OdvaznyMladyMuz

Příspěvky

Tři kamarádiTři kamarádiErich Maria Remarque

Kdybyste se mě zeptali na oblíbeného spisovatele, píšícího o chlastu, nebyl by to Bukowski, London ani Welsh, byl by to Erich Maria Remarque. Neznám spisovatele, který by měl ve svých románech tolik ochmelků, vožungrů, výpitků, pijanů a násosků. Většina z nich má však svůj docela relevantní důvod a účast v do té doby největším válečném konfliktu v dějinách lidstva by tím důvodem jistě mohla být.

Inflace si z lidí dělá prdel. Když ráno vyděláte prachy, tak je běžte okamžitě utratit, protože večer může být jejich reálná hodnota poloviční. Německo je sraženo světovou válkou a to nikdo netuší, že jeden zkrachovalý malíř z Vídně chystá další ránu. A v této atmosféře Remarque vystavěl tklivý příběh tří kamarádů, kteří se přes den snaží vydělat peníze, aby je večer mohli utopit v hektolitrech koňaku, rumu či vína. V době, kdy polovina Německa nemá na chleba, se parta veteránů z Yper snaží uchlastat k smrti. Alespoň mi to tak přijde, protože v knize snad nebyl večer, kdy by hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě neotevřel láhev něčeho ostřejšího.

Naštěstí Tři kamarádi nejsou jen o chlastu, to vůbec. Je to kniha o lásce, smrti, přátelství, naději a bezmoci. Což jsou přesně témata, která by měla být obsahem každého velkého románu. Protože všechno tohle obsahuje i reálný lidský život. Všechno tohle působilo na člověka v minulosti, působí to dnes a bude i za padesát let. Melancholická kniha, jež je plná postav s chutí do života až do samého hořkého konce, který tam někde v dálce čeká na každého z nás.

01.02.2021


Tulák po hvězdáchTulák po hvězdáchJack London

Když v úvodní "snové" vizi Saint-Maure zapíchnul prvního Dartaňana, tak jsem spadnul do jezera čtenářského štěstí. Od té chvíle jsem se v tom jezeře topil a topil, dokud jsem neutonul. Každá epizodka z Darrellova minulého života je vlastně strašně skvělá. Nebudu je tu popisovat, protože to nemá cenu, to si prostě přečtěte. Každá z nich by fungovala jako samostatná povídka, každá by snad i zasloužila vlastní knihu. Vlastně mě bavila i všechna hrubá probuzení správcem věznice s králičím srdcem. Takže to krásně funguje pospolu, jako jeden celistvý příběh.

Autora podezřívám, že skrze Darrela Standinga nám nepokrytě ukazuje, že je alfa samec, vždycky jím byl a vždycky jím bude. A já to beru. Trocha staré dobré sebestřednosti někdy dělá velkého autora. Oproti leckterým nounejmům vystavujícím své ego čtenářům na odiv, si to chlapík jménem Jack London může s klidem dovolit.

Závěrem bych rád doporučil tuto velice originální a zábavnou cestu vězeňským utrpením, ponižováním a hlavně lidskou fantazií. Dal bych tomu sto dnů ve svěrací kazajce z deseti.

22.07.2020


Kladivo na čarodějniceKladivo na čarodějniceVáclav Kaplický

Co všechno může způsobit chamtivost, pověrčivost a lhostejnost. Pokaždé mě mrazí při představě, kam až jsou lidé schopni zajít.

19.10.2018


BluesBluesVáclav Hrabě

Je velkej rozdíl číst knihu v šestnácti a pak ve třiceti. Vlastně ten rozdíl vnímám, ať už dělám cokoliv. I u podělanýho mazání chleba máslem se cítím jinak, než když mi bylo šestnáct. V šestnácti jsem si při mazání chleba připadal jako mistr kuchař v Alcronu. Dneska si na ten chleba zvládnu nasekat i pažitku. Ale v Alcronu furt nevařím. Co tím chci říct? Nic moc podstatnýho, jen se tím snažím naznačit, že Hrabětovy básně jsem četl už v těch šestnácti a teď jsem se k nim po třicítce vrátil. Docela to ladí s mým současným čtenářským vkusem. Ačkoliv ten se za těch bezmála patnáct let příliš nezměnil.

