Nibiru komentáře u knih

Výborná napínavá knížka. Četla jsem ji poprvé už dávno, ještě při studiu na střední škole. Nyní jsem si ji chtěla v paměti "obnovit", a dobře jsem udělala. Už jsem si totiž pachatele vůbec nepamatovala, pouze jsem věděla, že má děj co do činění se skomírajícími tradicemi ruské šlechty a s dávným tajemným prokletím jednoho šlechtického rodu. Poslední dědička rodu Romanovců se připravuje na smrt z rukou "divokých lovců samozvaného krále Stacha", protože tajemná kletba se vztahuje až do dvacátého kolena, což se právě týká mladinké Naděždy Romanovny Janovské. Příběh se také, podobně jako Pes baskervillský, odehrává v ponurém prostředí zamlžených a chladných běloruských blat a vřesovišť, kde jediný neopatrný krok znamená neodvratnou smrt na dně zrádných bažin. A sem přijíždí na radu svého přítele folklorista, absolvent ruské Akademie, mladý Andrej Bělarecký, aby zde sesbíral lidové legendy a pověsti zdejšího kraje. Je přijat a ubytován na starobylém zámku rodu Janovských, který však obývá už jenom jediná a poslední, mladinká šlechtična se svou hospodyní, podivínským správcem a tajuplnými přízraky, které se po nocích plíží a naříkají na zpustlých chodbách zámku. Bělarecký zprvu pohlíží na dávnou legendu jako na lidový folklór, avšak to jen do okamžiku, kdy oba přízraky, Malého muže a Modrou paní, sám uvidí na vlastní oči, a málem zahyne na blatech, když ho honí "divocí lovci krále Stacha". Poté se rozhodne přijít všem záhadám na kloub, nejen proto, že je pragmatik, ale hlavně proto, že je mu líto usoužené a k smrti vyděšené Naděždy Romanovny. Na pozadí pochmurného koloritu nevlídné krajiny a podivných zvyklostí zdejších lidí, jejichž nuzotu ještě prohlubují pitoreskní "představitelé" zdejší šlechty, obývající blata , pomalu odhaluje velmi pečlivě plánovaný, zákeřný a chladnokrevný úmysl záhadného zločince, který se v touze po pochybné moci a bohatství neštítí zprovodit ze světa každého, kdo se mu postaví do cesty.
Autor v příběhu dobře vystihl nejen morální, ale i dobový úpadek jednoho končícího společenského systému, který se sice zuby nehty, a i za cenu poroby a strachu svých poddaných , snaží přežít a zachovat, ale při konfrontaci s pokrokem, osvícením a vědeckými způsoby myšlení nemůže vyhrát. Zlo zde svádí sice krutý, ale předem prohraný boj s uvědoměním, soucitem a láskou k bezmocným a zastrašovaným obyvatelům, ať už jsou to chudobní mužici-rolníci nebo osamocená a vystrašená, ale nikoliv rezignovaná a naivní Naděžda Romanovna, paní zámku na Blatných Smrčinách. Odvaha, láska a naděje spojí oba hlavní protagonisty dohromady a pomůže jim zvítězit nejen proti zločinnému spolčení, ale i najít sílu začít nový život jinde a jinak.

2 08.03.2021

V této "covidové" době, kdy není moc možností, kam vyrazit, jsem sáhla ve své knihovně i po těch knihách, které už jsem kdysi četla, abych si osvěžila jejich děj. Tato kniha k nim patří, a rozhodně jsem neudělala chybu. Pět hvězdiček si zaslouží z více důvodů: jednak je to originální námět a nesmírně atraktivní prostředí, ve kterém se odehrává: americká jaderná ponorka, její cesta do nehostinné Arktidy na severní pól a prostředí výzkumné polární stanice Zebra, umístěné právě poblíž pólu. Vzhledem k tomu, jak je kniha pojata, tak "ti dobří" jsou Američané, ti "zlí" jsou tentokrát Rusové. Je tudíž zjevné, že knížka před r. 1989 neměla šanci u nás vyjít. Otázka je, zda-li ve skutečnosti, v dobách tzv. studené války, byla zde líčená ruská strana opravdu tak "neschopná", jak je v knize popisováno. Nicméně, studená válka opravdu existovala a špionáž na obou stranách byla její součástí. V popředí stála samozřejmě špionáž týkající se vojenské techniky, resp. obecně techniky, která se dala využít z hlediska vojenské strategie. V knize se jedná o krádež nového typu špionážní kamery, která je schopna snímat z družice objekty s ultra vysokým rozlišením. Na polární stanici Zebra dojde k nevysvětlitelné katastrofě, kterou přežije hrstka zaměstnanců, a ti jsou odsouzeni k smrti hladem a zimou, pokud jaderná ponorka Delfín nedorazí včas, aby je zachránila. Děj je nesmírně poutavý, plný nepředvídatelných zvratů a překvapení, a když už se zdá, že rozuzlení je na dosah a čtenář si může oddychnout, nastává další zvrat, ještě horší než předchozí. Při čtení pasáží, kdy na palubě Delfína, ponořeného hluboko pod arktickým ledem, na cestě zpět do Anglie, dojde k požáru ve strojovně, a celá ponorka se ocitá ve smrtící pasti, bez možnosti se vynořit, čtenáři doslova tuhne krev v žilách. Při požáru v ponorce se automaticky vypíná jaderný reaktor, který je zdrojem pohonu a také podpory života, takže záleží pouze na tom, zda posádka uhasí požár dříve, než se vybije hlavní záložní baterie, určená ke znovuzprovoznění raktoru, anebo se udusí oxidem uhelnatým. Líčení těchto drastických hodin je tak sugestivní, že při čtení i já měla pocit, že mi dochází kyslík a nemůžu normálně dýchat.
Dramatický děj až do samotného závěru je tu a tam prošpikován velmi trefnými bonmoty, takže se člověk i přes vážnost líčené situace nevědomky neubránil smíchu.

