pankaplan komentáře u knih

Tak jsme se dočkali. Šikmý kostel došel ke své pointě a osudy všech těch postav, které jsme měli rádi se završily. Vlastně ne; autorka je opustila v roce 1961, kdy před sebou měli ještě hodně událostí.
Ale i těch 16 let příběhu vydalo na sedmset stran. Stran plných emocí, příběhů, odvahy, ale také zla, přetvářky a moci. Nebudu to prodlužovat: Trojka není jen stejně skvělá, jako jednička a dvojka. Trojka tento epos završuje a dává mu smysl, pointu, vysvětlení. Když jsem začínal číst první díl, neměl jsem vůbec tušení, co mě čeká na konci. Už to vím - a jsem nadšený. Věřím, že po dočtení budete také. Delší recenzi najdete v záložce Recenze.

11 15.04.2024

Je to jedna z nejtemnějších knih, které jsem kdy četl - po ...a uzřela oslice anděla Nicka Cavea možná vůbec nejtemnější.
Autorka popsala příběh švédského severu bez jakéhokoliv soucitu, pozlátka a s naprostou upřímností. Ta kniha je plná krutosti - a věřte mi, že podrobnosti znát nechcete. To si přečtěte sami.
Několikrát se mi stalo, že jsem při čtení otevřel pusu a musel si těch pár předchozích šokujících řádků přečíst znovu. Když jsem si myslel, že už si autorka dovolila moc, přišla s něčím ještě tvrdším. Ne, tohle fakt není kniha pro citlivé duše. To by mělo stát na obálce knihy jako varování na krabičce cigaret.
Teď k formě, tomu se nevyhneme. Autorka se rozhodla pošlapat základy gramatiky. To, že v knize chybí interpunkce je jedna věc, ale pro českého čtenáře je ještě horší, že jména a místní názvy píše malým písmem - a jména dohromady (klassjohansson, katarinakarlsonováhanssonová, paníkippová atd.). Na začátku vám to bude dělat trošku zmatek (hlavně asi v postavách), ale navzdory tomu jsem tou knihou prakticky profrčel. Tyto autorčiny pasti mě sice vždy na začátku knihy na malou chvilku zastavily, ale jak jsem pokračoval v příběhu dál, už mě zastavit nedokázaly. Je to vodopád emocí, pocitů a mnoho dalšího.
Karin Smirnoff má obrovský talent a já už se vůbec nedivím tomu, že je ta kniha (alespoň to tvrdí český nakladatel) tak ceněná. Pokud se nebojíte toho, že vaši duši kniha rozloží, tak si ji určitě přidejte na seznam. Je fakt skvělá.
A skláním se před Lucií Olešovou, která ji přeložila. To muselo dát práce.

3 21.02.2024

Knize kriticky škodí extrémní počet postav. Jen těch, které mají něco společného se zápletkou je skoro 30. TŘICET! Navíc jsou tu vedlejší zápletky a long story napříč díly a tedy další a další postavy.
Mohla být kniha kratší? Asi jo a určitě by jí to prospělo. Galbraith (J K Rowlingová) umí skvěle vyprávět, takže délka sama o sobě problém není. Problem je počet tech důležitých postav. Jediné, co mě zachránilo byly fanstránky v angličtině, kde jsou postavy uvedeny a je tam i jejich bezspoilerová charakteristika. Bez toho bych byl ztracený.
Část děje je vyprávěna pomocí logů chatu. Virtuální prostředí je zde důležité a Galbraith to v knize zohlednil. Jenže ve chvíli, kdy mate vedle sebe na stránce tři souběžné chaty a ty chaty jsou dlouhé například na šest stran v knize, je těžké se v nich pohybovat a číst je tak, aby vám neunikaly souvislosti. Další chyba.
Teď chvály: Zápletka je jedna z nejzajímavějších z celé série. Je skvěle napínavá a originální. Virtuální prostředí knize dodává zajímavost a neobvyklost. Je tam několik šokujících momentů, kdy se vám chce jen číst a nevnimat okolí. Autorka dal pracuje s napětím mezi Robin a Cormoranem, které je červenou nití cele série a zde docela sílí.
Celkové hodnocení: 75 %. Tech postav bylo opravdu hrozně moc a čtení mi to dost komplikovalo, navzdory pozitivním věcem, které jsem zmínil.
Hrdinka knihy: Pat - sekretářka z agentury
Srab knihy: Cormoran (už se pochlap, veteráne!)
Sympaťák knihy: Ryan Murphy, policista vyšetřující případ

13 14.02.2024

Tuto knihu bych sám od sebe v knihkupectví do rukou nevzal. Dokonale se na ní tak ukazuje, že skvělých a zajímavých knih je mnohem víc, než se nám na první pohled zdá.

