pet-kyval komentáře u knih

[025/12] V žádném případě se nedá říci, že by filmové zpracování dělalo své literární předloze ostudu. Scénář se drží striktně předlohy, na čemž má samozřejmě lví podíl sám autor, který byl do postu scénáristy pasován. Možná si to vydupal skrze smlouvu, aby jeho příběh nebyl poslán do pekel a možná to celé byl nápad samotného zájemce o natočení filmu. Tak či onak, ve výsledku jsou produkty naprosto rovnocennými partnery.

V poměru film kontra kniha je silná podobnost většinou právě to, co divák očekává, pokud byl seznámen s předlohou. Když se na to ale podívám obráceným pohledem, jsem mírně zklamaná. Snad jsem očekávala větší rozbor situací, více myšlenek. Ne, že by tam toho bylo málo, ale ať jsem dělala co chtěla, postrádala jsem TEN literární šmak, který mají jen ty nejlepší knihy. Něco, co vás dokáže posadit na zadek údivem, obdivem či smíchem.

Co mě potěšilo nejvíce, tak humorné pasáže, kterým jsem se smála i při četbě. Nebyl to takový ten smích, který člověk vyloudí z úst v případě, kdy vyslechne dobrý vtip. Byl to smích potutelný, takový, který používáme, když se stane něco nečekaného a zcela situačního. Na druhou stranu jsem ale, když jsem se dostala za polovinu, neměla chuť číst dál. SPOILER: A to jen proto, že jsem nechtěla zase prožít tu smutnou scénu v okamžiku, kdy opuštěnou pevnost obsadí nová osádka.

V knize se nachází i některé detaily, které jsou pro znalce filmu nové, což je také velkým plusem. Přesto ty nejdůležitější body bude čtenář obeznámený se snímkem znát. Ale rozhodně si nemyslím, že by to bylo na škodu. Sama jsem k tomu přistupovala jako k důvěrně známému příteli, ke kterému se určitě ještě někdy vrátím. A kdo ví, možná se už na film nepodívám a raději si zase přečtu knihu.

6 24.07.2012

[024/12] I tentokrát se jednalo jen o takový pokus v neznámých vodách, do kterých mě zavála svým způsobem souhra náhod. O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že to nebude jedno z četných zklamání, která mě za ta léta v literárním světě potkala, ale naopak zábava tak akorát mně na míru.

Když se to vezme tak a onak, příběh je naprosto tuctový. Lehká detektivka na pošimrání šedých buněk mozkových, která je ovšem pojata docela ojediněle. To, co ji odlišuje, je bezesporu styl, jakým je to psáno. Přechody jsou jasně rozpoznatelné, snadná orientace a vůbec je to velice čtivé. I když se nemůžu ubránit dojmu, že občas si překladatel(ka) nevěděl(a) rady, protože jsem asi třikrát narazila na větu, která nedávala smysl a nezapadala ani do kontextu. Jenže to je chyba našich vydavatelů a ne autorky.

Celkově na té knize není nic tak super, že by bylo nutné použít X vykřičníků, ale i tak kniha dokáže vtáhnout. A to i přes to, že detektivní sféra je posunuta do pozadí a hlavním tahounem celé knihy je především vztah sester. Autorka čtenáři nevnucuje emoce silou a je poznat, že její předešlé zkušenosti v literárních kruzích ji hodně obohatily. A tak, i když se jedná o její románovou prvotinu, nedělá hloupé chyby a zbytečné kličky, které by jen hlavní linii nadstavovaly. Jediné, čeho jsem se chvíli bála, byla vidina až příliš kýčovitého konce, což se naštěstí tak docela nepovedlo.

Paní Lupton pro mě byla opravdovým překvapením a teď jen doufám, že se naši nakladatelé rozhodnou vydat i její další knihu. Je totiž vidět, že chce psát dobře a ne tak, aby se to co nejvíce prodávalo. Proto bez mrknutí oka a výčitek hodnotím tak, jak hodnotím.

7 22.07.2012

[023/12] Když se ohlédnu na poličku své knihovny, kde právě teď trůní čerstvě dočtený druhý, volně navazující, díl ‘Mechanického století‘, nemohu se ubránit úsměvu. Jeho tloušťka je pouze třetinová a přitom mě, oproti knize první, bavila o něco více.

Jediné, co mi na této sérii vadí, je tak trochu ten příliš lehký literární styl, jakým autorka píše. Jinak jsem s její tvorbou spokojená a jako relativně nová autorka na trhu se rozhodně nemá za co stydět. Příběh ubíhá rychle, postavy jsou sympatické a nechybí tu ani pár úsměvných situací. Jediné, co tu autorka na rozdíl od jedničky nezopakovala, je větší propracovanost záporných postav a tím pádem absence touhy po pomstě i ze strany čtenáře. Když se nad tím ale člověk zamyslí, je to vlastně logické, protože můžeme vidět pouze to, co vidí samotné kladné postavy a ty se do konfliktu s hlavním nepřítelem dostávají až v samotném závěru.

V jednom okamžiku jsem si nemohla nevybavit ‘Vynález zkázy‘, který ve své podstatě má s ‘Clementine‘ podobný hlavní motiv. Rozdíl ve světech je tu hlavně ten, že ‘Mechanické století‘ staví na vzducholodích jako na hlavním dopravním i bojovém prostředku, ale jinak se dá nadneseně říci, že je ‘Clementine‘ takovou malou oplenkovanou sestřičkou dnes již celosvětově známého pradědečka moderní sci-fi, i když ne zrovna nejpopulárnějšího.

Nakonec mi vůbec nevadí, že se ‘Clementine‘ dotýká dějem ‘Zemětřesu‘ pouze okrajově. Obě knihy jsou schopny stát bez větších problémů na vlastních nožkách a mohu s čistým svědomím a teď hned říci, že bych se s Marií Boydovou ještě ráda někdy setkala. Ženská v těžké sukni a s kolty u pasu je prostě charakter k nezaplacení a ten fakt, že už za život zabila v literárním světě několik zasmrádlých chlápků, ji jen šlechtí. Cherie Priest mi tedy vstupuje do hledáčku a určitě si od ní budu chtít něco přečíst i mimo ‘Mechanické století‘. Dokáže totiž napsat pro mě zábavnou knihu i bez nutnosti sexu, emočních výkyvů a zbytečného masakrování nedůležitých obyvatel.

2 18.07.2012

[022/12] Do jisté míry byla ‘Moll Flandersová‘ docela milým překvapením, protože má předešlá setkání s panem D.D. nebyla tak docela ověnčena úspěchem. Ne, že by nepsal čtivě, ale ještě jsem nikdy jeho knihu nedočetla až do konce, protože mě většinou začal nudit samotný příběh. U Moll tomu nebylo jinak a můj názor se nezměnil. Jen se stala taková zvláštní věc, že mi po letech nedělalo problém zatnout zuby a knihu přeci jen dočíst.

