Pablo70

Příspěvky

Deset malých černouškůDeset malých černouškůAgatha Christie

Jsem jedním ze 100 000 000 lidí, co si tuto knihu koupili a přečetli. Perfektní. Ovšem "nová doba" si žádá svoje: ve Francii už tuto knihu nekoupíte pod známým názvem, černoušci musí pryč. Nový titul někdejšího celosvětového bestselleru zní: Bylo jich 10. Nešlo ale jen o změnu titulu, v návaznosti na něj bylo nutné provést řadu textových úprav. James Prichard (pravnuk spisovatelky), který spravuje dědictví Agathy Christie, nechce, aby tento titul šokoval nebo ubližoval. Ostatně v USA byla kniha vydávána pod názvem Ten Little Indians, ale i ten byl postupně variován.
"Když byla kniha napsána, jazyk byl jiný a užívala se dnes už zapomenutá slova," vysvětluje své rozhodnutí pravnuk slavné autorky detektivek. Tento příběh je založen na populárním rýmu, který Agatha Christie nenapsala. Chtěla tím podle něj lidi především pobavit, ne někomu ublížit. "Dnes to naštěstí můžeme napravit, aniž bychom se (původnímu názvu) zpronevěřili. A je přijatelný pro všechny ... Dává mi to smysl," uvedl pravnuk.
Jak napsal Orwell: přepište dějiny, změňte názvy, historie jako taková je na obtíž!
Sorry, jako...

06.09.2020


451 stupňů Fahrenheita451 stupňů FahrenheitaR. Bradbury (pseudonym)

Četl jsem v mládí, teď znovu: i po letech silné a výborně napsané. Víra vtělená do slova a příběhu.
Milí knihomilové, kolegové, tohle napsal pro nás: "Víte, proč jsou knihy... důležité? Protože mají hodnotu. A co znamená slovo hodnota? Pro mne znamená tkáň. Tahle kniha má póry... Čím víc pórů, čím víc pravdivě zachycených detailů života dostanete na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste literárnější. ... Tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají." (Faber Montagovi)
Jeho knihy mají hodně pórů, co myslíte?

05.12.2020


Marťanská kronikaMarťanská kronikaR. Bradbury (pseudonym)

„Čtěte ty autory, kteří píší tak, jak vy byste chtěli jednou psát, kteří myslí tak, jak vy byste rádi mysleli. Ale čtěte také ty kdo nepřemýšlejí a nepíší tak, jak vy byste chtěli přemýšlet a psát, což vám může ukázat směr, kterým byste se jinak dlouhá léta nevydali.“ Napsal Ray Bradbury ve stati Jak pěstovat a živit múzu.
Jaký je požitek číst Marťanskou kroniku z prvního brožovaného vydání v edici Kapka – knihovna pro každého, svazek 17, 1959, cena 5 Kčs! S doslovem Josefa Škvoreckého. (A se starým pravopisem: poesie, televise…) V tom roce vyšel poprvé i časopis Mladý svět (výtisk za 1 Kčs).
Škvorecký píše: „Autor tohoto románu, dnes osmatřicetiletý syn amerického středozápadu, je zajisté jednou z nejsympatičtějších postav amerického literárního světa. K psaní – smíme-li věřit reklamním pramenům – přivedla ho chudoba, ta typická chudoba amerických dětí, které si na coca-colu a na obrázkové magazíny vydělávají prodejem novin...“
Bože, kdo z nás v roce 1959 věděl, jak chutná coca-cola!? A četl nějaký obrázkový magazín? Snad Svět sovětů...
Bradburyho sága osidlování a vysidlování Marsu je romantická, poctivá a samozřejmě tradiční, co se hodnot středozápadu týče. Je hodna pokračování Poea, kterého zde také zmiňuje (vedle Darwina, Huxleyho a Freuda, kterého se lidstvo „pokusilo usměrnit“. Výsledek? „... s nimi se nedalo moc hýbat. Tak jsme se jako idioti pokusili zničit náboženství. A to se nám povedlo. Přišli jsme o víru, potáceli jsme se od ničeho k ničemu a lámali si hlavu, k čemu život vlastně je.“).
Škvorecký se jistě radoval, že to tam cenzoři nechali. Měl stejný názor.
„Ach, realismus! ...k čertu s tím vším!“ Edgar Allan Poe. Tak zní motto jeho doslovu v době, kdy byl socialistický realismus oficiální doktrínou. (Vypadalo to, že brzy ochutnáme i tu coca-colu!!!)
Bradburyho kniha je kritická k rasismu, společenské nerovnosti, poručnictví, byrokracii, je protiválečná. Ale hlavně je plná nádherných nápadů a her fantazie.
„Chci, aby moje knihy byly především rozptýlením a ohromnou legrací, která stimuluje, provokuje, děsí, a doufejme pobaví. Vyprávět dobrý příběh… zbytek ať se dostaví poté, co hra skončí a diváci se rozejdou domů… v noci se probudí a řeknou: Tak o tohle mu jde! Nebo následujícího dne zvolají: On tím myslí nás! Zajímá ho, co je teď! Náš svět, naše problémy, naše radosti a naše zoufalství!“ (R.B. - Tajemná mysl)
Jistě. Tak to je.

07.04.2021


Kundera: Český život a dobaKundera: Český život a dobaJan Novák

Když jsme v 70. letech na Karlově univerzitě probírali dějiny literatury, profesor Brůžek nás seznamoval s „boji“ o Wolkera, Halase… Znova jsem se s ním setkal až při čtení Novákovy knihy o Kunderovi. Byl to právě Brůžek, normalizační ministr kultury, kdo nařídil a zařídil likvidaci „závadových knih“ (jak jim říkali StBáci) z veřejných knihoven, Novák to popisuje v jedné z kapitol o tom, jak to tu „chodilo“, a já jsem si v duchu uplivl, byť Brůžek byl jeden z těch lepších, co nám tehdy přednášeli…
Koho jste v Novákově tlustospisu potkali vy?
Četli jsme samozřejmě i Pondělíčkovy knihy o sexualitě a když jsem si přečetl, že napsal i psychologický rozbor StBáckých metod výslechu, zalitoval jsem, že jsem ho neznal předtím, než jsme s nimi přišli do styku…
Dobrá je i analýza Hrabalova „selhání“ v Tvorbě a za všechny prachy stojí počtení o sledovačkách a akcích tajné státní policie za Husáka. Myslím, že takových knih, jakou napsal Novák, by mělo být víc, aby ti mladší, co to nezažili, pochopili VO CO DE.
Četli jsme i Kunderu, byl jedním z autorů, co v 60.letech provětrali českou literaturu. O jeho stalinistické etapě jsme jako dospívající, neměli ani potuchy...
Nebudu tu hodnotit „boje“ o Kunderu – bylo o něm napsáno hodně a já nejsem ten, kdo by ho měl soudit. Jen k té „nestrannosti“ autora mám pár Novákovských otázek: Přestali jste poslouchat Nohavicu poté, co se nedokázal čestně vypořádat se svým donášením na Kryla? Přestali jste poslouchat Kryla poté, co ryl i do poměrů v čerstvě svobodném Československu? Odmítáte poslouchat Prodanku proto, že Sabina byl konfident? Odmítáte poslouchat Boba Dylana, protože celý život falzifikuje údaje o své identitě? Atd.
Žádný osud není černobílý a jeho příběh je takový, jaký je člověk, co ho vypráví. To platí jak o Kunderovi, tak o Novákovi a my, kteří ho čteme, ho vyprávíme dál podle toho, jací jsme.

