Petja komentáře u knih

Knihu jsem pořídila hned v předprodeji, protože každou Mornštajnovou musíme mít v knihovně. Z tématu jsem byla trochu rozpačitá, nemám moc ráda nerealistická témata, a toto naštěstí po 17. listopadu nenastalo. Kniha mne však překvapivě nadchla a pohltila, přečetla jsem ji za dva dny a pořád o ní přemýšlím. Opět skvělá práce!

17 21.07.2021

Knihu jsem pořídila na základě zdejších recenzí, ale moc mne nenadchla. Téma je jistě zajímavé, ale chtělo by to více propracovat, nechat dozrát, zestručnit. Místy je strašně patetická, že až člověk nechápe proč (některé pasáže Niny), některé prvky se často opakují (z hnědých zvlněných vlásků na ramena už mi ke konci tekla voda ze zubů), místy červená knihovna (nalila si rubínově červené víno), občas se najde i hrubka. Přesto je asi lépe napsaná než Podbrdské ženy. Možná dám autorce někdy ještě šanci, pořizovat ale již nebudu. Soukupová a Mornštajnová to prostě není.

2 21.07.2021

Skvělé komixy. Milovala jsem je v Reflexu a ráda jsem si je přečetla po letech znovu v knižní podobě. A teď na dovolené (při trati přes Ramzovou) jsem konečně zjistila, kde jsou Glucholazy. Sere pes!

21.07.2021

Popis obyčejného života jedné rodiny, kterou postupně rozvrátí stereotyp. Zdánlivě obyčejné, ale přesto hluboké. Má oblíbená Soukupová, jak ji známe :-)

9 13.03.2021

Další z mnoha generačních románů. Dobře se čte, ale kvalitu Mornštajnové nečekejte (tu jsem čekala já na základě zdejšího hodnocení). První polovina knihy má docela spád (při čtení o Mírkově matce jsem si hned objednala Alžbětu a Ninu), druhá se dost vleče, řada pasáží se opakuje (možná je to záměr, který má ještě více prohloubit depresivní prostředí a život) - popisky vlhka, zimy, oblaků, voníš domovem...., část o Janě je již jakási plochá, Johanka jaksi vytržená z kontextu. Kniha je dost silná, buď to chtělo příběh zredukovat, nebo postavy lépe propracovat. Stojí za přečtení, ale asi stačí půjčit v knihovně.

4 13.03.2021

Knížka, která má děti motivovat k denním činnostem. Vybrala jsem ji podle názvu, ale příběhy nejsou moc vtipné, spíše šroubované a nemají lehkost. Na konci kapitoly se mi vždycky ulevilo, že to máme za sebou.

07.09.2020

Běsa mne bavila více než Malinka, měla větší spád a asi se lépe četla i proto, že část postav jsem měla pod kůží již z Malinky. Pochopitelně jsem musela rychle vědět, jak to dopadne, takže jsem listovala dopředu, ale osudy byly natolik spletité, že mi to nepomohlo a musela jsem pokorně číst popořádku :-). Jinak se jedná o temný příběh dvojčat, po kterém se mi těžko usínalo a potom se mi o něm i zdálo. I přes tragické téma je příběh psán lehkou rukou. Velmi mne zaujalo líčení života v české vesnici na Ukrajině, originální je epilog ve formě Bělina deníku. Vzhledem k tomu, že na konci už člověk ví, jak to dopadlo, z poslední stránky vysloveně mrazí...v pondělí budou buchtičky se šodó.

3 07.05.2020

V zimě jsem se dočetla, že vedle mých oblíbených autorek Dvořákové, Soukupové a Mornštajnové existuje ještě Dita Táborská, která je s nimi srovnatelná, takže jsem si její dílo nemohla nechat ujít. Malinka mne moc bavila, přečetla jsem ji za pár dní a nemohla jsem se od ní odtrhnout, pochopitelně se mi o tom i zdálo. Kniha je dosti temná, osudy spletité, závěr, resp. jednotlivé epilogy zlomové a místy zdrcující. Vlastně toho nemůžu moc napsat, protože by to byl spoiler vedle spoileru. Rozhodně mne ale tři dny štvalo, že jsem se nedozvěděla, jak to tedy bylo s Malinčinou matkou. Pak jsem se naštěstí rozhoupala, pustila se do Běsy a ulevilo se mi :-).
Na Malince je podle mého názoru vidět, že je to prvotina - čte se dobře, střídání třetí a druhé osoby mne nijak neobtěžovalo, ale mohla být stručnější a děj by získal větší spád, např. popis porodu se příliš vlekl, neustálé popisy jejích Malčiných selhání se mi někdy zdály až přehnané (např. jak přišla na pohřeb opilá), a únavné a některé pasáže těžko uvěřitelné (třeba že by se sešla s Alicí na víno).
Celkově ale přidávám Táborskou mezi své oblíbené autory :-).

