pistalka komentáře u knih

Kopeček kulantně charakterizuje Zemana jako politika, kterého není možno zasadit do širšího ideově-hodnotového rámce, neboť jeho názory procházejí turbulentními proměnami a vybírá si obvykle to, co se mu v dané situaci hodí nejvíce. Tam nejde o ideje, nýbrž o pragmatismus nejhrubšího zrna. Jako u jiných knih profesora Kopečka oceňuji mimořádnou čtivost. Přečtěte si to!

4 10.12.2017

Námět knihy je prostý, Márquez beletristicky zpracoval skutečný příběh, který se stal v padesátých letech: poté, co se potopil torpédoborec kolumbijského námořnictva, plul trosečník na prámu bez jídla i pití deset dní mořem, než jej vlny vyplavily na kolumbijském pobřeží.
To je samo o sobě dost atraktivní příběh, kterému by asi slušel i větší prostor, na druhou stranu, Márquez nikdy nebyl autorem, který by plodil stovky stran textu, a jak sám přiznává v předmluvě, nebylo původním záměrem vydávat text knižně. (Buďte si ale jisti tím, že získáte-li Nobelovu cenu za literaturu, vydají vám všechno.)

4 12.07.2017

Kniha je zajímavá v kontextu celé autorovy tvorby, Márquezovy první povídky jsou surrealistické, temné, ale i nejednoznačné, díky své mnohovrstevnatosti se v nich překrývají několikeré reality, tudíž orientace v textu je místy obtížná.
Přestože se velmi odlišují od jeho pozdější tvorby, najdeme v nich již základní znaky celého jeho díla. Asi to není vhodná knížka pro seznámení se se spisovatelem, Márquezovým příznivcům by však uniknout neměla.

4 12.07.2017

Ústřední motiv románu - nešťastný jedinec na nesprávném místě v nepochopené společnosti - ten stojí nad dějinami a je nadčasový.

Že je Anna Karenina jedním z největších románů všech dob, mamutím dílem ruského realismu, klenotem světové literatury apod., o tom zde není třeba obšírně diskutovat.

Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.

8 09.07.2017

Nikdy jsem žádnou hru Agathy Christie na jevišti neviděl, takto je pročítat v pohodlí domova je ale – hádám – podobně velký zážitek. Všechna tři dramata jsou velmi zdařilá a čtou se jedním dechem. Čtou se vlastně velmi obdobně jako autorčiny romány – až bych řekl, že jimi skoro jsou – osekané až na dřeň v podobě holých dialogů. Což však není žádný zásadní rozdíl u autorky, která postavila své detektivky na psychologii postav a dialozích mezi nimi, nikoliv na obšírných popisech. Je to úderné, napínavé, chytré, zkrátka takové, jaké by dobré detektivní divadelní hry měly být. Žádná kniha pro fajnšmekry nebo skupinku christie-fetišistů, tohle si užije každý.

9 05.07.2017

K četbě Agathy Christie jsem se vrátil po dvou letech a dobře jsem si vybral – Pět malých prasátek je Agatha Christie par excellence.

Hercule Poirot na žádost jedné pozůstalé prošetřuje šestnáct let starou vraždu. Celá kniha je mozaikou vyprávění pěti pamětníků, mozaikou pěti různých pohledů na jednu a tutéž událost, konverzační detektivkou, ve které se nikdo nehoní za zločinci a nikdo nehledá důkaz doličný. Christie to umožnilo postavit příběh čistě na psychologii člověka a znalosti lidské povahy – což je ostatně devíza, ve které vždy vynikala. Rozuzlení tak vzniklo prostým porovnáváním příběhů. A to je Agatha Christie mého srdce. My, kteří jsme tuto knihu již četli – jen si to přiznejme - můžeme třeba přimhouřit oko nad tím, jak barvitě a zřetelně (až neuvěřitelně) si protagonisté šestnáct let staré vraždy vybavují podrobnosti jednotlivých dní, můžeme se pousmívat velké neomylnosti Velkého detektiva, jako celek je to ale prostě neodolatelné. Číst to, to je královská zábava Královny zločinu. Já se omlouvám za oslavný paján pro pouhou detektivku, ale to jinak prostě nejde.

