pet-kyval komentáře u knih

[080/11] (ebook) Ani jsem nedoufala, že by byl film nějak extrémně spřízněn s výše zmiňovanou knihou, ale spletla jsem se. Film jsem viděla… snad před rokem a i po takové době jsem při čtení knihy zřetelně vizuálně vnímala všechny ty scény, které až neuvěřitelně pasovaly do textu a které si dodnes pamatuji tak, jako bych je spatřila před hodinou. Herci byli vybráni skvěle, způsob jak byl film natočen jen podkresluje celkovou atmosféru a příběh samotný byl jednoduše uvěřitelný a díky lehké ironii a komičnosti naprosto odbourávající a povznášející nad danou situaci.

Neubránila jsem se několikrát smíchu nad slovíčkařením a nad absurdností chování. Uvědomovala jsem si ty rozdíly v nahlížení na svět. Chápala jsem ambiciózní a ctižádostivou Japonku a její důvody proč byla někdy tak neuvěřitelně zákeřná, ale nejspíše bych si to tak jasně neuvědomovala bez osobního nákresu praštěné Amélie.

Většina lidí by to vzdala. Většina lidí by rezignovala už po pár dnech a možná by si z toho nic nedělali. Jsem smířená s tím, že kultura nejvzdálenějších koutů Asie je prostě jiná, svá, izolovaná a že na zbytek světa je tam zakořeněno nahlížet s pohrdáním, stejně jako tady. Ale co s tím člověk nadělá? Je to prostě jiný svět a snad ani roky strávené v globalizaci to nezmění. Doufám, protože je na tom něco cizího a magického.

Obdivuji Amélii, že za to, že se chtěla stát opravdovou a uznávanou Japonkou, byla ochotna bojovat a naoko se nechat ponižovat. Do jisté míry ji to i znehodnocovalo v očích okolí, ale ona si svým šíleným způsobem dokázala uchovat čistou tvář a sebejistotu a tomu ani nezabránila ta nejnižší práce, která se dá pro ženu v kamenné firmě najít. Každopádně je zajímavé, jak funguje systém zaměstnání v Japonsku. Můžete tam dělat cokoli a záleží jen na tom, na jaké zaměstnanecké příčce stojíte. Jeden den třídíte papíry do složek v kartotéce a druhý máte vlastní kancelář s počítačem a je úplně jedno jakou máte vysokou školu. Hlavně když se pokoříte, dokážete projevit úctu a to, že jste nejnižší tvor na světě a pak teprve můžete růst a vykvést v sakurový květ.

7 08.08.2011

[077/11] (ebook) Opravdu nevím kde je zakopaný pes. Na ‘Morta‘ jsem neuvěřitelně spoléhala a výsledek? Trolí prd. Takže teď se rozhoduji, jestli číst další příběhy z tohoto těžce podivného světa a nebo to definitivně odvrhnout někam… někam… Sakra, děcka, já vám prostě asi nerozumím. Neumím se spokojit s takovým kýčem. Vždyť je to průměr jeden z nejprůměrovatějších. A to si nemyslím, že by byla chyba ve mně, protože britský humor mám ráda, černý humor, lidový,… zkrátka všechny druhy humoru, kromě toho vyloženě pitomého, určeného inteligenční spodině v podobě házení houby na tabuli.

Humor tam v žádném případě není. To ani náhodou. Snad lehce povznášející atmosféra, ale to je tak asi vše. Navíc… autor trošku střílí mimo s kombinací Zeměplochy a výrazy 20. – 21. století klasického světa. Je to tam jako pěst na oko. Smrť, který mě jediný zajímal, byl zastoupen nedostatečně a samotný Mort mě vůbec nedokázal bavit. Na to, na co se snažil najít řešení tři čtvrtiny knihy, na to jsem přišla už od zjištění, že existuje létající kůň a palác mimo dimenze a už vůbec jsem nepochopila tu prapodivnou scénku v magické univerzitě. Dosti zbabělé řešení jak přivolat Smrtě a vlastně je vůbec podivné, že čaroděj - dva tisíce let na odpočinku - nedostal žádný políček, i když tam kul takové prapodivné pikle. Prostě zvláštní, když vezmu v úvahu, že Smrť není zrovna druh ,,člověka", který se mazlí s kdekým (kromě koček).

Vlastně celá ta kniha je úplný nesmysl a to při tom zohledňuji ten fakt, že celá Zeměplocha je založena na absurdnu. Dokonce tam autorovi ujel takový menší/větší trapas s faktem, že duše po opuštění těla mají přijít o veškeré emoce, protože ty jsou spojeny s funkčností mozku. Takže jak to, že po skosení může nějaká duše křičet na Morta a jak to, že se mohou duše mrtvých králů mstít? Aha?! Trhlina jako ozónová díra.

Ne, nejsem spokojená ani za mák a už ani nevěřím, že někdy vůbec budu. A vím, že tu „sérii“ dočtu, protože už taková jsem. Takže nadávat budu nejspíš ještě mockrát.

6 05.08.2011

[078/11] No teda, teda. Na to, abych čučela do monitoru a četla si Ostravaka na webu jsem až příliš líná, ale takhle do křesla se to skvěle hodí. Dokonce mám takový pocit, že to psaní po vydání první knihy začal brát docela vážně a trošku zapracoval na stylizaci textu. Už to není buranský slang, ale humoristický lidový slang a to je teprve vtipné.

I když je text neustále doprovázen těmi protivnými a stále se opakujícími slovíčky, není to už tak zlé a autor si dokonce snad rozšířil slovní zásobu. Zapracoval a je z toho o hodně kvalitnější a vtipnější text u kterého jsem se nasmála hodně a ještě nahlas. Žádné nepatrné a trapné usmívání se v podvědomí, ale vyloženě řehot. Dokonce jsem byla i potěšená tím, že už tolik nechlastal a nebo o tom alespoň tak často nepsal a dokázal si zážitky zařídit i přirozeněji než s lihovou palicí.

