Oophaga - Příspěvky

Smrt múzSmrt múzM. Michlová

Tohle není (jen) naprosto výjimečný debut. V kontextu současné české literární tvorby zkrátka nemá kniha obdobu, v tom nakladatelství Torst rozhodně nepřehání (narozdíl od v domácí kotlině obvyklých praktik zcela plané hyperbolizace kvalit průměrných děl). Vypravěč John Smith je ztělesněním normality a středu (naštěstí však nepostrádá nadhled), vyrůstá nicméně v Anglii a Skotsku 1. poloviny 19. století pod vlivem poeziemilovného dědečka, který by z něj rád vychoval básníka, ale místo toho jej pouze naočkuje nesmiřitelným odporem ke všem poetům i jejich dílům. Ironií "osudu" John nakonec uspěje jako beletrista (ovšem stále ne natolik, aby dostal vytouženou literární cenu) a začne se přátelit s lordem Byronem, sirem Walterem Scottem, Johnem Gibsonem Lockhartem, Jamesem Hoggem i dalšími významnými autory. Nehledě k tomu, že Marie Michlová pečlivě ověřovala zdroje, navštívila Scottův dům a používá prý skutečné výroky historických předobrazů svého ztvárnění proslulých spisovatelů, text se zabývá vztahem nadání a normality, literární praxe, časovosti a každodennosti, vlivem slávy, poměru fikce a "reality"... ale zároveň je to zkrátka legrace. Michlová jako by absolvovala transfuzi britské krve a s ní bravuru suchého humoru i břitké pointy. Za zmínku stojí i jazyk odkazující jakoby k překladům Dickense do češtiny, přičemž archaickou mluvu průběžně zpestřují nečekané nebo slangové výrazy, které scénám dodávají na životnosti, případně svou nepatřičností vytvářejí záměrný odstup. Příběh nemá nijak dramatický spád, což je dáno i tím, že tematizuje tok času a plynutí lidského života, který prostě trvá a pak končí, aniž by nutně oplýval správnou literární gradací či vyvrcholením. Čtenář však nezůstane frustrován, neboť na závěr opravdu zjistí, co vlastně tu "smrt múz" (vysychání tvůrčího pramene týkající se převážně básníků do šestatřiceti let, může ale postihnout autory v každém věku) způsobuje. Všudypřítomná rozpustilá ironie, bryskné postřehy a výroky aspirující občas i na "hlášky" ovšem z téhle historické fikce dělají neuvěřitelně zábavné čtení. A teď (jak by "řekl"John Smith) už je čas na svačinu, a tedy vás, moji spanilomyslní čtenáři, prozatím opouštím...

16.11.2012


Dívka v pavoučí sítiDívka v pavoučí sítiD. Lagercrantz

Na Larssona to navazuje asi tak ´šikovně´ jako Lars Kepler, jen s výhodou toho, že Lagercrantz může pracovat s postavami, které vymyslel jeho předchůdce. Ten je dokázal stvořit coby dostatečně poutavé a bizarní, ale přitom živoucí. Následovník už jen opakuje jejich typické rysy, ovšem pod jeho taktovkou zůstávají pouze figurkami na šachovnici. Vybírá si sice zajímavá témata (autismus, savantský syndrom, umělá inteligence, singularita), ale pak je ztvárňuje tím nejpovrchnějším způsobem typu: našel jsem si všechny potřebné informace na Wikipedii. Nehledě k tomu, že Balderův objev funguje v příběhu zcela trapně jako MacGuffin. Celý techno thriller je pak v závěru očekávatelně technofobní (Je to velký člověk, zničil svůj největší objev, aby nemohl být zneužit). Autor bere za svůj Larssonův občasný patos (zpravidla však v předchozích dílech průběžně odlehčovaný ironií), jenže zcela neohrabaným, někdy dokonce didaktickým způsobem, který je místy nechtěně vtipný. Navíc se dopouští se školáckých chyb, kdy vševědoucí vypravěč čtenáři přímo říká, co si má o které postavě myslet, místo aby to dynamicky ukazoval, nebo alespoň jen naznačoval popisem chování. Škoda, když už se chtěli přiživit, mohli to aspoň udělat dobře. Nikomu to ale vadit nebude, protože valná většina konzumentů nepřemýšlí (šťastně hltají své Keplery a teď i Lagercrantze), takže prodeje budou - už jsou - závratné a soukolí se povalí dál v duchu hesla Show must go on.