13 05.07.2017

Kvalita knihy je v silném nepoměru k mládí autora – od debutového románu bychom čekali začátečnické chyby, od dvacetiletého mladíka nevyzrálý text plný klišé. Ale to by nebyl autor monumentálního Muže bez vlastností! Místo toho jsou Zmatky chovance Törlesse plnohodnotnou literaturou, která sebevědomě obstojí v silné konkurenci středoevropského románu dvacátého století. Kniha je silně neobvyklá i svým námětem – homosexuálními praktikami mladých mužů na internátní vojenské škole, respektive přesvědčivě prokreslenou psychologií hlavní postavy, pohybující se myšlenkově na hraně filozofie, morálky, etiky i estetiky.

2 30.06.2017

Kniha je to útlá a její rozvržení do sto dvaceti stran mírně násilné, na druhou stranu, právě v tomto velmi vyabstrahovaném rozsahu vynikají stanoviska autora. Kdyby byla zabalena do vaty, ztratil by text ze své údernosti a zařadil by se po bok bezpočtu podobných, normativně orientovaných prací. Nevím, jestli chtěl Snyder vydávat text knižně, spíše si myslím, že jej měl potřebu uveřejnit co nejdříve po zvolení Donalda Trumpa prezidentem, přičemž nakladatel využil atraktivity námětu i popularity autora.
Na existenci knihy se však zlobit nemůžeme a určitě má cenu ji prolouskat, byť se jedná spíše jen o jakési obecné dvacatero frází. Ke mnohým z nich by bystrý a inteligentní občan dospěl sám. Nicméně pro Američany dobré.

9 30.06.2017

Silná témata spojená s nutností člověka čelit nástrahám moderní doby se prolínají každou povídkou beze zbytku, až jsem měl pocit, jako kdyby byl Amok jakousi sbírkou lidství dané doby. Ta doba nebyla lehká a mne po četbě ani příliš nepřekvapilo, jakým způsobem Zweig ukončil svůj život. Nabyl jsem dojmu, že byl velmi vnímavým pozorovatelem a dokázal zachytit tehdejší dobu jako málokdo jiný.
V knize nenajdete slabý kousek, ale některé věci (například titulní Amok, Šachová novela nebo Mučivé tajemství) jsou přímo mistrovské. Rád bych upozornil na skvostný překlad, který činí z každé jednotlivé povídky či novely malý literární drahokam.

Po dočtení dlouhé, hluboké ticho.

Co do kvality vyprávění úctyhodný a řemeslně dobře zvládnutý počin, leč s přibývajícími stranami se tempo vyprávění vytrácí. Objem knihy tak příběh spíše ubíjí, než aby jej umocňoval a přispíval k bohatosti. I způsob, jakým Faber román zakončil, mne zcela neuspokojil. Rozhodně času stráveného nad knihou nelituji, mám viktoriánskou Anglii rád, podruhé bych ale do stejné řeky nevstoupil. (7/10)

6 22.01.2017

O dospívání, o ďáblech a svodech, které na nás v životě číhají. O vstupu do úplně jiného světa, tak nepodobného dětské idyle. Nadčasový příběh, aktuální v každé době, tentokrát zasazen do prostředí, ve kterém ještě společnost neztratila vztah k rodině, tradicím, půdě či bohu. Psáno krásným jazykem a se suverénním slohovým mistrovstvím.

Přenádherná kniha.

5 09.12.2016

Kniha je takovým steskem nad tím, že takřka nikdo dnes nevidí alternativu ke kapitalismu, protože skoro nikdo není schopen přemýšlet mimo jeho hranice. Autor – britský neomarxista – v tom pochopitelně vidí problém. A tak jako si marxismus již odnepaměti libuje v katastrofických scénářích, nezůstává pozadu ani Mark Fischer. Prokládá svou knihu popisy selektivně vybraných filmů, obvykle líčících postapokalyptickou společnost. Tento stále se opakující motiv pomáhá navozovat lacinný pocit strachu a nejistoty, čtenář tak může při čtení knihy dospět k názoru, že se současný stav světa blíží čemusi podobnému. Přestože některými dílčími poznámkami autor nutí k zamyšlení, výsledná směs vlastních názorů s kulturními citacemi působí nesourodě, nepřesvědčivě.
Absence alternativy ke kapitalismu si osobně vykládám jako důsledek faktu, že žádná relevantní alternativa neexistuje. Překapitalistické modely hospodářství jsou pro dnešní složitý svět nevyhovující, socialismus se historií zcela zdiskreditoval. Na různých případech současných tržních ekonomik můžeme pozorovat rozdílnosti mezi jednotlivými kapitalismy. Žádná jejich jednota neexistuje, některé mají sklony k výrazné redistribuci a etatismu, jiné se více orientují na volný trh. Jak je tedy zřejmé, variant existuje bezpočet (jen srovnejme Čínu, Švédsko, USA), diskuze o nastavení kapitalismu se však uskutečňuje uvnitř systému jako takového, aniž by někdo zpochybňoval jeho základní kontury. A samozřejmě, nikdy nelze vyloučit nahrazení současného systému, nyní však žádná smysluplná alternativa ke kapitalismu není.

