Kdyby byli Služebníci soumraku zfilmované, asi by mě to tolik nebavilo, ale jako kniha to vlastně i docela ušlo. Člověk si musí zvyknout na hodně “americký” styl - sousta akčních scén a nepravděpodobné náhody se tam jen kupí.
Zhruba v půlce knihy jsem dostal tušení, jak kniha asi dopadne a moje první myšlenka byla, že pokud takový konec opravdu bude, Služebníci soumraku se stanou jednou z mých oblíbených knížek. No… nakonec se tak úplně nestalo. Konec nakonec sklouzl do monotónnosti a stereotypu. Velká škoda…
Hodnocení ubýrám také za těžko uvěřitelné dialogy postav, kdy postavy mluví jako encyklopedie nebo jako v 19. století, ačkoliv to klidně mohlo být způsobeno překladem.
PS.: Co měla, proboha, být ta scéna s netopýry? To bylo naschvál, nebo si autor zapomněl udělat rešerše o chování netopýrů?
“Tenhle příběh se ti zaryje pod kůži,” věta, na kterou začínám být alergický, protože v naprosté většině případů se tak nestane. Paradoxem ale je, že v Trhlině tato věta řečena není, a přesto přesně to se mi stalo. Příběh se mi zaryl až do nejzazších zákoutí mého mozku, kde se bez dovolení zabydlil.
Trhlina mě naprosto psychicky zdrtila, rozmázla a odhodila. Žádnou knihu jsem ještě nikdy nečetl takhle rychle a s takovým napětím.
Vůbec nevím, co si mám o tom myslet. Na jednu stranu mi Igorova výpověď přišla docela přesvědčivá (znal místa, o kterých by rozhodně nevěděl, kdyby tam nebyl), a vlastně by zčásti i vysvětlovala zdokumentovaná zmizení. Myslím si, že je klidně možné, že by v pohoří Tríbeč fungovala nějaká anomálie, síla, která lidem škvaří mozek, ničí spoje mezi neurony a vytváří nové, falešné. Můj názor je, že tento příběh se v nějaké podobě skutečně odehrál, ale některé scény zveličily návykové látky, které Igor požil. Přece jenom, jediné, co Igor předložil, byly články z internetu…
I kdyby se jednalo o naprostý výmysl, jsem přesvědčený, že kniha je výbornou sondou do postupně se rozpadající lidské mysli. Už minimálně z toho důvodu tuto knihu doporučuji nejen milovníkům nadpřirozena.
Asi mi nezbývá než mermomocí přesvědčovat sám sebe, že příběh byl jen smyšlenka. Protože jestli ne…
Jedním slovem: únavné.
Jsem sice zastáncem toho, že by se o sériových vrazích mělo mluvit, je důležité vědět i to, jaké hrůzy dokáže člověk způsobit a proč, tady toho ale bylo už trochu moc. Je sice super, že byla kniha obohacena o osobní korespondence mezi autorkou a Bundym, často ale bylo vidět, že se zde více hraje na kvantitu než kvalitu. Spoustu informací bylo naprosto nepotřebných a myslím, že knize by prospělo nějaké proškrtání. Bylo poznat, že toho autorka chce o Tedovi napsat co nejvíce, až se v tom pomalu začala topit.
Typická Agatha Christie. Je potřeba dávat pozor, protože jakmile usnete chvíli na vavřínech, lavina jmen a událostí vás dříve či později zavalí. Hodnocení srážím kvůli ne tolik překvapivému rozuzlení.
PS.: Ve vydání z roku 2001 od Knižní klubu je VELMI NEVHODNĚ zvolena ukázka na zadní straně knihy. Pro lepší zážitek doporučuji ukázku NEČÍST.
Tak nám skončila jedna z psychologicky nejpropracovanějších moderních detektivních sérií, jaké jsem kdy četl. Obecně mám k detektivkám trochu komplikovaný vztah, protože jedna nejmenovaná velmi známá série mě opakovaně zklamává a nad její popularitou se mi protáčí oči v sloup (pokud trochu projdete mé komentáře, jistě přijdete na to, kterou sérii mám na mysli :-)).