První, co mě k této knize napadá je to, že na mě celý příběh působil až neuvěřitelně nerealisticky. Představa, že jedna jediná žena prožije tolik věcí za tak relativně krátkou dobu a přitom se nijak zvlášť charakterově nevyvine je poněkud zarážející. Měla X manželů a každému z nich porodila alespoň 3 děti. Přitom ani v jednom případě jsem snad nepocítila nějakou mateřskou lásku a stesk po nich. Moll si jednoduše sbalila věci a odkráčela za vidinou dalšího manželství a dalších peněz někam v dál. U posledního manžela se u ní nějaké hlubší city sice projevují, ale je to celé až příliš ploché, uměle naaranžované a neemotivní a ať jsem dělala cokoliv, nevěřila jsem tomu.

Dalším mínusem je i to, jak je kniha rozdělena na dvě poloviny. V první polovině se cyklicky vdává a stává vdovou, vdává a stává vdovou, vdává a stává vdovou. Za sebou zanechává ratolesti v takové či oné situaci a jediné, co jednotlivé koexistence s manželi odděluje, je odhalování jejich různorodých kostlivců ve skříních. A světe div se, ve většině případů jsou to kostlivci finanční. Peníze, sex, peníze, sex a do tohoto jednotvárného chumlu nakonec přijde střihač s obřími nůžkami, který udělá rázné ŠMIK. A najednou nejde o sex, ale hlavně o ty peníze a (ne)milá Moll se dostává na dráhu kriminálních živlů, která ji pak provázejí po celou druhou část.

Zkrátka, je to kniha pouze o dvou tématech a životních etapách, které se skládají z drobných příběhů a přitom postavě zabraly celý život. Mají společného mnoho, ale různého málo. Moll je po celou dobu stejná a nijak se myšlenkově neposouvá. Vše omlouvá hloupostí a naivitou mládí. Její chyby ji sice varují před současným životem, ale do budoucna její povahu napravují jen minimálně. Děj je vlastně o ničem, zásadních zvratů minimum a celou dobu jsem postrádala nějaké napětí. Nikdo si nezískal mé sympatie a nedokázala jsem se ubránit zoufalství, které přicházelo pokaždé, když autor stále dokola popisoval principielně stejné životní příběhy anglické děvky a kapsářky. Ale přečíst se to dá vcelku lehce.

2 17.07.2012

[017/12] Po dlouhé době jsem dala na doporučení od zdroje, se kterým se povětšinou shodneme ve finálním názoru a tak jsem vzala do rukou Ben Hura. A můj první dojem? Zděšení, že tohle nemůžu přečíst, protože tohle je právě TEN druh literatury, který tolik nemám ráda. Zdlouhavé, nudné popisy každé bradavice na těle všech postav a výčty z architektury při pohledu na každý z domů. Pro mě obrovský problém, který zavinil i to, že jsem nikdy nedočetla nejslavnější dílo pana Huga a ani se na to v nejbližší době nechystám.

Kdyby se tehdy psalo podle mého vkusu, rozhodně bych úplně zrušila první a poslední knihu a udělala z nich jen strohé popisy toho, že se Kristus narodil, během let bloudil světem a celý ten tyátr kolem své maličkosti ukončil mučednickou smrtí. (Těžko tady spoilerovat.) Pro mě byl zajímavý pouze Ben Hur který, i když byl v citových věcech na svůj věk opravdu naivní a zcela nepolíben vášní, si pomalu ale jistě získal mou přízeň. Při veřejných hrách jsem nešla spát, dokud jsem se nedozvěděla výsledné pořadí. Jistě, nebylo to nic neočekávaného, ale zajímalo mě, kolik soutěžících zemře. (I ty nepřející sadistko.)

Celkově mě zklamala místy hloupost Ben Hura, kterému nedocházel význam toho jasně svítícího světélka zrady a úkladu o jeho život. Veškerou dramatičnost, která se sem tam objevila, zabíjely již výše zmiňované popisy všeho nedůležitého, což ve mně vyvolávalo pocit nudy častěji, než pobavení. Na druhou stranu jsem ale nepocítila takové to nátlakové vymývání mozků silou nadpozemské entity. Když se ovšem ohlédnu zpátky, nevidím nic moc, co by knihu nadzvedávalo nad průměr a její konec to celé tak nějak pohřbil svou relativní pozitivností. Na její tloušťku se v ní řeklo opravdu málo a nějak mě nedokázala přesvědčit o svých kvalitách. Proto se budu držet střídmě při zemi. Rozhodně ale nemám v plánu si četbu zopakovat. Alespoň ne celé knihy.

1 15.07.2012

[021/12] (ebook) Vzhledem ke konci třetího dílu jsem byla mírně na rozpacích, protože jsem si nedokázala (a snad ani nechtěla) představit, co se svými postavami autorka tentokrát předvede za divadlo. Nakonec jsem ale spokojená, protože paní Smtih, i když nevyběhla (v dobrém smyslu) ze zavedených kolejí, s úspěchem je nenechala ani zrezivět a podlehnout zkáze, takže se po té její úpíří trati jede docela dobře. I když to celou dobu drncá a člověk se neubrání zatnutí zubů a zachmuřenému výrazu, polstrování je dostatečné a tak se dá občas i docela pěkně začíst. Ale opravdu jen občas a se skepsí ověnčenou náhubkem a řetězy.

Tak či onak je "božská" Elena odsunuta s menší potupou na vedlejší kolej a hlavní role se tentokrát ujímá Bonnie. K mé smůle je to právě postava, kterou nijak zvlášť nemiluji a raději bych ji viděla jako hlavní součást hromádky popela. Její schopnosti jsou sice fajn, i když se nedá říct, že by dokázala přesouvat hory, ale její charakter a povaha se hodí spíše na rozjařenou plastickou barbie, která krade deníčky a najímá si steroidové hochy na špinavou práci. Bonnie se tedy ani přes svou nově získanou organizační schopnost nezměnila a tak stále musíme poslouchat její rozjívené výlevy při spatření každého pěknějšího chalána. Navíc brousí do zakázaných vod, což z ní dělá jakousi nepovedenou kopii Eleny, která svou dychtivost neumí skrývat a které bylo do kolébky naloženo o něco méně šedé kůry mozkové.

Celkově není příběh vůbec nápaditý. Nový nepřítel je vzhledem k předešlým informacím naprosto banální na "odhalení“ a tak se nedá ani mluvit o nějakém pokusu udržet atmosféru tajemna. Na druhou stranu ale oceňuji úsilí o stvoření "děsivějších" scén, které na mladé čtenářky v nočním tichu stráveném pod peřinou určitě mohou udělat dojem. Pro starší je to ovšem příliš slabý čajíček.

Čtvrtý díl je tedy trochu zbytečná nástavba, které ani není třeba, ale které se autorka nějak nemohla ubránit. Nijak zvlášť nerozvíjí původní svět upírů a drží se standardního příběhového klišé, kdy se na scéně objeví jeden z nejstarších příslušníků nadpřirozených humanoidů s přiostřenými zoubky a všichni naši hrdinové tak mají nový důvod si vyměnit spodní prádlo. To celé ovšem nic nemění na tom, že tato literatura dokáže upírůchtivého čtenáře bezpečně ukolébat alespoň na pár odpoledních hodin a tak svět "normálních" alespoň na chvíli zbavit křepčících strašidel s odhalenou šíjí a vycpávkami ve vodních podprsenkách.

