Osice komentáře u knih

Tento komentář jsem sepsala v době, kdy ještě nebylo české vydání k dispozici.

Když jsem se dozvěděla, že Mariana Zapata napsala knihu z prostředí krasobruslení, tak jsem si ji musela hned přečíst. Důvody byly dva. 1) Miluju filmy o krasobruslení. A můj v současnosti nejoblíbenější seriál je Spinning out, který je překvapivě také krasobruslařský:-) 2) Od M. Zapaty jsem četla Kultiho a dost jsem si ho užila. Podobný zážitek jsem očekávala tedy i od této knihy. A víte co? Kniha se umístila na první pozici mého pomyslného žebříčku. A to v kategorii Největší zklamání. Nebýt 2 výše zmíněných důvodů, tak bych tuhle knížku odložila nedočtenou. Nepamatuju si, že bych kdy u knížky protáčela oči a vzdychala nad tím, jakou čtu pitomost. Postavy jsem si neoblíbila, Jasmine mě vyloženě štvala, vtipné to nebylo ani trochu, mezi hlavními postavami to ani trochu nejiskřilo, na ledě se toho moc nedělo, samozřejmě nemohl chybět ani úžasný homosexuální manželský pár (aby nedošlo k omylu, sňatky osob stejného pohlaví vítám) a ani nevím, kolikrát jsem řekla manželovi, že to asi ani nedočtu. Nebýt toho, že jsem četla v angličtině online na mobilu a mohla jsem číst při uspávání mimišáka, tak nevím nevím, jak by to dopadlo:-)

Knížka má v originále neskutečně vysoké hodnocení a já opravdu nechápu, jak je to možné. Jsem hodně zvědavá, jaké komentáře se ke knize budou zde na databázi objevovat. Já hodnotím jako nejhorší knihu z těch, které jsem zde hodnotila. Ty dvě hvězdičky jsou spíš pro mě, že jsem vůbec dočetla:-)

PS. Tak koukám, že čeští čtenáři hodnotí knihu také hodně vysoko:-)

46 09.05.2021

Letošní zimu jsme si s dětmi náramně užili. Postavili jsme bezpočet sněhuláků, 2 tunely, zahrádku ve sněhu, jezdili jsme na bobech, pytlech, lžíci, když sněhu ubývalo, tak jsme si vypomohli lopatou a zase bylo, kde se klouzat:-) Sníh byl všude, nemuseli jsme za ním jezdit na hory. A teď jsme si s Barunkou užili ještě 15 zasněžených pohádek. Souhlasím s podtitulem, pohádky jsou hřejivé:-) Zvířátka si užívají zimní radovánky, když to nejde, tak si dokáží zimní atmosféru navodit i jinak, když se nechce z vyhřáté postýlky a myslí si, že nemají rádi zimu, stačí nalákat na čarovné mrazové kousky. Z pohádek sálá vřelost, teplo, pohoda a touha udělat druhému radost. Oslovil mě třeba příběh malé čipmančí holčičky Manči, pro kterou její babička přichystala hru na hledání pokladu. Získala jsem inspiraci:-) Barunku zase inspiroval příběh malého krtečka, který se nachladil a nemohl okusit sníh na vlastní tlapičky. Naštěstí měl maminku a kamarády, kteří dokázali vykouzlit sněhové vločky z papíru. Barunka pak také celý večer stříhala své první sněhové vločky:-) Každý příběh mě něčím oslovil. Navíc nesou příběhy hezké poselství, které je do nich citlivě zakomponováno. Takovým bonusem a oživením jsou 2 pohádky ve verších. Kniha je navíc nádherně ilustrovaná. Pohádky jsou kraťoučké, ale nás velmi potěšily. Rozečetli jsme na severu a dočetli na jihu:-)

„Maminka liška ráda plete, jenomže sem tam něco splete.
Plést umí… Ale v dobré víře se občas zmýlí v přesné míře!
Kulich lištičce jistě sluší, bohužel jí však neschová uši.
Zato šálu a rukavice napletla maminka trochu více…
Nevadí, lištička ví si rady! Přebytky odveze do zahrady.
Sněhulák rozhodně ocení liščino spletené pletení!
Sněhulák chválí lištičku. Vždyť mrzne a on je v teplíčku!
A liška? Dopletla ponožku. – Kdopak ji oblékne na nožku?“ (Popletení pletení)

44 06.05.2021

Děti ráno sledují Doktorku Plyšákovou a já mám asi půl hoďky na čtení:-) Tak nebylo divu, že když objevily tuto knížku v knihovně, musely si ji hned vypůjčit. … Arnoštík (2,5 roku) ji chce číst opakovaně, dokonce mi ji nedovolil vrátit ještě do knihovny:-) … Mě knížka až tak moc nebere, ale vždyť taky není dělaná pro mě:-) … Na úvod obsahuje medailonek několika postav. To mě opravdu zarazilo. Protože tam jsou postavy, které nejsou v příběhu a chybí tam ty, které v příběhu jsou. Příběh sám o sobě má celkem hlavu i patu. Dokonce nepřijde Doky (Doktorka Plyšáková) s řešením na první dobrou, což mě potěšilo. Ale pak ty závěrečné rady mi přišly už zbytečné. Je to zářivá ukázka toho, jak násilně nacpat do knížky nějaký výchovný prvek:-) A fakt si nemyslím, že je nutné, aby se dítě učilo plavat v plaveckém kurzu. Na kole jezdit jsem dceru taky naučila sama a teď pomalu přichází na chuť kolečkovým bruslím:-)

41 04.05.2021

„Lhostejnost a nezájem často způsobí mnohem větší škody než otevřený odpor…“

Když jsem tento co do počtu stran nejobsáhlejší díl začínala číst, tak jsem si myslela, že název odkazuje k faktu, že hůlky 2 hlavních postav obsahují péra ze stejného fénixe. Záhy jsem zjistila, jak jsem se trefila:-)

Velmi chválím autorku, že se tentokrát vyvarovala zbytečnému vysvětlování a shrnování předchozího děje. Tentokrát na mě působil celý díl od začátku až do konce velmi vyrovnaně. Hodně jsem si užívala vyučovací hodiny, dozvěděla jsem se, jak vypadá klasifikační stupnice používaná k hodnocení bradavických žáků, prožila jsem s nimi závěrečné zkoušky NKÚ a už vím, co jsou kůrolezové:-) S rostoucími obavami jsem očekávala každý další studijní výnos Dolores Jane Umbridgeové. Její psací trest, který pocítil Harry na vlastní kůži, mi připomněl povídku F. Kafky V kárném táboře.

