Pablo Kral komentáře u knih

Poprvé za deset let mého působení na Databázi Knih mám po třech dnech po dočtení knihy pocit, že nebudu mít klid, dokud nenapíšu komentář. Nuže do toho: Patnáct příběhů vypovídá skutečné události, jež se odehrály za rakouského císařství i v době prvorepublikové. Šlo o kombinované vraždy-sebevraždy z nešťastné lásky, nebo dílo usvědčených vrahů z žárlivosti a nenávisti. Příběhy jsou sepsané krátce, srozumitelně a jasně. Po zpravidla místopisném úvodu se již ocitáme přímo v jádru dění. Všechno do sebe zapadá a působí sevřeně a uzavřeně. Jenže... jenže láska, žárlivost a vztah ke smrti jsou existenciální city, a mají tedy snad i přesah do nevědomých oblastí lidské psýché, a jako takové jsou tedy nejen nutně zjevenou skutečností, ale snad i v jakémsi smyslu slova "právem" oněch citově zmatených či vypočítavých zločinců. Sám jsem se ovšem mnohdy přistihl, jak si sobě říkám: "tak za tohle bych mu dal bez milosti provaz". A taky že ho dostal. Bylo by ale jednoduché tato individua s klidným svědomím poslat na šibenici, a přitom jedním dechem nedodat, že, abych volně parafrázoval Stanislava Grofa: "žijeme ve světě, ve kterém se může stát komukoli cokoli, a to bezdůvodně". Překvapilo mě, jak často uděloval císař F. Josef I. milost (zločinec pak vyfasoval min. 10 až 20 let těžkého žaláře). Četlo se to jedním dechem a přehledné a vynikající zpracování tématu autorem mne přimělo, abych vykonal sebe-osvobozující akt a zprostil se viny díky napsanému komentáři. Teď se mi tedy ulevilo. Rozhodně to není můj poslední Vladimír Šindelář a uděluji zasloužených pět hvězdiček.

3 15.09.2023

Přečteno pečlivě za dvě odpoledne. No... především musím konstatovat, že pro laického čtenáře jde o téměř ideální úvodní seznámení se základy adiktologie. Napsáno čtivě a v rámci možností srozumitelně. Ale to je asi tak všechno. Odhlédnu nyní od nutného zjednodušování tak dost složité problematiky. Dílo je koncipováno plně v duchu západní klasické, konvenční psychologie (psychiatrie). Lembkeová obratně manévruje za pomocí kazuistik ve vodách současné adiktologie, ovšem skutečně relevantních informací je zde sporadicky. Ačkoliv celé pojetí díla vyznívá veskrze lidsky a uživatelsky přívětivě, autorka se v podstatě oddává obratným manipulacím se čtenářovým egem, klade důraz na pozitivní účinky (?) studu, bolesti, odříkání, bezpodmínečné abstinence, sebezpoutání, zničující upřímnosti, pocitů viny, výčitek svědomí a konečně správného (jak jinak) začlenění do stávajících společenských struktur. Nic nového pod sluncem. Jako pouhá poznámka pod čarou se pak jeví skutečně a existenciálně závažný přístup zde naznačený pod názvem mindfullness (str. 87), který úzce souvisí s východními meditačními technikami, a představuje netušený potenciál, který byl v knize hrubě zanedbán. Škoda, že autorka nenašla odvahu (ani ji nehledala), aby metodu mindfullness rozpracovala, rozšířila a hlouběji zakomponovala do své jinak vcelku zajímavé studie. Pochopitelně nemohu vyloučit, že můj názor na tuto knihu se nemusí slučovat s principy, jimiž autorka knihy čtenáře tak vřele oblažuje, ale to by bylo na dlouhou debatu. Přestože se to četlo jedním dechem, neboť autorka má nesporný talent psát srozumitelně a čtivě, nemohu knize udělit vyšší hodnocení. 3*