2 12.07.2012

[020/12] (ebook) Než jsem se dostala ke třetímu dílu uběhla už nějaká doba a abych byla upřímná, moc jsem si toho už nevybavovala. První a druhá kniha splývají v jeden celek. Ani jedna z nich se nijak zvlášť nevyznamenala osobitostí a jen opravdu těžko by se to celé, byť i v rámci žánru, dalo považovat za něco víc. Ale přečíst se to dá, i když s opravdu poťouchlým úšklebkem.

Ani třetí díl nemá žádný náboj. Většinu textu se jen mluví a to ne zrovna smysluplně a přirozeně. Všechny hrdinky si emočně zoufají každý druhý řádek, chodí z bodu A do bodu B a jen asi dvakrát text z tohoto standartu vybočí a něco malého se odehraje. Největší akce je spojena se samotným závěrem. Sice tu byla šance vyvolat pořádný nával emocí, když byla odhalena identita bratrů širší veřejnosti a najednou šlo i o život někoho jiného než Eleny, ovšem autorka to zazdila naprosto nesmyslnou strohostí. Rozepisuje se tam, kde je to naprosto zbytečné a odbývá to co by mohlo knihu zachránit od tahání bledé tváře vyoranou brázdou.

Ani tentokrát jsem se nedokázala zbavit rozmrzelosti nad hloupostí dívek a sentimentálním zavzpomínáním na seriál, který má sice také kvanta nedostatků, ale rozhodně v něm postavy nevypadají jako banda lůzrů a ztroskotanců. Hvězda školy? Bože, ani náhodou. Krásný neodolatelný upír? Leda ve snu. Nejlepší kamarádky? No, ono je vždy lepší kamarádit s někým hloupějším, než jste sami. Dodává to totiž hřejivý plamínek vaší ješitnosti.

Chtělo by to trochu více honu na „čarodějnice“ a méně bolavých srdcí. Chtělo by to více kousanců a méně sladkobolných pohledů čirého zoufalství. Chtělo by to všechno to co to stále ještě nemá. A nemohu si odpustit tu poznámku, že když to autorka psala, zjevně velice podceňovala inteligenci svých potencionálních čtenářů, byť by jim mělo být třináct let. Vyjadřovací prostředky jsou totiž velice chabé a slovní zásoba by také ocenila nějaký ten živý pramen.

4 10.07.2012

[019/12] Když se podívám do nedaleké minulosti (cca 6 let), zkoušela jsem tuto knihu číst dvakrát a ani jednou se mi nepodařilo dostat se dál než za první automobilový závod. Odrazovala mě předvídatelnost a až příliš rychlý spád děje. Pak jsem dlouhá léta knihu obcházela obloukem a občas zaváhala, jestli tomu nedát ještě šanci.

Po několika letech jsem ji tedy otevřela potřetí a konečně ji dočetla. Doufala jsem, že se můj názor za ty roky změnil, že z knihy získám naprosto jiný dojem a že si konečně ten příběh o umírání ještě za života konečně užiji. Bohužel se tomu tak nestalo. Postavy mi opět připadaly ploché a bez emocí a výrazu, děj až příliš rychlý a přitom nevyužitý. Nedokázala jsem se vcítit do osudů jednotlivých postav a ta předvídatelnost mi opět dělala velký problém. (Nemám totiž ráda knihy, ve kterých už v první třetině není ani jedna malá pochybnost o tom, jak to celé skončí.)

Většina knihy mě nijak neoslovila, ale i tak se našlo pár scén, které mě bavily. Rozmařilé utrácení peněz v posledním záchvatu touhy po životě a nakupování toho nejluxusnějšího oblečení. To mě bavilo jednou, ale postupně mě to naopak začalo odrazovat, když jsem si uvědomila, že postava vidí požitkářství jen v nakupování oblečení, chlemtání vína a šampaňského po hektolitrech a rýpání se v ústřicích, jejichž gastronomické „buňám“ zaplácala štanglí salámu. Zbýval jí rok života a ona se, i když nechtěla, motala na místě a stále dokola dělal to stejné, dokonce i přemýšlela o stále stejných věcech. Měla obeplout svět, potápět se a zajet si do Amazonie, kde by pochytala pár parazitů. Místo toho seděla na zadečku v Paříži a sosala jednu lahvinku za druhou. To pro mě bylo asi to největší zklamání.

Většina dialogů šla naprosto mimo mě a celkově ve mně text nedokázal vyvolat ani tu nejmenší emoci. Ani pozitivní, ale ani negativní. Proto tuto knihu vnímám hlavně jako zcela standardní čtení bez větších úspěchů a zajímavých speciálností, bez zajímavých „hlášek“ a větiček k zamyšlení. Ovšem, po slohové stránce mi autor sedl bez větších problémů a proto se rozhodně budu těšit na další setkání.

4 09.07.2012

[018/12] Na jednu stranu by bylo docela fajn se zase jednou vrátit do světa Jiných s novými příběhy a nápady, protože určitě nejsem jediná, koho tento svět ještě nepřestal bavit. Ovšem riziko, které by knihu mohlo poznamenat na kvalitě dlouholetým odkladem, je až příliš velké a já bych se mu raději s ochotou vyhnula. I když to znamená absenci dalších knih. Snad jiný hrdina, a třeba i Temný, by byl docela zajímavé řešení.

Poslední díl dělá určitě celé sérii čest a jen jí přidává na větší důstojnosti. Hrdinové jsou stále takoví, jaké jsme je poznali na začátku. Pro některé se změnila jejich podstata a důležitost pro samotný příběh, ale ani v důsledku těchto událostí neztrácejí na kouzlu. I ten nejbělejší z Bílých občas zapochybuje a mírně zešedne, ale tím pouze získává na lidskosti a realističnosti. A to je dobře. Je vidět, že má/měl Lukjaněnko tento svůj svět rád a že do jeho tvorby dal nejen srdce, ale i rozum. A podařilo se.

Vcelku nevím co bych vytkla. Četba mě bavila i po těch X letech. O nějakých nesouvislostech a hloupostech se ani nedá mluvit. V korektuře vydání by se pár chyb našlo, ale to na celkové hodnocení výsledku nemá valný vliv. Trošku mi tam sice chyběl nějaký ten nečekaně vložený vtípek či komická situace, ale s tím se asi jednoduše nedá nic dělat. Další lehká filozofie o důležitosti boje dobra se zlem a o tom, kdo je ve své podstatě ten horší, je jen další typický faktor, který se protknutý celou sérií. Pár úryvků z textů písní, které nějak navazují na děj a hlavně Anton, který se stále ještě nerozhodl, jestli má vlastně rád lidi jako ten pravý mág světla.

Ať tedy koukám jak chci, nenacházím nic co by mě nějak pobouřilo. Ani rozhněvaný vánek kolem mne neprolétl a to je přesně to co od knih chci. Pokud kniha zapůsobí na mě jako čtenáře špatně a přitom to nebyl autorův cíl, body jdou dolů jako pod zásahem kulového blesku. Naopak hněv úmyslný je jen dobrou známkou kvality. Tady není ani jedno a to je snad také dobře. Ale vidět Naďu jako dospělou by mohlo být taky docela fajn.

5 05.07.2012

[114/11] (ebook) Bylo to vcelku příjemné překvapení. Alespoň na prvních pár desítkách stran jsem byla přesvědčená o tom, že to má opravdu velikou šanci u mě uspět na čtyři hvězdičky. Jenže pak se stalo pár takových věcí, které mé prvotní nadšení bohužel zase zchladily. Ale začínám si zvykat.