Hodně jsem se nasmála, když si holil hlavu, pekl buchtu a nebo se roznesly zvěsti o rakovině. Druhá polovina knihy pak byla opět slabší, ale i tam jsem se párkrát zasmála. Trochu jsem měla tendence napsat tento komentář bez interpunkcí, pouze s háčky, ale nakonec jsem to neudělala, protože bych to stejně časem zase opravila.

Docela by mě zajímalo, jestli ho někdo na autogramiádě zaregistroval. Nejspíše asi ne a nebo si na něj prostě nikdo nevzpomene.

4 04.08.2011

[070/11] Tak to podle konce závěrečného dílu ‘Doby temna‘ vypadá, že autor ještě neskončil a bude vytvořena další trilogie. Ptám se proč? Proč, když vytěžená ruda tohoto tématu už dávno nemá hodnotu? Když neumí pracovat se svou vlastní látkou tak aby si to udrželo důstojnost a patřičnou úroveň a nestáhlo to celý příběh do hlubin Nicoty, neměl by pokračovat. Ať klidně začne něco nového, tématicky naprosto odlišného a třeba to uvede se stejnou nonšalantností, jako první tři knihy. Vůbec se tomu nebráním. Ale ať laskavě tuto škatulku běsů definitivně zamkne a zahodí klíč, protože tohle teda ne(!).

(019) Když jsi dobrý v tom, co děláš, projde ti i vražda.

Tak jak jsem předpokládala. Třetí díl se stal jen něčím nesmyslným. I když všechny tři knihy naznačují jakousi spojitost, není to spojitost dostačující a výsledné postupné shledání party chudáků, kteří na pomoc potřebují starou pětku, je opravdu k smíchu. V průběhu celé trilogie se navíc vyskytuje neuvěřitelné množství postav, které jsou neskutečně rychle zapomenuty a to převážně v druhé a první knize. Třeba taková Mary… Stará babka, ale svou povahou a schopnostmi bylinkářky by klidně všechny nadpozemské Sestry draků nové generace strčila do kapes. Nebo ti rytíři z katedrály, kteří se dokázali postavit na odpor a převzít moc. Těmto lidem se měla věnovat pozornost a ne sexbombám a drsňákům v latexových bombarďácích s barevnými pláštíky, kteří jsou z pohledu charakteristiky naprosto nemožní. Celý hypotetický potenciál byl tedy naprosto zahozen.

(059) ,,Svůj život máš v rukou jen ty sám."

Navíc, dlouho jsem se odrazovala od toho co teď napíšu, protože to nemám vůbec ráda, ale… autor prostě použil prvky z jiných děl britských celosvětově známých spisovatelů zaměřených na fantastiku a tím v mých očích definitivně poklesl. Dokonce i výjevy Mononoke Hime jsou zde k nalezení. Docela mě zarazilo i to, že stará pětice úplně zapomněla na Toma veršotepce. Jistě, nebyl vždycky charismatický a pravdu si často nechával jen pro sebe, ale nevedl je snad celou tu cestu a nepomáhal jim k rozvíjení se a ke sebezdokonalení? Nevděk. Holý nevděk a nebo na něj už autor sám dávno zapomněl. A co bohové? Nevadí mi ani tak přemorfování se v černé gobliny, ale proč jsou najednou tak nemožní a zatímco ti, kteří zůstali zlatí a dokonalí dokážou jich zabít stovky a tisíce, ti zlí se v milionech nechávají drtit na planinách, aniž by pořádně bojovali… Je to směšné… Je to zveličování heroismu a morálního vítězství dobra nad zlem spočívající v sebeobětováníse. Prostě kýčovitý hnus.

(059) ,,Nikdy nevěř nikomu, kdo je u moci."

Neodpustitelné pak je, že autor sám zapomíná na svá vlastní pravidla a přisuzuje magickým předmětům jiné vlastnosti, než jaké jim byly dány dříve. Pak tu máme podivné vyskytování se chlapce s Kouzlem přání, který se ve třetí knize vůbec neukáže a tak mi jednoduše uniká pointa jeho funkce. Proč tam vůbec byl a proč ho vůbec vytahoval na světlo světa?

(327) ,,Před zodpovědností se nedá uniknout."

V této sérii je až neuvěřitelné množství zbytečného a nesourodého, které drží pospolu jen lepidlo ve hřbetu vazby. Struktura děje je špatná. Rozvržení postav je špatné. Závěr je špatný. Jednotlivé propojení příběhů je špatné. Není tam žádné vysvětlení toho PROČ? a tak jestli se výsledku a pointy tohohle čehosi vůbec někdy někdo dopídí, bude mít opravdu hodně „hustou“ představivost.

2 04.08.2011

[076/11] Vypadá to, že se autorka bude jenom zlepšovat. Postupně postavy dotvoří do charakteristické geniality a zločiny se stanou ještě promyšlenější. Vypadá to tak a dokonce tomu i věřím, protože mě její detektivky čím dál tím více baví a zajímají. Že by další velká žena tohoto žánru?

Když nastal epilog a okolo Murdocha se rozpoutala jemně žárlivá slepičárna, neudržela jsem se potutelnému smíchu. Byl to ten druh zakončení, které navnadí čtenáře na další příběh ze života na nově zbudované policejní stanici a jednoho z prvních detektivů pracujících pro stát.

V případě, že budu srovnávat první a druhou knihu je vidět o něco více prostoru svěřeného seržantu Crabtreemu a daleko méně věnovanému bytné a jejímu manželovi. Objevují se první ženské postavy, které později budou válčit o hrdinovu pozornost a přízeň - někdy s větším, jindy s menším úspěchem. Trošku mě jen mrzí nepatrná zmínka o doktorce Ogdenové, ale to se snad v dalších knihách změní. Tedy snad… určitě.

Tentokrát jsem vyřešila zločiny tak na 80% procent. U druhé části bylo jakési tušení, ale neměla jsem dostatek vlastních důkazů, takže se úplně po rameni poplácat nemohu, ale i tak jsem navýsost spokojená. Kvalita textu je vysoká, dialogy jsou stručné, ale přitom naprosto efektivní a dostačující a sprosté výrazy nijak diskuze nenarušují. Máme možnost nahlédnout do detektivových myšlenek a i do myšlenek ostatních postav a přitom máme prostor si udělat i vlastní úsudek bez zbytečného mlžení. Je docela zajímavé pozorovat tak odlišné charakteristické projevy Murdocha literárního a toho televizního.

