Přestože máme knihu v povinné maturitní četbě a čekala jsem, že mě nebude bavit rozebírání režimu, kniha je naprosto dokonalá. Nejenže mi spadla brada až na zem, když jsem si přečetla hlavní plot twist celého příběhu, ale byla také neuvěřitelně čtivá. A konec jsem opravdu nečekala. Mrzí mě, že lidé na takové knihy pomalu zapomínají, protože opravdu stojí za to.
Přestože moje srdce navždycky budou obývat Kafka s Orwellem a přestože se vyhýbám romantickým knihám, tato ve mně nějakým způsobem zůstane napořád. Nevím, jestli je to tím, že miluji metafory jako Augustus Waters, ale každopádně provedení tohoto příběhu se mě neuvěřitelným způsobem dotklo. A to do takové míry, kdy jsem po dočtení jenom ležela na slzami smáčeném polštáři a koukala do stropu se zarudlýma očima. Asi bych si přála, aby dopadla jinak, ale „Svět není továrna na splněná přání.”
Tomáš Morávek je vychovatel – a můj další hrdina. Do jeho knihy jsem se zcela ponořila a už mě nepustila. Příběhy z jeho života, ať už veselé nebo bolestivé, mě nutily přemýšlet a snad ještě více nenávidět celý systém, který má dětem pomáhat (o rodinách dětí z uvedených příběhu ani nemluvím). Mluví otevřeně o dobrých i špatných zkušenostech. O tom, že za každým chováním dítěte je nějaký důvod. A že žádné dítě se nenarodí proto, aby bylo „zlobivé”. Je to strategie jejich přežití v celém tomhle velkém světě plném nenávisti.
Jsem vděčná, že existuje dospělý, který vidí svět podobně jako já. Který se nebojí postavit za děti a opravdu jim naslouchá. Obdivuji jeho odvahu, otevřenost a lidskost. A doufám, že na světě je víc lidí jako on.
Řekla bych, že mi tahle knížka pomohla otevřít oči. Že jsem měla pocit, že mě někdo chápe. Díky Suleice mám najednou chuť psát i svůj příběh, protože:
„Síla příběhu je uzdravovat a posilovat. A jsme-li natolik stateční, abychom napsali svůj příběh, uvědomujeme si znovu a znovu, že nejsme sami.“
Takových citátů a obyčejných vět, které jsem si přebrala jako citáty, je tam hodně.
V jejím příběhu se hodně vidím. Ne, neměla jsem rakovinu. Ale řekla bych, že hodně dokážu pochopit její pocity, i když se nás netýká zcela stejný osud.
„Strávila jsem posledních tisíc pět set dní neúnavnou prací, která vedla k jedinému cíli – přežití.
A teď, když už jsem přežila, si uvědomuji, že nevím, jak žít.“
Vlastně si přijdu jako jeden z těch lidí, co jí odpovídali na sloupce v New York Times.
„Dva naprostí cizinci natahujeme ruce ze svých monitorů, abychom se mohli obejmout.“
Já měla pocit, že to sedí i na ten vztah skrz tuto knížku. Máte pocit, že vám dá nějaký reality check, zároveň poradí a zároveň dodá naději.
(SPOILER) Nevím, jestli vůbec budu schopná vyjádřit, co ve mně tato knížka zanechala.
Zprvu jsem se do knížky nějak nemohla začíst. Hodně jsem ztrácela pozornost a téměř každé dvě kapitoly jsem se koukala, kolik stránek mi zbývá do konce.
Ale poté se něco změnilo a příběh Jessie mě nesmírně vtáhl. Možná to je i proto, že se v ní strašně moc vidím. Že je jiná, že je tak trochu ztracená, zapomínaná a odsuzovaná. V určitých částech mi vadila, obzvlášť proto, že sama nesnáším lhaní, ale chápala jsem to. Torey mi také připomíná určitého člověka, který mi tak nějak vlastně změnil život. A to mě donutilo se do Jessie vcítit ještě víc.