5 26.02.2021

Knihu jsem poprvé četla jako teenka, a potom ještě několikrát, naposledy nyní. Nemůžu si pomoct, ale přestože vznikla v 50. letech min. století, je geniálním způsobem doslova nadčasová a svými zásadními psychologicko-morálními otázkami musí na každého citlivého čtenáře hluboce zapůsobit. Hlavní hrdina, biolog Bill Masen, se probouzí po úspěšné operaci očí do tragického, strašnou katastrofou změněného světa. Většina lidí na planetě oslepne a těch pár desítek, možná stovek, kteří v rámci celého světa přežili a neoslepli, je rázem uvržena do situace, jež má analogii možná jenom v dobách, kdy hrstka lidí kdysi dávno přežila potopu světa. Aby toho nebylo málo, musí se vypořádat se všudypřítomnými nově vyšlechtěnými olejnatými rostlinami, zvanými trifidi, kteří, obdaření jakýmsi dosud záhadným projevem inteligence, začínají neobvykle agresivním způsobem likvidovat jak nevidomé, tak vidoucí lidi. Boj proti zákeřným trifidům se stává, na pozadí pomalu se hroutících ,dosud však využitelných civilizačních výdobytků, nedílnou součástí jejich nových a nikoli bezstarostných životů. Bill nalézá v rozloženém Londýně nové přátele, ale i nepřátele a musí čelit nejen samozvaným "strůjcům nového řádu", ale i svým pocitům marnosti, výčitkám svědomí, melancholie a osamělosti, jakož i zásadním otázkám morálním, etickým a sociálním. Kniha popisuje velmi surrealisticky bezútěšnou skutečnost zanikající civilizace, kdy hlavní hrdinové ve svém dennodenním boji o holé přežití zjišťují, jak jsou tzv. "výdobytky civilizace" ve skutečnosti nepodstatné, a jak je sama civilizace nesmírně zranitelná a subtilní při konfrontaci s nějakým agresivním zásahem "vyšší moci" anebo třeba jen "hloupou nedbalostí, která se vymkla kontrole". V knize přes všechnu svou syrovost nechybí situace, v nichž autor dá průchod svému smyslu pro suchý anglický humor, což vnímavý čtenář jistě ocení.
Když si odmyslíme někdy poněkud naivní ódy některých postav, upínajících své bláhové naděje ke "spasitelské Americe" (něco takového se přece Američanům nemůže stát...) a všudypřítomnou nepostradatelnost cigaret, jež provází jinak velmi sympatickou image hlavních postav, hodí se román svým námětem zcela do situace dnešního globalisticky řízeného světa. Až na to, že my nebojujeme s trifidy, ale proti covidu19. A nikdo neví, jak tento boj nakonec dopadne....