4 09.12.2016

Platí to samé jako u předešlých povídkových svazků. Textu je pro samostatné vydání příliš málo, proto je uměle naháněn nepřirozeným odsazením. Další Murakamiho titul na trhu není důsledkem svébytného uměleckého záměru, nýbrž je výrazem snahy vytěžit z populárního spisovatele maximum. Snad nejsem jediný, kdo v ilustracích Kat Menschik nevidí žádnou zvláštní přidanou hodnotu. Zásadních výhrad k literárnímu obsahu těchto samostatně vydaných povídek nemám, v jejich odděleném vydávání však smysl nevidím. Souhrnný svazek by stačil.

10 12.11.2016

Co do hloubky ponoru i plastičnosti děje mimořádný počin, který čtenáři přibližuje události nedávné historie: demontáž totalitní moci a nástup demokratických struktur, které sehrály rozhodující vliv při nastolování nového režimu. Vzhledem k tomu, že výklad knihy nezahrnuje jen bezprostřední porevoluční období, ale sahá až ke konci roku 1991, lze na knihu pohlížet jako na komplexní popis jedné etapy novodobé české státnosti. Následující rok byl již zcela jinou kapitolou, pro kterou byl určují spor ,,český vs. slovenský“, a to je již jiný příběh. Vzhledem k výše uvedenému představuje ,,Labyrintem revoluce“ mimořádně cenný a kvalitní studijní materiál.
Pozornost není věnována notoricky známým událostem (demonstrace, stávky), nýbrž mechanismu Občanského fóra a způsobu jeho fungování. To se autorovi daří výborně popsat, k dokreslení hojně využívá přepisů zvukových nahrávek i jiných dobových materiálů. Co jsem si osobně z četby knihy odnesl – s výjimkou času bezprostředně po 17. listopadu neexistovala v rámci OF jednota názorů nebo ucelený koncept, jak postupovat. Hnutí jednalo v běhu dějin a v hektickém čase muselo mnohokrát improvizovat či měnit strategii. Mohu-li oponovat názoru spoludiskutujícího (,,Počátek roku 1990 s sebou nesl výraznou šanci vybudovat v ČR skutečnou demokracii, organizovanou zdola pomocí lidových shromáždění. To, že se tak nestalo, nepřičítám ani tak "opadu revolučního nadšení", jako spíše demagogii různých Klausů, jejichž snaha o autoritářské stranictví nakonec fakticky vedla k rozpadu OF.“): ono mnoho jiných variant není, standardní politický pluralismus jinak než skrz politické strany vytvořit nejde (představa jakési lidové demokracie skrz hnutí je chimérou a nikde na světě nefunguje – částečnou výjimku tvoří Švýcarsko). OF srozumitelnou a čitelnou politiku vytvářet nemohlo, na to v něm bylo příliš mnoho protichůdných ideových proudů. Tehdejší doba však nepřála střízlivým pohledům, spíše jakýmsi vyostřeným protipólům: na jedné straně striktní elektorátní demokracie Schumpeterova pojetí (kde je hlavním legitimizačním prvkem volební akt a veškerá činnosti postrádající tuto legitimitu podružná), na straně druhé elitní postdemokracie (kde mají hlavní slovo nevolené elity). Bohužel, což bylo na začátku 90. let málo zdůrazňováno, liberální demokracie potřebuje obojí: korpus státotvorných stran, zastřešující demokratický design státu, i občanskou aktivitu, která je jakousi solí země a nemůže stát na stejné rovině s politickými stranami, neboť je doplňuje. Osobně nemám pocit, že by současný stav ve společnosti byl znakem výhry určité koncepce: lidé nemají rádi politické strany, zároveň v nich však přebývá ,,postnormalizační“ nechuť zapojit se do dění skrz jiné platformy.

6 31.10.2016

Vzpomínky z Nezvalova života vycházely časopisecky v letech 1957 - 1958 a pokrývají přibližně první třetinu století, tedy necelých pětatřicet let autorova života, s občasnými odskoky do časů pozdějších. Dalším létům se chtěl věnovat rovněž, náhlá smrt však tomuto zabránila.