13.09.2015


SněhulákSněhulákJ. Nesbø

Pro Nesbøovy krimi thrillery je typická er-forma, používaná snad ve všech severských detektivkách poslední doby, kdy autor črtá příběh prostřednictvím vševědoucího vypravěče, který mění perspektivu převtělováním do různých postav. Očima hlavního pátrače Harryho Holea ovšem zkoumá fikční svět nejčastěji, aby si k němu čtenář vytvořil správně blízký vztah. Změna pohledu (a tedy i místa a času) často na první pohled zdánlivě navazuje na předchozí děj či dialog, čímž záměrně lehce mate. Někdy je tudíž vzniklá kakofonie hledisek až zbytečně nepřehledná. Mezi všemi aktéry se zpravidla objevuje i pohled vraha (přičemž ne vždy to text explicitně prozrazuje), což dává čtenáři náskok ale občas samozřejmě i falešnou stopu; tento trik je ve Sněhulákovi ještě evidentnější než u předchozích knih série. Harry Hole je krom závislosti na alkoholu a osobních problémů jako typ osamělého vlka zajímavý především naplněním konceptu omylného detektiva. Narozdíl třeba od vševědoucího Sherlocka Holmese – který od začátku tuší a jen si průběžně doplňuje skládačku, než se vytasí s brilantní dedukcí (či spíš abdukcí) – Harry Hole objevuje indicie, které ho často pletou (protože některé z nich jsou nastražené) a občas ho vedou i ke zcela mylným závěrům. Ty jsou sice průběžně přehodnocovány, často však až po tragických ztrátách, aby bylo jasné, že Harry sice boty dělá, ale chybovat není v téhle branži jen tak. Snaha o neotřelost je místy únavná a zápletky jsou občas až absurdně překombinované. Než dojde k dopadení zločince, Hole často směřuje svá podezření k několika jiným adeptům, kteří téměř všichni postupně zemřou, díky čemuž je vyšetřování mnohdy považováno za uzavřené. Prohlédnuvší Harry pak musí nadřízené složitě přesvědčovat, že tím to ještě zdaleka nekončí. A ani diplomacie není zrovna jeho silná stránka. Ovšem čtenáři milují losery. Takže cynický detektiv alkoholik, nad nímž neustále visí jako Damoklův meč hrozba vyhazovu od policie a který všechno zvrtá, než se po několika stovkách stran konečně dohrabe ke správnému výsledku, je zcela pochopitelně naprostým miláčkem publika.

12.11.2012


NíceníNíceníI. Myšková

Zapomeňte na děj, podstatný je styl! Diagnóza rodového zatížení, postižení starostlivými rodiči a promiskuity jako bezbřehého altruismu ve formě intimní subjektivizované výpovědi. Je třeba text nekonzumovati jako knihu, ale ochutnávat coby literární dezert - Crème brûlée, jehož sladkost na patře lahodně hořkne a delikátně křupavou křehkou krustičku zaručuje humor přítomný mezi řádky.

20.01.2014


Nabarvené ptáčeNabarvené ptáčeJ. Kosiński

Kontroverze knihy plyne nejen z transgresivní přemíry barvitým jazykem popisovaného násilí, jehož původní šokující náboj přestává v hlavním dětském hrdinovi postupně vzbuzovat hrůzu a začíná jej fascinovat pokaždé, když brutální činy nemají dopad přímo na něj (pak se vrací strach). Rozporuplné reakce budil ve své době zejména fakt, že ač se děj odehrává za 2. světové války, nejsou tu "ultimativními záporáky" - jak je dobrým zvykem - Němci a nacisté (naopak, dvě milosrdné reakce, které vypravěči zachrání život, vzejdou právě od nich). Zlo tu vychází z lidské podstaty a je tudíž všudypřítomné, neboť je snadné a lákavé. Proto nakonec jeho vzorcům "podléhá" i zbloudilý hoch, pro nějž svět už navždy ztratil svou nevinnost poté, co se v průběhu svého putování snažil vyvinout nebo převzít teorie (víra v přírodní síly, Boha, ďábla, komunismus atd.), jimiž by vysvětlil či ospravedlnil kolem panující peklo. Naprostá bezúčelnost teroru však nakonec svým způsobem zvyšuje jeho svůdnost - je tak jednoduché se přidat na stranu silnějšího, o věcech nepřemýšlet, ale rovnou uhodit - dřív než to udělá ten druhý. Slast pocitu moci je příliš opojná, než aby jí postavy dokázaly odolat.

07.09.2012


MarinaMarinaC. Ruiz Zafón

Další Zafónova kniha, v níž spisovatel využívá Barcelonu jako kulisu pro „gotický román“, sice vyšla v edici pro mládež nakladatelského domu Albatrosmedia, odrostlejší čtenáři se ovšem nemusí bát přílišné infantilizace. Stačí přistoupit na autorovu hru balancující na tenké hraně pocty a parodie žánru. V jeho rámci jsou všechny ženy krásné, štíhlé, chorobně bledé a ideálně na smrt nemocné. Ty, které se dožijí dospělosti, mají oblíbená povolání typu operní zpěvačka či famózní herečka. Zpravidla oplývají tajuplnou či temnou minulostí a dramatickou budoucností. Muži jsou jimi poháněni do tenat šílenství a zatracení nebo zarmouceného vzpomínání. Jedním z nich se stane i hlavní hrdina – zasněný student internátní školy, který při svých toulkách městem překročí symbolický bludný kořen (omylem ukradne památeční hodinky). Vybere si tak dokonalé načasování ke vstupu na dekadentně romantickou scénu zdobenou vpovzdálí komparzem frankensteinovských loutek.

27.08.2012


Pět japonských novelPět japonských novelJ. Kawabata

Celou knihu nesou nahoru hlavně texty Džuničiró Tanizakiho a Jasunari Kawabaty. Realismus povídek " V kalném proudu" (***) a "Žena, která si vzala jed" (***) zůstává ve stínu zbývající trojice poněkud matný, je skoro škoda, že jimi kniha začíná, protože by mohly některé méně motivované čtenáře odradit. Kafkovská záležitost "Mechanismus" (****) o jakési fotografické dílně, v níž všichni všechny podezřívají z touhy zcizit patentované postupy, je poutavá spíše formálně, ale pobaví i sžíravou ironií mezi řádky. Naprosto neodolatelná je vypravěčem reflektovaná nespolehlivost předchozího líčení jednoho z protagonistů celoživotního sado-maso vztahu učitelky a žáka/paní a služebníka v próze "Pokus o životopis Šunkin" (*****), která nabízí všechny chutě a odstíny tradičního Japonska v netradičním propojení. Závěr patří okouzlující novele "Sněhová země" (*****), jejíž nepatetický, ale vrcholně estetický subjektivní lyrismus nelze zprostředkovat komentářem, ten si musíte prožít, nebo alespoň pročíst.

