Nico komentáře u knih

Znám tuto knihu v rozhlasovém zpracování jako hru a je jednou z nejlepších, jaké jsem slyšela. Napínavá, strašidelná, psychologická, zajímavá... Hostovský si libuje v mezilidských vztazích, které rád komplikuje a jeho postavy jsou vždy obtěžkány nějakým nepříjemným tajemstvím.

4 07.03.2012

Moc krásná knížka, která zazhraje na strunu určitému typu lidí... Osobně věřím, že rakovina se dá z těla vyhnat, tak jak to udělala žena, o které je příběh napsán. Tuto teorii podporuje např. i Breussova metoda. Zároveň je kniha příběhem člověka tak bezelstného a hodného, že takovou povahu dnes už jen těžko hledáme. Moc se mi líbila a znám lidi, kteří ji přímo milují.

2 07.03.2012

Poselství knihy je podle mě jednoduché: židovská mystika zná teorii o permutacích písmen židovské alfabety. Každé písmeno má svůj význam a může tvořit nespočet permutací s ostatními písmeny a vytvářet tak další významy. Judaismus říká, že svět byl stvořen b-žím slovem a slova mají váhu, vytváří realitu. Stejně tak vidíme ve Ecově příběhu permutace, které vznikají, když spojíte dohromady několik příběhů. Je to vidět přímo - když čteme o programu Abulafia, který dokáže náhodně skládat slova a vytvářet tak nový příběh (mimochodem Abulafia byl velmi vážený a důležitý židovský mystik) a nepřímo - když parta kolem jednoho nakladatelství začne smýšlet složitý a umělý příběh, týkající se templářského řádu. Tím vlastně vytvoří novou realitu, protože slovo JE realita a jeho stvořitelé začnou příběhem žít.

Celou dobu jsem si říkala, jestli to Eco myslí vážně. Prokázal se jako zkušený religionista, medievalista, etnograf i okultista, ale pro čtenáře NENÍ důležité, zda všechny popisované rituály a náboženství zná. Mnoho lidí knihu nedočte, protože si chybně myslí, že musí znát a rozumět každému náboženskému prvku, který se v knize objevuje. Tak to ale není a Eco mě mile překvapil, když nechá knihou zaznít Moudrost - Sofii - ženský princip v podobě partnerky hlavní postavy, která naprosto kouzelným způsobem celou záležitost doslova rozčísne. Tady je nasnadě říci, že jde o Ockhamovu břitvu :) Najednou zjistíte, že si Eco dělá celou dobu svým způsobem srandu a i čtenář si oddychne, že autor je normální a ne případ pro psychiatrickou léčbu. Každopádně, příběh už je rozjetý, hrdinové umírají, svět se chystá k velikému komplotu... Vše končí, jak končí a z knihy zbyde dojem, který se dlouho nevytrácí. Ten, kdo vydrží do konce, je odměněn.

Zároveň je kniha, podle mého, sociální sondou a to nejen, když Eco píše o poitické situaci a schůzkách revolucionářů v oblíbeném baru, ale také když píše o zmíněných rituálech a obřadech. Chce tím ukázat, že na celém světě - ať je to Itálie, Brazílie, kdekoliv, jsou lidé náchylní k touze po tajemství a vyvolenosti. Nechává zaznít téma, které se objevuje od prvních počátků náboženských společností a to je hledání svatého grálu, aby na konci naznačil, že toto hledání je nesmyslné a nekonečné.

Kniha je oblečena do hávu židovské kabaly. Podle mě je to zbytečné. Ten, kdo ji nezná se v knize nevyzná a ten kdo ji zná, tomu přijde tento pokus k smíchu. Na knize se mi nelíbily dialogy, které byly spíše dlouhými monology - nepřirozené, zdlouhavé a učenecké, jako pasáže z vybraných knih.

Na příkladu Browna a jeho Šifry mistra Leonarda, což je podle mě zjednodušená zpopularizovaná forma Fouckaultova Kyvadla, je ale patrné, že lidé mají o taková témata zájem, jen je třeba jim ho správně a polopaticky podat. Osobně jsem v knize více než kabalu viděla religionisticko - sociologickou studii, založenou na některých tezích judaismu a křesťanství. Co se týče templářů, jsem alergická na jakékoliv dohady a myšlenky o tom, že to byl řád tajný a dnes přežívají někteří jeho členové. To je na úrovni populární vědy... Zároveň ale musím říct, že myšlenka, že některá města (Francie, Praha, Milán) mají své tajemství a dívat se na ně touto optikou, je přitažlivé, hravé a nikomu to neublíží... Jen si hlídat, aby se člověk do "svého příběhu" potom nezamotal..:)

14 07.03.2012

Velmi krásná, lyrická vzpomínková kniha na život v ghettu za druhé světové války. Je opravdu výjimečnější než ostatní knihy tohoto druhu.

