Přiznávám, že jsem trochu povrchní a po téhle knize jsem sáhla hlavně kvůli nádhernému obalu a ořízce. Trochu jsem se obávala, že autorka neudrží úroveň Fantasmy, a zároveň jsem měla strach, že mi Vivi nebude tolik sedět, protože v prvním díle jsem si k ní nějak nenašla cestu. Tyhle obavy ale byly úplně zbytečné.
Nakonec se mi Encantra líbila dokonce o něco víc než Fantasma. Vivi mi byla mnohem sympatičtější než Ofélie a její pohled na svět mě bavil víc.
Celé prostředí plné magických bytostí, pekelných stvoření, tajemný dům i samotná pekelná soutěž mají prostě něco do sebe. Tajemný Rowin navíc příběhu dodal to správné koření. Užilo by se mi ale i více prostoru se sourozenci Rowina – jejich dynamika mě bavila a ráda bych je poznala ještě o něco víc.
Jediné, co bych knize vytkla, je to, že bych si víc užila, kdyby autorka věnovala více prostoru tomu, jak si k sobě hlavní hrdinové postupně hledají cestu. Jejich vztah se podle mě mohl rozvíjet o něco pomaleji.
Celkově jsem si čtení opravdu užila a jsem zvědavá, s čím autorka přijde příště.
Možná je to tím, že jsem v poslední době přečetla romantasy už opravdu hodně a tenhle žánr se mi začíná trochu přejídat, ale tahle knížka pro mě zůstala spíš průměrem. Samotné prostředí a worldbuilding mají bezpochyby potenciál, jen mám pocit, že šlo vše uchopit mnohem lépe a hlavně napínavěji.
Největší problém jsem ale měla s hlavními postavami. Opět tu máme typickou hrdinku, která začíná jako slabá a postupně se z ní stává velká bojovnice a zachránkyně. U hlavního mužského hrdiny pak musím říct, že mě ničím výrazně nezaujal a nedokázala jsem si k němu vybudovat hlubší vztah.
Děj na mě navíc působil poměrně předvídatelně, a to včetně samotného závěrečného zvratu. Upřímně tedy zatím nevím, jestli budu v sérii pokračovat.
Další díl začíná tak, aby nás držel v napětí, jak vlastně dopadl předchozí díl. Tentokrát si oslonská policie musí poradit se sériovým vrahem, který jde po krku samotným policistům. Čtenář je celou dobu v napětí, zda si vybere jednoho ze známých hrdinů… Celé je to samozřejmě protkané intrikami v policejním sboru, jak už to známe.
Na konci se dočkáme zajímavého rozuzlení, ale zároveň i otevřené zápletky, která čtenáře jednoznačně donutí sáhnout po dalším dílu. I když musím uznat, že bych byla celkem ráda, kdyby série skončila právě tímto dílem. Proč? To si přece přečtete.
Příběh Harryho pokračuje a tentokrát je jiný. Harry se vrací do Osla, nikoli jako policista, ale jako blízký podezřelého s cílem zjistit, kdo za vraždou skutečně stojí. Případ se tak osobně dotýká našeho oblíbeného vyšetřovatele a Harry se opět setkává se známými kolegy i bývalými láskami.
Příběh je protkán zajímavými vsuvkami z místa činu a vyprávěním zemřelé oběti. Odhalí Harry drogového bosse a zkorumpované policisty? Z mého pohledu však kniha není tak napínavá, jak bych si přála. Ostatní díly mě bavily více. Konec vás nicméně donutí hned sáhnout po dalším dílu.
Harry se nedobrovolně vrací z Hongkongu do Osla – a hned je jasné, že to nebude návrat, který by si přál. Minulost si ho najde rychleji než on ji. Staré rány se otevírají, traumata nezmizela, jen čekala. Důvod? V Oslu řádí sériový vrah a policie tápe. A aby toho nebylo málo, mezi dvěma policejními útvary probíhá tichá válka – a jeden z nich dává dost jasně najevo, že Harryho zpátky rozhodně nechce.
Kniha mě opravdu bavila. Samotné vraždy i ústřední zápletka jsou promyšlené, temné a napínavé přesně tak, jak to od Nesbøa čekám. Příběh je navíc propletený intrikami a zahraničními liniemi, které mu dodávají dynamiku a šťávu, takže děj svižně ubíhá a nenechá vás vydechnout. Tohle je přesně ten typ krimi, u kterého si říkám „ještě jednu kapitolu“ – a najednou je půlnoc.
