OdvaznyMladyMuz komentáře u knih

Lukáš Palán byl palivo Literárních klobouků. A nikdo z vás teď nemá ponětí, co tím chci říct. Tak klidně jděte a zadejte si to do vyhledávače. Já si tady zatím budu chytračit o knize, jak mám ve zvyku.

Zatímco autorova první próza zaváněla všudypřítomným všeználkovstvím, tady autor prozřel a naznačuje, že všichni víme úplný hovno, jeho nevyjímaje. I když to není úplně tak jistý. Autor si může naznačovat, co chce. Když se snažím číst mezi řádky, nejsou tam žádná skrytá slova, která bych dokázal za tou bílou barvou vyčíst. Možná mám vadnej výtisk. Možná jsou vadný všechny výtisky knih, který mám doma. Nikde žádný poselství mezi řádky. Možná jsem vadnej já. Možná za těmi řádky nikdy nic nebylo, ani nebude.

Ale těžko mám čas na nějaký hledání, když mě autor skrz ty řádky nutí brodit se bezútěšností života v tom nejzapadlejším zapadákově, kde slunce nezapadá a nevychází, protože kdyby se vůbec pokusilo vyjít, tak by zapadlo v hlubokým bahně. Jedinou jistotou je tady smrt, jedinou radostí je Postelova schopnost vytáhnout lahváče odevšad. Nebo je to s tou jistotou a radostí naopak. Což nic nemění na další radostné jistotě, že se Desetikoruna nechá ojet na fotbalovým hřišti za desetikorunu. S radostí i jistotou. Možná se nechá přesvědčit a dá oběma zaráz. Radosti i jistotě.

Jediným světlem na konci tunelu mířícím přímo do chlupaté prdele je Egon. Sečtělej a zcestovalej týpek, co každý léto přijede a povídá historky ze světa. Jenže jak jistě všichni víme, pokud na konci tunelu vidíme světlo, s největší pravděpodobností je to vlak, co nás za chvíli přejede. Příběh dlouho nikam nevede, Palán mě vláčel po vesnici přes všechen ten hnus kolem, představoval jednu bizarní postavičku za druhou. Se všema si tykám. Nazítří tam koupím pozemek, přejedu psa, zastřelím ho kulovnicí a pak z pod mechu vytáhnu lahváč a s beznadějí v srdci, pokrytej bahnem, pokojně umřu.

7 22.12.2021

Jiří Kratochvil má úžasnou fantazii. Takovou bych chtěl mít. Aspoň by pro mě bylo snazší proplouvat jeho Siamským příběhem. S mou omezenou fantazií jsem v něm zcela neskrývaně tonul. Takže jsem na vážkách. Bylo to dobrý? Bylo to špatný? Nestačí napsat, že to bylo, jaký to bylo? Mně to totiž stačí.

Jelikož předpokládám, že tuhle knihu nikdo z vás nečetl, tak se vám pokusím přiblížit její děj. Ten se odehrává v širokém časovém rozmezí. Jedno poválečné léto udá příběhu směr, ve kterém prosvištíme až do devadesátých let. Ale většinou pěkně na přeskáčku. Dvanáctiletej kluk potká na statku svýho strýce dívku. Vlastně krásnou ženu. Já měl stejně spíš většinu času pocit, že potkal halucinaci. A protože ji vidělo víc lidí, tak to musela být halucinace kolektivní. No a to setkání nám rozjede bizarní příběh, ze kterýho jsem byl slušnej Vovka z Užhorodu, co umí jen maďarsky a ukrajinsky, a pak se snaží číst Alenku v říši divů, napsanou v esperantu.

Trochu přeháním, zas tak složitý to není a časem se v příběhu dá docela orientovat. Starej dědek píše příběh svýho života. Příběh setkání s něčím, co přesahuje realitu. V podstatě je to kniha o halucinaci. Nebo o lásce. Ale o lásce je většina knih, to ani nemusím zmiňovat.

Autoři to mají se mnou těžký. Vzdor jejich záměru si během čtení rozvíjím vlastní dějovou linii a vlastní vysvětlení činů postav v knize. Tady jsem naznal, že vypravěč příběhu je permanentně na houbičkách. Nebo je sežral už v mládí a má celoživotní následky. Což asi působí trochu negativně, ale tak to nemá být. Autorův spisovatelský um je nepopiratelný, fantazie nadpozemská. Problém je se mnou. Se mnou je vždycky nějakej problém. I tak jsem si tuhle halucinogenní jízdu na houbičkách užil náramně.

