Nikolaoss komentáře u knih

I když erotické romány nejsou můj nejoblíbenější žánr, občas si je ráda přečtu. Na tento jsem se těšila jednak proto, že je od českého autora a také proto, že mě baví spisovatelské prostředí. Románek mezi začínajícím autorem a zkušeným spisovatelem měl šanci být jiskřivý z mnoha důvodů.


Hana a Adam hlavní hrdinové knihy, se oba nacházejí v nelehkém životním období. Oba dva, i když z různých důvodů, potřebují blízkost druhého člověka a nejlíp žhavý románek, který by jim pomohl divnou životní dobu překonat. Když na sebe náhodou narazí v kavárně, přeskočí jiskra a ani jeden nemají důvod se jí bránit. Hana navíc díky Adamovi dostane možnost nahlédnout do velkého spisovatelského světa a zažít s ním věci, o kterých se holce z malého města nesnilo.
Kniha je příběhem, který v některých věcech vzdáleně připomíná Pretty Woman, jen bez té prostituce a s výrazně detailnějšími erotickými scénami. Milovníci sexu v literatuře si přijdou na své, erotické scény nechybí. Kniha se také nebojí ukázat sex poněkud méně dokonale, než je to v erotických románech běžné.


Kniha je psaná dost čtivě a čte se dobře, to nelze popřít. Příběh je zajímavý od začátku, kdy představí problémy a osudy postav, dokonce slibný - a jako čtenář jsem se dočkala překvapivých zvratů, zejména v poslední třetině. Bohužel mi zrovna nesedly postavy a vztah mezi nimi mi nepřipadal opravdový. Chyběla mi chemie a jiskření, takže erotická část knihy pro mě vyzněla hluše. Bez té erotiky by to byla taková průměrná vztahovka, která by se mi i líbila. Autorka si vybrala zajímavá témata a osudy postav a kdyby se zaměřila na toto, nejspíš by mi příběh sedl lépe.
Detailněji se o knize rozepisuji v článku v záložce "Recenze". Nebo přímo na mém bloGu tady: https://trojtecka.blogspot.com/2023/09/spisovatel.html


Hodnocení: 3/5
Za spolupráci moc děkuji nakladatelství Epocha #spoluprace #epocha #epochalnibeletrie

Velmi doporučuji! Tak zábavnou a svěží knihu už jsem dlouho nečetla. Skvělé postavy, skvělé dialogy, parádní humor a originální prostředí. Hergot, doufám, že bude další díl!

Téma rozhodně zajímavé a originální. Za to rozhodně plus a díky tomu stojí kniha za přečtení.
Ale ty chyby mi teda pily krev. Obzvlášť rozdíl mezi zájmeny ji/jí a ni/ní autorce (korektorce?) nic neříká. V naprosté většině případů je to špatně a já zrovna na tohle mám extrémní alergii.

Nebudu hodnotit knihu po stránce příběhu. Všichni fanoušci původní ságy si tohle chtěli přečíst a těšili se na to. Zklamaní rozhodně nebudou.
Mně však požitek při čtení pokazilo větší množství překlepů, chybějících slov, dokonce i nějaká ta záměna ji a jí, což obzvlášť nesnáším. Obvykle na to neupozorňuji a přežiju to, ale ji a jí mě dneska fakt dorazilo.
Rychle vydaná kniha vždycky nebude to nejlepší - raději bych si počkala o měsíc déle a měla zážitek nepokažený uspěchanou prací. Dříve se to nestávalo a překlep nebo chyba v knize byla spíš šok a zázrak. Poslední dobou se to stává pravidlem. Zvlášť u "žhavých" titulů, s nimiž se na trh spěchá. Škoda. U téhle mě to obzvlášť mrzí.

Skvělá kniha. Příjemně mrazivá a záhadná od začátku až do konce. Za tu atmosféru fakt autorce tleskám.

Za mě tentokrát trochu zklamání.
Knihu jsem přečetla za jeden večer (noc), takže malou čtivost rozhodně vyčíst nemůžu. Je to taková lahůdka, kterou slupnete klidně najednou. Humor opravdu nechybí a dost jsem se zasmála. Jenže romantika mi tentokrát nesedla tak dobře, jako třeba u Kultiho. Mezi těma dvěma to prostě nejiskřilo tak, jak bych asi čekala. V reálu by to určitě fungovalo jako hezký vztah, ale na knihu to bylo trochu málo. A konec byl opravdu extrémní klišé.

POZOR! Pokud jste nečetli první díl, může vás v úvodu článku níže zaskočit nějaký ten spoiler.

Druhý díl navazuje přesně v místě, kde první skončil. Ani se mi nechtělo věřit, že od začátku celého příběhu uplynuly v knize pouhé dva měsíce, kolik se toho už stačilo stát. Vojsko lidí dobylo hrad Salajak a nyní se v něm zabydluje. Staví ohrady pro zajaté vittry a přeživší honí v tunelech pod hradem. Lidé vedou doslova vyhlazovací válku proti vittrům. Po dobytí Salajaku začíná být jasné, že nejde vůbec o nestvůrnost vitter a jejich lidožroutsví ale spíš o zásoby stříbra ukryté v chodbách pod Salajakem a v propasti Jarmaland. O ty by lidé moc stáli, hlavně ti, kteří zpunktovali válku proti vittrům. Prostí vojáci stále věří, že vittrové jsou lidožrouti, i když se v jejich zásobárnách nenašlo nic než rostliny a houby. Mnoho lidí přišlo ve válce o své kamarády a blízké a chtějí pomstu. Kdo je ale ten, kdo za všechno může? Kdo je skutečným nepřítelem?

…

Na stránkách knihy Hon na vittry pan autor předkládá další osudy hrdinů známých z prvního dílu a taky některých nových. Setkala jsem se opět s mahrou Ristin, princem Dhorem, bratry Eggovými, Lovisou a jejím hadem Storsim, Gabrielem Grauem a dalšími.

Předností knihy – teď už vlastně série - je nejen autorův cit pro stupňování napětí, ale i prostředí, které pro svůj příběh zvolil. Lidi v honbě za bohatstvím a pomstou nebo prostě jen ze zvědavosti jsou schopní vlézt opravdu všude a pan autor jim tedy dopřál prostředí vskutku nehostinné, které objevitelům zadarmo nic nedá. A tuhle nehostinnost dokázal v Honu na vittry krásně vytvořit a zdůraznit – poslal své hrdiny do Jarmalandu. Propasti, která se černá pod hradem Salajak a je tak hluboká, že na jejím dně se prý nachází říše samotné Hel.