Ke knize jsem se po nějakém čase vrátila a přečetla si ji znovu. Mám A. Vašíčka jako spisovatele a záhadologa ráda, protože píše velmi poutavě a čtivě. Byla jsem i na jeho přednášce, a byla stejně zajímavá jako jeho knihy. Záhady doslova sype z rukávu, je vidět, že je má opravdu dobře ať už nastudované nebo na vlastní kůži probádané. Nemyslím si, že je Ďáblova bible překombinovaná nebo že líčí fantasmagorie, jak někdo píše v komentářích. Sama vím, že tento svět je záhadami doslova prošpikován a dneska už taky vím, že NÁHODA jako taková neexistuje. Pokud je legenda pravdivá, tak jednoduše fyzickými silami není možno tak obrovskou a obsáhlou knihu RUČNÉ napsat za jedinou noc. Rovněž poselství, které obsahuje, je více než poplatné na nynější dobu. Číslo 111 se opakuje opravdu tolikrát, že to náhodu naprosto vylučuje. Satanská číslice, neboli číslice šelmy 666, což souzní s výkladem hebrejštiny i řečtiny, kdy jménům z Bible odpovídá zrovna TATO číslice, také nemůže být náhoda. A velice výstražně na mě působí výklad písmen www (což je opět 666), čárový kód všeho zboží, v němž je 3x6 rovněž obsažena a v neposlední řadě výroky o čipování, označování lidí touto "číslicí" neboli "znamením šelmy na čele". No v kontextu toho, co se v poslední době ve světě děje při tzv. "coronavirové" pandemii, a souvisejících "opatřeních" a zákazech s tím spojených, si myslím, že proroctví se pomalu, ale jistě naplňuje. A jestliže se lidé budou chovat jako stádo bez rozumu, tak Šelma zvítězí.

5 11.02.2021

Knihu už mám v původním vydání jednou přečtenou, ale když vyšlo vloni toto nové, doplněné a rozšířené vydání, samozřejmě mi nemohlo uniknout. Četla jsem celé dílo autora, všechny knihy, které u nás vyšly. Někteří "sisyfovci" ho napadají kvůli tomu, že jeho překlady ze sumerštiny nejsou přesné, a že jsou překroucené. Ale žádný z jeho kritiků nenapsal takto ucelené dílo, logicky vysvětlující trhliny v dávnověké historii lidstva, zahrnující celou planetu. Až si přečtu od těchto "kritiků" podobné rozsáhlé dílo, obsahující nějakou smysluplnou teorii, tak budu pochybovat. Ale jelikož nic takového doteď NIKDO nenapsal, naopak, objevují se nové a nové důkazy, že dávná historie v podání Z.Sitchina se takto mohla odehrát, zůstávám klidná. A jelikož výskyt UFO v posledních 20 letech rapidně narůstá, věřím, že to něco znamená. Rovněž je známo, že NASA už ví, že se do naší Sluneční soustavy ze vzdáleného vesmíru blíží velké těleso, ale hraje "mrtvého brouka". Na veřejných fotografiích NASA je toto těleso retušováno. Co to je? Uvidíme. Pakliže je tak velké, jak píše Sitchin, pak bude mít jistě na svědomí nemalé změny ve Sluneční soustavě, a taky bude mít vliv na naši planetu. (Změny počasí, velká přírodní kataklyzmata....? 3600 let je z hlediska lidského života velmi dlouhá doba, možná, že naše civilizace zanikne dříve, než se planeta přiblíží na dohled. Nebyli bychom první ani poslední civilizace, která na Zemi žila a nezbylo po ní skoro nic.
Atlantida, Hyperborea, Lemurie, Šťastná Arábie, to jsou ty dávné.
Po ostatních, jako je Sumer, Egypt, Čína, Řím, Řecko, atd, nám aspoň něco zbylo. Ale co zbyde po nás? Neumíme vyrobit ani tak pevný beton jako Římané, o zvedání těžkých mnohatunových bloků, jaké tvoří např. Baalbek, ani nemluvě.....Myslím, že po nás zbyde pouze zaneřáděná příroda a tisíce tun plastového odpadu, který se bude rozkládat další tisíce let.....Ubíráme se špatným směrem a možná musí přijít Někdo Mocnější, aby nás ukáznil.....

Tento geniální vědec a spisovatel mě přitahuje nejen svými poutavými knihami, ale i proto, že měl původně německé příjmení (které je shodou okolností stejné jako to moje:-)), a ačkoliv původem z Ruska, prožil většinu života ve Francii, kde si také změnil jméno:-). Kniha vyšla v 90.letech min.století, ale dostala jsem se k ní až nyní. Ale to vůbec nevadí, přesto, že některé v ní zmiňované záhady už jsem znala, některé pro mě byly i tak zcela nové (např. Kašpar Hauser nebo Henry Cavendish). Je mnoho záhadných událostí v historii, které nejdou dost dobře rozumem pochopit. Líbí se mi jeho hypotézy o Rozumových bytostech (rozuměj mimozemšťanech), kteří nás všelijak "testují", podobně jako my testujeme např. šimpanze nebo zkoumáme chování slonů či mravenců. Proč si jenom člověk osopuje právo, že je na této planetě ten nejinteligentnější?? Přece argument, že "ovládáme" hmotu a něco budujeme (a plundrujeme přitom přírodu) nemůže obstát už jenom z toho důvodu, že tuto agresi a toto úsilí máme zabudované v genech. Je možné, že jiná inteligence nemá zapotřebí žít technokraticky, ale naopak v sepětí s přírodou, a tudíž žádné průmyslové ani jiné aglomerace k životu a k přežití nepotřebuje. (Delfíni, sloni, mravenci, hypotetičtí obyvatelé podzemních světů)....
Tato fakta ovšem nijak nevyvrací moje přesvědčení, že na této planetě v minulosti operovali různí E.T., a takové monumenty, jako je např. proslulý Baalbek nebo Puma Punku, jsou jejich výtvorem.

