Norri komentáře u knih

Cena 97,- Kč ve slevě mi zatemnila mysl a já jsem tak zapomněl, jak moc se mi to nelíbilo, když jsem tím kdysi listoval. Ale co, aspoň to dostalo další šanci, přesvědčit mě o svých kvalitách. Celý problém tohoto komiksu je popsaný už v předmluvě. Ta mě mimochodem bavila z celé knihy nejvíc. Jodo načrtl scénář na pět stránek, ale potřebovali udělat pětadvaceti stránkový komiks. A tak každému panelu dali samostatnou stránku. A aby toho nebylo málo, tak na každou lichou stránku dali další zbytečný obrázek. Korunu tomu potom nasadilo Argo, které to vytisklo v monster formátu na extra tlustý papír. Kdyby to bylo těch pět stránek třeba v Aarghu, tak bych to asi hodnotil mnohem lépe. Ale ke komiksu. Příběh je taková hříčka, která na konci vyvolá protichůdné emoce. V jednu chvíli to vyvolá pocit soucitu a naděje, aby to následně bylo přebito nečekanou zbytečnou krutostí. Ale to mi tak nějak k Jodorowskému a jeho příběhům sedí. Typická je zde i Moebiova kresba. Mám jeho kresbu rád. Zde mě ale nepříjemně překvapil svou kresbou kočky, která zde vypadá jako nepříliš umě vyřezaná hračka ze dřeva. Vesměs jsou ty stránky ale úchvatné. Možná je na nich poznat, že je to hodně zvětšené, ale pořád to vypadá dobře. Až mě trošku láká některé stránky z té knihy vyříznout a dát je na zeď. Za ty prachy…

Už dříve jsem od Alfonse Casase četl Krizi v hlavě. Docela se mi líbila, a tak jsem si chtěl přečíst i jeho předchozí knihu, tedy Bludy v hlavě. Stejně jako u Krize jsem měl trochu jiná očekávání. Popravdě, Krize v hlavě se mi asi líbila víc. Vyprávěla víceméně souvislý příběh tvůrčí krize a jejího překonání. Tady souvislý příběh není. Většina knihy se věnuje ukázkám zřejmě nejběžnějších bludů, kterými člověk může trpět, a jak to dokáže otravovat život. Závěr knihy pak jen ukazuje, že se těch bludů nikdy nezbavíte. Musíte je jen přestat poslouchat a nepodléhat jim. V knize jsou i zajímavé myšlenky a úvahy, ne že ne. Nejpřínosnější ale možná je to, že vám to ukáže, že v tom nejste sami. Každý má nějaké své bludy v hlavě. I vy pravděpodobně v knize najdete něco, co trápí i vás. Je svým způsobem uklidňující vědět, že je to něco, co má své jméno. To totiž znamená, že je to pravděpodobně opravdu jen blud.

Tohle se vážně povedlo. Jak po stránce příběhu a scénáře, tak i kresba a barvy. Mýty a legendy mám rád, ale ty tady slouží jenom jako základní kostra a odrazový můstek k brutálnímu masakru v útrobách labyrintu. Pokud to náhodou nevíte, tak tohle je horor a taky tak trošku sci-fi. Krev zde teče proudem a členové Théseovy družiny umírají hodně nepěkným a explicitním způsobem. Vyprávění má dobré tempo, má to spád, a je zde i několik nečekaných zvratů a odhalení. Zkrátka mě to bavilo číst.

Deratizátor je sci-fi příběh krysaře v blíže neurčené postapokalyptické budoucnosti. Nechybí tady motiv vykonané, leč nezaplacené práce. A taky nechybí krysy, samozřejmě. Tím ale podobnost s Viktorem Dykem končí. Tato prvotina Daniela Tejnického je temnější a krvavější. Po výtvarné stránce je to velmi zdařilé. Kresba vypadá jako pěkný americký mainstream, velmi podobný stylu Michala Suchánka. Vůbec mě nepřekvapilo, že mu Daniel na konci knihy děkuje. Se scénářem a produkcí knihy je to ale horší.

Přečetl jsem si to celé dvakrát, což není problém, protože je to docela rychlé čtení, a příběhu samotnému není moc co vytknout. Je to taková kraťoučká povídka. Problém je v tom, že to scénář natáhl na sto stran. Daniel se snažil o atmosféru, takže vždy, když Deratizátor někam jde, tak se rozhlíží po okolí, a to zabere spoustu panelů, na kterých si můžeme prohlédnout ulice i podzemí postapo města, ve kterém se příběh odehrává. Celé to ale zabíjí tisk a zvolený matný papír. Je to tmavé a postrádá to kontrast. Náhledové obrázky neodpovídají tomu, jak to vypadá na stránkách.
Dalším neduhem jsou souboje. Jsou pečlivě rozfázované, ale je jich tam hodně. Každý chvat a úder vypadá promyšleně a má smysl. Jenže je to zase spousta panelů, které buďto rychle přeletíte, aniž byste ocenili detaily, anebo budete studovat každý panel, protože je to místy trošku nepřehledné. Kdyby to v té knize bylo jednou, nebo maximálně dvakrát, tak by to bylo fajn. Ale je to u každé potyčky a těch je v knize pět. Každá potyčka pak zabírá několik stran.