06.12.2021


Piknik u cestyPiknik u cestyArkadij Strugackij

Piknik po 1199.: ...tak třeba jdete lesem v našich horách a najednou narazíte na to místo, kam chodí turisti na malou i velkou, ježibabí rosol na vás číhá tu i tamhle, nebo na ta hrozná místa neudržovaných odpočívadel, kde lidi odhodí do křovíčka cokoli… Sajuz něrušímij byl určitě takovými místy prošpikovaný a Strugačtí si dodali odvahy napsat něco, co popírá tu slavnou poučku „člověk, to zní hrdě“, jestli nevíte vo co de, zkuste ty líbezné sci-fi Jefremova plné komunisticky nádherně vyspělých lidí. Ovšem je pravda, že pokrok se nedá zastavit a vědci v druhé polovině 60.let předpovídali exponencionální růst lidstva, takže jsme už dávno měli létat na dovolenou na Měsíc nebo Mars, jak chcete. A jestli jste četli Dänikena či Součka, víte, jak záhadologie z dějin lidstva mávala planetou: byli tu? Obří stavby, nečekané katastrofy atd. Kdo za tím VE SKUTEČNOSTI stojí? Staré mýty ve starých knihách musely být reintepretovány v světle pokroku poznání!
Ovšem stalker se bohům neklaní, dobývá si živobytí. A vědci z knihy dávají otázky hodně klíčové, to tu asi dost čtenářů nějak přehlédlo. Samozřejmě se jim zdá i zadrátované Pásmo nějak cizí, to v Šengenu nepoznali (ale už se zase drátují hranice)! My starší jsme byli zadrátovaní celá desetiletí. A co se týká odporných skládek – panečku, těch bývalo neurekom. Ovšem jsou tu noví borci, kteří planetu ještě víc srážejí na kolena, Adams nechá zlikvidovat Zemi, protože překáží galaktické dálnici, zatímco jeho hrdina si právě lehá před bagr, aby bránil svůj malý milý domeček…
Odpovědi na Fermiho paradox (kde tedy všichni vesmířané jsou?) dávají i moderní sci-fi Liou Cch´-sina Problém tří planet, z vědců se tím zabýval i slavný S. Hawking.
Ovšem i skládky se dají uklidit (ukliďte planetu!) a tak přijde vhod závěrečná premisa stalkera, která je, řekl bych až buddhistická! Koneckonců: musíme si fandit, ne?

03.10.2021


Zpěv drozdaZpěv drozdaWalter Tevis

Kniha o opětném vzestupu člověka. V knize "Já, Asimov" je vylíčeno, jak se slavný spisovatel jako předškolák sám naučil číst, tady to zvládá hrdina v dospělosti. Nevím, jestli W.Tevisovi někdo redigoval text knihy, rozhodně v něm nejsou zbytečná místa, tady nejde o to z tématu "vyždímat víc" (viz jirimatejka), líčení událostí plně odpovídá úrovni myšlení lidí - je primitivní a klade zdánlivě stupidní, avšak základní otázky. A my pookříváme, jak se hrdinové dostávají "k sobě", tedy tam, co my pokládáme za samozřejmost. Oblíbíte si Jeho, Ji, kočičku Biff (ve Dveřích do léta je zase kocourek Petronius Arbitr), ano i přátelský autobus a koneckonců i robota 9. generace. Uff, snad se až "tam" nikdy lidé nedostanou!

22.08.2020


Anglické listyAnglické listyKarel Čapek

O anglické pouti Karla Čapka natočila skvělý dokument ČT, stojí za shlédnutí.
Ale já to vezmu z jiného konce.
Čapek byl v Anglii roku 1924 a navštívil i veletrh British Empire Exhibition. Zde se projevilo naplno jeho lidství a prohlédl následky koloniální politiky pro „domorodou“ kulturu 400 000 000 lidí ovládaných Brity po celém světě. To vše dávno, dávno před rozpadem kolonialismu:
„Není už lidového domorodého umění, černoch z Beninu vyřezává ze sloních klů figurky jako by vychodil mnichovskou akademii a dáte-li mu kus dřeva, vyřeže z něj klubovku. Inu bože, přestal být divochem a stal se – čím vlastně? Ano, stal se zaměstnancem civilizovaného průmyslu. 400 miliónů barevných lidí je v Britské říši, a na výstavě Britské říše je z nich vidět jen několik reklamních panáků… je tu všechno, i vycpaný lev a vyhynulý emu; schází jen duch čtyř set miliónů lidí. Je to výstava anglického obchodu. Je to průřez té slaboučké vrstvy evropských interesů, které povlékly celý svět, nestarajíce se příliš o to, co je vespod...“
A potom zavzpomíná na městečko Úpice, kde v dětství bydlel:
„Duše má, co by sis chtěla koupit z těchto pokladů světa? Nic, vlastně, chtěla bych být maličká a stát zase v krámě starého Prouzy v Úpici, vyvalovat oči na černý perník, pepř, zázvor, vanilku a bobkové listí a myslet si, že to jsou všechny poklady světa a všechny vůně Arábie a všechno koření dalekých zemí, žasnout, čichat a pak si běžet číst Vernův román o končinách divných, dalekých a vzácných. Neboť já, hloupá duše, jsem si je představovala jinak.“
Vzdávám poctu Čapkovu humanismu!
P.S. Dům Čapkovy rodiny soudruzi přeměnili v služebnu SNB. Jeho kouzelnou zahradu zaasfaltovali a je z ní autobusové nádraží. Bydlel jsem opodál u řeky Úpy...

