Mrkvaakh komentáře u knih

Slušně napsaný popkorn, který se dobře čte. Ideální do současných veder. Míchá v sobě duchařinu s klasickou vyvražďovačkou, přesto mi nepřišel ani tak děsivý, jako spíš místy „intenzivní“. Na čtyři hvězdy ho v mých očích vytáhla skutečnost, že hlavní hrdinové jsou hororoví spisovatelé s různými názory na žánr. Jejich hašteření tak vyčpělý koncept strašidelného domu obohatilo o meta rovinu, která byla velmi příjemná.

1 08.07.2021

V jednom z komentářů k Nemrtvé zbrani jsem se dočetl, že je to vlastně jihokorejské drama převlečené za space operu – od té doby se na tuhle sérii nedokážu dívat jinak. Jasně, je plná technologií, podivností, matematiky a obecně pokroucené budoucnosti. Zároveň ale nevsází na klasickou směs bitev a militaristických onanií. V mnoha ohledech je velmi civilní – víc než na okázalé popisy válčení se soustředí na to, co se děje v zákulisí. A když už se bojuje, daří se Nemrtvé zbrani, stejně jako předešlým knihám, vyhýbat zbytečnému patosu. Akce je rychlá a efektivní, tak jak by měla být.

Po příběhové stránce Nemrtvá zbraň utahuje většinu potřebných šroubů. Ani tentokrát se přitom Yoon Ha Lee nebojí být netradiční a situace či zápletky neřeší na sílu co nejefektněji. Je spíš chytrý než pompézní, a pokud jeho zápletka směřuje k diplomatickému konci, prostě vám do ní nenarve vybuchující planetu a zmasakrovanou flotilu. I proto je Mašinérie říše sympatická a v konečném důsledku velmi uspokojivá.

2 29.05.2021

Před čtením Liščího gambitu jsem ze všech stran slyšel, že první půlkou se člověk musí trochu prokousávat, zatímco v té druhé se všechno rozjede naplno. A ano, je pravda, že Yoon Ha Lee se s vámi rozhodně nepáře: První kapitoly působí jako futuristický warhammer zfetovaný matematikou a stylizovaný do asijské striktnosti. Potom se před vámi rozvine svět plný vlastních a nezvyklých pravidel, principů i frakcí, ve kterém nic není černobílé. A to v člověku může vyvolat pocit, že se topí.

Osobně ale musím říct, že jsem problém neměl. Stačí číst pomaleji a přemýšlet o textu. Ve skutečnosti mi vůbec nepřišlo, že bych se první půlkou musel prokousávat – naopak jsem měl pocit, že Lee dovede napsat text doslova narvaný „funkčním technoblábolením“, který se zároveň čte svižně a je přehledný.

Druhá půlka přetekla do plnokrevné space opery, která ale opět vychází z nezvyklého světa, a tím pádem nepůsobí tuctově. Hlavní hrdinka je generálka, takže příběh posouvá spíš z dálky. Nicméně vedle ní hraje roli řada postav, které se krví zamažou, takže knížka není pasivní.

V konečném důsledku je Liščí gambit velmi netradiční, místy dost nahuštěné ale zároveň mistrně zvládnuté čtení, které svou „futuristickou nelidskost“ opírá o mentalitu asijských národů (Lee je Korejec). Rozhodně to není mix pro každého, ale pokud toužíte po neotřelé knížce a klasické space opery vás nudí, Gambit by mohl být pro vás.

2 31.03.2021

Pokud máte chuť na nějakou konzumní fantastiku, hledejte dál. Chmurný válečník je totiž všechno, jen ne vaše běžná fantasy s trochou zabíjení, erotiky a podivna. Právě naopak: nejprve vás zaskočí svým jazykem, který v mnoha ohledech připomíná filosofické knihy (ať už v tom dobrém či zlém). Potom vám zasadí ránu stylem, jenž je strohý, úderný a často až klinický. Dorazí vás absolutním přetlakem. Tahle knížka totiž do ničeho nejde napolo – akce je brutální až na dřeň, erotika obskurní a šťavnatá, metafyzika dostatečně akcentovaná na to, aby vám zamotala hlavu.