Od knihy jsem měla velká očekávání a ráda říkám, že byla naplněna beze zbytku. Potěšila mě hlavně skvělá atmosféra při propátrávání propasti Jarmaland – děj knihy se odehrává převážně tam, i když kapitoly slečny Lovisy mě vracely nahoru do hradu. Postavy do hloubi země vstupují v několika místech a objevují netušené hloubky propasti a podivné bytosti, které tam žijí. Situace, které se jim tam dějí, mě držely u knihy a krátké kapitoly, v nichž se jednotliví aktéři střídali, zrovna tak. Pan autor kapitolu zakončuje vždycky v nejnapínavějším okamžiku a tak jsem neměla na vybranou, prostě jsem musela číst dál, abych se dověděla, jak to s tou kterou postavou dopadne. Na první pohled by se mohlo zdát, že je těchto jednotlivých kapitol z pohledu konkrétní postavy hodně a přibývají, jak se skupinky rozdělují a dostanou se v Jarmalandu každá jinam. Pan autor opravdu sleduje všechny důležité. Přehlcenost však nehrozí, protože všechny postavy zažívají napínavé věci. Žádná z postav a jejích kapitol nebyla vycpávková. Pan autor netrpí potřebou cpát do příběhu zbytečnou omáčku a tak se pořád něco děje, příběh se svižně posouvá a napětí se stupňuje.

Pan autor si podržel svůj jednoduchý a strohý styl z prvního dílu. Stále si však stojím za svým, že se k příběhu perfektně hodí a v druhém dílu snad ještě víc. Při popisování událostí v propasti si neumím představit jiný styl, barvitější nebo podrobnější. Právě tou strohostí se ještě zvýraznily dramatické situace a lépe na mě působily. Obzvlášť při popisování tvorů, kdy mi bylo sice ledaco sděleno, ale spoustu podrobností jsem si mohla taky domyslet po svém a to mám ráda. Napětí, kdy hrdinové putovali (občas i) ve tmě po skalních stěnách a často mezi sněhem a ledem, bylo skutečné. Dole se navíc pohybovaly skupiny postav, které se vzájemně chtěly zlikvidovat a k tomu ještě musely neustále očekávat nebezpečí ze strany neznámých obyvatel propasti. Lidé netušili vůbec, co tam žije a jestli je to nebezpečné. K dovršení všeho mnozí z nich objevují i pravdu, která nemusí být příjemná a dokáže hodně překvapit. Někteří totiž nejsou takoví, jak se na první pohled zdá.

Některé z lidských postav se pěkně vybarvily a ke slovu se dostávaly věci jako zrada, pomsta, touha po majetku a chuť získat ho za jakoukoli cenu, včetně vyvraždění nevinných bytostí a lidí, kteří znali pravdu. Hlavní hrdinové najednou přicházeli na to, že nestvůry z propasti a vittrové možná nebudou to nejhorší, co je na severu potká. Pan autor své hrdiny nešetří. Horké chvíle zažívají dobří i zlí, vittrové i lidé. Během války a událostí bezprostředně následujících se hroutí mnohé ideály a sny hrdinů a do popředí se dostává nepříjemná pravda. Často také přijde hrdinům pomoc z nečekané strany a díky tomu je možné si položit otázku kdo je vlastně v příběhu netvorem nebo co stvůru dělá stvůrou? Oceňuji i fantasii autora při vymýšlení života, který osidluje propast a jeho zapojení do děje. Nebylo to ani přehnané, abych měla pocit, že tam mermomocí cpe nějaké stvůry ani nedostatečné, aby se zdálo, že jsou hrdinové na nedělním výletě.

V mysli postav se autor ani nadále nenoří nijak hluboko. Jejich povahy a myšlenky jsou vykreslené jen potud, pokud se to do příběhu hodí. Minulý život a motivace k cestě na Salajak už jsem znala z prvního dílu a pan autor na ně sem tam odkáže. Hlavní změny v myšlení a konání postav se tedy odehrávají především na základě nutnosti čelit nebezpečenství v propasti nebo poznání pravdy v tom, kdo je jaký a jaké motivace skutečně k válce vedly. Nemám ale pocit, že by poznání postav bylo nedostatečné a že by mi něco v tomto směru chybělo.

Celkově knihu hodnotím velmi vysoko. Je to příjemná, lehká fantasy s netradičního prostředí s bytostmi, které člověk v jiných knihách nepotká. Čtení jsem si užila a podle toho, jak si autor nastřelil, se na další díl už moc těším. Knihu všem milovníkům oddechové a přes to zajímavé literatury ráda doporučím. Je ale nutné přečíst nejdřív první díl (Bitva o Salajak), protože děj druhého na něj přímo navazuje.

Daleko na severu se k nebi vypíná hora Salajak na jejímž vrcholu stojí opevněný hrad vittrů. Právě končí dlouhá zima a ze spánku se probouzejí jeho obyvatelé. Strážkyně vitterského krále – okřídlené mahry – zpívají své písně o prvním letu nad jarním krajem a tento rok i o boji a o vítězství. Při hledání potravy se totiž vitterští bojovníci střetli s „muži s meči“ a boj mezi dvěma rasami se zdá být nevyhnutelný.
Mezitím na jihu země odešli z domova tři bratři – prý pocházející z rodu posledního vikinga v Smalandu. Chtějí se přidat k armádě, která má zastavit řádění vittrů na lidském území. Armáda je obrovská, sbírá se po celé zemi a putuje na sever pod horu Salajak.

…

Příběh, který kniha nabízí, mě překvapil hned v několika ohledech.
Především svou neobvyklou stručností, skoro až úsečností. Jako by se pan autor nechtěl zdržovat ničím nepodstatným a musel říct rychle jen to důležité. Všechno bylo docela krátké a zhuštěné - krátké kapitoly, minimum popisů postav a krajiny, což nechalo hodně prostoru pro fantazii, velmi stručný styl psaní a překvapivě krátké a na popisy skoupé věty, což nebylo tak úplně mimo. Vlastně mi to k příběhu sedělo, když jsem si na to po chvilce zvykla.
Navíc postupně mezi řádky poletovaly útržky informací, které mi přeci jen něco přiblížily víc a přišly vždycky v pravou chvíli. Ze začátku mi tenhle minimalistický styl přišel zvláštní v době, kdy všichni popisují jako zběsilí každou hloupost. Pan autor si skutečně nelibuje ve vycpávání textu nadbytečnými věcmi – počítá s čtenářovou představivostí a nechává ji dýchat. Při čtení jsem zjistila – a dost mě to překvapilo – že se mi to líbí. K příběhu a atmosféře knihy se to skvěle hodilo a kupodivu to zvyšovalo čtivost a můj zájem o děj.