Nezval v sobě nezapře mistra slova a představuje se jako výborný vypravěč. Popis pražského kavárenského, bohémského kulturně-intelektuálního prostředí je neodolatelný. Autor nepsal s cílem napsat nějakou kroniku doby nebo svědectví jedné generace, čemuž přispívá i útržkovité členění díla (v ruku v ruce s oním časopiseckým vydáváním): podstatné je to, co si autor pamatuje, co jej ovlivnilo, co jeho osobně zaujalo. Mírné odbočky a přebíhání v čase nejsou ke škodě, oproti rutinní časové souslednosti působí vyprávění svěže, stejně jako autorovy poetistické či surrealistické sbírky té doby. Nejcennější mně připadá Nezvalovo svědectví o uměleckých velikánech té doby - Seifert, Teige, Biebl, Štýrský, Toyen, Vančura, Halas, Wolker a jiní - jsou vykresleni dostatečně plasticky, autor se navíc nebojí drobných psychologických drobnokreseb, které některé aktéry tehdejšího dění přibližují ještě více. I přes nesnáze a těžkosti života v První republice nejednoho čtenáře patrně přepadne chuť být tomuto dění alespoň na chvíli součástí. Protože Nezval, ač autentický a přesvědčený komunista, nepopisuje ve svých vzpomínkách kapitalistickou prvorepublikovou realitu jako útrapu, boj, bezvýchodnost. On i ostatní byli mladí, život měli před sebou, věřil v nezvratnou pozitivní změnu v budoucnu.
Tím se ale dostávám k viditelné slabině. Bohužel - především z dnešního pohledu - je autorův neskrývaně ideologický pohled na svět, který se promítá do všech aspektů vyprávění, ke škodě, a sráží hodnotu díla. Stále se opakující slova obdivu v Marxovi, marxismu, Leninovi, Sovětskému Svazu, sovětské kultuře, proletářské chuti měnit svět, nepůsobí dobře, stejně jako implicitně naznačené, avšak pozornému čtenáři velmi zjevné narážky na Karla Čapka nebo T. G. Masaryka (tedy Nezvalových prvorepublikových ideových oponentů). Autorovu nezlomnou víru nenarušila ani dusná atmosféra padesátých let. Je tak trochu smutné, že i přes nesporné literární kvality působí memoáry spíše jako dokument člověka, zaslepeného vidinou zářné budoucnosti, obdařeného nekritickým obdivem na jedné straně, neanalytickým odsouzením na straně druhé. Takových bylo každopádně mnoho a Nezval těm všem nechtěně vytesal pomník touto dnes již málo čtenou knihou. (Sám jsem ji získal zdarma v univerzitní knihovně, kde ležela na stolečku s vyřazenými knihami.)

Každopádně je veliká škoda, že Nezval své vzpomínky nestačil dokončit. Jeho analýzy poúnorové společnosti by mohly být... přinejmenším pozoruhodné.

4 22.05.2015

Kniha Evropský mezičas se snaží nahlížet na evropskou integraci z jiného pohledu, než je v mainstreamu zvykem. Vzhledem k odborné erudici autora a jeho schopnosti přesně vystihnout pointu i jádro věci je kniha velmi dobrým pohledem na některé současné otázky. Doporučil bych ji každému, který sdílí ústřední autorovu premisou, a to že současné směřování integrace EU je… nedobré. Autor přesvědčivě argumentuje, že vlivem stále sílícího i zrychlujícího integračního tlaku se celé společenství veřejnosti více znepřehledňuje. Narůstá demokratický deficit společenství: veřejnou diskuzi nahrazují hotové ,,politické produkty“ politicko-administrativního aparátu, kterým běžný občan nerozumí. A pakliže vyvstane zjevná chyba, je skoro nemožné ji napravit, protože společenství se do té doby integruje do nové (svázanější pro některé, demokratičtější pro druhé) podoby.
,,Pokus dotvořit na evropské politické rovině nadnárodní stát není projevem politické vůle evropského národa, protože se žádný nekonstituoval. Místo něj se vytvořila jen evropská nadnárodní elita, která je částečně nositelem i vědomým recipientem integračních procesů. Má přirozený společenský zájem na prohlubování integrace. Pro politiky a členy politicko-administrativního aparátu tento proces nabízí podíl na globálních rozhodovacích procesech a rozšiřování moci. Pro reprezentanty zvláště velkých podnikatelských subjektů přináší zjednodušení pravidel, zvětšení prostoru a zpřehlednění mocenského centra, na nějž je možné vyvíjet tlak při prosazování vlastních zájmů. Intelektuálové pak mají pocit, že mohou spoluvytvářet novou sociální realitu, přičemž zpravidla věří, že integrační proces je progresivním vývojem, který odstraní nedokonalosti stávajících států. (strany 116 – 117)“