3 06.11.2020

Třetí díl této historické romance jsem četla s notným časovým odstupem od prvních dvou dílů, které se mi ohromně líbily. Tento příběh je o divoké vášni a lásce, která proti sobě postavila dva politicky nesmiřitelné protivníky, Isoldu, dceru Randa, pána na Růžovém útesu, a Rhyse ap Owain, divokého a drsného velšského rytíře, posedlého pomstou, kterou v sobě živil 10 let. Ovšem když dojde na rozhodné střetnutí, a Rhys se zmocní hradu a zajme dceru hradního pána, Isoldu, události se začnou vyvíjet jaksi samovolně a přestávají být ovládané vůlí. A to jak Isoldinou, tak Rhysovou. Hrdý Velšan a půvabná, inteligentní Isolda bojují ze všech svých sil, ale vášeň, která nepodléhá rozumu ani vůli, je silnější než oni. Příběh se dobře čte, není překombinovaný ani nevěrohodný, ale dávám čtyři hvězdy proto, že předchozí dva díly se mi přece jen dějově líbily trochu více. Autorka dobře vystihla drsné prostředí raného středověku, povahu i charaktery jednotlivých postav, jejich lásku a pevný vztah k přírodě, půdě, a ochotu hájit svou vlast i za cenu obětování svého života.

4 23.07.2020

Tak toto byla po dlouhé době kniha, kterou jsem opravdu dočetla zhruba jenom do poloviny, a to ještě horko-těžko. Opět jsem si ověřila, že navzdory kladným komentářům tady tato autorka není moje krevní skupina. Až na výjimky, asi 3 nebo 4 její knihy se mi prostě její romantické knížky nelíbí, její ženské hrdinky á la nána mě neoslovují. Nechápu, že ve většině knih neustále opakuje ono únavné klišé: krásná, ale totálně blbá žena-dívka, která se chová zcela v rozporu s logikou situace, v níž se ocitla. Naopak mužský hrdina je v pořádku, vylíčený hodnověrně a sympaticky, proto dávám ty dvě hvězdy. Ale číst do poloviny knížky neustálý dialog o tom, jak ona ho přesvědčuje, že je barbar a násilník, přestože jí de facto vůbec neublížil, pouze si v čestném boji vzal, co mu podle tehdejších pravidel náleželo, a navíc jejím lidem dal milost, tak to mě smrtelně nudilo. Po pravdě, být Arrynem, dám jí pár facek a zamknu ji na pár dní o chlebu a vodě, aby ji ta nadutost přešla. Bohužel tedy nevím, jak kniha nakonec dopadla, ale nehodnověrnost ženské postavy Kyry mě prostě znechutila knihu dočíst do konce.

2 11.07.2020

Zatím poslední ze série Ravenelů, která u nás vyšla. Opět velmi zdařilé a svěží čtení, ale pro mě to byl zatím ze všech dílů ten nejméně zajímavý, co se zápletky týče. Naopak, velmi se mi líbilo zapojení ostatních postav, které zde zase účinkují nejvíce ze všech dílů, hlavně vévoda Sebastian St. Vincent, to je můj "božský hrdina" ještě z doby, kdy se zasnoubil jako mladý vikomt s Evií. Sebastian svými bonmoty dává dějové linii opravdu "grády". West jako mladší z Ravenelů je sice sympaťák a "odvaz", ale s tím svým "sebemrskačstvím" to už ke konci přeháněl a lezl mi trochu na nervy. Taky jsem jaksi moc neuvěřila hloubce citu mezi Phoebe a bývalým nemocným manželem Henrym. Nevím, přerod Phoebe ze submisivní a trpělivé manželky, obskakující neduživého, byť hodného manžela ve skutečnou erotickou dračici mi připadal trochu nevěrohodný. Ale asi podlehla kouzlu živočišného a bezprostředního Westona Ravenela:-). Protože jsem kočkomilka, moc se mi líbilo zakomponování polodivoké Galoše do příběhu, protože ho hezky oživila. A opravdu pěkně je vylíčen krásný a spontánní vztah Westona k Phoebeiným synkům, což mě až dojímalo. Tak teď si musíme počkat do podzimu, až u nás vyjde poslední díl série, v němž se završí osudy Pandořiny sestry Cassandry.