Prozatím si ale netroufám dát hvězdiček pět, protože mi tam stále chybí nějaké to hlubší kouzlo. I když si myslím, že to u žádné detektivky nenajdu a tak nebudu moci dát pět hvězd nikdy. I když… kdo ví?

3 30.07.2011

[075/11] Detektivky jsou u mě v poslední době neuvěřitelně aktuální na to, že jsem tento žánr nikdy příliš nevyhledávala. Ale asi jsem dospěla do bodu, kdy řešit papírové hádanky je zábava. U tohoto svazku jsem nic dech beroucího neočekávala. Vlastně jsem neočekávala vůbec nic. Prostě jsem si to přečetla. A hele, ono to nebylo vůbec špatné. Vlastně to bylo docela dobré, dokonce zábavné a místy vtipné s vcelku originálním a s až neuvěřitelně jednoduchým řešením.

Vadou je nejspíše nedostatečné odůvodnění toho, proč se to stalo. Motiv je až příliš jednoduchý na spletitost celého děje, který je postaven na stylu honičky kočky s myší. Myš utíká, utíká, utíká a kočka za ní, ale pak žárovka udělá blik a cvak a myš zmizí a vše se ukáže v novém světle.

Malá zbohatlická holka studující na soukromé škole je naprosto jedinečná úrovní své bystrosti a způsobem jakým dokáže okomentovat každé své další jednání, které vlastně v mnoha ohledech je postavené na hlavu, ale to vám celou dobu čtení nedochází, protože to přece dává smysl, i když to dohromady smysl nedává. Narazíte na pár vtipných prupovídek vycházejících z pouhopouhé neznalosti dítěte, ale o to vtipnější. Nebudete se smát, ale při čtení člověk může cítit jisté povznesení ducha a lehkost atmosféry i přes fakt, že se dítě stalo svědkem chladnokrevného mordu.

V jistém žánrovém směru je to originální a ten fakt, že to nestojí přímo na humoru, ale s lehkostí jím děj jen opravdu něžně prokládá, tomu dodává takovou dávku sympatie, že se jedná o příběh nadprůměrný, i když ne přímo nepostradatelný.

2 28.07.2011

[074/11] Docela jsem se té knížky i obávala. Ostravština mi nevadí, ale tak nějak jsem v podvědomí cítila, že to bude ztráta času, která přijde vtipná jen určité skupině lidí. Omlouvám se. Zasmála jsem se několikrát a nahlas. Ale žádný literární objev to rozhodně není a kdyby to autor nesepsal nic by se nestalo, protože takových zážitků má každý druhý kvanta, jen je nepíše hezky lidově. A právě a jedině ta lidovost tomu dodává ten opěvovaný šmrnc.

Psát si deník je do jisté míry velmi osobní záležitost a člověk se tam vyjadřuje tak, jak mu zobák narostl a snad právě proto mi autorův text připadá ve stylu velmi jednoduchého a ne zrovna bystrého člověka. Ovšem, jde o humor a kdo ví, jestli to není i trochu zkrášlené pro potěchu čtenáře. První půlku knihy jsem se docela i bavila, ale pak už kouzlo přestalo působit a já se jen těšila, až to celé zaklapnu a odškrtnu si další položku na předlouhém seznamu.

Hodně mi vadila malá slovní zásoba, která se neobešla bez neustálého opakování tuž, bo a nebo cyp v každé druhé větě, ale za to vulgarismy jsem přešla naprosto s klidem, protože to k hospodské literatuře prostě patří a navíc to text nijak nenarušovalo. Přála jsem autorovi/hrdinovi, že si vrznul, ale docela mi vadil ten prostý fakt, že nebýt chlastu, asi by neměl o čem psát, což je docela smutné a navíc nás to připravuje o výsledek noci s kuželkami a blonďatými sestřičkami u kulečníku, který se ztratil v nenávratno v opilecké mlze.

3 26.07.2011

[073/11] Seriál jsem si velmi oblíbila. Je zajímavé, že dobové detektivky mají většinou i kvalitní filmové a nebo seriálové zpracování a nemyslím si, že je to jen charismatickým vyšetřovatelem. Doba bez forenzní vědy byla a je pro nás inspirativní a řešit zločiny bylo a je daleko složitější. Člověk musí dát důraz na svou intuici a logický úsudek, což detektivky moderní doby vlastně nepotřebují. Na druhou stranu i zločiny 21. století mají něco do sebe a jejich pojetí je minimálně funkční v podobě jednoduchého odreagování se bez většího užívání šedých mozkových buněk.

Na jednu stranu jsem se na literárního Murdocha docela i těšila, na stranu druhou i obávala. Ve finále ale prohlašuji, že si to udrželo úroveň jak ve vizuální sféře tak v té, kde se nachází pouze lidská představivost. Docela jsem i ráda, že jsem nejdříve viděla seriál, protože bych si nejspíše přesně nedokázala představit vzezření kanadského města konce devatenáctého století.

Někdo nejspíše řekne, že co se doby týče, nejedná se o žádnou originalitu a jediné nové je snad jen a pouze prostředí. Je ovšem pravda, že to tak docela tradiční kostra není, protože literární Murdoch sice má svou pravou ruku, ale tento policista je ve většině textu neviditelný a mluví se o něm jen v minulém čase, kdy ho detektiv pověřil nějakým úkolem, který přinesl nové poznatky. Takovým maličkým rádcem je naopak manželský pár, u kterých hrdina bydlí a jejich funkci právě v seriálu převzal populární Crabtree alias Watson. Tím by se mohlo všem kdo viděli pouze hraného Mudrocha zdát, že je příběh daleko více stereotypní, než je doopravdy.

