pistalka komentáře u knih

S Tolkienovým Pánem prstenů jsem si před mnoha léty užil hezkých pár dní příjemné četby. Tehdy jsem byl ještě dítě, k dospělácké literatuře jsem teprve přičichával, ujížděl na verneovkách, knížkách Enid Blyton a podobně. Už tehdy mě však uchvátila propracovanost celého světa, laskavost a jakási nenucená podmanivost, která celým příběhem prostupuje. Stačí se jen na chvíli začíst a rázem zjistíte, že je půlnoc a vám se ještě nechce spát, protože jsou světy, které opouštíte neradi.

Když jsem si celou sérii letos zopakoval (spolu s Hobitem, kterého jsem předtím nečetl a od jehož prvního vydání uplynulo dnes přesně 75 let!), všechno se mi jakoby znovu vrátilo. Zestárl jsem, čtu jiné věci a jsem jiný člověk, ale Pána prstenů jsem si užil stejně jako tehdy v jedenácti nebo dvanácti. První dva díly jsem dokonce dohromady zhltl za nějaké čtyři dny, což je jasný důkaz toho, že existují díla, která mohou bavit a oslovovat starší i mladší, byť si v nich každý najde něco jiného (kdysi mě brala především ta dobrodružnější linka, kdežto tentokrát jsem to vnímal (mimojiné) jako příběh o přátelství a naději). Nad Tolkienův fantasy svět prostě není. A ač bych jen nerad srovnával s obdobnými knihami, kde by dnes žánr fantasy byl (popřípadě jestli by vůbec byl), kdyby Tolkiena nebylo? Myslím, že je jen málo autorů fantasy literatury, kteří jím nejsou inspirovaní a ovlivnění (a to už vůbec nemluvím o tom, kolikrát byl Tolkien bezostyšně zkopírován). Tolkienův svět je zkrátka hit, něco, co baví už několik generací čtenářů (přestože samotný start tak jednoznačný nebyl). Knihy patří právem celosvětově mezi nejčtenější a i zde na databázi jsou jedněmi z nejčastěji (a nejlépe) hodnocených. Celému fenoménu pak pomohlo i filmové zpracování, které by se snad muselo líbit i samotnému autorovi.

Žánr vděčí panu Tolkienovi za mnoho. Dokázal napsat dechberoucí opus, který vrátil fantastiku do hry, dal jí uznání ve světě, který této 'podřadné literatuře' příliš nefandil. Zároveň nezestárl a zůstal dodnes čtivým, na rozdíl od naprosté většiny podobné litetatury téže doby. Baví a pravděpodobně bude bavit i nadále. Vždyť proč číst odvozeniny, je-li originál lepší.

Stěžejní dílo světové literatury, které v rámci žánru již pravděpodobně nebude překonáno.

26 21.09.2012

Pro mě vrchol autorovy tvorby a zároveň nejoblíbenější Murakamiho román, na druhou stranu však šok pro ty, kteří mají zkušenosti pouze s autorovou realistickou tvorbou a nebo s knížkami, kterými se tajemno a fantaskno jen mihne.
V Kafkovi na pobřeží autor podobně jako před léty v Konci světa proplétá dvě dějové linie, které se přibližně do poloviny knihy jeví jako naprosto nesouvisející. Patnáctiletý klučina prchá od otce na nejjižnější z velkých japonských ostrovů – Šikoku, kde se dostává do knihovny (typická autorova postava; muž nebo chlapec, osamělý introvert s pocity ztráty, žijící ve svém světě knih a hudby), o několik stovek kilometrů severněji zase šedesátiletý dědeček hledá kočičku. Záhadné. Toť k ději románu.

Haruki Murakami je minimalista. I v takto rozsáhlém románu si vystačí s několika postavami. Nějak zvlášť nespěchají, mnohdy ani neví, co chtějí. Klid, klid, klid. Mnohé si musí čtenář domyslet sám, spousta myšlenek je podána pouze v náznacích. Vlastně je to taková hra, snová a sureálná. Autor samotný je jakoby 'nad dějem‘, jen tahá nitky, které nechává volně působit a tím nenuceně posouvá děj kupředu. Nevnucuje své názory, postřehy, svou filozifii, nedrží čtenáře za ručičku. Nejspíš to není četba pro všechny, sníte-li však rádi a rádi si vykládáte věci po svém, je zřejmě pro vás. Jedná se o monumentální, jedinečné, tajemné a jen těžko uchopitelné dílo, jehož četba je zážitkem na hodně dlouho.
Jedna z knih, po jejichž přečtení vás obklopí TICHO.

19 03.09.2012

Kdybych měl člověku, který zásadně nečte české autory, doporučit jednu českou knížku, byla by to Nesnesitelná lehkost bytí. Kdybych měl komukoliv v zahraničí darovat ukázku české literatury, dostal by Nesnesitelnou lehkost bytí. Mám pocit, že v té knížce je tak nějak vše podstatné, co naše dějiny v posledních desetiletích formovalo. Optimismus? Vidím jej tam, přestože pořádně skrytý za různě silnýma vrstvama méně radostných věcí. Zklamání ze šedesátého osmého, každého, kdo se těšil na lepší a radostnější zítřky, následné vystřížlivění, rozhořčení ze sovětské okupace.

Autorovy názory a postoje jsou z knihy jasně znát: odvážné, pevné a stálé. Nejsou to však typické postoje ublíženého člověka, kterého zlomí totalitní režim, který v jeho zemi vládne. Který zakáže jeho knížky, násilně ho umlčí a defakto donutí k emigraci. Toho si cením ze všeho nejvíc a velmi pana Kunderu obdivuju. Některé věci na mě působily natolik klidným dojmem, až mě mrazilo. Pasáž knihy, zaobírající se hovnem, považuji za bravurní ukázku literárního mistrovství, a nejen tu, samozřejmě. Líbí se mi, jak se v knize střídají odlehčenější pasáže s těmi filozofickými, jak jsou do knihy včleněny nejrůznější poznámky z politického a kulturního života nejen naší země. Krom bohatosti tím román získává něco nepopsatelného, co se jen těžko popisuje. Nepamatuji si, že bych kdy četl něco podobného a nepamatuji si, že bych se kdy u jiné knížky cítil podobně.