01.06.2021


Klub nenapravitelných optimistůKlub nenapravitelných optimistůJean-Michel Guenassia

Moc věcí se v dějinách opakuje, tudíž se pasáže z téhle knihy hodí i na tuhle dobu:
„Naše neschopnost přesvědčit druhého je nevývratným dokladem toho, jak užitečné mohou být u každého dle jeho možností urážky plné opovržení, rány pěstí, nože, automatické pistole, dynamitové nálože spojené s roznětkou, nukleární letadlové lodě. Naše neštěstí má jedinou příčinu: nedotknutelnost našich názorů. Ti, kdo odmítají své přesvědčení změnit, jsou pitomci, a ti, kdo se přesvědčit nechají, taky.“
Co takhle pravda?
„Existují nepřekonatelné úkoly, jako čelit realitě, říkat pravdu nebo uznat vlastní omyly. Člověk kolem toho chodí, vyhýbá se tomu, dělá něco jiného a přejímá jezuitskou morálku: ZAMLČOVAT PRAVDU NEZNAMENÁ LHÁT.“
Jak je snadné být šťasten!
„Lidé se bojí, že ztratí paměť.
Ale vždyť ona je zdrojem našeho trápení.
Dobře se žije jen v zapomnění.
Paměť je nejhorším nepřítelem štěstí.
Šťastní lidé zapomínají.“
Opravdu se to hodí na tuhle divnou dobu!
Divnou dobu?
Jejda, asi to platilo vždycky! :-)

29.11.2021


Doktorka z domu TrubačůDoktorka z domu TrubačůIlona Borská

Kolik podobných hrdinů nám komunistický režim zamlčel! Vlasta Kálalová di Lotti zemřela téměř v zapomnění 15. února 1971 v písecké nemocnici. Její celoživotní přínos ocenil až po revoluci roku 1992 prezident Václav Havel, který ji vyznamenal řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Ilona Borská ovšem psala knihu za tuhé normalizace, takže zde chybí fotka dr. Kálalové s T.G.M., který financoval její nemocnici v Orientu a také zde není ani zmínka o jejím dopise Gottwaldovi, kde žádala milost pro dr. Horákovou. Poúnorová část příběhu je tak téměř apolitická a místy stavěná pouze na úryvcích dopisů. Zajisté proto, aby mohla být kniha vydána. Naštěstí si již můžete chybějící údaje o této statečné ženě najít na internetu.

18.11.2020


ŠógunŠógunJames Clavell

Tak i já zdolal Clavellův opus. To byla jízda!
Domnívám se však, že i dnešní výlet do Japonska by byl skvělým dobrodružstvím! A střet civilizací, jaký tu popisuje Clavell, je stále aktuální. Nelze ho než obdivovat: jak musel román plánovat při tak ohromném počtu postav, jejichž osudy se v knize proplétají a také naplánovat nekonečnou řadu úkladů, občas i úkladů na druhou či na třetí. Možná, že samotný Clavell by byl dobrým šógunem, když tohle uměl! (Haha!) A jestli chcete mít představu, jak to bylo opravdu se samuraji, zkuste výpravnou knihu Samuraj - Příběh vznešených japonských válečníků, kde spatříte i jejich oděv a zbroj:
https://www.databazeknih.cz/knihy/samuraj-pribeh-vznesenych-japonskych-valecniku-28929

30.01.2021


Foucaultovo kyvadloFoucaultovo kyvadloUmberto Eco

Diskutuje se tu, jestli se Eco dá nebo nedá číst. Mrkněte, jaký je hrdina téhle knihy: "... osvítil (mě) Duch svatý: vždyť to znamená, že mám řemeslo! Rozhodl jsem se, že si otevřu kancelář kulturních informací. Něco jako Sherlock, ne však na vraždy, ale na znalosti. Místo abych vytloukal noční podniky a bordely, budu navštěvovat knihovny, knihkupectví a univerzitní ústavy. A pak se posadím v kanceláři, nohy na stole, papírový kelímek s whisky od prodavače na rohu před sebou, a budu čekat, až někdo zavolá a řekne mi dejme tomu: Překládám tu a tu knihu a narazil jsem na nějaké mutakallimy. Zaboha nemohu přijít na to, oč jde."
A on by to zjistil a zákazník by klopil.
No, bylo to ještě před internetem, já zkusil ty mutakallimy najít na netu a opravdu se mi to povedlo. Ovšem úžasný musel být jeho propojený věcný rejstřík, pomocí něhož se "má s pomocí asociací dojít od vuřtu k Platónovi. Třeba takhle: vuřt, vepř, štětiny, štětec, manýrismus, idea, Platón."
Haha - pak že je Eco suchar, no řekněte! Když se aspoň trochu uvolníte, těch 700 stran zdoláte! (No, možná jsem mohl hvězdičku ubrat, protože Jméno růže bylo lepší, ale kdo z nás by takovou knihu uměl napsat, že?)
A musím pochválit Sisssy za vtipný komentář: vrcholem humoru je snad kapitola 66, kde je automobil vykládán jako metafora stvoření - strom sefir (najdete ho v záhlaví knihy a na něm je celý román postaven). Pan Eco si s námi hraje a baví se!

14.09.2020


Plechový bubínekPlechový bubínekGünter Grass

Na Grassův styl psaní si musíte zvyknout. Je to obtížné, jako je obtížné i celé téma knihy. Grass není rozhodně jediný, kdo se takhle vypořádává se svou minulostí, myslím tím to, že si na pomoc přivolává nějakou nadreálnou sílu (zde bubínek), a že nechává promluvit postavu fyzicky postiženou. Má potřebu všechno nějak odlehčit a učinit stravitelnějším to, co bylo ve skutečnosti jen těžko stravitelné. Položte si otázku: zažili jste něco tak těžkého, že je třeba to vyvrhnout ze svého nitra a už se k tomu nevracet? I když se to stalo v nejkrásnějším období vašeho života? Těžké otázky a těžké odpovědi. Tak jen doporučení: jestliže jste zdolali Plechový bubínek, určitě si přečtěte Grassovu autobiografii Při loupání cibule, kde se o něm dozvíte víc a nejen o něm, i o lidech, které znal a s kterými žil. Protože vždycky musíme žít v době, do které jsme se narodili. Nejdříve bezbranní a naivní, poté už záleží na nás, co se svým životem učiníme.