Pokud jde o děj samotný, vlastně by se dalo říct, že se toho až tolik nestalo a zároveň se toho dělo dost na to, aby mě číst bavilo. Při četbě se zprvu může zdát, že jde jen o bitvu, ale není to tak. Pan autor rozehrál životní osudy svých postav, které budou pokračovat dále v sérii.
Hrdiny knihy jsem sledovala v několika liniích, které se postupně protínaly. Nejdříve tu byly mahry, okřídlené strážkyně vittrů, díky nimž jsem se podívala na horu Salajak. Poznala jsem uspořádání v království vittrů, jejich rodinné vazby a způsob života. Pak děj mezi lidmi, kterým mě provázeli bratři Eggové. Tam jsem sledovala putování lidské armády zemí na sever k hradu. Dva bratři se k ní přidali přímo a chtěli být vojáky. Nejmladší toužil hlavně po tom, aby se všichni dostali bezpečně domů. A nakonec tu byla linie slečny Lovisy dcery hejtmana a velitele vojsk, která má docela zajímavého a nadpřirozeného kamaráda.

Postavy by se možná někomu mohly zdát nezajímavé a ploché kvůli minimálním popisům, ale pro mě to tak nebylo. Naopak mě několik postav velmi zaujalo a několik pro mě zůstává hodně tajemných. A hlavně jsem si je mohla představovat po svém, i když základ jejich povah a motivací byl dán autorem. Nejzajímavější je asi mahra Ristin Vingbred, zvěd Gabriel Grau a jeho malý elf Corl a pak Lovisa. U těch tuším velmi zajímavý vývoj a jejich příběh bude určitě stát za to už kvůli těm nejasnostem, které kolem nich pan autor nastřádal. Důležití jsou samozřejmě i bratři Eggové. Okolo všech hrdinů se splétaly okolnosti, které je nutily reagovat a měnit se. Vše opět velmi stručné, ale dostatečné.

Dalším překvapením byla celková atmosféra v knize. Líbilo se mi, jak pan autor nadpřirozený svět plynule propojil s tím skutečným, středověkým. Pro lidi nebyli elfové, mahry nebo jezerní hadi ničím až tak neočekávaným. Zároveň ale patřili tak trochu mezi bájné tvory v závislosti na tom, jak moc na jihu lidé žili.
Kniha na mě působila dojmem staré kroniky, která vypráví napůl mytický příběh o jedné bitvě, ve které velká armáda bránila osud lidí a muži v ní toužili po hrdinství. Na konci se ukázalo, že věci mohou být jinak, než se na první pohled zdá a všechny postavy se budou muset v dalším pokračování vypořádat s nepřáteli, kteří jsou zatím skrytí a čekají na svou příležitost. Protože jedinou bitvou nic nekončí.

Kniha se bude určitě líbit milovníkům nenáročné fantasy se středověkou atmosférou. Čte se pěkně a není moc náročná na pozornost, hromadu jmen nebo moc spletitý děj. Řekla bych, že dokáže zaujmout mladší i starší čtenáře. Ve mně zanechala pocit příjemného očekávání a chuti přečíst další díl.

Zajímavý příběh s dobrou atmosférou. Možná ne úplně strhující, ale ne každý touží po zběsilých akčňárnách a nechutných mordech. :)
Více informací v mém článku zde: https://trojtecka.blogspot.com/2019/07/smrtici-reka.html

Zajímavý příběh. Jiný než ostatní, které jsem četla. Jinak bych ho vnímala v patnácti, jinak v pětadvaceti a jinak ho vidím teď. Už jen to mi přijde dobré, že se na něj můžu podívat optikou různých životních etap a říct si, že je vlastně lepší a pravdivější než hodně jiných.

Stále lehce váhám, co si myslet. Kniha byla čtivá, to nemůžu popřít, ale čekala jsem víc. Nápad mi připadal dokonalý. Jen se v příběhu trochu změnil v něco, co jsem úplně nečekala. Určitě bych knihu nenazvala temnou fantasy, ale na žánr YA to nebylo špatné. Myslím, že v dalším dílu autorka trochu přitvrdí. Alespoň podle konce se mi tak zdálo. Takže další díl si určitě přečtu.

Duchařsko-ďábelský horor, při kterém se budete bát a zároveň skvěle bavit.
Jack Sparks během psaní své knihy zemřel a v příběhu se dozvíte proč. Chvilkama mu to budete i přát, ale stejně vás jeho arogance, machomanství a kecy budou bavit.

I když jsem od paní Veselé zatím nic nečetla, rozhodla jsem se využít její nabídky na FCB a poprosit ji o kopii její nové knihy Krev teče vždycky červená ke zhodnocení. Po té, co jsem přečetla anotaci, jsem si říkala, že by mi příběh mohl sednout. A taky že jo. Hernajs, já mám ale šťastnou ruku! Paní autorka jako by psala přímo pro mě. Mimochodem, přísahám, že se bohužel neznáme :) takže následující spokojený ohlas není ovlivněn ničím jiným, než příběhem samotným.

…

Plavenské mořské císařství má toho času kapku problém. Vlastně se spíš jeho problémy vrší jeden na druhý. Nejdříve udělá ostudu princezna Sagjidara – ona ji dělá často, tentokrát ovšem míra trpělivosti císaře Marrana přeteče a princezna je potrestána vyhnanstvím. Císař tak přichází o schopnou dědičku, protože princ Felian je… mírně řečeno děvkař, ochlasta, feťák a flákač. To je druhý plavenský problém. Třetím problémem jsou až moc ambiciózní lordi, kteří jsou vším, jen ne oddanými poddanými. Do čtvrtice zlobí magici, kteří jsou sice postavení už dávno mimo zákon, ale kdo by se o zákony staral, když se dá utéci do kolonií a dělat potíže odtamtud. A když císař začne churavět, je to všechno úplně v kýblu.

Plavena není ale na světě sama. V zámoří, v plavenských koloniích, se chystají nepěkné věci a stahují se blíž a blíž k mocným, kteří v Plaveně žijí. Jedním z nich je arcimág Zvin, hlava všech plavenských psioniků a také člověk, který si nese z minulosti velmi zajímavé tajemství (a ne jedno). A právě ona minulost nyní hrozí, že ho dožene a ohrozí další pobyt jeho krásné zrzavé hlavy na krku. Jeho nepřátele hodlají využít paní Magnu, magičku na volné noze, která je bývalou žačkou arcimága Zvina. Vzhledem k jejich bouřlivým vztahům vůbec nepochybují o tom, že bude mít chuť vrazit mu kudlu do zad. Pro jistotu si ale připraví i pro ni slušnou motivaci, aby ji rozhýbali.

A tak to začíná.
Komplikované dobrodružství magie, pirátů, diplomacie, boje o trůn a o moc, zrady a dluhů z minulosti, které se vynořují z temnot a žádají splacení účtů. A nic není takové, jakým se to na první pohled zdá být.

