Nomia komentáře u knih

Román bych označila spousty výrazy, ale jako jeden z nejkomičtějších a nejzábavnějších románů v americké literatuře rozhodně ne. Jako humornou knihu to brát nemohu, jako psychologické drama také ne. Portnoyův komplex je pro mě víceméně průměrnou knihu, která navíc oplývá opravdu nesympatickou hlavní postavou, ale rozhodně jsou zde pasáže a hlášky, na které čtenář jen tak nezapomene.

S hrůzou si uvědomuji, že mě více zaujala anotace knihy než samotná kniha. Roth zřejmě toužil napsat román, kde by mohl být dostatečně sexuálně explicitní a provokativní. Přimíchal k tomu trochu židovských anekdot a kapku staré dobré Ameriky. Chápu, že ve své době musel být román šokující, ale mě zkrátka neokouzlila, nicméně přiznávám, že je to do značné míry dáno mně nesympatickým sebelítostivým hrdinou.

5 04.01.2020

Přiznávám se dobrovolně - opět jsem se projevila jako nekulturní barbar. Na Hermafrodita jsem narazila při přehrabování se v antiku a do té doby jsem nevěděla nic o autorově existenci, natož, že je laureát Pulitzerovi ceny. Neměla jsem tudíž žádná velká očekávání a o to překvapenější a nadšenější jsem z knihy byla.

Tahle kniha je mistrovský kousek, výborně odvyprávěná a poutavá. Není to jen rodinná sága, ani pouhý nitrospit hermafrodita, ale právě ona kombinace vícero témat a líčení několika dekád dělá celek tak super. Rozhodně se nemusíte bát, že by šlo o příliš složitou a nečitelnou záležitost.

"Narodil jsem se dvakrát: nejprve jako holčička jednoho výjimečně nezačouzeného detroitského dne v lednu 1960; a potom znovu jako dospívající chlapec na pohotovosti nedaleko městečka Petoskey ve státě Michigan – to se stalo o čtrnáct let později, v srpnu roku 1974."

7 03.01.2020

Pro zoufalce středního věku mám obvykle slabost a podivné vztahovky mám v lásce, ale tohle byla bohužel opravdu slátanina. Příběh a celé vyprávění na mě působilo našroubovaně, velmi málo uvěřitelné charaktery a celková mdlost knih mě skoro donutila ji odložit před koncem.

Asi nejsem zcela kompatibilní se stylem myšlení a vyprávění R.Třeštíkové. Vůči kouzlu některých autorů jsem zjevně imunní a neměla bych se pokoušet číst další a další díla, když ani předchozí autorovi počiny mě nepřesvědčily. Dobře mi tak.

11 03.01.2020

O něco slabší než Enderova hra, či Enderův stín, ale stále fenomenální série. Jestli mě nějaká knižní série v posledních letech oslovila a zamilovala jsem si ji, tak je to právě Ender a jeho svět. Skvělé postavy, chytré, čtivé, nezapomenutelné.

5 03.01.2020

Holocaust a pohádkový svět loutek? Překvapivě to k sobě pasuje. Není to pohádka, není to čistokrevný válečný román, ale možná o to intenzivněji si člověk při čtení uvědomuje svinstva války.

Romero píše skvěle, její příběhy jsou poutavé a čtivé. Bohužel Loutkář z Krakova pro mě postupně trochu ztrácí na dechu. Neubráním se srovnání s autorčinými předešlými romány a tam bohužel citím, že Loutkář krapet pokulhává.
Loutkář z Krakova je taková hořkosladká pohádka v bezútěšném světě. Čtivé, poučné, pohádkové, kniha má navíc v sobě výrazné poselství, ale Romero už předvedla, že umí napsat i o poznání více strhující romány.

3 03.01.2020

Pozvolna plynoucí vyprávění, plné barvitých popisů, spletitých rodinných vztahů a především skvělých postav, to vše zasazené do amerického maloměsta. Tahle kniha má v sobě přesně vše, co mám ráda, není černobílá, dokázala mě rozesmát i rozhořčit, byla neuvěřitelně čtivá a rozhodně zapamatovatelná.
Ale nejvíc oceňuji s jakou jemnosti a citem pro realitu Celete Ng vykreslila postavy. Opravdová hra s charaktery i vztahy. Jediné, co bych mohla Ohníčkům vytknout je možná až trochu přílišný morální apel.

“Sometimes you need to scorch everything to the ground, and start over. After the burning the soil is richer, and new things can grow. People are like that, too. They start over. They find a way.”

Ohníčky všude kolem jsou plné otázek bez jednoznačných odpovědí. Je to strhující kniha, která dokáže bravurně rozvířit emoce a zavařit mozek. Trochu ubrat na morálním apelu a rasových otázkách a bylo by to takřka dokonalé.