Nazvu-li Nesnesitelnou lehkost bytí klenotem světové literatury, nebudu tím narážet na současné místo pobytu autora. Es muss sein, rozhodně. Nesnesitelně dokonalá knížka.

23 27.08.2012

Románem Carrie King debutoval a ač se na jazyk derou slova vesměs pochvalná, nelze Kingovu první knihu nevnímat v kontextu pozdější tvorby. Kdyby té nebylo, asi by nám poměrně jednoduchý a krátký příběh o mladé dívce, tyranizované fanatickou matkou i netolerantními spolužáky, přišel skvělý, svěže, originálně a kvalitně napsaný. On takový do určité míry je, děj pěkně odsýpá, struktura románu, doplněná o různé úryvky z novin, policejních spisů apod. nedovolí knížku mnohokrát odložit, dokud ji po krátkém čase nedočtete. Je vidět, že King se s talentem narodil a do budoucna ho už jen piloval, Carrie zkrátka není špatná knížka. Na druhou stranu jsme u autora přeci jen zvyklí na detailní a intimní svázání s postavami, na propracovanou psychologii, zálibu v detailech každodenního života. Desítky a stovky střípků, které poskládané dohromady tvoří ty špalky z našich knihoven, na které nedáme dopustit; To, Nezbytné věci, Nespavost, Svědectví a jiné. Ty mi zkrátka u Carrie chyběly a bylo to poprvé, co se mi jich u čtení některé z Mistrových knih nedostalo. Carrie je zkrátka příliš stručná, než aby mě jí King nadchnul, a kdyby byla jen mírně delší a obsáhlejší (padesát stránek řekněme), přispělo by to k větší bohatosti románu a mně ke spokojenosti.
Nelze než (také s odstupem času) hodnotit průměrně: 6/10

3 27.08.2012

KDE ZAČÍNÁ KONEC?
Julian Barnes není v našich končinách autorem úplně neznámým, k masové popularitě a nadšení široké veřejnosti má však stejně daleko jako jiní k uznání odborné kritiky. Člověk nemůže mít vše, snad téměř vše, ale to je vždycky pomíjivé a nestálé, a Julian Barnes to ví. Vědomí konce, i přes jen o něco málo novelu překračující rozsah, rozhodně není lehké a už vůbec ne odpočinkové nebo letní čtení.

První část knihy je pojata jako vzpomínka na dávno ztracené mládí, na dobu uplynulou, kterou odnesl čas, ztracenou někde v šedé dáli padesátých let. Tony, vypravěč příběhu a naivní, životem nezkušený mladý muž, poznává Veroniku, zdánlivě těžko přístupnou a nedostupnou dívku, do které se zamiluje. Snad tomu osud chtěl, aby vše dopadlo jinak; aby se Veronika sblížila s Juliániným nejlepším kamarádem, Adrianem. Mužem, ke kterému sám po celý život cítí jistý obdiv, který je snad i jeho vzorem a múzou. Typická zápletka, kterou najdete v každém druhém románu, řekli byste. Nenechte se však zmást, autor krouží jen po povrchu a nepoví víc, než je nezbytně nutné. Mnohem důležitější je pak to, co si sami domyslíte.
Jak celý příběh pokračuje? Tony napíše Adrianovi dopis, ve kterém se snaží kamaráda od nové lásky odradit. Gesto, které by udělal téměř každý, řekli byste opět. Zde však autor představuje svůj triumf, kterým je nadhled. Adrian páchá sebevraždu a čas plyne dál, nesnesitelně rychle pro mnohé.

Čtyřicet let je doba, která nám může přijít nekonečná. Chápejte, je mi dvacet dva let, sedím ve vlaku do Brna, kde píšu tuto recenzi, přemýšlím, jaké by to bylo zajít na čaj s Agathou Christie, na koncert Elvise nebo se vyspat s nějakým prima hercem (herečkou, chcete-li) zlaté éry Hollywoodu. Zkrátka, čtyřicet let mi přijde jako skutečně pořádná dávka historie. A přibližně tolik let od sebe dělí dvě části románu. Tony do té druhé vstupuje jako stařec, s životním příběhem vepsaným do tváře. Je ještě méně ambiciózní a působí podobně naivně jako kdysi, což je ostatně důkaz toho, že někteří se příliš nemění. Zvládá život žít, nikoli však užívat, protože vědomí konce je silné a představa toho, jak málo zajímavého vás v příštích letech před smrtí čeká, dostatečně depresivní.

Člověk dospívá ke konci života. Ne, nemyslím tím život jako takový, ale něco úplně jiného. Konec sebemenší pravděpodobnosti, že se ve vašem životě ještě něco změní. Všechno se zastaví a vy máte najednou dost času na to, abyste se ptali, co zlého jste ještě mohli provést. (strana 143)

Barnes je výborný spisovatel a při čtení vás mrazí. Mně ano, je mi dvaadvacet let, jak znovu opakuji, a při čtení mě popadla deprese. Pokud by mi bylo o přesně čtyřicet let více, nejspíš bych se úplně rozsypal.
Co potom? Pokud si svůj život prožijete (a je jedno, jak), dříve nebo později začnete bilancovat, vzpomínat na krásné. V mysli se vracíte o mnoho let zpátky a snad i s úsměvem na tváři jste znovu těmi, kterými už dávno nejste, minimálně do doby, než otevřete oči. Protože ruku na srdce, většinu zážitků z minulosti dělá krásnými především vlastní mládí, tedy věc, o kterou staří definitivně přišli. Možná přemýšlím jinak než ostatní a třeba si za tímto nebudu po letech stát, přijde mi ale, že to tak prostě je. Mohli jste mít težký a strastiplný život, krása s elánem a duševní i fyzickou sílou má však talent ostatní přebíjet, dát nám zapomenout na věci, které bychom raději odsunuli stranou.
Románový Tony například úplně zapomněl, že kdysi poslal jakýsi dopis. A mimochodem, nebylo by fajn vidět po mnoho desítkách let Veroniku? Oba se nakonec potkají, více z dějové zápletky druhé části románu však prozrazovat nebudu (ostatně nechci nikomu upřít čtenářský zážitek z četby), události z mládí v ní však vstupují do nové roviny, jakoby jiné dimenze, přičemž zarážejí svou bezprostřednou obyčejností.