27.05.2013


Jak být ženouJak být ženouC. Moran

Feminismus pro každý den. Abych nemátla zcela průměrným hodnocením - za otevřenost a témata, o kterých se obvykle neodhodláme mluvit ani s nejbližšími lidmi (jen hodně hodně opilí), i za čtivost podpořenou mnohými autorčinými historkami ze života si kniha místy téměř zaslouží ****. Nicméně její subjektivita je nejen její výhodou (upřímnost, přímočarost), ale i nevýhodou. Caitlin Moran totiž nepředkládá všechny náměty týkající se "každodenního feminismu", nýbrž jen ty, které zajímají ji a jsou pro ni důležité. Často by mohla jít víc do hloubky a důsledněji se zamyslet nad původem nastíněných fenoménů - jenže její pohled sahá pouze tam, kde se jí daný motiv ještě týká nebo ji irituje. Publicistka bohužel jen prezentuje svá stanoviska, většinou je však nepodpoří argumenty. Což je prostě škoda. Feminismus si totiž zaslouží to, co mu měla v úmyslu poskytnout - nebýt absurdně desinterpretován, považován za vyřešený či překonaný a působit zase cool. Do jisté míry se to titulu i daří naplňovat, ale má zkrátka své limity dané osobní zkušeností a nedostatečnou intenzitou vhledu (nehledě k tomu, že má jako hudební novinářka tendenci poněkud zveličovat třeba význam Lady Gaga). Naštěstí je pisatelka rovněž dost sebeironická a vtipná (a díky své práci i zajímavá - u autobiografického žánru podstatná věc), ačkoli místy její metaforika maličko zavání exhibicí. Jako lehce zploštělá, zábavná soukromá výpověď se ale svazek pravděpodobně dostane do rukou širšímu publiku, které si ve spisovatelčině duchu možná řekne: "Něco na tom feminismu kurva je!" Což je fajn. V několika případech bych také nedala ruku do ohně za ideální překlad, autorčin hravý styl protkaný vulgarismy ovšem není z těch, které se do češtiny převádí snadno. Doporučuji všem zmateným teenagerkám a mužům.

17.06.2013


Čas ztracených holubicČas ztracených holubicS. Oksanen

Dvacáté století ženoucí se přes Estonsko, v němž krvavé stopy zanechala jedna totalita za druhou. Depresivní moralitka ze země, kterou se prohnali nejprve bolševici, pak nacisti a poté opět komunisti. Co takový trojitý veletoč udělá s lidmi ukazuje Sofi Osanen na trojúhelníku spřízněných postav Rolanda, jeho bratrance Edgara a jeho manželky Juudit. Zatímco první figura zarytě odporuje všem vpádům (aby se na závěr ukryla do zapomnění a rezignace), druhá je studií vrcholného pragmatika, jemuž jsou mravní kategorie a etické problémy zcela cizí, nic mu tudíž nebrání chameleónsky přizpůsobit kterémukoli uchvatili nejen sebe sama, ale i historii, jejíž poslední verzi přece odjakživa formulují vítězové. Portrét Juudit pak zachycuje slabocha a zbabělce – obraz ženy, která se zuby nehty drží alespoň emocí a „lásky“, aby mohla v bezcitném světě, v němž bojuje téměř výhradně za vlastní existenci, ještě v něco věřit. Patos velkých dějin a zrůdných činů knihu trochu strhává do průměru, naopak obyčejné každodenní detaily ze života „hmyzu“ v několika dikaturách celé drama křísí. Závěrečná odhalení už jsou poněkud banální (a celkem evidentní), text ale naštěstí nestojí jen na nich.

01.07.2013


Písečný mužPísečný mužL. Kepler

Další sériová výroba švédské dvojice schované pod dobře prodejnou skandinávskou značkou/přezdívkou Lars Kepler se tentokrát pokouší sestrojit podobně ďábelského sériového vraha jakým byl legendární Hannibal Lecter, ovšem bez jeho vzdělání (ono se těžko píše o něčí genialitě bez té vlastní). Děsivý vězeň uzavřeného psychiatrického oddělení navíc dokáže "magicky" tahat za nitky i zpoza své cely, takže každý, kdo mu v minulosti zkřížil cestu, na to doplatí svými bližními. Kouzla ovšem nejsou a nejpravděpodobnější vysvětlení je až banálně jednoduché (stejně jako motivace celé té anabáze). Své by o ztrátách mohl povyprávět i komisař Joona Linna, který má obzvlášť silnou motivaci dávnou záhadu vyřešit. Kromě Thomase Harrise ovšem autorské duo zvládá vykrást i Stiega Larssona - nechybí totiž motiv lékaře-psychiatra zneužívající svého mocenského postavení a na první pohled křehké krasavice, která je ovšem drsná agentka (a bude mít co do činění se zmíněným doktorem). Chybět nemůže ani námět mnohaletého věznění, který kdysi tak pěkně (a nedetektivně!) zpracoval John Fowles, než ho v praxi uvedli Rakušané Priklopil a Fritzl nebo Hispánec Castro. V knize "Písečný muž" ovšem zadržení obětí nemá sexuální podtext, protože správné psychopaty takové podružnosti nezajímají... (že je dlouhodobé věznění nevinných opravdu aktuální žánrové téma zjistíte třeba při čtení prvního případu oddělení Q nazvaného "Žena v kleci" od jiného chrliče krimi thrillerů Jussi Adlera-Olsena).