První dojem byl takový, že se mi ani moc nechtělo věřit, že je námět čistě autorčin. Je to totiž opravdu zajímavý nápad, i když by mnohý řekl, že ne zrovna originální, který se u podobných autorek dá očekávat jen ztěží. A právě to bylo to něco, co mě pro celou věc nadchlo. Bohužel, vše to kazí poněkud jednotvárný styl autorčina psaní. Dalo by se říci, že všechny věty jsou vystavěny na stejném jednoduchém vzorci, který je jí vlastní, ale který brzy omrzí a i když jeho přínosem je určitá čtivost, na něco víc to zatím nestačí. A je to škoda, protože jak už jsem řekla, nápad to nebyl vůbec hloupý.

Druhým důvodem dočasného přerušení četby byl pro mě skluz do poněkud laciné milostné sféry. V okamžiku, kdy začala autorka popisovat vzájemnou přitažlivost dvou pohlaví, ztratilo to takovou tu mírně nadprůměrnou hodnotu a opět jsem se dočkala až přílišné sladkosti a snad i nucené tesknosti. Hrdinka(/y) se opět projevila jako submisivní a velice pasivní jedinec, který ve své podstatě vůbec o nic a nikoho nestojí, ale přitom se snaží všechny kolem přesvědčit o opaku. Postupně se její myšlenky opakují, stále dokola se řeší ty samé existenční problémy a tam, kde by měl text vyvolávat pocit stísněnosti a sounáležitosti s trápením parazitující duše, nepřicházel ke mně ani jeden emocionální ťuk.

Celkově by text určitě zasloužil proškrtat a přidat napětí. Na můj vkus by měla autorka méně stavět na umělých emocích a více přidat charakterům na individuální osobnosti. Když se totiž podíváte na ženy, jsou buď na straně světla a nebo tmy, bez větších obměn a názorových výkyvů. To muži se mění, ale naopak tu není čistý záporák či klaďas. Chlápka, který by všem celou dobu mazal med kolem pusinek a až ke konci knihy se ukázal v tom pravém hajzloidním hávu, toho se dočkám jen opravdu těžko. A to je škoda. Více promyšlené práce, více dospělosti a mohla by to být opravdu dobrá kniha. (Ale osobně ráda vidím ten pokrok.)

5 02.07.2012

[016/12] (ebook) Sama jsem tomu věřit nechtěla, ale osud mladičké Bree mě tak docela nezklamal a snad i mírně předčil má očekávání. Skeptický přístup někdy prostě přináší ovoce. Vše možná zachraňuje ta krátkost textu, nedostatek místa na sáhodlouhé polemiky o lásce a ta napřažená smrťákova kosa, kterou každý kdo četl sérii Stmívání vidí nad hlavou mladičké Bree.

Trochu jsem se obávala, že se bude jednat o kňučící mladičkou chudinku ujíždějící na kokainu s nešťastným osudem, která se v přívalu sebelítosti vrhla do náruče prvnímu upírovi, kterého potká. Nešťastný osud měla, ale nerozebírá ho na patnácti stranách. Zamilovaná je, ale neřeší to každou druhou větu, protože na to zkrátka nemá čas a vlastně si nejsem ani tak docela jistá, jestli si své city plně uvědomuje. Je tu zkrátka vidět ta snaha autorky oddělit emoční myšlení svých živých postav od těch nemrtvých. Dalo by se říci, že se jí to i částečně povedlo a i když má tendence zabíhat do melancholického slovíčkaření, včas dokáže zatáhnout za udidlo a zkrotit tu svou přeslazenou dušičku než je schopna napáchat katastrofu. Přeci jen, nenaplněná vyhlídka štěstí je daleko působivější, než šťastný konec bez jediné větší jizvy kdekoliv - vně i zevnitř.

Ještě, že je to tak krátké. Kdyby se mělo jednat o něco delšího, osud Bree a Diega by sklouzl do laviny otravných vět o žárlivosti a kdo ví o čem ještě. Bohužel, autorka, místo toho aby začala úplně od začátku osudu Bree, stoupla si s dějem někam doprostřed a jen sem tam se zmínila o vzdálenější minulosti. Přitom záblesk vzpomínky na násilnického otce mohl vyvolat u čtenáře silné emoce, které by napomohly se s hrdinkou ztotožnit. Není zde popsán okamžik při proměně a vůbec žádný strach z ničeho co zažívala první dny. Hrdinka sice mluví o tom, jak je roztěkaná a nervózní z každého prudšího pohybu ostatních, ale není to uvěřitelné a když se zmiňuje o ztrátě končetiny, řeknete si jen: ,,No a co?“ Nejvíc jsem byla zvědavá na popis smrti Bree, ale stejně tak, jako autorka použila cenzuru na scénu milostnou, uplatnila ji i na scénu umírání. Najednou je konec a vy jen koukáte s otazníkem -WTF?-. Jako by měla strach, že sexem demoralizuje celou populaci mladých dívek a řečmi o smrti dožene někoho k násilnickým sklonům. Hlavně že všude se válí prach a končetiny z těch „špatných“. Jinak ale docela pěkné počtení na odlehčení mysli.

2 29.06.2012

[015/12] I když se určitě jedná o literaturu pokleslého ražení, je tato série přeci jen něčím zvláštním a ojedinělým. Jistě, stojí hlavně na sexu, sexu, sexu a zase a znovu na sexu, ale to přeci není nic tak strašného. Jen kdyby snad ženy ve většině podobných knih nevypadaly tak blbě. (Což nechápu tím spíš, že tento žánr píší převážně ženy. … a zlý pryč.)

Nedá se říci, že by se vůbec Jackie nevyvíjela. Tak trochu se mi zdá, jako by, i když šnečím tempem, naše hrdinka dospívala v rozumnou mladou ženu. Odhadla bych, že by u hypotetického patnáctého dílu série dosáhla standardního IQ dnešní vysokoškolačky s titulem z archeologie a možná by konečně svoje svrbění přestala považovat za událost roku, kterou je nutno stále dokola a dokola popisovat pro informovanost čtenářek. No jo, ale berme to tak, že hlavním cílem je opravdu jen ten sex a „velký“ problém stále se opakujícího milostného trojúhelníku.

Co mě potěšilo, tak že autorka konečně zodpověděla otázku, proč byla vůbec Jackie vybrána pro osud sukuby. Naštěstí se neodhodlala k žádnému superhrdinskému pojetí ala „zachráníme celý tenhle podělaný svět a galaxii k tomu“, ale celé to věnovala čistě sobecké romantice, což sice neposunulo námět na vyšší roveň, ale ani ho to nesnížilo z relativního standartu. Zato jí tedy blahopřeji, ale jinak musím s politováním konstatovat, že velká spisovatelka z ní bude leda tak tehdy, až se gepardi naučí bruslit a delfíni kouřit brko.

