Okoslav
komentáře u knih
Hranice a zdi
Jan Těsnohlídek ml.
včera
jsem si na tebe vzpomněl –
v baru
na dveře záchodu
někdo
fixou
napsal
tvoje jméno
Těsnohlídka mám fakt ráda (pravděpodobně v tom hraje roli i ta generační spřízněnost). Hranice a zdi už na mě ale byly moc: moc depresivní, moc deklarativní, moc „angažovaný“, a přitom vlastně prázdný. Ale jeho příští sbírku si stejně koupím, takže ve výsledku je to jedno, žejo :-)
Jméno růže
Umberto Eco
„Nikdo nás nenutí k tomu, abychom věděli, Adsone. Vědět se prostě musí, i za cenu, že všechno pochopíme špatně.“
Jméno růže není detektivka, historický román, horor ani teologicko-filozofické pojednání, a přesto je, zároveň, vlastně všechno tohle najednou. Často tu v recenzích čtu, že někteří čtenáři přeskakují dlouhé pasáže s teologickými rozpravami nebo filozofickými úvahami, a přijde mi to škoda. Hlavně pro ně samotné – jako by se dívali na film, a vypnuli si u něj zvuk.
„Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.“
Klub rváčů
Chuck Palahniuk
Když jsem Klub rváčů četla poprvé (asi 15 let nazpět), bavila mě hlavně jeho antisystémovost jako taková, ale popravdě, asi jsem ještě nebyla v té životní fázi, kdy bych jí doopravdy rozuměla. Teď, když jsem v tom období života, kdy švédský nábytek začíná pomalu, ale jistě vlastnit mě, místo naopak, Palahniuka obecně oceňuju mnohem víc. Trochu depresivní, co si budem :-)
„Máš třídu mladých silných mužů a žen a ti chtějí za něco položit život. Reklama nutí tyto lidi do honby za auty a oblečením, které nepotřebují. Celé generace pracují v zaměstnáních, která nenávidí, jen proto, že si pak mohou koupit věci, které nepotřebují. Naše generace nemá svou velkou válku nebo svou velkou krizi, ale vedeme, máme svoji velkou válku ducha. Máme svou velkou revoluci proti této kultuře. Naší velkou krizí jsou naše životy.“
Pondělí začíná v sobotu
Arkadij Strugackij
Nepamatuju si, kdy naposledy jsem zažila, že bych začala číst větu, a vzápětí byla fakt překvapená z toho, jak větavzápětí končí. Pondělí začíná v sobotu je trochu fantasy, trochu groteska, trochu sci-fi a hodně, hodně meta. A závěrečná recenze, kterou na knihu napsala jedna z jejích hlavních postav, je zřejmě to nejlepší, co jsem na poli literárních recenzí četla :-))
„Autoři se dali příliš strhnout naší exotikou a nedokázali se vyhnout lákadlu vylíčit co nejvíc napínavých příhod a efektních epizod. Zato dobrodružství ducha, která tvoří podstatu života každého mága, se na stránky črt téměř nedostala. (...) V této souvislsoti musím poznamenat, že jsem autorům vysvětloval svůj názor na tuto otázku, ale oni pokrčili rameny a trochu dotčeně prohlásili, že beru jejich črty příliš vážně.“
Balada o ptácích a hadech
Suzanne Collins
Fajn návrat do světa Hunger Games. Měla jsem obavy, že Collins z hlavního padoucha původní trilogie udělá oběť okolností, ale měla jsem je zbytečně – už 18letej Coriolanus Snow je přesně ten skrz naskrz zkaženej, sebeospravedlňující se, po kontrole toužící manipulátor, jakého známe z původní trilogie. Konec je ukázkově napsaný „nedůvěryhodný vypravěč”. Celkově dobrý!
Říše
Roman Bureš
Napadlo vás někdy, jak by vypadaly dějiny 20. století, kdyby nacistické Německo vyhrálo válku? Český autor Roman Bureš si tuhle otázku položil ve své novince s názvem Říše. Ta obsahuje dvě povídky – a zatímco ta první je hodně dobrá, ta druhá vysloveně skvělá. Pro fandy fantastiky a/nebo alternativní historie naprostá nutnost.
Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le
Mark Manson
„Většina vašeho života bude nudná a bezvýznamná. A je to tak v pořádku.“
Jak mám většinu motivačních knížek u p**le (omlouvám se, nabízelo se to :-) ), tuhle asi několika lidem doporučím. I když, vzato kolem a kolem, nakonec stejně říká úplně to samý, co všechny ostatní.
Ideální čtení pro nás, mileniály, i všechny další lidi postižené přesvědčením, že jsou (nebo mohou být) výjimeční.