29.12.2020


Nebeští jezdciNebeští jezdciF. Jánský (pseudonym)

Vzpomínám, jak jsem jako malý kluk našel na půdě staré noviny z Heydrichiády, i když jsem si v nich četl, moc mi to neřeklo, pro mne byla ta válka pravěkem, teprve později mi maminka vyprávěla, jak právě tehdy Němci popravili její dva bratrance – důstojníky čs. armády a vzpomněl jsem si, jak jsme jezdili ke stařičké tetě, která žila sama ve mlýně, i otce těch mladých mužů Němci odvlekli do koncentráku a on po návratu brzy zemřel… Jánského svědectví o letcích 311. bombardovací perutě R.A.F. pro vás může být podobným prozřením, jaké jsem já zažil jako kluk. Autentických svědků dějinným událostí neustále ubývá, zrovinka včera bylo 11. září a v tv a rozhlasu jich několik mluvilo o pádu Dvojčat a až tu nebudeme, tahle událost také přejde do oblasti „mýtů“, o kterých si můžeme něco pouze přečíst. Ostatně o úloze subjektivního a objektivního v historii pěkně píše Julian Barnes ve Vědomí konce (viz můj komentář ke knize).
Nebeští jezdci jsou knihou plnou lidství, lidství, které tu je navzdory válečnému vraždění, do něhož byli lidé zavlečeni Hitlerem. Tenhle etos je naprosto prioritní. V reportážích z New Yorku o 11. září byla znát tehdejší semknutost lidí, co to přežili – taková dýchá i z Nebeských jezdců. Velké utrpení vede začasto k velkému soucítění.
(Pozn.: knížku se Seydlovou obálkou v edici Spirála jsem zachránil z kontejneru na starý papír, slepil jsem hřbet a dobře si početl.)

12.09.2021


Dveře do létaDveře do létaRobert A. Heinlein

Ano, vážení, i scifiny nám stárnou! Tenhle příběh zarámovaný do romantického hledání dveří do léta pro statečného kocourka, je z 90% líčením velmi amerického vydělávání peněz a vymýšlení fint, jak obejít (uplatit) doktory, úředníky, vlastníky firem, atd. Navíc i futuristické představy autora dnes už spíš vzbuzují úsměv. Ale je tu i dobré znát základní pravidlo, zřejmě platící stále: "V rámci daných pravidel smíte udělat cokoliv... vrátíte se ale zpátky k vlastním dveřím." Díky, pane Heinleine!

24.08.2020


V jedné osoběV jedné osoběJohn Irving

Pár poznámek:
- K stížnostem zdejších čtenářů na nezáživnost představení amatérského divadla - autor to předesílá povzdechem: "Doby se změnily. Studenti dnes nečtou Shakespeara, jako jsme ho četli my." (Musím potvrdit, že my ho fakt četli a dokonce jsme se o to snažili i v originále!)
- Je zajímavé, že divadlo hraje roli také v jiném románu o sexu - Portnoyovo divadlo od Ph. Rotha. Ale Rothův hrdina není gay. Ale není o nic míň otevřený než hrdina Irvingův. A pokud se někdo diví, že ve V jedné osobě jsou samí LGBT, no je to tím, že tahle kniha je právě o hledání sama sebe takového člověka. Jestli jste hráli někdy divadlo, určitě víte, co všechno vám tato činnost o sobě řekne. I Sabbath ho používal k poznání světa. Až si přečtete něco z toho Shakespeara, dáte mi zapravdu.
- "Můj milý hochu, prosím, nepřisuzuj mi žádnou nálepku - nezařazuj mě do žádné kategorie dřív, než mě poznáš." (Slečna Frostová). Moc důležitá poznámka, i když poznat v této knize, kdo je kdo, je poněkud svízelné. Také překvapivé a napínavé. Jsou zde moc hezky vypsána nebezpečí dospívání a sledovat stárnutí hrdinů je dojemné.
- Ale nakonec se to povede: "My už jsme to, co jsme, že?" (Franny) Posuny hrdinů v čase jsou někdy drsné, avšak vidíme, že ač jsou poměry v rodině hrdiny všelijaké, drží stále basu, a to platí i o přátelích a bývalých láskách. Je důležité najít sebe sama a vědět, co jsem zač. I když odkrývání vlastní identity je hodně bolestné a nezřídka se za ně platí smrtí (AIDS ap). Myslím, že právě to chtěl autor vzkázat svému synovi.
- Otázku jak hodně je svět pokřivený a co považujete za normální si zodpovězte sami. John Irving určitě miloval svého syna!
-Možná je škoda, že česky dosud nevyšel Giovanniho pokoj. Baldwin je skvělý spisovatel. V knize zmiňovanou Sezónu v pekle (Rimbaud) si ovšem přečíst můžete. Nic sexuálního v ní však nehledejte.
Děkuji za pozornost.

19.03.2021


Konec civilizaceKonec civilizaceAldous Huxley

Konec civilizace po 1237. Tak jen pár poznámek:

„Ale proč je to zakázáno?“ ptal se divoch.
Inspektor pokrčil rameny: „Protože to je staré; to je hlavní důvod. Tady nám staré věci nejsou na nic.“
„I když jsou krásné?“
„Zejména když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.“
(Jak současné!)

Komentář:
"Myslím, že skutečná příčina neštěstí, vší dnešní komercionalizace a takzvaného rozvoje tkví ve ztrátě smyslu pro starobylé. Ztráta starobylého znamená ztrátu vědomí bezčasého v přítomnosti pokaždé, když je pokácen starý strom, když je srovnána se zemí nějaká pamětihodnost." (R. Aitken - Vlna zenu)

„Ford Pán sám velmi přispěl k tomu, že se důraz přesunul z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí. Takový přesun si vyžádala hromadná výroba. Všeobecné štěstí udržuje kola v neustálém chodu, což pravda a krása nedokáže.“
(Zaměňte krásu za lásku a jste doma!)

Skvělá definice filozofa: „Člověk, jenž sní o tom, co je mezi nebem a zemí.“

Co je filozofie: „Člověk věří určitým věcem, protože byl predestinován, aby v ně věřil. Hledání špatných důvodů pro to, čemu člověk věří z jiných špatných důvodů – to je filozofie.“

A ještě k Shakespearovi: jako spojnice věků je W.S. použit i v knize V jedné osobě (John Irving).
Konec civilizace jsem četl z vydání v roce 1970 s opravdu prastarými citacemi z jeho her. Už u Irvinga si někteří čtenáři stěžovali na nezáživnost Shakespearových děl. Tyhle ukázky v Konci civilizace by asi vůbec nedali…

05.04.2021


V Brooklynu roste stromV Brooklynu roste stromBetty Smith

Román končí na konci 1. světové, tedy v době, kdy mé matce bylo osm let. Její otec (můj děd) byl mlynář a přijel na dovolenou z fronty 28.10.1918 – právě na pohřeb své první dcery, která zemřela na španělskou chřipku – rodina pak nikdy neslavila vznik Československa… Ale máma mi nikdy o životě ve mlýně nevyprávěla, jen si pamatuji, jak mi děda vyprávěl o mořským dědkovi, který způsobuje veliké bouře, v kterých troskotají lodi, on sám se plavil na jedné z nich a dědkův dech cítil v zádech… je to jedna z mých prvních vzpomínek. Se svým bratrem totiž vyjel kolem roku 1898 na zkušenou do Ameriky. Děda se vrátil, ale bratr tam zůstal a stal se Američanem…
Smithová psala také o svých vzpomínkách na dětství a je to podnětné čtení o tom, jak se žilo. Myslím, že její máma byla ze stejného těsta jako ta moje: dávala dětem naději. Rád bych věděl, jak se žilo v našem starém mlýně, jak to tam chodilo… Myslím, že román V Brooklynu roste strom hodně napoví o době, myšlení lidí. V tom je jeho hlavní deviza. Když se nad tím člověk zamyslí, žasne: ti lidé dokázali žít téměř z ničeho. Je to kniha o nejprostších a základních věcech života.