Paní autorka má sklon neustále překvapovat, takže důležité informace jsem nacházela postupně. Sice to trochu ztěžuje orientaci v příběhu, ale na druhou stranu jsem se mohla pořád na něco těšit. Chvilku trvalo, než jsem poznala všechny důležité aktéry vyprávění a pochopila jejich vzájemné vazby. Jakmile se tak ale stalo, byla kniha k neodložení.

Každá postava si vedla svoji část příběhu a postupně se prolínaly dohromady. Nechyběla pochopitelně společná minulost, která měla vliv na jejich vzájemné vztahy a kterou paní autorka také postupně prozrazovala a komplikovala svým postavám současný život. A nešetřila je, to ani omylem. Všechny jejich chyby je nechá vyžrat až do dna a nepomůže jim žádnými lacinými spisovatelskými triky ve formě nečekaných zázraků. Nene. Tady si hrdinové i padouši musí pomoci sami.

Postavy byly propracované velmi podrobně, ale ne až tak, aby to bylo otravné. Kupodivu se nejednalo ani tak o jejich vzhled, jako spíš o duševní stránku a minulost. Toto měla paní autorka zmáknuté na jedničku a chování postav bylo pěkně ovlivněno a formováno tím, co už prožily. Vzájemně byly perfektně odlišené, takže i kdybych nevěděla, o které zrovna čtu (což jsem vždy věděla díky nadpisu kapitol) stejně bych je dokázala poznat podle charakteristické mluvy nebo způsobu uvažování. Mají ještě jednu zajímavou vlastnost. Strašně snadno se s nimi sžívá. Na každém je něco přitažlivého a sympatického – což ovšem neznamená, že jsem si oblíbila všechny stejně :) - a i padouši mají světlou stránku v tom, že jsou nádherně sarkastičtí a černým humorem se nešetří. To miluju a umím si to užít. Ty spíše kladné postavy zase nepostrádaly určitou míru sobeckosti a vlastní zájmy. Rozhovory mezi postavami mě nesmírně bavily. Oceňuji také to, že ani nejmocnější postava nebyla neporazitelná. Nevěděla jsem dne ani hodiny, kdy některý z mých oblíbenců přijde o život, protože v tom, co se jim dělo se mohlo stát cokoliv.

Velmi mě oslovil styl psaní. Četlo se to skvěle. Obzvlášť popisy jsem si náležitě vychutnala. Nebylo jich nijak zbytečně moc, krásně však vnášely do příběhu. Jednotlivé scény jsem úplně viděla před očima. Navíc, když se paní autorka po nějaké krvavé a nebezpečné scéně v několika větách zasnila nad krásou pobřeží, tála jsem jak vosk. Nechyběla lehká erotika, která ale byla velmi decentní a popsaná vkusně a bez přehnaných detailů. Bavila mě politika příběhu a sledování plánů jednotlivých aktérů. Těšila jsem se, kdo kdy a proč podrazí koho. Zápletka byla poměrně akční. Pořád se něco dělo na všech frontách a bojové linie se postupně sbíhaly dohromady, aby hrdinové chvíli kopali na společném písečku, než je vyprávění zase donutí rvát se sami za sebe.

Kniha je již čtvrtou knihou o telepatce Magnólii, ale je prezentována jako samostatný román. Asi by tedy bylo dobré znát i předchozí knihy. Pro mě to bylo nicméně první setkání s postavami a světem Asterionu a za sebe můžu říct, že neznalost předchozího nebyla nijak potrestána. Příběh skutečně je možné číst samostatně a vychutnat si ho beze zbytku. Je také ukončený, takže nejsem vystavena týrání v podobě neznalosti konce. Stejně chci ale víc. Víc toho světa, víc podobného stylu psaní a… přiznávám se, víc Zvina.

Knihu doporučuji všemi deseti všem milovníkům akční fantasy s luxusními intrikami a černým humorem. Chcete postavy, které jsou sebevědomé, drzé a neodolatelné? Tady je budete mít. Chcete zajímavou zápletku. Není problém.

Tak teda!
To jsem nečekala, že mě to tak moc chytne. A ten konec... Nevím co si myslet, mám vlastní teorie, ale musím vědět pravdu. Takže další díly si nenechám ujít. Skvěle napsané, sympatické postavy, napínavé, a celkem mrazivě realistické - a to vše v žánru YA. Takže jo, já jsem dost nadšená :)

Pokud jste četli první díl, určitě se čtením druhého neváhejte. Byla by škoda si to odepřít. Vy, kteří jste nečetli, sežeňte si nejdřív jedničku, ať víte, jak Alex k dovednostem přišel.
Můžete se těšit na příjemnou akční zábavu pro milovníky oddechovější fantasy ve stylu YA. A jako bonus máte vypravěče kluka, což je samo o sobě dost osvěžující v záplavě ženských hrdinek.

Tentokrát jsem šlápla trochu vedle, nalákaná tím, že se jedná o moderní verzi původní austenovky. Dílo je spíše průměrným románkem. Nečte se špatně, ale pořád mu něco chybí, i když dokáže zaujmout několika zajímavými nápady a hezky vykreslenými scénami. Je spíš oddechovým čtením pro nenáročné ženy, které láká zápletka, ale potrpí si spíš na současný svět než na dívky v historických oděvech. Zvlášť pro ty, které původní předlohu nečetly a neznají ji téměř nazpaměť. Když nebudete srovnávat, mohly byste být spokojené.

Když jsem objevila tuto knihu v recenzním konkurzu, těšila jsem se na dobrý historický román. Netušila jsem ale, jak zajímavé dílo se mi dostane do rukou. Od běžných, řekněme lehčích a odpočinkových historických románů, se tento velmi liší. Nejen co se stylu psaní týká. Za tím románem je totiž něco víc…

Mistr John de Ulgham a jeho učedník William de Tels jsou královými tajnými agenty. Jednoho večera, kdy pobývají po delší době v klidu u Williamova otce a těší se, že tam stráví pár týdnů, přijede posel od významného šlechtice hraběte z Lancasteru. Odvolá je na misi tak tajnou, že její účel pan autor neprozradil ani mně, svému čtenáři. Věděla jsem jen, že jde o záležitost vysoce důležitou pro Anglii. Musela jsem tak s oběma agenty vyrazit na cestu z Anglie přes Francii až do Itálie a podstata jejich mise se mi odkrývala velmi pomalu.