Velmi dobrý námět ke zpracování, vylíčení hlavních hrdinů je úžasné, jejich vzájemný boj "kdo z koho" je místy velmi humorný, že se člověk z ničeho nic musí začít prostě chechtat, a pak zase zvážní o pár odstavců dál.... Jako obvykle titulní stránka knihy je nemožná, kdy hlavní hrdina nemá blond vlasy, ale tmavé.... Já nechápu, proč to vydavatel neumí pohlídat....
Souhlasím s názory níže, že některé scény byly přitažené za vlasy, ale tímto je autorka typická (viz. krvácení z tepny), anebo to, což podle mě knize na závěr uškodilo, že by Gabriel, tak zkušený muž a milenec, a navíc když měl namísto zraku,o který přišel, ostatní smysly mnohem citlivější, nepoznal, že v posteli má jednu a tutéž ženu?? Tomu jsem prostě neuvěřila. Ale jinak je kniha opravdu pěkně čtivá, Gabriel je vylíčený fantasticky, ať už jako morous nebo jako uzdravený hrabě, no a postava Samanty jako opatrovnice se mi taky líbila. Zápletka je zpracována dobře, protože člověk opravdu netuší, jak se věci mají, akorát ten závěr mi přišel trochu křečovitý a jakoby moc zestručnělý, což knížce uškodilo. Proto dávám čtyři hvězdy.

6 06.07.2020

Série Ravenelovi je úžasná. I po přečtení čtvrtého dílu jsem nadmíru spokojená a moje romantická duše na tuto knihu dlouho nezapomene. Autorčiny knihy se mi líbí nejen proto, že vypráví poutavé příběhy, které mají hloubku a jiskru, ale její hrdinové nejsou tuctoví, a hlavně ženské postavy jsou veskrze inteligentní, nekonvenční a používají vlastní mozek, a toho si cením. Tato kniha se navíc inspirovala skutečnými událostmi tehdejšího Londýna a skutečnou postavou ženy -lékařky, první v historii Anglie. Oba hlavní protagonisté, Ethan i Garrett měli těžký osud a museli se s ním poprat, než dosáhli vytouženého cíle. Ethan má charisma a všechno, co má správný přitažlivý muž mít, a je mňam, prostě k sežrání. Líbí se mi vykreslení jeho charakteru a takového milence by si určitě přála každá žena:-)) Garrett statečně bojuje s konzervativními názory té doby, jako např. že usilovné přemýšlení způsobuje ženě "měknutí" mozku:-)), apod. Poctivou prací a svým lékařským umem si však postupně získává respekt a uznání i v nejvyšších kruzích. Moc se mi líbil její "majetnický" vztah, který dává najevo vůči Ethanovi, když je kvůli zranění upoután v horečkách na lůžku: "Ten je můj a jenom můj", říká si v duchu s rukou,položenou na jeho hrudi.
Příběh má detektivní zápletku, je napínavý, příjemně erotický a hodně romantický. Nakonec se ukáže, že Ethan má s bratry Ravenelovými společného mnohem více, než jen spolupráci v rámci svého pátrání po politických spiklencích.

7 30.06.2020

Po pár letech jsem tuto romanci otevřela znovu, protože mě na ni navedla nová série "Ravenelovi", kde v jednom příběhu už vystupuje syn Evangeline a Sebastiana St.Vincenta, Gabriel. Je stejně charismatický jako kdysi v mládí býval jeho otec. Musela jsem si proto jejich příběh znovu "osvěžit". A vůbec mě nezklamal, "dostal" mě stejně, jako před časem. Dnes můžu s klidem potvrdit, že tento díl je opravdu nejlepší ze všech "Čekanek". Zajímavý děj, unuděný vikomt s tváří padlého anděla a ďábelským charisma, který si myslí, že ho nic v životě už nemůže překvapit a dostat, nakonec s úžasem musí přiznat sám sobě, že svoji zákonitou manželku Evi miluje tak, že by pro ni i zemřel. Z ryze strohé, pragmaticky uzavřené "manželské dohody", která jim oběma má svým způsobem pomoci vymanit se ze svých problémů, se postupně stává strhující a místy moc dojemný souboj o lásku toho druhého. Tato kniha se opravdu povedla!
Pouze si musí čtenářka "svého Sebastiana" vytvořit sama ve vlastní fantazii, protože "ten z přebalu" knihy nemá se zlatovlasým vikomtem nic společného.