Knihu jsem koupil na Comic-Conu na stánku Centrály, kde Daniel každému knihu podepisoval a kreslil do ní obrázky. Velmi oceňuji, jak si s každým obrázkem vyhrál a jak detailně ho nakreslil. Proto mě mrzí, že můžu dát jen 3*. Jedna musí jít dolů za ten nepovedený tisk.

Mám s knihami, a vlastně i s filmy, takový malý problém. Když se na ně těším, tak si dopředu představuji, jaké budou, a pak jsem trošku zklamaný, když se moje představy nenaplní. A na “Krizi v hlavě” jsem se těšil. Anotace mě hodně nalákala. V poslední době jsem ve svém okolí slyšel o vyhoření, a tak nějak jsem přemýšlel, jaký je to vlastně pocit? Jak poznám, že se mi to stalo? Doufal jsem, že mi na to ten komiks dá nějakou odpověď. No a samozřejmě mám taky v hlavě nějaké své vlastní bludy. Ale kdo ne, že? No ale zpátky ke komiksu. Zpočátku jsem byl zklamaný, ale někde uprostřed knihy se to zlomilo a já jsem vlastně dostal to, co jsem čekal.

“Krize v hlavě” je autobiografický komiks, ve kterém nám Alfonso Casas vypráví, jak si prošel tvůrčí a osobní krizí, a jak se z toho dostal. Cestou pak spolu se svým kámošem Crisem (personifikovaná krize) sypou spoustu mouder. Moudra schválně nedávám do uvozovek, protože to jsou skutečně věci, nad kterými neškodí se občas zamyslet, anebo si je alespoň uvědomit. Nejsou to žádné revoluční myšlenky. Ve svých skoro padesáti letech jsem to všechno slyšel už stokrát. Ale i tak bylo fajn si to znovu připomenout. Jo a abych nezapomněl, celá kniha se odehrává v Alfonsově bytě a v jeho nitru. A taky to nepostrádá humor, což považuji za hodně důležité.

Celé by to nefungovalo bez přitažlivé kresby. Protože už v té se skrývá část již zmíněného humoru. Kresba je hravá a možná i trošku mangoidní. Nebudu vymýšlet květnaté popisy, podívejte se obrázky. Pro mě byla kresba to, co mě nakonec přesvědčilo ke koupi knihy. Kreativní je zde práce s barvami. Osciluje od černobílé po plně barevný komiks, protože barvy vyjadřují psychické rozpoložení hlavního hrdiny.

Semjon Ivanovič je hajzl, o tom není pochyb. Hajzl, podvodník, zloděj, vrah a taky zbabělec. Jo a taky vlastně docela smolař. Každá levárna se mu nakonec nějak vymstí. Ale musím mu přiznat taky nějaké dobré vlastnosti. Je podnikavý. Vždy, když ho osud a zkurvená doba srazí na kolena, tak se znovu zvedne a snaží se dostat znovu nahoru, hnán věštbou staré cikánky. Tahle podnikavost, zarputilost a vytrvalost, ve spojení s morálnějším charakterem, by dala stvořit velikému a úspěšnému člověku. Ale ne v této zkurvené době, ve které Semjon žije. V té není pro morálku místo. V té mohou prosperovat jenom hajzlové jako je Semjon. Je taky nutné říct, že Semjon většinou není ten největší parchant ve městě. Ta doba stvořila mnohem větší zrůdy. Anebo je to taky naopak. Tu dobu stvořily právě ty velké zrůdy. Ať se to tak nebo tak, Ibikus není kniha jenom o jednom parchantovi. Je svědectvím doby. Je svědectvím toho, jak se rodila říše zla, se kterou vlastně musíme bojovat ještě dnes, po více než sto letech.

Fascinující je výtvarná stránka komiksu. Komiksy kreslené, či alespoň vybarvené vodovkami mě fascinují. Tím, jak se dá pracovat s rozpitými barvami i tím, jak je nutné pracovat s nedotčenými bílými plochami. Tady je práce s vodovkami lehce extrémní. Žádná kresba tužkou a potom vybarvení. Všechno rovnou vodovkami. Navíc je to všechno malované jen černou barvou. Hodně mě ta kresba bavila.