Major Crimes je ale úplně jiné kafe. Postavy nejsou ploché, způsob psaní neotřelý, příběh originální a hlavně… psychologický podtext. Vrah zde nevraždí jen proto, že je prostě vrah. A konec je dostatečně silný, abych ho už nezapomněl. Bude mi to chybět.
Budiž mi útěchou, že se brzy dočkáme prvního dílu nové, obsáhlejší série.
Ano, člověk by si sice mohl stěžovat na pomalé tempo vyprávění a trochu fantaskní zápletku, ale víte co? Mně to absolutně nevadilo. Více jak 100 let stará kniha mě dokázala strhnout jako málokterá dnešní. Zanechávám 5 hvězd a těším se na další Zolovy romány.
V průběhu čtení jsem si myslel, že knize dám jen dvě hvězdy, ale…. Ten konec! Uff..
Poslední část doporučuji číst v noci, za úplného ticha pro tu nejlepší atmosféru.
(SPOILER) Temný úkryt reflektuje hlavní důvody, proč mám s touto sérií prostě problém. Za prvé za to z části může stále stejné prostředí, stejná atmosféra, repetitivní věty, ale především - málo postav. Pokud totiž budeme předpokládat , že vrahem není nikdo z detektivů, odhalení by mělo být nějakým způsobem překvapující a že vrahem je osoba, která nějakým způsobem vystupuje v příběhu (resp. nejedná se o Deus ex Machina), tak nám opravdu moc postav nezbývá. Už od začátku mi tak bylo jasné, že zloduchem je někdo z Harperova vrchu, tzn. Adam, Celeste nebo Tom, protože ti jsou jediní, kteří tyto parametry splňují. Když v půlce knihy zemřel Reed, mé přesvědčení to jen utvrdilo. Na konci jsem tedy nebyl vůbec překvapený, že jsem měl pravdu. Mít v detektivní knize pouze 3 podezřelé je opravdu málo.
Na druhou stranu velmi oceňuji šíření osvěty o obsendantně-kompulzivních poruchách. To je téma, o kterém je potřeba mluvit a jsem moc rád, že bylo v této knize hojně obsaženo. Přesto ale více jak 1,5 hvězdičky opravdu dát nemohu.
Moc nesouhlasím s ostatními komentáři o pomalém tempu knihy. Za mě se příběh odvíjel přiměřeným tempem - tak, aby se čtenáři postupně odkrýval příběh, ale nebyl současně přehlcen různými novými informacemi.
Už dlouho mě žádná kniha tak psychicky nerozložila jako tato. Při čtení mi tepalo srdce, o to víc při vědomí, že tyto události se skutečně děly. Bylo zajímavé vidět problematiku koncentračních táborů také z druhé strany - z pohledu dozorců a velitelů, kteří nebrali Židy jako lidi, ale jako “jednotky”. Tento pohled se zde pěkně mísil s historickými fakty, což vytváří z knihy Smrt je mým řemeslem výjimečné dílo.
Tak tohle byla pecka! Vůbec poprvé jsem se u čtení knihy cítil, jako bych si s autorem povídal někde v kavárně nad kávou a zákuskem.
V první části týkající se Kingova života jsem se dozvěděl mnoho věcí, která jsem ani netušil.
Ještě lepší byla ale druhá část o procesu psaní a tvůrčím psaní celkově. King zde uvádí mnohé své postřehy, které mě nikdy ani nenapadly a musím říct, že to pro mě jakožto začínajícího spisovatele byly velice přínosné.
Jsem přesvědčený, že pro lidi, kteří to myslí se psaním vážně, je toto povinná četba. Postřehy a rady pocházejí z několikaleté praxe a myslím, že můžeme být rádi, že je zde někdo jako Stephen, který nám ty nejdůležitější vloží do takové tenké knížky.
A to, že vám těchto 200 stran dá více než celá učebnice opravdu nejsou jen plané řeči.