Těžko říct, jestli je tato kniha poslední, protože prozatímní konec je vcelku otevřený. Jackie má před sebou další teoretický úkol, milostná stránka vlastně není definitivně rozluštěna a jen těžko se dá věřit, že by jeden z pánů dal od vnadné rusovlásky jen tak lehce pracky pryč. Na druhou stranu se to ovšem za definitivní konec pokládat dá, protože… Co by jste tam vlastně jště cpali? Děj se stále opakuje? Ano. Hrdinové stále dokola řeší emoční problémy? Ano. Zlo bylo zažehnáno a dobro si opucovalo svatozář? Ano. Tak proč do toho ještě rýt, když by to stejně bylo zase od začátku…

3 28.06.2012

[014/12] Jak to tak vypadá, kdyby nebylo pana Lukjaněnka, nejspíše by vůbec nikdo neměl v naší republice zájem na tom, aby byl vůbec Vladimir N. Vasiljev vydán. Ne, že by neměl snahu a touhu se stát velkým literátem ruské fantastiky, ale tak nějak mu něco chybí. Jako opravdový literát postrádá něco magického a jedinečného co by ho odtrhlo od průměrného stereotypu.

Když se to vezme kolem a kolem, to nejhorší co mohl v ‘Temné hlídce‘ v tom negativním slova smyslu provést, naštěstí neudělal. Celkovou myšlenku nestáhl na dno a nevytvořil z ní brak a snad i v jakémsi pudu hlídkozáchovy se velkým obloukem vyhnul Moskvě a většině největších celebrit této populární série. To také zachraňuje jeho příspěvek od ponižujícího snížení se na tu nejostudnější hranici vykradačů a tak mu můžu jen stisknout rameno a poplácat ho s doprovodným: ,,Jo, šéfe, dělal jste, co jste mohl.“

Kniha má několik nedostatků. Dialogy jsou výrazně neohrabané, mnohé postrádají hlubší pointu související s příběhem a škádlení vulgárními slovíčky do celého konceptu tak nějak nesedí. Další věc je absence pořádného napětí a podržení delší akce než na dvě až čtyři stránky. A přitom by se jednotlivé zvraty daly rozepsat a rozpitvat do detailů, několik postav ohrozit na životě a nebo je i třeba zabít. Místo toho je text ověnčen popisy prostor tak, aby si člověk udělal dobrou představu o tom, na které židli kdo sedí. Jednou je to fajn, ale podruhé to tak nějak odvrací pozornost od podstatného a celkově to nudí.

Také bych chtěla poukázat na nepropracovanost jednotlivých postav, se kterými se jednoduše nedá sžít. Milostná linie je naprosto nedostatečná a vzpomínková sekvence tak v nikom nemůže vyvolat ani krapítek sentimentu. Není tu komu držet palce, koho nenávidět a komu přát smrt. Není tu žádný hlavní hybatel, o kterém by to celé bylo a to je jednoduše špatně. Fakt, že příběh sám o sobě je dosti chudý, odbytý a špatně rozložený, to už je zase jiná věc. Navíc zde postrádám takový ten lehký nádech detektivky, ve kterém ani tak nejde o čtenářovu dedukci, jako o samotnou dedukci postav a její sledování uvnitř hrdinovy hlavy.

Tak či onak se ale dá ‘Temná hlídka‘ přečíst velice rychle a pokud jde čtenáři jen o to, aby si zase jednou přičichl k tomu magickému světu Jiných, docela obstojně to stačí. Jen od toho nelze čekat stejné kvality, jako od prací Lukjaněnka. Je to takové to vsuvkové béčko, které mělo ještě chvilku zaměstnat netrpělivce, kteří toužebně očekávali díl poslední.

5 27.06.2012

[015/12] I když to není zrovna literatura, která by s dalšími a dalšími překlady konečně získávala na čitelnosti, pokud se člověk bude opravdu snažit a zvládne se naladit atmosférou a alespoň částečně rýmem, stane se pro něj tento text srozumitelný až dost. Sice se i tak člověk musí sem tam vrátit a znovu si některý z úryvků projít, ale čím se dostává dál, tím se stává čtení snazším a snazším.

‘Umění milovat‘, i když se to možná nezdá, má velkou historickou hodnotu. Dozvídáme se o zvycích a také o tom, že neprovdané ženy ještě mohly pít víno, což byla pro mě novinka, protože nás na římském právu učili, že ženy měly alkohol přísně zakázaný. Je tu zdroj informací o líčení, účesech, odívání se, o společnosti jako takové, o tom, že zženštilost nebyla zrovna atraktivní a o všem možném. Některé věci mě zarazily, jiné pobavily a u některých jsem nemohla s autorem souhlasit, ale když si člověk uvědomí tu letopočtovou vzdálenost, mávne nad tím rukou. Přeci jen, žijeme v jiné době, kdy se už za nevěru, loupež a poškození cizí věci oficiálně a oprávněně nezabíjí. A i když je rada, že nevěra je přístupná pokud o tom ten druhý neví, dost nemorální, mávněme nad tím rukou a vzpomeňme si na: ,,Co oči nevidí, to srdce nebolí.“

Ale i přes tu historickou hodnotu se mi kniha z části nelíbila. Pasáž věnovaná ženám mi připadala až příliš jednoduchá. Jistě, omezení svobody a vnímání žen hlavně jako interiérový doplněk a přací vřeteno značně zužují možnosti jak radit, ale i tak mi zaměření se pouze na zevnějšek a veřejný projev a chování přišlo jako málo. Autor nám vlastně říká, že žena má jen sedět a dívat se hezky a na mužích nechat veškerou iniciativu. (V jistém slova smyslu hrozná to doba.) Naopak pasáže pro muže jsou vyloženě návodem pro jejich loveckou vášeň. Z některých vlezlých praktik by se dnešní ženě nejspíše zježily vlasy a místo přítulnosti by mladík obdržel kopanec do intimních partií, ale o to více zábavné to bylo.

Rady o tom, že by člověk měl dbát na hygienu, neměl by páchnout v podpaží a mazání se jelením lojem si nechat až na doma, to jsou věci, které by se měly radit i dnes. A právě to je ta praktičnost celé knihy. Kapitolky o seznamování jsou zcela aktuální. Nahraďte je největším náměstím ve městě, diskotékou či koncertem v nočním klubu, pomožte holce sesbírat spadené učebnice a hle, máte tu první verzi takových těch trapných knížek s audio nahrávkou, které vám dávají hloupé testy na to, aby jste si uvědomili, že stačí vytáhnout zadek z domu a jednoduše oslovit holku, na kterou si už nějaký ten pátek myslíte a buď to vyjde a nebo naopak. To jest celé „magiko“ seznamování a neříkejte, že to prostě nejde. Jde, jen nebýt líný.

4 19.06.2012

[013/12] Nemohu říci, že bych byla vyloženě zklamaná, protože ze své vlastní blbosti jsem si nezjistila, že se, jak již níže píše Kermisee, jedná o volnou návaznost na již dříve publikovanou knihou, kterou jsem nečetla. Proto jsem ani nemohla mít z ‘Nočních lovců‘ plnohodnotný požitek. Ovšem, jakmile se ke knize ‘Jiná rasa‘ dostanu, určitě se k této ještě vrátím a přehodnotím ji podle situace.

