OdvaznyMladyMuz OdvaznyMladyMuz komentáře u knih

☰ menu

Země snivců Země snivců Alfred Kubin

Město pokrytý mlhou, slunce nepronikne skrz hustý, šedivý mračna, hvězdy jsem neviděl ani nepamatuju. Ulicemi se plíží prazvláštní individua, lidi jsou tu vážně zvláštní, zasnění, zahloubaní do svých iluzí. Dějí se jim zvláštní věci. Tohle město je neskutečná perla.
Nesnažím se popsat Brno posledních dní. Popisuju prostě Perlu, tedy hlavní město snivců. A tam bych bydlet fakt nechtěl.

Země snivců není vysněná země. Zprvu nadchne nevšedností, aby se posléze právě ta nevšednost stala otravnou, zhoubnou. A postupně člověka zahalí do mlhy z tísně a divných událostí. Fascinovanej autorovou fantazií jsem otáčel stranu za stranou. Brouzdal se v té pohádce pro dospělý děti. Aby mi to celý posléze přišlo strašně otravný, nudný.

Jsem snad divnej? Vlastně jsem. Ale tahle kniha je divná jinak. Vzdáleně. Alfred Kubin ji napsal pro někoho jinýho. Určitě ne pro mě.

30.10.2022 2 z 5


Čistý Čistý Andrew Miller

V Paříži jsem nikdy nebyl. Ta současná mě vlastně ani ničím neláká. Ale z tý starý mám pocit, že jsem v ní prožil několik životů. Strávil v ní dlouhý dny a noci strádáním, blažeností, prožíval útrapy žebráků, smutek herců veselých rolí, nepochopení malířů slavných obrazů i zármutek žen a matek padlých vojáků. Procházel velkorysý ulice i zapadlý zákoutí opilej vínem, absinthem či geniem loci. A v posledních dnech jsem pak trávil čas úmorným přesouváním kostí z hřbitova zvanýho Neviňátka.

Ve vzduchu je cítit revoluce. A taky smrad linoucí se ze zahnívajícího místa posledního odpočinku mrtvých. Všudypřítomná hniloba se však dotýká i živých. Po boku inženýra Jeana-Baptista, na jehož bedra naložil sám ministr přetěžkej úkol, jsem čelil zápachu starýho pohřebiště, nevoli místního obyvatelstva i tajuplnýmu nadpřirozenu, jež podobný místa obklopuje.

Čistý není žádnej historickej román ve stylu těch největších literárních klasiků, ale to nevadí, to po něm ani nechci, vždyť jej nenapsal Victor Hugo, prokristapána, ale Andrew Miller. A ten do něj vložil kouzlo, kterým mě přikoval ke každý stránce svýho románu, abych došel až na jeho konec, vykopal si hlubokou jámu a tam uložil svý ostatky.

24.10.2022 5 z 5


Bratři Karamazovovi Bratři Karamazovovi Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Existence člověka je odsouzena k utrpení. Obzvlášť jmenujete-li se Karamazov.

Ohromující román nesmírně vzdálenej mýmu chápání světa. Tak vzdálenej, přesto schopen se dotýkat mojí duše i v těch nejvzdálenějších místech a tématech, který probírá.

Tak moc se tady mluví, tak moc se tady myslí, tak moc se koná.

Nedává smysl snažit se v krátkým komentáři obsáhnout vše, čeho se Dostojevskij ve svým románu dotknul. Nedokázal bych to. Kdybych byl však nucen spálit celou svou hromadu knih, celou tu papírovou horu, kterou vlastním, tuhle jedinou bych si nechal. Není totiž věcí, je symbolem, proč má smysl knihy číst.

Dnes už se takový romány nepíšou. Není důvod. Přesto by bylo vhodný, kdyby se dál četly. A dokud se číst budou, má lidstvo ještě naději.

13.10.2022 5 z 5


Kontinuita parku Kontinuita parku Petr Šesták

Josef se vrací do svýho rodnýho města, který zde nemá reálnej název. Ono s těmi reálnými názvy se to má všelijak i v realitě. Nic tu není na furt. Ani názvy, ani města. A tohle Josefovo Znojmo jakbysmet. Josef se v tomhle svým bezejmenným Znojmě pokouší začít novej život tím, že naváže na ten starej. Naváže tam, kde jsou jeho kořeny, který se mu dařilo ignorovat lítáním po světě. Jenže kořeny nezapřeš, nezpřetrháš, ony si tě jednou přitáhnou zpět.