3 12.09.2023

Můj první Vašíček. Planetu záhad řadím k standartním záhadologickým dílům, i když nemalou porci té autorské originality mu též nelze upřít. Znal jsem ovšem tak trochu autorovu tvorbu již z televizních seriálů (dále Voynichův rukopis apod.). Poměrně značné množství nejrůznějších informací budících tu a tam i nefalšovaný úžas nasvědčuje tomu, že jsme konfrontováni se zkušeným záhadologem. Knihu jsem přečetl po dlouhém záhadologickém půstu s živým zájmem a musím autora pochválit za úhlednou grafickou úpravu se spoustou barevného fotografického materiálu. Rovněž jsem byl nejednou nucen uznale pokyvovat hlavou nad podivností naší planety a konstatovat, že některé nálezy a události jsou skutečně suspektní co se týče jejich potenciálního vlivu na etablovanou vědu. Vskutku natolik podezřelé, že mi nedá nepochybovat o ignoranci až aroganci představitelů "zajetých kolejí" v současné mainstreamové vědě. Chci na tomto místě poděkovat autorovi, že ve mne probudil právě ty rezistenční mentální síly, které staví současnou oficiální vědu do světla nevyhovující zkostnatělosti a zabedněnosti. Já to tak prostě po přečtení této knihy vidím. Kvanta zajímavých informací, grafická koncepce i celkový dojem zakládá můj názor, že kniha si zaslouží pět hvězdiček, a to z mého úhlu pohledu bez diskuze.

2 06.07.2023

S panem Kašparů jsem se seznámil relativně nedávno v jednom diskusním pořadu v TV. Rozhodl jsem se, že zkusím nějakou jeho knihu. Pan rekordman ve sběru titulů mne nijak nepřekvapil. Jeho vzdělanostní rozměr je sice obdivuhodně široký, nikoli však hluboký. Bohužel jde o standardizovaně včleněného člověka do stávajících struktur společnosti, jež - zdůrazňuji - zachází ve svém vzdělání do šířky, ne do hloubky. Tento pán v podstatě není schopen překročit obzory svých vystudovaných oborů mimo jejich etablovaný rámec, a stává se tak dobrým sluhou stávajícího režimu. Nad jeho postoji jsem se musel nejednou s nevolí pozastavovat. Nejde jenom o to, že je pan Kašparů dobrým církevním působkem, ale ve vědecké rovině, dá-li se to tak vůbec nazvat, působí ještě o poznání tumpachověji. Nerespektuje paradoxii reality, neví si rady s intrapsychizací nejhlubších problémů vědy, nevyřešené záhady se vší jejich numinozitou, stejně jako spiritualita a východní filozofie jsou mu zjevně cizí, moralizuje tam, kde to není na místě (je-li to vůbec někde na místě). A to je na multititulovaného učence opravdu málo. Tato útlá knížečka mi přinesla trochu té zábavy, trochu poučení, a trochu znechucení. Přes všechnu tu kritičnost, kterou k panu Kašparů cítím, jsem se, až na řídké výjimky, docela dobře bavil, a proto uděluji docela přínosné tři hvězdičky, jak je ostatně mým zvykem při mé obecné úctě k literatuře. Ale to bylo od pana autora asi všechno, co jsem si přečetl. Jeho pohled na svět s radostí opouštím, před jeho profesionální šíří záběru smekám. Je třeba jeho postavení respektovat. Vždyť přece pomáhá lidem, že?

2 18.04.2023

Mistr Osho v této výjimečné Knize Tajemství pojal tantru jako oblast vědeckého bádání, jako exaktní vědu s experimentální podstatou. Celý svazek je jedno veliké Opus Magnum čítající 1064 stran, původně rozdělené do pěti knih, zde tedy v jediném svazku. Obsahuje rozbory 112ti meditačních technik. Ponejprv heslovitě, poté s podrobným komentářem. Pak následuje po každé kapitole několik odpovědí na záludné otázky posluchačů. Osho zde exceluje ve srozumitelnosti, lehkosti i jednoduchosti výkladu, vše je přirozené, na svém místě a hlavně - dává to smysl. Zároveň si troufám říci, že texty jsou ve své moudrosti příjemně mnohovrstevnaté, a tak je možno si překrásně popřemýšlet - a - samozřejmě pomeditovat. Kniha není souborem instantních odpovědí, které by staticky definovaly význam jednotlivých súter, spíše se jedná o svazek 112ti klíčů, které odemykají srdce i vědomí čtenáře. A občas narazíte na ten správný klíč, jež snadno zapadne do právě vašeho srdečního zámku. Pak už jen otočíte klíčem a meditujete. Já si s nadšením dávkuji tantrické sútry jako léky na duši. A funguje to! Nacházím se sice teprve na straně 770, ale už teď je mi jasné, že svůj účel kniha splní za plný počet hvězdiček. Nádherně se to čte, a každý den se těším na výpravnou cestu za tím mým, dosud skrytým klíčem. Osho se zde věnuje mimo jiné rozdílu jógy a tantry, klamům mysli, snění ve bdění, tokům energií, podvědomí, lásce, pochybnosti a víře, náhlému osvícení, oproštění se od tužeb, návratu k pravému bytí, vědomí okamžiku, smrti, karmě, osamocení, nejistotám, metafyzické prázdnotě, meditativní práci se sexuální energií a celé řadě zajímavých záležitostí. Mně se tohle arcidílo moc líbí, a přestože je s ohledem na rozsah a časovou náročnost nemožné dílo zhltnout na dvě odpoledne, určitě bych jej doporučoval ke studiu nejen psychologům, filozofům a psychonautům, ale každému zvídavému čtenáři, který má chuť , odvahu a cit experimentovat se svým nitrem.