1 08.12.2021

Je velkej rozdíl číst knihu v šestnácti a pak ve třiceti. Vlastně ten rozdíl vnímám, ať už dělám cokoliv. I u podělanýho mazání chleba máslem se cítím jinak, než když mi bylo šestnáct. V šestnácti jsem si při mazání chleba připadal jako mistr kuchař v Alcronu. Dneska si na ten chleba zvládnu nasekat i pažitku. Ale v Alcronu furt nevařím. Co tím chci říct? Nic moc podstatnýho, jen se tím snažím naznačit, že Hrabětovy básně jsem četl už v těch šestnácti a teď jsem se k nim po třicítce vrátil. Docela to ladí s mým současným čtenářským vkusem. Ačkoliv ten se za těch bezmála patnáct let příliš nezměnil.

Poslední dobou se mi na nočním stolku objevují romantický srágory. Stárnu, šedivým, měknu. Vlastně neměknu, měkkej jsem odjakživa. A když čtu Hrabětovy básničky, mám pocit, že byl podobně měkkej. Nebyl to žádnej drsnej dobrodruh. Ten chlap jen prostě rád miloval a pak o tom snil, sny posléze zhmotňoval v slova. To se mi líbí, to budu dělat taky, říkal jsem si v těch svých šestnácti. A co dneska? Říkám si to pořád? Jo, říkám. Tak nazdar Hrabě, rád tě zase vidím. Jsme na tom furt stejně. Já měkkej, ty mrtvej.

20 01.12.2021

Kniha o jednom z nejvýznamnějších malířů dějin umění. Paul Gauguin byl panečku umělec! Přitom takový patlanice maloval. Na první pohled mi jeho obrazy přijdou dost průměrný. Nechápu, proč patří k nejslavnějším na světě. Jenže stačí chvíle a mé oči jsou beznadějně namočeny v té záplavě barev, které na svá plátna Gauguin nanesl, až mám téměř pocit, že už se od nich nikdy neodtrhnu, mé oči se vpijí do barev, definitivně se stanou součástí obrazu, zabalím je do bublinkové fólie, dám do obálky a pošlu do Louvru. Tenhle text tak diktuji svému slepeckému papouškovi, jenž jej svým zobákem trpělivě vyťukává do klávesnice. A snad nepíše úplný kraviny, to si můžu dovolit jen já.

Maugham napsal pěknou knihu, tím jsem si jist. Ale velmi záhy jsem se oprostil od představy, že píše Gauguinovy memoáry. To nejspíš ani nebylo jeho záměrem. Gauguinův život byl inspirací pro tento román. Autor ovšem změnil jména i malířův původ. Jak moc se řídil životními kroky malíře, to fakt netuším a v principu je mi to jedno. Paul Gauguin je v knize Charlesem Stricklandem a ten si klidně může žít vlastním životem. Opustí svou manželku a dospívající děti, opustí rodný Londýn a vydá se do Paříže, aby zde načal kariéru malíře stiženého bídou a nepochopením.

Příběh sledujeme z pohledu vypravěče, mladého spisovatele, kterého osud Charlese Stricklanda takřka pronásleduje. Dvě třetiny knihy nevypráví o slavném malíři, ale spíš o lidech, kterým za svůj život ublížil. Vykresluje je barvitě, s plnou dávkou emocí, které však nemají šanci pohnout se čtenářem, a už vůbec ne se samotným malířem, jenž je po celou dobu chladný jako led. Kniha je to zajímavá, jen mi připadá, že jsem si Gauguina a jeho obrazů moc neužil. Naštěstí není na světě jediná, která o tomto svérázovi postimpresionismu vypráví.

6 30.11.2021

"A Herb vždycky navrtal do melounu díru a ošoustal ho a pak donutil prťavýho Talbota, aby ho snědl."

Číst Bukowskiho na veřejnosti je zvláštní. Sedím na sedadle v zadní části autobusu, kolem sedí utrmácený bytosti s unavenýma očima, což je taky to jediný, co z nich vidím, pokud zrovna nemají skloněný tváře do rozsvícený obrazovky mobilního telefonu. To pak z nich nevidím vůbec nic. Jen temena hlav. Já si v klidu čtu literaturu, tvářím se děsně chytře, nebo si to aspoň myslím, a skrze Hankova slova se mi v hlavě zjevují chlupatý kundy, obří kozy, chlápci uchlastávající se k smrti nebo týpek, co žere ošoustanej meloun plnej semena. Je to prostě zvláštní. Zatímco osoba vedle mě bezduše sjíždí prstem facebook, já se mezi řádky ohlížím, jestli mě za ty Hankovy chlípný kecy někdo neprobodává pohledem plným opovržení. Jako bych si na tom zadním sedadle honil. Přitom si jenom, kurva, čtu podělanou knížku starýho prasáka.