Poslední dobou se mi na nočním stolku objevují romantický srágory. Stárnu, šedivým, měknu. Vlastně neměknu, měkkej jsem odjakživa. A když čtu Hrabětovy básničky, mám pocit, že byl podobně měkkej. Nebyl to žádnej drsnej dobrodruh. Ten chlap jen prostě rád miloval a pak o tom snil, sny posléze zhmotňoval v slova. To se mi líbí, to budu dělat taky, říkal jsem si v těch svých šestnácti. A co dneska? Říkám si to pořád? Jo, říkám. Tak nazdar Hrabě, rád tě zase vidím. Jsme na tom furt stejně. Já měkkej, ty mrtvej.

01.12.2021


Na západní frontě klidNa západní frontě klidErich Maria Remarque

Skvělý román a naprostá klasika. Co k tomu víc napsat, když bylo o této knize už tolik napsáno? Za mě to asi není autorova nejlepší kniha, ale o to tady nejde, poněvadž jinak má v sobě vše, co nám Remarque představuje v plné parádě i ve svých dalších románech. Emotivní výpověď člověka, jenž je nucen zabíjet, aniž by cítil nějaký vyšší smysl toho všeho, než jen právě v danou chvíli přežít. Myslím, že je důležité číst tyto knihy.

17.08.2019


451 stupňů Fahrenheita451 stupňů FahrenheitaRaymond Douglas Bradbury

Hasiči nehasí požáry, hasiči požáry zakládají. Specializují se na pálení knih. Problém je, že oni nepálí jen knihy, které si to zaslouží. Takže vedle Zápisků z cest Václava Klause se pokrmem pro hladové plameny stanou třeba i cesty Gulliverovy. A to už není žádná legrace. Pan Swift určitě nekradl propisky na státních návštěvách. Zákon v Bradburyho dystopické společnosti je však nemilosrdný. Shořet musí i Honzíkova cesta od Bohumila Říhy. A nezůstane jen u cestopisů, na řadu přijde i Platón, Dumas a další břídilové, co se snažili pomocí textů předávat emoce jiným lidem. Knihy člověka jen obtěžují a rozptylují od koukání na telestěny. Shořte všechny! Všechny je spalte!

Po shlédnutí filmu Věc je mou oblíbenou hračkou plamenomet, tady však stojí proti mé další oblíbené hračce, kterou je kniha. Takže polovinu čtení 451 stupňů Fahrenheita jsem trávil přemýšlením, komu vlastně chci fandit. Nakonec jsem si hodil mincí a padla panna. Co to znamená, to netuším.

Ray Bradbury mě po dlouhé době potěšil. Marťanská kronika mě nebavila, z Ilustrovaného muže si pamatuju už jen povídku Dlouhý déšť, což je teda fantastická ukázka hnilobnýho sci-fi příběhu, a tak jsem s čtením jeho nejslavnějšího díla poněkud otálel. Mé obavy byly liché, autor hned na začátku vykřesal plamínek čtenářské zvědavosti a po pár stranách moje předsudky shořely na popel. Tohle je dámy a pánové velká literatura a nadčasová sci-fi kultovka. Hodnotím ji vysoko, asi tak dvěma játry Prométhea a nevinným úsměvem mladého Varga Vikernese.

25.01.2021


MalevilMalevilRobert Merle

Sám jsem se několikrát přistihl při úvahách, jak bych některé situace řešil já. Ale pak mi vždycky došlo, že bych s největší pravděpodobností podobnou katastrofu nepřežil.

