Tuhle sérii mám opravdu rád. Přestože je zde oproti minulým dílům trochu méně překvapivý konec, i tak dávám vysoké hodnocení, protože příběh jako celek fungoval dobře. Trochu mi to připomnělo Smrtící nádech od Lisy Reganové, pokud bych ale měl vybrat, která z těchto knih má lepší atmosféru a je určitě mnohem promyšlenější, neváhal bych ani minutu a hned bych vykřikl: "Pán loutek!"
Kafka na pobřeží rozhodně není pro začínající čtenáře. Nejedná se o oddechové čtení, zde je každý detail, každá věta protkaná symbolikou, a kdo bude číst mezi řádky zjistí, že nejde jen o nějaký vymyšlený příběh přitažený za vlasy. Ten příběh, tak, jak je vyprávěn, by se v realitě odehrát nemohl, a přesto přesně popisuje realitu takovou, jaká je. A právě to je na této knize tak kouzelné. Právě tato kniha mě zatím o životě naučila asi nejvíce a myslím, že tímto si Haruki Murakami zaslouží místo v mém seznamu oblíbených autorů.
Skvělé drama, které na pouhých 70 stranách obsahuje lidské vlastnosti, které byli, jsou a stále budou. Zkrátka, myšlenka příběhu bude (bohužel) platit v každé době.
Klasická beletrie, která patří k základním znalostem, ačkoliv kvalita je v tomto povidkovém souboru dosti kolísavá.
Nejlepší povídky: Vraždy v ulici Morgue, Černý kocour, Jáma a kyvadlo
Žádné lži je přesně ten typ knihy, kterou budu ještě dlouho zpracovávat. Když si vzpomenu, jak kniha začala a jak skončila, je to neuvěřitelné. Líbí se mi, jak autorka v průběhu příběhu nedává v podstatě žádné náznaky závěrečného zvratu. Ocenit musím také psychologické pasáže o psychických nemocech a experimentech.
A přestože je příběh smyšlený, pokud se trochu nad ním zamyslíte, spatříte tvrdou realitu, byť zde trochu nadnesenou.
Když si vzpomenu na povídky v tomto souboru, představím si graf ve tvaru prohlubně. Na začátku je laťka pozvednuta vysoko, i kritizovaná povídka Pošuk Willie se mi líbila. Zhruba uprostřed knihy se nacházejí povídky slabší, ničím neoslňující. Na konci, poslední asi 4 povídky, se laťka opět vrací zpět. Nebýt toho prostředku, zanechal bych 5 hvězdiček.
Nejvíce se mi líbily povídky: Odpovídající, Noční můra Dannyho Coughlina, Pátý krok.
Nejméně se mi líbily povídky: Finn, Laurie, Slide Inn Road.
Velice mě překvapil i doslov, protože jestli je pravda, že Stephen vidí detailně první odstavce svých povídek měsíce předtím, než je začne psát, je ještě talentovanější, než jsem si myslel.
Druhý díl Pomocnice pro mě rozhodně nebyl žádným zklamáním, přesto se zde najde pár věcí, kvůli kterým první díl hodnotím jako lepší. Kniha si stále drží svou pomyslnou laťku, kdy čtenář do posledních stran neví, co je pravda. Na můj vkus byl ale konec u Tajemství pomocnice až moc natahovaný. V prvním díle po odhalení v druhé části knihy děj rychle odsýpal až do konce, tady to tak úplně nebylo. Také se mi nelíbily různé maličkosti v ději, jako například vykreslení vztahu Millie a Brocka, kdy ona asi desetkrát za první část zapomene na společnou večeři a on jí to desetkrát toleruje. Dále to, jak byla Millie na Brocka naštvaná, že ji u výslechu neobhájil, přitom v jeho postavení je to naprosto pochopitelné. Jsou to všechno maličkosti, ale ve výsledném pocitu z knihy hrají zásadní roli.
Kniha mi osobně moc nesedla. Naštěstí jsem žádná očekávání neměl, takže jsem nebyl tolik zklamaný. Hlavní zápletka mě moc nebavila, hlavní postavy nesympatické a vlastně i rozuzlení bylo opravdu klišé. Za celou dobu (a nejvíce v tom rozuzlení) jsem o hlavní hrdinku neměl sebemenší strach, protože mi bylo od začátku jasné, že kniha staví na principu "hlavní hrdina je nesmrtelný". A to byla škoda. Možná kdyby byl konec trochu originálnější, dal bych vyšší hodnocení.
S trochou hanby musím říct, že Čas vos byla pro mě první kniha Aleny Mornštajnové, kterou jsem četl. Viděl jsem pouze divadelní zpracování Hany a moc se mi líbilo, ale musím konstatovat, že kniha jako tato tu chyběla. Sám mám (bohužel) ve svém okolí lidi, kteří jsou náchylní na rozdávání drbů, do postav jsem se tedy více vcítil. A přestože se kniha věnovala tak negativním tématům, stále si držela určitou hladinu pozitivity hlavně díky popisům přírody. Jsem moc rád, že jsem si Čas vos přečetl, je to kniha ze života, o jejímž myšlenkách je důležité mluvit.