2 24.03.2023

Když jsem v roce 1992 nic netuše poprvé uslyšel v televizi klip Lithium, padl jsem na zadek - no to nebyla hudba - to bylo zjevení. Krátce jsem pátral, kdo to hraje. Pak jsem uviděl Smells like teen spirit. Říkal jsem si, že tak geniální, syrové a výmluvné umění musím mít ve fonotéce kdyby nevím co bylo. Nirvana? Tak si říkají? A co je to za lidi? Pak jsem slyšel celé album Nevermind. Nic takového jsem nikdy neslyšel. To byl dějinný přelom v hudbě. Pak přišlo In Utero, a já byl omámený a zamilovaný. Studoval jsem Kurtovy texty. Souhlasím s ne úplně ojedinělým názorem, že Nirvana byla jedno z nejlepších hudebních těles všech dob. Dobře si vzpomínám, jak mne smrt Kurta Cobaina 5. dubna 1994 hluboce zasáhla. Tehdy jsem ještě nechápal... A pak jsem si koupil tuto knihu, kde jsem našel mnoho odpovědí (ale i otázek). Bylo to fajnový čtení.
Tato kniha je opravdovým klenotem. Prožíval jsem ji jako všechno kolem Nirvany. Četl jsem ji v devadesátých letech a byl jsem nadšen jak je autentická, emocionální a podrobná. Pak jsem ji půjčil, a už ji nedostal zpět, čehož velmi želím. Pamatuji se, že pohled do zákulisí byl zpracován profesionálně a poctivě. Kniha mi poskytla hlubší pohled na Nirvanu jako jedinečný fenomén. I po těch strašlivých letech od rozpadu kapely neztrácí kniha na atraktivitě a čisté síle. Nikdy nezapomenu na Lithium, nikdy nezapomenu na Nevermind a In Utero, nikdy nezapomenu na Kurta Cobaina. A samozřejmě nikdy nezapomenu na knihu Nirvana: Come as you are. Srdeční záležitost a zasloužených pět hvězdiček.

8 14.01.2022

Musím kápnout božskou, že jsem se Slezskými písněmi tak trochu bojoval, ba zápasil. Tato poetická forma mi poněkud neseděla. Já sám "dělám" spíše lyrickou poezii (viz web), a k údernému sociálnímu buřičství mám daleko. Ale ať už je to jak chce, svoje jsem si ze sbírky bezpochyby odnesl. Také to byla moje povinnost, neboť Vladimír Vašek byl můj praprastrýc, a toto dílo se u nás doma bralo jako rodinné stříbro, no a já jsem do něj "dozrál" až "na starý kolena". Jako praprasynovec Petra Bezruče tuto sbírku odmítám hodnotit i navzdory mé zásadě udělit hvězdy všemu, co přečtu. Toto je jediná výjimka. A spadl mi teď kámen ze srdce, že ani hodnotit nemusím. Byl bych pochopitelně zaujatý. Takže jen velmi stručně: chápu hodnocení čtenářů, úplně rozumím i kritickým komentářům, vím, že sto lidí - sto chutí... a asi je to tak správně. Trochu jsem se u tohohle komentáře zpotil, ale mám to za sebou. Přeji co nejkrásnější podzimní i zimní večery s prózou i poezií... a třeba někdo z vás vezme zavděk i Slezskými písněmi...