„A k čemu nám ta teorie bude ve skutečném světě?“ zeptal se hlasitě Harry s pěstí opět zdviženou nad hlavou.
Profesorka Umbridgeová k němu zvedla oči.
„Tohle je škola, pane Pottere, a ne skutečný svět,“ řekla tiše.
„Takže na to, co nás tam venku čeká, nepotřebujeme být připravení?“
„Nic vás tam venku nečeká, pane Pottere.“
„Vážně ne?“ ušklíbl se Harry. Zdálo se, že vztek, který se mu celý den jen taktak dařilo držet pod pokličkou, konečně překypí a vyrazí na povrch.
„Kdo myslíte, že by chtěl napadnout děti, jako jste vy?“ zapředla profesorka Umbridgeová svým ohavně medově sladkým hláskem.
„Hmm, kdopak asi…“ protáhl Harry předstíraně přemítavým tónem. „Co třeba… lord Voldemort?“

Líbí se mi, že s každým dalším dílem se stává svět, který stvořila J. K. Rowlingová ucelenější. Tentokrát mě zavedla na Ministerstvo kouzel, kde mě uchvátilo kromě způsobu, kterým rozesílají oběžníky, mnoho dalších skvělých prvků a výmyslů. Dalším místem, o němž mám jasnější představy, je Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby.

„Harry si všiml znaku, který měli vyšitý na prsou: byla to hůlka zkřížená s kostí.
„To jsou doktoři?“ zeptal se tiše Rona.
„Doktoři?“ zatvářil se překvapeně Ron. „Myslíš ty mudlovské cvoky, co každého rozkuchají? Ne, tohle jsou léčitelé.“

Je toho plno, co mě v tomto díle zaujalo. Nitrobrana a lekce mého oblíbeného profesora, Hagridova cesta a jeho tajemství, legrácky dvojčat, píseň zmijozelských, konečně vím, co se stane, když některé koleji přibývají nebo ubývají body, chtěla bych být metamorfomágem:-) Před očima se mi teď míhá nespočet výjevů. Snad se mi podaří, udržet si je aspoň chvíli v mé mizerné paměti.

„Jak já to miluju, když mamka seřvává někoho jiného,“ poznamenal Fred s blaženým úsměvem a na pár centimetrů pootevřel dveře, aby se k nim hlas paní Weasleyové dostal ještě snáz, „to je náramně příjemná změna.“

Nelíbilo se, že jsem se musela opět rozloučit s oblíbenou postavou. Doufám, že se to nestává pravidlem. Nechtěla bych být v Harryho kůži. Celkově je zde Harry vystaven dost nepříjemným pocitům. Jsem zvědavá, zda se bude nějak vyvíjet jeho vztah se Snapem. Ten je pro mě stále velkou neznámou a scény s ním bych uvítala v hojnější míře. … Už začíná jít fakt do tuhého. A já jdu přemýšlet, kdo je asi tím princem dvojí krve:-)

68 04.05.2021

„Byla tu. Přišla!“ odpověděl celý rozklepaný. Seskočil z pece a běžel rozsvítit. Ruce se mu klepaly, když zkoušel škrtnout sirkou. Nakonec se mu to přeci jen povedlo a místnost zaplavilo měkké světlo. Trochu se uklidnil. Jakmile tmu zaženete do koutů, svět se najednou nezdá být tak děsivý.“ (Když se nedíváš)

Knihu jsem objevila díky DK, vypůjčila z knihovny pěkně z pohodlí domova jako e-knihu a četla na střídačku s Harrym Potterem:-) Zlovolné bytosti na mě ve srovnání s nejznámější čarodějnickou sérií působily opravdověji, reálněji. Především první část knihy, kterou tvoří drsný prozaický příběh Když se nedíváš, ve kterém dostala Mariana od života pěkně naloženo. Asi to je tím, že se příběh odehrává v prostředí mně blízkém, a spoustu popisovaných věcí jsem zažila nebo znám z vyprávění babičky. Vesnice, sušení sena, dojení krav, péče o malé miminko, kojení atd. Hodně jsem při čtení tohohle příběhu přemýšlela, jak bych se asi v situaci Mariany zachovala. Tohle se mi na příběhu líbilo asi nejvíc, že jsem byla konfrontována s vlastními pocity. No a ten konec. Za mě, velmi realistické vyústění celé anabáze. Myslím, že na Marianu jen tak nezapomenu. Ti, kdo mě „sledují“, si teď možná říkají, proč nedávám plný počet hvězdiček. Jsem v pokušení, jenže mám jisté výhrady ke stylu, kterým je úvodní balada napsaná. Kraťoučké věty působí na jednu stranu úderně, ale na druhou stranu jsou narušovány přirovnáními, která mě úplně vytrhovala z vybudované atmosféry. Např. „Jeník na prahu ztvrdnul jak týdenní rohlík“. Podobný problém jsem měla s přirovnáními I. Kučery v knize Prasa. No a pak ty zvláštní výrazy jako „bimbas“ nebo některá vulgární slova, která se mi tam zkrátka nehodila. I když nemám s vulgarismy sebemenší problém, tak zde působily jako pěst na oko. Možná je to tím, že jsem si do příběhu moc projektovala své představy o tom, jak se dřív mluvilo:-)

