Pablo Kral komentáře u knih

Věru neradostné čtení. Cítím to tak, že panu Liškovi se podařilo dobře vystihnout atmosféru života v protektorátu. Popsat jeho podstatu. A tou byl nacistický teror. Všude číhala smrt - lágr, mučírna, sekerárna.....

25.10.2015

Ihned, jak se tato kniha objevila na trhu, bylo mi jasné, že se tematicky dotýká problematiky, která mne eminentně zajímá. Historie jedů a psychofarmak. Pořídil jsem si ji a nelitoval jsem. Jedná se spíše o volné vyprávění. Já osobně bych uvítal poněkud systematičtější výklad. Navíc - každá kapitola je uvedena téměř nesouvisející introdukcí, která mi poněkud nepasovala s ohledem na tematické zaměření knihy, a musel jsem se jí takříkajíc prokousat. Ovšem žádný z těchto nedostatků mým vděkem k panu Klusoňovi nijak neotřásl. Nevím, jestli to není jen neblahý pocit z nevědomosti, ale domnívám se, že tato kniha tematicky i obsahově na trhu scházela. Mně každopádně ano. Nepochybně to platí zejména v případě edice Galileo. Přesto - ač nerad - musím strhnout jednu hvězdičku. 4*

2 08.10.2015

Na poprvé jsem si knihu půjčil. Byl jsem okouzlen. Umínil jsem si, že až si ji jednou pořídím do své knihovny a přečtu podruhé, tak ji okomentuju. Tu první i druhou část dohody jsem si splnil, před tou třetí teď ale stojím docela bezmocně. Čím to? Obtížně se mi komentuje dílo, které považuji za (téměř) dokonalé. Téměř proto, že autor se v přístupu k věci snaží o co nejširší záběr, a to může být někdy spíše na škodu. Takže když pominu pár kosmetických chybiček zejména v poslední kapitole (Jak rozumět šamanům), leží přede mnou pozoruhodné dílo: Úžasná grafika - přímo záplava nádherných ilustrací a fotografií a tajuplně znějící texty. Ani jednu hvězdičku tentokrát nestrhávám. 5*

3 03.10.2015

Kdosi řekl, že šachy jsou pro každého tím, čím chce, aby byly. Kupříkladu já chápu mistrovské partie jako svého druhu příběhy, narace, něco jako povídky ze světa logiky a geometrie. A ty velmistrovské mne přímo osvěžují svojí beletristickou hodnotou. Ano - šachisté vlastně vyprávějí příběhy. Kniha, o které je řeč, těch příběhů vypráví na padesát jedna. Odhaduji, že dobrých 80 % díla obsahuje partie a jejich analýzy. Poctivě přiznávám, že všechny jsem neprostudoval. Bavil jsem se jimi, ale hodnocení, jakožto slabší hráč, ponechávám hráčům silným. Mne oblažily jejich estetické stránky. Po pravdě - když jsem knihu rozbalil jako dárek k narozeninám, dostal jsem nejdřív strach, jestli budu Davidovi rozumět. Rozumět po obou stránkách - šachové i kariérní, tedy "živototvárné". Moje obavy byly zbytečné. Sledovat Davidovy myšlenky a úvahy se nakonec ukázalo jako velmi obohacující - partie jsou krásné, analýzy přiléhavé, šachový životopis zajímavý. Přesto si myslím, že David Navara bude ještě v budoucnu vyzrávat. Prorokuji mu ještě zajímavější partie. Proto zatím jen čtyři hvězdy. Držím palce a přeju průnik do první desítky světových hráčů!

7 19.09.2015

Fakta, fakta a zase strohá fakta. Nicméně pro mě je to ten typ literatury, ze které mi po zádech pobíhá mrazivý démon. Knihu jako jakési fluidum prostupuje neuvěřitelný cynismus vykonavatelů pokusů s notnou dávkou "nelidskosti". A propos - nelidskost. Tohle je vynález evropské renesance, a já osobně se celkem ani nedivím, že podstata tzv. "lidskosti" byla v historii mnohokráte zpochybněna, ba otřesena v základech. Něco v tom smyslu měl na mysli Hermann Göring, když při narážkách v Norimberském procesu na to, že historické pravdě bylo učiněno zadost, odpovídal stroze a jasně: "Pravdu mají vždy jenom vítězové". Bohužel, ale Göring v tomto případě trefoval hřebíček na hlavičku. To ovšem samozřejmě neznamená, že fenomén zla neexistuje, nebo že neexistuje odpovědnost za jeho páchání. A ještě jedna věc - pro zdravotníka velmi zajímavá četba.