Knihu jsem nedočetl. Hned vysvětlím: v závěru knihy je autor polapen do sítí nepatřičného optimismu, který nereflektuje nespočitatelné množství vstupních proměnných. Lidstvo je masívně přemnožené a páchá na divoké přírodě neodpustitelné zločiny. To by jeden hořce zaplakal. Nejsem žádný mizantrop a osudy lidí i lidstva mne zajímají. Ale taky nejsem nějaký ekologický aktivista, či environmentalista (či jak se to všechno nazývá), avšak to systematické vykořisťování a drancování divoké přírody jednoduše odsunuje v mých očích lidstvo na druhořadou úroveň. Ten podivný sofistikovaný, agresívní lidoop, který to populačně dotáhl na 8 miliard, a dále expanduje (množí se jako myši), je zkázou Země a ostudou vesmíru. A ještě radikálněji: Bez divoké přírody nebudou mít naše životy smysl. Kam se jenom podíváme - všechno na světě se točí jenom kolem nás - lidí. Opakuji - nejsem mizantrop, ale redukce populační hladiny na přirozených 500 milionů lidí na celou planetu Zemi by byla optimální (shodují se poměrně jednomyslně odborníci). Takže co s panem Attenboroughem? Celý život jsem si ho vážil a hltal jeho dokumenty. A to se nikdy nezmění. Přesto je závěr této knihy založen na nepodloženém, ale hlavně na nemístném optimismu a spekulacích. A teď se konečně chci zmínit proč dám knize pět hvězdiček: skvěle se to čte, knihou se line moudrost člověka, který celý život zasvětil přírodě, kniha je krásná svými ilustracemi i fotografiemi. Ale hlavně sir David zaslouží za celý svůj život a práci absolutorium. Klaním se mu.

13 24.09.2021

Nemám zrovna ve zvyku komentovat Osha, protože je to obtížné. Ale tady udělám výjimku. Čte se to skvěle. Celou řadu témat mi dokázal osvětlit, doslova naň vrhnout světlo. Musel jsem si dávat pauzy a knihu po pár stránkách na chvíli odkládat abych to strávil a hlouběji pochopil, což se k mé veliké radosti docela dobře dařilo. Formulace jsou maximálně výstižné a trefné, moje porozumění textu bylo plynulé a bez překážek typu nepochopení myšlenky, což přičítám Oshovu neslýchanému talentu vysvětlovat. Znovu a opět jsem se musel podivovat autorově neobyčejné schopnosti vnést triviální pravdu do komplikovaných problematik. Kromě elementární otázky světla a strachu ze tmy autor řeší i problematiku utrpení, hledání, snění, víry a pochopitelně taky meditace. Kořením se stalo vyprávění řady pozoruhodných příběhů dokladujících autorův pohled na svět plný moudrosti a porozumění. Škoda, že někteří rádobyčtenáři považují Osha za šarlatána. Fňuk. Knihu bych doporučil úplně každému i jako vhodný podklad ke zkvalitňování emoční inteligence. Tady je malá ochutnávka: " Nejniternější bytí je blaženost. Ale je obklopena mraky utrpení. Prožívá jen samé trápení a úplně zapomněla, kým je. Lidé se ztotožnili se svými zážitky natolik, že si říkají: Tohle jsem já a tamto jsem já! Jak se tomu mohu vyhnout? Jak před tím mohu utéct? Jak se toho zbavím? Mám se modlit? Nebo pít alkohol? Kam mám jít? Mám spáchat sebevraždu, nebo mám žít dál? Co mám dělat? Mám stát na nohou, nebo na hlavě? Můžete dělat cokoli, ale dokud věříte představě, že jste utrpením, jež je všude kolem, budete mít pořád velký problém. Člověk se musí od této představy oprostit a začít zkoumat samotné utrpení. Kde je? Kdo jsem já a kde jsem? Jakmile člověk začne zkoumat, vznikne mezi ním a utrpením určitá vzdálenost. A okamžitě dojde k transformaci. Člověk dospěje k pochopení a řekne si: Tamhle je utrpení a tady jsem já. Utrpení je tamto a já jsem tohle. Utrpení je to, co je prožívané, a já jsem ten, kdo prožívá. Utrpení je to, co je pozorováno, a já jsem ten, kdo pozoruje. Utrpení je to, co je poznávané, a já jsem ten, kdo poznává. Jsem mimo ně. Nejsem nešťastný. Netvořím s utrpením jeden celek. Jakmile to pochopí, začne se v centru jeho bytí hromadit energie. V jeho nejniternějším bytí září slunce a je tam blaženost, extáze. I když zažije třeba jen malý záblesk, rozesměje se a směje se dál po nespočet životů. A nechápe, proč se lidé chovají tak nesmyslně: Proč trpí? "