Druhá část obsahuje 11 básní (balad). Zde je silně patrná inspirace Erbenovou Kyticí. I když jsem si jejich čtení užila, tak mě tolik nezasáhly. Erben je zkrátka jenom jeden a pro mě bude vždy na prvním místě. Balady N. Černohorské mají fajn příběhy, ale nejsou natolik propracované a verše neplynou tak hladce jako u Erbena. Nicméně jsem moc ráda, že jsem si je přečetla a vážně uvažuji nad tím, že jimi oživím jednu čtenářskou lekci pro starší děti:-)

„Večer, když dere se peří,
svorně jsou všichni spolu.
Ve zlé síly se věří
kol toho jednoho stolu.
Ztiší svůj hlas a vyprávějí.
O bosorce, před kterou miminka
neochrání ani maminka.“ (z básně Čarodějnice)

Takže, Nelly, díky za příjemné počtení, u kterého mi vždy nebylo lehko, nutilo mě prozkoumávat své nitro a navíc mě inspirovalo a obohatilo. A musím pochválit krásné černobílé ilustrace a obálku, která mě ke knize přitáhla na první pohled:-)

50 30.04.2021

Jako motivační příručka, ve které hrají prim zvířátka, dobrý. Zvířátkům je vtloukáno do hlavy, že lepší je to s úsměvem, že by se měla dívat na věci z té lepší stránky, že je důležitější dobré srdce než umět rychle létat, že pomáhat ostatním se vyplácí, že kdo hledá, tak najde řešení, že nejdůležitější je vnitřní krása a ještě mnoho dalších mouder. … Občas se do bajek vloudil moment, ve kterém zvířátka jednají prazvláštně (např. ukradnou lidem ze šňůry kus oblečení), aniž by se nad tím, kdokoliv pozastavil. Dcera se však pozastavila a podivovala se. Divné mi přišlo mimo jiného i vyznění bajky o krotkém selátku. Selátko mělo samé dobré zkušenosti s ostatními zvířátky, bylo přátelské a šťastné, ale pak potkalo sršně. Ten si nechtěl hrát a prasátko píchnul. A takhle jedna jediná špatná zkušenost vede k poučení, že by mělo poslouchat přírodu, být divoké a že s dobrosrdečností se má rozumně nakládat!?

Bajky jsou psané jako pro blbce. Žádné „vyvoď, domysli“, ale natvrdo řečené, bez možnosti jakéhokoliv vlastního výkladu. Na tohle jsem v dětských knihách alergická. Je to škoda, protože mnoho příběhů má hezký základ a témata, která obsahují, se dotýkají nás všech. Jenže dost pochybuji, že pokud je děti vyslechnou tímto způsobem, že je nějak hlouběji zasáhnou. Při čtení jsem měla co dělat, abych se nesmála. S každým dalším motivačním heslem to bylo těžší a těžší. … Mé hodnocení je někde mezi 2 a 3 hvězdičkami.

40 26.04.2021

Po dlouhé době jsme se opět setkaly s Lojzíkem, prasátkem s dlouhým nosem. Barunka ho hned poznala, když jsme listovaly mým seznamem „chystám se číst“ zde na DK a bylo jasno:-) Při prvním čtení jsem si říkala, že je příběh zbytečně překombinovaný, ale při druhém čtení už jsem si ho vychutnávala.

Lojzíka trápí bolest zad. Možná pomůže teta Miru, která cvičí jógu. Stačí odjet do Indie a najít ji na přeplněném nádraží. Společnost mu bude samozřejmě dělat jeho věrný kamarád vrabčák Čepeřák. Nejdřív musí ale vymyslet, jak ho dostat do letadla, protože si jeho vrabčí rodina nemůže dovolit utrácet za letenku:-) … Jenže zkuste cvičit jógu, když vám překáží přerostlý nos:-)

„Teta klukům ukázala sestavu cviků, které se v józe říká pozdrav slunci. Vypadala u toho ladně, že na ní Lojzík s Čepeřákem mohli oči nechat.
Do cvičení se kluci vrhli s nadšením. Některé pozice měly legrační názvy. Tak třeba pes hlavou nahoru, při kterém Lojzík obvykle vrčel. Hned po něm následoval pes hlavou dolů, to se z jogínské cvičebny ozývalo štěkání.
Z pozice mrtvoly měli kluci nejdříve strach. Brzy zjistili, že si při ní trochu odpočinou, a tak se stala jejich nejoblíbenějším cvikem.“

Sice mě první díl okouzlil o trošku víc, ale kdykoliv si s radostí přečtu i o tom, jak Lojzík proniká do tajů jógy. Navíc jsou tu hezké ilustrace:-) Samozřejmě jsme si musely vyzkoušet, zda zvládneme pozdrav slunci samy odcvičit. No, šlo nám to možná o chloupek líp než ze začátku Lojzíkovi, ale žádná sláva to nebyla:-)

46 20.04.2021

Kniha, která se snaží dětem ukázat, že tablet a další moderní vymoženosti nejsou všechno. Malý Toník, „typické“ městské dítě musí strávit část prázdnin na vesnici u „nemožné“ babičky.

„Toníka dvakrát nezajímalo, že u babiččiny chalupy je velká zahrada, králíci a slepice. Zato mu dost vadilo, že babička má starou televizi a chytí jenom pět programů. Pět programů a z toho žádný dětský! A hlavně – babička nemá internet!“ :-D

Toník si prázdniny u babičky moc neužívá, vykládá mu o bylinkách, připadá mu pomalá a nudná. A aby toho nebylo málo, podařilo se mu naštvat skřeta, který stráží lesní klid. A ten mu do cesty za trest postavil bludný kořen. Začíná Toníkova cesta lesem, při které potká nejrůznější skřítky a panenky z léčivých rostlin. Díky nim se dozví, kde konkrétní bylinky hledat a k čemu jsou dobré. Jenže Toník tuší, že je tu ještě někdo. A jde sem lesem.