11 03.01.2020

Zlodějka mýho táty mě "sbalila" už jen na samotný název a neokoukanou titulku. Kniha je syrová a chce upoutat. Skvělé, ponuré téma, které je neuvěřitelně nosné, ale ze samotného zpracovaní jsem se tzv. na zadek neposadila. I přes to ve mně kniha dokázala vyvolat emoce. Jestli bude budoucnost společnosti vypadat, tak jak ji vykreslila Petra Hulová, tak potěš koště.

Celý román je především o emocích a atmosféře. Ten, kdo bude číst Zlodějku pouze povrchově a nezamyslí se nad myšlenkami v knize, tak z ní nemůže mít žádný požitek. Není to jen kniha o jednom spratkovi, jak se může zdát, která by byla od první do poslední stránky narvaná dějem. Jedná se spíš o temnou předzvěst, která může člověku trochu otevřít oči a někoho možná utvrdit v tom, že do vztahů a pořizování dětí se raději pouštět nebude. Zlodějka spojuje spoustu palčivých témat současné doby a zahaluje je do ponurého závoje.

7 03.01.2020

Přiznávám, že vůči prvnímu dílu jsem byla možná až příliš kritická. Už jen samotný základ, kde skupina teenagerů, z různých koutů světa, je vržena do soutěže, kde není o nebezpečí nouze, až příliš připomínal schéma Hunger Games. Jen s tím rozdílem, že zde se bude jednat o vesmírné dobrodružství. Toto je největší problém, který s Nixii mám, je to příjemné čtení, ale není to strhující originální dílo. Při čtení člověka několikrát napadne, že mu to něco připomíná. Ať už je to zmíněná Hunger Games, či Enderova hra.

První díl Nixie bylo takové nesmělé první rande, autor nám představil hlavní postavy, načrtl něco málo ze světa (respektive obou světů), ale byla to zatím jen jemná oťukávačka, která nezanechala nijak extra silný dojem.
Multikulturní partička působila poměrně sympatickým dojem. Hlavní hrdina Emmett Atwater, černý hoch z chudinské čtvrti v Detroitu, je fajn, ale bohužel mu chybí hlubší charakter. Nepochybuji o tom, že většině čtenářů bude sympatický, ale není to typ postavy, kterou si vybavíte i po letech, která by Vás natolik upoutala (případně odpuzovala), že byste si ji pamatovala ještě x let po té.

Nicméně druhý díl, jde více do hloubky, už to není jen seznamovačka. Nespoustaná Nyxia má mnohem více šťávy. Vztahová linka je sice průměrná, nenadchne, ale ani neurazí. Nicméně svět Edenu je poutavě popsaný, ať už se jedná o samotné Adamity, či zdejší faunu a floru.
Kvituji, že v tomto díle se objevuje trochu více politiky, pletichaření a strategie. Za mě rozhodně krok k lepšímu, kniha mě bavila a budu se těšit na závěr trilogie. Stojím si za tím, že v daném žáru jsou i lepší série, ale i tak se jedná o vrchovatou porci zábavy (bohužel trochu předvídatelné zábavy).

6 03.01.2020

Na stará kolena ze mě bude obtloustlá tetka, usrkávající horký čaj, která se bude přitrouble a blaženě usmívat nad knihami od Austenové. K dokonalosti výjevu chybí asi už jen háčkovaná dečka a chovná stanice koček.

Knihy od Austenové jsou pro mě v podstatě love story na jedno brdo, silné a inteligentní hrdinky, charakterní hrdinové, trocha společenské kritiky a na konci láska jako trám. Ale když k tomu připočtu tu její ironii, jemný humor, hraní si s dialogy a hlavně to kouzlo tehdejší doby... přiznávám se, že je ti to žeru i s navijákem.

Pro milovnice dob dávno minulých, společenský dýchánků u čaje, překrásných panství, květnaté mluvy a zaryté romantičky jsou knihy od Austenové takřka povinnost. Pokud jste neměli tu čest ještě přičichnout k autorčinu stylu psaní, tak bych Vám jako prvotinu spíš doporučila Pýchu a předsudek.

Ale abych její knihy nezaškatulkovala jen jako sladkobolné čtení, Austenová dokáže být i velmi ostrý společenský kritik a málokdo dokáže tak barvitě a krásně popsat kouzlo staré dobré Anglie.

12 29.05.2019

“…the consequences of sex are often more memorable than the act itself.”

Irving je prostě tak trochu zvláštní, jeho styl vyprávění je dost specifický, ale rozhodně ne nudný, nevadí mi ani jeho mírná obsese sexem a lehce stereotypní črtání postav. Je to vypravěč, který dokáže upoutat. Miluji s jakou lehkostí rozvíjí příběhy, jeho jemnou ironii a někdy lehkou pošahanost příběhů.