Ve výsledku je to myslím skvělá detektivka. Na vyústění vyšetřování jsem už dávno zapomněla, takže jsem si užila celý příběh tak jako bych se s ním seznamovala poprvé. Vraha jsem odhalila, ale nebylo to proto, že bych se rozpomenula, ale čistě z dedukce. Příběh je tedy napsán opravdu kvalitně a autorka vůbec nemá nutnost zapomínat sdělit jednotlivé indicie jen proto, aby si (jakože) zachovala tvář geniality a ze čtenáře udělala idiota a ještě se pokusila šokovat ,,neuvěřitelným“ závěrem. To prostě dělají jen autoři zbabělí a mezi ně paní Jennings nepatří.

2 25.07.2011

[068/11] (ebook) No, že by mě to přímo posadilo na zadek… Že by jsem se od přečtení rozhodla, že už nikdy nepustím počítač… Že by mě to vyneslo po literární stránce až do nebes… Ani jedno z toho se říci opravdu nedá. Tak nějak jsem očekávala, že je tento autor jedním z nejzdatnějších thrillerových spisovatelů moderního světa, ale jestli je tohle jedno z jeho nejlepších děl, konstatuji, že se jedná jen o druhořadého pisálka, jehož popularita je vystavěna na „fascinujících“ a ,,nepředvídatelných“ zvratech, které mají zamaskovat klasickou dějovou linii. Pro shrnutí mého názoru bych mohla citovat přímo z této knihy: ,,Myslel jsem, že to bude mít trochu větší šmrnc a šťávu.“

Kniha mě jednoznačně zklamala. Jedním z důvodů proč nečtu anotace je ten, že nerada znám první polovinu knihy, její děj a kdo je kdo. Stačí mi jednoslovné body a podle toho volím co chci číst. Takže když jsem si přečetla thriller/krimi a hackerství, zařadila jsem si knihu do seznamu a po přečtení musím říct, že to byla neuvěřitelně nudná záležitost. Dostala jsem se zhruba na 50. stranu a nad hlavou mi začal poletovat velký otazník v doprovodu pěti hvězdiček a z těch pěti byly dvě podřezané a naprosto vykuchané, že jim z huby tekl hvězdný prach a oči se jim podlily výtažkem z mléčné dráhy. Tohle, že je ten úžasný autor? Ta úžasná kniha? Text jsem na týden odložila v domnění, že na to jen nemám náladu.

Pocit se ale nezměnil. Nic víc, než průměrná ,,detektivka“ vystavěná na matení tím, že samotné postavy se neustále jen pletou a na zabijákovy, který propichuje ženy a děti a zezadu zbaběle muže. Navíc jeho motiv je nezajímavý a o tom, že by to byl člověk postrádající smysl pro hranici reality a virtuality jsem přesvědčená nebyla a nejsem. Tím pádem u mě autor ani zabodovat nemohl.

Navíc, hackerství bylo takové… chudé, vyobrazené jen v popisech různých úkonů, které prý ještě v mnoha případech jsou upraveny tak, aby vyhovovaly autorovi. Jediná světlá chvilička nastala, když se Gillette dostal do přímé virtuální konfrontace s Phatem a začal takový mini-souboj. Jinak je to vlastně o ničem. Podívejte se na jeden díl moderních amerických kriminálních seriálů s akčním skoro-koncem a máte tuto knihu. Navíc ukončení celého děje je tak neuvěřitelně zženštilé, až se mi chvíli zdálo, že to musela napsala žena. Což ovšem není diskriminace autorek, ale holý fakt, že ženy a muži píší jinak.

Celkově jsem tohoto autora odsunula až na druhou kolej, kde stojí zástupy těch, od kterých možná někdy ještě něco přečtu, ale nebude to mojí prioritou. Za rok dva dám nejspíš šanci ještě jednomu z jeho starších kousků, abych se definitivně ujistila, že o něco nepřicházím, ale tím myslím tohoto autora uzavřu. Pro mne ztráta času.

4 23.07.2011

[072/11] Pro mě ta kniha neměla sílu. Zamýšlený efekt sounáležitosti a vcítění se do postavy se nedostavil. Řekla bych, že to bylo tou strohostí textu a nedostatečným seznámením se s charaktery. Každému z nich byla věnována buďto zbytečná a nebo nedostatečná pasáž, přeskakovalo se z bezvýznamných příběhů naprosto nesouvisejících s hlavní linií na nedostatečné zmínky o tom podstatném.

(021) ,,Lidské tělo není uzpůsobeno na tolik let, kolik bychom mohli žít."

Psát na málo listů a vystihnout kompletní myšlenku je umění a tomu se tato kniha ani zdaleka nepřibližuje. Námět je zajímavý a souboj s církví mohl být pro čtenáře emočním zážitkem kdy by se proplétala nenávist s nadějí a povrchní láskou(?) k hrdince, ale text je natolik nedostačující, že to na mě působilo jen jako prvotní náčrt - skica, která pouze nalákala v úvodu, ale tím to tak asi skončilo.

(034) ,,Žádný blázen není pomatený, pokud člověk přistoupí na jeho názory."

Siervu jsem nepoznala, jejího otce jsem nepoznala a ani její matku. Nedokázala jsem se ani letmo přiblížit k pochopení jejich jednání a vztahů mezi sebou. Sdělení, že tam existuje nenávist prostě není dostačující a není to odůvodnění pro následující reakce. Není zde vedlejších postav v pravém slova smyslu, protože ty jsou předestírány jako důležité a stavěny na roveň těm hlavním a kdykoliv se stalo něco podstatného, a snad by se to dalo nazvat jako zvrat, splynulo to s okolní vatou a to bez větších následků na soudružnost textu, z čehož vyplývá ta celková nepodstatnost.

(053) Nevíra vydrží mnohem více než víra, poněvadž smysly jí dávají za pravdu.

Hodnotím tuto knihu podprůměrně hlavně za nedodělanost a neúplnost, která je nesmyslně nahrazována nepodstatným. Nedokázala ve mně vzbudit žádné emoce a když byl nad postavami vynesen definitivní ortel, bylo mi to jedno. Určitě si od autora míním přečíst něco více a rozhodně ho nezavrhuji, protože styl psaní mi nevadil a po logické stránce mi tam také nic nechybělo, ale na plnohodnotnou knihu to nemá úroveň.