A o čem je tahle mini kniha, co má sotva sedmdesát stran, z nichž polovina je v angličtině? V úplný zkratce je to o odbarvený frndě, o bílým plnovousu ze semena na bradě kozatý koc a o vraždě teplý hvězdy němých filmů. Víc vědět nepotřebujete. Vlastně to už ani nemusíte číst. Nemáte zač.

1 24.11.2021

Opět mistr Krchovský. Moje oblíbený záchodový čtení. Což nemyslím nějak pejorativně. Prostě mám jeho sbírky na stolku u záchodu a při vykonání potřeby se velmi rád bavím jeho slovy. Někdy se bavím tak královsky, že úplně zapomenu, kvůli čemu jsem na onu místnost vlastně přišel, proč tu vůbec tak dlouze trůním. Navíc je to stokrát lepší, než zbůhdarma projíždět reelsy na instáči od lidí, který vůbec neznám a ani mě nezajímají. Raději si budu číst Krchovského opilecká moudra psaná ve verších. Hned si připadám trochu chytřejší. A opilejší. Taky deprimovanější. Život stejně stojí za hovno. Na záchodě především.

Kniha je to krátká, básně úderné. A protože básničky normálně nemám rád, nemusím se k tomu příliš rozepisovat. Krchovského Dvojité dno vás pohltí a tak nezapomeňte spláchnout.

1 19.11.2021

Irvine Welsh se rád opakuje, rád vykrádá sám sebe, rád háže svý pochybný moudra do pléna, rád si mastí svoje ego. Je to celkově spisovatel na hovno. Vydal sotva tři dobrý věci a žije z úspěchu Trainspottingu. Někdy mám pocit, že se prostě jen ráno vzbudí a napíše si random kapitolu o fočusu, chlastání piva a šňupání kokeše ze záchodové mísy. K tomu nějakej frajer ubodá dementa v baru, pak vojede šlapku a máme zaděláno na pětisetstránkovej román pro idioty. Irvine si to po sobě přečte, pohoní péro, shrábne balík prachů a pak si až do večera hladí plešku před zrcadlem. Už jsem zmínil, že je to můj nejoblíbenější spisovatel?

Porno je příběhovým následníkem Trainspottingu. Ždímačka na prachy. Ale víš co, kámo píčo vole, já to miluju, fakt jo. Máš tam všechny svině z Trainspottingu. Kocoura Rentu, kočičáka Spuda, pantera Begbieho, kočkodana Sickboye. Mihne se i Druhá cena, June, Allison, Mike Forrester, Seeker a další. Jen Labuťák si plní sny v Thajsku, takže se nestaví ani na otočku za starýma kámošema v posraným Leithu. Nikdo už nejede na héru, ale jede se ve všem ostatním. Všechny ty lidi mám v hlavě zapsaný, jako by to byli moji dávní kámoši. Banda kreténů, který bych v životě mít nechtěl, jenže jak si to tak čtu, občas narazím na pasáž, ve které vidím sebe i lidi ze svýho okolí. Irvine Welsh to má zmáklý, rád si zapřehání, ale sakra, on ten život prostě vidí. Díky němu čtu knížky, díky němu jsem na nich závislej jako ten nejprovařenější feťák v odporným squatu. Perte mi to rovnou do žil!

7 15.11.2021

Vratislav Kadlec vzal svou nejlepší povídku Hranice lesa, nasypal kolem ní spoustu slabších povídek a pojmenoval podle ní celou sbírku. Nechci být moc zlej, ale klidně budu, pokud to znamená, že zůstanu upřímnej. Povídky jsou zatraceně těžká disciplína, přestože mít nápad, není pro spisovatele nic ojedinělého.

Máte skvělej nápad na příběh, udělejte z něj román. Ono i z blbýho nápadu, se dá udělat skvělej román. Pokud se však na román necítíte, máte možnost z něj udělat povídku. Ale najděte pak dalších deset skvělých nápadů, aby to bylo na sbírku povídek. Jo, to už si moc autorů dovolit nemůže. Nebo může, ale výsledek bývá při nejmenším rozpačitej. A v tom je zakopanej pes, jádro pudla nebo cokoliv, co uteklo z útulku a teď to vyje na měsíc.

Ve své podstatě nemám s touhle sbírkou problém. Je holt taková, jaký povídkový sbírky prostě bývají. Dvě dobrý povídky jsou vykoupeny nudou, která je obklopuje. Tak to je. S tím počítám, když do povídkové sbírky jdu. Tahle je občas vtipná, občas zábavná, občas praštěná a jinak strašidelně nudná. Autor na mě působí, jako by se chtěl zaskvět něčím nečekaným, až je nakonec naprosto průhlednej a předvídatelnej.