Josef prochází starými místy. Spousta z nich se časem změnila. I Josef se změnil. Z každýho toho místa na něj však promlouvají ozvěny minulosti. Taková už holt minulost je. Je vlezlá, prosakuje všude. Do přítomnosti zejména. Josef postupně zjišťuje, že ačkoliv se toho navenek spoustu změnilo, je to jen zdání, podivnej klam času. Některý věci se prostě nezmění nikdy.

V samotným románu se toho moc neděje, za to se v něm hodně myslí. To je panečku myšlenek. Myslí se snad na všechno. Aby se většinu zase raději zapomnělo. Kniha je napsaná zvláštně, originálně. Nemusí sednout každýmu, já se v ní však usadil vcelku pohodlně. I když není bůhvíjak pozitivní, Petr Šesták ji protkal nostalgií a humorem. Nostalgie je všudypřítomná, je to taková sušenka namáčená do hořkýho kafe reality. A na patře pak zůstane pachuť. Ne každý ji snese.

06.10.2022 5 z 5


Trampoty pana Humbla Trampoty pana Humbla Vladimír Neff

Pan Humbl si bez kouska cti a svědomí propluje všemi režimy, který si pro něj vrchnost nachystala a stane se tak typicky českým antihrdinou.

Zpočátku jsem se vesele pochechtával absurditou Humblova chování, toho naivního patolízala, co chce za každou cenu někam patřit. Záhy mi však úsměv začal tuhnout na rtech. Kolik asi běhá podobných bezpáteřních krys po naší republice ještě dnes? Asi hodně.

Trampoty pana Humbla jsou dalším slovním mistrovstvím Vladimíra Neffa. Jeho schopnost v malebných souvětích popsat takřka cokoliv, leckdy dosahuje nebeských rozměrů. V jeho podání by mě pravděpodobně uchvátil i nákupní seznam, žádost o dotaci na tepelný čerpadlo, přepis jednání z poslanecký sněmovny nebo zápisky z cest prezidenta Václava Klause.

30.09.2022 4 z 5


Lenost Lenost Jiří Maršálek

Mladej vdovec po smrti své manželky rezignoval na život. Vůči životu zcela otupěl. A jeho životní náplní se stala lenost, lhostejnost, nicnedělání. Sled událostí si pro něj však nachystá komplikace. Slušnej kotrmelec, kterej obrátí naruby jeho snahu o pouhý přežívání. Nuda a šeď všedních dní bez zájmu o cokoliv, se brzy změní v noční můru. Jenže jak pro koho.

Během čtení mě provázel neklid. Jakýsi nepříjemno z chladnokrevnosti a totálního nezájmu, kterým vypravěč naplňoval svůj příběh. Jeho tíživá netečnost mě dostala do bodu, kdy vlastně nevím, co si o knize myslet. Možná za to může moje vlastní lenost. A tak si raději nemyslím nic.

27.09.2022 3 z 5


Klára a Slunce Klára a Slunce Kazuo Ishiguro

Milej, dojemnej, znepokojivej. Takovej je novej Ishigurův román.

Vtahuje čtenáře do neurčitý budoucnosti, která se jeví děsivě blízko. Tajuplně pomrkává, pomalu odhaluje tušený. A já většinu času cítil nepříjemný mrazení. Mrazí mě z Kláry. Ze stroje, kterej je natolik inteligentní a vnímavej, že v podstatě dokáže napodobit člověka. A možná se jím i dovede stát. Mrazí mě z představy, že budeme svým dětem kupovat roboty, aby se necítily samy. Ale pokud takovýho robota jednou koupím, chci, aby to byla Klára.

22.09.2022 5 z 5


Malíř pomíjivého světa Malíř pomíjivého světa Kazuo Ishiguro

Deziluze, nenaplněná očekávání, neporozumění. Svět jinej než byl dřív.
Malíř pomíjivého světa je celej Ishiguro. A přitom úplně jinej. Stejně jako svět, kterej se mění malíři před očima a on jej nedokáže zachytit.