Autor si ji vydal sám prostřednictvím Pointy, která umožňuje autorům splnit si sen a vydat si knihu. Petr Procházka si ten sen splnil - a my teď díky tomu máme skvělou knihu ke čtení.

Jaká je? Je zábavná, bláznivá a vlastně trošku praštěná. Psána jazykem, který od první stránky vzbudil mou pozornost a já si uvědomil, že tento člověk má velký talent. Ta kniha by si zasloužila další a další superlativy. Nejlepší ale bude, když se půjdete do knihy někam začíst.

Svěží a upřímný jazyk komediálnímu thrilleru dost sedí a knihu jsem si díky tomu fakt užil. Byl jsem upřímně velmi překvapen a děkuji autorovi, že jsem se o ní mohl dozvědět.

4 05.11.2023

Lidi od kolotoče jsou již třetí kniha Kamily Hladké a po těch předchozích dvou jsem se opravdu těšil na to, s čím přijde. Po Hornických vdovách a Sestrách vypráví o lidech, kterým se říká různě: Kolotočáři, komedianti nebo prostě světský.

Dostat se do prostředí světských není jen tak. Kamile Hladké se to povedlo a vznikla opravdu mimořádně zajímavá kniha. Autentické příběhy několika generací kolotočářů hezky ukazují jejich osobitost, svéráz a touhu po svobodě.

Nejsou to ale formálně rozhovory, jen jakoby proud jejich myšlenek, postřehů, názorů a pocitů. Čím déle tu knihu čtu, tím víc se nořím do atmosféry střelnic a řetízkových kolotočů. A je to fakt krásný pocit.

Kamila Hladká napsala svou asi vůbec nejlepší knihu.

4 27.10.2023

Skvělá kniha, která mě opravdu překvapila. Není to vlastně historický román, i když se kniha odehrává v 19. století. Autorka píše čtivě, vymyslela velmi zábavný příběh a celé to je prostě hrozně povedené čtení. Více v recenzi: https://medium.seznam.cz/clanek/tomas-fojtik-nejlepsi-kniha-roku-vysel-roman-kniha-kterou-posypal-hvezdny-prach-22221

11 20.09.2023

Kdyby se kniha v poslední třetině nezkomplikovala (za mě) zbytečně přidanou dějovou linkou, dal bych nadšených 5 *. Jako by ale autorka chtěla čtenáře šokovat, ale výsledek je za mě rozpačitý. NICMÉNĚ: I tak je to velmi čtivě napsaná kniha, která mě hodně bavila číst. Oceňuju podmanivě popsané prostředí i vztahy v místní komunitě. Tohle je chytře napsané odpočinkové čtení, které jsem si dost užil.

3 05.09.2023

Kdybych měl hodnotit podle prvních dvaceti stránek, dal bych 5 * a ještě by mi to přišlo málo. Ale čím víc se příběh komplikoval, tím větší problém jsem měl knihu číst. Nicméně, navzdory velké komplikovanosti děje, hodně postav a navzdory tomu, že chvílemi jsem ztrácel přehled o motivacích postav se mi kniha líbila moc. Oceňuju svěží styl, hru se žánrem, která je na hraně parodie, ale přesto to úplná parodie není. Autor vymyslel způsob, jak udělat detektivku zábavnou, a přitom napínavou. A za tu odvahu a nápad jednu hvězdičku přidávám. Celkově to bylo slušných 70%.

2 05.09.2023

Kdybyste se mě před rokem zeptali na to, kdo to byl František Kriegel, ve šťastnější chvíli bych ze sebe vysoukal, že to byl komunista, který nepodepsal moskevské protokoly. V méně šťastné chvíli možná ani to.