4 04.07.2021

Moc hezké. Stan Grof je stále ve svém věku literárně aktivní, což s velkým povděkem kvituji. Prování nás říšemi mrtvých tak, jak to umí jen on. Bohatá a krásná obrazová příloha dotváří celek, a tak čtenáři nezbývá než se nechat unášet vizuální pastvou pro oči. Jsem dlouholetým fanouškem Stanislava Grofa, jeho knihy a přístupy mi v mnohém obohatily život a já jsem za tuto novou knihu vděčný. Ačkoliv se zdá, že Knihou mrtvých a Cestou psychonauta jaksi symbolicky dovršil svoji neuvěřitelnou kariéru v uceleném encyklopedickém díle, tak pokud to ještě bude možné, těším se, že se ještě dočkáme nějakého toho pokračování. Kniha mrtvých mne plně upoměla na moji vlastní nevyhnutelnou smrtelnost, a to skrze krásné příběhy a obrazy. Děkuji Stanislave!

3 02.07.2021

Zcela pochopitelně jedinou slabinu knihy vidím v tom, že je to celé takové letem světem vědeckým světem, a témata nejsou ani tak vysvětlena, jako spíš stručně popsána. A teď důvody proč udělím 5 hvězdiček. Byla to parádní oddychovka, no a opakování jest matkou moudrosti. Ilustrační fotografie byly často vybrané s překvapivým nadhledem. Celek knihy působí kompaktně a je jenom na čtenáři, jak si jej užije. Mému osobnímu oku zejména pak lahodilo, když jsem postupně obracel stránky a zvědavě a natěšen očekával, co tam najdu za nový objev. Pěkné, perfektní a překvapivé.

7 21.04.2021

Kniha mi sice po jazykové stránce vyhovovala poněkud méně než bych si přál, ale bylo to povídání rozšafné, pestré a zajímavé. Přestože jsem teprve první čtenář tady na DK, je mi jasné, že kniha bezpochyby nebude mít žádné vysoké skóre - ale to je škoda! Já jsem se jako jeden z mála čtenářů knihy docela bavil, a, děkuju touto cestou Vladimíru "Lišákovi", že se rozhodl Hokrstory napsat - jsem za tuto knihu vděčný. Z mysli mi vytanula vzpomínka na osmdesátá léta: Znovu jsem pocítil tu důvěrně známou vůni tvrdé práce v zakládavší se kapele Chees, kde jsem kdysi v na konci osmdesátých let coby vydrzlej puberťák byl jedním ze zakládajících členů (zdravím Olina!). Moc daleko jsme to tehdá nedotáhli (kapela se brzo rozpadla), ale osvěžení té doby bylo velmi příjemné. To už je ale dávná historie. Hokr natočili v posledních letech tři alba (pokud vím), která naštěstí vlastním. Říkám naštěstí, neb se mi jejich pojetí rocku velice zalíbilo. Se skupinou jsem se jako posluchač seznámil teprve nedávno, a byl jsem příjemně překvapen. Ale ještě stručně ke knize. Kdo má rád rockový underground a vzpomínky na léta osmdesátá, přijde si na své tak jako tak. Knížka menšího formátu na jedno odpoledne. Hodnotím na 89 %. 4*