14.10.2013


Poslední LaponecPoslední LaponecO. Truc

Hoodně pomalý rozjezd. Ze začátku působí až tuctově, některé čtenáře, navyklé na v současnosti módní velmi brutální mordy nebo vraždy s dětskými obětmi, může jeden zabitý pastevec a jeden ukradený starobylý buben až trochu nudit. Kniha je dlouho zajímavá zejména popisem prostředí a dějin Laponska, jehož kontext je našinci spíše neznámý, ačkoli fanoušci detektivek se se Sámy potkali třeba už v sérii Asy Larssonové, v Temné vodě Kerstin Ekmanové nebo ve Stallu Stefana Spjuta, ovšem ne v téhle míře. Za polovinou a zejména ve druhé třetině už kniha kromě téhle roviny nabízí i zajímavou zápletku s historickými kořeny. Někoho může překvapit i lehce useknutý konec - jakmile je jasné, co se stalo a kdo je čeho viníkem, autor dál nerozebírá procedurální záležitosti ohledně toho, jak se situace nadále bude řešit a kdo bude jak potrestán apod., prostě už to neprotahuje. Za lokalitu 4*, za žánrové zpracování spíš 3*.

11.09.2014


Gentleman v MoskvěGentleman v MoskvěA. Towles

Osciluji někde mezi *** a ****. Towles bezesporu umí psát, vytvářet atmosféru, okouzlit čtenáře – bavit ho a přitom ještě vnášet do příběhu v množství narážek a citací mnohé intertextuální spojnice, díky nimž text působí ještě "literárněji". A dělá to s naprostou lehkostí, podmanivostí, až opojností. Ale právě kvůli této líbivosti se občas lze zamyslet, zda už jsme nepřestoupili tenkou hranici kýče, jemuž je tu tak snadné podlehnout. Kniha totiž sice ukazuje drsné zákruty ruské historie 20. století, ale nepřestává být přitom vřelá, přátelská, optimistická a směřující k happy endu (a jistým způsobem usnadňující západnímu čtenáři přístup k "ruské duši", která je popisována angloamerickým autorem). Což jednomu připadá minimálně podezřelé, ale neodolávat je v tomto případě tak nějak sladké...

Níže uvádím citát z poznámky pod čarou, který je ilustrativní i humorně trefný:

"Čtenáři evropské beletrie mají tradičně těžkosti se jmény postav ruských románů. My Rusové se nespokojíme s křestními nebo rodinnými jmény; rádi užíváme zdvořilostní oslovení, rodová jména a celý zástup zdrobnělin – a to takovým způsobem, že jedna postava může být v rozmezí čtyř stránek označena čtyřmi rozličnými způsoby. Aby toho nebylo málo, naši největší spisovatelé, zjevně díky jakémusi hluboce zakořeněnému smyslu pro tradici či naprostému nedostatku představivosti, se podle všeho spokojují se zhruba třiceti jmény, která užívají pořád dokola. Neexistuje dílo Tolstého, Dostojevského nebo Turgeněva, v němž byste nenarazili na Annu, Andreje či Alexandra. Proto západní čtenář přijímá každou novou postavu, která se v románu objeví, s jistým rozechvěním – pro případ, že by v budoucích kapitolách hrála zásadní roli, se zastaví a uloží si její jméno do paměti."
(str. 111-112)

02.04.2018


Den TrifidůDen TrifidůJ. Wyndham

Velké množství motivů z knihy je nadčasově k nalezení v aktuálně oblíbených zombie hororech (ať už filmových či literárních). Je to logické, protože spojnic je hromada. Když si odmyslíme slepotou znevýhodněnou většinu, jde o boj zbytkové menšiny proti přesile, která zachvátila Zemi, před trifidy stejně jako před nemrtvými je třeba se důkladně opevnit/obrnit, zabít je lze pouze ranou do konkrétního místa (u zombíků hlava, u chodících rostlinek její obdoba), smrt či otrava je způsobena kousnutím/štípnutím... Nechybí ani oblíbené postkatastrofické boje o moc v komunitě a problematika "homo homini lupus". Zábavná je přiznaná brakovost i sentimentalita love story (odkaz na tvorbu Jocelly), morální konflikty jsou celkem uvěřitelné a britský nadhled je příjemný.

21.08.2012


Rybí krevRybí krevJ. Hájíček

Román „pro ženy“ o tom, že krev není voda a že domov zůstává součástí naší identity, i když se nad ním zavře hladina. Když se Hana po 15 letech strávených v cizině vydá do vlasti navštívit otce, je zaplavena vzpomínkami z období svého dospívání na jihočeské vsi 80. let ve stínu chladicích věží atomové elektrárny. Na povrch vyplouvají zjištění, že svobodné společenské uspořádání „po sametu“ spokojeně absorbovalo pozůstatky časů minulých. Hlavní hrdinka se snaží čelit všemu, co opustila poté, kdy byla na prahu plnoletosti nucena odstřihnout své kořeny, aniž kdy znovu dokázala zapustit nové. Novodobá nomádka si však uvědomuje nutnost ukotvení a tak se vydává na kajícnou pouť za obnovením přátelských i rodinných pout.

