Premek77 komentáře u knih
Profesor sleduje osudy svých dětí a není zcela spokojen; ačkoli je naučil správnému vychování a poctivosti, ačkoli jim zajistil dobré vzdělání a děti nejsou líné, zjišťuje, že si svá pracovní místa zajistila způsobem nepoctivým: přes postel, přes footbal... Prostě boomer, ano. Ale napsáno je to velmi dobře, Werner byl dobrý dramatik.
V roce českého vydání vznikla četba z knihy v cyklu Pokračování za deset minut. Vybrané ukázky z knihy četl Bohumil Švarc, režii měl Oldřich Hoblík. Premiéru měla 22. 7. 1972 v Československém rozhlase Praha.
V roce 1937 dosáhlo město Brno tří set tisíc obyvatel. Událost to byla tak ohromná, že pan Josef Horáček rozhodl se uctít ji o rok později u pana Obziny ve Vyškově vydanou knihou veršů. Ta si stran neumělosti a bezděké komičnosti nezadá s výplody současného Ondřeje Neubaera aka Sedláka Nového, až na to, že Neubauer dosud neveršotepal v plotně alias pravém hantecu (který koneckonců v této knize pan Horáček posílá k věčnému spánku, neb již tehdy byl mrtvý)....
Bolševik Sýs zneužívá působivé fotografie z Protektorátu, aby v popiscích pod nimi a okolo nich blábolil komunistické žvásty, které byly vyvráceny už stokrát.
Sice je komické označovat v šedesátých letech d´Annunzia za moderního dramatika, ale jinak podnětná kniha.
(SPOILER) Zpříjemnila mi dovolenou, takový Umberto Eco na cesty. Dobrý jazyk, výtečný překlad - jen jedinou vadou na kráse je explicitní popis lesbického sexu v tištěné knize z roku 1865, to autor poněkud nedomyslel...
Jeden z dezinformační stáje Petra Hájka. Otřesné, netřeba číst.
Stejný případ jako Filmfárum: odbyté autorsky i redakčně, v tomto případě navíc dramaturgicky značně zflikováno...
Ještěže jsem tuhle knihu koupil ve slevě. Redakčně neskutečně odbytá práce: překlepy, dublované informace (naprosto stejná citace Jiřího Voskovce na s. 31 a 40), pokud se objeví něco zajímavého či neznámého, je to špatně či vůbec neozdrojované. Odbytá kniha.
Veršů tepání (či spíše štrikování) v nejhorší možné podobě.
Obsáhlá kniha je plná dobře zpracovaných faktografických údajů, přičemž si čtenář často uvědomuje, jak nelehké bylo dopátrat se informací ze soukromého Pospíšilova života (nikoli z touhy po senzaci, ale z potřeby pochopit jeho životní dráhu a především její tragické zakončení). Autorka tak probádala dosud nezpracovanou část režisérovy pozůstalosti, kterou opatruje jeho poslední partnerka, herečka Lenka Loubalová, nebo dokumenty k jeho švýcarské exilové epizodě (ty uchovává herečka Catherine Pauchard). Zároveň probádala archív všech divadel, v nichž Pospíšil působil, prostudovala dochované recenze, fotografie, režijní knihy, vyslechla žijící svědky Pospíšilovy tvůrčí cesty.
Kniha je složena z osmi základních kapitol, v nichž poznáme Pospíšilovo dětství, učednická léta na JAMU, první profesionální zkušenost ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, zásadní inscenace v Divadle na provázku. Překvapí nelehce rekonstruovaná spolupráce s amatérskými divadelními soubory či zpráva o dvou režiích u profesionálních divadel v Brně (Státní divadlo) a Karlových Varech (Divadlo Vítězslav Nezvala).
Hanáková ve své práci uplatňuje již výše uvedenou schopnost přesné rekonstrukce divadelní inscenace a na relativně malých plochách dokáže vystavět věrohodný obraz práce Pospíšila i jeho divadelních kolegů.