1 29.12.2020

Souhlasím s uživ. : douchová : Také jsem četl se zatajeným dechem. Je to výborná kniha z oblasti "hraničních lidských zážitků", ale je potřebí mít taky odvahu se do textu "položit" a "vytěžit" z něj pro sebe cos pozitivního, což sice jde, ale je to těžké. Upřímně: přesně z těchto důvodů - v předtuchách - jsem to nerisknul a rozhodl se nemít děti. Mně to za to riziko nestálo. Na adresu manželů Třešňákových bych poznamenal, že jsou to velmi stateční, upřímní a odvážní lidé. To, co popsali ve své knize, bohužel koresponduje s mými zkušenostmi s mimořádnými a dlouhodobými stavy traumatizujících experiencií. Taky jsem neunikl. Ale to je úplně jiná historie. Já mám takové vlastní pojmenování pro knihy tohoto typu: "lidské snímky". Protože snímají (otiskují) to hluboce lidské v nás, a také protože přeneseně z nás "snímají" veškerou vinu za věci minulé, současné i příští, neboť podle mého názoru vina jako samostatný fenomén neexistuje (vždy se s boční falší váže na tzv. "provinivšího se"). Naprosto nikdo nenese vinu za postižení Dorotky, protože "žijeme ve vesmíru, kde se může stát komukoli cokoli zcela bezdůvodně" (Stanislav Grof). Přeji Petrovi a Petře Třešňákovým, aby potenciál svých životních příběhů "zúročili" jak v osobním životě, tak i počinem, který bych uvítal co nejradostněji: Kdyby za pár let napsali stejně výživnou a skvělou knihu, jako je tato. Moje veliká poklona patří Petře a Petrovi, ale hlavně Dorotce...

3 25.07.2020

Můj filozoficky vzdělaný kamarád jednou při poslechu Křesťana řekl: "To je ale blbý", a já si od té doby často lámu hlavu nad tím, proč se někomu nějaký žánr líbí a druhý ho "neunese na bedrech svých". Nevyřešil jsem to nikdy. Já jen moc rád vzpomínám na začátky Druhé Trávy (R. Křesťan a DT, s Pavlínou Jíšovou, pak Starodávný svět a Pohlednice) v devadesátých letech. To bylo něco tak fenomenálně podmanivého, že jsem s radostí této kapele odpustil, že vlastně nehrají ortodoxní bluegrass, ale svoji vlastní originální hudbu na bluegrassové nástroje. Krásnější vzpomínku, než na Poutníky, Druhou Trávu a s tím spojenou původní Křesťanovu tvorbu ve své čtyřmi křížky zatížené paměti prostě nevydoluju. Jsem vděčný za to, že tato kniha vznikla. V roce 1998 ji vydalo nakladatelství FOLK a Country, s.r.o., ale její věkovitost mi vůbec nekazí dobrou náladu při studiu Křesťanova zpěvníku a rozhovoru s ním. Hudební kniha dle mých představ.

5 17.07.2020

Je pozoruhodné, co se může vyklubati, a také čas od času vyklube, z (na pohled) úplně obyčejných lidiček, někdy taky z (na pohled) darebáků od kosti, ale také dobráků čistých jak lilie. Nevyzpytatelné jsou cesty člověčí. Já za mravnostními i jinými kriminálními delikty zde plasticky popsanými pořád vidím zase a jenom toho zmateného člověka, který si často ani neuvědomuje, že se sám v sobě nevyzná, neví, co má a nemá dělat, a vlastně ani neví, co u všech všudy chce. Každopádně etický rozměr knihy místy směřoval můj názorový svět do říše lidových bájí, mýtů a příběhů všeho druhu. Až ty totiž vypovídají o člověku pravdu, a nic než pravdu. Protože osudy lidí jsou prý vepsány ve hvězdách a ani to neštěstí nechodí po horách tak jako po lidech. Snad nebude to znít jako nebetyčná troufalost, když dovolím sobě tvrdit, že dobří lidé, i ti zlí, jsou pořád jenom obyčejní lidé, a já chápu a hluboce rozumím oběma "kategoriím". Kniha mi poskytla lidský průhled do osudů mnoha, se kterými se život nemazlil. Byla to moje druhá kniha od autora a splnila očekávání. Chci na tomto místě udělit panu Šindelářovi za tuto knihu velikou pochvalu, a jako jeho vděčný čtenář neprodleně spěchám shánět jeho další díla. Dávám pět hvězd.