Po cestě na jih oba využívají tajných identit. Nejen protože je jejich mise přísně tajná, ale také proto, že se zdá, jakoby jim byl někdo v patách a snažil se zabránit jim v úspěchu. Velká válka mezi Anglií a Francií je totiž na spadnutí a agenti všech zainteresovaných stran se rojí jako vzteklé vosy. Cestou je potkávají různé běžné i méně běžné situace, některé jakoby s misí vůbec neměly nic společného, ale nakonec vždy něco společného mají nebo jsem díky nim poznala tehdejší život v Evropě. A to nejen život vznešených lidí a kněží, ale i úplně obyčejných lidí. Pan autor popsal středověké cestování, jídlo, bydlení, způsob, jakým se stavělo, jak se psaly knihy a uchovávaly písemnosti – prostě všechno to, co se občas v historických románech vynechává. Na první pohled se to mohlo zdát jako poměrně zdlouhavé popisy věcí, které s dějem knihy ne vždy úplně souvisely, ale mně tehdejší život připadal zajímavý. Pan autor navíc neváhal svoje hrdiny i ohrozit na životě a tak se pomalejší pasáže střídaly s akčními, kdy museli bojovat nebo utíkat o holý život. Hrdinům se také podařilo zaplést se do několika skvostných intrik a několik jich také sami nastražili. Takto postupovali tehdejší Evropou až na jih do opatství v Oremale.

Druhá linie vyprávění se odehrává právě v tomto opatství, kam nedávno přibyl nový laický bratr. Stal se učedníkem bratra Demetria. Říkají mu Velšan. Nikdo neví, co je zač, ale působí velmi vznešeným a vzdělaným dojmem. Pokud tedy zrovna nevyvolává dojem trošku naivního dítěte. Každopádně se zdá být člověkem vhodným pro klášterní život. Díky němu jsem také poznala tehdejší způsob života – tentokrát především klášterní a vesnický. Pan autor také nechal jeho ústy zaznít několik středověkých legend, které jsem neznala. Na jeho části příběhu nechal vyniknout i rozpor mezi křesťanstvím a přetrvávajícím pohanským náboženstvím.

Třetí dějiště příběhu je přímo na anglickém královském dvoře. Mými průvodci zde byli Henry de Grosmont, hrabě z Lancasteru a William de Montague, hrabě ze Salisbury. Těmto dvěma šlechticům připadaly podezřelé aktivity janovského bankéře Fieschiho. Snažili se přijít na to, co má společného s králem Edwardem III. a jaké podivné mocenské pikle kuje se zkorumpovanými anglickými obchodníky.
Montague se snaží zároveň odhalit, za jakým posláním vyslal de Grosmont Johna de Ulgham a kam. Mimo to jsem díky nim poznala život těch nejbohatších a nechyběl ani krásný rytířský turnaj, který ale vypadal úplně jinak, než jak jsem si je vždy představovala.

Vypadá to dost zamotaně a ze začátku taky bylo. Román je velmi obsáhlý a do nejmenších detailů propracovaný. Pan autor to vzal hned ze začátku hodně zostra, jako by předpokládal u svých čtenářů alespoň minimální povědomost o tehdejší době a událostech. Krom hlavních linií je v románu také překvapivé množství těch vedlejších.
Do knihy se mi kvůli tomu špatně začítalo. Styl vyprávění se zdál nejdříve takový rozvláčný a neucelený, proto mi dělalo problémy do něj snadno proniknout. Děj dost často sklouzával ke vzpomínkám postav na minulost nebo k vyprávění různých příběhů a popisům běžného života, které hlavní linii na chvilku přerušily. Navíc situaci komplikovalo i větší množství jmen a také to, že pojednává o období, o kterém mám načteno velmi málo. Oboje mi sice většinou problémy nedělá, ale zde v kombinaci se stylem vyprávění, způsobilo menší čtenářské zadrhnutí. Chvilku trvalo, než jsem se zorientovala ve všech těch šlechticích, obyčejných lidech, kněžích a dalších věcech. Můj zájem velmi vzrostl v momentě, kdy jsem si dala více času k začtení a zjistila jsem, že mám v rukou svůj první historický špionážní román s politicko-detektivní zápletkou a navíc podložený skutečnou historickou záhadou.

Ačkoliv záhada okamžitě zaujala moji pozornost, čtení pořád trochu drhlo na zeměpisných názvech. Středověký zeměpis byl poněkud odlišný než dnes a leckdy jsem si tak připadala trochu ztraceně. Naštěstí pomohly mapky na začátku knihy a také seznam postav, do kterého jsem občas nakoukla.

Navzdory nejistému a kostrbatému začátku čtení jsem byla nakonec překvapená, jak moc se mi příběh líbil. Styl psaní pana autora byl sice nezvyklý, ale během nějakých třiceti, čtyřiceti stran jsem se mu přizpůsobila a k příběhu a době se výborně hodil. K postavám záhadného Velšana a agenta koruny mistra Ulghama jsem pojala sympatie. Vystupování i mluva všech postav se hodí k době, ve které se příběh odehrával. Jen někdy jsem si říkala, že se dvojici agentů dařilo získávat informace až moc snadno. Nic netušící informátoři se nechávali ke zradě přemluvit klidně i v jedné nebo ve dvou větách a vybreptali úplně vše o lidech, ke kterým by měli být loajální. Buď tedy byli všichni strašní hlupáci a nechali se snadno zmanipulovat a převlékli kabát, nebo to pan autor svým hrdinům až moc ulehčil. Na druhou stranu, když jim šlo o život, bylo to nezpochybnitelné a z žádné takové akce nevyvázli náhodou, ale museli se o to dost snažit.

Kniha je do ruky překvapivě těžká. Vzhledem k tomu, že je to způsobeno kvalitním papírem, nebudu si stěžovat, i když mi při čtení v posteli málem vyvrátila palec. Kvalitní zpracování totiž rozhodně není důvodem ke stížnostem. Dalším oblíbeným prvkem je všitá záložka. Na ni si také potrpím a Omega na to u svých knih dbá. Velmi se mi líbí i přebal – působí dojmem středověké rytiny a černo zlato bílá kombinace knize sluší.

Na konci v doslovu jsem se ke svému překvapení dozvěděla, že legenda o králi v Auramale je skutečná. Že vláda Edwarda II. a především jeho smrt je zahalena tajemstvím. Jako zdroje informací pro sepsání knihy byly využity originální texty ze čtrnáctého století. Na konci najdete dokonce i text onoho záhadného Fieschiho dopisu, jenž provázel výzvu k tomu, aby se John de Ulgham vydal na misi a na nějž je v textu románu několikrát odkazováno. Více informací je možné dohledat na stránkách The Auramala Project. Navštivte stránky a řešte dál tu záhadu i po dočtení knihy, jestli budete mít chuť :).

Tento značně obsáhlý a propracovaný historický román mohu s klidným svědomím doporučit těm čtenářům, kterým nevadí trochu náročnější text. Za trpělivost budou odměněni pečlivým vyobrazením tehdejšího života a také napínavou detektivní zápletkou, která je bude provázet celou knihou. Jsem si jistá, že na konci budou, stejně jako já, spokojeni.