V lecčems mi kniha připomněla Gogolovu knihu Petrohradské povídky. Což je zdánlivě pochvala. Gogol byl pan mistr svého oboru. Jenže mě nebavil vůbec, v čemž možná vězí problém se sbírkou Vratislava Kadlece. Tady je to jádro pudla, do kterýho jsem se musel provrtat skrz jeho střeva. V Gogolově absurdní povídce můžeš ztratit nos, v Kadlecově můžeš ztratit jméno nebo se k někomu přilepit. Vypadá to zábavně, ale když to čtu, tak se raději majznu knihou do rozkroku, abych s ní zažil aspoň trochu vzrušení.

Co ovšem dělá autor dobře, to je popis zkrachovalých vztahů. Nevím, jestli má vlastní zkušenosti nebo má jen pozorovací talent, ale tohle mu fakt jde. I proto mě nejvíc bavily povídky Želva a Hranice lesa. Kvůli nim jsem rád, že jsem si knihu přečetl, kvůli nim budu autorovu tvorbu dál po očku sledovat.

Kniha Hranice lesa dostala Magnesii literu za objev roku. Nemám současné české autory tak načtené, ale pokud je tohle největším objevem roku, tak si říkám, jaký hovadiny u nás asi musí vycházet, když tahle dopadla nejlíp. Jen mě to utvrdilo v názoru, že seřizovat svůj čtenářskej vkus podle nějakých odborných cen, nemá vůbec smysl. Má měřítka jsou lehce vyšinuta z normálu. Budiž to mým trestem i útěchou.

3 05.11.2021

Je to krátká cesta na Korsiku. Ani vám raději nebudu psát, jestli tam s Karlem dojedete a jestli je to vhodný společník na cesty. Dost možná totiž není Korsika pravým cílem cesty, dost možná je cílem cesty zbavení se běsů, jež zmítají životem Karla Klenotníka. Jenže těžko se útěkem zbavíte něčeho, co vězí uvnitř vaší hlavy. Zkuste to. Všechno se má zkusit. Třeba budete mít štěstí.

Uzlíček nervů, Karel Klenotník, se vydal z prašiviny postkomunismu, objevovat svět. S hlavou plnou strachů a démonů, z nichž nejobludnější je Plíživá. Královna marnosti. Tuhle Plíživou nechcete nachytat ve své mysli, jak napadá vaše myšlenky, požírá je, trýzní. Z toho všeho, i jiného soudím, že Karel Klenotník byl tak trochu magor. A není divu, stvořil jej přece Filip Topol.

Během čtení jsem narazil na dvě možnosti, jak se ke knize postavit. První možností je, nechat Karla Klenotníka vstoupit do vaší hlavy, aby vám do ní nalil trochu svých úzkostí. Druhou možností je, zůstat na Florenci s Karlovým bratrem a mávat na rozloučenou autobusu, který roztáčí svá kola, aby nabral směr prosluněná Itálie. V tu chvíli vás přestane zajímat Itálie, přestane vás zajímat Karel Klenotník, přestane vás zajímat sebranka démonů, jež si veze s sebou. Je to jen na vás. Filip Topol už to přepíše těžko.

4 05.11.2021

Dva roky po své smrti napsal Siegfried Lenz román Přeběhlík.

To nedává smysl. Zkusím to jinak.

Dva roky po své smrti našel Siegfried Lenz svůj rukopis románu Přeběhlík.

To je taky blbost.

Nebudu raději zabředávat do přílišných detailů. S jistotou si však můžeme říct, že německý spisovatel Lenz napsal román Přeběhlík. A taky zhruba víme, že jej napsal někdy mezi svým narozením a smrtí. A ten mu pak vyšel knižně, jinak bych ho asi těžko přečetl. Kniha Přeběhlík není o přebíhání silnice na červenou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je o jednom nacistovi, kterej tak úplně není nacista, ale zcela jistě je to Němec.

Asi si všímáte, jak tady neúspěšně vařím z vody, jen abych oddálil svůj komentář k samotné knize. Což o to, kniha mě bavila dost, jen nemůžu přijít na to, co psát o válečném románu, abych se neopakoval. Je to vlastně pořád dokola. Obyčejný člověk semletý armádou, nesmyslnost válčení, kdy původním povoláním krejčí nemilosrdně vraždí obchodníka s koloniálním zbožím jen proto, že stojí na opačné straně barikády. Smrt blízkých, morální rozpolcenost, krev, šrapnely svištící vzduchem, střely kropící zem, střepiny pronikající do těla, kola válečné mašinérie drtící kosti, naděje a sny lidí. A nezapomínejme na lásku. S ní má náš hrdina, co ztratit. S ní je zranitelnější, s ní má čtenář důvod se o něj obávat.