Třetí díl ze série o Ravenelových, tentokrát líčící proměnu dvojčete Pandory ze svérázné mladé dívky, naivní až hrůza :-), protože vyrostla zcela odloučená od běžného života, v mladou milující a milovanou novomanželku. Jejím manželem se má stát, poté, co ji na plese nechtěně kompromitoval, syn vévody St.Vincenta (který byl mimochodem hl. hrdina románu Zimní naděje) Gabriel, neskutečně hezký a hříšně bohatý mladý šlechtic. Svérázná Pandora má však jiné cíle - chce být samostatná, vydělávat si sama peníze vymýšlením a výrobou deskových her a o muže nejeví zájem. Hlavně se obává naprosté podřízenosti, jakmile by se vdala, přišla by o všechnu volnost a svá práva, jak to tehdy ze zákona bylo. Gabriel, který je hodně zkušený a má milenecký vztah s vdanou ženou, je zprvu z Pandory mírně konsternován, avšak postupně ho její bezprostřednost, nevinnost, nezkušenost hraničící až s naivitou a v neposlední řadě také její půvab, ovládají čím dál víc, až je jí úplně posedlý a za každou cenu ji chce za ženu. Je to hezké a romantické čtení, opět okořeněné jistou dávkou erotiky, jak to p. Kleypas umí, ovšem předchozí dvě knihy se mi líbily o malou trošku více. V této knize se však ve větší míře objevují i postavy z knih jiných, a tak se jejich osudy navzájem prolnou, za což jsem byla ráda. Je zde opět i postava Dr. Gibsonové a detektiva Ransoma, ale nejvíc se mi líbily postavy vévodkyně Evi a Sebastiana St. Vincenta, rodičů Gabriela. Kniha je místy hodně humorná, hlavně mě pobavily Pandořiny poznámky ohledně jejího nastávajícího možného sňatku, které si pilně zapisovala. Je tam i trochu napínavá zápletka, díky níž Gabriel "okusí" stav, kdy nemůže mít všechno pod kontrolou, a kdy prostě ani peníze nic nezmůžou. Také oceňuji, že autorka do knihy začlenila skutečná historická fakta, a že si pouze nevymýšlí. Mám na mysli popisy tehdejších lékařských zásahů a metod léčení nebo historických událostí.

6 09.06.2020

Série Ravenelovi je zatím velmi povedená, musím konstatovat po přečtení 2. dílu. Je stejně svěží, romanticko-erotický (hodně), příjemně dějově vzrušující a humorný jako první díl. Hlavní hrdinové, Helen a Rhys jsou mi oba sympatičtí, každý svým způsobem. Zápletka je tentokrát spojena s hlavní hrdinkou a je dost stěžejní, protože na tom, jak se Helen rozhodne, závisí celá její budoucnost. Vyrostla v citově chladném prostředí, ale přesto se z ní stala morálně silná, čestná a odvážná žena, žádná "husička", schovávající se pod křídla mocného a bohatého Rhyse Winterborneho. Místy jsem při čtení byla i dost naměkko, a Rhys by opravdu stál za hřích. Jeho mužná, divoká krása (Welšan) ve spojení s bohatstvím, co víc si přát, že??:-)
Postava lady Berewickové, náhradní matky Kathleen a strojené gardedámy dvojčat a Helen, mě hodně bavila. Pandořina prostořekost a bezprostřednost byla osvěžující a Cassandra s ní jako dvojče statečně "drží basu". Vítám postavu Dr. Gibsonové, jako prototypu moderní emancipované ženy, které to jako průkopnice tehdy vůbec neměly lehké. Ostatně, žena, když se chce uplatnit v důležitých profesních funkcích, to nemá lehké ani dnes, a to jsme v čase o 200 let později.
Už se těším na další díly série.