Článek
František Kriegel nikdy nebyl ministr, prezident nebo premiér. Nebyl to šéf strany, ani šéf disentu. Přesto je ale jeho vliv na dobu v letech 1945-1989 silný. Podobně jako je silný jeho příběh. Ten zaujal publicistu a historika Martina Gromana a výsledek je šestisetstránková kniha, která vám pomůže zahladit bílá místa v historickém povědomí.

Kriegel bohužel nenapsal své paměti, ani pro ně nezanechal podklady. S výjimkou krátkých poznámek. Tím pádem je skládání obrazu Františka Kriegela dost komplikované, zvláště v některých částech života. Autor se musel spolehnout na obraz, který o objektu jeho bádání poskytli Krieglovi nejbližší. Manželka Riva a rodinný přítel František Janouch. Jejich vzpomínky jsou jeden z pilířů, na kterém Martin Groman stavěl svou knihu.

Naštěstí ne jediné. Jsou tu také dobové dokumenty a záznamy z různých stranických jednání. Jsou tu rozhovory s dalšími aktéry dění, jsou tu archiválie a dobový tisk. Poskládat z těchto drobných střípků co nejvěrnější mozaiku muselo být složité, i proto na knize Martin Groman pracoval (naštěstí pro něj ne soustavně) kolem dvaceti let, jak zaznělo v rozhovoru s Lucií Výbornou na Českém rozhlase.

A vzal to skutečně od podlahy. Od prvních let v ukrajinském městě Stanislaviv přes pražská studia medicíny, ohně španělské, čínské i barmské války až po zakotvení ve strukturách stranické politiky. Groman Kriegela a priorně nelíčí jako kladnou postavu. Všímá si a zdůrazňuje jeho roli při založení Lidových milicí, které sehrály klíčovou roli v Únoru 48. Všímá si také jeho pozice při politických procesech v 50. letech, které nakonec semlely i jeho, byť naštěstí ne s fatálním důsledkem.

Autor dopodrobna vysvětluje Krieglův postoj v Pražském jaru i v posrpnových událostech. Těch deset posledních let života je vlastně na knize to nejzajímavější. Sledujeme dost překotný vývoj od věřícího a zapáleného komunisty k nucenému disidentovi, který ale ve skutečnosti nikdy věřícím komunistou býti nepřestal. A nakonec sledujeme represe, které musel snášet a urputnost režimu zavřít mu ústa. Autor se věnuje také síti konfidentů, kteří byli na Kriegla nasazeni a popisuje některé až teatrální historky v režii StB.

Jak z Gromanova líčení František Kriegel vychází? Jako nesnesitelný člověk, který ale nikdy nezradí své zásady, svou víru. Jako člověk, který nikdy nepřestal věřit v lepší svět, který měl přinést komunismus. Z knihy jsem získal pocit, že komunismus pro Kriegla nebyl vstupenka do lepší společnosti, ale šance na změnu k lepšímu životu pro celý národ, ne-li pro celý svět. Napovídá tomu i celý název knihy: Kriegel - Voják a lékař komunismu. Jako by chtěl komunistickou ideologii uzdravit, a tvrdě narazil při střetu s realitou.

Kniha je napsaná čtivě, a tak má šanci oslovit široké spektrum lidí. V částech popisujících vypjaté momenty Krieglova života se čte skoro jako detektivka, kdy máte nutkání číst rychleji a rychleji. Nechybí ani dobový kontext. Když se František Kriegel dostane do španělské občanské války, ve stručnosti se dozvíte, proč tato válka vznikla, a proč tam Kriegel byl. V zásadě platí, že je to kniha přístupná i pro laiky, kteří dosud o tématu příliš nevěděli.

Z toho, jak Martin Groman Františka Kriegla popisuje, vychází, že to byl statečný chlap. Odhodlaný bojovat nejen za lepší svět, ale také za své ideály. Autor se ho snaží pochopit a hledá, co ho vedlo k rozhodování. Nevynáší ale finální soudy, ty nechá na čtenářovi. Poskytuje dostatek informací pro to, abychom si to zhodnocení osobnosti Františka Kriegla mohli udělat sami.

Kriegel - Voják a lékař komunismu je ve výsledku nejen čtivým životopisem jednoho prominentního komunisty, ale také svědectví o velmi dramatické části našich dějin.