2 06.05.2015

Při čtení Bezbarvého Cukurua Tazakiho a jeho let putování se dostáváme do světa, který již tak nějak důvěrně známe. Neznamená to, že vstupujeme do magického realismem a podivnými imaginacemi prosyceného příběhu, s jakým si autora nejběžněji spojujeme, přesto se znalec jeho děl cítí tak nějak ve svém revíru. Tento pocit Murakami udržuje až do konce, aniž by čtenáře jedinkrát nahlodal pocitem ,,tady něco nehraje, tady je něco jinak“. Vybízí se tedy otázka, jestli se Haruki Murakami neopakuje. Opatrně bych souhlasil, protože Bezbarvý Cukuru v podstatě nenabízí nic, s čím bychom se v předešlých románech nesetkali. Autor oživuje důvěrně známé archetypy, jen celková konstrukce románu působí oproti minulosti komornějším dojmem. Já sám bych (možná poněkud vágně) řekl, že Bezbarvý Cukuru je nejobyčejnější autorova kniha, jakou jsem četl (mám za sebou kompletní česky vydané autorovo dílo). Román má daleko k rozvětvenosti 1Q84 nebo Kroniky ptáčka na klíček, autor dal tentokrát přednost umírněnější formě, která je úspornější hned v několika ohledech: kromě menší rozsáhlosti je to i cesta, skrz kterou Cukuru dojde svého cíle. Autorův prototyp (ano, opět introvertní muž, který tak nějak bloudí a nemá se ani dobře ani špatně, jen vstupuje do středního věku a z mládí jej tíží jedno nedořešené břemeno) tentokrát nevstupuje na dno studny, aby došel k poznání, ani nemusí putovat na konec světa. K zacelení ran mnohdy stačí jen málo, obyčejné shledání se s dávno ztracenými kamarády, několikadenní cesta do Finska. Pro mnohé může dílo díky absenci výrazných odboček (k alternativním podivnostem nebo ,,nelogickým“ proudům vědomí) působit koherentněji, smysluplněji. Abstrahováno zůstalo i od nenormálností magického realismu, odkazů na japonskou kulturu (kterýžto fakt jakoby demonstrovalo přistání na helsinské letiště; ve Finsku se pak odehrává nemalá část děje), díky čemuž se kniha může líbit i těm, kteří měli s jinými autorovými pracemi problém. Pokud ovšem bude dotyčný čtenář akceptovat, že i přes to všechno se stále jedná o zvláštní příběh, ve kterém se (optikou jistě nemalé části čtenářské obce) vlastně nic neděje.
Závěrem bych rád dodal, že jsem potěšen jednotností grafického stylu všech autorových románů, které Odeon vydal, respektive že nepřistoupil jako u jiných autorů na změnu. Srovnání přebalu nového Murakamiho s obálkami souběžně vydaných knih Světové knihovny mluví za vše. Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.