Kdysi jsem si říkal, co všichni na tom Brubakerovi a jeho Criminalu mají a proč jsou z toho všichni tak odvaření. Potom jsem si to přečetl a měl jsem jasno. A potom jsem přečetl spoustu jeho dalších knih. Všechny byly skvělé. Nejinak je to s Reckless.

Neuvěřitelně dobře se to čte. Příběh, či spíše příběhy, se velmi příjemně rozbíhají a rozvíjí. Nechybí tomu správná gradace a hořké konce. Postavy jsou velmi uvěřitelné, mají hloubku a jejich dialogy jsou přirozené. Ne vždy to má nečekané příběhové zvraty, ale to vůbec nevadí. Někdy to vyprávění prostě jenom příjemně plyne. Je zde spousta textů vypravěče, ale to je u podobných příběhů běžné, že nám detektiv neustále vykládá tok svých myšlenek. To k tomu prostě patří a bez toho by to nefungovalo. Dělá to tu správnou atmosféru.

Ed Brubaker chtěl příběhy Ethana Recklesse vzdát poctu starým brakovým příběhům. To se mu myslím dokonale povedlo. V prvním příběhu se musí Ethan Reckless vypořádat s drogovým gangem, i s vlastní minulostí (1981). Ve druhém příběhu se ponoří do filmového průmyslu béčkových hororů (1985). Ve třetím příběhu se zaplete s politiky, ale hlavně zde vypráví o svém přátelství se svou asistentkou Annou (1988). Následuje tak trošku duchařský příběh, ve kterém se mimo jiné dozvíme také něco o vztahu Anny a její matky (1989). Poslední příběh v knize se odehrává paralelně se čtvrtým ‘duchařským’ příběhem a jeho konec je tou správnou, smutně nostalgickou, tečkou na uzavření knihy (1989). Roky v závorkách jsou samozřejmě roky, kdy se jednotlivé příběhy odehrávají.
Ed Brubaker v doslovu posledního příběhu píše, že se chce k sérii Reckless ještě vrátit, a já si to samozřejmě velmi rád přečtu, ale těch pět příběhů (knih), které jsou v tomto omnibusu, tvoří pěkný kompaktní celek, který působí konzistentně a uzavřeně. Ale samozřejmě, prostoru pro další příběhy je tam ještě spousta.

Kresbu a barvy nemá snad ani cenu zmiňovat. Sean Phillips je jako vždy skvělý, ale mě snad ještě více fascinuje koloring jeho syna Jacoba Phillipse. Ne tím, jak je precizní. Právě naopak. Je až arogantně ledabylý. Zfušovaný. Barevné plochy často působí jako náhodně nanesené a zcela ignorují obrysy a kresbu. Naprostá šílenost. Jenže to funguje. A právě to mě fascinuje. Zmínit musím i určitou konzistenci a nevím, jestli to mám připsat Seanu Philipsovi anebo Edu Brubakerovi. Jde o detaily, jako jsou třeba filmové plakáty na zdi v servise promítaček a obchodě s filmy. Přestože tam Ethan zavítá hned v několika knihách, tak tam jsou na zdi, jako zcela nepodstatné pozadí, stále stejné filmové plakáty. Asi nemusím zmiňovat, že to jsou kopie skutečných filmových plakátů. Je to sice drobnost, ale potěší.

Z komiksu V horách šílenství jsem byl nadšený a těšil jsem se na další Tanabeho adaptaci. Nakonec jsem ale zklamaný. To, co se mu povedlo s Horami šílenství, se zde nepovedlo zopakovat. Marně přemýšlím proč. Možná je to zkratkovitostí, tím, že tomu nevěnoval dostatečný prostor, a proto se mu nepovedlo vybudovat napětí, které je u Lovecrafta klíčové. Ten pomalu se plazící děs, který otravuje mysl a způsobuje šílenství. V Horách šílenství se sice ta strašidelná atmosféra taky nedostavila na sto procent, ale bylo to výpravné a ohromující. Však to taky bylo ve dvou knihách. Tady je pět povídek v jedné knize. Je v nich sice kompletní děj těch povídek, ale nějak to nestačí. Možná, že jsem měl jen přehnané očekávání. Během psaní tohoto hodnocení jsem to znovu rychle prolistoval a nenapadá mě, co by tam po komiksové stránce muselo být jinak, aby to bylo lepší. Asi by tam muselo být více Lovecraftova textu. Možná to zní jako nesmysl, ale poslechl jsem si znova povídku Věc z temnot, a ten konec je prostě lepší. Barvitější. Tanabeho závěr je vykleštěný. V každém případě nakreslené je to parádně. Další knize Stín nad Innsmouthem dám zase šanci.