Každá kapitola se nese v duchu jedné léčivé rostlinky. Na úvod se s ní čtenáři mohou seznámit, je tu nakreslená, a ve 4-5 bodech se o ní dozvíme základní informace. Pak následuje část Toníkova dobrodružství, ve kterém na danou rostlinku dojde, a na závěr jsou tady otázky, v nichž si můžete ověřit, kolik jste si toho o bylince zapamatovali. Těšit se můžete na měsíček, ostružiník, jitrocel, levanduli, medvědí česnek, heřmánek, kostival, šalvěj, kopřivu a meduňku.

Při čtení jsem si vzpomněla na svou babičku, také pěstovala měsíček a dělala z něj mastičky. Ale i s dalšími bylinkami máme své zkušenosti, Barunka má tu nejčerstvější s medvědím česnekem, na který chodí na zahrádku k manželovým rodičům:-) Kniha není ale jenom o bylinkách, je i o lese. Představovala jsem si samozřejmě ten náš pošumavský, resp. putkovský, který znám důvěrně z dětství.

Za mě hezká pohádka s důležitým přesahem. Úcta k přírodě, ale i k starému člověku. Jenom proto, že babička neovládá počítač, není „na odpis“, ale může svým vnoučatům nabídnout úplně jiný pohled na svět. Sama vnímám, že jsou moji prarodiče jakousi studnicí, ze které ráda čerpám.

52 20.04.2021

(SPOILER) Tak tohle byla fakt síla. Lucka se stěhuje, nechává za sebou své kamarády, celý svůj dosavadní život. Není to žádná extrovertní osoba, takže se v novém prostředí necítí nejlépe, má problém navázat vztah se spolužáky, na otázky odpovídá mlčením, hodně se jí stýská po starém domově. Jenže její ostych si děti vysvětlují jinak, ani se Lucka nenaděje a už o ní spolužáci mluví jako o nafoukané holce. A pak jednoho dne dostane malé roztomilé koťátko Modrušku. Zdálo by se, že už bude všem smutkům konec, že si Lucka v novém domově začne zvykat. Jenže Lucka vnímá Modrušku jako záplatu, myslí si, že má díky koťátku zapomenout na svůj starý domov a přátele, je na rodiče naštvaná. A koťátko odmítá, před rodiči si ho vůbec nevšímá, i když si ho na první pohled zamilovala. Takže tu máme trápící se holčičku a ještě trápící se koťátko. Asi ¾ knížky jsem měla pocit, že se při předčítání rozbrečím. Snažím se vyhýbat knihám, které hodně dojímají. Tyhle zvířecí knihy od Holly Webb mám velmi ráda, ale tady to za mě nebylo úplně vybalancované. A moje téměř pětiletá dcera? Prý se jí knížka hooodně moc líbila, což mě nesmírně udivilo. Měla strašnou radost, že si Lucka našla novou kamarádku. I ona stále řeší kamarádství, tak asi proto to nadšení. Takže musím dát pět hvězdiček, protože kdyby dcera zjistila, že jsem dala míň, tak by bylo zle:-) Dosavadní hodnocení (98 %) je v souladu s tím dceřiným, tak si říkám, jestli nejsem nějaká přecitlivělá:-) Každopádně stěhování může dítěti (natož introvertnímu) totálně zasáhnout do života, tak jsem na jednu stranu ráda, že autorka nelakuje téma narůžovo.

42 20.04.2021

„Pokud chceš vědět, jaký někdo doopravdy je, všimni si, jak se chová ke svým podřízeným, ne k sobě rovným.“

Tohle je první díl, do kterého jsem měla velký problém se začíst. Strašně mě štvalo neustálé opakování předchozího děje a pak české překlady některých jmen (např. Pytloun, Hráchorád a Holoubková). Každou chvíli jsem přerušila čtení, abych si na něco postěžovala, moc mě to ke čtení netáhlo. Kdybych neměla tak výbornou zkušenost z předcházejících dílů, tak bych knížku odložila nedočtenou. Místo abych ji odložila, tak jsem ale udělala jinou věc. Začala jsem ji číst znovu od začátku. Nevěřila jsem totiž, že je kniha o tolik horší než ty předcházející. A najednou už to fungovalo. Těšila jsem se na čtení a nestěžovala si:-) Poprvé byl kámen úrazu v tom, že jsem Ohnivý pohár četla hned po Evženovi Oněginovi, který mě tak okouzlil, že jsem nedokázala přepnout na mnohem „jednodušší“ text. Místo čtení mě to pořád táhlo k ruštině, kterou jsem se opravdu učit začala:-) Jsem strašně ráda, že jsem dala této knize druhou šanci a s klidným svědomím říkám, že to byla senzace.

„Dřeli jsme se celý večer jako domácí skřítkové!“

Poměrně rozsáhlá úvodní část je prošpikována dalšími detaily z kouzelnického světa. Bavila mě přenášedla, ale také všechnohledy, lékouzelníci, způsoby, jakými utajovali před mudly mistrovství ve famfrpálu, leprikoni a víly. Možná začátek působí na první pohled zbytečně obsáhle, ale Rowlingová ví, co jím sleduje a já po přečtení už také. Zase mi nic nedocvaklo:-)

Bradavická část podle mě neměla chybu. S Harrym jsem všechno dost prožívala. Dokonce se mi nervozitou rozbušilo srdce. Zažívala jsem pocity, jako bych já před sebou měla nepříjemnou věc, které se musím účastnit. Tohle se mi u knížky nestalo už hooodně dlouho. … Při čtení na mě čekal nejeden šok, jeden jsem pořád ještě nerozdýchala, pořád jsem doufala, že to není definitivní. Při závěrečném Brumbálově proslovu se mi do očí tlačily slzy. … Stále mi „nedá spát“ postava Severuse Snapea. Užívám si Rona a Hermionu. Oceňuji, že jsem se dozvěděla něco z minulosti Hagrida a Nevilla Longbottoma. A doufám, že se ještě setkám s někým z Krásnohůlek a z Kruvalu. … Nechci moc často potkávat Smrtijedy a vy víte koho. Ráda trávím čas se studenty při vyučovacích hodinách.