3 07.05.2020

Měla jsem dědka a už ho nemám....Dědinu jsem si začala přát hned, jak jsem viděla obrázek na přebalu. Po roce mé přání Ježíšek vyslyšel a mám ji doma. A je přesně taková, jak obrázek slibuje. Retro, tradiční, venkovská, prostě naše :-).
Běžný život na dědině, jeho strasti a slasti, jsou popsány očima členů několika rodin z dědiny. Každý vypravěč mluví trochu jiným nářečím, podle toho, jakou generaci reprezentuje (např. nářečí staré babičky je mnohem výraznější než u ženy jejího vnuka).
Knížka se dobře čte (což asi nemusí platit u toho, kdo čte raději ve spisovné češtině) a přesto, že jde o běžné problémy běžných lidí, moc mne bavila. Jediné, co by mne zajímalo, kde na Vysočině autorka vyrůstala, protože v nářečí je hodně prvků nářečí z Malé Hané.

9 15.01.2020

Prostě velmi stručná pohádka o malé mořské víle s puzzle. Obrázky jsou sice hezké, ale to je celé. Na trhu je spousta krásných knih a puzzle pro malé děti, takže nevidím důvod oba "žánry" spojovat. Nic, co by člověk potřeboval mít doma.

Řeklo by se obyčejný příběh čtyřicátníka - chirurga, který prožívá krizi středního věku: nerozumí si s manželkou, vytáčí ho patnáctiletý syn, dere ho tchán, najde si milenku a začíná (opět) hledat útěchu v alkoholu.
Celý příběh je ovšem vyprávěn jeho očima a to tak přesvědčivě, že jsem měla pocit, že všechno prožívám s ním. Zejm. když otevřel flašku a dal si první hlt, říkala jsem si "Zavři to, další si už nedávej!". U části, kdy mu zemřel otec, jsem se jen těžko bránila slzám (a to u knih skoro nikdy nebrečím). Hezké je, že přes všechny své karamboly stále myslí na to, aby ve vztahu k pacientovi všechno udělal správně, je ochoten pomoci kolegům, myslí na své děti a snaží se najít východisko ze své neutěšené situace.
Samotný příběh není originální, takových máme kolem sebe určitě spoustu, o to větší obdiv si ale zaslouží autorka, která nám ho dokázala podat přesvědčivě a čtivě tak, že ho prostě zhltnete.

13 12.01.2020

Nejen prostorové, ale i hýbací leporelo! Na jedné straně se maminka koza sklání k dětem a loučí se s nimi, na další se už zatažením záložky blíží k chaloupce vlk. Ve dveřích má jenom tlapu, ale povytažením záložky se objeví celý a dvouletá dcera křičí: "Pryč, zlej vlku, pryč!" Nejvíc se nám líbí stránka, kde se kozlátka různě poschovávají (do peřin, do kredence s nádobím, pod stůl) a vysloveně dojme ta, kdy maminka přijde z města, nikde nikdo, pláče, povytáhnete záložky a vyběhne za ní kozlátko :-). Na poslední stránce pak vlka můžete hodit za trest do studny! Parádní knížka, sběratelská klasika, určitě postupně pořídíme další pohádky.

3 12.01.2020

Krásné leporelo, které je nejen prostorové (tzv. pop-up kniha), ale i hýbací! Např. zatažením za záložku se otevřou dveře do tajemné věže nebo se princ přiblíží k princezně a políbí ji. Dcera miluje stránku, kde kuchařka míchá těsto v míse a kuchař se rozmachuje na kuchtíka, který upustil talíř. Nadčasová klasika pro všechny věkové kategorie!

2 12.01.2020

Zrušte povinnou četbu Jiráska a nahraďte ji Mengeleho děvčetem! Tuto knihu by si měl však přečíst úplně každý, nejen středoškoláci. Lehkým srozumitelným jazykem popisuje hrůzy, které museli Židé prožít (a často nepřežít) v koncentračních táborech za druhé světové války. Vzhledem k tomu, že se jedná o vzpomínky hlavní postavy a jedné z autorek, Violy Stern Fischerové, obsahuje kniha opravdu hrůzostrašné detaily o životě v lágrech, takže si je člověk může daleko lépe představit, než když se o nich obecně dozvídá jen v hodinách dějepisu (ať už jde o konkrétní Mengeleho pokusy, nebo o to, že chleba v Birkenau byl výlučně pilinový a že se spalo jen na hliněné zemi v řadách, ve kterých se člověk nemohl ani pohnout. Všechny hrůzy pak podtrhují autorčiny plesové šaty, které musela nosit místo pracovního mundúru). Velmi smutná je také informace, že ty, co přežili, zbývající společnost po válce nevybíravě vytěsnila. Osobní vzpomínky jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími materiály (např. identifikační karty autorky jako vězenkyně atd.)
V knize je dále velmi silný kontrast mezi autorčiným klidným idylickým životem před válkou, životem v ghettu a lágru za války a po ní. Po přečtení kapitoly o poválečném setkání s Arturem na nádraží a s Baby v restauraci si říkám, že se jedná o tak neuvěřitelné náhody, že autorčin osud byl snad předem nalinkován.
Musela to být neuvěřitelně silná žena, které patří nejen obdiv za to, že přežila a dokázala jít dál, ale i velké díky za to, že nám vše společně s druhou autorkou, Veronikou Homolovou Tóthovou, zprostředkovala, i když oživování takových vzpomínek pro ni muselo být velmi těžké.