Malíř to svý pomíjivo vstřebává dlouho, většinu knihy. Nemaluje. Jen vstřebává smutek, stáří, nepochopení, vzpomínky. A protože Ishiguro umí psát, čte se dobře, ať už čtu jeho nejhorší nebo nejlepší knihu. Rozdíly se mažou, když vkročím do příběhu a pomíjivo se dotkne mojí duše.

18.09.2022


Lolita Lolita Vladimir Nabokov

"Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše..."

Humbert Humbert. Snaživej prznitel neviňátka.

Humbert Humbert. Manipulativní úchyl vytříbeným jazykem vpletnej do děje velkýho románu.

Humbert Humbert. Zavrženíhodnej sociopat důmyslně vykreslenej výtečným spisovatelem. 

Humbert Humbert. No, přece ten elegantní chlápek, jehož jméno všichni komolí, ačkoliv na něm prakticky není, co posrat.

Ten chlívák před zraky čtenáře hanobí dívku pod zákonem a já napjatě čtu, bavím se každou další stranou. Ne, že bych byl taky takovej pedofil a násilník jako ten mizera Humbert Humbert, jen je to zatraceně dobře napsaná kniha. Nabokov byl génius.

Takže si pamatujte, milé děti, Humbert Humbert je nechutná, sympatická postava. A já bych si moc přál, aby takový lidi zůstali jen v románech a filmech. 

12.09.2022 5 z 5


Mefisto Mefisto Klaus Mann

Bůh nás stvořil k obrazu svýmu. Naivní, plný iluzí.

Mefistofeles obchází kolem, tiše se chechtá. Vysmívá se nám, svádí nás, zhmotňuje ty iluze, aby je pak před našimi zraky trhal na kusy.

Klaus Mann sepsal ve svým románu bolest národa. Vypsal se z ní. Pomohlo mu to s vlastní bolestí? Spíš asi ne, bohužel.

09.09.2022 5 z 5


Potichu Potichu Jaroslav Rudiš

Nemůže se mi líbit všechno, co čtu. Možná by mohlo, ale nelíbí. Už ani nevím, o čem zrovna tohle bylo. Vykouřilo se mi to z hlavy. Tak nějak. Potichu.

Asi to bylo o lidech, co spolu píchají a pak o tom píchání mluví. Spolu. Sami se sebou. Sami v sobě. Úplně bez sebe.

Můj první Rudiš. Le petite mort se nekonalo. Ale večer si pustím New Order a tramvají se svezu až na konečnou. Asi se nic moc zásadního nestane, když tam tu knihu nechám.

26.07.2022 2 z 5


Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě Cormac McCarthy

Nebe se barví do ruda, vyprahlou pustinou tečou potoky krve. Tvůj kůň se sotva belhá, nemůže dál. Nezbývá ti nic jiného, než z něj slézt a střelit ho do hlavy. V dáli už slyšíš dusot kopyt koní tvých pronásledovatelů. Díváš se do dálky, jestli je nezahlédneš, pak se otočíš a jdeš dál po svých. Klobouk na hlavě, náhrdelník z lidských uší kolem krku a v ruce skalp mrtvého indiána. Nebo Mexičana? A není to jedno? Mexická vláda si tě najala na ochranu obyvatel před indiány. Za každej skalp ti vysází prachy na dřevo. Ale jak rozeznají vlasy Mexičana od vlasů válečníka kmene Apačů? Nijak, a tak masakruješ obyvatelstvo, které tě najalo, abys jej chránil. Easy money.

"Kdo má moc, nemusí mít pravdu."

Cormac McCarthy ostrým nožem vyřezává malebné věty do kusů syrového masa, vyřezává do něj všechno zlo lidstva. Všechna zvěrstva, která může spáchat jeden člověk druhému. Každou stránku naplňuje krví. V každé kapitole schystá hrůzný masakr. A to všechno na pozadí americké historie. Galtonův gang byl její součástí, sám ji psal krví a smyčkami oprátek.

"Na pódiu je místo jen pro jednu jedinou šelmu. Všem ostatním jest souzena věčná a bezejmenná noc. Jeden po druhém sestoupí do temného hlediště pod lampami. Medvědi, kteří tančí, i medvědi, kteří netančí."

Krutost krajiny se vepsala do krutosti činů jednotlivých postav, do jejich kůže, do jejich masa hnijícího uprostřed pouště. Tenhle román je sám syrovým masem, pěkně krvavým kusem flákoty s téměř biblickými momenty. Dotýká se klasických děl, aby se sám klasickým dílem stal.