Vteřiny po výbuchu jsou jedním z vrcholů knihy. Robert Merle si mě svým poutavým vyprávěním získal a navnadil na další jeho díla.

02.09.2018


Černý obeliskČerný obeliskErich Maria Remarque

Meziválečné Německo. Historie, kterou nikdo nepamatuje. Už není moc lidí na tomto světě, kdo by v tu dobu žil, natož aby si ji pamatoval. Je to doba hodící se snad jen k unudění školáků při zdlouhavých hodinách dějepisu. Ne však, když si o ní necháte vyprávět spisovatelem jakým je Remarque. Od prvních slov vypravěče Ludvíka po jeho dovětek o osudech lidí, na které sám téměř již zapomněl, jsem se cítil jako opilý nejlepším vínem ze sklepa Eduarda Knoblocha. Opilý dobou, ve které vypravěč žil, jeho naivitou, atmosférou městečka Werdenbrück i všemi láskami. Dlouho mi v hlavě zůstane milovaná Isabela, vyspělá Gerda i vnadná Líza. A mnohé další stálé i pouze epizodní postavy, které se v románu Černý obelisk objevily, hýřily miliónovými bankovkami věříc, že to nejhorší mají za sebou. Tohle je kniha, kterou chci číst. Kniha, kterou chci mít doma, jen tak ji náhodně otevřít a spokojeně se začíst, jako bych se vracel na důvěrně známé místo.

30.05.2019


Spolčení hlupcůSpolčení hlupcůJohn Kennedy Toole

Spousta přemoudřelých blbců. Všichni chytrý jak rádio. Občas jsem si připadal jak u nás v práci. Vrcholem absurdnosti bylo, když jsem si Spolčení hlupců v práci opravdu četl. To se mi postavy z knihy leckdy prolínaly s realitou a to už bylo fakt na hlavu. Ačkoliv přiznávám, že hňupa úrovně Ignácius ještě v práci nemáme.

12.12.2019


PianistaPianistaWladyslaw Szpilman

Jako spousta jiných příběhů z druhé světové války, je i toto svědectví polského pianisty židovského původu, opravdu velmi mrazivé. Nelze se k tomu stavět lhostejně, nelze ten příběh "neprožívat". Emoce mnou cloumaly po celou dobu čtení.

08.01.2019


MěstoMěstoClifford D. Simak

Nemůžu říct, že by mě kniha dostala hned, ale jakmile padla historka o mravencích v kopuli, byl jsem nenávratně vtažen do děje a zcela pohlcen. Sledovat kroniku domu Websterů a u toho zároveň lidstvo vyklízející pozice pro vládu jiných živočišných druhů na Zemi, bylo velice působivé. Za celou dobu mě ani nenapadlo na knihu nahlížet jako na soubor povídek, ale spíš jako originálně vystavěný, ucelený příběh se spoustou skvělých nápadů. Ani zub času s knihou nezamával. Tohle je naprostá klasika žánru. I leckteří jiní slavní autoři by se od Simaka měli co učit.

28.08.2019


Rosemary má děťátkoRosemary má děťátkoIra Levin

Zpočátku se příběhem line příjemná atmosféra, Rosemary je téměř bezstarostná, mladá, čerstvě vdaná panička. S novým bytem vstupuje do nového, idylického života v manželství. Postupem času se to začne celé kazit, dějí se divné věci, kterým však netřeba přikládat fatální důležitost, holt ne všechno je v životě zalito sluncem. Jenže čím dál víc se zdá, že slunce nadobro pohltil temný mrak a paprsky skrz něj už nikdy neproniknou. Atmosféra houstne, situace gradují. Znamenitě promyšlená kniha, bez zbytečně šokujících scén autor vystavěl děsivé momenty, až leckdy tuhne krev v žilách. Hlavou mi létali možné scénáře, jak je to vlastně doopravdy, což podpořilo rostoucí napětí. Nejsem příliš milovník hororů, možná proto to na mě tak zapůsobilo. Určitě si vyhledám nějakou další knihu autora, jeho styl psaní mě velice bavil.