27.08.2012


Mámin seznamMámin seznamJ. St. Greene

Ze sociologického hlediska zajímavá sonda do rodiny nižší střední třídy dvojnásobně postižené rakovinou a zároveň poutavá připomínka fungování knižního marketingu. Rodinná tragédie a osobní utrpení proměněné v dobře prodejný kýč pod nálepkou "hluboce lidsky jímavý příběh ze života". Voyeurský vhled do reakcí dobře finančně situovaného, "obyčejného" člověka, který je schopen umístit urnu s popelelm mezi plyšáky, protože "maminka by to tak chtěla". Aneb jak si poradí se smrtí člověk, pro něhož "život na hraně" znamená bombambastické narozeninové party, šnorchlování v tropech a opakování fast-foodových pouček, které považuje za svou životní filozofii...? A jak si poradil s psaním knihy muž, jehož těžce zkoušený nuceně pozitivní pohled na svět mu zredukoval slovní zásobu na výrazivo typu: "naši drazí chlapečci", "ta nejlepší máma", "milujeme život"...

14.10.2012odpad!


V domě Sáry a jiné povídkyV domě Sáry a jiné povídkyS. Grabinski

Sbírka obsahuje 36 poprvé do češtiny přeložených povídek pozapomenutého autora přelomu 19. a 20. století, jemuž se poněkud přímočaře přezdívá „polský E. A. Poe“. Přízvisko je to ovšem trefné, neboť Grabinski se k „mistrovi“ nejen odkazoval, ale zajímaly ho rovněž obdobné prvky. Nadšeně do svých próz začleňoval nové poznatky vědy, technologie a psychologie, ale zároveň ponechával textům děsivě iracionální prvky. Jednotlivé fabule spějí k pointě s horoucí naivitou, přičemž ve svém stylistickém perfekcionismu vyznívají smrtelně vážně - občas ale zpoza řádků vykoukne narážka, která připomene Gombrowiczův absurní humor. Poetický jazyk je soustředěný na smyslovost, detail, nostalgii a zádumčivou či tíživou atmosféru, současně se však povídkami line všudypřítomný surreálný pocit. Obzvláště neodolatelné jsou variace na železniční téma, které se nepokrytě honosí spisovatelovou fascinací vlakovou dopravou (nebo naopak siderodromofobií?). Narozdíl od Poea se Grabinski víc věnuje sexualitě, jejímž rafinovaným svodům postavy často nedokážou odolat a jejich zhýralost je "po zásluze" potrestána. Nositelkou hříchu je vzhledem k biblickému dědictví samozřejmě žena (mnohdy ne-mrtvá, leč pořád lačná a smyslná). Lehce erotická aura obestírá i živly, zejména pak oheň, jemuž je rovněž věnována celá sekce.

22.10.2012


Předveďte mrtvéPředveďte mrtvéH. Mantel

Druhá kniha plánované trilogie o Thomasu Cromwellovi vzbudila pozdvižení, už když za ni autorka získala svou druhou Bookerovu cenu, přičemž tu první obdržela za předchozí díl nazvaný Wolf Hall. Trochu to totiž působí, jako by dostala dvě ceny za jednu a tutéž knihu a nadnáší to otázky po smyslu takových ocenění (ale ano, "dvojka" je stejně dobrá jako "jednička"). Pokračování příběhu králova vrchního tajemníka a prvního ministra se tentokrát soustředí na pád Anny Boleynové. Zatímco lidem nenáviděná druhá panovníkova žena selhává v úkolu porodit mužského dědice trůnu, Jindřich se zakouká do tiché, nevýrazné Jany Seymourové, která narodíl od Anny nehysterčí, nežárlí, nediriguje a neodmlouvá - jen poslouchá a obdivně hledí. A Cromwell dostane za úkol vladaře aktuální královny zbavit. Nové poslání ovšem pojímá také jako osobní pomstu za smrt svého mentora kardinála Thomase Wolseyho, takže má od začátku jasno v tom, kdo „korunovanou konkubínu“ po vykonstruovaném procesu na popraviště doprovodí. Vyprávění se sice odvíjí z Cromwellova pohledu, přitom však ukazuje nejen sílící temné stránky protagonisty, ale črtá i portrét čím dál nepředvídatelnějšího Jindřicha VIII., který se z dětinského egoisty mění v regulérního despotu. Mantelová přitom vládne neobyčejným jazykem, který dokáže zprostředkovat ducha doby, ale není příliš archaický a nebojí se hravých metafor ani ironie mezi řádky.

22.08.2013


Tajná historieTajná historieD. Tartt

Když autorka dostala Pulitzerovu cenu, domácí nakladatelé ji konečně zaznamenali. Chopilo se jí Argo, takže venku už je STEHLÍK i MALÝ KAMARÁD a TAJNÁ HISTORIE se v nové edici konečně dočkala adekvátního přebalu i lepšího překladu.
Univerzitní příběh uzavřené skupinky studentů klasické řečtiny vtahuje především umně nastolenou podmanivou atmosférou intelektuálně-rozkošnické idyly, jejíž neodvratný konec je o to palčivější. Kdyby ji nerozložil zločin (který hrdina nejprve hrdinně detektivně vypátrá, aby se následně nekonvenčně připojil na ´nesprávnou´ stranu), sociální rozdíly mezi jednotlivými přáteli, nebo čas (ani věčný student není věčně mlád a neschová se před realitou života), zvládla by to pracující dynamika vztahů v kolektivu, kde pod slupkou přátelství a společných zájmů samozřejmě probublávají temné podtóny i touhy. Magický, znepokojivý, intenzivní zážitek, jehož náladou se inspirovala třeba Tana Frenchová při psaní své druhé knihy PODOBA.