31.05.2021


Vědomí konceVědomí konceJulian Barnes

Julian Barnes transformuje dějiny jedince a odhaluje, jak jen částečná znalost toho, co se přihodilo, může zkreslit naše vlastní „dějinné mýty“, tedy: mýty, které si o sobě a svých bližních vytváříme. Od bezstarostného mládí, přes počátky dospělosti („Tehdy jsme už začínali měnit svou minulost ve vtipné historky.“ - Kolik jich znáte sami o sobě?), ke stáří. Chytře umístěné premisy příběhu vyřčené premiantem („V určitém smyslu přece nemůžu vědět, co že to vlastně nevím. To je z filosofického hlediska zcela zjevné.“) ho ale nezachrání. Před vlastními činy neutečeš!
Všichni pozorujeme, jak se s věkem měníme, a potom záleží na tom, jak interpretujeme svou vlastní historii. A nejen tu: historii jako takovou – podle ní totiž posuzujeme svou přítomnost. A tak je dnes (opět před volbami 2021) dvojnásob potřebná úvaha toho nešťastného mladíka: „Jenže moje touha připisovat někomu zodpovědnost může být pochopitelně odrazem mého vlastního smýšlení než nestranným rozborem toho, co se stalo. A to je přece, pane profesore, jeden z ústředních problémů historie. Otázka subjektivní versus objektivní interpretace, skutečnosti, že musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá.“ Dnešní politické články jsou takových interpretací plné a diskuze k nim jsou už pak jen křečovitými výkřiky… Ano, pan Barnes nám nastavuje zrcadlo a dělá to velmi dobře! Díky!

09.09.2021


Norské dřevoNorské dřevoHaruki Murakami

Norské dřevo po 3721 - pár drobných poznámek ke knize:
 „Marné je na vodu plynoucí psát, / písmena začnou tancovat: / Marnější ještě na duši psát / muže, jenž nechce tě / milovat.“ 
Tohle staré japonské pětiverší ze sbírky Kokinšú, kterou my známe pod názvem Verše psané na vodu, by mohlo být mottem Murakamiho příběhu, byť bychom museli zaměnit muže za ženu a pozměnit důvody zmiňované marnosti. Dívka po ztrátě svého milovaného, prostě nedokáže milovat jiného… Tato romance o poznávání světa mladým studentem je obdobou dalších evergreenů světové literatury a je postavena na všelidských pravdách o lásce a smrti. Úspěch Murakamiho knihy byl tak obrovský, že autor před ním uprchl na pár let ze země.
Jeden čtenář tu poukazuje na autorovo plagiátorství a sázku na lacinou módnost, když román nazval podle hitu Johna Lennona. Inu, kdo nezažil na vlastní kůži Beatlemánii, zřejmě nemůže porozumět. Beatles zavítali i do Japonska a záznam z koncertu v Budokanu je k dispozici stejně jako řada filmů a knih o téhle kapele, která nadchla naši generaci v 60.letech.
Murakami musel velmi dobře znát i svět duševně postižených a zcela realistická je i prosba Naoko, aby si ji náš hrdina pamatoval a nosil ji ve své mysli, až už tu nebude. Tak to prostě je, zažili jste podobnou ztrátu?
„Kořenem japonského básnictví je lidské srdce a jeho listy jsou nespočetná slova,“ píše vydavatel staré poezie a Murakami na něj navazuje, ostatně Japonsko stále spojuje tradice s moderní dobou. Lidské příběhy o lásce jsou pomíjivé, motiv zůstává věčný. Právě tato pomíjivost je pro kulturu ovlivněnou buddhismem charakteristická. Básník Curajuki, který Kokinšú vydal, napsal: „Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom chtěli tvrdit, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie,“ a přirovnává verše k pozorování běhu Měsíce po obloze.
Takové jsou jsou i naše životy. Jsme jen padající hvězdy, co na chvíli zazáří.