30.03.2020


Obratník RakaObratník RakaHenry Miller

Henry Miller zjevně zastával názor, že spisovatel není na světě proto, aby vydělával prachy, ale aby psal. Prachy si člověka najdou samy. A tak se sbalil, odjel do Paříže, tedy města prolezlého inspirací, a trávil tu život psaním. A taky šoustáním a pochlastáváním. Když právě nedělá jednu z těchto činností, snaží se vetřít k přátelům či různým pochybným známým, aby u nich mohl něco pojíst a ideálně i složit hlavu. Náš pan prezident říká, že hladový umělec tvoří nejlepší díla. Miller hladověl často a tak svou knihu naplnil spoustou velkých myšlenek. Ale také myšlenek pokleslých. Vnímání je relativní a hranice mezi velkou a pokleslou myšlenkou je opravdu tenká. Henry Miller byl Henry Chinaski ještě dřív, než vůbec Bukowski stvořil své alter ego. Ve své knize jde až na dřeň, do morku kostí, do hlubin všemožných vagín a lahví nejlepších koňaků.

Obratníkem raka beze zbytku obhájil svou existenci, dal jí vyšší smysl. Ačkoliv za svým životem žádný vyšší smysl patrně nehledal. Prostě jen prcat, chlastat a pak o tom psát. To v podstatě zvládne každý, ale jen pár lidí tohle dokázalo povýšit na umění. Umělec bývá občas svými současníky nepochopen, v USA byla tak kniha označena za obscénní a ukrytá do kolonky nelegální pornografie. Z dnešního pohledu je to směšně pokrytecké. Tahle kniha není pornografická, pouze lehce avantgardní. Já měl při čtení nejednou chuť se něčeho napít a po dočtení mám dojem, že jsem z ní lapl syfilis nebo aspoň tripla.

08.03.2021


Co je ti do tohoCo je ti do tohoHana Lundiaková

Co je ti do toho je skvělej název pro knihu. Pro ulici. Pro psa. Pro cokoliv. Evokuje ve mně tradiční řečnickou otázku v práci: "Koho to zajímá?", jež vede k nevyhnutelnému klesnutí už tak nízké pracovní morálky. Takže mě kniha zaujala na první dobrou a po přečtení anotace jsem dostal neblahé tušení, že se mi to trefí do vkusu. A ono jo. Textově je to ostrý jak břitva, přitom zároveň měkký jak kus prochcanýho molitanu. Co to ve skutečnosti znamená sám nevím, jen jsem měl v hlavě slovo molitan a nutně jsem ho potřeboval použít ve větě. Autorka chrlí sprosté hlášky, se čtenářem se moc nemazlí a přitom vlastně tak trochu klame tělem. Vždyť je to celý o lásce. Nebo není?

Nehodlám se ponořovat do nějakých hlubokých rozborů, jsem spíš povrchní čtenář a jakmile v textu spatřím výrazy jako "doživotní vaginismus" a "důležitá píča", tak zbystřím. A taky se často obdivně rozchechtám, protože páni, teda vlastně paní, to je bordel v puse, exkluzivní chlív. Ale o něco výš jsem psal cosi o lásce. Ta tady nějaká je, ale není zatuchlá patosem a přehnanou snahou narvat do textu na sílu vyšší smysl. On si ten vyšší smysl přijde sám, když bude chtít a necháte mu v láhvi na dojetí pár kapek vodky. Nemám moc, co vytknout. Autorka to tam pěkně nasekala jak cibuli na chleba se sádlem a já to všechno spokojeně sežral. Kde mám pivo na zapití?