Noční hlídka
Sergej Lukjaněnko
Jsou tam upíři, mágové i spousta filozofování o dobru, zlu a svobodě, a jestli vás k přečtení nenaláká tohle, tak už nic.
Psychologie ovlivňování
Vít Prokůpek
Kompilace všeho, co na poli behaviorální psychologie zatím vyšlo. Pro nováčky jde určitě o fajn úvod, ostatním doporučuju spíš původní zdroje (Kahneman, Cialdini, Ariely) – kromě reklam na kurzy a semináře Víta Prokůpka tu nic navíc nenajdete.
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
„Hlavní je klid, Montagu. Pořádej pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti slova populárního šlágru, nebo hlavní města států USA, nebo kolik tun sklidili loni v Iowě. Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika ‚fakty‘, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí, budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou. A budou spokojení, protože fakta tohoto druhu se nemění.“
Poprvé jsem 451 stupňů Fahrenheita četla jako dítě. Podruhé teď. A jsem skoro v šoku z toho, jak je tahle knížka s věkem (mým i světa) lepší a lepší.
Spojené státy japonské
Peter Tieryas
Autor otevřeně přiznává inspiraci Dickovým Mužem z Vysokého zámku, ale, popravdě, kromě hlavní zápletky (tj. jaký by byl svět, v němž by 2. světovou válku vyhráli Japonci?) toho obě knihy moc společného nemají. Spojené státy japonské, které balancují na pomezí alternativní historie, dystopie a cyberpunku, velmi úsporným jazykem vyprávějí velmi jednoduchý příběh s (bohužel) velmi jednoduchými zvraty.
Jako celek se kniha pohybuje na pomezí tří a čtyř hvězdiček, o vyšší hodnocení se zasloužil především dobře odvyprávěný kontrast mezi západní individualistickou láskou k vlasti a japonským konceptem cti.
Temný obraz
Philip K. Dick
Místy pochmurný, místy groteskní, místy psychedelický. Pro mě asi nejlepší Dick, co jsem zatím četla (a to srovnávám i s Blade Runnerem nebo Mužem z Vysokého zámku, takže konkurence je fakt velká).
Zjizvený král
Leigh Bardugo
U Zjizveného krále víc než jinde platí, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Teda můžeš to zkusit – ale nejspíš to dopadne blbě.
Buď v tom má prsty tlak vydavatelství, nebo autorčina nostalgie po „starých“ postavách a ukončených dějových linkách – jinak nechápu, proč tahle kniha vůbec vznikla. Děj se nepochopitelně vleče, staré postavy ztrácejí svůj šarm a, co je asi nejhorší, dějově nepřináší Zjizvený král nic nového (ať už jde o motivy, nebo o postavy, a to i ty záporné). Autorčin styl je sice tradičně čtivý, ale rozkročenost knihy mezi dvě zcela nesouvisející dějové linky jen podporuje mou teorii o tom, že tohle dílko nemělo ambici být plnohodnotným románem, ale spíš výsledkem snahy prodat fanouškům Grišaversa další knihu.
Ve výsledku je Zjizvený hrál z 80 % vlekoucí se nuda. Ve zbývajících 20 % autorka nahrazuje zajímavý příběh snahou o dějové zvraty a překvapení, které mají být asi překvapivé, ale průměrně zkušený čtenář je odhalí sám a mnohem dřív, než Bardugo zamýšlela. Škoda, no.
Prohnilé město
Leigh Bardugo
„Žádné slzy. Žádný funus.“
Jiné příběhy mají deus ex machina, tahle série má Kaze Brekkera.
Pokračování Šesti vran je rozmáchlejší a ambicióznější než jednička, přesto se Leigh Bardugo podařilo ukočírovat nejen postavy (které do jedné získávají ještě větší hloubku a čtenářské sympatie než v jedničce), tak celý příběh. Prohnilé město je jednoznačně jedna z nejlepších urban fantasy za hodně dlouhou dobu.
Šest vran
Leigh Bardugo
... aneb „Dannyho parťáci ve fantasy settingu“.
Šest vran ukazuje, jak skvělá může být young adult, když zapomene na všechny ty upír-vlkodlak-zdánlivěobyčejnáaleveskutečnostineobyčejnáteenagerka vztahovky, a místo toho se zaměří na PŘÍBĚH a skvěle napsané charaktery.
Skoro až těžko věřit, že jde o pokračování průměrné až podprůměrné série Griša.
Zkáza a naděje
Leigh Bardugo
Překvapivě silný závěr jinak spíše průměrné série. Hlavní hrdinka se konečně přestala litovat, přestala řešit svoje milostné patálie (alespoň v takové míře jako v předchozích dvou dílech) a začala být užitečná. Nejen Ravce, ale hlavně ději jako takovému. Oceňuju, že se autorka nebojí dělat oběti v zájmu vyššího dobra (rozuměj v zájmu dobrého příběhu). Třikrát hurá!