Moje první setkání s Bryndzou nebylo vůbec špatné. Upřímně přiznávám, že do první třetiny knihy jsem se musela trochu nutit a hlavní hrdinka si mé sympatie zpočátku příliš nezískala. Vlastně jsem si kladla otázku, jak si za tak krátkou dobu a se svým stylem vystupování mohla získat respekt a podporu svých kolegů. Po úvodním rozčarování ale děj nabral tempo, příběh dostal spád a kniha mě začala skutečně bavit. Přesto však nemohu říct, že by u mě předčila Nesbøho nebo Galbraitha – k nim se stále vracím o něco raději.
Lark není pouze šťastná a veselá duše, ale skrývá temná tajemství… a dá se to popsat frází „she`s a mess“, a to dle mého soudu daleko větší než Blackbird. Hlavní hrdinka mi tolik nepřirostla k srdci, za to hlavní hrdina Lachlan by měl ode mě, na rozdíl od svého bratra, pět hvězdiček. Naprosto si mě získal. Děj knížky považuji za hodně rozvolněný a z mého pohledu se hrozně moc vleče, co se týče psychologie postav, tak autorka mohla jít víc do hloubky, kapitoly věnované největší akci neschovávat pouze na pár posledních stranách. Dějově je knížka dost nevytěžená. Hvězdičky má autorka zejména za neotřelý námět a originalitu zpracování, nicméně mám za to, že má ještě co vylepšovat.
Tato kniha je oddechovkou, jak se patří – ideální volbou na dovolenou, pokud hledáte nenáročný, nekomplikovaný příběh. Pro mě byl ale děj až příliš jednoduchý a místy bohužel i nezajímavý. Hlavní hrdinka je sympatická, uvědomuje si vlastní chyby a nechybí jí schopnost sebereflexe, což oceňuji.
Po celou dobu čtení jsem si však nedokázala vytvořit vztah k hlavnímu hrdinovi. Autorka se sice snaží jeho postavu přiblížit prostřednictvím odhalování minulosti, přesto mi jeho chování i osobnost zůstaly vzdálené. Myslím, že by příběhu prospělo, kdyby se autorka více zaměřila na každodenní jiskření mezi hlavními postavami a dodala jejich vztahu větší dynamiku a šmrnc.
Vedlejší dějová linka s plavci mě bohužel příliš nezaujala. O to víc jsem si – možná překvapivě – užívala postavu dědečka hlavní hrdinky, který do příběhu vnáší lidskost a teplo. Upřímně bych byla ráda, kdyby v knize dostal více prostoru.
Tato kniha by si zasloužila výraznější trigger warnings, aby měl čtenář jasnou představu, do čeho se pouští. Takto temnou a místy až znepokojivou dějovou linku jsem skutečně nečekala. Musím bohužel říct, že mě příběh příliš neoslovil.
Postava Mala působí psychicky nestabilně, Olivie na tom není o mnoho lépe. Je škoda, že autorka nešla v jejich vykreslení více do hloubky – potenciál tu bezpochyby byl. Ani vedlejší postavy, včetně rodičů, nepůsobí zcela konzistentně a jejich chování je místy těžko uvěřitelné. Malovo jednání je navíc výrazně rozporuplné: v jednu chvíli vystupuje jako drsná a dominantní postava, vzápětí se však mění v křehkou a zlomenou osobnost.
Pokud se kniha dočká pokračování, necítím potřebu v příběhu pokračovat. Na druhou stranu je fér dodat, že se jedná o nenáročnou jednohubku, kterou lze bez problémů přečíst během jednoho večera.
Tohle byla naprostá pecka – a to od začátku až do konce. Hodně mě bavil worldbuilding, který se s postupujícím dějem postupně a přirozeně rozkrývá. Hlavní hrdinka odhaluje tajemství nového světa i svou vlastní roli v něm, aniž by to působilo uspěchaně nebo násilně.
Autorce se bravurně daří budovat auru tajemnosti kolem hlavního hrdiny a zároveň postupně stupňovat vztah ústřední dvojice. Chemie mezi nimi byla naprosto skvělá a spicy scény patří jednoznačně k těm nejlepším, jaké jsem u knih tohoto typu četla.
