nightlybird komentáře u knih

Mimo svého oblíbeného motta : "Neraďte mi, zmýlit se dovedu sám!", jsem v knize narazil na řadu úvah o lásce a vztazích mezi muži a ženami. S přihlédnutím ke skutečnosti, že mi bylo tenkrát telecích 18 let, byly pro mne podnětné a inspirující.
Jen pro stručnost uvedu jednu z těch, které jsem si tenkrát poznamenal :
"Láska se zmenšuje, podobně jako síla zemské přitažlivosti, úměrně se čtvercem vzdálenosti."

Malá ukázka z knihy :

Malé písně

Jsou některé písně
jako špendlík do srdce
a některé písně
jako dýka
do prsou
a některé písně,
na jejichž tónech visí
dny, měsíce a roky
a vzpomínky,
jež se těžko
unesou
některé malé písně,
které samy nevědí,
co ti přinesou,
jak se zpívají,
kdo je zpívá
a odkud jsou.

Pár objevených výpisků z dávných časů :
".... cítil jsem se znuděn veškerou tradicí..."
"Když někdy znenadání přistihnu život při mrtvém otupění, když se nám zdá, že uvízl v nesmyslnosti a neladu, je dobře navodit si na něco chuť, třeba by to byla jen maličkost."
"Bez poezie by se člověk stal zvířetem."
"Síla člověka spočívá v tom, že se pokaždé, když padne, dokáže zase zvednout."

3 10.04.2014

Pokud by jste měli chuť si tak trochu počíst - nakoukněte tady = http://pastebin.com/1VwRs5P4. A abych namlsal ty línější z vás - malá ukázka :
"Nejdobrodružnější cesta je pouť džunglí vlastní duše."
"V Pandořině skříňce vesmíru nebylo ukryto nic jiného než čas."
"Chcete si připadat chytřejší? Čtěte hloupé knihy..."

4 08.04.2014

Knihu jsem četl ve věku jejího hrdiny - proto jistě nepřekvapí obsah poznámek, které jsem si tehdy vypsal a nyní po více jak půlstoletí vyštrachal :
"Syfilis je nejtrvalejší vzpomínkou na mládí."
"Kdybych byl dívkou, byl bych naivní."
No a k tomu ještě přidám jedno moudro - autora neznám : Mládí není žádná výsada - mladé je každé tele (s knihou i komentářem to souvisí opravdu jen okrajově).

"To je nepříjemná stránka dopisů - člověk se rozepíše a často vyvolá ve druhém nesprávný dojem."
A platí to i obecně - tj. i tady v diskuzích a komentářích!

3 28.03.2014

První moje kniha od autorky, čtená sice náhodně, ale s chutí. Zdánlivě jednoduchý, ale bezesporu zajímavý příběh jedné rodiny a vlčí smečky (alespoň pro mne). O vlcích toho v podstatě nic moc nevím a tak mne jejich způsob života a hierarchie smečky zaujal. Neméně prospěšné bylo pro mne i základní téma – euthanázie. Ono po třech MMP a v mém věku je to celkem logické, že se člověk nad věcmi toho druhu zamýšlí a je dobře, když se na tenhle problém podívá zprostředkovaně, cizímá očima (a hlavně se podle toho zavčas zařídí).
Jistě, je to beletrie, je třeba to brát trochu s nadhledem a jistou rezervou – jak ale autorka v poděkování uvádí, byly „vlčí“ pasáže psány podle reálných výzkumů. Rozhodně se ale po nějaké knize Shauna Ellise (tady máme http://www.databazeknih.cz/knihy/vlk-51120) poohlédnu.
Čtení této knihy nebylo rozhodně ztrátou času a nebude od věci přečíst i další knihy autorky, způsob jejího psaní mi docela vyhovuje.
“Epilog: Protože silou smečky je vlk a silou vlka smečka“ (R.Kipling)

13 08.03.2014

Shane je šejn - a je zbytečné k tomu cokoliv dodávat. Snad jen, že z mého pohledu se mu rovná snad jen Monte Walsh. Do frasa, že on to napsal stejnej chasník.

6 17.02.2014

Kniha má nepochybně autobiografické rysy, měli by si ji přečíst především propagátoři "multikulti".