13 29.05.2020

Další romanticko-erotická romance z dob viktoriánské Anglie z pera slavné autorky. Lisa Kleypas, to je sázka na jistotu, že se při čtení člověk nebude nudit ani minutu:-). Mám radši romance ze středověku, ale u knih p.Kleypas dělám ráda výjimku:-). Říct, že její knihy jsou čtivé, je zkrátka málo. Protože ony se čtou samy, zapomenete u nich na čas, aspoň mně se to stává pořád:-) Nemůžu se soustředit na nic, dokud knihu nepřečtu. Vztah Devona a Kathleen byl vzrušující, podmanivý a eroticky jiskřivý. Oba jsou výstižně popsaní, včetně jejich vnitřních rozháraných pocitů. Nemám hl.hrdince za zlé její kolísavé chování. Byla vychována prudérně, jak bylo tehdy v té době zvykem u vyšších vrstev, bez přímé mateřské lásky a okleštěná konvencemi škrobené doby. Navíc na ní po šoku ze svatební noci a událostí následujících zůstalo břímě péče o své švagrové, ač sama byla de facto stejně stará jako ony. Do toho přijde Devon se svým bratrem a jejich bezohlednými, sobeckými móresy rozmazlených nezodpovědných šlechticů. Líbil se mi pozvolný přerod Devona v zodpovědného a morálně statečného muže, snažícího se zachránit zadlužený majetek, který mu "spadl" do klína; přičemž lví podíl na tom má samotná Kathleen, do níž se zamiloval, aniž by si toho byl hodně dlouho vědom. Kathleen je pro mě prototyp ženy, která sice podléhá postupně svým hlubokým citům k Devonovi, ale zároveň se vší silou brání jakékoliv citové manipulaci z jeho strany. Rozkošná byla scéna v koupelně, kdy jí nahý a mokrý Devon stojí za zády:-) A prasátko Hamlet, to celý příběh krásně koření.... Slovní půtky a vůbec dialogy mezi Kathleen a Devonem jsou prostě dokonalé, jiskřící humorem (bavila jsem se moc) a zároveň dvojsmyslně erotické.
Shrnutí: krásné, zábavné čtení a romantika na jedničku!

9 24.05.2020

M.Cordonnierová v sérii Drahokamy z Armoru popisuje věrohodně dobovou atmosféru temného středověku a její příběhy se vyznačují ryzí romantikou a vášněmi. Pět novicek z kláštera v Aubrey dostalo od abatyše po jednom drahokamu ze vzácného artefaktu - kříže z Ys - který, složen dohromady, má zajistit jeho majiteli vládu nad Bretaní. Každá novicka prožívá svůj strastiplný osud, než se dočká vytouženého štěstí a lásky od osudového muže. Jedno však mají hrdinky všech těchto příběhů společné: jsou to charakterově silné, hrdé a statečné ženy, které se dokáží s nepříznivým osudem porvat a které nakonec díky své odvaze nejenže zachrání drahocenné kameny, ale postarají se rovněž o to, že nepadnou do chtivých rukou zákeřného vraha ,samozvaného vévody ze St.Cado.

4 18.05.2020

Tak, dočteno, za dva dny, což je celkem rekord. Co napsat k této knize z edice ČK, pro kterou jsem sáhla, abych trochu změnila žánr literatury faktu, který jinak čtu již dlouhé roky.
Je to šestá kniha od této autorky, kterou jsem četla, a vyvolala ve mně beze sporu nejvíce rozporuplných emocí. Ztotožňuji se s názorem čtenářky Lembac, neboli je s podivem, že se ze Sína, pod tíhou všeho, čemu byl od dětství vystaven, nestal psychopat, ale dokázal to vše překonat, jak jinak, díky lásce a odvaze statečné Callie. No ano, středověk byla velmi těžká doba, v níž násilí a vraždy byly dennodenním řešením všech lidských záležitostí, a spravedlnosti bylo jako šafránu. Přesto však autorka nadělila Sínovi, velice sympatickému hrdinovi, na můj vkus až příliš krutý úděl. Nemyslím si, že něco takového je možno přestát, a přitom si zachovat zdravý rozum a smysl pro čest, bez následků na povahu a na duši. Ale to je jedno, je to koneckonců oddechový román. Až na to, že jsem u této knihy spotřebovala příliš mnoho papírových kapesníčků....City se mi střídaly jako na houpačce, na jedné stránce slzy, na druhé už zase přes slzy smích, a tak stále dokola:-) Autorka zde dokázala bravurně spojit smutnou scénu s veselou:-) Ale konec knihy, těch pár posledních stránek jsem fakt pro slzy ani nemohla dočíst.... Moc jsem oběma hrdinům ten zaslouženě šťastný konec přála, i když to vůbec nadějně nevypadalo....
Pro ty některé neustále se opakující fráze dávám tentokrát jen 4 hvězdy.