Nechybí ani humor – upřímně jsem se několikrát fakt nahlas zasmála. Kniha navíc obsahuje několik zásadních zvratů a překvapení, které jsem jako čtenářka vůbec nečekala. Je těžké popsat dojmy bez spoilerů, ale rozhodně to není příběh, který by šel číst na autopilota.
Velmi rychle jsem si oblíbila i vedlejší postavy, především Carriona, který do příběhu vnáší lehkost a vtipný kontrast. A teď už jen to nejtěžší: čekání na pokračování. Do českého překladu asi nezvládnu vydržet.
Seznamte se s třetím jezdcem apokalypsy. Zpočátku jsem váhala, zda mě třetí příběh nezačne nudit, a nemohla jsem se splést víc. Hlad je působivou kombinací smrtonosnosti a zranitelnosti, kterou hlavní hrdinka postupně odhaluje. Za neotřelý prvek považuji i to, že hlavní postavou je prostitutka. Chvíli mi trvalo se s tím ztotožnit, protože sexuálních narážek je skutečně mnoho, ale nakonec mě příběh bavil možná ještě více než Válka.
A ten závěr? Nemohu se dočkat posledního dílu, v němž se všechny čtyři příběhy spojí v jeden a konečně se dostaneme pod kůži Smrti. A patrně nikoho nepřekvapí, že právě Smrt je vzhledovým archetypem každého slavného MMC… nejspíš se do toho rovnou pustím.
Zatím můj nejméně oblíbený díl, a to z jednoho prostého důvodu – Tory. Tentokrát jsem ji opravdu nemohla vystát. Do té míry, že jsem musela knížku několikrát odložit a nahlas si zanadávat. Většinu času se chovala jako totální spratek a přesně ten typ holek, který mě dokáže spolehlivě vytočit.
Caleba a Daria mi bylo místy až líto. Nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby se děvčata občas zkusila podívat na věci i z jejich perspektivy, vztahy by nemusely být tak vyhrocené. Naopak jsem si pořád moc užívala linku Darcy – ta zůstává mojí oblíbenou hrdinkou. Je to skvělá kombinace jemnosti, odvahy a vnitřní síly.
Styl psaní je opět jednoduchý, čtivý a přesně takový, jaký od série čekám – ideální na večery, kdy se chci vypnout a prostě nechat vtáhnout do děje (i když mě u toho občas popadne chuť na Tory zakřičet).
A ano, i tentokrát končíme pořádným cliffhangerem. Na posledních pár stránkách se všechno obrátí vzhůru nohama. Já to samozřejmě nikdy nevydržím, takže jsem si hned musela přečíst pár stran z dalšího dílu… ale přiznávám, že po tomhle čtvrtém si dávám menší pauzu.
Jsem zklamaná. Na další knihu o Robertu Langdonovi jsem se opravdu těšila – a zpráva, že se tentokrát vydá do krásné Prahy, mě nadchla dvojnásob. Jako hrdý Pražan jsem čekala, že autor z historie i atmosféry města vykřesá to nejlepší. Bohužel se tak nestalo.
Místo chytrého příběhu plného symbolů a historických odkazů jsme dostali cosi mezi thrillerem a detektivkou, kde profesor Langdon přeskakuje scény jak z akčního filmu. Chování postav často nedává smysl, a české ozbrojené složky jsou tu vykreslené jako banda agresivních tupounů. České reálie (navíc ty méně zajímavé) se Brown snaží nacpat, kamkoliv to jen trochu jde – i když se tam vůbec nehodí.
Mám navíc silný pocit, že autor v Česku nepobyl o moc déle než pár dní. Jinak by zjistil, že absint tu opravdu není národní nápoj, a že v kavárnách se rozhodně tradičně nepopíjí melta. Výsledek působí jako marketingový tah – něco napsat rychle, aby to dobře znělo, i kdyby to nedávalo sebemenší smysl.
A co samotný děj? Ten bohužel nefunguje. Zápletka je nevýrazná, napětí vázne a místo očekávaného „wow“ momentu na konci se příběh prostě rozplyne do prázdna.
Zkrátka: Praha si zasloužila víc. A my čtenáři taky.