02.12.2021


Život je jindeŽivot je jindeMilan Kundera

„Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka,“ napsal o své knize autor pro české vydání mnoho let po napsání díla.
Achjo, snad by se téhle literární konstrukci dalo říct UMĚNÍ PRO UMĚNÍ? Takových děl bylo nakresleno, napsáno! A ono se to vždycky líbí (viz souhlasné mručení na těchto stránkách). Konec konců Kundera podobné lyrické budovatelské častušky také pilně psával! Dnes se k nim, samozřejmě, nehlásí. A kupodivu do svého románu ani jednu nezařadil. A přitom jsou to takové perly!
TRAKTORISTKA (úryvek)
Po směně, když k tobě jedu
trolejbusem z Bohdanče,
unaven být nedovedu,
je mi jako do tance!
Kolem ruch a budování,
slunce nade mnou,
a tak po skončené práci
jedu za tebou…!
Ve svých tvrdých dlaních
vyměním soustruh za ručku tvou.
Traktoristko vzorná,
píseň moje letí k tobě tmou.
Do ouška ti šeptám,
když tě večer líbám,
lány tebou zorané,
že ve snu vždycky líbám!
Pro splněné normy
jsi mi dražší den ode dne víc!
Tys má traktoristka,
údernice z Pardubic!
(Neznámý autor - ale do scény z přednášení ve středisku výcviku SNB by se to moc hodilo! A Frantíci by mrkali na drát!)
Zato se to v Kunderově románu hemží velkými lyriky, které tvoří vydatnou stafáž celému tragikomickému příběhu. A vždycky se hovoří o jejich smrti, abychom ji mohli porovnat se smrtí jeho lyrického udavače, dává to příběhu úžasný esprit! Chytře vymyšleno a pěkně sepsáno: žádné hrůzy se tu nekonají, mladý básník víceméně žije ve vzduchoprázdnu a snad ani nevnímá, co se ve společnosti kolem něho děje… Kniha plyne jako voda, mizí, nenadchne, neublíží. Je jasné, že Kunderův životopisec Novák neodolal a jal se srovnávat reálie Kunderova života s jeho dílem. Je to velmi svůdné pomyšlení, že se Kundera takto vyrovnával se svými životními omyly, i to udání by tu bylo, jen nevím, zda bylo tak romantickolyrické, jako tohle knižní…
Mám zato, že recenzentka knihy Kamila Míková uhodila hřebíček na hlavičku, když parodicky nazvala svou recenzi Čtenář je jinde: „V této knize má počátek Kunderovo pseudofilozofování, které je pro jeho tvorbu typické dodnes: generalizování, falešné dedukce nebo sklon na základě jednoho příběhu vyvodit všeobecný závěr, podepřený překroucenými odkazy na vytržené citáty ze světové literatury, filozofie nebo z dějin. Autor například píše, že hesla, která Jaromil vymýšlí pro prvomájový průvod studentů v padesátých letech, jsou totožná s hesly ze studentské stávky ve Francii v roce 1968. Jaromilova mladistvá naivita (ve vztahu k matce, dívkám nebo komunistické ideologii, s níž se ztotožní) je v knize soustavně srovnávána s pocity, myšlenkami a činy proslulých světových básníků (Rimbauda, Lermontova, Puškina, Shelleyho). Je to na jednu stranu snaha předvést zfanatizované svazáky jako „romantiky“, které svět dobře zná a v podstatě si jich váží, tedy tyto svazáky ospravedlnit a přiblížit čtenáři, který komunistickou diktaturu nezažil. A na druhou stranu je to pokus zesměšnit v Jaromilovi všechny ideály světa.
Ale snad jsou Kunderovy příběhy provokace, výsměch, žert, škleb. Hozená rukavice čtenáři. Snad se román Život je jinde odehrává jen ve fiktivním světě, který s českou realitou nelze srovnávat. A snad jako čeští čtenáři ani nemůžeme pochopit knihu Život je jinde, protože život je – ve Francii a pravý čtenář této knihy žije tam.“ A má bezesporu pravdu: kniha vyšla u Gallimarda roku 1973 a Kundera jistě text upravil tak, aby se dobře četl všem, kdo fandili těm mladým, kteří malovali provokativní hesla na zdi Sorbonny na jaře 1968 a chtěli dělat revoluci. Můj kamarád v 69. také emigroval a z Paříže mi napsal: „Nejeden Francouz tu horuje pro komunismus, ale neumí si představit, že když dostane v neděli večer chuť na čerstvý chleba, nemohl by si ho jít koupit.“ Ano, život byl v ČSSR opravdu jinde a tahle kniha je právě pro takové lidi, jakými byli ti francouzští komunisté.

08.12.2021


Pohyblivý svátekPohyblivý svátekErnest Hemingway

Není mnoho knih, ve kterých vám autor dá nahlédnout do své kuchyně: jak psát. Pohyblivý svátek není jen o dobrých starých časech v Paříži. Je návodem, jak napsat dobrou povídku. A povídka je pro spisovatele totéž, co singl pro zpěváka. Až budete číst o povídce Nahoře v Michiganu, hned si ji přečtěte: tak to je papá Hemingway!

05.09.2020


Jak chutná mocJak chutná mocLadislav Mňačko

Víte, kterou píseň Jardy Hutky označili soudruzi za absolutně antikomunistickou? Budete se tomu smát, je to halekačka Kamna s verši:

Potvora jedna, zlověstně hučí,
je celá zarudlá, všechny nás zničí,
sálá a myslí si: však já vám zatopím,
jenže já, hrdina, vůbec se nebojím, uá, uá ...

Mňačkova kniha Jak chutná moc byla také zakázaná. Mj. i proto, že Mňačko bez okolků popisoval soudruhy ze stranické špičky, jak chčijou svorně, generálního tajemníka strany nevyjímaje, u příkopu silnice, obklopeni svými ochrankami a doma jsem se ušklíbal nad tím, že Bůh nad námi je prost tělesných potřeb, kdežto Brežněv musí někde smrdět na hajzlu. Smích je potravou duše chudých a ponížených.

27.09.2020


Neslibovala jsem ti procházku růžovým sademNeslibovala jsem ti procházku růžovým sademJoanne Greenberg

Je poněkud mimo žádat zábavu od knihy z blázince, jak tu někdo píše. No, abych byl spravedlivý, jestliže je kniha inzerována jako popis „podivného a svůdného světa duševních nemocí“, možná někdo očekává, že to takové bude…
Nemusíte ani chtít léčit lidské duše, jak tu jiný čtenář píše, ale jestliže jste se s někým léčeným potkali, určitě budete mít důvod si knihu přečíst. Na netu jsou celá fóra mladých lidí, kteří užívají psychofarmaka a diskutují o svých závislostech na nich, o tom, jak se jich zbavit. A hledají někoho, kdo by je vyslechl, kdo by jim aspoň trochu rozuměl.
Dr. Fromm uměla lidi vyslechnout, byla to interpersonalistka a myslím, že takových jako ona, je pomálu. Pacientů je mnoho a není čas se jimi zabývat. Úplně mě odrovnalo, když jsem se dočetl o jednom pacientovi, s kterým měla hodinové sezení a on na jeho začátku pronesl jedinou prosbu: „Neodcházejte!“ Tak s ním seděla celou hodinu mlčky, když to tak chtěl. Prostě na tom „pracovali“ ve svých hlavách! Ona věděla o hodinách svých klientů, kdy „nečinně“ leží na lůžku a toulají se ve svých světech, o kterých nemluví, protože jsou jen těžko vypověditelné. Mají stavy, kdy se jim ztrácí význam čehokoli známého a ona si musela klást otázku: lze je vůbec dovést zpátky? Kde se nachází to zpátky? Existuje vůbec? Jaký je jejich „druhý“ svět?
A pokud jste zainteresovaní, určitě budete při četbě této knihy uvažovat o své duši, o svém vnitřním (ne)klidu nebo úchylkách apod.
Kniha má i svůj historický rozměr. Je to dobrá kniha pro porozumění lidem.

21.06.2021


Na jih od hranic, na západ od slunceNa jih od hranic, na západ od slunceHaruki Murakami

Kniha skvěle startuje, ještě v době mládí spisovateli věříte, příběh postupně slábne a slábne, jak se Hadžime nechává vláčet tajemnou Osudovou ženou (o které stále neví vůbec nic!), až se konečně blíží konec knihy a vy přeskakujete odstavce a říkáte si: jak tohle chce autor vyřešit? Vyřeší to jako kouzelník s bednou, do které schoval na jevišti ženu! Ano, citové havárie bývají vleklé, trochu laciný konec na tak dobrého spisovatele... Ale budete za něj rádi.