11 30.12.2019

Krásná kniha, která dětem srozumitelně přibližuje vánoční zvyky. Nejvíce mne však zaujal nápad na oživovací stroj, takový jsem si před skoro 24 lety pořídila pro svého dědečka a pořád ho používám.

1 30.09.2019

Mary Poppinsovou jsem dostala k Vánocům asi ve druhé třídě, nikdy jsem však nedokázala přečíst víc než prvních pár kapitol. Když jsem na knížku narazila v katalogu doporučených knih pro děti, rozhodla jsem se jí dát ještě šanci. S dcerou jsme přečetly v zimě opět pár kapitol, pak asi dalších dvacet knih a na konci léta jsme se rozhodly ji dočíst. Nakonec se to povedlo, ale musím upřímně říct, že nechápu, odkud se bere obliba této knihy.
Děti jsou moc sympatické, kouzelné zápletky originální, ale Mary Poppinsová mi prostě není sympatická, rozhodně bych takovou chůvu nechtěla pro své děti (ačkoli na konci příběhu je postupně trochu mírnější, třeba v kapitole, kde hovoří s kosem o dvojčátkách).
Celkově jsem ráda, že to mám za sebou, a mladší dcera si ji bude muset asi přečíst sama. Vliv na moje smíšené pocity ale můžou mít i poněkud expresivní ilustrace mého staršího vydání.

3 17.09.2019

Pohádky jsou stručné (max. 3 stránky, některé mají třeba jen půl stránky), protože je tatínek během služebních cest vypráví každý večer po telefonu své holčičce, která bez pohádky od táty neusne. Příběhy jsou velmi originální, některé vtipné (např. Planeta pravdy O lidech z másla), některé jsou i smutné (např. O zedníkovi z Valtelliny), několikrát jsme musely číst např. o Paláci ze samé zmrzliny nebo o Paláci na rozbíjení.
Četla jsem je pětileté dcerce, ale myslím, že některé mají složitější pointu a jsou až pro školáky. Měli jsme ji půjčenou z knihovničky v léčebně, pokud na ni narazím v antikvariátu nebo v knihkupectví, pořídím ji domů.

3 17.09.2019

Na knížku o mouše Rudolfině a Helence, která nově vyšla v Baobab, jsme narazily v knihovně a hned jsme se jí ujaly. Začaly jsme číst včera večer, napadaly mne při tom myšlenky o poetice a realismu a chvalozpěv na chytrou mouchu, které pak zmíním v komentáři na Databázi knih.
Pětiletá dcera byla ale daleko přesnější a opravdovější - v 6.20 přišla do kuchyně a když jsem jí ke kakau nabízela pohádku na Déčku jako obvykle, prosebně řekla "Maminko, přečti mi, prosím tě, zase o té mouše Rudolfíně, mně to tak hrozně baví." Teď je večer a máme dočteno. Říkám, že knížku tedy vrátíme do knihovny a holčička jen toužebně povzdechne: "Maminko, nejradši bych to četla celé ještě jednou...". Tak si to, Ježíšku, prosím, zaznamenej! :-)

8 30.08.2019

Vombat Jirka je chudák, který musí sedět na nočníku a nesmí nic jiného dělat, dokud se mu nepovede bobek. Zajímalo by mne, co autorku inspirovalo zrovna k takovému "příběhu". Dvě hvězdičky dávám za vtipné ilustrace a poučení, že vombat je australské zvíře s hranatými bobky. Stačí vypůjčit z knihovny, není nutné pořizovat domů.

6 29.08.2019

I když jsem Petiškův fanoušek, Birlibána jsem objevila až v knihovně po předchozích majitelích našeho domu. Minulý týden jsme se do něj s dcerkou na dovolené pustily a už máme dočteno.
Birlibánovy příběhy jsou realistické, fantastické, poetické a poučné zároveň, některé kapitoly si dcerka "objednala" ještě podruhé od babičky. Sama jsem byla zvědavá, jak to celé dopadne. Dcerka zhodnotila, že Birlibán se jí líbil "moc, moc, moc, moc a moc".

5 29.08.2019