne.
Pobavil jsem se až u epilogu. :) To předchozí je těžká křeč, kterou mistr omylem považuje za ironii. Knihu vynechte, o nic nepřijdete.