Petrvs komentáře u knih

Moc pěkné. Z "čechovek" určitě nejvýživnější a nejdotaženější. Nevím, co napsat, něco mezi poezií, komiksem, výtvarným dílem... jo, napadá mě Šmídův slavný výraz: o čistých radostech života, i když těch radostí tam zase tolik není, spíše toužení... ale je to čisté, průzračně. Ano.

5 18.12.2014

Opět další návrat do dětství. Nevím, jestli je to nostalgií, ale tohle je pro mě pořád geniální povídková sbírka se správně lynchovskou atmosférou. Prostě ano.

1 17.12.2014

Tohle je prostě scifíčko mého dětství... teď znovuobjevené v bazárku, znovupřelouskané... a kupodivu mě stejně bavilo, jako když mně bylo osm. Je to hezky napsané, samozřejmě poněkud poplatné době (ostatně ta politická agitka v jinak pěkném technicko-fyzikálně-popularizačním doslovu je celkem na ublinkutí, resp. na chápavě pokleslý ret a ironicky povytažené obočí).

Jo. Má to pořád svoje kouzlo. A to je fajn :-)

5 15.12.2014

Bohužel (možná bohudík?) jsem nečetl knižní předlohu tohoto komiksu, takže jej budu brát prostě jen jak je. Nemůžu říct, že by mně stačilo ke štěstí, že je to extrémně civilní komiks, ale mám to hodně rád. Jsou tam zajímavé postřehy a zkratky a i když je to prakticky bezpříběhové a občas ta esence kverulantství hlavního hrdiny až irituje, tím koncem se to správně vyvážilo a polidštilo.

Takže jak asi patrno z výše řečeného - žádná pecka, ale milé a netypické dílko.

Zprvu jsem byl nadšen, ke konci trochu na rozpacích. Je tam spousta skvělých nápadů, ale úplně mně nesedlo tempo a ke konci už jsem se trochu ztrácel. Tedy mám určitý pocit překombinovanosti a současně i pocit určitého ochuzení z vyvrcholení zápletky, které se kolem mě přehnalo, ani nevím jak. Každopádně zajímavá dětská knížka, která má specifické kouzlo...

Velké zklamání. Jak už zde bylo trefně řečeno: mix povídek (a jedné novely) velmi různorodé kvality i data vzniku. Zklamání proto, že lepší z povídek už kdysi zveřejněny byly ve sbírkách Hodina děsu a Mrtví se někdy vracejí (znám je skoro nazpaměť; četl jsem je, když mně bylo 14 a bylo to mé první - a osudové - setkání se SK).

Z povídek, které jsem neznal, příjemně překvapila Opice a Babička (ta ovšem hlavně pro hold Lovecraftovi), něco do sebe měla i Balada o pružné kulce. Zbylé povídky považuju za nedodělanosti (Tygry a Kaina), špatné pokusy o SF (Jaunt a Plážový svět; zejména Jauntu je škoda, protože jeho velmi silný a děsivý potenciál zcela shazuje mizerné a nudné technické pozadí) nebo přímo za stejné redakční omyly jako bylo vydání Svědectví v původní nekrácené verzi (Paranoia, Owen a oba Mlékaři).

Zbytek knihy nijak kladně ani záporně příliš nezaujal a zřejmě se k němu v budoucnu nebudu vracet. Škoda, škoda. Mlhu si ponechám snad jen z bibliofilsko/sběratelských důvodů...(ovšem i tady mě možná malicherně irituje nesmyslně světlá obálka, která vedle ostatních paperbacků SK působí jako horčice na čokoládovém dortu).

Máte-li rádi SK a válí se vám v koutech knihovny stará vydání Hodiny a Mrtvých, Mlze se vyhněte. O nic nepřijdete.