Mám pocit, že nesdílím nadšení s ostatními komentujícími. Kniha nebyla vyloženě špatná, zároveň jsem ale stále měl pocit, že se to dalo zpracovat lépe. Že ty situace jsem už viděl nebo slyšel milionkrát. Přestože oceňuji, že kniha otevírá i docela nepopulární témata, nebylo v příběhu nic co by mě zvedlo ze židle. Nic, co by ve mně vyvolalo pocit, že tohle si budu pamatovat už navždy. Nebudu.
Hodnocení zvedám díky vydařeným vnitřním monologům postav, obzvláště Petry.
Skvělé naturalistické dílo, které potěší ty čtenáře, které unavuje sáhodlouhé popisy. Příběh totiž není nikterak dlouhý, disciplinovaný čtenář by celou knihu zvládl i za dva večery, přesto ale děj pěkně odsýpá a má spád. A v tomto spádu je stále ještě prostor na vykreslení vnitřních světů postav. Konec posunul celý zážitek z knihy úplně na jinou úroveň. Prostě skvělé dílo od výjimečného spisovatele.
Smrt na Nilu je mou druhou knihou Agathy Christie, hned po Černoušcích, ze kterých jsem byl nadšen jejich originalitou. Proto jsem do tohoto příběhu vstupoval s velkým očekáváním a... nemohu říct, že se zcela naplnila. Začátek byl dlouhý, pro mě až nudný, ale od první vraždy se už příběh pěkně rozjel až do konce. No a samotný konec také výrazně pozvedl mé hodnocení.
Anděle a démony jsem četl až po Šifře mistra Leonarda a musím říci, že hlavně na začátku jde poznat, že se jedná o jednu z prvních Brownových knih. Začátek byl na mě moc rychlý, kdybych Roberta Langdona neznal, na začátku bych byl asi dost zmatený, čí život že to vlastně pozorujeme. Část v CERNu mi dost připomínala právě zmíněnou Šifru, od příjezdu do Vatikánu jde ale děj jiným směrem a pěkně odsýpá až do, řekl bych, celkem důstojného finále.
Tuhle sérii mám opravdu rád. Přestože je zde oproti minulým dílům trochu méně překvapivý konec, i tak dávám vysoké hodnocení, protože příběh jako celek fungoval dobře. Trochu mi to připomnělo Smrtící nádech od Lisy Reganové, pokud bych ale měl vybrat, která z těchto knih má lepší atmosféru a je určitě mnohem promyšlenější, neváhal bych ani minutu a hned bych vykřikl: "Pán loutek!"
Kafka na pobřeží rozhodně není pro začínající čtenáře. Nejedná se o oddechové čtení, zde je každý detail, každá věta protkaná symbolikou, a kdo bude číst mezi řádky zjistí, že nejde jen o nějaký vymyšlený příběh přitažený za vlasy. Ten příběh, tak, jak je vyprávěn, by se v realitě odehrát nemohl, a přesto přesně popisuje realitu takovou, jaká je. A právě to je na této knize tak kouzelné. Právě tato kniha mě zatím o životě naučila asi nejvíce a myslím, že tímto si Haruki Murakami zaslouží místo v mém seznamu oblíbených autorů.
Skvělé drama, které na pouhých 70 stranách obsahuje lidské vlastnosti, které byli, jsou a stále budou. Zkrátka, myšlenka příběhu bude (bohužel) platit v každé době.
Klasická beletrie, která patří k základním znalostem, ačkoliv kvalita je v tomto povidkovém souboru dosti kolísavá.
Nejlepší povídky: Vraždy v ulici Morgue, Černý kocour, Jáma a kyvadlo
Žádné lži je přesně ten typ knihy, kterou budu ještě dlouho zpracovávat. Když si vzpomenu, jak kniha začala a jak skončila, je to neuvěřitelné. Líbí se mi, jak autorka v průběhu příběhu nedává v podstatě žádné náznaky závěrečného zvratu. Ocenit musím také psychologické pasáže o psychických nemocech a experimentech.
A přestože je příběh smyšlený, pokud se trochu nad ním zamyslíte, spatříte tvrdou realitu, byť zde trochu nadnesenou.