„Harrymu bylo hned jasné, co přijde, když na něm utkvěl pohledem. Snape má v úmyslu otrávit jeho! Představil si, jak zvedá svůj kotlík, upaluje ke Snapeovi a třískne ho s ním po mastných vlasech…“

Do dalšího dílu se pustím rovnou, nebudu s tím tentokrát otálet:-) Pro zajímavost jsem vyhledala hádanku sfingy v originále, tak si můžete ještě jednou potrápit mozkové závity. Já ji celou opět nerozluštila:-) Jestli vás zajímá řešení, tak mi klidně napište. A tady je ta hádanka:

„First think of the person who lives in disguise,
Who deals in secrets and tells naught but lies.
Next, tell me what's always the last thing to mend,
The middle of middle and end of the end?
And finally give me the sound often heard
During the search for a hard-to-find word.
Now string them together, and answer me this,
Which creature would you be unwilling to kiss?“

55 18.04.2021

O Petře Neomillnerové vím už nějakou dobu, zažila jsem ji naživo v Jičíně na knihovnické dílně. Tehdy předčítala, tuším, ze své knihy Amélie a tma. Od té doby jsem na ni nezapomněla, ale až s Barunkou jsem dostala chuť společně si přečíst její knihu:-) A musím říct, že i když jsem věděla, že autorka psát umí, tak jsem byla velmi mile překvapena. Až se vrátím z rodičovské do knihovny, tak ji budu doporučovat, kde se dá.

Duhový cirkus tvoří jedna širší prima rodina, o všem nám ochotně povypráví nejmladší členka Mia. Zrovna přijeli do dalšího města a Mia při svém průzkumu objeví zanedbaného pejska, který je přivázaný na řetězu a před sebou má prázdnou misku. A záchranná anabáze začíná. … Tu cirkusáckou holčičku jsem si fakt oblíbila. Bavila mě její dobrosrdečnost, její otevřenost, její bezprostřednost, její dětská fantazie, ale hlavně snaha vrátit smutným lidem radost do života. Momenty s Květou a s Jonášovou maminkou pro mě byly dost emotivní. Úplně mě to dojímalo.

„U maringotek zase stojí zamračená paní, co nemá ráda hlasitou hudbu. Rozběhnu se k ní.
„Dobrý den, paní.“
Možná už chtěla začít křičet, ale teď nemůže, když jsem ji pozdravila.
„Jdeš taky do cirkusu?“
„Ne.“
„Bolí tě hlava?“ Maminka občas říká, že ji bolí hlava, když papoušek Toto moc křičí.
„Bolí.“
„Máma mě vždycky pohladí, když mě něco bolí.“
Chci paní pohladit. Až jí bude líp, nebude si stěžovat na cirkus.
„To pomáhá jen dětem.“
„To pomůže každému,“ zamračím se.“

Příběh oživují 3 písně (i s notovým zápisem) od Štěpána Uhlíře a všední, přesto zdařilé ilustrace, které nádherně navozují atmosféru, od Olgy Franzové.

Knížku si dcera vybrala sama z mého seznamu „chystám se číst“ zde na DK. Přes knihovní okýnko se jí totiž knížky vybírají špatně:-) Přečetly jsme během dneška v kuse a slíbila jsem jí, až bude hezčí počasí, že jí ukážu, jak se dělá hvězda. Barča si samozřejmě všimla, že duha na obrázcích není správná duha a nemůže se dočkat až si na pouti koupí balonek a projede se na koníkovi. Jen se obávám, že to letos nezvládneme:-(

43 16.04.2021

Předvídatelné, ale i tak krásné:-) Pro malé milovnice zvířátek ideální. ... Rosie se narodila koťátka, dvě černá, dvě zrzavá a jedno mourovaté s nezvykle dlouhou srstí, které vypadá jako raneček peří. Čtyři se mají čile k světu, ale to páté je hodně maličké, kdo ví, zda přežije. … Peřinku se podařilo samozřejmě vypiplat a je čas najít koťátkům nový domov. A pak je tu ještě Ella, které by chtěla domácího mazlíčka. A zdá se, že našla toho pravého. Jenže její rodiče to vidí jinak.

Pozornost je střídavě zaměřována na Peřinku a na Ellu. Holly Webb píše citlivě, čtenáři mají možnost vcítit se do malého koťátka, které se poprvé ocitá za zdí svého známého prostředí, je hladové, promrzlé a ztracené. Na druhou stranu zažívají s Ellou její smutek, její odhodlání, její touhu, její bezradnost a její radost. Mě samozřejmě zajímalo hlavně to, jak se s celou záležitostí popasují rodiče malé Elly:-) Naše Barunka (skoro 5 let) nemohla zase pochopit, že někdo může ubližovat koťátkům.

O Peřince existuje ještě jedno dobrodružství (Jak se Peřinka ztratila v bouři), které si určitě nenecháme ujít:-) Teď na nás ale zatím doma čeká Modruška (Co bude s Modruškou) od stejné autorky.

45 16.04.2021

Když jsem knihu uviděla mezi vyřazenými knihami v knihovně, tak jsem po ní sáhla všemi deseti. Ruské pohádky se mi moc líbí a dceři jakbysmet:-) Tak nějak jsme se s Barunkou naladily nezávisle na sobě na ruskou vlnu. Přes den jsem jí předčítala Veselé pohádky a říkadla od Bulatova. Zvládly jsem je za 3 dny. Daly bychom je za 2, kdybych vyslyšela pokaždé dceřině opakující se hlášce na konci každé přečtené pohádky. „Další!“ A večery jsem trávila s Oněginem:-)

Při čtení jsem si zavzpomínala na moje první pasování prvňáčků v knihovně. Starší děti se mnou pro ně nacvičily podle této knížky pohádku o chaloupce roubence:-) … Barunka se při čtení zase podivovala nad tím, že jsou vlci často šedobočkové, lišky ryšky atd. Jak píše pode mnou Metla, tak to časté opakování je fakt na palici. Jednou jsem přehodila při čtení 2 věty a Barunka si toho hned všimla a připomínkovala, že je to obráceně:-) A už ani nevím, kolikrát jsem četla pohádku, ve které byli 3 bratři, a ten nejmladší se jmenoval Ivan:-) Pohádky s Ivany jsem si samozřejmě užívala, dcera ani nedutala, hltala jejich dobrodružství, když se bála, tak se ke mně víc přitiskla, ale číst chtěla stejně dál. Největší strach má z čarodějnic. Asi bych je neměla číst tak děsivým hlasem. Jenže si nemůžu pomoct, ty záporné postavy se mi čtou lépe:-) Snad se brzy dostaneme na Šumavu a podaří se mi vyhrabat ještě Krásu nesmírnou. до свидания!