(091) ,,Nepřipusť, abych na tebe zapomněl."

4 21.07.2011

[071/11] Povídky mě nikdy příliš nefascinovaly. Jsou na mne až moc krátké. Ani klasikům jsem do “nedávné“ doby nevěnovala mnoho pozornosti, ale to se změnilo, když jsem do rukou dostala ‘Mrtvé duše‘. Od té doby mám klasiky v patřičné úctě a je pravda, že i když se mi něco nelíbilo a zde bych to ohodnotila i na jednu nebo dvě hvězdičky, měly ty knihy tu lidovou hodnotu. Toho národního ducha. A je úplně jedno o jaký národ se jednalo. Možná, že právě ti, kdo psali o svém domově se tak zachovali pro další generace.

Jan Drda zpracoval téma okupace a diskriminace v některých povídkách opravdu silně. Nebyly to všechny, ale valná většina si zaslouží opravdu vysoké hodnocení a to i přes to, že jsem byla na začátku docela dost skeptická. Přiznávám.

Nejvíce mě zaujaly kousky ‘Včelař‘, ‘Vyšší princip‘ a ‘Pancéřová pěst‘. Přidat k tomu ještě ‘Hlídače dynamitu‘, byl by to celý výčet povídek od Drdy, které nám byly v hodinách češtiny na střední škole s láskou předčítány od milované paní profesorky. Samotná ‘Němá barikáda‘ není ničím výjimečným, ale to nejspíše žádná z povídek. To velké kouzlo spočívá v surovosti té doby, lehkosti jazyka a v naší osobní hrdosti zaměřené na naše předky, kteří v té době nepředstavitelně trpěli, ale hodně z nich se nebálo pro tuto zemi prolít vlastní krev. Myslím si, že jsme hrdý národ, a tyto texty to směle dokazují, jen na to poslední dobou tak nějak zapomínáme.

Jediné, co mi vrtá hlavou, je závěr ‘Vyššího principu‘, protože by se dal vyložit dvojím způsobem. Byla v očích dětí národní hrdost a nebo touha zabít zrádce?

3 17.07.2011

[069/11] Jeden ze svazků, který milovníky poevropštěných Indiánů rozhodně neurazí. Ten kdo má rád divokou Ameriku podobně vykreslenou jako v příbězích o Vinnetouovi, určitě dobrodružstvím čtyř hochů nepohrdne.

Není to naivní čtení, ale naopak docela realistické. Tam kde každý kýčovitější autor strká vlka a nebo alespoň křížence, docela dobře obstojí i obyčejný divoký pes. Tam kde střílí opakovačky si vystačí s lukem a když už vám někdo vrazí pěstí, odpovídá to výsledku a časem se vám vyjeví nějaká ta modřina či podlitina. Když někdo zemře násilnou smrtí, není to bráno jako surový a nebo sadistický čin a při tom se ani nezachází do emocionální stránky, aby některý z hrdinů plakal nad tělem mrtvým jeho vlastním přičiněním. Smrt je brána jednotně a nezáleží na tom, jestli zemře člověk a nebo jiný živočich.

Jazyk je tak akorát přiměřený zvolenému žánru. Nic nepůsobí kýčovitě nebo lacině a hrdinové se chovají úměrně k nastalým situacím. Nejsou zde navymýšleny hloupé zvraty a štěstí a smůla postupují ruku v ruce. Jednou vede ten a jindy onen.

Na jednu stranu je docela zvláštní a obdivuhodné kolik toho naši předkové museli prožít, aby se jejich potomci dostali až tam kde jsou teď. V porovnání s dnešním světem se náš život jeví tak směšný. Je tenkrát zabíjelo takřka všechno a dnes? Dnes nás zabíjí stohy zbytečného papírování a živelné katastrofy a nejnebezpečnějším zvířetem se pro nás stal člověk sám a na těsné druhé příčce se drží moskyti. Teď už chápu, proč neustále všichni brečí nad svým údělem… Páni, my jsme ale chudáci. Asi bych měla začít brečet taky.

2 15.07.2011

[067/11] Přesně tak jako to prvních třicet stran vypadalo docela nadějně, stejně zbytek knihy působil beznadějně. Caitlin, žena, která se mohla celou knihu vyvíjet a ukázat tak světu, že Mark Chadbour není jen další vystřílená brokovnice a do starého železa rozhodně nepatří, to nedokázala. Je jí věnována celá kniha a při tom je děj natolik rychlý, že vývoj, který je na posledních stranách předestírán, je falešný jako pětník. Ta žena prostě neměla čas na to aby se stala tou superhrdinkout za kterou je tu vydávána.

(229) ,,Když dojde na lámání chleba, jsi odkázaný jenom sám na sebe. Nikdo jiný se o tebe nepostará.“

Kniha jako celek je… přehuštěná. Autor ze svého světa bohů ždímal a ždímal a ždímal, až pramen vysušil a šťáva zhoustla tak, že třetí díl (troufám si odhadnout) bude jen výkřik do prázdna. Místy to na mě působilo jako ta kvanta amerických fantasy filmů, kde efekty převyšují vše: inteligenci, nadhled, případný humor a logiku.

(115) ,,Moudrost se nezískává jen léty. Můžete k ní dospět zkušenostmi, tragédií…“

Tak nějak jsem doufala, že se hrdinka potká se svými dračími druhy, ale ne. Celou tu dobu putuje “sama“ a o nikoho ze své generace bratrů a sester draků ani nezavadí. Ptám se proč? V případě, že se potkají až v posledním tažení, bude to postrádat naprostý efekt, protože ti lidé se neznají. Nemohou k sobě získat důvěru a nemohou si věřit. Nebudou synchronizovaní. Navíc jim stále chybí dva členové (pokud se něco zázračného nevyklube z Mary), takže mám takové tušení, že poslední díl se bude věnovat zbylým dvěma a tím pádem nezbude prostor na společné poslání a celá pointa jejich společenství naprosto ztratí smysl. Pokud chtěl autor vytvořit další trilogii a při tom použít jiné dějové schéma, měl ho více promyslet, protože tohle je… =ˇ%-§° … na zabití. Navíc spolu svazky dějově nesouvisí.