Ano, to byla jízda! Jsem moc ráda, že autorky dál rozšiřují pohledy i o ostatní postavy. Upřímně musím říct, že mě tyhle kapitoly baví snad ještě víc než ty z pohledu Tory a Darcy. Díky nim se dostáváme pod kůži jednotlivým Dědicům – i když přiznávám, že u mě to zatím zvládli jen dva z nich… a jeden nejmenovaný profesor :)
Dvojčata pořád drží při sobě a krok za krokem zvládají překážky, které přinášejí Hell Week a The Reckoning. Zároveň ale začínají víc bojovat samy se sebou – s tím, jestli podlehnou pokušení, nebo si udrží odstup.
Styl psaní je pořád stejný jako v předchozích dílech – jednoduchý, ale čte se to samo. A přesně to jsem chtěla. Nešla jsem po literární perle, spíš po příběhu, který mě vtáhne a nepustí.
Hodně oceňuju, že se čím dál víc prostoru dostává i vedlejším postavám. Geraldine i Xavier mě fakt baví a doufám, že autorky jim v dalších dílech dají ještě víc prostoru.
A samozřejmě, jak už to u Zodiac Academy bývá, ten největší zvrat si nechávají až na konec. Takže se připravte – závěr vás zase nechá zírat a budete chtít okamžitě číst dál.
První knížka nás nechala v napětí, takže mi nezbývalo nic jiného než okamžitě sáhnout po druhém dílu. Tentokrát už Tory a Darcy znají pravidla hry a rozhodnou se hrát chytře – pomalu, s rozmyslem, a občas i potají, vrací Dědicům jejich údery. O vtipné momenty rozhodně není nouze a několikrát jsem se při čtení nahlas zasmála.
Stejně jako první díl, i tenhle má jednoduchý, čtivý styl, který přesně odpovídá mým očekáváním. Nehledala jsem hvězdnou literaturu, ale zábavný únik z reality – a přesně to série dál nabízí.
Ve druhé části už je víc prostoru pro romantické jiskření, které postupně sílí. Scény jsou napsané s citem a mají ten správný balanc mezi vášní a napětím. Líbí se mi, že se do děje čím dál víc zapojují i pohledy Dědiců a Oriona – celé to působí komplexněji a dává postavám víc hloubky.
Celkově jsem si čtení znovu užila – série si drží tempo, humor i chemii. A ano, po dočtení jsem se okamžitě pustila do dalšího dílu.
Líbilo se mi to – a to opravdu hodně. Myšlenka, že ústřední dvojicí jsou dvojčata, je skvělá. Tory a Darcy Vega působí na první pohled stejně, ale čím víc je poznáváme, tím víc vystupují jejich odlišnosti. Každá má svůj způsob uvažování i vnímání světa, a přesto mezi nimi zůstává neochvějné sesterské pouto, které je jedním z nejkrásnějších motivů celé knihy.
Příběh se odehrává v moderní době, a i když jsou sestry uvrženy do světa Fae, nečekejte středověkou fantasy. Tenhle svět je překvapivě současný – studenti používají Atlas (něco jako tablet), sdílí fotky na Faebooku a místo amerického fotbalu se tu hraje Pitball. Tyhle drobné paralely se světem lidí působí svěže a dodávají celé sérii chytrý nadhled.
Styl psaní je poměrně jednoduchý, ale přesně to jsem od knihy čekala. Nešla jsem po literárním skvostu, spíš jsem se chtěla nechat vtáhnout do děje – a to se podařilo dokonale.
Miluju příběhy ve stylu „Bradavické školy“, kde si hrdinové musí své místo tvrdě vybojovat. Tory a Darcy čelí intrikám, šikaně i magickým výzvám, ale nikdy se nevzdávají. A jejich střety s Dědici? To je čtenářská lahůdka. Nedostáváme jednoho hlavního hrdinu, ale rovnou čtyři (a možná i pátého), takže si každá čtenářka přijde na své.
Je fér dodat, že se zde objevují i scény násilného a nekonsensuálního chování, zejména ze strany upírů. V rámci dark romance žánru to ale není nic extrémního – spíš upozornění pro čtenáře, kteří na podobné momenty nejsou zvyklí.
Dlouho jsem váhala, jestli se do série pustit – a teď už vím proč. Knížku jsem totiž nedokázala odložit a hned po dočtení jsem objednala pokračování.