Autor však přece jen otevřel otázku, která se neřeší tak často. Mohu zradit vlast, abych ji tím pomohl zachránit? A jak moc se do samotného rozhodování projeví pouhá snaha zachránit svůj vlastní život? Lenz nám nenabízí jednoznačnou odpověď, tahle otázky totiž vyvolají jen další otazníky, další podotázky a pravdu si možná nalezne ve svém srdci a mozku každý sám. Samotný román je napsán skvěle, jak jsem již vypsal před chvílí, má naprosto vše, co by dobrý válečný román měl mít. A takové romány je dobré číst i dnes v dobách míru.

4 06.10.2021

Kafkova veleslavná povídka. Co bych asi tak o ní mohl napsat? Stovky, tisíce a snad ještě víc lidí se k ní vyjádřilo. A já nehodlám přinést nic novýho. Děj je natolik známej, že když slyším jméno Řehoř Samsa, začnu kolem sebe vrhat jablka. Ale když to vezmu trochu ze svýho pohledu, proměna Řehoře Samsy je sice drastická, ne však ojedinělá. Například já se nejedno ráno ve svým mrzkým bytí probouzím s podobným rozčarováním. Stačí lehce náročnější víkend a stane se ze mě přerostlej, obtížnej hmyz. Věřte mi, něco o tom vím.

Nejsem však hmyzí potvora s nožičkama, jsem obyčejnej, bídnej červ zavrtávající se hluboko do země, hluboko do hlav lidí, zvolna požírající mršinu, údy a orgány v rozkladu. Jsem červ v lidském těle a to poslední, co bych si přál, je strávit zbytek života s lidmi. Nechci strávit život s nimi, ale pouze v nich, až budou v zemi tlít.

Píšu vlastně ještě o Kafkovi nebo o sobě? Tak trochu obojí. Prolézám jeho knihou, plazím se jeho hlavou. Nejsem ohromen jeho slovy, jeho fantazií. A přesto mě něčím zasahuje. Snad touhou stát se na chvíli hmyzem, snad pocitem, že tím hmyzem se již dávno stal. Nezajímá mě Kafka, nezajímá mě Samsa. A přesto jsem z nich docela v háji. Nebo spíš v tlejícím mase lidského vědomí.

11 20.09.2021

Já vidím pouze dvě možnosti milostného románu. Skončí to dobře nebo to skončí blbě. Jenže tak jednoduchý to asi nebude, co? Láska je totiž nevyzpytatelná čarodějka, umí člověka omámit svou sladkou chutí, ale po čase umí i nepříjemně zhořknout. To je život. Láska je hořká. Bohudík. Láska je vlastně takovej Radegast. Ale dost stupidních přirovnání, takhle tady budem do večera. Nebo do rána. Nevím, kdy tohle zrovna čteš, kámo.

Jan Němec píše fakt dobře a já mu to většinu času žral i přesto, že se jeho kniha vymyká typičtějším kouskům v mojí knihovně. Naštěstí nejsem žádná konzerva a jestli jo, tak jen taková ta se snadným otvíráním, takže zvládnu přečíst kdeco. Zvládl jsem i tohle, ani to moc nebolelo. Ačkoliv na můj vkus víkendového alkoholika se tam nějak málo pilo. Především tam bylo málo piva. Potřeboval bych asi román, kde se pije pivo furt. Ano, pane Hrabal, myslím na vás.

Ale nakonec asi jo, bylo to dobrý. I když bych ocenil, kdyby to bylo trochu kratší. Vypravěč mi totiž postupem času připadal jako čím dál větší kretén, ačkoliv to byl pořád stejnej kretén. I tak jsem se v knize našel. Bývám totiž taky slušnej kretén. Často jsem se viděl v různých situacích všedního dne nebo myšlenkách autora. V parku na Špilberku s lahví vína v jedné ruce a něžným bokem spanilé dívky v druhé. Ztotožňoval jsem se s těmi častými povzdechy překvapeného třicátníka. Utvrzoval se v názoru, že Brno je prostě super. Možnosti milostného románu opravdu není kniha pro mě, ale občas umí pěkně zahrát na strunu romantika v duši, a ony tyhle chvíle vyhrávající milostnou píseň, jsou taky v životě potřeba.