Zmiňoval jsem vícekrát svoji averzi ke knihám ověnčeným prestižními cenami. Taky nemám v oblibě tlusté „bichle“ (špatně se drží v ruce). Přesto jsem si Dickerovu Pravdu o případu H.Q. z knihovny odnesl a abych byl upřímný, mohla za to Rútova obálka.
Knihu je možno s klidem doporučit třem skupinám čtenářů – zájemcům o psaní, každá kapitola je uvedena stručnými radami začínajícímu spisovateli, pak milovníkům detektivek takového toho francouzského střihu (i když je autor Švýcar) a tak nečekejte žádný americký krvák, mrtvol je tam tak akorát a v neposlední řadě ctitelům romantických příběhů. O ději se zmiňovat nebudu, obsahuje však řadu překvapivých zvratů a i konečné rozřešení je do jisté míry překvapující. Těch necelých 600 stran se čte dobře, kniha není přeplácána galerií pletoucích se postav, postavy jsou popsány natolik plasticky, že si je člověk dokáže živě představit a dokáže se u knihy docela dobře pobavit.
Četl jsem ji relativně dlouho, prakticky po cca 50 stránkových dávkách – ne snad proto, že by mne nebavila, ale abych přečtené vstřebal. Pod tím laciným nátěrem totiž občas něco prosvítá, co vypovídá o současné době i o nás.
Leckdo může namítat, že kniha mohla být stručnější, že je závěr až příliš překombinovaný, že vztah ústřední dvojice byl až příliš platonický, …. Nechyběly ani kritické hlasy volající cosi o braku – možná je to brak, ale čtivý.

8 11.01.2014

"Můj problém je v tom, že čtu tak pomalu, že když se dostanu na konec knihy, nevím už, o co šlo na začátku," řekla žena. "Manžel tvrdí, že jsem prakticky negramotná."

Krásné věty. Kdybych je chtěl aplikovat na sebe, musely by znít asi takto: "Můj problém je v tom, že začínám mít tak bídnou pamět´, že když se dostanu na konec knihy, nevím už často, o co šlo na začátku. Manželka tvrdí, že začínám být prakticky dementní."

Nebyl by to ale ani britský, ani černý, ale spíš truchlivý až šibeniční humor.

Jen pro doplnění - nejedná se o beletrii, jde spíš o literaturu faktu, která by měla posloužit jako inspirace pro skautské oddíly (pochopitelně si ji mohou přečíst i neskauti).

Tak dnes se ve večerních zprávách v TV zmínili, že máte kluci 75.narozeniny. Sakra, to to letí. Koukám, že nejen já, ale i vy stárnete. Tak hodně zdraví a dlouho tu ještě buďte s námi i našimi potomky.

7 18.12.2013

Sakra, tenhle koment píšu už potřetí a vždycky se mi někde ztratí. Takže naposled. Komentovat knihu nemá smysl. Autor , duchovní otec krhútské mytologie, se věnuje veršování v duchu nonsens poezie a soudím, že se mu to docela daří. Lepší ale bude si udělat vlastní názor a zalistovat v knize a to je možné zde: http://www.kacur.cz/index.asp?menu=1190&record=43199.
No a pro lenochy malá ukázka:

Kosočtverce na ohradách
Pegásek mi zařval u Karabce —
a tak jezdím na drožkářské herce!
Kudy jedu, drzou rukou chlapce
na ohrady kreslím kosočtverce.

Brání mi v tom, arci, mermomocí
filistři. Však právem se mne bojí!
Před kosočtverců mých tajnou mocí
žádná z jejich ohrad neobstojí ———

Cézanne, zemřev, proslavil se rychle
větou, která dost se cituje:
Podle válce, kužele a krychle,
nebo dle koule vše se formuje.

Avšak to jsou liché třesky plesky.
Pravdu najít musí, kdo ji hledá!
Kosočtverec formoval nás všecky ———
Toť fakt, který popříti se nedá!

3 18.12.2013

Hoši od Bobří řeky byli mojí první foglarovkou, kterou jsem četl v 9 letech. S náležitým odstupem času mohu klidně prohlásit, že jak ona, tak i následující (a ostatně i jiné knihy, které jsem později četl) podstatným způsobem poznamenaly a obohatily nejen moje dětství (které díky jim bylo plné bouřlivé zábavy a mnoha dobrodružství), ale vlastně i můj další život v časech dospělosti (i když zhusta ne vždy k mému prospěchu).Ta knížka nepatří k Foglarovým nejlepším a už vůbec ne k bůhvíjakým literárním skvostům – ostatně pokud by byla čtena v ne zrovna optimálním věku pro který byla určena, byla by v podstatě nečtivá - člověk by viděl všechny to její „vady na kráse“, které mladý a nezkušený čtenář nevnímá. Ono totiž Foglar byl vůbec lepší člověk, než spisovatel. Byl často označován jako jakýsi vychovatel. Nevnímám jej tak, chybí mi u něj ten káravě „vztyčený prst“ a tak jej vnímám spíš jako určitý směrník, totem, ukazující správnou cestu jak na začátku života, tak i na jeho křižovatkách.
V dospělosti jsem se k ní už nikdy nevrátil, nedalo se to prostě číst. A bylo by to vlastně i zbytečné, nikdy jsem na ni a její zásady v podstatě nezapomněl.