4 15.05.2020

Mám všechny knihy E.von Dänikena, které u nás vyšly. Vpodstatě díky němu a jeho knížce Vzpomínky na budoucnost, kterou jsem četla někdy v 16 letech! jsem byla uvedena do této "neučebnicové alternativní historie", a jak se na tomto poli během svého života neustále sebevzdělávám, tak musím panu Dänikenovi vzdát hold a obdiv za to, že měl v tzv. Době temna 20. stol" tu odvahu, položit doslova kacířské otázky. Postavil se tak, tehdy úplně sám!!, celému vědnímu oboru, který v té době byl, a v mnoha ohledech zůstal až do dneška, zatvrzele konzervativní. Jeho přínos archeoastronautice je obrovský a nezpochybnitelný. Naprostou většinu destinací, o nichž ve svých knihách dopodrobna píše, sám osobně navštívil a prozkoumal, takže mnohé jeho knihy jsou takové archeologické cestopisy. V knize Omyly v zemi Mayů rozebírá znovu skvosty mayské architektury včetně záhadných artefaktů, jejich popis dokládá mnoha barevnými fotografiemi, což je velmi důležité z hlediska zapamatování si - čtenář vidí, o čem autor píše, hned na fotografii. Protože obyčejný člověk se do většiny popisovaných destinací nedostane - ať už z důvodů finančních nebo bezpečnostních. Některé nálezy jsou doplněny o ty nejnovější vykopávky a také o nová zjištění (teprve nedávno bylo zčásti rozluštěno mayské písmo). Velmi zajímavé jsou nálezy stovek dokonalých koulí na území Kostariky a Guatemaly, které jsou roztroušeny po rozsáhlém území a některé!! dokonce na vrcholcích Kordiller!! Těch důkazů o mimozemské přítomnosti na naší planete je dnes už tolik, že celkem nechápu, jak ještě někdo dneska může tuto teorii pokládat za zcestnou.

3 08.05.2020

Za tuto knihu jsem moc ráda. Autora jsem objevila díky seriálu Vetřelci dávnověku, kde často vystupoval. Bohužel v r. 2012 zemřel na rakovinu, což je nesmírná škoda, protože tato jeho kniha vypovídá o jeho erudici a širokých znalostech. Zpracovává velmi zajímavé téma, které se ve světle nových arch.objevů jeví stále aktuálnější, a sice, že lidská civilizace na naší planetě je o tisíce, snad i statisíce let starší, než dnešní věda uznává. Obsáhle rozebírá důležité archeologické objevy posledních let, jako např. Göbekli Tepe, nálezy v Glozelu ve Francii, nálezy mumií v Tarimské pánvi v Číně, a probírá i hypotézy o Lemurii a Atlantidě, což mě osobně hodně zajímá, a věřím, že tyto civilizace zde existovaly. Na druhou stranu čtenáři objasňuje do detailů, čeho všeho je schopná současná archeologie ve "jménu svých zavedených dogmat", a že i vrcholoví akademici se neštítí doslova pořádat hon na čarodějnice na všechny nevinné lidi jenom za to, že zveřejní nálezy nebo teorie, které nezapadají do "jejich uznávaného vědeckého rámce". Místy jsem si při četbě knihy připadala jako bych sledovala soudní proces, který vedla nějaká zkostnatělá středověká inkvizice, a ne orgány "osvíceného" 20 a 21. století. Není divu, že je tolik archeologických nálezů, které jsou zahrabány někde v depozitářích muzeí, protože jsou "vědeckou obcí" okázale přehlíženy jako "údajné padělky" nebo "nemožné artefakty, které v těch dobách přece nemohly vzniknout".
Kniha je celá napsána velmi poutavě, přitom věcně a logicky, a velmi dobře se čte. Na konci je takový souhrn všech údajů o dávných civilizacích, aby si to čtenář shrnul sám pro sebe, a aby to dávalo jako celek smysl. Myslím, že jde o velmi zdařilý literární dokument, jehož pravý dosah ukáže až budoucnost, s tím, jak budou postupně odtajňovány a objevovány další "nemožné" archeologické nálezy.

4 06.05.2020

Mám od autora několik knížek. Vím, že hodně lidí ho kritizuje kvůli tomu, že nenabízí ve svých knihách řešení. To je sice pravda, i když jen částečně. Na jeho obhajobu je třeba uvést, že nepíše pouze od "zeleného stolu", ale cestuje po celém světě a o mnoha místech a věcech tak píše na základě vlastního poznání. Byla jsem i na jeho přednášce, a musím říct, že je skvělý vypravěč, ostatně, to platí i o jeho knihách. Čtou se velmi dobře, a v jeho prospěch chci především zdůraznit to, že události analyzuje ze širokého spektra a podrobně, proto také (jak se zde někteří neznalí čtenáři diví) někdy jakoby "nesouvisle" odskakuje od popisovaného problému jinam, třeba i na jiný kontinent, atd. Ale to jenom proto, že se stejná nebo velmi podobná záhada odehrála i tam, takže on tímto způsobem hledá spojitosti. Řešení nabízí málokdy, a spíše je ve formě otázek jak odpovědí, ale často je to zejména proto, že chybí více podkladů, více hmatatelných důkazů. Mě z celé knížky nejvíce zaujaly záhady spojené s hradem Houska, s Beskydami, s lidmi, kteří byli údajně tzv. fexty, tj. nezranitelnými a s otázkami kolem původu našich dávných slovanských předků, které do České kotliny údajně přivedl praotec Čech.

3 21.04.2020