6 17.09.2021

Malej kluk utíká pustinou, co nejdál od své rodné vesnice, co nejdál od své rodiny, co nejdál od všeho zla světa. To zlo je mu však v patách a my sledujeme dechberoucí boj o přežití v postapokalyptické krajině. I když vlastně, co já vím, jestli je to postapokalyptická krajina. Klidně to může být někde v prérii nebo někde, kde toho moc neroste a je tam vedro. Trochu se to totiž tváří jako western, akorát ta největší svině jezdí na čtyřkolce. Nebo to byla motorka? Už nevím, zbytečný detaily vypouštím z hlavy. Někdy z ní vypouštím i důležitý detaily, protože potřebuju uchovat vzpomínky na své životní propadáky a faily. A místa mám jen omezeně. Abych to shrnul, nemám páru, kde se ten příběh odehrává, ale žít bych tam určitě nechtěl. Krajina jde ruku v ruce s atmosférou příběhu. Slunce drásá kůži žhavými paprsky a do vyschlýho hrdla lijete zkaženou vodu k posrání. Všude samej šutr, suchá tráva a v jediným stínu široko daleko si voliči SPD vyprávějí děsivé historky o uprchlících. No žádnej med to není, co vám budu vyprávět.

Bezejmenný kluk se spřáhne s bezejmenným staříkem, co v krajině, kde toho moc neroste, pase kozy. Společně se opalují, dojí kozy, baští fazole, opékají krysu na ohni, plácají osla přes zadek. Je to skoro idyla (ale fakt jenom skoro), dokud nedojde na střet s úchylným rychtářem, kterej jde klukovi celou dobu po krku. Vlastně ani ne tak po krku, jako spíš po něčem jiným, ale to už je spoiler jako prase, kterej by vás v průběhu čtení určitě nenapadl, tak jsem vám chtěl ulehčit práci se zbytečným přemýšlením, o co tomu chlapovi asi tak jde. Kniha je to krátká a působí spíš jako nějakej prequel k něčemu děsně epickýmu. Takovej úsvit Zorro mstitele nebo tak něco. Takhle to bylo sice dobrý, ale na konci jsem si říkal "Ok, super. Ale tady ta cesta snad ještě nekončí, ne? Kdy se z toho kluka stane Batman? Nebo aspoň John Wayne, když už ne Bruce Wayne." Takže nakonec je to jen taková malá jednohubka, jež vám zhořkne v ústech svou bezútěšností. Ale i tak je to dobrý, fakt jo.

4 03.09.2021

Tohle je fakt hrozitánsky blbý. Strašidelně ožralý. Vyjetý jako smažky na ilegální technopárty. A docela se mi to líbilo. V podstatě jsou to zápisky kompulzivního masturbanta, co šmíruje lidi a své lidské přátele, aby se při tom mohl tvářit, že o nich píše knihy. Ale nechci mu křivdit, dělá i jiný věci. Například slušně chlastá. Občas jsem se raději podíval na hřbet knihy, jestli ji nenapsal nějakej můj kámoš. Nenapsal. Škoda no. Ale klidně by mohl.

Kniha je to poměrně chaotická, tváří se děsně složitě, ale zas tak složitá není. Chlastání, masturbace a nekonečný žvanění o životě nebo o nakupování základních potravin. Akorát to všechno bylo tak zmatený, že jsem si po dočtení raději ještě přečetl anotaci, abych se ujistil, o čem to celý bylo. A to vám klidně napíšu hned. !SPOILER ALERT! Bylo to o hovně. Ale nedělám si iluzi, že sám vedu jen smysluplné hovory, většinou se s lidma totiž bavím taky o hovně. A s tímto šokujícím závěrem se s vámi loučím. Knihu bych doporučil lidem, kteří mají pocit, že chlast je řešení. Protože ano, chlast je opravdu řešení, pokud se rozhodnete číst knihu Nulový součet.

6 25.08.2021

Krchovský chce domů. Asi na svou rodnou planetu. Ale ještě než někam odletí, tak se mi svou hravostí, melancholičností a sprostotou trefuje do vkusu. Můj vkus je zhruba někde na hranici obecnýho nevkusu. A Krchovský je dobrej střelec, trefuje se často. Takže po té hranici mýho vkusu a obecnýho nevkusu našlapuje velice sebejistě, i když občas zavrávorá. Ale to bude tím chlastem.

Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že je to celý nějaký nevyvážený. Na každý nadšený uchechtnutí či uznalý pokývnutí hlavou, je tak dvojí nevěřícný kroucení hlavou, co je to zas za blbost. Mám však pochopení. Už mi došlo, že poezie je častěji blbá než dobrá. Taky dneska veršuje kdejakej neumětel. Dobrá poezie se nedá psát každej den a pokud ano, jste génius a seberte si svoje básničky, nabubřelost i nos nahoru, už na vás totiž čekají s nobelovkou. Svět je plnej špatných veršů a údělem básníka je špatný verše psát. Aby pak v jedné nestřežené chvíli přišel verš takřka geniální. Ve sbírce Já už chci domů jich je několik. A fakt za to stojí!