Nejvíc mě rozdrtil konec celého příběhu. Přestože dopadl dobře, absolutně jsem se složila. Po přečtení epilogu už jsem jenom ležela na polštáři a snažila se vstřebat ten fakt, že i zdánlivě odpískaná situace má řešení. A že tím řešením není konstatovat, že je dítě nevyléčitelné či blázen, ale ukázat mu, že důvěra, jiné způsoby a možnosti jsou ta správná cesta.
Nikdy netušíme, co se skrývá za zavřenými dveřmi a jaké osobnosti se mohou ukrývat za vřelými úsměvy… Každý z nás může ve svém okolí narazit na někoho, kdo trpí. Kdo se utápí ve strastech a kdo musí skrývat svá tajemství, která ho nesmírně tíží… A hlavně někoho, kdo touží po nalezení klidu a pohody ve svém chaotickém životě. A o tom tato kniha je.
Příběh těchto tří sourozenců mi velmi utkvěl v paměti – hlavně jejich pouto a ochota si navzájem pomáhat. I přesto, že to bylo velmi smutné čtení, občas jsem se musela usmát nad tím, jakou v sobě sourozenci mají oporu. A jaké zázemí se jim nakonec snažili zajistit sousedé. V tomto příběhu je jistě ukrytá naděje – naděje v lidskost a v pohádkový konec, který si každý přeje zažít.
Knihu jsem četla už napotřetí. Sára Báchorová umí krásně vystihnout problémy týkající se poruch příjmu potravy, sebepoškozování či depresí. Myšlenky Anny a její hlas v hlavě neskutečně odpovídají skutečnosti, hlavně proto, že sama autorka si prošla PPP. Jediné, co příběh postrádá je plynulost. Určitě je to Sářin styl psaní, to se jen tak z jednoho komentáře nezmění a navíc, každému vyhovuje něco jiného. Ale po pročítání ostatních komentářů jsem usoudila, že nejsem sama, která knihu měla velmi rychle přečtenou. Nejen proto, že je velmi čtivá, ale An(n)a má i velmi krátké kapitoly a občas se jednotlivá témata úplně ztratí, protože nejsou dostatečně rozvedená, což by většina čtenářů ocenila. Některé události by si zasloužily mnohem více pozornosti. Zároveň ale musím ocenit konec. Žádné hraní si na pohádky, prostě realita. Pro autorku muselo být zpracování těchto témat velmi náročné a kniha je i přesto velmi povedená.
Asi jsem od knížky čekala něco jiného – možná příběh autora a jeho pocity, možná více osobní přístup. Celé mi to přišlo takové prázdné. Každá kapitola mi připadala, jako by se opakovala, a vlastně nikdy neskončila nějak uzavřeně. Prostě a jednoduše mi nesedl styl psaní Pavla a celková kompozice jeho knihy. Myslím, že pro někoho kniha opravdu bude mít nějaký smysl, ale já si ji zatím nechám na poličce jako nedočtenou.
Knihu jsem si půjčila v knihovně jako další četbu o mém oblíbeném tématu poruch příjmu potravy. I když jsem bulimií nikdy netrpěla, knížka dokázala jasně předat pocity a myšlenky člověka trpícího právě tímto psychickým onemocněním. Jediný problém, který jsem s ní měla, bylo zbytečné protahování již jasných věcí. Kniha by ve finále mohla mít i 200 stran a bylo by obsaženo vše. Takhle jsem měla nutkání některé kapitoly i přeskakovat, protože mě to prostě nebavilo. Ale autorčin styl psaní byl poutavý a jsem velmi ráda, že jsem knize dala šanci.
(SPOILER) Po dočtení knihy mnou rezonuje spousta negativních emocí. Hlavně proto, že ani Markétin odchod nikdy nebude moct Edu zastavit. Ze všech dopisů, které jí napsal, je mi na zvracení. Od prvního až do posledního. Za Markétu jsem cítila obrovský strach a po celou dobu knížky jsem si přála, aby od toho zdáním klamajícího "prima" muže odešla.
Vzhledem k mojí vysoce citlivé povaze jsem asi usoudila, že na mě knížka byla velmi náročná a často jsem ji musela odložit, abych rozdýchala situaci, ale rozhodně bych ji doporučila úplně všem, kteří se nebojí přiznat pravdu toho, že ne každý člověk se na první pohled jeví takový, jaký skutečně je.