Vědomí konce je nadprůměrný román, jehož kvalita stojí na výborné (ač na první pohled obyčejné) zápletce, skvěle zvládnutých dialozích a velmi vkusně vybudované depresi. Síla románu roste se zamyšlením se nad vlastním životem a jeho směřováním. Knihu se rozhodně oplatí přečíst vícekrát, hodnota výpovědi obyčejného lidského života je ohromná a Barnesův román nabízí více poloh, než by se na první začtení mohlo zdát. Žijeme své životy a všechny nás čeká konec. A tam někde před cílovou páskou (která rozhodně není nijak velkolepá, spíše ušpiněná a zaprášená, řekl bych) ten konec začíná. V cíli málokdo tleská, většina pláče. A já nevím, jestli se toho chci dočkat. To je síla Barnesova románu.

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
(19. července 2012 - 22. července 2012)
Hodnocení: 90%

10 17.08.2012

Vždycky když si zastesknu nad časy dávno minulými a pocítím zvláštní nutkání vrátit se alespoň prostřednictvím knížky do doby, kterou jsem nepoznal a poznat nemohl, poznat způsob života a myšlení lidí, které je mi sice cizí a nevlastní, ale které mě o to více přitahuje, vzpomenu si na Bohumila Hrabala, Pana Spisovatele, který snad jako jeden z mála (ne-li jediný) dokáže tak neodolatelně krásně a poeticky zachytit českou zemi a atmosféru v ní, všechen ten prostý lid s typickými vlastnostmi, nezaměnitelným humorem a nadhledem, zkrátka lidi nikoli intelektuální, ale lidově moudré, hovorově mluvící, filozofující nad svým životem, životním údělem, minulostí i současností.
Samotný pan Hrabal je naprosto nad věcí, představuji si jej jako postaršího pána (kterým pochopitelně později byl), sedícího za zlatých časů někde na terase pražské hospůdky s dýmkou v ústech a pivem na stole před sebou (vidíte už tu poetiku?), líně listujícího v novinách, jeden výtisk za třicet haléřů. A jak si tak listuje a cucá slova v ústech, občas přes stránky pohlédne do okolí, a co ho zaujme, to si zapamatuje a později použije.

Příliš hlučná samota se podobá ostatním Hrabalovým knihám, je psána formou vnitřního monologu hlavní postavy, ve kterém se opakují stále stejné motivy, což je někdy poněkud otravné, zvláště u jiných autorů, ale u Hrabala to je kouzelné a v tom nejlepším slova smyslu typické, protože jeho rukoupis poznáte již po pár větách. S tím přímo souvisí i poměrně osvědčené pravidlo: nesedne-li vám nějaká jeho kniha, pravděpodobně vám nesedne žádná jiná, ne proto, že by to bylo všechno na jedno brdo, ale právě proto, že Hrabal je Hrabal a jeho neuvěřitelně dlouhá souvětí, do kterých dokáže spojit kdeco, spojitelné i nespojitelné, jsou zkrátka proslulá a legendární (a pro otrlé).
Hrabal je pro mě jeden ze tří českých prozaiků dvacátého století, jejichž dílo považuji pro svou kvalitu a formu jako světové, světové úrovně dosahující (těmi dalšími jsou Karel Čapek a Milan Kundera). Hrabalovi zkrátka musíte rozumět, ano nebo ne, a pakliže se dostanete na jeho vlnu, pak sami pochopíte, o kolik by naše literatura byla ochuzena, kdyby ho nebylo.

Píše nádherně, no uznejte sami:
Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jako bych popíjel skleničku tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. (strana 7)

(přečteno 11. srpna 2012)

1) Kulhánka jsem chtěl číst proto, že mě už delší dobu lákal. Chápejte, takové ty ohlasy, jak strašný je to brak (strašný brak a ohodnocení maximálním počtem hvězdiček – zvláštní, ne?). Přijde mi však, že označí – li někdo něco za sračku a pak to vychválí do nebes, musí jít už z principu o dílo hodné pozornosti. A já občas něco takového zavětřím a nechám se zlákat.

2) Tak tedy čtu Vyhlídku na věčnost, autorův poslední román. Rozhodně se tomu nedá upřít čtivost, kterou je ostatně autor vyhlášený. Ta je způsobená poměrem akce X vyprávění tak 10 ku 1, což z knihy činí opravdu superakční scifi nebo horor, spíše však nepovedenou kombinaci obojího. Rychločetbu rovněž podporuje rozdělení textu na milion podkapitol o rozsahu jen pár řádků, což je rozhodně forma, které nefandím, přesto se jedná o záležitost individuálního vkusu. Mám – li četbu zhodnotit, o brak se skutečně jedná, s tím, že já rozhodně nejásám.

