Niu komentáře u knih

Chtěla jsem něco na odlehčení po těžké literatuře a řekla jsem si, že když je ten podzim, tak Twilight. Asi před pár lety jsem znovu přečetla dva díly a pak byla pauza (ehm, Bella blbka). Takže jsem pokračovala třetím. Říkám si, bude to na pohodu. Knihu jsem četla cca před více než 10 lety. A ne, to byla fakt hrůza. Bylo mi úzko - úzko z dialogů, myšlenek a opět Belliny blbosti. Tentokrát se i Jacob choval jako magor. No vlastně ... kdo ne, že? Má to jméno a je to prostě už zažitá drákulovina, ale je to slátanina. Snižuju hodnocení ze tří hvězdiček. A zajímá mě, jak budu vnímat poslední knihu. Sice jsem ji už četla, ale ráda budu překvapená.

Strašně rychle mě kniha vtáhla a hltala jsem informace o čínském léčitelství. Líp jsem si vybrat nemohla. Ale ona je to taky kniha o bolesti, fyzické i duševní, ztrátách, létech, která plynou. Asi někdy v polovině knihy byl zásek na několik týdnů. Nevím, čím to bylo způsobeno, možná dlouhými kapitolami, možná postavením žen obecně. Vztahů žen mezi sebou, které byly na jednu stranu strašně podporující, ale na stranu druhou plné intrik. Jsem ráda, že se to pak obrátilo v ten šťastný konec (ať už je to jak chce). Pro mne úplně fyzicky bolestivé bylo číst o zlatých liliích, o vztahu tchýně a snachy. Záležitosti ohledně těhotenství, porodu, tohle bylo velmi zajímavé. Líbí se mi název Palác dětí, to je tak nadherné :-) Moc se mi líbily na konci informace přímo o reálné osobě i cesta k napsání tohoto dílka z pohledu autorky. Čeká mě Tajemství hedvábného vějíře, tak jsem zvědavá.

Pořádně ani neumím definovat, co mi na této "Poirotovce" vadí. I ta zfilmovaná verze je taková zvláštní - podzimní, nostalgická, melancholická a ... nějaká divná. V této detektivce byli všichni tak nějak divně protivní a Poirota tam bylo velice málo. Byla to snůška toxických lidí, snad až na Henryho a Midge. Lucy, tu opravdu nedávám, tak je jak z jiné planety :-) Co mě ale velmi překvapilo byla jistá vyčůranost vraha a pak taky vztah Midge s další osobou (nechci prozrazovat) - tohle ve filmu nebylo. Vlastně hodně věcí bylo u obou zpracování trošku odlišné. Čte se to jedna báseň, ale ... něco mi tam připadá jiné, jak z jiné dimenze. A ten překlad slova víkend ... :-)

Hra na vraždu se mi četla skvěle a byla jsem zvědavá na knižní předlohu ve srovnání s filmem. Filmy jsem viděla oba, ten novější se Suchetem i ten starší (ten byl z trošku modernější doby a celkem mě to překvapilo). V obou je Ariadna Oliverová prostě boží zmatená srandistka. Film se Suchetem je dost temný, ale asi se mi líbí víc. Překvapuje mě ale, jak v knihách ta sranda je podána, jak se Hercule s Ariadnou špičkujou, tohle vtipkování ve filmu moc není. Nicméně tady jsem byla u knihy docela dost zklamaná z konce. Žádné takové to sedánko se všemi a Poiortův ántré. Já jsem vám tak četla a najednou konec knihy. Říkám si - hernajs, co?! Tak aspoň v tom filmu to bylo trošku líp. Na jednu stranu je fajn mít tenkou knihu, že jich stihnete přečíst víc, ale zase škoda, že to není líp propracované. A tentokrát mi tam chyběla jablka :-)