Při prvotním ohledání nejdříve vznikla mezi mnou a touto knihou magická přitažlivost. Něco jako láska na první pohled. A pak se to stalo: Před nějakým časem jsem blíže prostudoval první ze dvou dílů tohoto opusu magnum a opus jsem odložil s rozčarovaným pocitem, že exponovaná problematika je eklektická a zmatečná. Dnes se zdá, že to byla chyba. Tato balada pro mne představuje snad největší výzvu života. Přemýšlím, jestli se kniha dá pochopit hned na první pokus. Či jestli se vůbec dá beze zbytku pochopit. Pět hvězdiček, které uděluji, je výsledkem spíše současné subjektivní intuice, než objektivního zhodnocení. Blížeji se ke knize vyjádřím, až jestli ji pochopím. A souhlasím s lukax, že jazykově jde o nanejvýš kultivovanou hostinu.

9 01.08.2015

Vladimír Liška nás provádí světem a dobou Vlada III. Tepese, tedy 15. stoletím, jako obdobím ukrutné tyranie, vojenských a politických zvratů, ideologických a ekonomických "běsů", spřádáním intrik, kutím piklů a nezřízeného drancování. Já jsem kupříkladu knihu přečet pod příjemným čtenářským napětím. Říkám rovnou, že mě bavilo být ustavičně v očekávání územních změn v rámci Valašska, Sedmihradska, Turecka, Moldavska a Uher. Prostě nekonečné uchvacování moci tu tady, pak zas tam, potom jinde… Bavila mne ta ukrutná realita z konce středověku. OVŠEM nahlížena z bezpečí domova a útulného křesílka!!! Myslím, že celý ten společenský pohyb s výjimečnou rolí našeho Napichovače v něm, byl právě velkým tajemstvím hraběte Drakuly - nese úžasné poselství nezapomenutelného válečníka. Na mě tato kniha zapůsobila jako sevřený literární útvar - Liškovy texty jsou informačně uzavřené (narození a smrt tyrana), ale myšlenkově otevřené (poselství o podobách a podstatě krutosti). Oceňuji, že pan Liška se tématu nezalekl a navrch přidal i kapitoly o vampyrismu, lykantropii a paranormálních fenoménech. Příjemně strávené odpoledne.

2 27.07.2015

Hned v první kapitole jsem se údivem div nesvalil, když jsem se dozvěděl, že mladý Hitler údajně nejméně jednou užil peyotl a dostal se tak díky tomuto psychedeliku do stavu jakéhosi vytržení, od kterého již nebylo daleko k magii a zahrávání si s temnými silami. Nu budiž... vždyť efekt této drogy je poplatný osobnosti uživatele. Avšak později už to nebyl jen peyotl, co Hitlerovu osobnost formovalo, či lépe řečeno depravovalo. Těch psychotropních agens bylo spíše čím dál více. Tak mě napadá: Je zajímavé si uvědomit, že prostřednictvím vlivu nejrůznějších "psycho-látek" na Fürera byly ovlivňovány osudy Třetí Říše, celé Evropy, i vývoj největší války v dějinách. A bylo by ještě zajímavější, kdyby existovaly - a byly odtajněny - lékařské záznamy o tom, co přesně a v jakých dávkách Hitler užíval, od kdy, jak dlouho, jak často, jakým způsobem ... atd. Tolik můj šok.
Jinak autor knihy splnil moje očekávání, četba uplývala na vlně zajímavých faktů, které sice "nevoněly" novotou, ale jako opakovačka z oblasti zločinů nacismu to bylo opravdu zajímavé. Rovněž panu Liškovi děkuju za zařazení šestnáctistránkové přílohy, kde se cituje z dobových dokumentů. Autorovu tvorbu dobře znám a mám ji rád, a tak mi ani moc nevadilo, že těch záhad se v knize opravdu mnoho nepořešilo. Vidím to na 89 % a v hodnocení dávám silné a pěkné čtyři hvězdy!