3) Jsem spíše příznivec komplexnějšího vyprávění a třeba i pomalejšího vstupu do děje, rozhodně mi však nevadí moře akce, je – li podáno na úrovni. U Vyhlídky na věčnost převládal pocit nekonečné patlaniny, která postrádá elementární množství logiky a směřuje někam – kdovíkam? Po padesáti stránkách jsem nechápavě kroutil hlavou a věřil, že se časem vše spraví. Jenže ono ne. A když pak čtete sto stran nekonečných bitek, honiček a akcí, které působí na efekt a ničím neposunují děj, začnete se nudit. Já tedy určitě, páč jsem zvyklý na smysluplnější a kvalitnější literaturu. Občas se vyskytne i lepší pasáž – mám na mysli ty vyprávěcí, v knize jich je ovšem tak 10% a jsou totálně utopeny v největší přehlídce béčkových námětů, které jsem kdy v jaké knize našel. Vzpomeňte si na všechna klišé a stereotypy hororové literatury, fantasy literatury, scifi, komiksů a přidružených žánrů. Jejich spojením vám vznikne Kulhánek.

4) Jsem rád, že mnozí i přes jisté nadšení dokáží správně pojmenovat autorův styl jako brak. Přesto je taková záplava pětihvězdičkových ohodnocení k smíchu oproti tolika skvělým knihám, které by si jej od vás zasloužily více. V poličce se mi válí Stroncium, jeho četbu však odkládám na neurčito.

(22. července 2012 – 5. srpna 2012)
(Čteno v posteli, v práci, ve vlaku, v autobuse, kavárně, bazénu, u bazénu i jinde, za bílýho rána, teplého dne i černé noci. Nikdy to nebylo ono. Kulhánek není moje krevní skupina, očividně.)

14 06.08.2012

Na každou Simmonsovu knihu se vždycky těším a obvykle k ní přistupuji s velkou dávkou očekávání, které se sice již několikrát nenaplnilo, přesto všechny autorovy knihy (a to i ty slabší) ohromují mistrným jazykem, bravurním vypravěčským stylem a (patrně nejvíc) fantazií. Kdo se v Danově bibliografii vyzná blíže, jistě potvrdí a bude souhlasit s tvrzením, že každá jeho další kniha je jiná než předchozí (což je v jistém slova smyslu logické, snad ale chápete, jak to myslím). Simmons elegantně střídá žánry (horor, fantasy, hard SF, space opera, thrillery), díky čemuž je jeho tvorba výjimečně pestrá a rozmanitá.

Drood patří k těm románům, ve kterých (stejně jako v Terroru a Black Hills) kombinuje reálné historické události a postavy, na jejichž pozadí fabuluje smyšlenou románovou zápletku. Nálepka "horor", pod kterou knihu nejdete v knihkupectvích, je mírně zavádějící; kniha především poutavě popisuje poslední roky života spisovatele Charlese Dickense. Ne snad, že bychom se nedočkali okamžiků, vyvolávajících zimomriavky, jsou však spíše upozaděné, plní funkci kulisy (nejhororovější částí knihy je patrně první společná výprava Dickense s Collinsem do londýnského podzemí, a ta, nutno uznat, skutečně zrychluje tep v žilách a nutí vás otáčet stránku za stránkou). Simmonsův vypravěčský um je nedostižný a bezchybný a zachraňuje i nudnější části knihy, ve kterých se příliš podstatného neděje. Určitě není na škodu seznámit se se základními fakty z Dickensova života, se kterými autor v románu pracuje. Rozhodně si pak četbu užijete o to víc, s vědomím, že skutečně existoval jistý Wilkie Collins, nejlepší přítel Ch. D., že existuje jakási Žena v bílém a jakýsi Měsíční kámen apod. (Dickensovy romány považuji za dostatečně známé, a i s těmi se v knize setkáte). Prostředí Londýna 19. století je popsáno skutečně věrohodně, takže máte-li slabost pro starou Anglii, budete chrochtat blahem. Všechen ten pověstný smrad, odpadky plující po Temži, vrahové, děvky, zloději, drogy a opiové výpary, vytvářejí skutečně živý a plastický obraz prostředí, ve kterém se děj odehrává, v jistém slova smyslu tedy skutečně věřím, že se nejedná o román Dana Simmonse (* 1948), ale o deníkové záznamy Wilkieho Collinse (1824 - 1889).

Krátce po dočtení jsem s hodnocením váhal, protože jsem čekal něco trochu jiného, s odstupem několika měsíců knihu hodnotím maximálním počtem bodů a klidně bych i hvězdičku přidal. Nechte zážitek z Drooda uležet v hlavě, uzraje. Ke knize se jednou určitě vrátím.

(30. dubna 2012 - 10. května 2012)

10 03.08.2012

Musím přiznat, že podobnou knihu jsem nikdy nečetl a pokud se některému spisovateli podařilo zhmotnit depresi do písmenek, vět a celé knihy, podařilo se to právě McCarthymu v této knížce. Otec se synem putují pustým světem, zničeným katastrofou (nevíme jakou, vlastně toho nevíme víc než dost, ale to nevadí). Tlačí vozík a jediné, o co skutečně jde, je sehnat jídlo na další dny a uchránit se nepřátelům. Tedy, alespoň se to zdá na první pohled. Pokud budete nad knihou přemýšlet a užívat si ji jako já, jistě vám dojde spousta jiných věcí, jejichž vypisování zde ztrácí smysl (aneb: najdi si sám).

Čtení evokuje spoustu prázdna, ti dva (a ani o jednoho víc) si toho mezi sebou taky moc nenapovídají („Oni ty lidi zabijou, viď?“ ,,Ano.“ ,,Proč to dělaj?“ „Nevím.“ ,,Snědí je?“ ,,Nevím.“ ,,Snědí je, viď že jo?“ ,,Ano.“ ,,A my jim nemůžeme pomoct, protože jinak by nás snědli taky.“ ,,Ano.“ ,,Proto jsme jim nemohli pomoct.“ ,,Ano.“ ,,Tak jo.“) Takových dialogů přibližně 180 stránek, pěkně prosím. Při začtení se a nebo jen běžném prolistování knihou patrně pocítíte pocit prázdnoty. Ta knížka na první pohled působí, jakoby v ní téměř nic nebylo, což navíc perfektně vystihují dialogy bez uvozovek (autorův trademark, který právě zde dopomáhá povýšit tísnivou atmosféru do nebeských výšin tísnivých atmosfér celýho světa), dialogy strohé, jednoslovné, dvouslovné, seškrábané na samé jádro sdělení, nevím, nevím, nevím, tak jo. To je ovšem jen prvotní zdání, podle mě se jedná o propracované prázdno, za kterým je vidět kus odvedené práce zkušeného autora, který sice netrpí literární nadprodukcí, když však něco vypustí, obvykle to stojí za to. Když se nad tím tak zamyslím, tahle knížka skutečně stojí za víc než tři nebo čtyři hodiny, které průměrný čtenář potřebuje k jejímu přečtení.