1 02.02.2012

Výborná kniha, která si, podle mě, dokáže najít cestu i k nevěřícím lidem. Pan docent Beneš přistupuje k textům Starého zákona niterně a otevřeně. Jako výborný hebraista a biblista, který se orientuje nejen v textu, ale i v době, kdy byl SZ napsán, dokáže úryvky z Bible interpretovat naprosto původním a neuvěřitelným způsobem. Znalostí hebrejštiny dělá s textem divy a vrací mu jeho originalitu a maže tak nános křesťanských dogmat a nepřesných překladů. Ačkoliv je věřící člověk, ve svých knihách vystupuje hlavně jako biblista - exeget. Z toho je cítit láska k tomuto prastarému textu, kterou předává dál. Není důležité, zda v Boha věříte nebo zda pochybujete o reálné existenci krále Davida, kniha (a nejen tato, vydal jich několik) vám ukáže, že o věcech se dá přemýšlet i jinak a že Starý zákon je plný odkazů k společným pramenům lidstva. Kniha mě místy až uchvacovala a dojímala, což se mi při četbe jiných starozákonních biblistů určitě nestalo :)

7 02.02.2012

A tohle je taky pecickova vec:

http://www.nme.com/nme-video/youtube/id/lKKQM6gfcd8/search/hrabe-kovarik-misik-etc

6 07.01.2012

Tato kniha neni o indianskych pohadkach na dobrou noc. Je hruzna a samanska. Syrove pribehy nenechaji nikoho na pochybach, ze tu nejde o popularizovany a ctivy navrat ke korenum, jak jej v poslednich dobach zazivame.

Pamatuji si jeden obzvlast vypeceny pribeh o kojotovi, ktery mel rad mlada devcatka. Vedel, ze chodivaji sbirat do lesa jahody, tak si jednou lehl do listi a vytahl tu svoji "jahudku". Jak se pak radoval, kdyz se holcicky divily, ze nejde utrhnout.

:))

1 05.01.2012

Cetla jsem ji nekolikrat a vzdycky s nadsenim. Ac je to par let, zustaly mi v hlave obrazy a u maloktere knihy si pamatuju dej jako u tehle.
Je krasna. Ale je jen pro cloveka, ktery ji potrebuje. Ne pro kazdeho.

1 05.01.2012

Kniha me take prilis nenadchla, ale v audio verzi je to velmi pekne:

http://www.paulocoelho.cz/alchymista-jako-audiokniha

V knize je mnoho archivních materiálů - dětských kreseb, úryvky z deníků, fotografie. Pro člověka, který se k těmto věcem běžně nedostane, věc zajímavá. Co se ale týče zpracování a textu, je podle mého soudu nesystematický a nedává dohromady přesný obraz o daném tématu.

04.01.2012

Egon Redlich byl zapálený sionista a jedna z nejdůležitějších osob terezínského ghetta. Pracoval v Péči o mládež (Jugendfürsorge), která obstarávala dětské domovy (heimy). V nich byly všechny děti z ghetta do 14 let. Také sestavoval transporty na Východ a celkově se staral o chod ghetta. Jeho deník je velmi cenný, vyšel teprve začátkem devadesátých let. Na překladu hebrejských záznamů spolupracoval vedoucí katedry Ústavu židovských studií HTF UK doc. Bedřich Nosek. Egon se učil moderní hebrejštinu, toužil vycestovat do Palestiny a pracoval v organizacích, které na toto vystěhování připravovali mladé Židy. Z deníkových záznamů si můžeme udělat obrázek o každodenním fungování ghetta, o jeho depresích a rodinné situaci. Žádná další takto významná osoba po sobě deník nezanechala, nebo se jej nepovedlo nalézt. Vzal si ženu, kterou miloval a znal ještě před uvězněním v Terezíně a s tou počali synka. Měl jako prominent svůj pokoj, kde mohli bydlet. Byl na podzim transportován do Osvětimi. Ačkoliv práceschopné muže posílali do pracovních táborů, Egon byl příliš důležitý a věděl příliš mnoho. Byl zavražděn a s ním jeho žena, jeho maličký nevinný syn. V knize je také pár fotek Egona a jeho přítelkyně.
Kniha je velmi cenná a zajímavá, nikoli však nadměrně depresivní. Je to jedinečná příležitost, jak se podívat do hlavy někomu, kdo byl důležitým (ač nechtěným) článkem v nacistickém systematickém vraždění a decimování Židů. Je to také příležitost jak si přečíst myšlenky a touhy někoho, kdo byl o pár měsíců později zaplynován, zavražděn a s kým bylo zacházeno hůř nežli s dobytkem...