07.01.2014


Únava materiáluÚnava materiáluM. Šindelka

RECEPT na tuto knihu je obsažen již v autorově předchozí knize. Např.:

- ...v oblíbeném žánru „osud malého člověka na pozadí velkých dějin“ (vem válku, přidej malého člověka a různě to střídej v poměru asi 3:4, dokud nevznikne poselství).

- Najednou jsem spatřil, že mezi slovy holokaust a transformers už není příliš velký rozdíl.

- Všechny ty příběhy nepřinášejí vhled do minulosti, přinášejí vhled do Googlu.

- „všechny naše problémy jsou proti tomu naprosto směšné“ křičí rachitický devatenáctiletý režisér, který právě natáčí filmový opus Hitlerova schovanka...

13.03.2017


Hejno bez ptákůHejno bez ptákůF. Doušek

Čtvrtá hvězdička by sice nebyla úplně od věci, avšak pouze za úsilí a fyzickou formu i grafickou podobu, nikoli za literární kvality. Nadměrně (až nedůvěryhodně a skepse je tentokrát oprávněná) sebevědomá kampaň má za následek čtenářské zklamání, protože ani příběh postav, ani filosofická linie nejsou dostatečně silné, aby na nich držela celá (dvou)kniha. Protagonisté i jejich problémy jsou značně schematické, jsou pouze funkcemi, které mají na svých bedrech nést myšlenky. Což by nemuselo vadit, jenže ani ideje "nového myšlení" nic čerstvého nepřinášejí, jen dokolečka z různých pohledů omílají problematiku "slepé skvrny západní civilizace" (aneb co je hejno bez ptáků?) a soustředění na vztah namísto na objekt (na síť namísto na hierarchii apod.). Ani závěrečné (pokud čtete chronologicky nejprve "Příběh" a potom "Knihu", ale volba je samozřejmě na vás) sympatické shození hrdinovy snahy, že vynalézá dávno objevené a ještě mu to je k ničemu, text nezachrání. Je cítit snaha o kreativní práci s jazykem, který používá neotřelé i hovorové obraty, ale fikční svět přesto zůstává tak nějak mrtvý. Jsou znát ambice dotáhnout to až na mezinárodní trh. Lze se potěšit hravostí, Borgesovskými odkazy, racionální analýzou zdánlivě "samozřejmého", avšak na patře zůstává pachuť prázdné exhibice. Škoda. Počin, který se tak zoufale pokoušel nebýt průměrný nakonec spadá do zatuchlé lepší prostřednosti(***), do níž ho s jízlivým úšklebkem skopává i ta propagační nabubřelost, která vydání předcházela (holt nenaplněné očekávání). A sliby chyby, že zároveň vyjde ebook, který bude sdílený zdarma, nebo kdo co dá. Asi obavy, že po přečtení v elektronické podobě by si to už ani v sebekrásnější vazbě nikdo nekoupil. "Není to špatné..." je v jistých případech hrozně pochmurný epitaf.

28.03.2013


Konec stříbrného věkuKonec stříbrného věkuJ. Cucui

"Battle Royale" po 50 letech! V blízké budoucnosti se Japonsko vrací k tradicím kdysi úspěšné regulace populace. Na rozdíl od takové "Balady o Najaramě" to ale zemské zřízení nenechává na dilematy sžíraných potomcích, jen ať si to důchodci vyřídí pěkně mezi sebou. Černý humor, sžíravá satira, i kritika systému v záměrně odlehčeném hávu. Nekorektnost korunovaná ukázkami toho, kterak její opak vhání původně samostatné jedince do osidel sociálního systému. Psychologie oklestěná na pud sebezáchovy odhaluje podstatu osobnosti jednotlivých postav i v bleskové miniatuře. Zdánlivý naturalismus funguje podobně jako v Tarantinových filmech – bizarní vraždy s cákanci krve jen umocňují nauseatickou nadreálnost. Zdůraznění bolestivosti zbytečně dlouhého umírání v důsledku nejisté ruky netrénovaných zabijáků pak čtenáře ke skutečnosti neodvratného (a v tomto případě násilného) konce zase důsledně vrací. Sarkastická ambivalence, která se všemu směje, ale ničemu neuhýbá. Chcete si přečíst aktuální téma v drsném podání? Pak ale musíte počítat s důsledky, i když jste si formu nastínění brutálního znásilnění občanských svobod možná představovali trochu jinak. Nekompromisní nadhled.