„Chci vám říct jen to důležité. Žádné kudrlinky. Prostě tak, jak to doopravdy bylo.“

Roxette. Skupina, na které vyrůstalo velké množství lidí mojí generace. Nedokážu si představit, že je někdo, kdo by neznal ani jednu z jejich písní. Bohužel pro mě mají tu smůlu, že je jejich písně tak trochu přerostly. Nikdy jsem se nesnažila zjišťovat si o interpretech nic bližšího, stačila mi jejich hudba. Hlavně proto jsem neodolala možnosti to napravit a konečně si něco přečíst o zpěvačce skupiny Marii Fredriksson.

Když jsem začínala číst, byla jsem dost zvědavá, co nového se o Marii dozvím. Ne že bych toho před přečtením knihy věděla moc. Spíš jsem poslouchala písničky a věděla jsem, že byla, či snad dokonce ještě je, vážně nemocná. A to bylo tak všechno.
Setkání se ženou, jejíž hlas tak důvěrně znám, bylo velmi příjemným zážitkem. Marie byla ve své zpovědi hodně otevřená. A nezatajila nic z radostných chvil, za něž projevovala vděčnost, ani těžkých okamžiků, které musela překonat v průběhu její nemoci.

Když v první kapitole popisovala začátek nemoci, vtáhla mě okamžitě do svého vyprávění. Bylo to velmi emocionální – cítila jsem snad vše od lítosti, přes obdiv k Marii a její rodině, až po vztek na bulvární novináře, kteří si dovolili kontaktovat její příbuzné dříve, než jim sama mohla cokoliv říct a pronásledovali je až hluboko přes hranici slušnosti a ohledů.

Kniha sice začíná propuknutím nemoci, ale Marie vypráví i o svém dětství. Byla nejmladší dcerou a vždycky byla velmi energickým a živým dítětem, což jí zůstalo i v dospělosti. Vypravuje o svojí lásce k hudbě a zpěvu a o tom, jak už od malička věděla, že to bude jejím životem. To se mi líbilo. Je hezké vědět, že se dětské sny mohou splnit.
Marie se rozpovídala i o svých prvních písničkách o tom, jaký měla úspěch ve Švédsku jako sólová zpěvačka – o tom jsem neměla ani tušení – a samozřejmě jsem nebyla ochuzena ani o vyprávění o začátcích Roxette a o tom, jaké to je jezdit na turné.

Krom hudebních životních mezníků se svěřila i se svým soukromím. To, jak poznala svého muže a jak ji požádal o ruku, bylo hezké vzpomínání.
Když jí našli nádor na mozku, musela podstoupit bolestivou a náročnou léčbu. V knize popisuje svoje pocity, nejistotu a strach, ale i obrovskou odvahu nemoci čelit. I svůj návrat na pódium si musela vybojovat. Musela se učit znova texty kvůli neurologickému poškození, musela se smířit s tím, že jí po léčbě zůstaly následky v podobě závratí a postižené nohy. Ale nevzdala se.

V knize se při vypravování střídá se svojí spoluautorkou Helenou von Zweigbergk. Helena popisuje současnost, Marie přispívá vzpomínkami. Spolupráce těch dvou se podařila. Kniha je díky dvěma pohledům velmi čtivá. Hezkou atmosféru dodává i švédské prostředí. Názvy všech těch měst, vesniček a písní zněly trochu jako nábytek z Ikea. Líbilo se mi to, byl to takový veselý prvek při Mariině vzpomínání na dětství.
Kniha je doplněna i obrazovou přílohou, našla jsem fotky rodiny i přátel a pochopitelně kolegů z kapely Roxette. Na konci jsem objevila i seznam Mariiných nejoblíbenějších písní. Doporučuji si některé z nich pustit, je to pěkný doplněk k poznání Mariiny osobnosti.

Než jsem knihu dočetla, byla pro mě Marie pouze půvabným hlasem. Nyní už je za hlasem i člověk. Žena, která si prošla těžkými chvílemi, ale neztratila odvahu a chuť bojovat. Naučila se vážit si všeho krásného a blízkých lidí, kteří stáli při ní. Naučila se rozlišovat, co je opravdu důležité. A naučila se užít si každého dne a toho dobrého, co přinese. Tohle poselství chtěla předat dál prostřednictvím svojí knihy a myslím, že se jí to podařilo.

Knihu bych doporučila nejen fanouškům kapely Roxette, ale i těm, kteří si rádi přečtou o zajímavé osobnosti, jejíž osudy nebyly vždycky jen dobré.

P.S.: Hodnotit hvězdami jsem nechtěla, protože mi to v případě životopisu i tématu nepřipadá vhodné ani užitečné. Nicméně pro uložení článku hodnotit musím.

Dlouho jsem váhala, jestli si tuhle knihu přečíst. Pokušení vrátit se po dlouhé době do Bradavic bylo obrovské. Proti tomu stálo to, že se nejedná o klasickou knihu, ale o divadelní hru a že hlavním hrdinou nebude tak úplně HP. Rozhodla náhoda. Knihu jsem vyhrála, tak jsem se do ní pustila :).

Poučena ostatními recenzemi, které jsem četla, aby mi pomohly se rozhodnout, jsem si tak nějak oddělila tuhle divadelní hru od původního bradavického příběhu. A to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Pokud bych totiž počítala s tím, že to bude další bradavický příběh, byla bych nejspíš zklamaná. Takto jsem si užila něco nového, jiného, ale ne nutně horšího…

JEDNÁNÍ PRVNÍ OBRAZ PRVNÍ
RYCHLOSHRNUTÍ DĚJE

Největší šok byl hned na začátku – Harrymu je 37 a má tři děti. Ne že bych to nevěděla, ale je to strašně nezvyklé. Harry byl vždy ten, kdo jel do Bradavic a najednou nejede on, ale jeho děti. Především jeho syn Albus Severus je tím, kdo je v příběhu ten hlavní. On a jeho nejlepší kamarád Scorpius, syn Draca Malfoye. Svoji roli v příběhu dostanou také obraceče času, touha napravit chyby v minulosti a jakési záhadné zlo, které hrdiny bude ohrožovat…

Nechci prozrazovat z děje vůbec nic dalšího, abych případně neznalým knihy nepokazila překvapení, takže se vrhnu rovnou na můj názor a pocity při čtení.

JEDNÁNÍ PRVNÍ OBRAZ DRUHÝ
ZÁPLETKA A CO JÁ NA NI

Protože se jedná o divadelní scénář a ne ucelený příběh, běží v něm ze začátku všechno hrozně rychle. Dokonce až tak, že se na pár stranách přeskáče pár let. Je totiž potřeba se co nejrychleji dostat k jádru pudla – tedy k hlavní zápletce. Jak je už všeobecně známo, spočívá tato zápletka v cestování časem do minulosti. Vrátila jsem se k některým významným událostem z předchozí potterovské ságy a ani mi to moc nevadilo, i když se odehrávaly malinko jinak, než tomu bylo v původních knihách. Bylo to čtivé a bavilo mě to. Užila jsem si i takovou tu lehoučkou nostalgii, když jsem sledovala známé věci jinýma očima. Zápletka byla možná trochu překombinovaná, ale pochopitelná.