20.07.2022 5 z 5


Egon Schiele Egon Schiele Josef Kroutvor

Vzrušení se line horkým vzduchem, mísí se s vulgaritou a napětím. Snad je v tom také právě rozkvétající sexualita dvou mladých těl. Mladík maluje pevnou linkou dívčí tělo, jako by se jej jemně dotýkal prsty. Maluje podobiznu polonahé dívky, jež na něj lačně, až téměř provokativně vrhá svůj pohled.

Ne, nervozita mezi nimi není. Proč taky? Egon maluje dívku jako svou tajnou milenku. Egon maluje vlastní sestru.

28. října 1918 umírá monarchie. Češi a Slováci se radují, Rakušané cítí trpkost. Ve stejný den umírá Egonova manželka Editha, sám malíř zemře tři dny po ní. Stejně jako je, i miliony dalších smetla ze světa živých španělská chřipka. Svět umění přišel o dalšího velikána, jenž byl odsouzen k úplnému docenění až desítky let po své smrti.

Tato kniha je svým rozsahem možná jen takovým obsáhlejším článkem na wikipedii. V knihovně se však skví jako šperk.

27.06.2022 5 z 5


Ohnivý anděl Ohnivý anděl Valerij Jakovlevič Brjusov

Okultisto, nihilisto, vracejte konve na místo!

V dávných dobách ruské dekadence a symbolismu se z plamenů pekelných vyloupl jistej pán jménem Valerij Brjusov. A ten vám napsal román, z jehož odkazu si ještě dnes mnozí drbou rohy na hlavě. Svůj román zasadil do 16. století v Německu. Mladej dobyvatel Novýho světa Ruprecht se v zapadlým pajzlu potká s krásnou Renátou, zamiluje se do ní a stráví s ní několik měsíců. Čímž se rázem stává jedním úhlem v milostným trojúhelníku. Protože Renáta miluje už jinej úhel, kterým je kníže Heinrich, do něhož se převtělil ohnivej anděl, kterej se Renátě zjevuje již od útlýho dětství. Je tedy zaděláno na další epizodu telenovely Divoký anděl, pardon, Ohnivý anděl. Jenže zatímco Natalia Oreiro je dneska festovní milfka, Renáta je jen další bláznivá ženská, která neví, co chce.

Některý prameny uvádí, že autor v podobným trojúhelníku, o kterým píše, opravdu žil. Pamětníci jsou však již dávno po smrti, takže se jich zeptat nemůžem a pro samotnej výklad románu je to úplně jedno. Ačkoliv se možná zdá, že jde o bohapustou romanci, tak jde spíš o bohapustej dobrodružnej román plnej okultismu, černý magie, démonů a čarodějnic. A to je lákadlo. Brjusov byl zjevně velkej nadšenec do věcí týkajících se satana, vyvolávání démonů a obecně černý magie. Knihu naplnil odkazy, ze kterých se vám pěkně zatočí hlava. A než se nadějete, zříte, že u vaší postele sedí exorcista a pomocí krucifixu se z vás snaží vypudit ďábla.

Mnohdy jsem měl pocit, že mi z Renáty praskne hlava. Raději mě natáhněte na skřipec, než abych byl zase nucen číst ty její žvásty o tom, jak miluje Heinricha nebo ohnivýho anděla, teda vlastně Ruprechta, nebo možná chce vlastně jen umřít. Já už ani nevím, co to všechno chtěla a nechtěla.

Naštěstí to zachránil bezpočet vedlejších postav. Doktor Faust, Mefistofeles, okultista Agrippa nebo svinskej inkvizitor při jehož slovech vám tuhne krev v žilách. Pomocí tajuplný mastičky se podíváme i na čarodějnickej sabat. Obcování s ropuchou, požírání nemluvňat, cigáro po sexu s démonem, to já rád. V neposlední řadě si užijeme i trochu té staré dobré tortury. Román je díky tomu všemu mnohem víc, než jak z běžnýho průletu na koštěti vypadá. A takový knížky bych mohl číst furt.