11 09.04.2023

Jakub Železný napsal knihu povídek a nazval ji Kinského zahrada. Protože ho mám rád a vážím si toho, co v éteru dělá, tak jsem se na ni dost těšil. Podtitul povídky o ženách mě asi mohl varovat, leč nevaroval. Bohužel.
Již před necelým rokem jsem si všiml, že se pustil do psaní. V prosinci 2021 mu v časopise Reportér vyšel text nazvaný Pokoj 320, který najdete pod jiným názvem (a jiné podobě) i v této sbírce. Nepamatuju si, že bych to tehdy četl. Možná kdybych to tehdy udělal, Kinského zahradu bych přešel mlčením.

No, takže k věci. Základní problém této knihy, že Jakub Železný je možná výjimečný novinář, ale určitě ne skvělý literát. Co mu chybí? Tak především cit pro jazyk. Každá druhá věta šustí papírem a vy si říkáte: Opravdu to nešlo napsat jinak? Slovní obraty jsou hrubé, nepříjemné. Snaží se o jakési slovní tempo, ale necítím, že by to dělal přirozeně. Stručně řečeno: Nedá se to číst. Je mi líto, když něco takového říkám o někom, koho si vážím a koho mám skutečně rád, ale nemohu jinak. Bohužel mu také chybí cit pro pointu. Často jsem měl pocit, jako by to tlačil až moc na sílu. A nemohu říct, že jsem vždycky pochopil, co se mi snažil říct a jaká je skutečná pointa.

Tím se plynule dostávám k druhému problému knihy: Příběhy. Je jich tam dvanáct a všechny jsou o ženách. Na prostoru mikropovídky se mu skoro nikdy nepovedlo vzbudit mou pozornost a chuť dozvědět se, jak příběh dopadne. Četl jsem spíš automaticky, protože jsem to chtěl dočíst. Ne proto, že by mě zajímalo, jak to dopadne. Rozsah těch povídek je skutečně miniaturní – kniha má kapesní formát a v je v ní použité tak velké písmo, že to na první pohled vypadá jako slabikář pro žáky první třídy. Odhadem má každá povídka kolem 7 - 9 000 znaků. Mistři žánru, mezi které patřil třeba I. B. Singer, dokázali i tak malý prostor (i výrazně menší) využít k vybudování silného příběhu i silných postav, ale Jakubovi Železnému se to to prostě nedaří. K pointě se dostaneme, ale často je tak mdlá, že pokrčíte obočím a říkáte si: No – a to je vše?

A přitom potenciál kniha měla. Kinského zahrada jako centrum všech povídek (jemně či silně), to se mi líbilo. Na knize je také skvělé, že ji ilustrovalo duo Tomski & Polanski, respektive, jak jsem pochopil, sama Ilona Polanski. Je smutné, že to je na knize vlastně to nejzajímavější. Lépe řečeno, jediné zajímavé.

Je těžké takovou knihu hodnotit a nedotknout se autora. Jenže, tohle se prostě ani trochu nepovedlo, je mi líto.

6 31.10.2022

Dočteno a myslím, že máme před sebou detektivku roku. I v kontexu překladové literatury. František Šmehlík napsal skvělou knihu, která má fajn zápletku, dobrý tah na branku, působivou vyšetřovatelku a tak dál. Mám recenzi (najdete ji v záložce).

3 31.10.2022

O té knize jsem se dozvěděl vlastně náhodou, protože jednoho z autorů (Petra Brože) sleduju na Twitteru. Vesmírníček je poklad pro všechny zvídavé děti, které se zajímaví o vesmír. Jsem dítě osmdesátých let a dal bych nevím co, aby taková kniha existovala i tehdy.

Na jednu stranu je hravá a vtipná, ale nenásilným způsobem dětem předává obrovské množství informací a zajímavostí. Hravé a veselé kresby doprovází fundovaný text. Občas v něm probleskne odbornější výraz (například aerodynamický kryt v případě raket mířících do vesmíru), který by si možná zasloužil vysvětlení.

Ale na druhé straně to v dětech může vyvolat zvědavost a snahu přijít na to, co to slovo znamená. Hodně povedená kniha!