4 26.07.2015

Vladimír Liška mě neustále překvapuje tím, že mne vlastně ničím nepřekvapuje. Píše stabilně dobré texty, které se pohodově čtou. Způsob, jakým se autor vyjadřuje, mi dokonale sedí. Jeho dedukce mi přijdou logické a pravděpodobné. Na můj vkus je v nich poněkud méně záhadologie a více souvisejících a všeobecně známějších faktů, ale při troše fantazie se i to poddá. Přečetl jsem od autora již 21 knih (tahleta měla pořadové číslo 22), a musím konstatovat, že má trošku sklony se opakovat. Ale to mi nepůsobí pražádné obtíže. Vždyť opakování - matka moudrosti. Tento výtisk byl mnou dlouho očekávaným čtenářským mlsáním a Vladimír Liška mne nezklamal. Za mě pět hvězd.

1 21.07.2015

Před otevřením této knihy jsem byl hluboce přesvědčen, že matematická nekonečna nemají reprezentaci v přírodě, a že nekonečný vesmír je jen jakási chiméra, vědecká halucinace napěchovaná takovými paradoxy, jako např. že vše se musí s nekonečnými obměnami nekonečněkrát opakovat (je nespočetně mnoho našich "já" a "ty" a navlas stejných Zemí apod.). Paradox evidentně absurdní. Přitom nám u nohou leží elegantní řešení: vesmír je konečný, ale nemá hranice. Asi jako povrch koule v dvourozměrné analogii. Ptát se co leží za jeho hranicí je jako ptát se, co leží na sever od severního pólu. Prostě dokonalé nic (a ani to nic vlastně ne). Tato kniha mně způsobila neskonalou radost. Radost z toho, že jsem mohl svoji intuici sdílet s tou částí badatelů, kteří v nekonečný vesmír "nevěří", a kterou zastupovala Janna Levinová. Můj soucit s autorkou a jejími myšlenkovými pochody byl nesmírný. Prostě mi vlastními slovy mluvila z duše a pumpovala do mě životodárnou energii z vědomí, že moje jinak laické kosmologické představy byly pravděpodobně správné. Přeji všem čtenářům, kteří by si nechali tuto knihu doporučit, aby při jejím čtení zažili totéž. Souznění myslí. Souznění intuicí. Souznění duší. Za mě jasných pět hvězd.

6 21.07.2015

Chovám v neblahé paměti ony naštěstí pomíjivé okamžiky, kdy nám coby dítkům školou povinným vtloukali učitelé matiky a fyziky do hlavy, že nulou děliti nelze. Jako by samy pokusy o tuto myšlenkovou operaci byly smrtelným hříchem. Neosmělil, ba neodvážil jsem se postavit autoritám, ačkoli jsem intuitivně tušil nejen, že řešení musí existovat, ale že jím je právě ono nenahmatatelné a nepolapitelné nekonečno. Jaké bylo moje nadšení, když jsem se potvrzení svého neskromného tušení dočkal v racionální, ba přímo exaktní rovině z pera jedinečného Charlese Seifeho! Samozřejmě jsem neobjevil Ameriku a autorovi knihy vděčím za pochopitelný úvod právě do říše nul a nekonečen. S touto knihou jsem zacházel jako s klenotem. Zaslouží si to. Je srozumitelná a zábavná, hodna rozkošnického vychutnávání i meditativního rozjímání. Přečteno za dvě odpoledne a oznámkováno pěti hvězdami.

2 08.07.2015

Rozsahem nevelká, významem důležitá i svěžím perem sepsaná je tato "psychologická studie", v níž tři hlavní hrdinové - Feynman, Gell-Mann a Mlodinow nejen ústy samotného autora nastiňují svůj pohled na základní otázky svého oboru, ale i lidské existence jako takové. A to i přesto, že sám veliký Feynman filozofii i psychologii ostentativně nesnášel. Osobně se domnívám, že se z knihy vcelku dalo pochopit, co jej k tomu vedlo. Stárnoucí a zhoubnou nemocí stižený fyzik se na smrtelné posteli vyjadřuje: "tohle bude mým posledním objevem: jak to vypadá, když člověk umírá". Za mne plný počet hvězd.

6 20.06.2015

Dovolím si metaforu (za nepřesnosti v koordinaci fantazie a faktů se předem omlouvám) : Cukuru je jako mohutná tekoucí řeka s nesčetnými rameny - a hlavně - několika přítokovými větveními, kde každý z přítoků má jinou barvu duhy - a ve výsledku - po důkladném smíchání a smísení všech barevných komponent tohoto mohutného řečiště, se objeví přesně to, co známe z hodin fyziky jako bílé světlo. Krystalizuje tu před námi bezbarvý Stvořitel, stvořitel právě onoho veletoku s průsvitnou, průhlednou a bílou vodou bez náznaku zabarvení. Jeho proudy jsou zpočátku harmonické, i když tu a tam se útržky bujné vegetace postarají o nějaké vzrušení a postupně dojde až na kritickou turbulenci někde v hloubi erozívní procesuality, a to je ovšem zásadní rána ideální harmonii a stabilitě všech komponent říčního systému. Ale hrdinské vzepětí proudnic vydavší se vlastními nevyzpytatelnými podvodními cestami nakonec vlny upokojuje a dopřává sluchu až konečnému cíli putovaní každé řeky - moři, oceánu.