64 10.04.2021

V knize najdeme pelmel pohádek z různých koutů světa. Pohádek podivných, divných, kouzelných, zvláštních, neobvyklých, zamotaných, krásných, chytrých, překvapivých, prostě všelijakých. Pohádkám nelze upřít jejich originalitu. Asi nikdy nezapomenu na pohádku Dvě žáby od L. Pantělejeva, ve které spadly do hrnce se smetanou dvě žáby, jedna statečná, silná, veselá a ta druhá zbabělá, lenivá a ospalá. Většina pohádek je kraťoučkých a vystupují v nich zvířátka. Dozvíte se např., proč má jeden mravenec velkou zlost na dub, jak to vypadá, když si kozy posílají dopisy, nač myslí myška v pondělí, proč stojí čápi na jedné noze, nebo na co si vzpomněl jeden starý ježek, když začaly pendlovky odbíjet poslední hodinu starého roku. Na své si přijdou ale i milovníci čarodějnic, skřítků a ďáblíků:-)

Z těch delších pohádek mě nejvíc oslovila ta o dřevěné panence Gertrudě. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak si dřevěná panenka pořídila skutečnou holčičku a chovala se k ní jako k hračce. Musím říct, že mi při čtení této pohádky nebylo chvílemi úplně nejlíp.

Knihu ocení zejména knihovníci a lektoři, kteří pracují s menšími dětmi (školka, první stupeň ZŠ). S takovouto knihou je totiž radost pracovat:-)

„Víš, ty co?“ řekla žába plochému oblázku, „pojď, já tě budu nosit na zádech, a ty mi za to budeš sloužit jako krunýř. Uvidíš, jaká z nás dvou bude báječná želva.“
„Proč ne, zkusme to!“ souhlasil kámen. „Stejně pořád ležím na jednom místě.“
Jak řekli, tak udělali. Žába si vlezla pod kámen. Docela dobře jí padl, jenom hlava a nohy zpod něho vyčnívaly. Oba dohromady vypadali na chlup jako želva.
„Půjdeme?“
„Půjdeme.“
Všechno by bylo v pořádku, jenže taková žába přece jenom není želva, neumí lézt. Proto skákala. Ale jak se měl přitom hladký kámen udržet na jejím hřbetě? Sklouzl na zem – div žábě nezchromil zadní nohy.“ (začátek pohádky Žába a kámen)

47 10.04.2021

„Koho mít rád? A komu věřit?
Kdo nevrhá k nám zrady stín?
Kdo dle tvé míry bude měřit
každičké slovo, každý čin?
Kdo klepy o nás neroznáší?
Kdo něhy pln je k bídě naší?
Kdo odpouští nám slabosti?
Kdo neznudí nás ve zlosti?
Oh, lovče přeludného stínu!
Vzal vítr všecku námahu.
Mít sebe rád měj odvahu,
vážený čtenáři mých splínů,
vzor hodný sama sebe — chceš?
Nic pěknějšího nenajdeš.“ (Hlava čtvrtá, XXII)

Až čtenářská výzva mě přivedla k tomuto notoricky známému dílku:-) I když knihu máme doma řádku let. Manžel ji spolu s mnoha dalšími literárními skvosty získal z pozůstalosti po babičce mého bratránka. Já tehdy o tento druh literatury neměla vůbec zájem. … Mea culpa:-)

A já to prostě musím napsat. Wow! Z hodin literatury na gymplu jsem si pamatovala asi jenom to, že se tam píší dopisy:-) Vůbec jsem nečekala, že se bude děj vyvíjet tak, jak se vyvíjel. Celý příběh jsem četla s napětím, co se stane dál. Táni sen je nádherně popsaný, pěkně děsivě, škoda, že se probudila, tak brzy:-) A když jsem brala v potaz způsob, jakým Puškin odešel z tohoto světa, tak se pro mne celé dílko stávalo hodně uvěřitelným. Eugen Oněgin je dílo mnohovrstevnaté. Kromě silného dramatického příběhu, jsem například intenzivně vnímala ruskou elitu, která tíhne k francouzštině. Celkově mě bavilo utvářet si podle Puškina obraz tehdejší ruské společnosti. No a číst o tom, jaké zrovna panuje roční období, prostě krása:-)

„Onoho roku prodloužila
se pohoda až přes podzim.
Zem po zimě už zatoužila.
Až se třetím dnem lednovým
však napad sníh. Když za svítání
se Táňa zadívala k stráni,
vše bylo bílé, všude sníh
po střechách, plotech, po větvích.
Ves třpytila se stříbrem zimy;
za oknem, na něž dýchl mráz,
se ozval sborem stračí hlas
a vrchy měkce zvlněnými
proudilo světlo, tančil jas.
Konečně zima, zima zas.“ (Hlava pátá, I)

V románu zazněla spousta jmen, která mi vůbec nic neříkala. Tentokrát jsem se nezdržovala dohledáváním, ale nechala se unášet verši a vychutnávala si to, co jsem pochopila:-) Jsem teď plná dojmů, určitě si Eugena Oněgina ještě jednou někdy přečtu. A mám chuť začít se učit rusky. … Má druhá kniha od Puškina. Předtím jsem kdysi četla Pikovou dámu, ale ta mě ani zdaleka neokouzlila tolik jako Eugen Oněgin.