4 25.10.2022

Dokonale zakončení série. Některé kapitoly si přečtu znovu, jak skvěle jsem se u nich bavil.

7 23.10.2022

Cekal jsem humoristické příhody z českého venkova a presne to jsem dostal. Na nic si to nehraje a to mi vyhovuje. Jsem spokojený.

4 23.10.2022

Sestry od Kamily Hladké přinášejí přesně to, co slibuje záložka a anotace knihy. Příběhy řeholních sester a jejich vzpomínky. Nejvíc mne oslovily první dva příběhy – tedy příběhy nejstarších sester. Čím mladší sestra vyprávěla, tím méně mi to přišlo zajímavé. Protože například u té nejmladší řeholnice je její příběh vlastně dost banální. Když to člověk porovná s předchozí knihou Hornické vdovy, je vidět rozdíl. Tam jste v každém příběhu našli pohnutí, tady ne.

Sestry jsou i navzdory této poznámce stále extrémně zajímavá kniha, která pomáhá nahlédnout do světa, který je nám většinou ukrytý.

Hodnocení: 80%

5 01.06.2021

K té knize bude hodně komentářů a ohlasů a věřím, že tu zazní hodně argumentů pro i argumentů proti knize. Nebudu opisovat svou recenzi, kterou si tu můžete najít, ale vypíchnu, proč knihu doporučuju k přečtení zrovna já: Jednoduchým, rychlým a atraktivním stylem Alena Mornštajnová otevírá téma, které bychom neměli zapomínat. Pokud si myslíte, že máme svobodu zadarmo a napořád, tak jste vedle a ona to touto knihou připomíná. Chválím jí za to, že se pustila do literárního aktivismu a chválím za to, že v rámci svého myšlenkového ustrojení nejde vstříc mase čtenářů, ale předkládá vztyčený varovný prst. Kniha je skvělá, skvěle napsaná a odpustíte jí i mírnou povrchnost a nepropracovanost. Byl bych raději za to, kdyby byla jednou tak tlustá, ale dlouho jsem u knihy nebyl tak zažraný, jako u této.

23 26.04.2021

Do lesa chodím rád prakticky od mala. Lásce k přírodě mě vedl člověk, který dovedl hodiny vyprávět o tom, jak je les důležitý, kdo všechno v něm žije a na co může člověk narazit. Je to už dlouho, co ten člověk nežije a je to vlastně už přes dvacet let, co jsme spolu naposledy vyšli do lesa. Ale teprve teď chápu, co všechno tím myslel. A to díky knize Tajný život stromů německého lesníka Petera Wohllebena.

Odpusťte mi patetický úvod. Chtěl jsem tuto recenzi uvést původně docela jinak. Chtěl jsem psát o tom, jak v době, která přeje spíš chrámům konzumu než chrámům přírody je každá podobná kniha důležitá. Wohlleben ale nehoruje (minimálně ne v této knize) za větší návštěvnost lesů. On chce jenom ukázat, jaký to je svět, jak komplikovaný, komplexní a vlastně překvapivý.

A daří se mu to teda skvěle. Když jsem četl tuto knihu, po každé kapitole jsem běžel za svou ženou. „Věděla jsi, že...?“ zahrnoval jsem jí každým novým poznatkem, stejně jako na procházkách lesem: „Víš, proč mají stromy korunu nahoře???“ Wohlleben před čtenářem odkrývá nový vesmír. Vypráví o tom, jak stromy dovedou vzájemně kooperovat a jak využívají podhoubí pro přenos živin. Vypráví o tom, jaká tvoří společenství – rodiny, skupiny... Jak spolu komunikují, jak dávají najevo bolest a radost.

Ta kniha je místy dojemná, místy úsměvná – ale ve všem tom je plná lásky a obdivu. Napsat, že už nikdy neuvidím les stejnýma očima je hrozně laciné a povrchní. Ale až zase půjdu do lesa (a ruku na srdce, kam jinam se teď dá chodit), pochopím co jsem dosud nechápal. Uvidím to, co mám celý život před očima, ale nikdy jsem tomu nerozuměl.

Kromě nesporné odborné erudice je kniha Tajný život stromů psaná příjemným, čtivým jazykem. Neříkám, že je to vrchol stylistiky, její styl je vlastně strohý a věcný. Ale tím, jak vám neustále předkládá nové a nové fascinující informace se kniha skutečně nedá odložit.