Moje pouť s autorkou začala u Ignis fatuus (super), přes Prameny Vltavy (aj, to jsme trošku přiostřili) k U severní zdi (čisté peklo). Jsem zvědavá, co mi z toho vyjde u Ducha pankráce. Co vím už teď je, že si musím dát pauzu a rozdýchat to. Knihu jsem přečetla rychle - na to, jaké téma v ní je mi to trvalo 3 dny (na tři zátahy), na jeden bych to psychicky nedala. Potřebovala jsem to vychodit. Před spaním číst nedoporučuju. Pokaždé, tedy 3x, jsem pocítila nesnesitelnou tíhu na srdci a pocit, jako že se svět obrátil vzhůru nohama a zastavil současně. Při čtení detektivek, thrillerů a hororů je ta krutost taky, ale tady ... představa, že se to skutečně dělo, je natolik reálná, že zmíněné knižní žánry jsou jen pohádkami. Nemůžu pochopit, kde se vzala v lidech tak strašná krutost po druhé světové válce, páchat takové zlo. Moc se mi líbil koncept knížky, na některých místech mírně zmatené, jak se chtějí různé informace i vzpomínky propojit, ale nerušilo to natolik, že by ovlivnilo hodnocení. Těžké bylo číst i o tématu jako o stáří, osamění lidského života na sklonku života, jako i o tom být celý život sám, neviditelný. Bylo té krutosti přespříliš, že se jí zalekly i slzy, které bych očekávala ronit? Hodně těžká kniha. Srdce mě bolí.

Mi se to líbilo asi o chlup víc než Zimní lidé. Střídání minulosti a přítomnosti i postav se mi v příbězích hodně líbí a dobře se četlo díky celkem krátkým kapitolám. Trošku (hodně) mi vadily vztahy v rodině Rose a Sylvie, ale pak se vysvětlilo, proč to tak bylo. Možná bych čekala trošku ještě přiostřenější závěr, ale jinak jsem spokojená. Taková oddychová duchařina.

Ramieli, to má vážně více dílů? Je to fakt škoda.

Jedna z těch posledních knih (aspoň myslím), dokonce i zfilmováno to bylo v pozdějších letech a řadím k těm nejlepším. I když na mne z knihy nedýchala ta pravá podzimní a dušičková (Halloweenská chcete-li) atmosféra, tak to bylo čtivé, pátrání a zjišťování celkem dost a co musím ocenit, tak rozhodně ten humor mezi Poirotem a paní Oliverovou, u toho se vždycky směju nahlas, protože to je tak groteskní, že to jinak nejde - tentokrát to bylo hlavně o jablkách :-) Filmová verze je trošku jiná než ta knižní, ale to hlavní téma tam je. Mám ráda celkem i dlouhé knihy a pokaždé, když čtu Agathu, tak si říkám, že je škoda, že nejde do hloubky. Od ní bych si přečetla pěkně tlustou bichli (samozřejmě o Poirotovi).

Tahle knížka čekala na přečtení v mé knihovničce sedm let. Sedm let!!!! Dokonce jsem ji nějak před lety rozečetla, ale vzdala jsem to hned ze začátku. To byla ovšem chyba největší! Nejdřív musím říct, že obal knihy neodpovídá tématu - a dost to může snížit atraktivitu (nicméně kniha na omak je hodně příjemná). Pořád jsem tak koukala, co to má zobrazovat. Určitě by se to dalo vymazlit (myslím tu obálku). Zkusila jsem i přidat štítky, ale zatím nevím, jestli budou kulinářství a druhé šance uznány.
Teď ke knize. Jde tu o vaření, o vaření toho největšího kalibru. Je to o vztazích. Katie je holka i s ostrými lokty a ač by se mi mohla zdát protivná, vůbec nebyla. Měla srdce na správném místě. Líbila se mi, jak nic nevzdávala a šla dál. Musím ale napsat, že celé to okolo vaření, to mě tak neskutečně stresovalo, že jsem měla úplně strach pokračovat ve čtení. A bylo jedno, jestli Katie potká Bernice, Harryho nebo Jeana-Michela. Líbilo se mi, jak se autorka vypořádala s vypjatými situacemi. Přišlo mi to lidské. A ti cholerici byli vykresleni velmi reálně. Marta byla skvělá a příběh s ní byl krásně podán. A vůbec nejsem smutná z happy endu :-) Takže, ve svém osobním podzimním hygge čtenářském bingu si vybarvuju políčko "dlouho v knihovně".