15.03.2021


Čas žít, čas umíratČas žít, čas umíratErich Maria Remarque

Čas žít, čas umírat. Myslím, že příhodnější název mohl Remarque jen stěží vymyslet. Mezi životem a smrtí je totiž jen tenká hranice. A tu nám autor velice působivě stanovil. Nejdřív na frontě v Rusku, kde je situace vojáků deprimující, následně v Německu, kde to není o nic lepší. Šedivé kulisy plné strachu a smrti však dokáže oživit barvami. Barvami života. Kniha mě zasáhla jako zbloudilá kulka na frontové linii, přivodila pocity štěstí i naprostého zmaru, po jejím dočtení i husí kůži. To mluví za vše.

06.07.2019


Žízeň po životěŽízeň po životěI. Stone (pseudonym)

Tento příběh pro mě představuje symbol umělce. Tvoř pro tvoření, ne pro uznání. Ta skoro až nesmyslná horlivost, která Vincenta posouvala v jeho umění výš, je velice inspirativní. Autor nám barvitě vykreslil jeho život se všemi strastmi a běsy a po přečtení nám musí být zcela jasné, proč je van Gogh jedním z nejvýznamnějších malířů historie. Jeho život odráží jeho obrazy. Příběh je popsán natolik poutavě, že na posledních stranách jsem měl pocit, že mě opouští dobrý přítel.

16.09.2019


Vzpomínka na ZemiVzpomínka na ZemiLiou Cch'-sin

Prvních asi stopadesát stran jsem četl ve znamení vzpomínání, co se to vlastně všechno stalo v předešlých knihách. A jakž takž jsem se rozpomněl. Příběh mě tak opět vtáhnul do svého nitra. Zas a znovu dějový kotrmelec střídal parakotoul. Leckdy jsem si v těch motanicích slušně nabančil, ale často s dychtivým očekáváním další akrobatické vložky. Číst takové sci-fi je vážně zábava i v případě podobného špalku, protože autor dávkuje text velice střízlivě, mění prostředí, přenáší čtenáře mezi staletími. Čte se to vážně snadno, mnohem snadněji než některá jiná i třeba třetinová díla světové science fiction. Celá trilogie má vzestupnou tendenci, po úvodním Problému tří těles kvalita prudce stoupla Temným lesem a v této vlně se nese i závěrečná Vzpomínka na Zemi. Nelze hodnotit odděleně, všechny tři knihy jsou neoddělitelným celkem. Tleskám a těším se, čím mě tento plodný autor nadchne příště.

"Vesmír je obrovská, temná propast. A my jsme si rozsvítili..."

"Slabost a nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano."

28.03.2020


Smrt si říká EngelchenSmrt si říká EngelchenLadislav Mňačko

Světový román v domácích kulisách. Opravdu silný příběh při jehož čtení jsem přestával dýchat napětím a nejednou se mi v oku zaskvěla slza dojetí. To umí jen velký autor, Ladislav Mňačko jím bezesporu byl.

28.06.2020


Král KrysaKrál KrysaJames Clavell

Autor nás poutavým vyprávěním připravuje na působivý závěr plný rozpolcenosti, kde se vězeňská realita japonského zajateckého tábora setká s tou realitou, která je daleko za ostnatými dráty v rodištích nešťastných hrdinů této knihy. Opravdový skvost válečné literatury.

01.05.2019


Největší z pierotůNejvětší z pierotůFrantišek Kožík

Opravdu dojemná kniha a pro mě až překvapivě dobrá kniha. V kulisách Napoleonova panování na evropských bojištích začíná životní divadlo českého rodáka a toho největšího z Pierotů.