Vteřinu poté jsem dočetl před pár dny.Neměl jsem v úmyslu ji komentovat s tím, že je okomentována docela dost. Protože jsem ale na problematiku EMP narazil zcela nechtěně hned v následující oddychovce od DeMilly (pochopitelně v jiných souvislostech a v jiném žánru), přimělo mne to se ke Vteřině ještě pár slovy vrátit.
Nechci rozebírat zápory a klady knihy, to už za mne udělali jiní. Napadlo mne spíš porovnat spíš s jinými obdobnými. Jistě by se jich dala najít řada, pro zjednodušení použiju jen první tři, které mi na mysl přišly jako první : Merleho Malevil, Wyndhamův Den trifidů a McCarthyho Cesta. Všechny jmenované, i když v rozdílné míře, poukazují na skutečnost, jak je naše civilizace, především díky závislosti na technice, křehká a jak změna životních podmínek dokáže opravdu velice rychle doslova sedřít naši civilizační slupku a oživit primitivní zvíře v celé řadě z nás. Ano, v závěru je vždycky aspoň náznak jakéhosi optimizmu a happyendu, padouši dostanou po mordě a klaďasům se přiměřeně okolnostem daří. Přesto ale ….
Shodou okolností v každé z jmenovaných to autoři demonstrují na jiném vzorku populace a za poněkud jiných startovacích podmínek. Ve Vteřině - totální okamžité zhroucení infrastruktury a jeho dopad na obyvatele měst. V důsledku toho kniha působí snad nejdrsněji tou masovostí a související komplikovaností domluvy a nalezení řešení k přežití. Do jisté míry je podobný i Den trifidů, kde jsou naopak postiženi především lidé a to teprve a hlavně pozvolněji vede k rozpadu infrastruktury. I když nám představivost umožní se vžít do dané situace, autorovy popisy nepůsobí tak naturalisticky. Malevil je naopak zaměřen na malou skupinu lidí, navíc vlastně přátel, kteří přežili a snaží se na troskách staré vytvořit novou společnost a místo děsivých akcentů se spíš zaměřuje na vztahy a vnitřní fungování takové skupiny a tak působí proti dříve jmenovaným spíš idylicky než úděsně. Cesta, ta je o osamělosti, o padajícím popeli. Nevíte kdo, nevíte co a netušíte kde ve své bezútěšnosti a jak skončí. Je to jen na míře vaší fantazie…
Nesrovnávám nesrovnatelné…. Začal jsem ale po šuplíkách hledat svoje staré traperské křesadlo, ono jeden nikdy neví.

11 01.11.2013

Potřeboval jsem si po Lindsayovi a jeho Dexterovi poněkud spravit chuť a tak jsem sáhl v knihovně po tomhle Parkerovi. Ne, že by to byl bůhvíjaký zázrak, je to oddychovka jako řada jiných (a že jich i on stačil napsat pěknou řádku a dokonce jsem jich i několik přečetl). Jejich výhodou je zpravidla nepříliš komplikovaná zápletka, počet postav nepřesahuje schopnost zapamatování si i pro člověka s bídnou pamětí, jejich psychologie je poměrně přímočará a bez patologických úchylek, děj ubíhá poměrně svižně. Autor píše krátké kapitoly, používá rovněž krátké nekomplikované věty - jedním slovem na chvíli se zabavíte, aniž by vám hrozilo nebezpečí, že si zavaříte mozek a museli jste ty dvě, tři hoďky (než to přečtete) sedět s pytlíkem s ledem na hlavě.
Ocení to především čtenáři, kteří často jiným autorům vytýkají spousty zcela zbytečných postav a komplikované popisy krajiny, různých vztahů a pobočných dějů, psané navíc v dlouhých a zašmodrchaných souvětích (které naopak často používám já).

6 25.10.2013

Přečetl jsem jen tak, ze zvědavosti, abych byl v obraze - bohatě mi to stačilo, nezaujal mne ani styl psaní, ani hlavní postavy a je mi jasné, že se bez Dextera docela dobře obejdu a jak vidím z ostatních komentářů, Dexter se zase obejde beze mne. Nehodnotím, nestojí mi to za to.

Zajímavě a srozumitelně napsaná kniha, popisující celou řadu hub s udávanými léčivými účinky. Přestože obsahuje barevné přílohy, je nepoužitelná jako atlas a rovněž bych neradil se amatérsky houbami dle knihy léčit. I když jsou popisovány antibakteriální a antivirové, dokonce i cytostatické účinky látek obsažených v různých druzích hub, chybí údaje o vhodném dávkování a to by mohl být problém, protože mimo běžně sbíraných a konzumovaných hub jsou zde popisovány také houby jedovaté, dokonce i psychotropní.
No a abych ty řeči odlehčil, přidám jeden starý fór :
Přijede kontrola z OSN do gulagu na inspekci. Dojdou nakonec i do márnice a tam jako polena naskládány dvě hromady mrtvol. Zastaví se u první: "Na co zemřeli???" ..... " Na otravu houbami!"
Přejdou k druhé a všimnou si vstřelů v týle: "A tihle taky na otravu?" .... "Ne, ti nechtěli jíst houby!"

Z Písně o srdci :
Na tomto světě na prodej je všechno
i čest a sláva všichni o tom ví
jen čisté srdce krásné čisté srdce
na žádném rynku není ke koupi

7 03.10.2013