Ačkoli jsem autorčinu knihu Knihovna malých zázraků zhltla a byla mi inspirací na další čtení - musím zmínit Lovce draků, tak tato kniha byla trošku horší (aspoň za mne).
Nápad je to určitě skvělý, společný projekt, kytky, zvířata, společenství sousedů, prolínání minulosti a přítomnosti. Nicméně, pokud vám hlavní hrdinové lezou na nervy a absolutně nechápete jejich pohnutky, tak mě to tak netáhne číst dál. Bernice byla nesnesitelná. Winstona mi bylo líto, ale i on se v určitých situacích choval dost zvláštně. Dobře, beru to - jejich život, jejich chyby. Ale opravdu se o nich nedá říct, že bych jim fandila. To samé se dá vlastně říct o Almě i Maye (nijak mi k srdci nepřirostly). Na druhou stranu vedlejší postavy byly prima.
Psaní bylo těžkopádné a celkem blbě se mi orientovalo v rozhovorech, jejich setkáních, kdo mluví s kým a na co reaguje. Už jsem si toho všimla u autorčiny první knihy a tady mi to vadilo celkem hodně. Má jít zřejmě o komunitu Indů v Londýně, ale proboha, proč to tam autorka opravdu nevyjasní. Nemyslím to vůbec zle, ale ze všech těch rozhovorů jsem byla mimo, kdo je kdo a proč má ten a onen problém. Najednou se tam háže exotickými pokrmy a nevíte, co se děje. Na tom by se dalo zapracovat, protože jestli má jít o multikulturalismus, jak uvádí štítek, tak nevím, nač ty tajnosti. Dost mi to stížilo, jak si postavy představit. Pak tam čtu, že Bernice je zrzka a ...
Na knížku jsem se těšila a ve výsledku jsem i trošku zklamaná. Točí se to pořád tak nějak v kruhu. Chystají se na velkou slavnost a ta uteče mrknutím oka a pak se řeší jiné věci. Na množství stran by to chtělo větší hloubku.

Přečteno znovu po více jak deseti letech. Má to svoje kouzlo, je to mrazivé, je to tajemné. I když moje nadšení trochu opadlo a není to jak ve dvaceti, tak je to dobré. Jen se asi někde v překladu ztratila správnost (tasemnice v bludišti).

Dočetla jsem tuto nádhernou a složitou knihu. Musím přiznat, že jsem se těšila, až to dočtu, ale právě teď cítím smutek a osamělost, protože po více než šesti stech stranách, kdy jsem byla součástí sirotčince i moštárny, jsem zapadla do společnosti všech, jako bych tam byla, jako bych dýchala a prožívala vše s nimi. Vůbec jsem nevěděla, o čem kniha je. A téma by mě nenapadlo ani v tom nejfantastičtějším snu. Tato kniha mě taky zasáhla, ale nějak hlouběji, jako by se mi prořezali hrdinové až na dřeň. Strašně se mi líbila počáteční linka Dr. Larche a Homera. Musím napsat, že to bylo do jisté míry dost komické, hlavně úvahy Dr. Larche a opravdu jsem se dost nasmála. Vidět to takto s nadhledem. Potom se to trošku pokazilo zjevením Wallyho a Candy a celé té Ocean View záležitosti - chápu, proč to bylo důležité, jen mi to prostě nepasovala a celkem se mi zdálo, že je to dost nudné (přece jen pro mne lékařství je zajímavější, i když jabka mám taky ráda, ale moc se mi nelíbily ty vztahy tam). Na závěr jsem se už moc nesmála a potřebovala jsem zjisit, co se teda stane. Co bude s Melony, co bude se všemi? Musím říct, že to, co se stalo s Dr. Larchem bylo trošku odbyté, přece jen, mi byl z knihy asi nejdražší. Ale to, jak to s Homerem dopadlo, to se prostě nabízelo. I když byla kniha velmi dlouhá, tak chápu proč musela taková zůstat. Nechávám pět hvězd. Jsem zvědavá na další autorova díla, ale trošku se bojím, že jsem si vybrala tu nej. Strašně otravné bylo ale 11 kapitol na více než 600 stránkách, to je mučení.

Kdybych mohla, dám tisíc hvězdiček !!! To byla tak nádherná knížka. Poslední dvě kapitoly jsem celé probrečela a četla jsem snad hodinu, posmrkala u toho balíček kapesníků a vypadám jak angorák. To bylo fakt moc. Po dočtení jsem seděla s knihou na prsou a rozdýchávala. Pořád ji tisknu k sobě. Pro mne naprosto cizí autorka a úžasné počtení. Tento stav se mi stal podruhé v životě - poprvé s knihou Lovec draků. Nejdřív jsem na ni v obchodě jen pokukovala. A ona si mě stejně přitáhla. Usnout - to bude teď oříšek. Pokud se k této knížce dostanete, přečtěte si ji. Vydržte.