Ale i když jsem neznala postavy, knihu jsem si docela dobře užila a zase se ponořila do nové části bohatého světa upírů z pera Jenny Nowak. Bohužel, některé návaznosti mi unikaly a občas jsem se ztrácela v jednotlivých událostech, což mi rozhodně čtení neulehčovalo, ale to vše dokáže vynahradit široký autorčin rozhled a bohatá slovní zásoba. Žádná věta není úplně stejná a vždy jde okořenit něčím dalším. Občas se text věnuje popisu některých na první pohled nedůležitých detailů, ale ty jen dokreslují celkovou atmosféru. A to mám opravdu ráda. Navíc jsem sem tam narazila dokonce na místa, kde, nejspíše nevědomky, autorka byla schopna složit i rým.

Bohužel, má neznalost ‘Jiné rasy‘ mě připravila i o bližší poznání jednotlivých charakterů a to mě tak asi mrzí nejvíce. Chybí zde totiž podrobnější charakteristika a popisy, které by mi dokázaly přiblížit některé předešlé události a dějství, která by vysvětlovala jednotlivá chování postav. Vztah mezi Ulrikou a Adreenem byl pro mě neskutečně vzdálený a to je jednoduše velká škoda a snad je to i nedostatek tohoto svazku vzhledem k tomu, že navazuje pouze volně a nejedná se o plnohodnotnou sérii. O to víc jsem ale zvědavá na knihu předešlou, díky které se mi snad vše ujasní.

Rozhodně je velikým plusem, že upíři v této knize nejsou příliš emocionální. Své oběti zabíjí, nemají nad nimi slitování a nebojí se jim vykousnout nějaký ten kus masa. Přesto je tu ale cítit jistá brutální až fetišistická sexuální touha, plná krve a násilí a snad i bezohlednosti. Je dobré vědět, že, i když jsou upíři v hlavních rolích, ne všichni mají tendence milovat své jídlo. Ať žijí základy původních vampýristických historek a zkazek z dávných dob.

2 05.04.2012

[096/11] Mytologii mám ráda. Ne, že bych ji vyloženě „studovala“, ale je to jedna z věcí, kterou, když mám příležitost, upřednostním před některými jinými tématy. Spíše ovšem než samotné příběhy mám ráda jednotlivé postavy a monstra, která dokázala v průběhu věků lidská rasa vyplodit tou svou bujnou představivostí. Kyklopové odvození od sloních lebek bez klů, které postrádající jakoukoliv svalovou hmotu z čelní strany opravdu vypadají, jako by měly jedno oko vprostřed čela. Různí draci vycházející z kosterních pozůstatků dinosaurů a křížení domácích zvířat s divokými a hrůzu nahánějícími predátory. A vlastně proč ne. Vždyť dinosauři byli a jsou takoví bájní draci a matička Příroda si určitě občas ještě ráda udělá nějaký ten genetický šprým.

Ne, že by tato sbírka legend a mýtů byla špatná, ale bohužel ji Rudolf Mertlík nedokázal pojmout více osobitě a originálně. Pouze přepisuje jednu legendu za druhou a to tak, jak se vypráví už tisíce let. Bez větší obměny a novátorského přístupu. Jistě, zachovávat klasickou podobu a dějovou kostru je v takových věcech opravdu důležité, ale rozhodně bych se nebránila různým vylepšením. Tvůrce sbírky mohl srovnávat různé autory převyprávěných pramenů a porovnat odlišnosti v jejich výkladech. Sestavit nějaký rozbor vzájemného propojení jednotlivých příběhů a zmínit se i o geografii, která by více ulehčila se zhruba orientovat ve středozemském prostoru, protože sedět s atlasem a při čtení do něj nahlížet je trošku komplikované. Navíc by určitě celé knize napomohly ilustrace, či dobové vyobrazení, které by podpořily prožitek a navíc zpříjemnily poněkud … jednotvárný(?) výklad.

Co mi vadilo asi nejvíce, byl nepřehledný přechod z přímé řeči do opětovného vypravěčského stylu. Občas jsem ztrácela nit a neorientovala se v tom, kdo ještě mluví a kdo naopak už ne. Některé pasáže byly líčeny opravdu zdlouhavě a jiné naopak nedostatečně. Většina textu na mě navíc působila dosti suše a nejednou jsem cítila nepříjemný odtah od samotné práce ze strany autora. Ovšem, nedá se panu Mertlíkovi upřít, že dokázal do knihy zařadit většinu těch nejdůležitějších bájí a legend, i když co se týče římského kultu, tam mě docela zklamal. Pokud se do něj ani moc pouštět nechtěl, neměl to jednoduše dělat. Takto nechal čtenáře pouze nahlédnout a nic moc si odnést a přitom ani Římané nebyli na své příběhy chudí, i když se jim už tolik nevěnovali.

Kniha se mi každopádně hodila k dalšímu studiu a zase jsem si zopakovala věci, které jsem už pozapomněla. Pro člověka, který si chce udělat zápočet z mytologie na vysoké škole to navíc hezky pomůže v orientaci, ale osobně si myslím, že i na toto existují i daleko lepší sbírky. Pokud ovšem člověk nechce hledat něco víc a starověkým klasikům se ještě rád vyhne, tohle je myslím dostačující. Jen mě trošku mrzí, že se jedná opravdu jen o ten z nejzákladnějších základů a celý tento svazek vlastně nepřináší vůbec nic nového. Zvláště ne na dvacáté století, kdy byla kniha sepsána.

1 26.03.2012

[009/12] Osudy T.G. Masaryka jsou mi časem docela vzdálené, ale vždy, když jsem se v učebnici dějepisu setkala s jeho fotkou, cítila jsem z ní respekt, úctu k němu a jakousi dědečkovskou vřelost. Vypadal přesně jako člověk, který stojí v čele národa na přechodu z dob monarchie do časů republiky. Bohužel, nikdy jsem se o něm moc nedozvěděla, protože jsme nikdy v dějepise nestihli dojít až k době světových válek, ale stejně si myslím, že ani hodiny zaměřená na popisy jeho politiky a působení, by nikdy nedokázaly dát tolik, co právě tato kniha.

Přiznávám, že z knihy nejsem tak nadšena, jak jsem si původně myslela, že budu. Na myšlenky, názory a informace je sice docela hutná a člověk opravdu má tu možnost nahlédnout i za oponu novinových článků a zvěstí, ale nedokázalo mě to patřičně zaujmout. Nadšení se střídalo se zklamáním a občas jsem se přidržovala jen silou vůle, protože se hovory často svou pointou opakovaly a nepřinášely nic „nového“. Jenže i sám Masaryk se v knize přiznává, že už pomalu zapomíná na to, co bylo kdysi a tak se mu to občasné přemýšlení v kruzích nedá tak docela neodpustit.

Některé názory byly opravdu zajímavé. S jinými jsem však vůbec nesouhlasila. Nemyslím si ovšem, že by to bylo něco špatného, ale spíše naopak. Přeci jen je dobré, když si člověk díky literatuře uvědomuje i své vlastní názory a náhledy na některé záležitosti. Ale i tak bylo občas cítit tu nadčasovost a při zmínkách o trestu smrti jsem snad i získala malinko jiný náhled na celou otázku. Proto si této knihy velice cením, ale nemyslím si, že se k ní ještě někdy vrátím, protože nemohu říci, že by se mi to četlo tak úplně dobře.