Hodně působivé čtení! Číst tohle na samém začátku Covidové pandemie, tak bych byl asi docela vyděšený. Hlavně z první část s pandemií. Mluví se zde pouze o epidemii, ale tohle nutně muselo zasáhnout celý svět.

Příběh se rozbíhá hodně zeširoka a na každé druhé nebo třetí stránce skáče vyprávění jinam, na jiné lidi. Někteří se objevují častěji než jiní, ale většina se objeví jen proto, aby mohli brzy ošklivě zemřít. Zpočátku jsem v tom měl trošku guláš, kdo je kdo, ale po nějaké době jsem si začal hlavní postavy pamatovat.

Vyprávění má pomalé, pozvolné tempo. Není to humorné. Je to depresivní a plné beznaděje. Hlavně první část, která se věnuje epidemii. Ta je děsivá i bez nadpřirozených prvků. Potom se to promění v postapokalyptickou roadshow. Ale na rozdíl od například Larcenetovy Cesty, zde hlavního strašáka nedělá zvlčilost přeživších, ale nadpřirozený “bubák” - temný muž. Druhá polovina knihy se pak věnuje budování nového společenství, nebo spíše dvou společenství. Jedno na straně boha, a tedy dobra, a to druhé na straně zla. Že dojde ke konfrontaci je asi každému jasné. Vyprávění je natolik poutavé, že jsem neměl čas začít se bát, že se konec nepovede, nebo rozplizne. Vyvrcholení příběhu přišlo nečekaně a k mé plné spokojenosti. Dokonce jsem ocenil i docela dlouhý a pomalý dojezd celého příběhu.

Nejlepší na tom komiksu jsou ale postavy. Asi všechny hlavní postavy, a je jich zde dost. Stephen King je napsal do neuvěřitelné hloubky a postupně je rozvíjí. Místy to až překvapuje, kolik péče každé postavě věnoval a jak skutečně působí. V komiksu je spousta textu vypravěče, ale dá se to odpustit a pochopit, protože bez toho by nešlo jít do takové hloubky a takových emocí, a to by byla škoda. Celkově ten svět působí hodně komplexně a já jsem si ho náramně užil. Původní Kingův román jsem nečetl, ale na adaptaci scénáře odvedl Roberto Aguirre-Sacasa zatraceně dobrou práci.

Zmínit musím samozřejmě i úžasnou kresbu. Před koupí jsem se snad ani nepodíval na ukázky. Jednak je to King a taky jsem na to už dříve slyšel spoustu dobrých doporučení. O to víc jsem byl kresbou při otevření knihy překvapený. Je realistická a precizní. Na první pohled mi připomněla kresbu Steva Eptinga, se kterým Mike D. Perkins pracoval na Brubakerově Captainovi America.

Tohle bylo úmorné. Pro mě je to velké zklamání. Od Neprakty jsem doposud znal jenom jeho vtipy a ilustrace, a jeho styl kresby miluji. K jeho komiksům jsem se ještě nedostal, anebo si je z dětství z Ohníčku a Dikobrazu prostě nepamatuji. Vzhledem k tomu, že si půlku z nich nepamatuji už teď, po dočtení knihy, by se nebylo čemu divit.

Mám takový dojem, že většina těch komiksů jsou relikty doby, a nadčasových je jen pár z nich. Jsou zde většinou stripy anebo jednostránkové příběhy, které někde vycházely, často plnily nějaké politické anebo propagační zadání, a také byly velmi často z politických důvodů předčasně ukončeny. Humor mi mnohdy přišel takový mdlý a nevýrazný. Ale chápu, že to musí být těžké, dělat legraci v časopisech pro děti a navíc tak, aby v tom totalitní režim nenacházel provokaci.
Navíc je to spousta stripů a krátkých příběhů najednou. Pokud to někde vychází jednou týdně, tak to je asi osvěžující. Zvláště v té době. Pokud to ale konzumujete ve větším množství z knihy, tak se toho rychle přejíte.
Některé komiksy nemají jen text bublinách, ale také text pod panely. Například v úvodních příbězích Seka a Zuly z pravěku. S tím jsem měl obrovský problém. Většinou jsem texty pod panely zapomínal číst a potom jsem je zpětně dočítal. Je zajímavé, že když v ty texty pod panely skončily, tak mě to začalo mnohem víc bavit a přišlo mi to vtipnější.

Ale abych k těm komiksům nebyl jenom kritický. Některé z nich jsou vtipné a zábavné od začátku do konce. Jsou to většinou komiksy se souvislým dějem. Nejvíce mě balily komiksy Jak vyhubili (vyhynuli) upíři na Rusi, Léčka (Kopyto a Mňouk), Pan Šambule rovná svět, Sága rodu Krokova (škoda, že to komanči zařízli) a Kouzelný míč. Jiné komiksy mi přišly zábavné jen po určité období (například Sek a Zula). No a některé komiksy, jako třeba jednostránkové příběhy z historie hradů a zámků (Co ve starých kronikách nebylo), mě rozesmály jenom v několika epizodách.
Ocenit musím i jistou míru brutality v komiksech. I v těch pro děti. Mám obavu, že některé dnešní děti a jejich rodiče by z toho dneska byli špatní.