Rok vdovou má v sobě takovou poklidnou retro atmosféru, začátek je fenomenální a zábavný. Přesto, že mě konec úplně neoslnil, i tak hodnotím knihu jako skvělou. Irving má, ale i lepší knihy.

8 29.05.2019

O chlup slabší než Hana, ale přesto strhující kniha. Morštajnová psát umí, její styl psaní mi vyhovuje a stále mě baví. Dokáže ve mě vzbudit emoce, vyvolat hutnou atmosféru a její postavy mají pro mě zajímavé a zapamatovatelné charaktery - a tady možná přichází ten háček, při čtení Tichých roků jsem měla pocit, že některé postavy se podobají charakterům z předešlých knih. Nepatrný pocit, že člověk čte něco, co tu už bylo.

Troufám si tvrdit, že ať Morštajnovou doporučíte komukoliv, tak většině lidem se její knihy zalíbí, mají hloubku, emoce a nejsou napsány nějak příliš složitě, ba naopak. Ale pokud bych měla doporučit jen jednu její knihu, pak by to byla spíš Hana nebo Slepá mapa.

13 29.05.2019

Chrochtala jsem si blahy takřka nad každou stránkou, opravdu vyvedená kombinace formy i obsahu. Ano, stále je to sci-fi pro mládež a občas dospělý čtenář nevěřícně zakroutí hlavou, ale i tak je výborné a originální.

Po vizuální stránce naprostý kumšt, nepamatuji si, že by mě formou nějaká kniha takto okouzlila. Příběh, který sledujeme pomocí různých fragmentů, je velmi dobrý. Opravdu milé překvapení.

11 29.05.2019

Nemastné neslané. Blackout má skvělé a velmi nosné téma, ale samotné zpracování mě nechytlo za srdce. Je to přesně jedna z těch knih, kde autor podle mě nedokázal z nápadu vymáčknout veškerý potenciál. Bohužel kniha nenaplnila má očekávání.
Hlavní průšvih knihy je, že hopsá z jedné lokace do druhé, postavy se střídají s kadencí kulometu, ale i přes tuhle rychlost najednou zjistíte, že vás kniha chvilkami spíš nudí. Další slabinou je i hlavní postava, respektive postavy obecně, k nikomu jsem si nenašla větší sympatie.
Ano, Blackout je v podstatě strašidelný, je to mrazivá předzvěst, donutí vás se trochu zamyslet a představit si, jak by moderní svět šel do kopru v případě podobné krize, ale není to kniha, ze které se - s prominutím - posadíte na zadek. Zajímavé téma, ale jen průměrné zpracování.

15 10.04.2019

Odeonky mám ráda, ale tohle byla naprostá zběsilost.

4 10.04.2019

A přeci je to možné, Enderův stín předčil veškerá má očekávání a ve výsledku se mi líbil ještě o trochu víc než samotná Enderová hra. Přitom už i na ni samotnou jsem div nepěla ódy.

Stín je ještě o chlup chytřejší, čtivější a zároveň i ponuřejší dílo. Ale především je pro mě Fazolek zajímavější postavou, tohohle malého přechytralého a chladnokrevného spratka si nejde nezamilovat.
Card to vychytal už v samotném začátku, kde na nás nachystal depresivní entrée v Rotterdamu. Dětské gangy, hlad, utrpení, ale i smrt, která byla na denním pořádku. Autor hned od začátku dokázal upoutat čtenářovu pozornost a rozjezd knihy měl podstatně větší spád, než jak tomu bylo v Enderově hře.

Nejen, že bylo geniální vymyslet a napsat samotnou Enderovu hru, ale ještě geniálnější bylo převyprávět onen příběh znovu a to z pohledu jiné odlišné postavy - a přitom nenudit, zaujmout snad ještě víc a navíc rozklíčovat pozadí příběhu. Zkrátka dotáhnout k dokonalosti. Když k tomu připočteme Fazolka, nejde jít pod plný počet.
Musím smeknout přes O.S. Cardem a jeho vypravěčským uměním. :)

14 24.03.2019

Obvykle se snažím s hodnocením knížek počkat a hodnotit trochu s odstupem, ale Enderova hra mě vážně nadchla. To je přesně ten typ knihy, kterou dočtete a říkáte si, že chcete ještě pokračování a nejraději byste se hned rozběhli do knihkupectví.
Card má pro mě hrozně příjemný styl vyprávění - jednoduchý, nenabubřelý, věcný a zároveň strašně poutavý. A to i přes to, že je to je poměrně těžké a dost pochmurné téma. Píše o věcech, nad kterými člověk musí přemýšlet a zároveň z díla nedělá jen nějakou pseudofilozofickou onanii.

Ale co hlavně oceňuji jsou postavy, našlo se hned několik postav, který si člověk dokázal zamilovat a byl zvědavý, jak se jejich linka bude dál vyvíjet. Navíc kvituje, že se ve vší té válečné mašinerii neztrácela lidskost.