Nejsilnější je samozřejmě v popisu Pospíšilovy nejslavnější éry v Divadle (Husa) na provázku a jeho Dětského studia, už proto, že je k ní nejvíce dochovaného materiálu (archív divadla je relativně bohatý na relevantní dokumentaci). Tady Hanáková doslova okouzlí oživením jednotlivých inscenací na základě dochovaných scénářů, režijních knih, fotografií, recenzí, vzpomínek tvůrců a občas i audiovizuálních záznamů. (Jako vedlejší efekt této práce si může čtenář překvapeně uvědomit nezvykle vysokou úroveň i regionální divadelní kritiky normalizačních let!) Pospíšilovy inscenace před námi vyvstávají jakoby v živých barvách, přesně vzpomenutých odstínech, do detailu znovu oživené. Nejvíce je to vidět na oddílu věnovaném Dětskému studiu; kapitoly věnované Nikolkovi (dětské odpovědi na Baladu pro banditu), Lišce Bystroušce, Erbenově Kytici nebo Bramborovému dni patří k nejlepším pasážím knihy.
Objevný je oddíl věnovaný Pospíšilově režijní činnosti po emigraci do Švýcarska. Autorka tu cílevědomě a důkladně doplňuje bílé místo v jeho životopise a odhaluje tak smutnou konfrontaci vznětlivého a v lecčems stále ještě dětsky uvažujícího Pospíšila s realitou švýcarského divadelního provozu. Stále častěji se tu setkáváme s uměleckými rozchody s talentovanými i amatérskými herci kvůli Pospíšilově nesnášenlivosti či nedostatku financí.
Nejtragičtější je však kapitola závěrečná, v níž se Pospíšil po návratu do Československa stává ředitelem Hudebního divadla v Karlíně. Dostává se mezi množství mlýnských kamenů: napadá ho část souboru, s níž se chce rozloučit, někteří představitelé města, kteří by se nejraději zbavili
dotovaného divadla, zájemci o budovu, kteří by v ní rádi provozovali komerční muzikály... Pokud se tento koktejl spojil navíc s neklidnou Pospíšilovou povahou, anonymními útoky a neustálými finančními kotrolami, tragédie na sebe nedá dlouho čekat. Autorka tuto temnou kapitolu porevolučních dějin českého divadla pojímá velmi střízlivě a na základě dochovaných materiálů, v jejichž houštině nebylo jistě jednoduché se vyznat.
(SPOILER) Řezník vzal do ruky tužku a stvořil zbraň hromadného ničení.
K nerozeznání od originálu, autor má perfektně načteno a rozvádí staré dobré motivy, splétá notoricky známé postavy do nových příběhů... a až na přílišnou frekvenci Rychlonožkových frků a úvahu o tom, zda Rychlé Šípy mohou Netopýry podvést (fakt?) je to dokonalé.
Moje dětství. Kniha plná krásných barevných fotografií a krátce převyprávěný Andersenův příběh. Byl jsem velmi nepříjemně překvapený, když jsem později zjistil, že ta televizní pohádka je černobílá...
Co se týče investigace a rešeršní práce je Rudý Zeman bez chyby, všecka čest.
Literatura tu ovšem pokulhává za investigací, Kmenta se pokouší napodobovat americký reportážní styl, ale moc to nefunguje.
Vynikající studie s množstvím konkrétních příkladů. Zajímavá i tím, že popisuje a zkoumá fámu ještě před nástupem internetu.
Výtečný generační román, v němž si nikdo nemůže být jist ani jiskřičkou prchavého štěstí. Napsáno od začátku do konce tak, že se nelze odtrhnout.
Strašlivá, ale strašlivá sračka o tom, jak ohavní osmašedesátníci útočí na nešťastného a poctivého lékaře, který asistoval výslechům "sprostých obviněných" v padesátých letech. Naštěstí se tohoto lidumila zastane ministrův sekretář Zeman (no jasně, Zeman, jak jinak) a vyšetří, jak to bylo. Ejch. Podle této slátaniny vznikla rozhlasová dramatizace Obroditelé (1978, dramatizace Jiří Souček, v hlavní roli Josef Mixa).
Blábol, kterým se zaštiťují všichni konspirátoři téhle republiky.
Kniha napsaná v nejlepší tradici Kožíškově, Krychtálkově či Jana Rozsévače. Vlhké sny maličkého gojimka o židovské nadvládě, košeráckých nožích a hořících synagogách. Prostě sračka.