Toto je pro mne velké zklamání. Tento příběh se mi moc nepozdává ani ve zfilmované verzi, ale je pravda, že aspoň ta se Suchetem se mi líbí nejvíc - protože Suchet. A čím to? Autorka při psaní odstavila Poirota ne na jinou kolej, ale do úplně jiné dimenze. Strašná nuda a postava sira Charlese absolutně nesnesitelná, egoistická, namyšlená, panovačná a sebestředná. Číst to, je fakt utrpení.

Tak jsem se po letech zase rozhodla si knížku přečíst. Jsou to vždycky nějaké fáze života, kdy mě přitahuje tento typ literatury. Z této jsem ale pokaždé trošku rozpačitá. Určitě to má hloubku a rady, jak životem jít snadněji. Jen mi v knihách podobného ražení vadí až moc slova jako bytí, nebytí, jsoucno, všeobjímající, vědomí, nevědomí apod. Mne ezoterika a věci, které přesahují chápání, svým způsobem lákají a jsem jim otevřená, ale autor (nebo možná překladatel) to vyšroubovali opravdu do takového zvláštního stavu. První dejme tomu třetina knihy se mi celkem i četla dobře, potom to houstlo a včera jsem poslední třetinu dočetla na jeden zátah - včera byl ten den, kdy moje mysl byla tomu všemu otevřená (neříkám, že jsem vše pochopila). Takže první věc je, že když kniha prostě nejde číst, nechte ji chvíli odpočívat a pak se vraťte. Když jsem nad tím tak přemýšlela, určitě by byly fajn i doplnit v pasážích konkrétní životní situace (ukázat, jak v realitě aplikovat danou radu). Co moc nemusím, tak tu formu rozpravy, kdy kurzívou se tam tazatel ptá a už z první věty odpovědi tak trochu čiší jistá nadřazenost autora (že vy jste tak blbí, tak já to vysvětlím). A navíc by se tak asi nikdo neptal - jako obyč člověk (ale chápu, proč to tam bylo).

Nějak jsem se nemohla začíst, ale trošku to přisuzuju, že jsem knížku četla tématicky u vody, kol kolem spousta lidí. Od autora už mám pár knížek načteno, takže se můžete těšit na překvápko. Je to v podobném duchu jako Dívka ve vlaku, Do vody, Žena za oknem... Mně úplně nejsou sympatické hlavní hrdinky, které se prolívají alkoholem jako průtokáč. Když u vody bylo míň lidí, podařilo se mi přelouskat třetinu knihy na posezení a poslední třetinu hned den nato, takže ano, je to čtivé, překvapivé. Jako takový pohodový thriller k vodě (možná podzimní ladění někde u krbu) naprosto super.

(SPOILER) No páni!!!! To je snad nejlepší Murakami, co jsem četla (a zbývá mi toho ještě dost). Vlastně nevím, co přesně napsat. Ta kniha mě tak strašně moc zasáhla a dostala. Asi někdy v první knize, kdy jsem četla před spaním a nemohla se odtrhnout, tak se mi nespalo dobře a tížily mě divné sny. Chtěla jsem tu napsat do diskuze, jestli na někoho měla kniha podobný efekt, ale rozhodla jsem se knihu dočíst a přečíst si komentáře, co tu už jsou. Je to fakt mnohovrstevný román a ani ve snu by mě nenapadlo, o čem všem to bude. Základ v anotaci je o Tóruovi a jeho Kumiko, ale to je jen začátek. Postavy? Ty byly až na jednu patálii všechny svým způsobem super, sympatické a lidské. Oblíbila jsem si nadporučíka Mamiju, ostrovní sestry :-), malou May Kasaharovou, Nutmeg a Cinnamona, dokonce i Ušikawu. Samozřejmě hlavního hrdinu opomenout nesmím, ten se mi líbil hodně. Murakami píše ženské postavy v hlavní roli tak, aby moc oblíbené nebyly, takže tak dopadla i Kumiko. Ale ostatní ženy byly vykresleny pěkně i tajemně. Chechtala jsem se, když jsem četla dopisy May, to byla tak krásná osůbka. Bylo to někdy i dost vtipné. Ale potom se to přetavilo ve vyprávění Mamiji do úplně, ale úplně jiných rozměrů. A tady u mně nastalo zoufalství, jestli se tohle opravdu někde dělo (jakože asi ano) a že se to vůbec neučí. No ty brďo - počkejte si na doslov překladatelů, to byla fakt jízda a mě to období něčím táhne a vlastně jsem neměla ani ponětí, jak to vnímá autor sám. A Murakami mě vtáhl nejen do další své tvorby, ale mám v plánu číst knihy, které mapují dobu a situace, o které vypráví. Je to těžká kniha, nebude vám dobře, budete mít pocit, že něco je jinak. Ale nebudete se nudit, spíš nebudete vědět, kdy přestat číst. Nejlepší na tom je, že víte, že to nějak dopadne, že dojdete k cíli, ale užijte si především tu cestu. Našla jsem tam spoustu podobností s již přečtenými knihami - např. studna nebo nějaká mladá potřeštěná osůbka, která rozptyluje hlavního hrdinu. Pane autore, smekám a děkuju.