3 04.01.2012

Prekvapilo me, jak je kniha dobra - neocekavala jsem od ni mnoho. Jedna z mala, kterou jsem hltala. Misty bizardne vtipna. Zkousela jsem cist navazujici Porno, ale knihu jsem odlozila. Trainspotting je unikatni.

1 04.01.2012

No, řekla bych, že jádro knihy tkví v něčem jiném a o historický dokument zde také nejde, ani zdaleka. Jaspers přímo a bez obalu předhodí lidem jejich otázku viny, přesto se sám ze své viny nevyznává. Filosoficky tu rozděluje vinu na kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Vychází z toho směsice, ze které nikdo nevyjde ušetřen a zároveň mi tu jaksi chybí to skutečné sebeosočení.
Zajímavější budou asi reakce na tuto knihu než ona samotná. Přesto by měla být čtena...

2 02.01.2012

Kniha je téměř nesehnatelná, ale rozhodně velmi cenná, protože se jedná o ranou a systematickou výpověď o terezínském ghettu, o Osvětimi a dalších koncentračních táborech. V knize je jen toliko, kolik bylo známo bezprostředně po válce. Člověk zde najde i mnoho osudů a také mnoho bolesti...

02.01.2012

Kniha, ktera ma velmi zvlastni atmosferu. Evzen se vraci z Prahy do sveho rodneho mesta a nachazi svoji rodinu rozvracenou. Dva bratri, sestra a babicka - vsichni maji nejake tajemstvi a Evzen, vzdy brany jako junior, se tomu musi postavit celem (ackoli se mu teda opravdu nechce).. Misty az ponura nalada, zidovske koreny autora a mentalita malomesta delaji knizku nesmirne zajimavou!

1 15.12.2011

Take jsem se nechala kocourem Deweym okouzlit ;) odpocinkova literatura s velmi hezkym pribehem o sveraznem kocourovi. Vhodne take pro milovniky americkeho venkova. Na internetu lze dokonce sehnat zaznam kratkeho filmu, ktery natacela americka televize o Deweym, takze jsou k dispozici jeho snimky. Povinna literatura pro milovniky kocek ;))

1 15.12.2011

Kouzelna knizka, ktera priblizi skutecny svet terezinskeho ghetta a to hlavne diky denikovym zaznamum Helgy Kinsky Pollakove. Jeden divci pokoj, mnoho pratelstvi. Ukazuje nam trochu mirnejsi tvar zidovske genocidy, ackoliv vetsina divek byla zavrazdena v Osvetimi. Cte se to moc hezky a neni to zas tak depresivni, takze lze doporucit i lidem, kteri jsou na toto tema citlivi..

15.12.2011

Okamžik je sbírkou článků, které Kierkegaard psal v polovině 19. století. Styl je velmi břitký a leckdy rozhodně humorný, čte se velmi dobře (nejedná se o filosofující dílo). Autor se naváží do církve a křesťanství dnešního světa a poznámky jsou to velmi trefné. Snaží se očistit křesťanství od všeho hnoje, které na sebe nakydalo v průběhu několika staletí a snaží se vrátit ke křesťanství Kristovu. Je to samozřejmě nemožné, on sám to uznává, ale člověk se u knihy alespoň baví a rád si přečtě křesťanského teologa - filosofa, který píchá do (vlastního) vosího hnízda.

Jedná se o soubor povídek z moderní doby. Jedna se odehrává v Americe, jedna v čínské vesnici, v čínském velkoměstě atd. Překvapilo mě, jak podobný jsou si lidé na celém světě a jejich uvažování. Knihu by mohla napsat klidně Evropanka či Američanka, zde jsou pro nás okaté akorát čínské reálie a odkaz na Kulturní revoluci. Každá povídka má svoji duši a mě velmi bavilo tyto duše objevovat. Jedna povídka je o rodině, která schovává retardovanou dceru, druhá o učitelce, která se kdysi nešťastně zamilovala... a tak dále. Autorka má bezvadný rukopis (styl), velmi mě to bavilo.