27.06.2022 5 z 5


Bláhové psaní Bláhové psaní Filip Topol

Věci často zůstávají nedokončený. Leckdy není snadný si to přiznat. Když jsem četl útržky textů Filipa Topola, útržky jeho myšlenek, nahromaděných emocí, vlezlý špinavo a nevlídno jeho duše, vyvstával mi pocit nedokončenosti na mysl neustále. Tak často jsem měl ten pocit v hlavě, až mi připadal v pořádku.

Bláhové psaní je jednou z mála knih, ke kterým se hodlám vracet. Stačí knihu náhodně otevřít, přečíst pár vět, pár odstavců nebo verš a cítím povědomý blízko. To se nestává běžně, tady je to pro mě téměř samozřejmostí. Jistě, kvalita kolísá. Nevidím v tom problém. Stejně kolísají moje nálady.

Cením snahu sesbírat i ty nejposlednější zbytky Filipa Topola. Poskládat je, poslepovat dohromady, vytisknout a ukázat světu. Obnažit je, aby tu mohly být jako symbol nedokončenosti. Protože to je to, co ve mně po dočtení Bláhovýho psaní rezonuje nejvíc. Nemáme všechen čas světa a světu je to úplně jedno.

02.06.2022 4 z 5


Nepřestat se dívat kolem sebe: Rozhovor o hudbě, politice a emocích Nepřestat se dívat kolem sebe: Rozhovor o hudbě, politice a emocích Milan Trachta

Bejt Banán učitel, vyučuje dějiny hc/punku. Měl bych čtverky jako ze všeho, ale na jeho hodiny bych chodil rád. Je příjemný ho poslouchat, když mluví, protože hned poznáš, že má o čem vyprávět. A tak je to i s jeho knížkou. Je toho hodně na vzpomínání a přesto nemám pocit, že by už chtěl bilancovat. Jen si to srovnal do řádků, aby vzpomínky tak rychle nevybledly.

Mnohokrát ukázal, že hc/punk není jen hudba, je to život, kterej žije. A když si v průběhu koncertu do krve rozmlátí hlavu mikrofonem, víš jistě, že to není jen póza, myslí to smrtelně vážně. Knihu můžu klidně doporučit i lidem mimo scénu, já sám jsem totiž dost mimo.

02.05.2022 5 z 5


Big Sur Big Sur Jack Kerouac

Někde Na cestě jsem hledal krále beatníků. Bylo mi sedmnáct, otáčel jsem stránky a nechápal nic. Našel jsem jen nějaký chvástání, stopování a jazz. Možná bych se tam měl vrátit. Teď o více než dekádu později. Teď, když jsem našel krále beatníků rozloženýho na malý kousky.

Jack obnažil svou duši a představil ji čtenáři. Dřív, než se utopí v chlastu.
Jack otevřel bránu svýho soukromýho pekla a provedl jím čtenáře. Dřív, než v něm nadobro shoří.

Mám pocit, že právě tady mu konečně rozumím. A to mě neskonale děsí.

26.04.2022 5 z 5


Záblesky paměti Záblesky paměti Timothy Leary

Byl to blázen tenhle pan Leary. Blázen, co si zamanul, že pomocí psychedelik změní svět.

Jak může jeden houbičkový trip převrátit na ruby život profesora z harvardské univerzity? Evidentně hodně. Životní cesta zavedla možná největšího psychonauta 20. století do spletitých uliček, ale i do těch úplně slepých. Přes rozmluvy s Aldousem Huxleyem nebo Jackem Kerouacem, sdílení jednoho pódia s Rolling Stones, návštěvy indických klášterů, až po dlouhé soudní spory a pobyt ve vězení za trochu trávy v kapse vlastní dcery. Můžeš si být jist, že jsi šedesátá léta prožil naplno, když ti jeden večer tiskne ruku Jimi Hendrix a ptá se na názor, co asi mohou znamenat jeho bláznivé psychedelické sny. A o pár let později ti Charles Manson skrze poslíčka posílá do cely v nápravném zařízení nějaké to čtivo a sušenou smetanu do kafe.

"Fyzici, kteří použili svých znalostí o struktuře atomu ke konstrukci atomové bomby, jsou příkladem lidí, jejichž vnitřní rozvoj a růst nestačí držet krok s jejich objevy ve vnějším světě. Je velmi nebezpečné vědět více o tom, co se děje v atomu, než co se děje ve vašem vlastním mozku."