Pokud bych vybrat jednu z nejpodceněnějších knih, vybral bych rozhodně Planetu Interterra. Jedná se o jednu z mála knih Robina Cooka, která se neodehrává v lékařské prostředí. Zde se totiž více na fyzické zdraví zaměřuje na zdraví psychické. Velmi se mi líbila ta myšlenka toho, jak by kteří lidé reagovali, kdyby měli všechno, co chtějí. Že i potom převažuje touha žít v tom svém světě, kde narozdíl od Interterry, nic není samozřejmostí. Že i těm, kteří jsou zprvu nadšení, jejich nálada postupně upadá. Dokazuje to, že v koutku naší duše chceme za štěstí a radost bojovat. Že pokud to všechno dostaneme zadarmo, za chvíli radost tak jako tak vyprchá.
A ten konec... fantastický. Po dočtení jsem byl tak šokován, že se mi ta kniha po celý zbytek dne vtírala do mozku a musel jsem nad ní neustále myslet. A takovéhle pocity vám, myslím, navodí jen skutečně kvalitní kniha.
Se jménem paní Březinové jsem se poprvé potkal v rámci literární soutěže Cena Ivony Březinové. Rozhodl jsem se si také něco od Ivony přečíst a má volba padla právě na Řvi potichu, brácho. Samotný styl, jakým je knížka napsána, není složitý. Žádný složitý syntax ani mnoho odborných termínů. Díky tomuto stylu se ale kniha dostane do širší skupiny čtenářů, což je jedině dobře. Já sám znám jednoho kluka, který trpí autismem, a musím říci, že autorka tuto nemoc popsala velmi dobře, bez efektů, tak jak to doopravdy je.
Tato Verneovka se vyjímá mezi ostatními. Jules Verne nejdříve nechtěl psát romány pro děti, až nakladatelem byl donucen napsat Pět neděl v baloně, a tak začala jeho spisovatelská dráha a z jeho kanceláře začaly vycházet celé řady knih, které ovlivnily generace mládeže. Verne ale stále více tíhnul k té "dospělácké literatuře". A myslím, že Chancellor je toho příkladem, protože mále děti by se po přečtení něčeho takového báli usnout. Možná proto je tato kniha tolik přehlížena. Neprávem, protože nám ukazuje, jak blízko má člověk k psychickému zhroucení a co se z nás stane, pokud ztratíme přístup k lidským potřebám.
Když jsme byl malý, hltal jsem Verneovky plnými hrstmi. Teď už jsem ale přesedlal na jiné knihy a román Chancellor byl pro mě oficiálně posledním. A myslím, že jsem se s panem Vernem rozloučil důstojně. Děkuji, pane Verne, za Vaše knihy. Děkuji, že jsem mohl vyrůstat s Vámi.
Vypadá to, že Krvavá spása byl jakýsi autorčin přešlap, protože toto už vypadá zase lépe. Snad poprvé za celou sérii jsem z anotace neměl nejmenší tušení, jak by příběh mohl skončit, a ze závěru jsem nebyl nikterak zklamaný. Ani na vteřinu mě nenapadlo, kdo by mohl být vrah. Série s Josii Quinnovou se stává čím dál lepší.
Závodu s časem dávám lepší hodnocení než ostatním dílům, protože je v něm vidět pokrok. Stále si sice stojím za tím, že se jedná o detektivky pro začátečníky, zde je ale vidět, že se sama autorka s přibývajícími díly někam posouvá. V Závodu s časem je rozuzlení zajímavější než v ostatních dílech, a upřímně jsem byl i trochu překvapen, což se mi v této sérii moc často nestává. Pokud by takto pokračovali další knihy, byl bych naprosto spokojen.
Nevím, zda na mém hodnocení utrpělo to, že neznám ostatní díly série Naturalista, ale Temný vzorec mě moc neohromil. Postavy se v některých částech chovaly zvláštně, chování Thea na konci knihy jsem vůbec nepochopil. On celý konec byl takový až moc náhodný a urychlený. A epilog tomu divnému rozuzlení nasadil korunu...
Dle mého názoru Paní Bovaryová utrpěla dobou, kdy dříve bylo cizoložství bylo něco nemyslitelného, zatímco dnes už se nad tím víceméně přimhuřují oči. V podstatě celá kniha se nesla ve stejným duchu, ale konec Emy Bovaryové a popis jejího vztahu k jejímu dítěti na mě zapůsobil.
Pocházím z Podkrkonoší, pár kilometrů od České Skalice a Babiččina údolí, takže přečíst si Babičku pro mě byla víceméně povinnost. Kniha na vás dýchne tou dobou a také venkovským životem. Obsahuje také popis tradic v průběhu roku, z nichž některé již zanikly, zatímco jiné žijí stále.
Cením hlavní myšlenku knihy - tedy problematiku sexuálního zneužívání žen. Největším problémem pro mě bylo ale celkové zpracování. Místy byla kniha napínavá, převážnou většinu knihy bych označil slovem klišé. Také samotný styl, jakým byla napsána - někdy až moc uměleckých prostředků v textu. Každý detail je zde umělecky popsán. Vytáhnout si tuto knihu u maturity, tak s rozborem textu nemám problém.