T.G. Masaryk byl určitě osobnost. Vzhledem k tomu, že je text autentický, je z něj cítit jeho pravá povaha a mysl. Prožil spoustu věcí a z relativně obyčejného chlapce se postupně propracoval na vrchol společenského žebříčku. Bohužel, trošku mi vadí tak (pro mě) pramalá zmínka o jeho soukromí v době, když už byl dávno ženatý a začal se projevovat více politicky. (SPOILER) Na druhou stranu jeho zážitky z bitevního pole a ostřelovaného hotelu v Rusku, případně tajné rozhodnutí o jeho „tiché“ popravě… to jsou věci, které mi určitě otevřely další dveře do jiných historických světů.

Kniha je to tedy informačně hodnotná a docela zajímavé, pro mě ovšem nejspíše nevhodná a ne až tak čtivá, jak jsem očekávala. Byl to ovšem pokus, který určitě nedopadl nejhůř, ale na dlouhou dobu se něčemu podobnému dozajista vyhnu. Řekla bych, že je to četba čistě pro zájemce o historii, nadšence pro politiku a milovníky filosofie či náboženských otázek. Ani jedno z toho bohužel nejsem a tak to tedy patřičně neumím docenit.

3 21.03.2012

[011/12] Po zkušenosti s ‘Tři muži ve člunu (O psu nemluvě)‘ jsem vůbec nic lepšího neočekávala, ale také jsem neočekávala nic horšího. Spletla jsem se. Ono to totiž klidně horší být mohlo. Je to celé zvláštní. Docela jsem se tomu i divila a chvíli nechápavě kroutila hlavou. Ale ano, tato kniha se mi nelíbila ještě víc, ale přitom nemohu říci, že by se nedala číst, i když osobně bych ji nikomu, komu bych přála zdraví a dlouhá léta, nikdy nedoporučila.

Britský humor mám v úctě a nejednou jsem ho dokázala ocenit plnohodnotně. Na DK jsem to sice ještě neukázala, ale i takové doby jednou určitě nastanou. Jerome Klapka Jerome se pro mě stal autorem, od kterého si už netoužím nic víc přečíst a tak se jeho milovníci mohou přestat klepat, že bych nějaké jeho knize svým hodnocením ještě někdy uškodila. To by totiž musela být jo podivná konstalace hvězd a ty „korupce“ na slunci, aby mě nějaký takový popud ještě někdy postihl.

Bohužel, na humoristického autora je jeho styl psaní, podle mého názoru, neuvěřitelně ospalý, nudný a zdlouhavý. Přitom zažil se svými přáteli hezkých pár kuriózních situací, ale nedokáže je popsat se stylem humoristy, vyjádřit se k nim s patřičným nadhledem a vyvolat ve mně touhu se smát. Nenacházím pocit humor a přitom by stačilo přidat trochu více té nadsázky, vykašlat se na realističnost a pravdomluvnost a jednoduše si ze života udělat po letech legraci. To se mu ovšem nedaří a každá možnost zasadit ránu se bezúčelně sveze hromosvodem a jediné, co se člověku honí hlavou je otázka: ‚Jít či nejít spát a na to celé se rovnou vykašlat?‘

První třetina je ještě vcelku dobrá, drží si hezký průměr a dokonce jsem tak nějak tušila, že bych se i jednou dokázala pousmát. Jenže pak se naši hrdinové přesunuli na kontinent a já dostala pocit, že proti Němcům autor jednoduše něco měl a nebo je naopak obdivoval. Zdlouhavé, nudné a bezúčelné popisy nesmyslných zákonů, tabulek hrozících pokutou a jazyková konfrontace. Nahlédnutí do Prahy a opět tak prazvláštní popisky všeho, jako by autor vše znal a věděl a pak zase zpátky do německy hovořících krajů. Nuda, nuda, nuda, … A když konečně došlo na scénku se psem a prasaty, vůbec jsem netušila, jak jsem se přes tu změť zbytečných žvástů k ní dostala a kde se zrovna geograficky nacházím.

Co mi navíc neuvěřitelně vadilo, bylo to stále se omílající upozornění, že autor nechce psát poučky, že takový a makový popis by čtenáře dozajista nezajímal a definice toho či onoho by byla nudná. Jenže pro mě byla úmorná celá ta pouť na rozvrzaných velocipééédech a jediné, co jsem tak vůbec ve své představivosti viděla, byly ty jednotvárně popisované a pomalu plynoucí kopce, kopce a kopce. A přitom by se z toho celého dala vytěžit taková sranda a legrace, ale jediné, co bylo vytěženo, je jen další a úplně zbytečná nuda.

Asi mám v životě humoru dost a něco takového mě už jednoduše nedostává, ale u mě samotné tento autor propadl a neumím ho patřičně docenit. Jistě, patří do staré gardy a ke všemu je brán jako někdo, o kom by se mělo mluvit a jeho knihy by se měly číst. Ale já sama se ptám, proč vlastně? Není to nic originálního, ojedinělého a nebo svěžího. Styl psaní je vlastně obyčejný a nedá se definovat nějakými typickými slovními obraty. Ale beru, že někomu stačí pro dobrou náladu málo či skoro nic.

3 17.03.2012

[010/12] Popravdě, tohle byla taková hra na pokus omyl. Na jednu stranu jsem se neuvěřitelně těšila na další vstup do steampunkové sféry, která je pro mě na jednom z předních míst sci-fi. Na stranu druhou jsem ovšem pochybovala, protože jsem někde jen tak náhodou zaregistrovala, že se má jednat spíše o literaturu pro mladistvé. Naštěstí se toto podezření nesplnilo a naopak jsem si vychutnala i pár, i když poskrovnu, ne zrovna nekrvavých a výchovných scén.

Výhodou tohoto žánru je, že autorům dovoluje, aby částečně libovolně manipulovali s historickými fakty. A že toho autorka využila hojně a občas, i když nejsem zrovna zběhlá v americké historii, jsem pozvedávala obočí nad zmínkami o občanské válce a zlaté horečce. Že bych po tom ale více pátrala, to se říci nedá. Nakonec se ovšem autorka plně ospravedlnila v doslovu a dokonce upozornila na věci, které jsem vůbec nevnímala a tak u mě ještě stoupla v ceně tím, že si to dokázala uhájit.

Bohužel, zarazila mě opravdu špatná korektura, což jsem od nakladatelství Triton nečekala. Hlavně zezačátku je toho přehršel. Slova, která nezapadají do kontextu vět, prohozená písmena a nebo jen jedna hláska, jako pozůstatek z celého slova. S tím se ovšem nedá nic dělat a autorka sama za to samozřejmě nemůže, takže toto berte jen jako takovou poznámku na okraj. Obálka se mi ovšem líbí, i když pochybnosti o písmu by byly. Navíc díky překladu se mi občas zdálo, že snad došlo k nějakému tomu anachronizmu.

Příběh není špatný. Vlastně se jedná o docela klasickou steampunkovovou zápletku, která by neměla nikoho překvapit, ale najde se tam pár opravdu zajímavých věcí. MALÝ SPOILER: Například naprostá klišé o tom, že tajemný muž pod maskou musí být jednoduše mrtvým otcem hlavní dětské postavy, je rozcupováno v prach a je to také jedna z věcí, kterou mě autorka zaujala a mám takové tušení, že si od ní ještě ráda něco s chutí přečtu. Teď jen doufám, že tato série bude dokončena a pokračování se na našich pultech dočkám.