04.09.2020


Voda pro slonyVoda pro slonySara Gruen

"Musím si chránit každý dobrý důvod ke štěstí," říká zestárlý Jacob a my sledujeme běh jeho života. Ukazuje nám, že v 93 letech má velkou sebereflexi, a že prožil bohatý život. Měl důvěru v sebe a v to, jaký je a také odvahu za tím jít.
Velká důvěra neznamená důvěra v něco, nebo přesvědčení, že se věci vyvinou podle vašich představ. Důvěra nepotřebuje objekt. Je to žít život tak, jako když noha došlapuje na zem při chůzi. Noha se nikdy nediví, že zem je tam, kde je.
Velká odvaha znamená nevzdávat se. Změnit směr není problém, ale musíte stále jít kupředu. Velká odvaha ani nemusí být nikterak dramatická. Kdykoliv děláte něco jen trošku obtížného nebo nepohodlného, děláte to bez reptání a až do konce, už to je Velká odvaha.
Je dobré číst tuhle knihu v naší poněkud pokřivené době.
Díky za víru a odvahu!

12.03.2021


VypravěčkaVypravěčkaJodi Picoult

Takhle se ztrácí paměť lidstva - spisovatelka si nastuduje, co to byl holokaust, zamíchá do toho romanticko-horrorové storky o upírech (!!! opravdu děsné!!!) a taky samozřejmě lásku a nenávist, a hleďme na ty náhody: aktéři z koncentráku se po letech ausgerechnet potkají v americkém městě, kde žijí, babička je druhá Šeherezáda, uff uff!
Pokud si chcete o holokaustu opravdu něco přečíst, zkuste třeba Lustigovy knihy, ten tam byl, nebo něco od Fuchse...
Tato slátanina vezoucí se na nynější módní vlně knih o kolokaustu se ovšem čte sama, (začátek se mi fakt líbil a JP psát umí), jak by ne! Šikovný mix! (Jak tu píše Macula: návaznost detailů a děje je tu až neuvěřitelná!!!) No, jinak by se to ani neprodalo... co na tom záleží, že realita byla jiná, ale kdo si to dnes ještě pamatuje???

25.03.2021


Úžasná dobrodružství Kavaliera a ClayeÚžasná dobrodružství Kavaliera a ClayeMichael Chabon

Jaké je to stát se den ze dne Američanem? I mladý židovský uprchlík z Prahy se jím stane a zpočátku se vám zdá, že se v New Yorku náramně baví. Chvíli to trvá, než ho autor nasměruje zpátky k jeho židovské rodině. Ovšem v Americe je každý odněkud, a zdá se, že se mladík rychle asimiluje. V zemi neomezených možností je talent nespornou výhodou, a tak dobrodružství může začít!
Autor knihy ovšem nebyl přistěhovalec, a jeho židovský příběh je zcela jiný než třeba příběh přistěhovalců ze pera Singerova. A navíc je tato kniha poznamenána příběhem komiksové literatury. Děj románu je veden komiksovými střihy a nezřídka je větší pozornost věnována komiksovým hrdinům, než jejich tvůrcům. Zdá se, že nejvypjatější děje knihy jsou často líčeny tak nějak zkratkovitě a mimochodem, mnoho věcí je naznačeno, nikoli dořečeno. Ale to ke komiksu patří. A komiks patří k americké kultuře – dozajista k té úpadkovější… Buďme však spravedliví, ani tak obyčejný a lidový kulturní prvek jako je komiks, neměl v USA na růžích ustláno, a podobně jako později rock and roll byl svého času zakazován a odsuzován.
V doslovu se můžeme dočíst o hledání velkého amerického románu a jestliže tato kniha dostala Pulitzerovu cenu, je to také proto, že konzervuje kus americké kultury patřící do stejného koše jako pop-art, sci-fi, jazz a RNR. Za tím vším stojí příběhy lidiček ze všech koutů této planety, kteří si říkají Američané. (P.S. - V roce 1999 jsem jel vláčkem na Staten Islandu směr New York Ferry a v kupé se mnou seděli dva mladí Číňani, byli vyseknutí jako na svatbu, a když jsme dojížděli k přístavu, podívali se na vlajkoslávu a jeden se pochlubil: „Pane, my už jsme Američani!“) Ty velké, klasické dějiny pro ně už navždy zůstaly kdesi na starých kontinentech a je třeba sepsat ty nové, třebaže poněkud pomíjivé...

06.07.2021


Třináct měsícůTřináct měsícůDavid Mitchell

„Řada dveří, které jsme míjeli, mě přiměla pomyslet na všechny místnosti mé minulosti a budoucnosti. Porodnice, kde jsem se narodil, školní třídy, stany, kostely, kanceláře, hotely, muzea, domovy důchodců, ta místnost, kde zemřu. (Už ji postavili?) Auta jsou taky místnosti. A lesy taky. Oblohy jsou stropy. Vzdálenosti jsou zdi. Lůna jsou místnosti vytvořené z matek. Hroby jsou místnosti vytvořené z hlíny.“ Skvělá obrazotvornost je ozdobou této knihy a musím říct, že příběhy o dospívání jsem četl vždycky rád. Zvláště když jsem byl mladší a mohl jsem srovnávat. Srovnávat svůj příběh s tím románovým a hledat v něm spojnice přibližující mi nedospělé hrdiny na prahu nacházení, kdy se dětskost mísí s dospělostí.
Třináct měsíců je text poznamenaný dobou (80.léta) a má svoje vrcholy (literární poučení na vikářství) i prohlubně (nekonečné tlachání anglické rodiny), ovšem neubráním se i srovnání se svým dospíváním v polovině 60.let. Tolik krutosti a šikany mezi námi, žáky z devítiletky, jaká je tu popisována na vesnické škole v Anglii, si nedovedu vůbec představit. Možná je to tím, že tenhle příběh se odehrává cca o 20 let později, kdy chodily do školy moje děti, ale ani od nich jsem se o něčem podobném nedozvěděl. Jistě, hráli jsme si na četníky a zloděje, Rusáky a Němce, ve městě byly i klukovské party občas mezi sebou válčící jako v téhle knize, ale byly to jen hry postrádající zde uváděnou krutost, neřkuli vydírání a vybírání „výpalného“… Přeložil už někdo do angličtiny Foglara? Asi ne. Možná by jeho četba Anglánům pomohla.