PS. Harrymu Potterovi jsem odolala. Čím déle jsem s Eugenem, Taťánou, Olgou a Vladimírem trávila, tím méně jsem po návratu do Bradavic toužila:-)

73 06.04.2021

„Odebírám Nebelvíru dalších pět bodů za to, že jste takový nesnesitelný šprt.“

Zatím nejlepší díl. Profesor Snape se objevoval každou chvíli a skoro pokaždé mě pobavil:-) V Bradavicích jsem pobývala tolik času, co se dalo. Děti kreslily venku křídami nebo mydlily do míčku hokejkami a já seděla na lavičce a četla a četla a četla. Tentokrát mě sice autorka tolikrát nepřekvapila, plno věcí jsem si domyslela sama, ale stejně ještě toho bylo dost, co jsem neodhadla. Hodně mě baví, jakým způsobem Rowlingová dává čtenářům možnost, aby sami domýšleli. Mnoho věcí, které zazní, nezaznívají samoúčelně, později krásně zapadnou a já si pak říkám „aha, tak to mi nedošlo“:-) Jak postupně čtu, tak se přede mnou odkrývá kouzelně vymyšlený svět. V tomto díle mě zejména zaujali tchoříčci, Záchranný autobus, způsob obrany proti bubákům, mozkomorové, zvěromágové, profesor Lupin a Pobertův plánek. Přiznávám, zaujalo mě toho ještě mnohem víc:-)

„Myslím, že by na tom koštěti neměl zatím létat nikdo,“ mínila vzdorovitě Hermiona.
Harry a Ron na ni pohlédli.
„A co myslíš, že s ním bude Harry dělat?“ optal se Ron. „Zametat podlahu?“

Konečně můžu říct, že je má zvědavost, co se týče Harryho Pottera částečně ukojena. Hned vysvětlím. Jednoho dne k nám do čtenářského klubu zavítala profesionální vypravěčka Markéta Holá a představila nám tzv. Cestu hrdiny od Josepha Cambella. Abychom Cestu hrdiny lépe pochopili, rozhodla se nám ji přiblížit na příkladu Harryho Pottera. Přiznávám bez mučení, že jsem se snažila neposlouchat, protože jsem se bála, že mi něco vyspoileruje. Přesto jsem zaslechla „mozkomorové“. Paní Holá o nich prohlásila, že jsou výborně napsaní a já na ně doposud nezapomněla. Když jsem uviděla název kapitoly Mozkomor, nemohla jsem se dočkat, až se s nimi konečně blíže seznámím. A jsem fakt ráda, že naše seznámení probíhalo pěkně zdálky:-)

(…) „no, musím vás s lítostí informovat, že profesor Kettleburn, náš učitel péče o kouzelné tvory, odešel na konci minulého školního roku na odpočinek, aby mohl více času věnovat péči o své zbývající končetiny."

Po dočtení tohoto dílu jsem sice hned nerozečetla další, sáhla jsem po Evženovi Oněginovi, ale mám cukání to udělat!

74 04.04.2021

„Je úžasné, co všechno si mudlové vymysleli, aby se obešli bez čar a kouzel.“

Tak jsem neodolala a rovnou se pustila do dalšího dílu:-) Hodně mě bavil Dobby, o Zlatoslavovi to samé říct nemůžu, dozvěděla jsem se spoustu nových zajímavostí ze světa čar a kouzel, společně se známou trojkou pátrala po tajemné komnatě, nechala se několikrát autorkou nachytat a zavést, nepospojovala si vodítka, nedůvěřovala jsem Tomovi, užívala si bylinkářskou část, Ronův způsob opravy nejmenovaného předmětu mi připomněl kolegu (Vláďo, snad si na to vzpomenu až tě zase uvidím:-)) a říkala jsem si, že tento díl je jako dělaný pro lidi s nejrůznějšími fobiemi.

„O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“

Bavila mě, jak mudlovská prázdninová část, tak ta bradavická. I když mě trochu štvalo, jakou má autorka potřebu rekapitulovat předchozí děj. Ale postupně jsem měla pocit, že to dělá s větším citem. ... Dokonce se pomalu začínám orientovat v učitelích a předmětech, které učí:-) Jen mě mrzelo, že nedostal v tomto díle tolik prostoru Snape. Nedokážu si to vysvětlit, ale něco mě k němu přitahuje, i když do jeho koleje bych chodit nechtěla:-) Vezmu to zkrátka. Chápu, proč Harry Potter učaroval tolika lidem. I já tomuhle fantasticky do detailu promyšlenému světu začínám propadat. Například na mandragorách je vidět, jakou má autorka fantazii a jak dokáže, své příběhy vyšperkovat. Jsem moc zvědavá, jaká další dobrodružství čekají na Harryho a ostatní v dalším školním roce a zajímá mě, kdo je tím Vězněm z Azkabanu:-)

„Ale tvůj strýc a teta na tebe budou pyšní, že?“ zeptala se Hermiona, když vystoupili z vlaku a připojili se k zástupu, který se hrnul ke kouzelné přepážce. „Až se dozvědí, co jsi letos dokázal?“
„Pyšní?“ řekl Harry. „Blázníš? Když jsem tolikrát mohl přijít o život a nepodařilo se mi to? Budou zuřit…“

77 30.03.2021

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Po Uprchlíkovi na ptačím stromě jsem se hodně těšila na další setkání s O. Sekorou a úplně nedopadlo podle mých představ. Kniha se skládá z 3 částí (Ferda mravenec, Ferda v cizích službách a Ferda v Mraveništi). Knihu jsem měla s Barunkou rozečtenou poměrně dlouho. Oběma nám totiž nesedla první část. I jsem si myslela, že knihu nedočteme a ani mně to moc nevadilo. Ferda mi byl z počátku hodně nesympatický, dlouho trvalo, než jsem si k němu našla cestu. O Berušce ani mluvit nebudu, celé to zachraňoval brouk Pytlík:-)

Ale pak přišla druhá část a jako bych četla úplně jinou knihu. Najednou nás strašně chytla. Líbily se mi příhody, které Ferda prožíval, začala jsem si všímat nejrůznějších zajímavostí z hmyzí říše, chrostíky a jejich domečky jsem si dokonce vyhledala:-), těšila jsem se na pohádky, které vyprávěl, dcera chtěla číst dál a dál a já si prostě předčítání užívala.