(300) ,,Všichni jsme zodpovědní za svoje činy. Nemůžeme za ně obviňovat někoho jiného.“

(285) ,,Někdy když vykonáš nějaký čin, začne žít vlastním životem.“

Mám takové tušení, že ten kdo se nevěnoval už předešlé sérii, bude navíc v reáliích plavat. Co a jak a proč a co za to… Nejsou tu žádná lehká vysvětlení a u příšerek zjevujících se v předešlých knihách se popisy také víceméně vypouští. Mám z ‘Doby temna‘ zkrátka a dobře divný pocit. Je to tak prázdné a bezduché, navíc bez nápadu a autor jen vykrádá sám sebe, aniž by svůj starý svět trochu více rozvíjel a oživoval. A co ta hlavní hrůzypaní? Nicota? Pche…

(340) ,,Proč se kvůli tomu trápit? Kdybych si dělal hlavu z toho, že umřu, nikdy bych si život neužil.“

2 14.07.2011

[012/11] Konečně. Půl roku zamnou a s velkým uspokojením knihu zavírám. Nečetla jsem to dlouho proto, protože by to číst nešlo, ale proto, protože vlastním jakousi nevraživou averzi vůči knihám rozsahem nad 600 stran. Je to zvláštní, ale kdyby to bylo rozděleno do více svazků, měla bych to přečteno už dávno. Místo toho mi to trvalo až neuvěřitelně dlouho.

(490) Opravdu statečný je ten, kdo má rád život a váží si ho jako pokladu, který, když ho jednou ztratí, nemůže už nikdy získat zpět.

Musaši se stal japonskou legendou. Byl, je a bude člověkem, který se bude vždy v jistých sférách kultury předestírat jako vzor. Za to, že jsem se dostala k tomuto hrdinovi vděčím jen skvělým hereckým výkonům Toshirôa Mifuneho, který mě svým uměním v mnoha filmech (nejen od Akiri Kurosawi) natolik ohromil, že když jsem v trafikách konečně zahlédla slibovanou trilogii o tomto slavném bojovníkovi, musela jsem ji mít. Filmy jsem zatím neviděla, protože jsem chtěla nejdříve přečíst knihu, ale myslím, že to bude jen skvělé dokreslení plynulosti bojových scén v obraze.

(088) A proto pravil:
,,Proto ten, kdo zná umění války,
ve svých pohybech nezaváhá.
Útočí a nikdy nebývá v úzkých.
Kdo zná nepřítele a zná i sebe,
vyhrává a nehrozí mu nic.
Kdo zná nebe a zná zemi,
vyhrává nade všemi.“


Kniha je to vynikající. Nedokáže nudit ani na chvíli. Možná je to i tím, že i když se příběh zaměřuje pouze na jednu postavu, v jeho životě hrála důležitou roli spousta jiných lidí, kteří pomáhali (ne)vědomě formovat jeho osobnost. Jistě, v textu je Musaši v mnoha ohledech idealizován tak, aby vyhovoval autorovi, ale nic to nemění na faktu, že to musel být skvělý válečník, který se učil ze svých chyb a snažil se být dobrým člověkem, jakým jen samuraj může být.

(337) ,,Poutník, který nemá žádné ideály, který není vděčný za svou nezávislost, ten není ničím než pouhým žebrákem.“

Mírně absurdním se stala pouze jeho láska, Ocú. Ta dívka mi někdy připadala tak hloupá a i když jí svět nadělil galeje, stejně byla tou neuvěřitelně naivní husičkou Ocú. Občas mi připadala naprosto úžasná, snad až éterická, když na koni projížděla krajinou a hrála na flétnu, ale jindy, hlavně, když ji někdo pronásledoval, byla jeden velký kus dubového špalku. Na druhou stranu postavy, které měly vyvolat nenávist, to dokázaly. Bábi, její syn, Akemi, matka Akemi… Je až s podivem, že mě dokázaly vyvést z míry spíše postavy ubohých vesničanů, než samotní „zlí“ samurajové, kteří neustále někoho unáší, mučí, lynčují, okrádají, znásilňují,… No, co si budeme povídat? Prostě typičtí hnusní muži z románů a filmů (nebo reality(?) ).

(627) ,,Mrsknu s tebou tamhle o ten kámen. Budeš mrtvej. Vzdáváš se?“
,,Ne!“
,,Ty jsi ale paličatej! Copak nevidíš, žes prohrál?“
,,Dokud jsem naživu, tak ne! Uvidíte. Nakonec vyhraju.“
,,A jak to chceš udělat?“
,,Budu trénovat!“
,,I kdybys cvičil deset let, dopadne to stejně.“
,,Jo, ale vy jste mnohem starší než já. Umřete první.“
,,Hm.“
,,A až vás daj do rakve, tak vás praštím a konečně vyhraju!“

7 12.07.2011

[066/11] (ebook) Po dočtení první kapitoly, která mi mimochodem později připadala spíše jako samostatně stojící povídka, jsem se zklamáním usoudila, že to na pět hvězd nebude. Snad čtyři. Příliš hluchých míst, příliš prázdných a nic neříkajících slov o ničem, co se jen jako souvislost s textem tváří a ten stereotypní děj… Po divokém, krvavém, sadistickém a naprosto brutálním sexu to šlo s originalitou do háje. Vlastně ten nevázaný popis soulože s nymfomansko-sukubistickou královnou byl to jediné originální z celého svazku. Samé klišé a i v rámci pod-žánru se nejedná o kdovíjaký skvost.

(EB str.: 293) „Odkdy se vyznáš v upírské psychologii? Jsi kůň.“
„Jsem bionický konstrukt kobyly a stále studuji.“

Silně mi vadila ta přemrštěná snaha autora vnutit čtenáři vtipy. Sám na ně upozorňoval, sám je zveličoval a sám je tím zabil. Nesmála jsem se, nebavila a jen dál posouvala jednu elektronickou stránku za druhou. Souboje byly stále stejné. Střílet, střílet, střílet, sem tam upadnout na zem a střílet a střílet a střílet a když C. R. konečně udělal salto (nebo kotoul?) vzad, byl to vrchol(!) jeho hybnostní geniality.