JEDNÁNÍ DRUHÉ OBRAZ PRVNÍ
POSTAVY

Co mě trochu mrzelo, bylo to, že si mě doopravdy nedokázala získat žádná z postav. Asi to bylo tím chvatem, možná i tím, že jsem je z divadelního scénáře moc nepoznala. Prostě jsem to četla a na postavách mi moc nezáleželo. S výjimkou milovaného Snapea, ale toho jsem si stihla oblíbit už kdysi dávno. Často se setkávám s kritikou chování postavy Harryho, já na něm ale nenašla v podstatě žádný rozdíl. On byl trochu v depresi vždycky, teď ho jen trápí více dospělé starosti, které nemám problém pochopit a tedy s ním více méně soucítit. Dospělost ho prostě malinko semlela (koho občas ne) a stejně už si užil v životě dobrodružství až až, na trochu odpočinku a únavy životem má tak trochu nárok. Nezklamal v tom, že se dokázal v pravou chvíli vzchopit, jako vždycky. Většina lidí si oblíbila postavu Scorpiuse. Mě se ale zas tak výjimečný nezdál. Na to, že byl Malfoy byl sice až obdivuhodně kladný se smyslem pro to, co je správné, ale k mým favoritům se neřadí. Stojí prostě v zástupu s ostatními.

JEDNÁNÍ DRUHÉ OBRAZ DRUHÝ
ZAMYŠLENÍ NAD POSTAVAMI V DIVADLE

Nevím, nakolik je možné v divadelním scénáři zachytit život a osobnost postav, na to jsou ostatně později herci, aby s tím něco udělali. Sama nemám se čtením scénářů dost velké zkušenosti. Ale například takový Shakespeare měl úžasné postavy i v divadelních hrách…

Od Prokletého dítěte nelze očekávat totéž co od klasické knihy – není to klasická kniha, je to pouze scénář. Život, projev a osobnost mohou postavám vdechnout pouze herci na jevišti. Ve scénáři je čtenář pravděpodobně nedocení. Tak jako se to stalo mě.

Stejně tak příběh bez jeviště vyzní plytce, nezajímavě a překombinovaně. Divadelní hru je prostě potřeba vidět…

JEDNÁNÍ TŘETÍ OBRAZ PRVNÍ
OČ V PŘÍBĚHU ŠLO A CO MI PŘINESL

Příběh se zabýval z velké části vztahy mezi postavami Harryho a jeho syna. Harry si nepřipadá jako dobrý táta a neumí si s otcovstvím moc poradit. Albus mu to svým přístupem moc neusnadňuje, podědil po něm totiž jeho lehce bolestínský rys a tak se s tím oba perou, jak dovedou. Svým prožíváním dokážou překvapit i jiné postavy v knize, například takový Draco Malfoy. Přes to, že ho jeho arogance, pro něj tak typická, neopustila, dokázal si mě získat svou láskou k manželce a synovi.

Další celkem zásadní věcí je Albusovo hledání místa v životě a touha vystoupit ze stínu slavného otce. Potřeba existovat jen sám za sebe, odlišit se a vést si svůj život vlastním směrem. Takový ten typický vzdor dětí proti rodičům a nezměrná kritičnost jejich osob k tomu hledání se prostě patří. Albusovi to nijak neusnadňovalo okolí, protože v něm vidělo Potterova nepovedeného zmijozelského synka a ne toho, kým Albus skutečně byl nebo kým by být jednou mohl.

Postavám je často vyčítána jejich velká odlišnost od původních postav – inu, děj se odehrává o devatenáct let později. Kdo z nás zůstane po takové době stejný jako v dětství a dospívání? Navzdory všem zkušenostem, zážitkům. Nikdo! Lidi se mění.

A co se týká toho zla, které ve správné potterovce musí útočit plnou silou, to bylo tady opravdu dobré. Líbilo se mi, jak postupuje pěkně nenápadně a v skrytu, taktizuje a vyčkává, intrikuje, manipuluje a nakonec udeří plnou silou. Paráda!

Jen mi nebylo jasné, kdo byl vlastně tím prokletým dítětem. Po dočtení mám tři kandidáty na tento čestný titul a svým způsobem by to šlo říct o všech třech.

JEDNÁNÍ TŘETÍ OBRAZ DRUHÝ
SHRNUTÍ NÁZORU A DOPORUČENÍ

Pokud bych měla vše shrnout: nelituji, že jsem si knihu přečetla a určitě bych to doporučila každému fanouškovi potterovek. Pokud nebude očekávat to stejné jako od knih, bude pravděpodobně spokojen. Já si ji určitě přečtu znova, protože příběh svoje kvality má. Na druhou stranu, kdybych měla za knihu zaplatit bez koruny pětistovku – což je její cena v knihkupectví, nestála by mi za ty peníze. Je škoda, že Prokleté dítě nebylo sepsáno jako klasická kniha. Myslím, že by za to stálo a mělo by i v uceleném příběhu co nabídnout. Raději bych každopádně viděla, kdyby se případného psaní chopila opět paní Rowlingová.

„Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu beránčím, ale uvnitř jsou to draví vlci.“

Proč jsem zatoužila přečíst si tuto knihu? Nahlédněte do anotace a pak mi řekněte, že byste odolali. A já vám stejně nebudu věřit :). Zajímavá obálka už byla jen sladkou tečkou.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou v jedné osobě je Minnow Blyová, sedmnáctiletá holka, která uprchla ze společenství lidí, žijících v lese – ona tomu říká Komunita. Každý normální člověk ale pochopí, že se jednalo o sektu. Uprchla jedné zimní noci, kdy shodou okolností zemřel samozvaný Prorok této sekty keviniánů (ano, jmenoval se Kevin) a osada, kde žili, vyhořela do základů. Minnow na útěku těžce zranila chlapce z nedalekého města a tak je odsouzená k pobytu ve výchovném ústavu pro mladistvé dívky. Minnow Blyová v této sektě přišla o obě ruce. Zůstaly jí jen pahýly končící kousek nad zápěstími.