5 19.12.2019

Velmi dobře napsáno. Nejde o nic menšího než o konkurenci strunové teorii. Rovelli vyslovuje domněnku, že teorie strun dosud nevyrostla z dětských nemocí a nedospěla do natolik pokročilého stádia, aby to všechno (interakce) dokonale skloubila. Nedozrála zatím na to. Na nářky fyziků, kteří nespatřují ve smyčkové teorii (LQG) dostatečně zajímavou matematiku predikující pozoruhodné fenomény, Rovelli odpovídá jednoduchostí a konzistencí smyčkové geometrie jako její předností. Kdo chce jedenáct rozměrů? Proč všechno tak složitě? Já s autorem soucítím. A bez ohledu na to, že LQG nebyla dosud potvrzena kruciálním pokusem, je to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Tetelil jsem se blahem, pohoupal svoje ego ve spinové síti, pohověl si v prostorové pěně, spadl do černé díry a oblažen krásou několika málo ukázkových vzorců, rozkoš z geniální jednoduchosti kvantově-geometrických smyček mě přece jenom nakonec přivedla k obecnějšímu náhledu na práci kvantově-gravitačních fyziků. Do budoucna hledím coby smyčkový optimista s pocitem, že ať se stane, co chce, tenhle projekt prostě nemůže dopadnout špatně. Přinejhorším se snad LQG dokáže vtělit do fundamentální fyziky budoucích generací jako speciální případ, či aproximace. Budu doufat, těšit se a čekat jak to dopadne. Možná bude za pár let hotovo, možná ani za 150 let nikoli.

13 28.10.2018

Bezprecedentní šok. Otřes. Tuto knihu jsem si musel protrpět. Existenciálně protrpět. Avšak nenechte se mýlit - nebylo to ani utrpení pramenící z nesrozumitelného jazyka, ani z nudného tématu. Ne. Obé bylo na výborné, resp. interesantní úrovni. Autoři ťali do živého a přivedli na svět nekompromisní analýzu současné islamizace Evropy. A byl to krušný zážitek. "Doba sametová pomalu, ale jistě končí," konstatují autoři. A já dodávám: V tom lepším případě se v současné Evropě schyluje opět k válce, v tom horším k úplnému zotročení evropanů. Ty burcující tóny mi duní v hlavě jako obří zvony. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že delší komentář nenapíšu. Přečtěte si to, máte-li odvahu.

10 04.08.2018

Tao-te-ťing jsem četl už dávno a měl jsem z něj roztodivné pocity. Geniální i hloupý, užitečný i nepraktický, překrásný i ohavný, galantní i klackovitý, fascinující i nudný.... no prostě bipolární. Chtěl bych na tomto místě zdůraznit obtížnost tématu a tak trochu i troufalost komentátora - Osha. Vznikl obsáhlý a odvážný komentář, a já musím říci, že jsem se u této knihy ani na chvíli nenudil. Souhlasím s podtitulem - slovo "rozjímání" zřejmě nejlépe vystihuje podstatu tohoto poměrně dobře promyšleného svazku. Jak už jsem naznačil, nebylo to moje první setkání s autory (Lao-c´ i Osho) - jinak bych nejspíš nikdy nevolil tak obtížné téma jako je komentovaný Tao-te-ťing. Obtížné, ale elegantní. Kupodivu - četlo se to opravdu výborně. A taky intuitivně cítím, že oba autoři věděli o čem mluví - měli co říci, ať už oba dva máte, či nemáte rádi. Osho odvedl monumentální práci - 466 stran textu kroužil jako zkušený orel vzdušnými proudy a nakonec stejně musel přiznat, že splynout s Tao můžete jen vy sami na vlastní pěst a nijak jinak. "Zmocnit se" jádra tohoto jedinečného učení ne-konání, je tedy toliko věcí ryze individuální. Přirozeně mě občas napadalo, neodvedl-li Osho tak trochu medvědí službu. To ale ať posoudí jiní. Sám za sebe: Dlouho již tomu co jsem pocítil takovou radost ze čtení duchovně spřízněné knihy. Skutečná lahůdka. To máte tak: Když jsem na střední sedával v lavici znechucený z nezáživného učiva, často jsem pozoroval za okny učebny v přilehlé botanické zahradě vzrostlou, košatou a majestátní korunu buku, a utěšoval se tím, že znalosti jsou za určitých okolností vlastně druhem hlouposti, zvláště pak, staví-li se na odiv. Měl jsem co dělat, abych nevstal a neučinil v této věci veřejné prohlášení. Naštěstí jsem to neudělal, a ponechal jsem si své tajemství pro sebe. Ten strom také. Nakonec to se mnou stejně nedopadlo nejlíp, ale to už je jiná historie. Ten buk kdysi žil a stále ještě žije ve mně, doufám, že mě přežije a bude pak stát na stráži jako memento ještě dlouho.... Tohle ovšem nebyla taoistická meditace, ale únik. Útěk od nestravitelné reality. Pravé Tao žije i umírá zároveň, Tao působí z nicoty, Tao je i není, Tao je jako cesta do ráje i slepá ulička, Tao tepe těhotnou práznotou, Tao neustále mlčí i tiše promlouvá k tomu, kdo chce naslouchat - a nejen ústy Osha - i přes propast věků. Jaképak paradoxy? Jaképak absurdity? Každá mince má přece dvě strany, ale sama je jen jedna. Tao je v evropských poměrech ve své původní formě prakticky nepoužitelné (neříkám nepochopitelné), takže jsem si aspoň užíval co to šlo ten rozkošný "idealismus", "utopické", a přesto hluboce pravdivé vidění nitra člověka. Dávám pět hvězd.