Tuto knihu ale zabíjí něco úplně jiného - zvolený formát, editorská práce a redakce. Je to katastrofa. Většina komiksů je dělaná na šířku, ale kniha je dělaná na výšku. To znamená, že jsou na jednu stránku dány dvě původní stránky, aniž by se minimalizovaly prázdné okraje. Takže je to často všechno malé a stěží čitelné. Ať už bubliny, nebo texty pod obrázky. Jeden milimetr vysoké ruční písmo je fakt masakr. Průser je taky to, když je dlouhý čtyřřádkový komiks rozdělený vertikálně v půlce a ty půlky jsou pod sebou, bez jakéhokoliv upozornění. Takže to chvíli trvá, než vám dojde, že máte číst řádky v pořadí 1,5,2,6,3,7,4,8. A na protější straně je jiný komiks zprasený úplně stejně. Přitom stačilo dát ty půlky vedle sebe, tj. jeden řádek přes dvě stránky. Podobný rébus na vás čeká v komiksu o lachtanovi Alfonsovi, kde musíte přeskočit třetí řádek na první straně, a přečíst ho až po třetím řádku na druhé straně.

Ale to není jediný problém, který mě na zpracování této knihy vadí. Tady prostě naházali všechno na stránky bez přemýšlení a bez jakékoliv editace. V komiksech, zvláště pak v textech pod obrázky, zůstaly chyby. Nevím, jestli je tak nechali úmyslně, kvůli autenticitě, nebo si toho nevšimli, anebo jim to bylo jedno. Hrubky se ale nevyhnuly ani doprovodným textům. Problém je také s obrázky. Některé jsou rozostřené, v některých jsou fleky, které mohou být ze špatné archivace, anebo chyby v původním tisku, a někde je vidět jiný odstín papíru, který byl naskenovaný. Nikomu evidentně nepřišlo důležité s těmito nedostatky něco dělat. Je to takové hodně punkové vydání.

Za zpracování knihy srážím jeden a půl hvězdičky.

Nic jsem o tom komiksu nevěděl. Jenom to, co říkala anotace. Jenom to, že meteorolog je obviněn z vraždy 18 miliard lidí. A mou logickou otázkou bylo “Jak?”. Špatnou předpovědí? Zaujalo mě to a těšil jsem se. A jak to dopadlo?

Je to moc dobrý příběh a je to skvěle napsané. Je to napínavé a plné zvratů. A taky všechno logicky sedí. Anebo z toho alespoň nic netrčelo jak péro z gauče a netlačilo mě to do prdele. To se nestává často. Je fajn, že příběh se poměrně brzy začne ubírat úplně jiným směrem, než jsem očekával. A taky jsem si zde poměrně rychle oblíbil všechny postavy. I ty, u kterých jsem to na začátku nečekal. Prostě paráda. Všechny postavy mají motivaci a své vlastní démony. Jsou vnitřně rozpolcení a musí řešit spoustu dilemat. Jako čtenář jsem s nimi cítil a chápal jsem je, bez ohledu na to, jestli kopou za dobré nebo špatné. Teda až na nejhlavnějšího záporáka.

Skvělé je i tempo vyprávění. Třeba když jedna z postav začne odpočítávat, a při každém dalším čísle skočí následující panel na jinou postavu na jiném místě. Funguje to parádně a graduje to napětí. Celkově se mi práce s panely líbila. Povedené jsou akční sekvence i obyčejné dialogy. Tím se dostávám ke kresbě. Ta je velmi dynamická. Hlavně při akci, kdy se dynamice podřizuje vše. V klidnějších chvílích je kresba velmi pěkná a hlavní hrdinku jsem si dokonce zamiloval. Všechno dokonale funguje a táhne vás to dál.

Tohle se Mighty Boys hodně povedlo. Trošku mi to připomnělo Agenta Strachu. Je to převážně tragický příběh, ale nechybí ani humor, a má to i vřelé a milé momenty. Patří to k nejlepším komiksům od Mighty Boys a od Zpěvu Neznáma jsem si od nich nic tak moc neužil, jako tohle.

Macbeth mě doposud míjel. Když Comics Centrum oznámilo tento komiks, jak jsem teprve začal zjišťovat, o čem to vlastně je. Mimo jiné jsem zjistil, že to bylo asi milionkrát zpracováno ve filmu, takže mi vůbec není jasné, jak je to možné, že se mi dařilo se tomu vyhýbat. Nicméně, děj jsem si dopředu nastudoval, abych mohl alespoň trošku posoudit zdařilost a věrnost této adaptace.