Ederova hra je skvělá a hlavně chytrá kniha, která není nijak složitá a opravdu dokáže okouzlit snad každého, rozhodně to není dílo jen pro sci-fi fajnšmekry. Oplývá nejen zajímavou myšlenkou a příběhem, ale i skvělými charaktery (a to i těmi zápornými).

„Remember, the enemy's gate is down.“

20 22.03.2019

Taková sonda do koloběhu jedné vesnice, která vás zaručeně odradí od případného života na dědině. :)

Přiznám se, že jsem Dědinu na pultech knihkupectví míjela, ale jakmile jsem jednou viděla rozhovor s autorkou, tak jsem si říkala, že si knihu rozhodně musím přečíst. Petra Dvořáková na mě působila jako strašně zajímavá "exotka", která si prošla vším možným od kláštera, nemoc dítěte až po anorexi atd. Říkala jsem si, že ženská, která si prošla tímhle vším, neztrácí úsměv a dokáže o tom mluvit s nadhledem, tak musí umět podat život dostatečně syrově a reálně - a přesně takhle očekávání Dědina splňuje.

Dvořáková si hezky hraje s dialogy, vesnickou atmosférou a hlavně různorodými postavami. Styl jejího vyprávění působí hrozně přirozeně, nenuceně. Živě si celou tu vesnici dokážete představit, jak to hezké, tak i všechny ty nešvary od pomluv, po nevraživost, závist, zajeté stereotypy atd. Pokud máte k vesnici blízký vztah, ať už jste na ní vyrůstali, či tam zrovna žijete, tak Vás kniha chytne za srdce možná ještě o chlup víc.

11 17.03.2019

Mnoho povyku pro nic. Kříďák může tématicky připomínat Kingovo To, ale to je asi tak jediná podobnost, styl psaní a přístup k postavám je odlišný. King má jednoduše řečeno větší koule.

Kříďák vůbec není špatná kniha, těch 300 stránek zhltnete poměrně rychle, kniha se čte snadno, ale ve mně bohužel kniha zanechala spíš pocit nenadchne-neurazí. Jednoznačně silnější hype a marketingová kampaň, než kvalita samotného příběhu.

9 16.03.2019

Naneštěstí druhý díl má spíš sestupné tendence, místo gradace celého příběhu jde Tisíciletý démon o krok zpátky. První díl ještě hodně zachraňovala originalita, neotřelost/ujetost díla a charisma některých postav, bohužel mi v tomto díle notná část postav začala spíš pít krev. Samotný příběhem působil poněkud našroubovaně.
// Jen ještě drobná poznámka - nechápu, že po tak vydařené obálce prvního dílu, nedopřáli druhému dílu něco obdobného. Místo toho se nám dostalo poněkud brakovějšího vizuálu.

3 16.03.2019

Uff, Kostičas je poněkud zběsile napsaný. Tak v první řadě - okamžitě zapomeňte na srovnávání s Rowlingovou, tyto dvě dámy mají společnou maximálně tak bujnou představivost, lásku k fantasy a grafomanské choutky psát x-dílnou sérii. Tam kde J.K.R. exceluje, tedy vykreslování a popisy jednotlivých postav, tak Shannon naopak příliš nekraluje.

Hned v začátku budete vhozeni do dystopické Anglie okolo roku 2050, kdo do vás autorka bude pod tlakem hustit kvanta výrazů z tohoto nového světa - bohužel možná až příliš překotně. Sice budete mít pravděpodobně ze začátku hlavu jako pátrací balon, ale v zásadě je svět, který autorka vymyslela, celkem působivý, zajímavý a má tu správnou atmosféru.

Nechci vyzrazovat děj, tak se spíš pozastavím nad tím, co mi na knize úplně neladilo. Bohužel tím nejhorším pro mě byla hlavní hrdinka Paige, nemohla jsem se zbavit dojmu, že s každou další stránkou hlavní postavě snad odumírá mozek. Pokud vám je minutu po minutě hlavní postava méně sympatická a kroutíte hlavou nad jejím chováním, tak je něco špatně. Do značné míry k tomu přispívá i naprosto "jalová" milostná linka. Udivuje mě, že dvacetiletá kočka, jakou Samantha Shannon je, nedokáže přijít s trochu neotřelejším a méně průhledným milostným příběhem.

I když jsem tu Kostičas celkem zkritizovala, tak to rozhodně není úplně zlé čtení. Potenciál to má velký a věřím, že autorka se dokáže ještě vypsat. Nicméně otázkou je, jestli je tento příběh opravdu vhodné roztahat na sedm dílů - zatím se mi nezdá, ale třeba mě autorka ještě překvapí. :)

5 16.03.2019