Fantasmě můžu dát s klidným svědomím hned pět hvězdiček! Knížku bych popsala jako takovou oddechovou spicy dark fantasy (taky se vám už pletou žánry?). Nečekejte žádný world-building – v úvodu si jen rychle představíte paranormální stvoření a smrtelníky se zvláštními schopnostmi, v krátkosti rodinu hlavní hrdinky – a rovnou se jde do děje.
Hlavní hrdinka hledá svou sestru, a proto se pustí do velmi nebezpečného turnaje. Na první dobrou si řeknete, že Ofélie byla v tomhle dost nerozvážná, protože sama zápasí se svými vlastními démony. Ale má štěstí a brzy uzavírá zajímavé spojenectví s tajemným fantomem, který je samozřejmě velice sexy.
Ofélie se tak musí potýkat nejen se zkouškami Fantasmy a hledáním toho, co je ztracené, ale také s přitažlivostí, které se jen těžko odolává. Knížka má navíc velice zajímavé rozuzlení.
Druhá kniha začíná přesně tam, kde ta první skončila. Oraya se snaží vyrovnat se ztrátou a zároveň pochopit pravdu o svém otci, který jí celý život zatajoval víc, než si dokázala představit. Bylo zajímavé sledovat, jak se pere sama se sebou a s tím, komu vlastně ještě může věřit.
Hodně mě bavila i linka s jejím manželem – ta snaha získat si zpět její důvěru, kterou tak rychle a pochopitelně ztratil, byla pro mě hodně silná. Do toho se přidávají intriky, strategie, válka a postupně odhalovaná tajemství… a ano, tentokrát i bohové. Atmosféra je jiná než v první knize, vážnější, víc politická a zamotaná, ale pořád napínavá.
Přiznám se ale, že ačkoliv se mi kniha moc líbila, už to nebylo takové „wau“ jako u prvního dílu.
Tak tohle byla ta správná upírská jízda! Připomínalo mi to Hunger Games v upírském kabátě. Hlavní hrdinka je skvělá – vyrůstala v drsném světě, kde se ji všichni snaží zakousnout, a přesto se nechá vtáhnout do krvavého turnaje. V skrytu duše je ale skutečnou hrdinkou. Myslím, že Orayu si nejde nezamilovat.
Co se týče hlavního hrdiny, od začátku tušíme, že jeho úmysly nejsou úplně průhledné. Po celou dobu si kladete otázku, co se za tím vším skrývá, a čekáte na velký zvrat… a ten samozřejmě přijde. Upřímně jsem čekala, že právě v tomhle momentu kniha skončí. Jednání hlavní hrdinky po této události mě překvapilo a čekala jsem jiný vývoj, ale nechci spoilerovat.
Celkově jde o skvělé čtení – plné napětí, akce a jiskření, které se postupně jen stupňuje.
Na začátku knihy najdete varování autorky, která upozorňuje, že kniha je plná násilí, traumatizujících scén a že je výrazně temnější než ta první. K tomu je nutné dodat, že kniha opravdu dodává přesně to, co autorka slibuje. Jenže pro mě osobně toho bylo až příliš – obzvlášť množství sexualizovaného násilí působilo spíše odpudivě než napínavě. A já si stále nejsem jistá, proč knihu vlastně čtu, protože ve mně vyvolává jen rozporuplné pocity.
Na jednu stranu moje nevinné já doufá, že se ve světě taková zvěrstva nedějí, ale všichni víme, že lidská krutost je realita. V knize se navíc setkáváme s PTSD, jenže nejsem přesvědčená, že cesta, kterou si hlavní hrdinové volí při vypořádání se s minulostí, je ta správná. Zároveň mám pocit, že i přes dvě knihy se čtenář pořádně nedostane pod kůži hlavního hrdiny – zůstává spíš jako psychopatická figura než komplexní postava. Samotný konec mi přišel velice uspěchaný a nedotažený, čekala jsem od něj mnohem více.
V samotném příběhu se zdůrazňuje, že nikdo není černobílý. To je jistě pravda, ale na Z. stejně nedokážu pohlížet jako na svého knižního hrdinu. Naopak mě jen utvrzuje v tom, že je psychopat, a hlavní hrdinka na tom není o moc lépe. Jejich hra na kočku a myš mě nechala naprosto chladnou. Vyšinutá Sibby však byla příjemným zpestřením – její šílenství a nepředvídatelnost byly možná tím nejživějším prvkem celé knihy.