Líbí se mi dva komentáře zdejších uživatelů, cituji:
Houston: „Taková post-apo pohlednice.“
Lady Ef: ,,Tato kniha je buď tak úžasná, až jsem ji nepochopila, nebo jsem ji pochopila a je o ničem, ale přesto bych všem doporučila, ať si ji přečtou.“

Můj závěrečný ortel: Neobvyklá kniha plná propracovaného prázdna, kterou každému rád doporučím. Pro někoho strohé nic, pro druhé mistrovské dílo. Jdi do toho, žádnej strach. Jo, abych nezapomněl, je to román o naději a beznaději. O těch především.

Přečteno za jeden den, 30. května 2012.

29 23.07.2012

Encyklopedie hnusu a všeho, co si jen dovedete představit, od A do Z. Pompézní přehlídka hoven, sraček, vnitřností, minimálně dvacet úchylností na metr čtvereční papíru. Typický, krystalicky čistý, na dřeň jdoucí Palahniuk, s ukousnutými penisy a prožranými končetinami. Občas promícháno nějakým tím šálkem pofidérní poezie. Ten chlap je jako červ; dostane se vám do zadku a začne vás zevnitř rozežírat, zakousne se vám do jater a vysaje z nich šťávičku, zauzlí vám střeva a nakonec se všemu cynicky vysměje, protože stejně o nic nejde. Na konci umřeme všichni a pak se třeba dostaneme do té nové, lepší, vyspělejší a správnější reality, jak naznačuje v poslední povídce. Není to závratně dokonalé, četl jsem už lepší Palahniuky, jo, je to pořádně hnusné a nechutné, ale copak to jde nečíst?!

(11. května 2012 - 30. května 2012)

5 30.05.2012

Budu s tímto názorem v menšině, ale mně se Hostina pro vrány líbila převelice, daleko více než Bouře mečů nebo Střet králů. Vynechání některých lokalit a postav příběhu neuškodilo, právě naopak. Hostina na mě působí uceleněji a kompaktněji, přináší přehlednou (!) paletu postav (byť jejich výčet na konci knihy zabírá neuvěřitelných 70 stran). Cersei se dopracovala do podoby mrchy, která nemá srovnání nejenom v Západozemí, ale také v jiných románových světech. Tyrion zmizel, neznámo kam, aniž by to knize ubíralo na poutavosti. Souhlasil bych i s tvrzením, že se ve čtvrtém dílu téměr nic nestalo, když však někdo dokáže nic popsat takto poutavě, není co řešit. Bravo, Pane Spisovateli! Mám Vaši nadrženou fantasy říši rád.

(14. května 2012 - 24. května 2012)

12 27.05.2012

Paní Evu Jiřičnou sleduji už několik let a nesmírně si jí vážím a obdivuji ji, nejen za její profesionalitu a umělecký um, ale také za lidskost, odvahu, zásadovost a vytrvalost. Po dočtení knižního rozhovoru s Karlem Hvížďalou se vše umocnilo, prohloubilo, upevnilo. Je neuvěřitelné, čím vším si v životě musela projít, od dospívání v Československu po těžké začátky v Anglii, kde se postupně vypracovala do pozice jedné z nejrespektovanějších a nejuznávanějších architektek současnosti. V oboru, který jinak bývá ryze mužskou disciplínou, jak bylo v knize mnohokrát vzpomenuto.
Jsem také nesmírně rád za osobní setkání s ní, které se mně poštěstilo letos v Ostravě. Je to nesmírně půvabná a charismatická dáma a vyzařuje z ní pokora, která tolika lidem s podobnými úspěchy chybí. Její stavby i interiéry jsou křehké, plné oceli a kovů, plné skla a tudíž světla. Ona taky taková je. Kéž by takových bylo více.
A díky všem zúčastněným za nádhernou knížku, která je skutečnou ozdobou knihovny. Nevím proč, ale ten optimismus Evy Jiřičné se nějak dokázal přenést do každé fotografie, na každou stránku. Stačí prolistovat a člověku je hned lépe. Zvláštní.
(2. dubna 2012 - 8. dubna 2012)

6 21.05.2012

Kniha, které uškodilo to, že se stala bestsellerem.