Co mě ale mrzí, je plochost postav a absence emocí. Chtělo to ještě alespoň padesát až sto stránek, ve kterých by autorka pečlivě rozpitvala vztah matky a syna. Delší úvod a větší trápení z jejich života na hranici snesitelnosti. Více ponížení z okolí, více toho něčeho, co by čtenáře rozlítilo a donutilo v duchu řvát na všechny ty okolo, ať nechají oba pozůstalé konečně na pokoji. Méně důvěřivosti v cizí lidi. Více pochybností a stresu. Nějaký ten psychologický nátlak od padoucha a prohnilou ovci v jakože přátelích, která by způsobila opravdový problém.

V rámci žánru se nedá říct, že by se jednalo a úplně plnohodnotnou knihu, ale máme tu šílené vědce milující své výtvory nadevše. Touhu po moci a ovládání světa pomocí parních strojů. Vzducholodě a vůbec pár docela zajímavých prvků. Navíc kombinace se zombie, které se zde ovšem nazývají hnilobci, to celé ještě okořenilo. Možná to ale chtělo více vyhřezlých střev, nemrtvých těl zmítajících se v palbě kulek a plamenech. Kousance, špatnou práci dentistů a tak vůbec větší masakr.

Ale i přes všechny ty (pro mě) nedostatky jsem se docela hodně bavila a jeden čas se mi i stalo, že jsem úplně zapomněla na svět okolo, což mi v poslední době připadá jako vzácná výjimka. Uvidíme tedy, jak se s pokračováním autorka popere dál, protože první kniha je prakticky dějově uzavřená. Ale podle mě by vůbec nevadilo, kdyby se pokračování věnovalo některému z pirátských kapitánů a boji proti spravedlnosti.

4 16.03.2012

[111/11] (ebook) Konečně mohu definitivně uzavřít celou sérii a oddechnout si. Putování to byla dlouhá, úmorná a rozhodně to celé nepředčilo má očekávání. První kniha byla vcelku dobrá a na rozjezd dostačující, ovšem, ani na jednom z pokračování, není vůbec poznat nějaký autorský posun a nemyslím si, že tato dvojice by ve své tvorbě měla i nadále pokračovat. Text se opakuje, odstavce se opakují, popisy se opakují a charaktery nevyvíjí. Navíc je celková zápletka dosti primitivní a nejednou jsem se ptala sebe sama, proč se vlastně ta parta kreatur ze všech koutů světa courá po kontinentu někam do zasněžených hor. Odpověď? Pro hrozně nebezpečný artefakt, aby zase jednou nesmrtelní hrdinové spasili svět. Problém je ovšem v tom, že, kdyby pro něj nešli, nikdy by ho nikdo ani nenašel a svět neohrozil, protože všichni zlí upíři jsou tak neschopní, že jednoduše do hor neumí vyšplhat sami a bez vodící fenky s hysterií jí vlastní.

Mohu se na to dívat z úhlu jakého chci, ale ‘Dítě mrtvého boha‘ není vůbec dobrá kniha. Na závěrečný díl je neuvěřitelně utahaná, opět nám jsou opakovaná fakta, která nejsou vůbec podstatná pro (ne)postupující děj a tak nějak celý autorský styl je ospalý až ku zívání. Postavy nesrší sympatiemi ani vtipem a opět přehrávají, což je myslím na literární charaktery skoro až podivné. Autoři své postavy jednoduše nezvládají, přerůstají jim přes hlavu a v domnění, že dělají správnou věc, je napsali jako ty největší uplakané ubožáky, kteří kdy po tamním světě chodili. Výbuchy nesmyslného vzteku, nikdo nikoho neposlouchá, stále se všichni hašteří a přitom nikdo z nich ne a ne chcíp… umřít. Nikdo totiž není nepostradatelný a nikoho čtenář nemůže se šokovaným zjištěním oplakávat, protože se jich autoři jednoduše nemohli vzdát. A že já ty postavy až nenáviděla a to do jedné. Epizodní a ani ty hlavní. Bylo to úplně jedno.

Magiera je hloupá, úzkoprsá a výbušná mrcha, která nikdy nepoužila to nad krkem a místo toho se ohání jen svaly a svou černookou stránkou mutace, která oplývá agresivitou, až za hory sahající. Brání se své přirozenosti a tím jen ostatním ztrpčuje bezohledně život. Leesil je jednoduše hlupák, který neudělá to nejrozumnější jenom proto, že je podle něj celý svět zkorumpovaný a všichni s ním jen manipulují pro svůj vlastní prospěch. Wynn je ukňouraná slepice, která by byla ráda světačkou, ale jednoduše na to nemá a ani jako tlumočnice, kromě elfštiny, zrovna moc neexceluje. (A to zná kolem 15 jazyků.) Chap je jen hloupé psisko, které nikomu nic neřekne, vše provádí polopaticky a jako magické stvoření se jen tak tváří, aniž by něco opravdu pořádného předvedl. Salónní triky mě už dávno totiž do extáze nepřivádí. Welstiel je sebestředný praotec všech rádoby zlých, což by se od padoucha dalo čekat, ale on to provádí tak hloupě, že je spíše parodií na antihrdinu. Rozklepaný dědek s upíří dlouhověkostí, který je posedlý experimenty a mocí. A nakonec jeho poskok Chane, který by se svou směšnou a „všemi odsuzovanou“ láskou jednoho až umořil a dostal na umrlčí prkno.

Nemohu se zbavit pocitu, že by z toho celého šly sepsat knihy tři, možná i pouze dvě. Námět moc silný není, originální scény to celé postrádá a vlastně kromě slámy čouhající z každé druhé řádky, aby nás náhodou neofoukl průvan, není co číst. Na tolik stran je to docela div, ale jediné, o čem se ve většině knih opravdu píše, jsou popisy gestikulace, které nejsou vůbec nutné a vysvětlování toho, kdo co řekl. Jeden rozhovor si přečtete třeba i pětkrát, protože hrdinové to neumí vyřešit hned napoprvé. Pak se ještě dozvíte spoustu příkazů, proti kterým samo sebou stále ten oslovený dotyčný bude protestovat a nakonec si přečtete pasáže s akcí, kterou když rozdělíte mezi těch XX nedůležitých postav, zbude vám, že každý sám za sebe do nepřítele jednou kopnul a to je asi tak všechno.

Bude zkrátka lepší, když autoři pověsí spisovatelské touhy vysoko na hřebík a zkusí se věnovat daleko záslužnější práci. Třeba trhat vstupenky v kině. Že by se totiž jednalo o kdovíjaké kvalitní přispění do fantasy literatury, to by mohl říci pouze blázen. Slovní zásoba chabá, neoriginální pojetí akce a každá druhá věta začínající jménem některého z hrdinů, to je totiž právě to, co tento žánr tak nechvalně proslavilo. Kdyby alespoň ta jména byla jednoduše čitelná, ale tolik elfů s tak hloupými jmenovkami, to jsem už hodně dlouho nečetla a raději je rovnou přeskakovala. A řeknu vám, o nic jsem nepřišla a i tak se v textu orientovala.

3 08.03.2012