Timothy Leary chtěl proniknout hluboko do lidského mozku a pak o té kráse vyprávět světu. Chtěl ukázat lidem, že to, co mají ve svých hlavách, se při správným nasměrování dá využít k ušlechtilým činům, k lásce a společným cílům, mezi nimiž by mohl být mír a smysluplný život pro všechny. Jak utopické jsou jeho myšlenky se přesvědčil sám mnohokrát. Od začátku narážel na odpor vládních úřadů. Dát "maso bohů" každému člověku na světě, to se nehodí nikomu, kdo společnost ovládá pomocí opiátů v lékárnách a alkoholu. Líp se ovládá společnost opilá a otupělá než ta s otevřeným pomyslným třetím okem.

Nelze souhlasit se vším, co je v knize napsáno. Leary se občas chvástá, občas jsem měl pocit, že jen svou cestu považoval za správnou. Ale je to jeho vlastní autobiografie. Tak to viděl, tak si to pamatoval a tak chtěl, aby si to pamatovali i ostatní. To mu nemůžu mít za zlé. A už vůbec ne, když jsem se pomocí jeho vzpomínek dostal na místa, kam smějí jen hrdinové velkých románů.

18.04.2022 5 z 5


1913: Léto jednoho století 1913: Léto jednoho století Florian Illies

Rok 1913 byl vskutku pozoruhodným rokem. Možná by byl každý rok vskutku pozoruhodným, kdybychom z něj vykrojili zásadní momenty ze světa umění či politiky. Přisypte k tomu pár bizarností, které se staly známým osobnostem, vypisujte je měsíc po měsíci a máte knihu. Ale kdo by se s tím chtěl patlat jako tadyhle pan Illies? Já teda ne, ale klidně bych si přečetl celou sérii knih, ve které každá jedna kniha znázorňuje jeden rok 20. století. Tak teď někdo běžte a napište to, já si to pak koupím.

Rok 1913 byl posledním rokem před apokalypsou jménem Velká válka. Mnoho lidí se podle toho taky chová, jako by snad tušili. Adolf Hitler si na pánské ubytovně zastřihuje knír, Josif Stalin se převléká za ženu, Srbsko vyhlašuje válku Rumunsku a František Josef 1. jde k paní Schrattové, aby si vypil čaj.

Leopold, manžel Virginie Woolfové, posílá svou manželku psychicky se zotavit k jejímu nevlastnímu bratrovi, který ji v dětství zneužíval. Thomas Mann tutlá svou homosexualitu a přitom vydal novelu Smrt v Benátkách, ve které blouzní o štíhlých nohách mladého chlapce. Oskar Kokoschka doprovází domů Almu Mahlerovou, aby pak pln žárlivosti dlouhé hodiny čekal před jejím domem schovaný v křoví, jestli k ní náhodou nejde nějaký jiný milenec. Egon Schiele jede ke svému mecenáši, jenž doufá, že mu malíř namaluje krásný obraz. Malíř si však celé dny hraje s vláčky.

V této knize sledujeme okamžiky, které hýbou osudy jednotlivců i celými dějinami. Něco je ve vzduchu, něco nutí umělce vytvářet téměř bláznivá díla, která dodnes obdivujeme. Kniha nás zavede blízko k nim, snad až do jejich duší. Někdy to působí jako pohádka. A ona 109 let stará historie, kterou si nikdo z nás nemůže pamatovat, už tak trochu pohádkou je.

02.02.2022 5 z 5


Tahiti v hlavě Tahiti v hlavě Miroslav Olšovský

Zatímco Gauguin měl v hlavě Tahiťanky, Olšovský má v hlavě celé Tahiti. Mně však občas přišlo, že mu straší ve věži. Je strašlivě úspornej. Tak moc šetří se slovy, že v jeho básních skoro žádná nezůstávají. Ohlodává je na kost, vysává morek. Zbývají jen třesoucí se torza veršů.

Nemám se čeho chytit.
Nechytám se.
Jsou to velmi krátké básně.
Úplně cítím, jak ten člověk umělecky umírá.

Pokud však vezmu v úvahu, že je to první sbírka, kterou od něj čtu, nejsem schopen zaručit, zda vůbec někdy umělecky žil. Snad jsem se jen netrefil.

29.12.2021 2 z 5