Alchymista patří k těm knihám, které rozdělují čtenáře na dva tábory, přičemž nevím, která skupina je početnější. Jedni slaví, dostali impuls k lepšímu a hodnotnějšímu životu, druzí kroutí hlavou nad tím, jak mohl Coelho takové bláboly sepsat. Můj pohled je poněkud jiný, rozhodně si nemyslím, že se jedná o tak špatnou knihu, jak tady tolik lidí tvrdí (vlastně si ani nemyslím, že by to špatná knížka byla). Coelhův jednoduchý jazyk, krátký rozsah, téměř až pohádkový motiv a jakési pozitivní poselství činí z Alchymisty text, dostupný širokým masám. Dokáže v mysli člověka vyvolat pocit, že nic není ztracené, stále je možné změnit svůj život k lepšímu, ke větší spokojenosti i duševnímu klidu. Z toho důvodu se také nedivím tomu, jaký bestseller se z románu stal. A právě v tom ční (podle mého názoru) největší problém Alchymisty. Jedná se totiž o knížku vyprofilovanou, určenou konkrétnímu čtenáři. Když ale začnete jisté dílo vydávat se slogany “největší brazilský bestseller všech dob” na obálce, nutně časem dojde k tomu, že se dílo dostane do rukou široké veřejnosti, tedy i lidem, kteří by o něj za normálních okolností ani nezavadili. A Alchymista rozhodně není kniha pro každého. Si představte situaci, že si z knihovny odnesete Alchymistu, Bukowského, třikrát Kinga, dvakrát Browna a ještě Pratchetta se Sapkowskim a nějaké to scifi. Je asi pochopitelné, že se vám Coelhova kniha bude líbit ze všech nejméně, vždyť vychází z úplně jiné životní filozofie, z jiného pohledu na svět. A já si nemyslím, že to je špatná filozofie a nebo špatný pohled. Zkrátka je jiný, což by si spousta hodnotitelů měla uvědomit. Zkoušel jsem se na knížku dívat z více úhlů pohledu a něco jsem si v ní našel. Podle mě své kouzlo má a možná se k ní časem vrátím.

A s tím souvisí i můj zvláštní vztah k autorovi. Asi nikdy se nestane mým velkým oblíbencem, ale tak nějak záhadně mě neustále láká, stále se k němu vracím a mám chuť jej objevovat. Alchymista je moje třetí přečtená Coelhova kniha a vím, že za nějaký čas zkusím čtvrtou.

(přečteno 30. ledna 2012)

32 24.02.2012

Zelenou míli nejspíš ocení ten, kdo má jméno Stephena Kinga spojené s horory, s romány plnými krve, zla a násilí.
Přesně taková totiž Zelená míle není. Ta vzbuzuje emoce a člověka dojme, ale ne takovým podbízivým a laciným způsobem, jakým člověka obvykle podobné knihy dojímají. Zelená míle vás dojme, protože to je neskutečně dobře napsaná a citlivě vystavěná kniha, od člověka, který psát umí, od člověka, který je nejspíš stejně tak citlivý, a ty mraky hororů jsou jen taková maska (odvrácená strana Stephena Kinga, řekl bych). Je rozhodně neobvyklé a pozoruhodné, že autor jednu ze svých nejlepších knih napsal takzvaně 'za pochodu'.

Rád bych také upozornil na fakt, který tady zatím žádný uživatel nezmínil. Že je King velmi dobrým psychologem, víme již dávno a ve svých knihách toho využívá v míře vrchovaté. On je však stejně dobrý sociologem. Vždyť kdo jiný by dokázal tak perfektně charakterizovat určitou skupinu lidí, období nebo prostředí? Dokáže bravurně popsat jakoukoliv dobu, se všemi kulturními vlivy i zvláštnostmi, a ještě ke všemu dost přesvědčivě popsat prostředí věznice, až čtenář nabývá dojmu, že sám autor někdy za něco 'seděl'. Příběh knihy se odehrává na začátku třicátých let a mně přijde, jako kdyby celou tu epochu zažil. Přitom si však nemyslím, že by to bylo studiem nějakých pramenů nebo dobových dokumentů. Zkrátka, někdo se spisovatelem narodil a talent mu byl dán, a já jsem rád, že tento talent dostal neuvěřitelně plodný a pracovitý spisovatel Stephen King. Protože ty dva metry knih v mé knihovně za to stojí.

(9. října 2010 - 20. října 2010)

33 23.02.2012

Bouře mečů je kniha, která v polici razí především svou šířkou. Je to celkem vtipné, ale i ten Střet králů (který jsem v době vydání považoval za opravdový špalek) vedle ní vypadá jako chuďas. Byl bych rád, kdybych o tomto románu nadstandartního rozsahu mohl napsat něco nedotknutelně perfektního, velebícího. To ale neudělám, protože si nemyslím, že Bouře mečů je tak výborná kniha, jak hlásají ostatní.

Pokud GRRM umí něco perfektně, tak vykreslit postavy natolik nechutně, až je mi z toho zle. Krále Joffreyho jsem upřímně nesnášel, co víc, já měl chuť skrz papír vejít do příběhu a minimálně ho zabít. Tohle se mi u žádné jiné knihy nestalo a mnohdy jsem u četby upřímně trpěl. Co mě už tolik nevzalo, bylo systematické vyvražďování hlavních postav v druhé části knihy. Člověk by si řekl, že při takovém vylidnění mi bude alespoň několika jmen líto, ale ono ne. Jakkoliv se autor snažil (a měl na to zhruba tři tisíce stránek), s postavami jsme se sžít nedokázal, žádnou jsem si neoblíbil a jejich smrt mě lidsky minula, o nějakých emocích nemluvě. Možná to odpovídá poetice toho chladného, nelidsky krutého světa, i tak si ale myslím, že je spíše něco špatně.
Další věc, která mi u třetího dílu velmi vadila, byl neustálý sex. Aby bylo jasné, sex v knihách mi ani v nejmenším nevadí a je-li užit vhodně, bývá kořením, obvzláštněním i přínosem. Když však bezmála každých pět stránek čtu o tom, jak někdo s někým, napadá mě, že by si GRRM mohl občas (……….), předtím, než začne psát.

Je opravdu obtížné udržet tempo po celých 1200 stránek vyvážené. Vrcholem románu je dle mého názoru prostřední část knihy, kdy se děj po poněkud utahaném rozjezdu slibně rozjel. To byla část, kdy jsem si četbu užíval a se zájmem obracel stránku za stránkou. Bohužel, GRRM se v Bouři mečů nevyvaroval jisté zdlouhavosti ve stylu Simmonsových Hladových her. Mnohdy se rozepsal opravdu pečlivě, čímž mě často nudil. Jsem s tímto názorem v menšině, ale ano, Bouře mečů mě mnohem déle nudila, než bavila. Neodpustím si ještě jedno srovnání, a to s románem To Stephena Kinga, tedy rozsahem obdobnou knihou. V případě Kinga jsem ani jednou neměl pocit nudy, nehonily se mi hlavou myšlenky o tom, aby to už konečně skončilo.