Můžu říct, že jsem spokojený. Jsou zde nějaké odlišnosti oproti původní hře, ale celé to krásně drží pohromadě. Hodně povedená je i grafická stránka komiksu. Je to převážně černobílé, ale obloha anebo pozadí má většinou některý z odstínů červené. To dodává patřičnou dramatičnost. Krev je samozřejmě krvavě rudá. Kresba také pěkně zobrazuje emoce i Macbethovo šílenství. Jako čtenáři sledujeme, jak mu vina postupně otravuje a sžírá mysl.

Tuhle audioknihu jsem poslouchal fakt dlouho. Není to tím, že by byla nezáživná a nudná. Právě naopak. Řadím ji k tomu nejlepšímu, co jsem za několik posledních let poslouchal nebo četl. Audioknihy poslouchám jen během chůze a v posledních měsících jsem si na procházky nenacházel moc času, anebo jsem si pustil hudbu. Ale proč o tom píšu… Pokaždé, když jsem si to po delší době pustil, tak jsem byl okamžitě zpátky. Hned jsem věděl, kde jsem a co se řeší. Hned jsem se bavil skvělou atmosférou a božským humorem. Když jsme šli se ženou a oba něco poslouchali, tak se vždycky bavila tím, jak na mě všichni kolemjdoucí nechápavě čuměli, když jsem se nahlas rozesmál. Tahle kniha mi opravdu sedla. Vždycky, když jsem tu knihu někomu doporučoval, tak jsem říkal, že je to kombinace mysteriózní detektivky z Prahy za dob Rakouska-Uherska a explicitního porna. Porno v tomto případě zahrnuje i gastronomické porno. Prostě šílená kombinace, která parádně funguje. Víc k tomu psát nebudu, nemá smysl prozrazovat cokoliv z děje. Snad jen dodám, že se už těším, až si to zase pustím znova.

První sci-fi od nakladatelství Vybíral. Námět jeho příběhu není úplně originální. Podobných příběhů z vesmíru už jsme viděli spousty. Vůbec to ale nevadí. Nechybí tomu to, co je pro komiksy od Vybírala důležité. Je to ryzí dobrodružství, nechybí tomu špetka humoru, a je to napínavé. Má to dobré tempo, ale zároveň to na mě ve zvratech působilo poněkud uspěchaně. Prozrazovat více by bylo na škodu.
Silnou zbraní tohoto komiksu je jeho výtvarná stránka. Kresbu i barvy jsem si hodně užíval. Panelům nechybí pozadí, a popředí hlavní hrdinky je jasný útok na mužského čtenáře. Přiznávám, tohle na mě vždycky funguje. U barev si nejsem jistý, jestli jsou ruční, nebo počítačové, ale jejich tlumené odstíny a styl mi evokovali akvarely, a to mám rád.

Anotace říká, že je to mix hororu, historie a psychologického dramatu. Je důležité dodat, že jde o alternativní historii, a taky že je to hodně fantasy. Celé je to o boji s monstry a o vývoji vztahů mezi členy expedice. A taky je to o tom, co je kdo ochotný udělat pro dosažení svých cílů. Je to dobře napsané a vyprávěné. Nebojí se to šokovat a nikdy nevíte, kdo a kdy zemře příště. A umírá se zde hodně a ošklivě. Zlé jazyky tvrdí, že umře mnohem více členů expedice, než kolik jich v expedici bylo. Mě je to celkem jedno. Neměl jsem čas ani potřebu to počítat. Příběh vás nenechá vydechnout. První svazek jsem přečetl za dva dny. Druhý mi ve výsledku trval asi pět dní. Když jsem oběma knihami listoval zpátky, abych srovnal vazbu, tak jsem byl překvapený, kolik stránek zabírá každé monstrum a každá událost. Při čtení mi to tak dlouhé nepřišlo, protože příběh a kresba vás pohltí.

První svazek se více zaměřuje na setkání s monstry a na boj s nimi. Druhý svazek se pak více zabývá členy expedice. Nejenom vztahy mezi nimi, ale také prohlubuje jejich charaktery, odhaluje jejich minulost, a ukazuje, kam až je kdo ochotný zajít. Ale o monstra ani zde nepřijdete. Vyprávění je zpočátku hodně přímočaré a bez flashbacků. Ty se začnou objevovat až později. Stejně tak se v druhé půlce prvního svazku objevuje druhá časová linie s jinými postavami. Nechci prozrazovat více. Jen chci upozornit, že je důležité sledovat datumy, kdy se která událost odehrává, jinak z toho budete stejně zmatení jako já. Prostě sledujte datumy a styl písma vypravěče. Pomůže vám to. To je zpočátku jediný způsob, jak ty časové linie odlišit. Výtvarně je to stejné. Já jsem to z počátku nenáviděl, ale později jsem provázanost těch časových linií začal oceňovat jako poměrně rafinované zpestření jinak jednoduchého přímočarého vyprávění.