3 28.03.2018

Úžasná párty v Pásmu (průzkum skořepiny, nebo zlaté koule), i mimo něj, organizovaný zmatek, jadrný až zdivočelý jazyk, vůkol plíživé přízraky lepící se harmondským kovbojům-stalkerům na jejich vlastní stíny, nejedna ztrestaná sklenička něčeho ostřejšího..., ano - tohle je dostatečně šílené, aby bylo pravděpodobné, že je to pravdivé. Roderick Shoehardt a jeho mistrovské přemety nikdy nezůstanou pravověrnými příznivci sci-fi zapomenuty. Tato divočina, tato adventůra na kvadrát prostě musí dislokovat čtenáře do dvou táborů - příznivců a odpůrců Pásma, a ovšem i samotných bratří Strugatských. Je v tom něco majestátního, optiku růžových brýlí bych však preventivně vyhodil tam kam patří - na smetiště dějin sci-fi. Strugačtí nebyli ani první ani jediní kdo si svého času pohrávali s myšlenkou napsat drsňáckou ódu na sci-fi. Dobrá práce. Ale čtyři hvězdy nejvěrněji vystihují, co si o kvalitě knihy myslím. Jsem totiž svátečním sci-fistou a jazykově mně vyhovují uhlazenější a srozumitelnější díla (Simak, Asimov, Wells, Wyndham, Petiška...). Jazyk pružný a svižný, ošlehaný ostrými větry dujícími z Pásma, na můj vkus však krapet komplikovaný, ale neurazil. Dobrý. Možná to časem dám ještě jednou, přestože mít tohle vrcholné dílo bratří Strugackých v krvi není žádná výhra - mohli by vás totiž nakazit ježibabí rosol nebo superhmotní moskyti z komáří mýtiny...

6 04.03.2018

Knihu jsem vnímal jako trilogii: Teoretické předpoklady, reporty o tripech a obrazová příloha. Jde o vcelku originální syntézu umění, zpráv a teorie psychedelik, přičemž se zde pracuje výhradně s psilocybinem. Chvíli mně sice trvalo, než jsem uvykl absenci symbolického, zastřešujícího koncepčního rámce, který při své originalitě vyvinul např. Stanislav Grof, ale rozumím tomu, že tato byla z podstaty věci cílená, no a - celé záležitosti určitě neuškodila, ba prospěla. Jinými slovy - zdá se, že "řešitelé" z výzkumné skupiny Dr. Páleníčka přistoupili k věci s čistou hlavou, nezatíženi balastem všerůzných psychologických škol. Ale ani "humánní serotonergní model psychózy indukovaný psilocybinem" mě nepřesvědčil o tom, že jde v zásadě o "indukovanou psychózu", tedy patologický fenomén vyprovokovaný v tomto případě psychotomimetikem. Rozvoj kreativity, spirituality a flexibility u zkoumaných dobrovolníků, je toho dostatečným důkazem. Mně se to líbilo. A taky si myslím, že už bylo na čase. Na čase redefinovat problém a restartovat výzkum. A ještě poslední věc - odsun psychedelik do jednoho pytle s "drogama" s návykovým a destruktivním potenciálem je při dodržení základních bezpečnostních pravidel donebevolajícím nesmyslem a výplodem nekompetentních, politicky motivovaných rozhodnutí. Přeji expertům z NÚDZ mnoho dalších úspěchů. Tato kniha jím rozhodně je.

8 29.12.2017