I přes všechny výtky hodnotím knihu vysoce, přišlo mi však podstatné vymezit se vůči ostatním a napsat, co se mi nelíbilo (a proč narozdíl od ostatních nepoužiji maximální hodnocení). Chcete-li vědět, co je na knize dobré, přečtěte si kterýkoliv jiný komentář. Knihu považuji za dobrou fantasy, ale nikoli za geniální počin fantastiky, jak se z komentářů ostatních dovídám. Další díly si přečtu rád, už jen s ohledem na to, kolik času jsem s prvními třemi svazky strávil.

(2. prosince 2011 – 20. ledna 2012)

11 22.02.2012

Haruki Murakami běhá. Běhá již pětadvacet let – každý den deset kilometrů, každý rok marathon. Já neběhám vůbec, nepočítám-li ranní spěchy na autobus (ale to je jen pár stovek metrů) a nikdy jsem to ani nezkoušel (proč bych to taky dělal). Dalo by se tudíž předpokládat, že by mě nějaká kniha o běhání nadchnout zrovna neměla. Co se ale stane, když se o podobném tématu rozepíše Mistr slova, vysportovaný šedesátník Murakami?

Tento pán používá ve všech svých knížkách spíše jednoduchý jazyk, nevolí složitá souvětí. A stejně tak jednodušše a odlehčeně píše o své lásce, o běhu. O osamělých ranních rozcvičkách, o vycházejícím slunci za zády, o svěžím vánku, foukajícím do běžcovy tváře, o lidech, které na svých pravidelných trasách potkává. Má to všechno své osobité kouzlo, každá věta, každý odstavec, každá stránka. Jak už jsem psal, nikdy jsem neběhal (a ani nesnil o tom, že by mě mohlo bavit běhat), ale během čtení jsem najednou dostal chuť nazout si boty, nasadit sluneční brýle, zasunout sluchátka do uší, pustit Kylie a vyběhnout ven, vyběhnout z domu a řítit se někam, kdovíkam. Prostě běžet. A to je na knížku pozoruhodný výkon. Je to důkaz autorova mistrovství, protože od první do poslední stránky dokázal udržet křehkou rovnováhu mezi tím, co zajímá většinu čtenářů Murakamiho knih (tedy, autorovo soukromí, které si jinak velice úspěšně hlídá) a tím, o čem by knížka s tak zvláštním názvem měla být. Sem tam přiloží nějakou úvahu a nebo vzpomínku z mládí, zkrátka radost číst. Kouzelně. To je to slovo, které se mi dere na jazyk. Může někdo psát o sportu tak, aby to bylo kouzelné? Jinými slovy: může někdo psát o sportu tak, aby to totálně antisportovnímu člověku jako já, který ani neumí kopnout od míče, připadalo kouzelné? ANO.

Kdybych měl z knihy vybrat krátkou ukázku, byla by to tahle:
Když běžím, tak prostě jen běžím. Základním principem je pro mě běžet v prázdnu. Nebo, když to řeknu obráceně, běhám možná proto, abych dosáhl prázdna. I do takového prázdna se občas samovolně vplíží momentální myšlenky. To je docela samozřejmé. V lidské duši prostě nemůže existovat opravdová prázdnota. Lidská psychika není tak silná, aby se s ní vyrovnala, ani tak konzistentní. Podobné myšlenky (či ideje), které se mi při běhu vkrádají do duše, ale nejsou nakonec nic jiného než pouhé odvozeniny prázdnoty. Nemají obsah, jsou to jen úvahy, které se točí kolem prázdna uprostřed.
Myšlenky, které se mi při běhání líhnou v hlavě, se podobají mrakům na obloze. Mrakům nejrůznějších tvarů a velikostí. Přicházeji a pak táhnou dál. Obloha ale zůstává pořád stejná. Mraky jsou na ní pouhými hosty. Procházejí skrz ni a pak mizí. A zůstává jenom nebe. Obloha. Cosi, co existuje a neexistuje zároveň. Cosi, co zároveň je substancí a současně jí není. A nám nezbývá, než abychom způsob bytí takové neurčité schránky přijali tak jak je a porovnali se s tím. (str. 21)

Takže, až někdy v létě kolem vás prosviští plnou rychlostí píšťalka, aspoň víte, proč.

(25. ledna 2012 – 27. ledna 2012)

14 27.01.2012

Co teda jako bude, he?
To sem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupej, a seděli sme v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň, že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-mlíko, a vy ste už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadaly, věci se dnes tak rychle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj, a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehdá ještě zákon, aby nemohl strčit nějaký buči do starýho mlíka, takže ste to mohli drinkat se syňágoum toldou nebo hňápcem nebo s pár jinejma bučima, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve které ste oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskejma chórama, který ste klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovaly rachejtle. Nebo ste mohli drinkat mlíko s nožema, jak sme říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, a právě tohle sme si drinkali toho večera, o kterým sem vám začal povídat…

Mechanický pomeranč je velmi zneklidňující kniha. Příběh z blízké budoucnosti, kde neplatí žádná pravidla, kde skupiny mladých výtržníků popíjejí plus-mlíko a po nocích řádí. Nezvedal se mi jako mnohým žaludek, neboť brutalitu díla nepovažuji za samoúčelnou a při čtení není tolik patrná jako např. při sledování filmu. Se samotným jazykem románu jsem problém neměl, naopak se mi po pár kapitolách dostal doslova pod kůži a nepotřeboval jsem už ani slovníček v zadní části knihy. Až mi všechno to tolčokování, tolkování, drinkání či decidování po dočtení začalo chybět.
O čem vlastně Mechanický pomeranč je? O svobodě, o možnosti volby, o přizůsobování se společnosti? O tom, jestli se člověk může změnit, a jestli ano, jaké následky to sebou nese? Zůstane pak vůbec člověkem? Knížka objemem krátká, myšlenkově však bohatá. Rozhodně všem doporučuji, už jen pro tu neodolatelně strhující formu, jakou je příběh psán, a taky pro ten originální a úžasný slang. To je prostě zážitek a člověk s elementárními znalostmi angličtiny by s ním při čtení neměl mít problém.