Zatím dávám 4 hvězdičky. Líbilo se mi to více než druhá kniha (první jsem nečetla). Příběh byl takový milý bez nějakých drsných zádrhelů, takříkajíc pohodová literatura k vodě jako stvořená. Brala jsem příběh s nadsázkou, realita taková nebývá. K vystřídání s Murakamiho Kronikou ptáčka na klíček ideální na odreagování :-)

Po letech jsem si přečetla znovu. Netradiční zamyšlení nad našimi životy a situacemi v rámci rozhovorů při návštěvě těchto dvou vážených pánů. Je moc fajn se jednou za čas vrátit ke knihám, které jste už četli. Zase se v tom dá najít to pravé právě pro tuto konkrétní chvíli, etapu života - cokoli, co potřebujete.
Kniha (jakákoli) si vás vždy přitáhne :-) - ta pravá kniha, kterou právě potřebujete číst.

S touto knížkou je to fakt zvláštní a uvažuju, jak ji hodnotit. Třeba mi k tomu pomůže si to takhle v komentáři utřídit. Nějak jsem se prostě nemohla začíst, ale když už jsem četla, tak mě to vtáhlo a bylo to fajn. Trošku přičítám horšímu začtení se i fakt, že jsem to zkoušela venku a tam je hodně rozptylování kolem, tak se mi někdy hůř soustředí. Ale chtěla jsem ji dočsít a nechtěla jsem ji nechávat dlouho ležet ladem, takže včera a dnes jsem slupla druhou polovinu knihy. A musím říct, že jsem celkem nadšená. Nebránila bych se, kdyby byl příběh klidně delší a v některých ohledech více podrobnější, něco jako sága. Stala se tam toho opravdu spousta a možná lepší členění by bylo fajn, případně i snad nějaká podrobnější mapka, než je ta, co je na začátku knížky.
Tak nějak jsem přemýšlela, co Rachel vedlo k tomu v tom světě jaký byl, pátrat po dětech, ale postupně to dává hlubší smysl, který se ještě více vyjasní, když si přečtete autorčinu poznámku o historii. Bylo to opravdu bolestné čtení, vyvolalo to smutek, ale zároveň to bylo takové - stalo se, jede se dál, sice si chvíli v tom pobudeme, ale nekončíme, pokračujeme. Jak se tak postupně začíná všechno spojovat, vyplyne z toho nádherný a překvapivý závěr a já jsem byla opravdu ráda za ten happy end tady - úplně poslední stránky - to jsem fakt nečekala.
Obálka je opravdu nádherná a když se na ni zadíváte - řeka má pět ramen - přesně jako počet Racheliných dětí, po kterých pátrá. Každé rameno jde jinam, ale mají stejný základ.
Když přemýšlím nad podobnými knížkami, tak může evokovat třeba i Kde zpívají raci. Ale tato je v porovnání s příběhem Kay mnohem mnohem lepší. Takže doporučuju a rozhodně zvedám hvězdičky. Je možná dobrý nápad číst to na jeden zátah a bez rozptylování. Je tam hodně zajímavých myšlenek a tak trochu mi to připomínalo i seberozvojovou literaturu.