16.08.2013


TampaTampaA. Nutting

Nadnesené téma efebofilie je marketingově obzvláště dobře prodejné (viz anotace), erotika s ním spojená může působit více lákavě než skandálně a slabost krásné mladé ženy pro nadržené prepubertální hochy je společensky přípustnější než než hebefilie stárnoucích pánů nebo dokonce pedofilní prznění předškolních dětí. Nicméně kniha je spíše v ich-formě psaným portrétem jedné psychopatky, což ji dělá o něco zajímavější, než naznačují nastíněná témata a chladné popisy žhavých sexuálních praktik to zbavuje vzrušivosti (nadšené čtenář-e/ky všech odstínů šedi tedy Tampa zrovna nepotěší). Céleste lidi ve svém okolí používá jako pouhé nástroje k dosažení svých cílů. Potřebuje materiální zajištění - má tedy manžela, jemuž vysoký životní standard občas splácí fyzickým kontaktem, ale jinak je jí lhostejný. Přitahují ji hošíci - je tedy třeba si vybrat vhodný objekt s jasně definovanými vnějšími parametry i vzorci chování (někoho, kdo se nebude chlubit, ani ji nenapráská). Stejným způsobem přistupuje ke každému, koho potká - má dáti, dal. Je schopná promyšlených manipulací, předstírání zájmu a citů, nicméně i rychlé násilné akce, která by mohla zabránit prozrazení jejích činů. Případné odhalení a potrestání je sice riziko, ale na anti-hrdinčině chování nic nezmění (Hannibal Lecter také nepřestane zabíjet, protože už ho jednou chytili). Koncept výpovědi hluboce nesympatické a empatie neschopné hlavní postavy je tudíž podnětný, literární zpracování je však (na to, že je kniha zařazena v edici Světové literatury nakladatelství Odeon) spíše průměrné - na druhou stranu samozřejmě vychází z myšlenkových struktur protagonistky, která celý příběh vypráví. Nosný nápad, ale forma i absence dramatického oblouku způsobují, že jde nakonec o celkem zapomenutelný text. Což je u takto výrazného námětu prostě škoda.

06.06.2014


Babička pozdravuje a omlouvá seBabička pozdravuje a omlouvá seF. Backman

Backman je takový velmistr hřejivého lidského příbě-... kýče, že z toho zkrátka trochu chytám růžové osypky a raději bych dala 2**. Zvládá to výborně, ale kdo by měl rád manipulaci, ač celkem šikovně provedenou. Humor střídaný dojetím a světoborným ponaučením, že i ten největší protiva či pablb je lidská bytost, jen poněkud pohřbená pod nánosem komplexů a traumat. You just got to dig deep. Plus donekonečna proklamovaná oslava jinakosti coby výjimečnosti a srdíčka se tetelí... Díky fokalizaci se vševědoucí vypravěč často dívá pohledem (samozřejmě předčasně vyspělé a výrazně inteligentní) malé holky, takže text je vlastně nezávadný i pro odrostlejší děcka, budou ho zbožňovat věční young adults a k tomu sentimentální starší ročníky. Takhle se holt klohní bestseller. Jako pohádka celkem dobrý, ale na tu Lindgrenovou (jejímž skvělým Bratrům Lví srdce autor vzdává hold, ovšem stejně tak i dalším výdobytkům literární a převážně zfilmované popkultury) to stejně nemá.

07.06.2015


SlavíkSlavíkK. Hannah

Vlastně strašlivý kýč, napsaný přesně tak, aby působil na tu nejprimitivnější obrazotvornost. Vyvolává libé pocity, jaký byl život na malém městě v předválečné Francii vlastně idylický (sice zemřela matka do hrobu dána a nedůtklivý otec s nezájmem o dcery - ale rodinné sídlíčko plné rozkošných starožitností a rustikálního charakteru + láska rány zahojí) a evokuje napětí francouzského odboje za 2. světové války (ovšem se všemi těmi chic baretkami a sice přešívanými, ale elegantními kostýmky). Pak nechybí nějaká ta hrůza zajetí, mučení a koncentráku, aby si sentimentální duše mohly povzdychnout, jaká ta válka vlastně byla hrůza. A nakonec jsou všichni hrdinové (archetyp 'matky' i 'heroiny' je v obou sestrách zdárně až několikanásobně - nestačí zachránit jednoho člověka, ale pro jistotu desítky - naplněn), a čtenáři (či spíš čtenářky, na které autorka známá spíše texty 'červené knihovny' převážně cílí i tímto bestsellerem) mohou ronit slzy a dojímat se nad svým dojetím. Není náhoda, že už se chystá film, jistě bude 'pěkně vypadat' - tuhle fotogeničnost starých časů totiž pro jistotu nad míru exploatuje už román. Ale samozřejmě, že je to celkem čtivé, to zas jo.

15.02.2017


1913: Léto jednoho století1913: Léto jednoho stoletíF. Illies

Doložená fakta i hravé spekulace, kunsthistorické komentáře i škodolibá ironie, lakoničnost i rozbujelost. Stylisticky brilantní shrnutí, mikropříběhy, bulvár dějin, nečekané souvislosti a fabulace vnitřních pohnutí vykreslují portrét dosud bezstarostné doby, nad níž se již stahovala mračna. Pro lepší představu: http://kulturissimo.cz/index.php?1913-ukazky-z-knihy&detail=1521