Do češtiny ji přeložila Magdalena Havlová.

26 30.03.2021

Mému čtení dominuje beletrie, ale mimořádně zajímavé knihy vycházejí i v nebeletristické oblasti. Pokud jste častými návštěvníky lesa, bude se vám hodit Velký průvodce lesem, který vydalo nakladatelství Kazda.


Obsahuje více než 550 druhů – stromů, keřů, květin, hub, brouků, motýlů, včel, savců, ptáků a tak dál. Tato kniha vám snadno pomůže poznat, co jste na svých procházkách lesem potkali. Pomáhá tomu přehledná struktura knihy i jednotlivých stránek. U každého druhu je krátká zajímavost (u neživých) nebo způsob života. Kniha tak je vlastně dost komplexní encyklopedií toho, co žije v evropských lesích.

Tato kniha se dá použít jako společník na cestu (vzhledem ke svému dost skladnému formátu), nebo si v něm můžete po návratu listovat, když chcete zjistit, co jste to dnes v lese viděli.

Upřímně jsem si takovou knihu dost dlouho přál mít, naposledy jsem měl podobnou lesní encyklopedii někdy v dětských letech.

5 30.03.2021

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu.

Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a který vlastně stále pokračuje.

Přiznám se, že naposledy jsem byl tak začtený do Šikmého kostela. A před tím dlouho, dlouho nic. Šikmý kostel nezmiňuji náhodou – první díl této knihy totiž říkal (mimo jiné) to, že i když se nad vámi přeženou nejčernější mraky, odvaha se tomu postavit a jít dál je strašně, strašně důležitá.

Cestopisná stránka knihy popisuje tuto pouť; její zajímavá místa, příběhy a také vlastně některé lidi, které manželé na své cestě potkali. Knize ale dost chybí fotografický doprovod, který by vás přenesl do popisovaného kraje. Já si při čtení pravidelně hledal objekty vyprávění a díky tomu se u mě vzbudila touha se tam někdy podívat.

U knih, které mě zaujmou jednou věcí (například, v tomto případě, příběhem) už moc neřeším další. Ale u Pobřežní cesty mě navíc zaujalo, jak skvěle je to napsané. Autorka v sobě objevila obrovský literární talent – když si uvědomíte, že předtím nepsala a toto je její literární debut, skoro se tomu nechce věřit.

Pobřežní cesta je pro mě velké překvapení tohoto roku. Vloni jsem četl řadu mimořádných knih, mezi které určitě patří již zmíněný Šikmý kostel nebo Kde zpívají raci. Pobřežní cesta, kterou vydalo Nakladatelství Kazda je silná ještě v jednom ohledu. Ukazuje, že i když na první pohled všechno spěje k černému scénáři, je důležité nerezignovat, najít sílu a zkusit s tím něco udělat.

Přesně tohle v dnešní době potřebujeme.

15 30.03.2021

Jiří Hájíček se od popisu vesnické tematiky vydal k rozebírání mezilidských vztahů. Partnerských, rodinných i sousedských. Ve výsledku mu z toho vznikla taková bramboračka, kterou si možná dáte jako chutný oběd, ale že byste na ni za měsíc vzpomínali, to spíš ne.

Ústřední příběh se točí kolem Marie, čerstvě rozvedené docentky na Filozofické fakultě. Přednáší literaturu a tak se v knize najde celá řada literárních odkazů, což je fajn. Co už je méně fajn je, že ústřední romanticko-vztahový příběh ve finále působí hrozně lacině, banálně a vlastně nudně. Letní dobrodružství nemá žádnou pointu a působí vlastně příliš účelově.

Stejně tak nemá pointu Mariino střetávání se se svou rodinou a sestrou. Čekal jsem nějakou tečku na závěr, nepřišla.

Jiří Hájíček umí psát a i tady to jasně prokazuje. Knihu budete číst rádi, protože se prostě velmi příjemně čte. Ale mám pocit, že si tentokrát ukrojil příliš tlustý krajíc. Že se pustil do vod, kde si moc jistý není. A na knize to je bohužel dost poznat.

16 08.06.2020