5 13.08.2021

Kdo je to ten Nedory? Mám to nějak vysvětlovat? Má to vůbec cenu? Kilián Nedory to je žhavá láva vyvěrající z útrob duše Filipa Topola. A ne, není to zase nějaká moje blbá metafora. Filip Topol měl tu lávu v sobě a právě skrze své alter ego ji vypouštěl do světa. Tahle láva má tendenci, ostatně jako jakákoliv jiná láva, sežehnout vše kolem. A nešetří ani čtenáře. Čtení knihy je bolestné a zároveň je to nevšední, fascinující zážitek. Autor čtenáře provede všedností dnů, ale ty vole, kam se na tohle hrabou všední dny normálních lidí. Kilián Nedory rozhodně normální není. Přesněji nebyl.

"Hej, Nedory, Kiliáne Nedory, ty stvůro, kterou miluju,
otvírám ti cestu"

Kniha je rozdělena na dvě části. Obě jsou Kilián Nedory. V první čtenáře čeká novela Jámy a vítr. V té druhé nalezneme básně či krátké texty a poznámky. Já si to dal všechno takřka na posezení jedno opravdu dlouhé deštivé ráno. Nemám moc, co bych dodal. Každý další slovo tu bude navíc. Knihu stojí za to přečíst, i když vůbec netušíte, kdo to byl Filip Topol nebo snad Psí vojáci, natožpak Kilián Nedory. Pro svůj nevšední styl a téměř magickou atmosféru je schopna uhranout nejednoho čtenáře. Doporučuji číst nahlas. Ostatně podobně jako poslouchat celou desku Leitmotiv od Psích vojáků.

"Kill him!"

4 08.08.2021

Řekl jsem si, že jednou za desetiletí přečtu Všechny řitě světa. No, a teď už bylo pomalu na čase se do těch řití znova podívat. Hluboký nádech a jdem na to. Lehce jsem strčil do dveří a ty se otevřely dokořán. Jako bych snad byl očekáván. Vyvalil se na mě puch zkaženýho jídla, cigaretovýho kouře a nemytých těl. Rozhlížím se po místnosti. Vypadá to tu jako na smetišti. Na smetišti zkrachovalých lidských duší. V posteli vyspává kocovinu tlustá machna se zaječím pyskem místo spodního rtu. "Tys měl vždycky na hovno vkus, ty starý prase," povídám cápkovi ležícímu na zemi. Jeho holky byly většinou stejný jako jeho povídky. Divný a nacucaný chlastem.

"V pohodě, Hanku, nemusíš vstávat. Jen v klidu lež, obsloužím se sám," šeptám, když cápek zvedl hlavu ze zaschlé hromady zvratků. Nalil jsem si do sklenice whisky na dva prsty, zbytek dolil vodou. Uvelebil se na rozvrzaným gauči potřísněným pivem, krví a semenem. Někdo do něj bodal nožem a snažil se jej rozřezat. Lidi dělaj různý věci, když pijou.

Z psacího stroje jsem vytrhl popsanej list zažloutlýho papíru a začetl se do jednoho z mnoha vyšinutých příběhů protřelýho rváče a alkoholika. Po chvíli znechuceně vydechnu, otřesu se hnusem. Jo, tady to znám. Tady jsem doma. Dobrý ráno, pane Bukowski, ty starej kořalo a chlípníku.

Ne, tohle není čtení pro normální lidi. Bukowski si libuje v pokleslé morálce a ve svých povídkách provádí svou již dávno klasickou duševní kolonoskopii. Mnozí znechuceně odvrátí zrak, já se spokojeně pochechtávám a jsem rád, že se mám kam vracet. Asi to není nejlepší Bukowski, ale na toho nejhoršího jsem ještě nenarazil.

6 04.08.2021

Objevil jsem Ameriku. Byla na Slovensku! Rudolf Sloboda je můj novej superhrdina! Vypravěč knihy se vrací z nemocnice do domu na vsi za svou ženou a dospívající dcerou. Do nemocnice jej dohnaly žaludeční vředy. Po návratu z nemocnice si často jako takovej lidskej vřed připadá. Nebo vlastně ne, on není ten vřed. Vředy jsou všichni ti lidi okolo.

Sloboda je něco jako slovenskej beatník. A je mi hned bližší než jeho američtí kolegové. U nich mi kolikrát připadá, že překonávám strašnou bariéru. Nejen časovou, ale celý to jejich žvanění na mě letí až přes obrovskej oceán. Kolikrát mám dokonce spíš dojem, že po něm to žvanění jen pluje na zaoceánské lodi a po celou cestu má mořskou nemoc. U Rudolfa Slobody mi stačí nahodit pantofle na nohy a s igelitkou v ruce přejít Tatry. A tak se u něj cítím mnohem víc doma. A je jedno, že "doma" znamená stará, zahulená barabizna, ve které si pro vodu musím chodit do studny na vsi. To mi vůbec nevadí, když mi Rudolf hulí ty svoje cigára před obličejem a vypráví u toho storky ze života zkrachovalýho otce a spisovatele. Čirá krása života. Instantní kocovina pro vaši duši.