2 09.08.2014

Pokud bych bral Žabí zámek "jen tak", byl bych nadšen. Alenkovitější než Alenka, velmi silný snový zážitek, ty snové přechody jsou naprosto trefné (trefnější už jen snad jen sám Sandman), vynikající ztvárnění dětských strachů a pocitů (strachu z trestu silnějším než podstoupení trestu samotného, společenská bezradnost, stres z nesrozumitelnosti, atd.), nechybí ani vynikající doslova katarze a ani tady mně nevadilo to, co by mnozí nazvali pedagogickým až moralizujícím přístupem...

...bohužel, Žabí zámek je očividně kniha dětská. A ačkoliv je v určitých pasážích naprosto trefná a závěr je zcela explicitní a přínosný, tak absurdita a symbolická náročnost některých obrazů mně připadá pro dětského čtenáře naprosto nestravitelná (a dovedu si představit, že pro citlivější v některých pasážích možná až nezamýšleně hororová). Snad tedy kniha dětská s nutným dospělým čtenářským průvodcem....?

Škoda. Ilustrace geniální, grafické stránka i překlad na jedničku, je to rozhodně netuctová výjimečná kniha, jen zamrzí určitá rozkročenost mezi dětským a dospělým čtenářem, která mně (na rozdíl třeba od Anny nebo Dívky s pomeranči) do svého vlastního poselství a věku těch, kterým je určeno, prostě nezapadá...

Ale jo. Mezi bachmanovkami rozhodně patří k těm lepším. A ač musím ocenit na Bachmana/Kinga nebývale vypointovanou a správně "natempovanou" koncovku, drobné, ale sympatické cameo a celkové pojetí a stylistiku.... dostavuje se typická rozporuplnost: na jednu stranu to není dlouhá kniha, na stranu druhou by jako povídka tahle novela dost možná fungovala líp. Na stranu čtvrtou, King dovede z jednoho nápadu uplést celý kus postavený jenom na něm, kdežto u Miévilla (který mě poslední dobou dost baví) je takový nápad pětkrát za jednu kapitolu - ovšem na stranu pátou, někdy ta vata se prostě u Kinga dobře čte (což na mimochodnou stranu šestou zase neplatí právě u zmíněného Miévilla). A teď se v tom vyznejme...

Kraken je trefným potvrzením pravdivosti rčení "méně je někdy více":

- MÉNĚ gejzírů tvůrfanty - Miéville bezesporu patří k neobyčejně obdařeným autorům fantastického žánru - z čeho by jiný měl látku na dvě tři knihy, to nacpe Miéville do prvních pěti kapitol. Ale čeho je moc... už v Perdido jsem měl pocit, že autor nápady vytahuje jako králíky z klobouku - je to efektní, ale časem už to může nudit, zvlášť, získá-li čtenář pocit, že je to jen grif na oko

- MÉNĚ stránek - Kraken by zasloužil trochu přistříhnout svá mnohostránková chapadla. Do půlky paráda, konec paráda, ale kolem šedesáti procent se dostavila určitá potřeba přeskakovat a brblat na temporytmus

- MÉNĚ lexikálního exhibování - hrátky s jazykem (ale no tak...) mám sice rád, ale pokud se musím během čtení beletrie několikrát koukat do slovníku cizích slov, mám pocit, že je něco špatně; zvlášť, neshledávám-li nutnost použití právě těchto - pro mě poněkud obskurních - výrazů jako je eschatologie, apostaze či exegeze...