22.10.2021


ProlukyProlukyBohumil Hrabal

Celá trilogie mohla u nás vyjít až po pádu režimu. Je to dílo bilanční, Hrabal ho vypráví ústy své Pipsy, proto je zřejmě tak upovídané a nevyrovnané. To neznamená, že v něm nejsou skvělé pasáže, ať jde o pábitelské začátky nebo zážitky povýtce autentické. S Hrabalem to bylo těžké, psal si, jak chtěl, scházel se v hospodách s kým chtěl, a po svém zápasil s režimem. Skřivánci na niti šly do stoupy a některé texty načichlé surrealismem nesměly vyjít ani po letech (chcete-li o tom zvědět víc, zkuste třeba Novákův spis o Kunderovi, kde se dozvíte jak o budovatelském realismu – jediné povolené metodě psaní schválené KSČ, tak o tom, jak Hrabal nevydržel a v roce 1974 „přilezl ke křížku“ a dal rozhovor normalizačnímu básníkovi Sýsovi v Tvorbě, aby mohl opět publikovat, při tom ovšem dál publikoval v samizdatu, který prý podporoval i finančně). V Prolukách jsou z té doby nádherné příhody, např. kauza zakázaná Poupata: „...před Brnem byla kontrola aut a když člen esenbé držel občanskou legitimaci mého muže, tak se zničeho nic naklonil a řekl… Tak co, pane Hrabal, přijel jste si pro Pópata? Né-né, řekl můj muž, jedu na návštěvu… Ale člen esenbé mu s velkým smíchem podával legitimaci… a řekl… Neříkéte, jedete si pro Pópata, já už je taky mám… V Holešově vykradli vagón a Brno je plný Pópat...“
Celý náklad Pópat tedy do stoupy nešel. Jindy zase vzpomíná na záchranu Stránského knihy Štěstí přímo ze Sběrných surovin: „A můj muž přijel do Sběrných surovin, vyndali jsme ten starý vysavač a do toho velkýho kabeláče jsme nandali Štěstí, všech sto knížeček se tam vešlo...a vyjeli jsme do Karlína.“
Jinde Hrabal vzpomíná na návštěvy zakázaného básníka Koláře a dalších zajímavých postav spisovatelského a kulturního (podzemního, chcete-li) života: „Přestal k nám chodit, pan Šmoranc, natěrač… nejhezčí z těch básníků… gentleman, jeho vzorem byl Jacques Vaché, surrealista, který ani tak nepsal, jako surrealisticky žil.“
Tyto perly vzpomínek činí z trilogie zcela originální dílo. Hrabal tu silně reflektuje i německý živel v Čechách, jeho Pipsy je také Němka (z Hodonína), ovšem Pipsy se musí vyrovnat s protižidovskými postoji své rodiny a její muž Židy hájí. To prolínání Čechů, Němců a Židů už neznáme, jeho zbytky jsem zažil pouze v dětství v pohraničním městě, kam se naši po válce přistěhovali. (Jak dopadl náš GO TO THE WEST?)
Trilogie nepatří k Hrabalovým vrcholům, Hrabal tu moc mluví a také se opakuje, ale jelikož vyšla necenzurovaná, najdete v ní opravdové perly z jeho života. (P.S.: Nahlédl jsem do Inzerátu na dům…, mladý Hrabal je jiný, než ten užvaněný v Prolukách. Ten esprit! Zatímco v Prolukách o surrealismu jen tlachá, v mladých prózách ho píše...)

11.12.2021


Úzká stezka do vnitrozemíÚzká stezka do vnitrozemíMacuo Bašó

Pár poznámek k pochopení Bašóovy cesty.

Dnes cestujeme ze zcela jiných důvodů, než Bašó ad. tehdy. Klíč ke knize je již v prvním odstavci knihy:

"Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny pouhou poutí a cesta jejich příbytkem. Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel, a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než na daleké toulky."

Pouť věčností je buddhistické pojetí života jako sled nových zrození. My všichni jsme na této cestě. Tenkrát lidé necestovali z pouhého plezíru, jako my dnes. Ani asketičtí mniši ne. Pro ně měla pouť náboženský význam. Útrapy cest pro ně znamenaly tříbení ducha a osvobození od světských závazků. To samé udělal i Bašó při své poslední cestě. Dovedete si představit, že byste prodali svůj dům a vydali se napospas všemu, co vás může potkat na cestě do neznáma? Bašó na tom ke všemu nebyl zdravotně nijak dobře. Ve svém deníku píše: "Většina věcí, které jsem si vzal na cestu, se ukázala být zbytečnou přítěží a tak jsem je postupně zahodil. Přesto jsem dál nesl na zádech papírové roucho, slaměný plášť do deště, kámen na roztírání tuše, štětec, papír, jídelní krabičku a další věci, což pro mne znamenalo značnou zátěž. Nohy se mi podlamovaly a tělo pozbývalo sil. Snažil jsem se jít dál, ale postupoval jsem jen velmi pomalu s třesoucími se koleny, zcela vyčerpán."
Zdá se, že Bašó vyhledával utrpení. Jednou napsal haiku:

Jsem odhodlán
vyblednout na pustých pláních
Mé tělo je probodáno větrem

Za těchto zkoušek pak psal svá haiku o krajnostech i krásách života. Jeho básnický projev se tříbil. "Bez slz není satori," řekl znalec zenu R.H. Blyth.
Osamělé cestování se nám může zdát poněkud bláznivé. Ale jak praví WU-men:

Na Velké cestě není žádná brána
Jsou tisíce cest
Jakmile jednou projdeš hradbou
Kráčíš vesmírem docela sám

Co znamená "osamělost" pro zenového básníka? Znamená to "sám a zakořeněn v základním já". Je to Buddha sedící pod stromem bódhi předtím, než nalezl svých pět žáků. Jsou tisíce cest a podle buddhismu existují 84 tisíce klamných cest, které se stávají cestami k poznání. "Jakmile jednou překonáš tuto hradbu, kráčíš vesmírem docela sám." D.T. Suziku dodává: "...v královské osamělosti kráčíš vesmírem." Rodíme se nazí a sami a takto také odcházíme. Mezitím jdeme po stezce poznání. Bašó své prožitky vtělil do svých haiku. Jak podotkl Róši Aitken: "Tento duch sdílení s ostatními je duchem bódhisatvy zachraňujícího všechny bytosti. Skutečná samota je právě tak s vesmírem, jako ve vesmíru." Básník je na cestě, jeho já se rozplývá v nekonečnosti...
A nakonec ještě Bašóův epitaf:

Ne, nemohu dál
Jen veškeré mé snění
Jde pustým krajem

15.10.2020


1 ...