Mimochodem, nejzajímavější postavou navzdory všemu napsanému zůstává Big Bad Guy celé série. Což je možná trochu znepokojivá zpráva.
Bouře a vzdor
Leigh Bardugo
Tohle nebylo dobrý. Během čtyř pětin knihy hrdinka řeší svoje milostné trable a akční závěr pro lepší celkový dojem sám o sobě nestačí.
Světlo a stíny
Leigh Bardugo
Prvních zhruba 20 stránek bylo fakt skvělých – dokonce tak, že jsem sama sebe přesvědčila, že by to přece jen mohla být po čase young adult fantasy, která mi vytře zrak.
No jak bych to... nevytřela.
Následuje kompletní seznam YA klišé, na které v Griše narazíte:
1. YA hrdinka je odmítaná, zakomplexovaná a plná pochyb (odkud se vzal ten YA stereotyp, že „mít hnědé vlasy“ a „být trochu moc hubená“ je známka ošklivosti?). Tedy jen do chvíle, než objeví svou skutečnou sílu, protože...
2. ... samozřejmě ovládá supr dupr unikátní triky, které z ní rázem udělají nejdůležitější osobu široko daleko, no explanation needed.
3. Tahle YA hrdinka je možná ošklivá (teda není, ale ty sebepochyby tam být musí, žejo), ale zas je děsně vtipná, pohotová a má správně prořízlou pusu, rošťanda jedna, mrk, mrk (a ne, vůbec taková není ÚPLNĚ KAŽDÁ YA FANTASY HRDINKA, což je sarkasmus, kdyby to nebylo jasné).
4. Základem dějové linky je milostný trojúhelník, ve kterém se hrdinka rozhoduje mezi arogantním a fakt cool drsňákem na straně jedné a kamarádem z dětství, který ji, chudinku, přehlíží, na straně druhé (ale v tomto případě oceňuju, že měla autorka odvahu postavit tenhle klasický YA love triangle na hlavu, takže za toto spíš palec nahoru).
5. Ostatní holčičí charaktery jsou prostě „protivný zlý holky“ (což mi připomíná mé dlouhodobé podezření, že YA autorky ve skutečnosti nenáviděj ženy, bo samy sebe řadí kategorie „já jsem vlastně skoro jako kluk“).
6. Worldbuilding nestojí za řeč a slouží pouze jako kulisa k hrdinčinu neustálému sebelitování.
Co se naopak povedlo?
Dobře se to četlo, chabému ději navzdory. A snaha o ruský setting byla milá, i když výsledek vyzněl minimálně rozpačitě – z čehož plyne poučení, že metoda „ruské slovo sem, ruské slovo tam“ vám funkční svět nevyrobí (nebylo by třeba cool, kdyby se celý děj odehrával ve fantasy alternativě Sibiře a vojáci se zpíjeli vodkou destilovanou ze starých bot? áááha?).
Nicméně sama moc nevím, o co se tu snažím, pokračování si stejně přečtu – už jen proto, abych se konečně dostala k Šesti vranám.
Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků
Ursula K. Le Guin
„Dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo.”
Jako celek jsou eseje Le Guinové milé a je z nich znát láska k fantasy i k příběhům. Zaměřují se hlavně na fantasy literaturu pro děti a/nebo o zvířatech a já osobně nejvíc oceňuju pasáž, v níž autorka popisuje, jak se měnící se vztah člověk-příroda projevil v literatuře.
Co celkový dojem ale dost snižuje, je to, jakým způsobem autorka fantasy literaturu (respektive tu fantasy literaturu, kterou považuje za „správnou“) obhajuje. Namátkou: žánry jako červenou knihovnu, westerny, historické romány nebo detektivky označuje za „nechutnou šlichtu“, kritikům zase vzkazuje, ať si mistra Tolkiena berou do pusy teprve ve chvíli, kdy své názory obhájí vůči Tolkienově eseji o „vílích vyprávěnkách”, apod. apod.
Je to škoda. Fantasy literatura byla až donedávna (ne vlastním přičiněním) v jakémsi ghettu (a úplně venku ještě není ani dnes), neměli by se tedy jeji zastánci snažit spíš příkopy zakopávat a fandit všemu, co rozvíjí lidskou imaginaci a příběhy?
Misery
Stephen King
Román, v němž King ukazuje, že „King nerovná se jen horor“, protože tohle je čistokrevný psychologický thriller, okořeněný jednou krví, podruhé zas úvahami o spisovatelském řemesle a o tom, co ve skutečnosti znamená umění. Mimochodem, jsem jediná, kdo by si moc rád přečetl celý Miseryin návrat? :-)