17.11.2019


Pohádka májePohádka májeVilém Mrštík

Nezodpovědnej floutek a uťáplé, introvertní kuře. To jsou Ríša a Helenka. Dneska by Ríša kupoval trávu a koks za prachy rodičů, po večerech rapoval v parku a pochlastával u toho laciný víno. Helenka by seděla doma na instáči, koukala na seriály a dělala cosplay, nebo co já vím. Pohádka máje je klasika, pro někoho nudná, pro někoho zastaralá a pro někoho povinná, tudíž otravná. A pak jsou zde tací, kteří si i v takovém díle starém přes stovku let najdou zalíbení. Proti všem zdánlivým předpokladům jsem tím jedincem i já. Když se na to však podívám z určitého nadhledu, tak vlastně nevidím důvod, proč by se mi neměl líbit příběh o lásce. Vždyť já jsem v podstatě zkrachovalej romantik. A když se mi ten příběh odehrává téměř za barákem, tak jsem tomu prostě šanci dát musel.

Už když jsem někdy v říjnu našel u babičky ve sklepě ilustrované vydání Pohádky máje z roku 1953, tak jsem věděl, co budu číst nejbližší květen. Ten nastal nyní, a tak jsem do batohu hodil svačinu, deku a Pohádku máje a vyrazil na výpravu do Podkomorských lesů za přírodou a čtením. Navštívil jsem myslivnu, u níž je socha Helenky, cestou jsem bloudil také kolem její studánky a opláchnul si obličej vodou ze studánky Ríšovy. Kvůli šílenýmu kácení mi nějakou dobu zabralo, než jsem našel příhodné místo ke čtení, jež by souznělo s textem. Holých míst po těžbě se zde totiž nachází tolik, že by spíš souzněla s nějakým postapokaliptickým románem. Ale své místo jsem si přece jen našel. Atmosféru mi doplnil soundtrack, o který se svým zpěvem postarali ptáci a ševelení stromů ve větru. Vždyť vám říkám, že jsem romantik.

Pohádka máje je příběh o lásce. A protože je to láska první, tak je i patřičně naivní. Tudíž je to naivní příběh o lásce. A to je v pořádku, s tím do toho člověk jde. Čím mi však kniha učarovala mnohem víc, byly malebné popisy přírody. A i když jsem knihu zrovna nečetl v lese, ale v bytě panelového domu nebo v šalině, tak mi z těch popisů rostly před očima stromy a luční kvítí, vše se zelenalo, vše krásně kvetlo v knize, v mé duši a všude kolem. Romantika jako svině, sladká tak, že jsem téměř nabral dvě kila a přestal sladit kafe.

24.05.2021


Piknik u cestyPiknik u cestyArkadij Strugackij

Dlouho jsem se těšil, až se na tuto knihu vrhnu. A nakonec jsem ji ani nehltal. Prostě jsem ji polknul a teď prahnu po nášupu, který asi jen tak nedostanu. Snad můj hlad ukojí film.

05.10.2018


Planeta opicPlaneta opicPierre Boulle

Nezatížen filmovou adaptací jsem se pustil do klasiky sci-fi žánru. A po přečtení můžu s klidným srdcem pronést, že se stala klasikou zcela po právu. Příběh, s kterým nehnul ani zub času měl rychlý spád a četl se naprosto sám. Z Mostu přes řeku Kwai jsem měl jasno, že Boulleho styl psaní mi neskutečně sedí. Tady se to jen potvrdilo a stejně jako slavný příběh z 2. světové války, jsem i toto dílko přečetl téměř na posezení. Ačkoliv spolu (krom zajetí) nemají pranic společného.
Celou knihou se nese myšlenka úzkého spojení řeči a ducha. Vytrácí-li se z člověka schopnost vyjádřit se slovy, ztrácí tak svou civilizovanost a postupně i duši. Je zde také patrná určitá kritika společnosti, čili to není bezduché science fiction bez žánrového přesahu. Příběh je to notoricky známý, hojně citovaný a já si jej můžu spokojeně odškrtnout a dát mezi oblíbené.