Ve třetí části se Ferda navrací zpět do mraveniště a já se bála, aby se nenesla v podobném duchu jako ta úvodní. Naštěstí se tak nestalo a i když se Ferda nezařadí k mým nejoblíbenějším postavám z dětských knížek, tak jsem díky němu mohla nakouknout do mraveniště, dozvěděla jsem se, jak se vyvíjí mravenec, k čemu potřebují mšice, „jak probíhají mravenčí námluvy“, atd. … Když chodíme s dětmi na procházku, tak nám často přes cestu přechází mravenci. To se vždy zastavíme a chvíli je pozorujeme. Dneska dokonce náš nejmenší (2,5 r.) ukazoval, kudy předtím mravenci procházeli. Už bylo k večeru, tak byli asi zalezlí v mraveništi:-)

Knížku Ferdy mravence jsem doma určitě jako dítě měla, vybavuji si, že jsem si ji prohlížela, ale vůbec si nevzpomínám, zda mi ji někdo četl:-) Hvězdičku ubírám za začátek, na knize je patrné jakého smýšlení autor byl, ale to je mi jedno, moc na pilu netlačí:-) Po dočtení posledního příběhu, se Barunka dožadovala dalších příběhů, tak myslím, že se jí Ferda líbil hodně:-)

57 25.03.2021

Dlouho jsem Harrymu odolávala a nebýt čtenářské výzvy, tak mu budu ještě odolávat dlouho:-) Kdysi jsem viděla film, z kterého mi doteďka v paměti zůstaly asi 3 scény, tak jsem si mohla knihu v klidu vychutnat. A vážně mě to bavilo, famfrpál jsem pochopila a záporáka neodhalila:-) … Manžel tvrdí, že není J. K. Rowlingová bůhví jaká spisovatelka, ale že má úžasný příběh a že se postupně vypsala. Ano, kniha je postavená na příběhu, přesto si myslím, že je napsaná dobře, víc než dobře. Už čtu další díl, tak jsem zvědavá, zda zaznamenám nějaký autorský vývoj:-)

73 25.03.2021

Tato knížka je jednou z manželových nejoblíbenějších. Četl ji několikrát a mne k přečtení mnohokrát ponoukal. Loni se mi do ní moc nechtělo, i když se hodila do výzvy. Až teď:-) … Bylo fajn zase si s manželem povídat o knížce, kterou jsme četli oba.

„Mack se probudil, vstal, protáhl se, doklopýtal k tůni, umyl si obličej vodou v dlaních, zachrchlal, odplivl, vypláchl si ústa, upšoukl se, přitáhl si opasek, poškrábal se na nohách, projel si mokré vlasy prsty, napil se z baňky, krkl a sedl si k ohni. „Hergot, to to voní,“ řekl.“ (Na plechárně)

Ze začátku mě trochu iritoval patos, se kterým autor popisuje prostředí. Postupně jsem si na to buď zvykla, nebo ubral, ale po pár stránkách jsem si už neztěžovala:-) Strašně mě bavilo sledovat osazenstvo z Grandlehárny, akce se žábami neměla chybu. Steinbeck všechny ty lidičky popsal tak, že mi byli moc sympatický. Ať se jednalo o koumese, kteří si dokázali nepoctivě přilepšit, prostitutky nebo doktora.

„Vymklo se nám to z rukou. Nemá cenu, abych vám říkal, že mě [Macka] to mrzí. Mě celej život něco mrzí. To není žádná novinka. Dycky to dopadne stejně.“ (Na plechárně)

Knížka obsahuje 2 příběhy. Ve Sladkém čtvrtku se Na plechárnu máme možnost vrátit. Uběhlo asi 8 let, je po válce, něco se změnilo, všechny staré známé už bohužel nepotkáme, ale poznáváme nové, bez kterých jsem si ke konci popisovanou oblast už ani nedovedla představit. Jediné postavy, které mi přišly nadbytečné, byly Whitey č. 1 a Whitey č. 2. Jak a proč se v příběhu ocitly, je mi doteďka záhadou:-)

Při čtení jsem se podivovala nad tím, kolik toho Steinbeck věděl o mořské biologii. Pak jsem ale zjistila, že se s jedním mořským biologem (Edem Rickettsem) přátelil a dokonce mu vypomáhal v jeho laboratoři. Ten se také stal předlohou doktora, kolem kterého se oba příběhy točí. A skoro všichni se můžou přetrhnout, aby se mu odvděčili nebo ho potěšili. Jenže to dělají svým osobitým způsobem a výsledek není vůbec zaručený:-)

„Potřebuje [doktor] ženskou na furt. Potřebuje se s ní hádat. Bránit se ženský dá přeci jednomu tolik zabrat, že mu nevybyde čas na mindráky.“ (Sladký čtvrtek)

Obě dílka jsem si opravdu užila, přesto si neodpustím dvě poznámky:-) 1) Na můj vkus se v Monterey moc chlastá. Množství alkoholu, které si tam prolili hrdlem, mě dost udivoval. 2) Překlad některých jmen působil jako pěst na oko. Frantík, Pepíček a Jeníček to je za mě překladatelsky zmršená trojka. Naopak ponechání jména Cacahuete mě při každém čtení pobavilo a navíc potěšilo, že mé znalosti španělštiny postačují na jeho překlad:-)

První a zároveň druhé setkání se Steinbeckem dopadlo výborně. Doma od něj máme ještě pár dalších děl, tak se spolu ještě určitě někdy setkáme!

53 20.03.2021