Zajímavé je i to, jak se postupně začínají odhalovat záhady, o kterých jste netušili, že tam jsou, anebo jste o nich moc nepřemýšleli. Až když se tomu začne komiks věnovat, tak si uvědomíte, že tam ta otázka, nebo záhada, opravdu od začátku visela. Takový přístup se mi docela zamlouvá.

Co se týká protagonistů příběhu, tak já se je zdráhám nazvat hrdiny. Jistě, po většinu knihy se s nimi poměrně snadno identifikujete a užíváte si jejich příběh. Pak ale přijdou situace, které vás překvapí a šokují. Rozbijí vám představu o tom, jací vlastně jsou. Chápete, proč udělali, co udělali, ale zároveň s tím nesouhlasíte. Svět není černobílý, i když se nám to nelíbí.

Výtvarná stránka komiksu je fantastická. Kresba i barvy. Lidi a příroda jsou pěkné, ale monstra, ty jsou naprosto úžasné a krásně nechutné. Tady se ten velký formát knih vyplatí. Jen na pár stránkách jsem měl pocit, že pro ně nebyly patřičně kvalitní grafické podklady. Jinak jsem si čtení komiksu neskutečně užíval. Dokonce bych řekl, že mě po všech těch 48 sešitech mrzelo, že už je konec.

Anotace říká, že je to mix hororu, historie a psychologického dramatu. Je důležité dodat, že jde o alternativní historii, a taky že je to hodně fantasy. Celé je to o boji s monstry a o vývoji vztahů mezi členy expedice. A taky je to o tom, co je kdo ochotný udělat pro dosažení svých cílů. Je to dobře napsané a vyprávěné. Nebojí se to šokovat a nikdy nevíte, kdo a kdy zemře příště. A umírá se zde hodně a ošklivě. Zlé jazyky tvrdí, že umře mnohem více členů expedice, než kolik jich v expedici bylo. Mě je to celkem jedno. Neměl jsem čas ani potřebu to počítat. Příběh vás nenechá vydechnout. První svazek jsem přečetl za dva dny. Druhý mi ve výsledku trval asi pět dní. Když jsem oběma knihami listoval zpátky, abych srovnal vazbu, tak jsem byl překvapený, kolik stránek zabírá každé monstrum a každá událost. Při čtení mi to tak dlouhé nepřišlo, protože příběh a kresba vás pohltí.

První svazek se více zaměřuje na setkání s monstry a na boj s nimi. Druhý svazek se pak více zabývá členy expedice. Nejenom vztahy mezi nimi, ale také prohlubuje jejich charaktery, odhaluje jejich minulost, a ukazuje, kam až je kdo ochotný zajít. Ale o monstra ani zde nepřijdete. Vyprávění je zpočátku hodně přímočaré a bez flashbacků. Ty se začnou objevovat až později. Stejně tak se v druhé půlce prvního svazku objevuje druhá časová linie s jinými postavami. Nechci prozrazovat více. Jen chci upozornit, že je důležité sledovat datumy, kdy se která událost odehrává, jinak z toho budete stejně zmatení jako já. Prostě sledujte datumy a styl písma vypravěče. Pomůže vám to. To je zpočátku jediný způsob, jak ty časové linie odlišit. Výtvarně je to stejné. Já jsem to z počátku nenáviděl, ale později jsem provázanost těch časových linií začal oceňovat jako poměrně rafinované zpestření jinak jednoduchého přímočarého vyprávění.

Zajímavé je i to, jak se postupně začínají odhalovat záhady, o kterých jste netušili, že tam jsou, anebo jste o nich moc nepřemýšleli. Až když se tomu začne komiks věnovat, tak si uvědomíte, že tam ta otázka, nebo záhada, opravdu od začátku visela. Takový přístup se mi docela zamlouvá.

Co se týká protagonistů příběhu, tak já se je zdráhám nazvat hrdiny. Jistě, po většinu knihy se s nimi poměrně snadno identifikujete a užíváte si jejich příběh. Pak ale přijdou situace, které vás překvapí a šokují. Rozbijí vám představu o tom, jací vlastně jsou. Chápete, proč udělali, co udělali, ale zároveň s tím nesouhlasíte. Svět není černobílý, i když se nám to nelíbí.