Rád bych taky zmínil fenomenální Kubrickovou adaptaci, která mezi jinými filmy vyčnívá svou vizualitou i osobitým režisérským přístupem. Burgess nebyl s filmovou adaptací svého románu spokojený, čemuž nerozumím, ale jelikož ani Kesey nebyl spokojený s Formanovým Přeletem nad kukaččím hnízdem, budeme si muset zvyknout na skutečnost, že každý autor má své vrtochy. Přestože ve filmu není vysvětleno, proč se příběh jmenuje tak, jak se jmenuje, přestože byla z filmu vypuštěna poslední kapitola knihy, je pro mě Kubrickův Mechanický pomeranč jedním z nejoblíbenějších filmů vůbec.

(23. ledna 2012 – 25. ledna 2012)

18 25.01.2012

Dlouho jsem si brousil zuby na nějakého toho Eca a z okolí sledoval, jak z regálů knihkupců po desítkách kusů mizí nejnovější román Pražský hřbitov. Až jednou v antikvariátu narazil jsem na Jméno růže a bylo jasné, že uzrál ten správný čas. Přesto jsem ještě nějaký čas váhal, knihu opakovaně vytahoval z police a znovu ji vracel, listoval v ní a čekal, kdy nastane ta správná chvíle pro začtení. Ta přišla jednoho studeného listopadového rána, kdy jsem jel do práce. Posadil jsem se na jedno z posledních volných míst v autobuse, ještě celý rozespalý knihu rozevřel a začal číst. Samozřejmě to byla chyba, což jsem poznal vzápětí. Eco se nedá číst, když jste ještě po spánku rozespalí. Nedá se ani číst večer, jste-li unavení a klíží se vám zrak. A máte-li kolem sebe ruch a rozptyluje vás milion věcí, tak to raději zabalte rovnou. Je to těžká kniha se složitou kompozicí, vybízející hned k několika výkladům. I ten labyrint, který v příběhu zastává důležitou roli, si můžeme vyložit mimo jiné tak, že k pravdě nevede pouze jedna cesta. Člověk se často musí vracet zpět (ať už v bludišti chodeb nebo textů), přičemž opakování nám usnadňuje snáze pochopit věci takové, jaké jsou (pravdu). Jméno růže osobně považuju za vrchol postmoderní literatury. Je to vážně velmi těžká knížka a její náročnost bude pro vás vysoká do té míry, do jaké budete ochotni nad textem přemýšlet. Je to román, složený jakoby z více žánrů. Kdo jej bere jako pouhou detektivku, přichází a ochuzuje se o mnohé. Mě kniha chytla, okouzlila a zaujala natolik, že už mám v záloze připravený další Ecův román a určitě nezůstanu jen u toho. Taky mám najednou chuť přečíst si jiné historické romány, jiných autorů i jiných námětů. Jméno růže je kniha, která ve mně vzbudila zájem o žánr, což je úžasné. Takových knih není nikdy dost.

Za co už nemůže autor, ale co je naprosto úděsné, je kvalita českého vydání. Takové množství chyb a překlepů jsem v žádné jiné knize neviděl (ano, i Pratchettova Zeměplocha může blednout závistí), což je o to zarážející, že se jedná o vydání šesté (!). Vzhledem k tomu, o jak významnou a kvalitní knihu se jedná, považuji tuto skutečnost za hanebnou a nanejvýš trapnou. Nepraktické jsou i překlady latinských slov a vět. Vzhledem k jejich množství by jejich umístění bylo přijatelnější ve spodní části stránky, v poznámkách pod čarou. Listovat každou druhou minutu v zadní části knihy, to byl opravdu horor!

(22. listopadu 2011 – 1. prosince 2011)

29 01.01.2012

Kočku mezi holuby napsala Agatha Christie v již značně pokročilém věku, jako svůj x-tý román s Herculem Poirotem. K němu si v průběhu let vytvořila značnou nechuť, belgický detektiv se tak do románu dostává poměrně pozdě - až v poslední čtvrtině knihy (podobně jako v detektivce 'Hodiny'). Knize to však na čtivosti neubírá, zápletka je do posledního detailu promyšlená a nemá trhliny. Prostředí dívčí školy je vylíčeno mile a příjemně, jak je u autorky ostatně zvykem. Trochu infantilně možná působí těch pár kapitol, odehrávající se v exotické cizině, ale to je jen malé mínus jinak velmi příjemné knížky.

Zajímavost: Román byl v roce 2007 jednou z nejprodávanějších knih v České republice.

(16. listopadu 2011 - 19. listopadu 2011)

9 19.12.2011

Zdravím tě, Chucku.

Strávil jsem s Pygmejem několik dní a po každém začtení mě příšerně rozbolela hlava. Opravdu to nešlo číst, a to mám nejrůznější literární experimenty rád. Nejraději bych tě za tuhle kravinu pověsil za koule do průvanu, což by sis jedině zasloužil, úchyle jeden. Ale já jsem hodný a citlivý člověk a rád budu věřit, že jiné tvé knížky se mi budou líbit více, jako se mi kdysi líbil Klub rváčů nebo Neviditelné nestvůry. Měj se pěkně, nepiš kraviny, ale tím úchylem teda raději zůstaň, mě to baví číst.

Tvůj Tom.

(25. října 2011 - 2. listopadu 2011)

5 19.12.2011