7 06.05.2015

„Zločin Silvestra Bonnarda, člena Institutu“ je jeden z nejznámějších románů velikána francouzské literatury, ostatně i nositele Nobelovy ceny za literaturu, Anatola France. Mám pocit, že zrovna on patří k těm, na které se tak trochu zapomnělo, že patří k té velké skupině kvalitních literátů, jejichž knihy se již příliš nečtou a nevydávají. Nicméně se domnívám, že má smysl nejen číst to, co čte celé vaše okolí, a tím se tedy v rozumné míře držet v obraze (a nebudu na tomto místě rýpat do Nesba, ne, ne, ne!), taky však je cenné lovit v neznámých vodách, a tím obohatit nejen sebe, ale ideálně i inspirovat ostatní.
France byl do nedávné doby mně takřka neznámý, znal jsem jen jeho jméno a někde mlhavě v paměti jsem měl snad zasunutou informaci, že žil a tvořil ve Francii na přelomu 19. a 20. století, ve stejné době jako dnes mnohem čtenější Zola, že zažil ideovou pouť od konzervatismu k marxismu (a nebudu na tomto místě rýpat do současných amerických republikánů, kteří podobnou pouť v opačném pořadí vykonávají právě teď, ne, ne, ne!), že napsal satiru o tučňácích, jakousi parodii k tehdejší francouzské společnosti. A tečka, dlouhé nic. Pak jsem se dostal k četbě Kunderových esejí, ve kterých často rozebírá své oblíbence, a v jedné z nich rozebíral jeden přední Franceho román – Bohové žíznějí (doporučuji v Atlantisu nedávno vydaný soubor „Zahradou těch, které mám rád“). Nu a proč se neinspirovat zrovna člověkem, ke kterému vzhlížíte s velkou úctou a respektem. Rozhodl jsem se, že si brzo nějaký Franceho román pořídím a přečtu.
Ani jsem netušil, že se tak stane v řádu dní, v antikvariátu jsem si našel pár jeho knih. Stály mezi deseti až dvaceti korunami, což je opravdu úsměvné, za jakou téměř symbolickou cenu se dá lovit (a díky bohu za to!). Musím říct, že mě Zločin S. B. velmi překvapil hned v několika ohledech: jednak je román neskutečně svižný a takový skoro až svěží, což jsem nečekal, dále je proložen nenápadným a milým humorem. Četlo se mi velmi pěkně, neměl jsem pocit, že procházím něco starého a zaprášeného, naopak, ten duch knihy mi připadá velmi současný. Bonnard je intelektuál, odtržený od reality současného, stejně jako je odtrženo spoustu lidí dnes i v každé jiné době, a kontakt s dneškem si nahrazuje prodléváním v minulosti. Když se pak rozhodne vytrhnout ze svého statického klidu a učinit dobro, zjistí, že ono dobro je soudobým systémem klasifikováno jako zločin. Asi tedy i tou umírněnou komičností, která je z této zápletky evidentní, byla kniha opravdu velmi příjemným zpestřením dvou mých čtecích večerů. Čímž chci velmi nenápadně apelovat na ostatní, že je vážně úžasné zkusit něco ne tolik známého nebo čteného. Nemusí to být France, může to být kdokoliv jiný. Ty nájezdy do (dobrého) antikvariátu mají své kouzlo.

5 09.10.2014

Myslím si, že Odcházení je nejlepší Havlova divadelní hra, řadím ji k nejlepším divadelním hrám, které jsem kdy četl a vůbec bych se nebál zařadit ji na piedestal her velikánů absurdního dramatu, po bok Ionesca, Albeeho, Becketta nebo Dürrenmatta, což je společnost, kam dramatik Václav Havel bez jakýchkoliv pochyb patří.

Přečetl jsem i souborné vydání všech Havlových her, takže oceňuji, jak nenápadně krásně a elegantně Havel svou literárně-uměleckou pouť završil, protože Odcházení je doslova prošpikováno odkazy ke hrám předešlým. Já bych to nazval jakýmsi „best of the best“, esence jeho díla. Jedna z her, jejíž divadelní adaptaci bych viděl moc rád.

6 09.10.2014

Na Vladaře samozřejmě nelze pohlížet očima člověka 21. století. To jen tak na okraj k poznámkám o tom, jak je to dílo plné krutosti (kteréžto poznámky jsou často jen z kontextu vytrhnuté útržky díla). Machiavelli si před půltisíciletím doslova zažongloval s dosavadními zvyklostmi, uspořádáními, institucemi, kterými byla svázána středověká Evropa, a na úsvitu novověku se pokusil o teoretický koncept zcela nového systému.
Vladař je jakýmsi vyvážením dvou extrémních nepravděpodobných pólů: extrémní morálnosti v prostředí naprosté amorálnosti a naopak. Machiavelli velmi dobře pochopil, že i toho největšího lidumila lid semele bez patřičné autority, v prostředí plném zla. A dobré vládnutí je tedy vlastně balancováním mezi těmito dvěma póly, dobrý vladař musí poznat pravidla, které ovládají politiku a společnost, a tyto poznatky následně aplikovat ve správě věcí veřejných. To je to geniální Machiavelliho podobenství se lvem a liškou. Panovník potřebuje moc, která je prostředkem k dosažení cíle. Musí být zdravě lstivý, silný i obávaný, protože tyto vlastnosti budí respekt (a tedy i stabilitu, obrovskou to metu v nestabilní středověké Evropě). Pokud absentuje reálná moc, vládne zemi slaboch, který není schopen zajistit kvalitu svému lidu. Jaká to pohroma před pěti sty léty, jaká to pohroma i dnes.

11 09.10.2014