28.01.2019


TyllTyllDaniel Kehlmann

Kniha nám představuje několik příběhů zasazených do období třicetileté války, ty příběhy mají jeden společný jmenovatel a tím je postava Tylla Ulenspiegela. Téměř mystické postavy, jejíž život a chování ztělesňují absurdnost okolního světa. V příběhu skáčeme do různých období i míst. Téměř ve všech se objeví Tyll a občas nám vzpomínáním prozradí odpověď na otázku, která vyvstane v některé z předcházejících kapitol. Na jiné otázky nám kniha odpověď nedá, ale v tom je možná zakopaná tajemnost celého příběhu. Tak jako byl Tyll zakopán pod Brnem při švédském obléhání hradu Špilberk. Historie naší země se v životě tohoto legendárního německého kejklíře objeví nejednou. Setkáme se také se zimním králem Fridrichem Falckým a jeho chotí Alžbětou. Ale i dalšími historickými postavami Evropy v 17. století. Kniha je to velice čtivá, až jsem jí byl mnohdy pohlcen, a tak jako některé postavy v příběhu dávají člověku pocit, že umí čarovat, tak i já mám po přečtení pocit, že mi atmosféra knihy učarovala.

04.06.2019


Jitro kouzelníkůJitro kouzelníkůJacques Bergier

Tohle je kniha, se kterou si český klub skeptiků pravděpodobně vytírá zadek. Učebnice konspirací. Věřte nevěřte pro náročné. Autorská dvojice Bergier a Pauwels se snaží čtenáři sdělit, že není vše tak, jak tvrdí vědci a historie, a za vším hledají něco víc. Někdy jsou jejich teorie k smíchu, jindy k zamyšlení. Ale většinou je to aspoň docela zábava. Autoři své pojetí fantastického realismu vetkli do poměrně obsáhlé knihy a ta tak v sobě ukrývá nesčetně záhad. Od staré alchymie, hledání podstaty kamene mudrců přes pyramidy v Gíze, mayskou civilizaci nebo Hitlera. Na prchavý okamžik se ponoří i na Šumavu do Čertova jezera.

Mimo jiné pracují s myšlenkou, že Hitler při svém ruském tažení počítal s mírnou zimou, protože v rámci věčného boje ohně a ledu on měl být ohněm, před nímž led, a tedy ruská zima, ustoupí. Když přišly mrazy a jeho vojáci umírali spíš zimou než palbou svých nepřátel, pořád své teorii slepě věřil. Krom toho byl prý zcela reálně přesvědčen, že žijeme uvnitř planety a na povrch Země se musíme prokopat. Hvězdná obloha není nic víc než temné jádro naší planety.

Autoři neříkají, že vše, co je v knize napsáno, je pravda. Ale nabádají čtenáře slepě nevěřit, ověřovat a zpochybňovat. Boří známý svět, míchají legendy s historií a snaží se vytvořit jeden magický celek. Náhoda neexistuje, na každé lži či legendě je kus pravdy, nic není jisté, jenom smrt a i tu je potřeba zpochybnit. Elvis odletěl na svou planetu, přistání na měsíci proběhlo v hollywodských ateliérech, Trump zachraňuje USA před satanistickým hnutím a nad Brnem krouží letadla a vypouští na nás britskou mutaci koronaviru. To vše vám píšu připojen na 5G síť pomocí čipu, jenž mi byl aplikován do mozku při testování na covid. Knize dávám cenu bludný balvan a čestné vyznamenání Nového světového řádu. A jejím potenciálním čtenářům přeji trpělivost japonských letců při přeletu ploché Země během útoku na Pearl Harbor.

22.03.2021


Smrt je mým řemeslemSmrt je mým řemeslemRobert Merle

"Německo není poraženo. Německo zvítězí. Válka neskončila..."

Přečteno jedním dechem.