Výtvarná stránka komiksu je fantastická. Kresba i barvy. Lidi a příroda jsou pěkné, ale monstra, ty jsou naprosto úžasné a krásně nechutné. Tady se ten velký formát knih vyplatí. Jen na pár stránkách jsem měl pocit, že pro ně nebyly patřičně kvalitní grafické podklady. Jinak jsem si čtení komiksu neskutečně užíval. Dokonce bych řekl, že mě po všech těch 48 sešitech mrzelo, že už je konec.

Nechal jsem se nalákat nadšenými hodnoceními a koupil jsem si to do vlaku. A je to bohužel pitomé, až to tříská dvěma. Rozesmát mě to nedokázalo, ale na necelé dvě hodiny mě to aspoň trošku zabavilo. Nevím, co k tomu dodat. Ten humor je takový infantilní. Nic inteligentního v tom nehledejte. Všichni si pořád dělají srandu z toho, jak je Peacemaker debilní. Kresba je takový mainstream. Nenadchne, neurazí a ničím nevyčnívá.

Pan Vybíral přinesl opět další westernovou bombu. Je zajímavé, že tento komiks vychází krátce po “Zjevném údělu” od Comics Centra, protože oba příběhy se vzájemně dotýkají a sdílí některé historické postavy. Nutno dodat, že příběh komiksu “Proti proudu Velké řeky” se mnohem více drží historické reality a není o výpravě Lewise a Clarka. Vypráví příběh třech Francouzů, které osud ve Francii rozdělil, a zavál je do nově nabyté americké divočiny - do Luisiany. Příběh nemá závratné tempo, přesto je plný akce a rozhodně nenudí. Působí spíše osudově než epizodně. Vyprávění je jen zdánlivě pomalé a díky tomu má čtenář čas prohlížet si nádhernou malbou Patricka Prugneho. A věřte mi, že je nač se dívat. Jde o jeden z nejpěkněji namalovaných komiksů, a to nejen westernových. Při čtení jsem často vzpomínal na obálky Mayovek od Zdeňka Buriana. Tak pěkně nakreslení Indiáni a příroda se často nevidí. Místy jsem měl pocit, že je to trošku statické, ale to je asi cena za to, že jsou některé panely doslova promakané obrazy.

Tenhle komiks má tak trošku naivní kresbu. Ne škaredou, nebo jednoduchou. Naivní jako z dětské knížky, přátelskou. I díky tomu má ten komiks zvláštní atmosféru. Idylický obraz amerického venkova ze sedmdesátek i retro představa futuristického města. V těchto kulisách se odehrává děj, který ze Supermana ukazuje v prvé řadě jako člověka. Jasně, to dělají všechny komiksy se Supermanem, ale tady je na to kladen zvlášť velký důraz. Ukazuje ho jako člověka, který má milující rodiče, své přátele a také své pochyby. A ani k tomu nepotřebuje super padoucha. Pokud teda nebudu počítat Lexe, který zde není zas až tak důležitý.
Kniha je rozdělena na čtyři části pojmenované podle ročních období. Každá z nich má jiného vypravěče. Jaro vypráví Clarkův otec Jonathan Kent, léto Lois Laneová, podzim Lex Luthor a zimu Clarkova kamarádka ze Smallville, Lana Langová. Konec knihy pak tvoří ještě krátké dodatky, které jsou vyprávěné Marthou a Jonathanem Kentovými. Zejména části vyprávěné Clarkovými rodiči a kamarádkou Lanou jsou neuvěřitelně silné a emoční. Nečekal jsem, že se budu takto dojímat u Supermana. Tahle kniha o Supermanovi je jiná, a právě proto je skvělá.

Není to úplně originální, ale je to pěkně napsané a pěkně nakreslené. Nejsem odborník na sériové vrahy, ani na seriály a filmy o nich. Ani Dextera jsem neviděl, ale žánrem úplně nedotčený nejsem. A příběh Samanthy přesně zapadá do škatulky. Charakterem hlavního hrdiny i příběhem. Ale to vůbec nevadí. Jak už jsem říkal, je to pěkně napsané a baví to. Pár výtek bych ale měl. Konec je příšerně rychlý. Alespoň jeden sešit navíc by to sneslo. Druhá výtka směřuje k tomu, že je zde trestuhodně málo využitý potenciál toho, že hrdiny jsou antropomorfní zvířata. Je zde kontrast toho, že jsou zde i normální zvířata, a také paradox, který známe i z Čtyřlístku - Bobík normálně žere buřty. Tady je také naprosto normální řeznictví. Jako ono se s tím trošku pracuje, ne že ne, ale umím si představit mnohem větší polemizování nad tím, že je pro medvědici je zabíjení přirozené a býložravci by se dravců měli přece jenom trošku obávat. Bylo by to něco navíc oproti typické zabíjačce.