7 29.07.2021

Viktor Horváth nekopal standardky v plzeňské viktorce, ani nevyhrál Česko hledá superstar. Tohle je úplně jinej týpek. Je to Maďar. Takže kniha Můj tank je o Maďarech. A taky Slovácích, trochu Češích, celkem dost o Rusácích. Občas se tam mihne i nějakej Polák. A taky "čaučesku" z Rumunska. Nebudu to protahovat, prostě tam je téměř celej východní blok. Od Novotnýho, přes Dubčeka až po obočí strýčka Brežněva. Pěkná sbírka komoušů.

Anotace láká na "Forresta Gumpa východního bloku", jenž oplývá jazykovým nadáním a protože mu to politicky myslelo, vy šmejdi, tak se mu poštěstilo tlumočit většinu zásadních jednání během plánování invaze vojsk Varšavské smlouvy. Byl to znamenitý komunista. Naivní, hloupoučký a oddaný. Natáčet o něm film, tak ho hraje Jirka Mádl. Ve volných chvílích píše zamilované dopisy své domnělé slovenské přítelkyni Julice, v nichž vyzrazuje přísně tajné informace a pak si v kasárnách hraje s plastovými vojáčky. Znamenitý chlapec.

Samotná kniha mi však znamenitá nepřišla. Vypilo se v ní sice docela dost borovičky, ale jinak to byla celkem nuda, nemůžu si prostě pomoct. Měla pár světlých okamžiků. Jako když náš znamenitý chlapec při honu vystřílel půlku lesa, protože vypil placatku borovičky. Nebo když po několika vypitých borovičkách zvracel za pomník padlých hrdinů. To mi přišlo super, zvracel jsem už na různých místech, ale za pomníkem ještě ne. Celkově mi však přijde, že nebýt té borovičky, tak se nudím mnohem víc a kniha by šla do kouta velice záhy. Možná by k ní měli dávat placatku borovičky, třeba bych si z ní zapamatoval víc než jen to, že soudruh Dubček zavedl v Československu sex. Ten prevít!

05.07.2021

Neexistuje začátek. Každá historie začíná slovy "co předcházelo." Vyhnání z pekla je kniha s plamenným názvem. Kniha o útlaku, bezmoci, srovnání se s minulostí svou, svých předků a potažmo celou historií. Robert Menasse si pro své dílo zvolil neobvyklé prostředky. Takřka do jedné linie zasadil příběh židovského chlapce Maného a příběh rakouského historika Viktora. Mané je malý kluk, naivní dítě žijící v 17. století v Portugalsku, jeho rodina své židovství skrývá, ovšem jen do doby, než do malého městečka Começos vtrhne španělská inkvizice. To naopak Viktor je dospělý muž současnosti a svůj příběh v knize odšpuntuje velice svérázně. Naruší středoškolský sraz pořádaný na počest pětadvaceti let od maturity tím, že nařkne své bývalé kantory z kolaborace s nacisty. Následně stráví zbytek večera popíjením se svou školní láskou a vyprávěním o svém životě. Takže z toho rázem máme tři dějové linie, jež nejsou odděleny kapitolami, mnohdy zcela splývají dohromady a společně tak tvoří jeden velký barvitý příběh. A 17. století se jeho prostřednictvím potkává s 20. stoletím v často děsivých skutečnostech.

Vyhnání z pekla je o židech, o jejich perzekuci, ve které není příliš rozdílů ani v případě, že události dělí stovky let. Místo svaté inkvizice si dosaďte gestapo, místo hořících hranic si představte plynové komory. Mění se prostředky, ne však smysl. Kniha vyžaduje soustředění, člověk musí dávat pozor, aby mu něco neuniklo, protože pokud se něco stane v příběhu židovského chlapce, je velmi pravděpodobné, že se to nějak promítne ve Viktorově životě.

Tuhle knihu nejde snadno popsat, a vlastně ani nevím, o co se tu pokouším, popsat ji ve třech krátkých odstavcích prostě nedokážu. Nelze vyjádřit vše, co jsem z ní byl schopen vyčíst. Vzal jsem si z ní však dost, ačkoliv uznávám, že velice pravděpodobně jsem ne všechno pochopil správně. Ale je snad mým úkolem zcela pochopit všechny knihy světa? Asi těžko.

4 31.05.2021