01.09.2018


Metro 2034Metro 2034Dmitry Glukhovsky

Knižní trilogie Metro má jednu přednost. A tou předností je metro. To prostředí a okolnosti, které lidi vystavuje hrůzostrašným situacím. To je přesně důvod, kvůli kterému má cenu se k těmto knihám vracet. Okolnosti tomu chtěli, že jsem se po roce do toho prostředí opět ponořil. A tentokrát to bylo slabší. Až na počáteční putování Huntera s Homérem a tím třetím týpkem, mi ty další cesty skrz stanice a tunely připadaly nějak moc snadné. Hunter všude prošel nebo se prostřílel, Leonid to všude ukecal nebo podplatil. Chybělo mi tajuplné putování tunely, objevování děsivých zákoutí metra a nové stanice. I takové pasáže se v knize objevily, ale bylo jich až příliš málo. Na Metro jako celek jsem však nezanevřel a budu věřit, že třetí díl mi těch napínavých chvil dá víc.

26.01.2019


Mladí lviMladí lviIrwin Shaw

Měl jsem v úmyslu napsat k tomuto špičkovému románu válečné literatury mnohé. Po dočtení jsem schopen napsat jen pár slov.

Pokud předpokládám, že na konci války se jednotlivé státy či národy dělí na vítěze a poražené, jak je to s jednotlivci? Z pohledu čtenáře jenž válkou neprošel, mám pocit, že jednotlivec z války v drtivé většině případů vyjde jako poražený, ať už je oficiálně na jakékoliv straně.

Tuhle knihu má smysl číst.

09.04.2020


Pohřbený obrPohřbený obrKazuo Ishiguro

Celý příběh ve mně zanechal hluboký dojem, těžko se to popisuje, ale už po pár stranách jsem cítil, že to celé spěje k něčemu víc než jen obyčejnému zakončení, kdy knihu odložím a už šátrám v poličce po nějaké další. Ačkoliv čtenářsky nejsem úplně romantik, tak nemůžu zastřít slabost pro dobré příběhy o lásce. A tohle je opravdu dobře napsaný příběh o lásce. A ona velká láska není zbytečná.

12.12.2020


Nazí a mrtvíNazí a mrtvíNorman Mailer

Místo spánku trávíš čas vyleháváním ve studené louži a souvisle ti prší na hlavu. Manželka ve Státech tě nejspíš podvádí, nemáš pořádný jídlo, je ti zima, nudíš se nebo naopak zmíráš únavou. Při noční hlídce jen koukáš do džungle, ze které kdykoliv může přiletět kulka, ale čím déle tu sedíš, tím víc máš pocit, že přiletět nemůže. Z daleka doléhají do tvých uší zvuky války a snad jsi na začátku invaze viděl i nějaké Japonce, ale teď už v ně moc nevěříš. Stejně jako nevěříš manželce, když ti píše, že na tebe oddaně čeká. Jenže všechny tyhle věci jdou stranou ve chvíli, kdy se právě z té džungle ozvou hlasy, střelba a brzy poté vidíš fanaticky křičící postavy, které běží tvým směrem. Podvádějící manželka už není problém, promoklá uniforma a noc bez spánku jakbysmet. Problém je ten Japonec, co ti chce ustřelit tvou nevěřící palici.

Dost možná nejzásadnější válečný román americké literatury. Norman Mailer se nám ve své knize rozhodl ukázat, že válka je peklo. Peklo, které člověk rozpoutal na Zemi. Jenže krom toho viditelného pekla si leckdo ukrývá soukromé peklo uvnitř své hlavy. A pak se ty dvě pekla protnou. Ocitneme se v Tichomoří v průběhu americké vojenské operace snažící se obsadit fiktivní ostrov Anopopei. Američtí vojáci v něm však více válčí sami se sebou a mezi sebou než proti nepříteli. Sledujeme průzkumný oddíl, ale víc než pobřeží tichomořského ostrova zkoumáme nitro jednotlivých vojáků.

Samotné akce a válečná vřava jsou pouhým doplňkem příběhu. Pro autora je mnohem důležitější psychologie postav. Pocity vojáka, když zabíjí nebo sám čelí smrti, jsou v knize zásadnější než samotný čin. Není to snadné čtení, ale je to lepší, než to prožívat doopravdy.

22.02.2021


1