29.08.2013


Opravdová kurážOpravdová kurážC. Portis

Záhada a smůla, že se románu nechopilo jiné nakladatelství než Baronet, který americkou klasiku zařadil do edice "Legendy divokého Západu" připomínající (ne)blahé paměti sérii Rodokaps. Nejsem žádným velkým příznivcem filmových obálek, ale obskurní grafika (se šviháckým kovbojem a tajemnou dámou, kteří se v textu ani trochu nevyskytují) vypomůže titulu leda tak zapadnout hlouběji do regálu. Fotografie z Coenovic snímku (který byl už druhou filmovou adaptací díla) by protentokrát urážela estetický vkus o něco méně - nehledě na to, jak by knize asi zvýšila prodejnost. Převod do češtiny je v tomto případě těžko soudit, neboť próza je založená právě na kostrbatosti vyprávění hlavní postavy, jíž je pro žánr kovbojky netypicky umanutá, nábožensky ustrnulá svérázná 14tiletá holka. Dívčina musí cestou poopravit své černo-bílé vidění světa (padouch nebo hrdina, vždyť...), ale předsudky jsou si nuceni přeuspořádat i její chlapáčtí průvodci. Závěrečné dojemné gesto Roostera Cogburna vyvěrající z postupně budovaného otcovskému vztahu k "pískleti" (zatímco LaBoeuf už Mattie vnímá jako potenciální, leč nepříliš pohlednou ženu, a proto je jeho chování vůči ní více žoviálně šovinistické), umírněně shazuje suše staropanensky lakonický závěr.

14.09.2012


Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné dětiSirotčinec slečny Peregrinové pro podivné dětiR. Riggs

Jak zmiňují mnozí další uživatelé, autor vykrádá kde co od "X-menů", přes "Velkou rybu", "Harryho Pottera", "Tajemnou zahradu", nebo "Petera Pana" - i když spisovatel na to občas sám naráží a zřejmě by rád, aby se to považovalo spíš za aluze než za výpůjčky. Jedná se o klasické prozření puberťáka, který si (jako všichni teenageři) vždycky myslel, že je jiný, nyní však zjišťuje, že je výjimečný a objevuje kouzelný svět, jenž ovšem skrývá i svá temná nebezpečí. Ani upomínání hrůz fašismu v "dětské literatuře" není žádnou novinkou, rétoriku a strategii nacistů vytěžila ve svých záporácích už Rowlingová (i z těch X-Menů si to pamatujeme). Chtělo by se tu navazovat na nostalgickou atmosféru předválečné Británie a nějaké ty gotické romány či Lovecrafta, aby se kromě starších dětí zachytilo náctileté publikum i dospělí, kteří si na tyto atributy potrpí. Jenže Ransom Riggs se vůbec neobtěžuje vymýšlet krom stylového prostředí (budovaného rovněž pomocí retrofotek) i příběh. Celá kniha je vlastně jen prologem k dalším dílům potenciální série, kde se teprve "bude něco dít" a která by mohla svému tvůrci konečně vydělat ten vysněný balík peněz.

14.10.2012


Noc nic nezadržíNoc nic nezadržíD. d. Vigan

Asi nejsilnější a rozhodně nejosobnější autorčina česky vydaná kniha. Přístup k uchopení "reálného" příběhu/portrétu spisovatelčiny matky pojatý jako tápání zahrnující i změny perspektivy a přiznanost manipulace s "fakty". Zmnožení verzí vyprávěných okolím, zamlženost vlastní paměsti a znásilnění literaturou coby nutností vytvořit z toho zrcadlového panoptika smyslupný text. Když už ne na kost tak alespoň na dotek odhalená traumata a tabu, o kterých se cizincům nevypráví. A ponechání možnosti odstupu dané čtenářovou pochybností, co je "skutečné" a co "vymyšlené". Protože beletrie je vždycky fikce. (Anglicky by se to dalo vyjádřit kouzelnou větou: "Fiction is fiction.") Life is life.

01.11.2012


Návrat starého varanaNávrat starého varanaM. Ajvaz

Koncentrovaný Ajvaz. Nasype-li se do 4,8 l mořské vody a řádně prostřepe, získáme "Cestu na jih". Pokud se zamíchá do 3,2 l inkoustu, vzniknou "Prázdné ulice". Při svaření s litrem temně červeného vína, hřebíčkem a skořicí dostaneme "Druhé město". Ale pozor, ať už konzumujete čirou esenci nebo ředěnou verzi, účinky jsou omamné, citlivějším jedincům dokáže užívání změnit perspektivu. Pak se může stát, že půjdete Husovou ulicí směrem k Národní knihovně a mezi kočičími hlavami začne prosvítat průzor do prostoru, v němž dovádějí kočkovité šelmy, zubatí brouci hlídají knihy o chovu králíků, mořští koníci telefonují, skrývají se tam prapodivné sochy, medvíďata si hoví v batůžku na zádech, vychytralá zvířata častují nebohé lidské bytosti sofistikovanými hádankami a to už vůbec nechtějte vědět, co všechno tam dělají ještěři!

09.11.2012


Krvavá komnataKrvavá komnataA. Carter

Tenký svazeček plný útlých krásek, které jen tak tak přestaly být dětmi, sotva se začaly krvavě (jak už to tak bývá s periodou či ztrátou panenství) proměňovat v ženy a už se mají potýkat se zvířaty. Animou v sobě i v těch chlípných a násilnických bestiích zvaných muži (anebo rovnou lvy, tygry, vlky a kocoury v botách). Ať už se jedná o sadovský typ pasivně se poddávající Justýny nebo o fatální, chtivé Julietty, všechny se samozřejmě opájejí všudypřítomnou erotikou a často podléhají i vášni vystupňované až k bolesti. Kdo by odolal, když ornamentálně snivý a básnivý styl Carterové je smyslnost sama i při popisu kapičky blyštící se na křišťálové sklence nebo hebkosti lísavé kožešinky. Vždyť pohádky, lidové písně a mýty jsou nakonec všechny o sexu a smrti.

12.11.2012


1 2 3 4