Ve vyprávění Minnow se střídají situace z jejího současného pobytu v káznici se vzpomínkami na život v sektě. Tohle její vzpomínání na sektu bylo zrůdným způsobem fascinující. To co se tam dělo se vzpíralo zdravému rozumu a při čtení jsem se nestačila divit tomu, že se mohou dospělí lidé nechat takto zmanipulovat sadistickým prznitelem jejich dcer. To jak žili, jakým způsobem jimi Protok manipuloval, nutil je páchat násilí a žít prakticky středověkým způsobem života… bylo to tak reálné, Minnow všechny ty hrůzy líčila tak chladně a nezaujatě a přitom se slabším povahám může nad lecčím dělat mírně nevolno. Z textu vyplynulo, že si lidé prostě zvykli na všechno i na násilí a přijali ho jako jakousi normu, jakoby se v nich probudilo to horší a nelidské já. Nabyla jsem dojmu, že některým z mužů se snad musely určité praktiky, nařizované Prorokem, líbit. Přece není možné, aby dokázali jinak tak strašně ubližovat vlastním dcerám a ženám. To, v jakém postavení žily v sektě ženy, asi není těžké si představit.

Oproti tomu mi pobyt v nápravném zařízení připadal jako oáza klidu a normální život. Minnow zde přišla do styku s „normálními“ holkami, pokud se tak dají nazvat provinilkyně, mezi kterými byly i vražedkyně, feťačky, zlodějky a různé jiné výtečnice. Minnow se zde konečně může naučit číst, protože tahle základní věc nutná k samostatnosti a myšlení byla v sektě pochopitelně zakázaná. Krom toho za ní dochází psycholog-konzultant z FBI, který s ní probírá její sektářskou minulost. Nejsem si úplně jistá, jestli jí chtěl jen pomoci k duševnímu zdraví, nebo z ní mámit informace, aby FBI dopadla údajného vraha Proroka, protože jak se zdá, ten nezemřel sešlostí věkem. Přiznávám, že jsem byla ráda, že je po něm a pokud byl zavražděn, přála jsem mu to i s úroky. Kniha ve mně nevzbuzovala touhu znát vraha, pokud nějaký byl, i když bylo zjevné, že Minnow pravdu zná, nezáleželo mi moc na tom, jestli si ji nechá pro sebe nebo ne. Nejzajímavějším a nosným bodem příběhu byla bezruká dívka a její osudy v sektě.

Minnow byla vnitřně velmi zajímavou postavou. Navzdory tomu, že od pěti let vyrůstala v sektě, kde jí byly vtloukány do hlavy záležitosti bezpodmínečné a naprosté víry, ona se nikdy nepřestala ptát. Ačkoliv poslouchala a dělala všechno co měla (víceméně), protože jinak pochopitelně hrozil trest – bití a jiné trápení, pořád se nepřestávala ptát a hledat odpovědi. Pozastavovala se i nad jednáním svých rodičů a ostatních dospělých – jak mohli tak snadno přijmout Prorokovo učení, když zažili normální svět? Ona sama se vzepřela a trest nakonec přišel, to bylo jasné už od začátku… V tomto ohledu pro ni byla káznice požehnáním, protože se konečně dostala ke knihám, naučila se číst a mohla pátrat po tom, kde je pravda v otázkách Boha a víry. Minnow se snaží poznat svět okolo sebe, lidskou povahu a celkově se zabývá myšlenkami, na které běžný člověk nemá moc času a chuti myslet. Paní autorka mi prostřednictvím Minnow dovolila zamyslet se také. A pokud se rozhodnete přijmout tuhle stránku knihy, budete mít hodně nad čím přemýšlet.

Překvapivě ve mně hlavní hrdinka nevzbuzovala lítost, navzdory jejímu postižení, či spíše zmrzačení. Na celkovém vyznění postavy bylo jasné, že by stejně o žádnou lítost nestála. Co mě také překvapilo, bylo to, že se tak rychle přizpůsobila všem moderním novinkám. Žila přece od malička v lese, prakticky pravěkým stylem života a pak, když přišla do vězení, nemusela si nijak zvlášť zvykat. Všechno přijala velice snadno a rychle. Naučila se rychle číst, dokonce i poměrně složité věci, včetně porozumění textu. Nechci tím nijak snižovat inteligenci postavy, protože byla popsána jako inteligentní bytost, ale nejspíš jsem očekávala větší těžkosti při jejím začlenění do normálního života mimo sektu. Také mi nešlo do hlavy, jak zvládá některé běžné činnosti bez rukou. Jak se obléká? Jak jí? Jak listuje knihami? Chápu, že vzhledem k ostatním záležitostem, které se v knize řeší, nebylo toto pro paní autorku až tak podstatné, ale mně to připadalo důležité, protože to postižení bylo velkou částí samotné Minnow.

Kniha rozhodně není typickou jangadultkou. I když prvek lásky – dokonce zakázané lásky - mezi Minnow a Judem (jednou z dalších postav) je tu taky. Příběh je zvláštní mnohem víc díky vnitřnímu světu hlavní hrdinky, tomu, jak se mění její názor na svět, jak nachází odvahu vzepřít se diktátu sekty. Paní autorka se nevyhýbá ani popisům na můj vkus až přehnaně krutého násilí, jehož šílenost spočívá v tom, z jakého důvodu je pácháno, kým a na kom. Je na něm děsivé i to, že se to nejspíš v nějaké uzavřené podivné „komunitě“ může klidně dít právě teď v tuto chvíli. V protikladu k tomuto velmi vyniknou chvíle, kdy Minnow jen pozoruje hvězdy nebo se jí děje něco krásného. A v zápětí přijde zase nějaká hrůza. Při čtení jsem pořád napjatě čekala, co to bude. V nejhorším mě paní autorka na chvilku pustila oddechnout do relativní pohody života v káznici, aby se zase vrátila v Minnowiných vzpomínkách k něčemu pro mě nepředstavitelnému. Tyhle části byly skvěle vyvážené tak, aby člověk neztratil pozornost a nezačal se náhodou nudit při Minnowiných myšlenkách – což já osobně považuji za nemožné :) tyhle chvilky oddechu mě totiž hodně bavily a části ze sekty zase přinášely chvíle napětí.

Vše je psáno poměrně jednoduchým způsobem, i když se v textu dost často vyskytují hluboká zamyšlení nad fungováním světa a víry. Nemyslím si, že by to mělo vadit někomu, kdo podobné dušezpytné záležitosti nemá rád. Nezdálo se mi příliš obtížné tyto věci ignorovat a zaměřit se jen na thrillerovou podstatu knihy. Byla by to ale škoda. Paní autorka přináší zajímavé úhly pohledu, které za zamyšlení stojí. Krátké kapitoly přispívají k tomu, že děj rychle utíká a pokud by čtenář nechtěl, na zamýšlení se nad Minowinými úvahami si nemusí udělat čas.

Posvátné lži Minnow Blyové pro mě byla jedna z nejlepších knih tohoto roku a určitě ji všem vřele doporučuji k přečtení. Nepochybuji, že každý v ní najde něco malinko jiného, ale nikdo nebude zklamaný.