- MÉNĚ point - nevím, odkud berou autoři pocit, že čím více point, tím více adidas, obzvlášť rušivě to působí, když jedou pointy sériově jedna za druhou a ta následující je vždy o fous šokantnější než její předchůdkyně. Ještě víc ruší, když hrdina dojde podivného "verbum ex machina", čímž dosti neelegantním způsobem popře drtivou část děje. Ono vůbec pointování, byť dramatické a čtivě podané, ve mě vzbuzuje určitou pachuť nečisté hry se čtenářem: buďto Miéville nevěděl, jak se ze všeho vyvléci, nebo jsem ho nepochopil, nebo popírá vlastní lagiku nebo je to nějaká vyšší hra se čtenářem na jakořto miliontá šestá variace na téma "kdo tu koho přechytračil"

- MÉNĚ mixování žánrů - Kraken mohl být skvělou lovecraftovkou poctou, novodobým pastišem. Ale bohužel není. Bere si jen slupku, několik kulis a rekvizit, u kterých je na první pohled poznat jejich jevištní provedení. Atmosféra příchodu prastarého, utajovaného kultu, rituálů, šílenství... ta se nedostavila, vše uvedené je považováno za normu, na které se dál staví. Žádná horrorová atmosféra zde není, celý román ze všeho nejvíc připomíná Gaimanovo Nikdykde (zjevná je inspirace panem Vandemarem a Croupem v postavách Gosse a Subbyho) s notnou dávkou okultního koncentrátu

...asi pro pro představu stačí. Napadá mě, čeho by naopak mohlo být více: prokreslení postav. Opět jsem měl dojem, že se k postavám Miéville chová svébytně přehlíživě: pouzí pěšáci v jeho záplavě imaginace, hybatelé z donucení, loutky, co se nedovedou vzepřít inkoustu...

Závěrem: pokud bych měl dojem, že Kraken nestojí za přečtení, nerozepisoval bych se o něm. Jen mně připadá škoda, že není lepší, protože potenciál na lepší verzi sebe sama v sobě rozhodně má. Trochu autocenzury, odvážnějšího redaktora a nesnažit se za každou cenu předvést na posezení sežrání řízku i s talířem, ubrusem a pinglem. A bude to ono... ;-)

Naprosto souhlasím s Tyraelem. Spolupráce Prattchet & Baxter nefunguje. Brambora sice zprvu pobavila (ovšem hlavně díky Portálu 2, odkud je celý nápad, mám ošklivý pocit, exkradený), časem mně to přišlo celé takové mírně přihlouplé a nehrající tak docela podle svých vlastních pravidel... Pořád jsem čekal na nějaký zvrat, odhalení, cokoliv... a ono to prostě celé vyčpělo do ztracena - a takové jsou i pocity z knihy. Nápad dobrý, ale nedomyšlený a nevyužitý, pokračování neláká...

Ale jo. Špatné to... úplně nebylo... ale na zadek jsem taky nesedl. Příliš lineární, příliš mnoho zbytečné akce. Pro mě jakožto preferujícího civilní či "gaimanovské/weird" komiksy to prostě příliš smrdí pláštíkem... dám ještě pekelnému chlapci šanci a zkusím další díl...

Trochu zklamání.

Po vynikajícím Pchjongjangu mám pocit, že jde Delise pořád mírně dolů, i když si kvalitu pořád drží. Kde dříve byla hravost a komplexnost, dnes čím dál víc nastupuje roztříštěnost, zjednodušenost, roztříštěnost, nevypointovanost, neobjektivita (viz komentář od Patricia) a pocit "promítání fotek z dovolené". Pokud tedy takto, tak zkrátit na polovic.

Kouzlo to pořád má, ale pokud příští kousek nebude výrazně lepší, nemá už mě další cestopis asi cenu...

1 12.02.2014

Já nevím. Přišlo mi to takové nevypsané, nedozrálé... Na jednu stranu obdiv autorovi za "coming out" a někdy až drásající otevřenost, na druhou stranu jsem měl hlavně v závěru pocit, že už neví (literárně vzato) co s tím už teď... Každopádně klobouk s palcem...

Abych si to usnadnil, budu psát komentář ke všem třem dílům současně.