5 23.05.2015

Sáhodlouze přemýšlím co o tomto zvláštním díle napsat a nakonec se rozhoduji pro doslovný přepis narychlo načmáraných poznámek, jež vznikly, když jsem byl asi v půlce. Zde jsou: Přede mnou leží pozoruhodný opus. Jde o pestrý obrazový kaleidoskop o hudbě všech věků a stylů, a já - pln zvláštních pocitů a dojmů - přemýšlím, co vlastně říct. Úspěšně jsem se prokousal velkolepě podaným příběhem hudby a, snad se mi to jen nezdá, získal jsem slušnou představu o tom, co obnáší profesionální i amatérské muzicírování i zasvěcený poslech. Ač název zní „Kompletní obrazové dějiny“, výklad nebyl nijak systematický. Prostě do značné míry všehochuť. Nebyl bych upřímný, kdybych tvrdil, že texty se mi vždy četly pohodově a bez občasného zápasu s odborným výkladem kořeněným poetickými obrazy . Nicméně i právě v tomto směru je možno tušit jeden z uměleckých rozměrů knihy. V každém případě míří moje díky všem, kteří se na projektu podíleli. První moudro, které mě napadlo po přečtení díla, lze říci krystalicky jasně: "Řekni mi, co posloucháš, a já ti povím, kdo jsi." Kniha mne naplnila obdivem k tomu, co bychom společně s Arthurem Schopenhauerem mohli chápat jako královskou cestu do podstaty přírody i vší existence, totiž k hudbě. Tahle práce měla smysl.

3 30.04.2015

Po všeobecném úvodu, kde se řeší mj. i problematika vlastního přijetí vymírání druhů jako vědeckého faktu, a dále jeho možné mechanismy (uniformismus kontra katastrofismus, a - evoluce), se autor v druhé části knihy věnuje převážně pochodům, které mají na svědomí vyhynutí dinosaurů na rozhraní křída-terciér. Jde o dnes již bezvýhradně přijatou teorii (vlastně fakt) o dopadu meteoritu před 65 mil. lety. V závěru stručně pojednává o dalších pěti vlnách vymírání. Napadá mě otázka, do jaké hloubky se autor mohl o věci rozepsat na prostoru 200 stran textu, nicméně řekl bych, že to podstatné řečeno bylo. Vzhledem k tomu, že se nepovažuji zrovna za nadšeného "dinosaurologa", uděluji knize i tak pěkné čtyři hvězdy. A dovolím si malou úvahu: Vymírání druhů je logickou (často náhodnou) a přirozenou součástí běhu vesmíru. Je zajímavé si uvědomit - a ještě více fascinující je zkusit si představit - konec člověka jako druhu. Ten sice jistojistě musí přijít, ale nedomnívám se, že bychom měli podléhat pesimismu. Patrně to nebude nic ve zlém. Vesmír i svět bude "pulsovat" dál i bez nás. (Zde doporučuji jinou publikaci v edici Aliter - Svět bez nás od Alana Weismana). Minimálně dobrá látka pro pisálky žánru sci-fi, neb variant jak ke konci homo sapiens může dojít (a dojde), je pochopitelně více. Takže: Tak jako dinosauři?

6 02.04.2015

Tento spis chápu jako syrový dokument, jako holou výpověď bez příkras. Bouřlivé dílo o bouřlivých dobách v bouřlivé subkultuře. Líbí se mi, když je někdo s mimořádnými zkušenostmi schopen a ochoten vypovědět o sobě autentický příběh odhalující slasti i strasti důležitých aspektů lidské existence. Je to i o odvaze. Takové snímky jsou jako propasti plné utrpení, ale někdy i naděje. Když to vezmu kolem a kolem, není Christianě co závidět. Její příběh je v silném smyslu slova politováníhodný. Na druhé straně - a přiznávám si to velice nesnadno - když odhlédnu od některých nejasností, nepřesností a zavádějících zjednodušení v nástinu drogové problematiky, udělala na mne autorka knihy mohutný dojem. Mám sklon vidět za tím zmatkem zase jenom člověka a jeho/její způsob, jak se popasoval/la s tíhou existence. No v žádném případě jí její kariéru nezávidím. Film rovněž nebyl bez zajímavosti.