1 13.12.2011

Deníkové záznamy Hany Bořkovcové (toho času Knappové) začínají rokem 1940, když jí bylo 13 let. Hanka je bystré a moudré děvčátko, které je vyhnáno z českých škol pro svůj židovský původ. Nakonec, protože je pražská, chodí do "Jáchymovky" (pro pražáky a zasvěcené Jáchymova 3, známá adresa) a ve svém deníku píše o soudržnosti dětí, kteří vědí, že transporty do Terezína představují peklo. Jak velké, to si ani Hanka nedovedla představit. Krásně popisuje společné chvíle na Hagiboru a své přátele (kamarádila s Lízou Ehrmannovou, později SHeckovou, která si taktéž psala deníček - dosud nevydaný, část v některém z novějších čísel Terezínských listů). Vidíme postupný růst z mladšího děvčátka v uvažující dámu. Hanka byla velmi vnímavá a hodná. Nezdržuje se nijakými popisy, deníkové záznamy jsou spíše o jejích interních pocitech. Zápisků, datovaných před depotrací do Terezína, je opravdu hojně a některé jsou vydavatelem vynechány.
Hanka Knappová byla deportována z Prahy, 13. 7. 1943 transportem Di. Důvodem tak pozdního transportu byl otec, který pracoval na obci (a poté i ona). Zápisky z Terezína jsou kompletní. Pro nezasvěceného čtenáře nedávají, podle mého, přesný faktografický obraz o tehdejším ghettu, plném židovských (i křesťanských vězňů). Mnohem více je pro čtenáře přínosnější osobní pocity a emoce, které ghetto na Hanku mělo. Jedná se zde o opravdu výjimečné zápisky - místy připomínající poetiku Arnošta Lustiga (který však všechna pojednání o Terezíně sepsal po válce, jako dospělý člověk). Hanka sama chtěla být spisovatelkou (a později také byla). Někdo by mohl její deník přirovnat k děníku Etty Hilesium (dánka - velmi oblíbená kniha). (Z badatelského hlediska se zabývám deníky dětí a mládeže v terezínském ghettu a) Hančin deník je pokladnicí pocitů, emocí a myšlenek, leckdy až filosofujících - také zápisky bycho čekali od dospělého člověka. Jako ostatní děti v Terezíně - i Hanka předčasně dospěla.
V říjnu deportovaná do Osvětimi, a pak dále (Kaufering, Wohlau atd.). Hanka přežila. Po válce se vrátila do Prahy. Mimořádně silné jsou zápisky z Wohlau. Vrátila se i s maminkou a zanedlouho potkala svého budoucího manžela...

Můžete si přečíst zápisky mimořádného člověka, který prožil mimořádnou dobu. Bohu dík za to, že se rodina Hany Bořkovcové rozhodla její deníkové záznamy vydat...

"Bojím se básníků a malířů. Na dvoře, na takovém divném místě uprostřed, které bych si nikdy nevybrala, kdybych chtěla hledat, sedí často – starý pán – kdyby byl mír. Takhle stařeček. Má v očích hlad. Snad trochu vědomé touhy po dobrém jídle a hezkém bydlení. Nevím. Ale jistě jakési uspokojení nad tím, že teď je tedy stařec. Protože tak vypadá a netrápí se už nad tím, myslí, že našel smírný tón. A to je trochu omyl. A další a velký omyl je v tom, že si myslí, že najít smírný tón v Terezíně znamená najít smírný tón o Terezíně. A další: je smírný tón – o Terezíně? - - -
Ale on tam sedí a ze své smírnosti maluje. A maluje uzounký dvorek, a jak si jendo okno s druhým podává ruce ve vypraném prádle, jež nad špínou a za špínou a před špínou se zdá býti špinavé. A tak maluje špinavé prádlo na dvorku. To je Terezín? To je někde nějaký dvůr. A někde nějaká špína. Snad kdyby starý člověk měl malovat Terezín, nesměl by si dělat poznámky z cesty. Musilo by to být něco strašného pro něho: syntéza života, který si podal ruce v Terezíně. Bylo by tam vše to, co já ještě nevím. Ale takto se Terezín ztrácí, ztrácí, ztrácí - - -"

20. září 1943
(ukázka z knihy)

5 13.12.2011