I když vlastně... nějak nevím, odkud začít a kam dojít. Mám rád divné věci, mám rád horory. V jistém smyslu mám rád i japonce. Možná mně úplně nesedne manga? Celkově vzato mám pocit, že by ta kniha mohl být jen jedna, možná poněkud tučnější, ale zato konzistentnější, resp. bez zbytečných epizod. Dál mně asi vidí určitá explicita, která už je za čárou (z mého subjektivního pohledu). Lze samozřejmě namítnout, že taková manga prostě je... proto jsem také zmínil, že tato forma asi nebude přesně to pravé pro mě - já jsem asi spíš forma bábovková, prostě a jednoduše - méně viděného je někdy více nabojeného, sice ta poučka už zavání klišé, ale já to tak citím.

Takže to všechno jako ukázka možná a je fajn, že tu je... ale za mě stačí.

Budu už jen opakovat, co zde bylo již mnohými vyřčeno: naprostá klasika a povinnost pro příznivce žánru, lety prověřené skvosty, které ač mohou působit již nepatrně archaickým dojmem, pořád mají sílu staré dobré školy: především legendární Specialita šéfkuchaře a obě povídky od Bradburyho, spíše profláknutí než kdovíjak výjimeční Ptáci, výborný Démon a velmi znepokojující Letní hosté...

V porovnáními s modernějšími antologiemi mám bohužel trochu pocit, že k nim nemám tolik důvodů se vracet, na rozdíl od legendárního Korbaře, kterého jsem objevil již v dětství...

10 08.01.2014

Bez problémů pětihvězdičkový king, který prostě sednul. Na rozdíl od mnoha jiných kusů dobře vystavěná pointa, po celou dobu dynamické, hutné, jímavé... Není to ujeté jako prvotiny a není to tak píšerně učvaňhané jako poslední tlusté kingovky. Velmi zajímavě vykreslená podoba emzáků. Prostě mě to bavilo, byť to ve mě nezanechalo cosi hlubšího (mluvím spíš o emocích než o myšlenkách), jako třeba Temná věž nebo některé Kingovy povídky... přesto jedna z nejlepších knih žánru akčních SF.

4 07.01.2014

Stále platí, že jde o příjemně mrazivé horrorové (v tom nejlepším slova smyslu) příběhy pro mladší čtenáře, které nemusí úplně urazit ani dospělého - mě sice neuráží, leč v zásadě souhlasím s názorem LucieRej.

Oproti druhému a zejména prvnímu dílu poněkud slabší. Ilustrace sice tradičně skvělé, ale hlavní pojící kostra velmi průhledná a předvidatelná až banální už od samého počátku. Priestley si sice pořád drží slušnou kvalitu, ale pevně doufám, že další díl (na který se stále ještě těším) příjemně překvapí.

Těšil jsem se když už ne na pěkné nebo snad hlubokomyslné, tak aspoň "atmosferické" post-apo. Zde zmiňované srovnání s Orwellem pokulhává, místy jsem měl dojem, že se vyprávění posunulo do roviny "autoparodie"... Pár myšlenek se sice najde, rozjezd je poměrně poutavý, ale ve výsledku se brodíte bídně sepsanou slátaninou, kterou bohužel nejde ani brát jako zábavné kulhánkovské béčko.
Nebrat!

2 24.11.2013

V zásadě souhlas s JP: Psychedelická ujetost s několika zajímavými nápady a třemi hezkými scenériemi, která působí spíše dojmem skic sebraných a poskládaných bez celkové koncepce a aspoň náznaku narace nebo pojícího tématu. V dnešní době, kdy lze sehnat řádově hodnotnější grafické romány (např. od S. Tana), naprosto nemá šanci zaujmout.

Legenda nelegenda - tohle je mimo, hlavně asi z editorského hlediska...

20.11.2013

Sbírka "německých haiku" může působit jako kuchařka "Britských delikates", nebo "Italská pravidla slušného chování". Nicméně, ačkoliv se nejedná o haiku v tradiční formě, čtou se velmi příjemně a na veřejném scénickém čtení měla úspěch.