Také ta jeho nesmrtelnost… V každé kapitole/povídce nastane v první třetině pasáž, kdy si hrdina udělá jedním nesobeckým (i když třeba neupřímným) gestem spojence a ten mu v krizi zachrání doslova prdel tím, že mu poslepuje chybějící kousky. Takže když ho někdo rozseká, nebojte se o něho. Vždy se najde dobrá duše, šlapka a nebo usmrkanec, co mu tu ruku přinesou málem v hubě třeba z Hádova budoáru jen pro to jeho krásné mechanické očičko. A co se oblečení po rozsekání týče, klídek, on má dost štupovacích nití a i ty nejprťavější kousky si dokáže sešít tak, aby vypadaly zase jako ten jeho starý dobrý ohoz. Zbraně se mu vrací, jako by to byly bumerangy a amulety nepoztrácí ani potom, co mu useknou hlavu od krku a následně krk od těla.

(EB str.: 288) Velmi usilovně jsem se bránil tomu, aby o mně kolovaly jakékoliv pověsti. Zdálo se však, že množství nábojů nutné k dosažení absolutního inkognita je nekonečné.

Navíc je to vcelku prolhaný bastard a i když se postupem času začne tvářit jak ho některé věci rmoutí a trápí, nakonec to vždy vyargumentuje tím, že už dělal horší věci a div si nezačne spokojeně pískat, když přešlapuje hranici dalšího z jeho stejnorodých příběhů, ve kterých vás vůbec nic nemůže překvapit a spíše to člověk bere tak jak to přichází, aniž by se nad tím pozastavoval. Raději nad tím moc nedumat… Kdo by takové parchanty nemiloval, že?

5 09.07.2011

[061/11] (ebook) SPOILERY No, páni… Nevím, jestli bych se teď neměla začít bušit do prsou a radostně si poplácávat po ramenou, ale… no, páni… S. Meyer se u mne vytáhla na průměr! Nebesa se chvějí pod náporem kopyt apokalyptických jezdců a peklo se propadá do zemského jádra, ale ano, tato žena bez sebemenší znalosti kvalitní slovní zásoby to dokázala!

Čím to? První kniha/část mě utvrdila v přesvědčení, že to bude na stejné vlně jako všechny předchozí díly. Kýčovitá svatba. Vzdychání hrdinky nad tím jak je ošklivá. Hysterický vlkodlak. Podivné dohadování o tom, kam je povedou kroky na svatební cestě, když by bylo tak jednoduché si alespoň přibližnou cestu zjistit telefonátem na aerolinky, protože pochybuji, že z toho letiště v určitou hodinu odlétají kvanta letounů… Brutální sex, o kterém se dočtete jen to, že proběhl a podivná uklízečka, která ví všechno o satanistických nemrtvých, zplozencích ďábla... Byl to prostě hnus.

Druhá část mě nejdříve naštvala tím, že věnovala veškerou pozornost tomu kňučícímu Jacobovi. Jistě, ono by bylo složité mlet sto stran o nafouklém břiše a válení se na pohovce, ale číst jeho emoční výkyvy byla někdy také muka. Postupně se ale text měnil a tak jak se mi to před tím číst nechtělo, docela mě to i zaujalo. Proč? Protože tam nebyl čas na vrkání a cukrování. Nebyl tam prostor pro vášnivé líbání a pozdější zarážení se a vzlykání, jak to nesmí zajít dál… Jistě, najdou se tam blbosti, jako s problematičností stravy pro poloupíra… Ten paradox, že stovky let staří krvechtivci přemýšlí rychlostí slimáka lezoucího z bodu A do bodu B. Díky bohu, že se zde alespoň omezily ty laciné rozhovory plné hloupých frází, které vždy knihu ještě více shazovaly. Vrcholem se stal Jacob, když při trhání šatů na krvácející Belle v agónii myslí na to, jak ji vždy chtěl vidět nahou. Úchyl…

A pak ta třetí kniha, kdy se vše konečně začalo hýbat, omezení postav padla a autorka dosáhla na ten svůj vytoužený průměr. Není to hvězdné nebe, ale z pekel se vydrápala alespoň do mokřadů parku Yellowstone. Konečně jednou začmuchala nosíkem ve světě průměrně a normálně myslících lidí a kdo ví, třeba se tam někdy ještě podívá. Každopádně tam je vidět jistý posun, ale ruku na srdce, po třech knihách je to hodně pomalý posun. Nejspíše doma nemá nikoho, kdo by ji vyplísnil za absurdnosti a to je špatně… To je prostě špatně…

5 04.07.2011

[065/11] Hrozně mě tenkrát naštvalo, když naše češtinářka prozradila konec tohoto příběhu. Byla (je) úžasná učitelka, ale právě u této knihy se totálně sekla, neudržela se a vše vyzradila. Je to svazek útlý a jeden z toho mála, který zase a znovu dokazuje, že skvělé dílo nepotřebuje mnoho slov a bude nadčasové celá desetiletí - dej bože staletí. A i když jsem konec vlastně znala, stejně jsem byla příjemně překvapena a finále se ukázalo i přes jakousi svoji zvrhlost, nejlepším řešením pro uzavření tohoto příběhu.

(044) ,,Aby byl člověk hodnej, na to nepotřebuje bůhvíjakou hlavu. Tak se mi někdy zdá, jako by ty dvě věci ani nešly dohromady. "

Když se to vezme kolem a kolem, není to nijak originální a kdyby nebylo toho fantastického závěru, nejspíše by po knize nikdo ani nevzdechl. Ale osud jednoho “blbce“ je pro čtoucího člověka natolik neznámý a cizí, že to už z tohoto principu musí lákat. Život je zde vyobrazen s jistou dávkou surovosti a hořkosti plynoucí z faktu, že i když se někdy opravdu člověk snaží zlepšovat svůj svět a nebo svět někoho bližního, někdy to nejde dělat donekonečna. A není to ani tak o vzdávání se a podrobování osudu, jako spíše rezignace na holý fakt, že někdy to tak prostě má být.