8 19.02.2015

Ne že bych se prostřednictvím této nádherné knihy chtěl oddávat nemístnému optimismu ohledně zastavení vymírání druhů, ale přece ji chápu jako cenný příspěvek. Osobně jsem přesvědčený, že divoká příroda je to vůbec nejdůležitější co jednotlivé národní státy mají, a její ochrana je to nejnaléhavější co mohou poskytovat. Divoká příroda je jediný skutečně závažný ukazatel kvality života nás všech i budoucích generací. Ve světě, kde mezi betonovými megapoli stresované krávy okusují chudé traviny, pobíhají tu psi a kočky, sem tam nějaký vepř, holub či myš, a to je asi tak všechno, bych raději nežil vůbec. Kniha je pravou pastvou pro oči.

2 18.01.2015

Ne že bych se prostřednictvím této nádherné knihy chtěl oddávat nemístnému optimismu ohledně zastavení vymírání druhů, ale přece ji chápu jako cenný příspěvek. Osobně jsem přesvědčený, že divoká příroda je to vůbec nejdůležitější co jednotlivé národní státy mají, a její ochrana je to nejnaléhavější co mohou poskytovat. Divoká příroda je jediný skutečně závažný ukazatel kvality života nás všech i budoucích generací. Ve světě, kde mezi betonovými megapoli stresované krávy okusují chudé traviny, pobíhají tu psi a kočky, sem tam nějaký vepř, holub či myš, a to je asi tak všechno, bych raději nežil vůbec. Kniha je pravou pastvou pro oči.

Moje první literární setkání s agrosymboly v tak širokém spektru pohledů na problematiku. Ovšem zdá se mi, že autor - přestože vyvinul heroickou snahu - nic nezměnil na skutečnosti, že silám stojícím v pozadí fenoménu nadále nerozumíme, a že nás k pochopení výkladu tohoto záhadného fenoménu nijak nepřiblížil, ačkoli jeho přesvědčení o svých vývodech je působivé a vypadá skálopevně. Říkám rovnou, že hypotéza o kosmické inteligenci, či snad dokonce o mimozemšťanech mi přijde neuvěřitelná a nestravitelná. A tak se prvotní nadšení ze zařazení knihy do své knihovny postupně změnilo ve zklamání. Weberovy interpretace mi přišly nepřirozeně komplikované, za líbivou fasádou složité geometrie, numerologie, kabaly a kdoví čeho všeho se podle mě skrývá zoufalý hokus pokus o násilné naroubování okultních věd na jev,který musí mít přirozené a jednoduché vysvětlení. Ale abych jen nekritizoval autora knihy - osobně bych se vůbec nedivil, kdyby pokročilá technologie na výrobu agrosymbolů byla k dispozici malým skupinkám zasvěcených lidí, a to již od počátku sedmdesátých let 20. století. Možná, že se precizně skrývají seskupováním do diskrétních buněk a mezi sebe jen tak někoho nevpustí. Kdo ví kdo na tom může mít zájem a jak je podporován. Ale jedno nemohu knize upřít - jedinečnou atmosféru halící jedinečný fenomén do jedinečného mystéria. Za atmošku uděluji 60 %.

2 28.12.2014

Jsem toho názoru, že předpovídat budoucnost je asi tak složité, respektive tak jednoduché, jako zírat do křišťálové koule. Připomíná mi to pověstnou Gumpovu bonboniéru - ve skutečnosti nikdy nevíš co ochutnáš. Autorovi přičítám k dobru základní pocit, který jsem z díla měl - Watson si neklade ambice mít vždy a ve všem pravdu, nesugeruje čtenáři úhel pohledu, kde pověstná sklenice vody je buď poloplná nebo poloprázdná; spíše si rošťácky pohrává s možnými extrapolacemi současného stavu věcí aniž by ovšem bagatelizoval některá závažná témata. Já jsem se docela bavil. Mezi jinými mě zaujala kapitola o honbě za štěstím. Cituji: "Štěstí se měří obtížně, ale existuje mnoho důkazů, že jakmile se podaří překonat osobní nepohodlí, další bohatství už lidi šťastnějšími neudělá." "Zpočátku chtějí lidé udělat dojem, ale za čas je to už také omrzí." Vítejte ve 21. století.

3 28.12.2014