Věřím tomu, že se celou tu dobu, kdy spolu dva naprosto odlišní muži putovali, George snažil seč mohl. Věřím tomu, že cítil úzkost pokaždé, když se Lennie zmýlil a nebo něco provedl. A věřím tomu, že mezi nimi bylo pouto takřka bratrské. I přes svoji strohost je to úžasné dílo, plné “chlapských“ emocí a jakéhosi psychologického boje se smrtí.

Jsem toho názoru, že je to právě jedna z těch knih “staré autorské školy“, která má šanci přivést další generace ke klasické americké literatuře.

14 03.07.2011

[064/11] Znám se s touto knihou už skoro sedm let. Četla jsem ji minimálně čtyřikrát. A stále ji nechápu. Nerozumím tomu textu tak, jak byl myšlen a stále se k němu vracím, protože doufám, že tu záhadu rozluštím. Možná tam žádná není a jsem jen paranoidní, ale nevzdávám se. Není to tedy rest v pravém slova smyslu, protože u mě dočtena byla, ale je v ní jakási propast, která mě ne a ne uspokojit, abych knihu nechala ležet a už ji nikdy nevytahovala.

(011)
,,Zachraň mě!"
,,Před čím, proboha?"
,,Před smrtí."
,,Před tou se nikdo nezachrání, Constance."
,,Neříkej to! Nepřišla jsem zemřít. Jsem tu, prokrista, abych žila věčně!"
,,To je jen modlitba, Constance, ne skutečnost."

Constance je podivná divoženka. Henry je slepec, který není slepý. Vůbec všechny postavy jsou v jakémsi slova smyslu praštění podivíni. A celková atmosféra je tak… dusivá, ale přitom nedokáže vzbudit hrůzu. Je to prostě divný text.

Chápu dějové posloupnosti. Chápu o čem to je. Ale nerozumím tomu proč… Proč byla kniha napsána? Není to jen obyčejný příběh plný klišé. Má to svou originalitu, svou zvrácenou stránku. Zabíjení identity. Zabíjení jiných já. Zabíjení minulosti. Je to snad polemika autora v pokročilém věku nad smrtí, na kterou by si mohl snad i sáhnout. Pro Bradburyho je už nejspíš hmatatelná. Nechci přivolávat nic špatného, ale je to tak.

(113)
,,Noviny ho zabily."
,,To kritika dělává."
,,Ne. Spadly na něho tuny starých novin."
,,Tak nebo onak zabíjejí."

S každým dalším rokem se blížím odhalení smyslu mého soukromého nesmyslného boje s touto knihou. A třeba ho někdy i vyhraji. Kdo ví…? Každopádně ten boj je nejspíše opravdu jen a pouze můj a nikdo další ho tam nevidí. Ať žije fantasmagorie.

(022) Prach se sype z křídel hřbitovních andělů.

5 01.07.2011

[063/11] U soudce Ti moc variant finále není. Většinou skončí u soudní stolice a jen sem tam se zločinec odhalí sám soudcovým popíchnutím, protože slovutný Ti nemá žádný přímý důkaz. No ale co, i takový způsob odhalení zločinu se přeci počítá, když za to vrah, zloděj a nebo násilník zaplatí.

Tyhle detektivky z Číny mají něco do sebe, protože vraždy jsou svým způsobem přirozené, nikdo se neschovává zbaběle za volant auta a nebo nevynalézá nové jedy. Je to ze života… uškrtit, utopit, ale hlavně propíchnout a nebo podříznout. Žádné směšné čmárání vzkazů krví po zdech, jaký je detektiv hlupák. Intriky, korupce, úplatky, nevěra, špionáž, hamižnost,… prostě klasika, jak má být.

Četla jsem od van Gulika příběhů se soudcem Ti několik a vždy dovedu ocenit ohleduplnost ke čtenáři. Nechává každému náskok, aby o dostačující krok napřed zvládal sám dedukovat a samotným soudcem se v řešení nechal (někdy špatně) utvrzovat a nebo své teorie vyvracet.

Svazek ‘Básníci a vražda‘ obsahuje i několik básní klasické asijské stylizace, ale protože jsem nikdy nic o jejich čtení nevyhledávala, dodnes neumím postřehnout jejich povrchní - a už vůbec ne hlubší, význam. Poezii ovšem neholduji, takže tato neznalost mě trápí jen a pouze pokud verše zastupují funkci nevysvětleného doplňku.

5 27.06.2011

[062/11] Je zajímavé, jak může sepsaný život jednoho zvířete nadchnout člověka. O to zajímavější je fakt, že takový příběh bývá často protknut činností lidstva a o pánu tvorstva se ještě ke všemu mluví ve zlém a nebo alespoň ne zrovna lichotivě. A co se příběhů ze západních končin týká, tamní muži honící si svá ega týráním zvířat jsou prostě hovada a zasloužili by si rolničky uřezat… Ale co, no, tak to je co lidstvo lidstvem jest.

Co oceňuji na této knize nejvíc, je neuvěřitelná dovednost autora plynulého přechodu z postavy na postavu. Aniž by následovala jakákoliv pauza. Jeden odstavec se díváte pohledem Kazana a v druhém zase očima jednoho z jeho pánů. Dennodenní lopota polodivokého predátora je vykreslena s citem a při tom nezabíhá do nežádoucích detailů, ve kterých by se autor mohl dopustit nepatřičných chyb. Trošku mě jen mrzí poněkud chudá slovní zásoba, která disponuje jen malým slovníčkem určeným pro zvířata. Nejvíce pak na mě zapůsobila kapitola věnovaná jen a pouze Šedce. Je v ní zachována neuvěřitelná hloubka a citlivost pisatele.

Kniha splnila všechna má očekávání, což se moč často neděje, a o to větší úspěch to byl, že příběh je více méně všeobecně profláknutý. Když se práce umí, není prostě co vytýkat.

8 25.06.2011