To vše vytváří základy pro Rennieho představivost, která je tu vysypaná na hromadu, z níž se postupně formuje jedna zvláštnost za druhou. Ze začátku na mě kniha působila jako velká bizarro mozaika – všechno se dělo strašně rychle, postavy odcházely (čtěte „umíraly“) mnohem dřív, než je kniha dostatečně vytěžila. Rennie vám v podstatě o každém řekne jen to absolutní minimum, které potřebujete k orientaci na několika následujících stranách. Pak teče krev a najednou poznáváme nové charaktery. Ze zběsilé koláže masakrů a masturbace struhadlem ale postupně vykrystalizovalo pár hlavních protagonistů, jejichž příběh vám kniha dovolí „prožít“. Ani poté jsem ale neměl vyhráno. Ačkoliv totiž Chmurný válečník sleduje klasickou dějovou linku „cesty za poznáním“, nejde po ní krok za krokem – spíš skáče, přebíhá a kličkuje. Styl vyprávění se navíc podřizuje skutečnosti, že hlavní hrdinové jsou banda psychopatů, kteří vnímají svět úplně jinak než běžní lidé.

Abyste si Chmurného válečníka užili, musíte zkrátka přistoupit na jeho hru – a ani pak se nedá zaručit, že se od něj nebudete moct odtrhnout. Ale jak už jsem napsal v úvodu, tohle není vaše klasická fantastika. Chmurný válečník je Begotten mezi knihami. Temný, drsný, nevybíravý, hluboký a v mnoha ohledech hypnotický. Taky ale není úplně snadné se jím prokousat. Krátce po dočtení jsem nebyl zcela schopen říct, jestli se mi kniha líbila. Nakonec ve mně ale převládl pocit, že jsem měl co dočinění s velmi zajímavým kusem postmoderního umění, po jehož poslední straně vnímám literaturu trochu jinak než předtím.

7 08.03.2021

(SPOILER) Lovecraft byl na dnešní poměry rasista a xenofob. Takže je logické, že když člověk čte knížku, která ke stvořiteli Prastarých odkazuje, a její hlavní hrdinové pocházejí z afroamerické rodiny, neubrání se lehce škodolibému úsměvu.

Lovecraftova země je povídková sbírka, nicméně jednotlivé příběhy na sebe volně navazují, a v konečném důsledku tak vytvářejí jednotný celek. Odehrávají se ve Spojených státech roku 1954, tedy v době, která byla všechno, jen ne příznivá pro obyvatele černé pleti. A Matt Ruff všudypřítomný sociální útlak využívá k tomu, aby budoval dusivou atmosféru, v níž je do jisté míry stresující i taková banalita, jako jízda autem.

O to větší jsem měl radost, když na rasový útlak volně navázalo nadpřirozeno, které směrem k Lovecraftově mythosu jen pomrkává a jde si spíše svou vlastní cestou: V knížce se mihne slovo Necronomicon, nicméně nedostavují se Prastaří a podobně. Na druhé straně však hrdinové cestují na nové nebezpečné planety, mění podobu, komunikují s mrtvými, objevují tajemná zákoutí strašidelných domů... Ruff zkrátka navazuje na lovecraftovský horor jakožto žánr než na dílo jeho stvořitele. Děsivá v jeho knížce přitom není ani tak samotná existence nadpřirozena jako spíš dopad rasové segregace vyvedený v mrazivé realističnosti.

„Hrůzostrašnost“ povídek nicméně kolísá, pocit útlaku se z některých úplně ztrácí a postupem knížky se stále více objevuje humor. Samotné příběhy jsou do jisté míry banální variace na téma kultů a nepochopitelných strojů či magie, jejichž hlavním tahákem je skutečnost, že středobodem je brutálně utlačená menšina. Bez rasové roviny by šlo o dobře napsané, ale jednoduché jednohubky ideální do úmorných letních veder, kdy nad ničím nechcete příliš přemýšlet.

4 01.06.2020

Temné léto přímo svádí k tomu, aby bylo přirovnáváno ke Kingově knize To – a kdybych měl svůj zážitek shrnout, bavilo mě mnohem víc. Nechci tvrdit, že To je z poloviny filler, ale ano, minimálně z třetiny je. Temné léto sice také má své trochu „delší“ pasáže, ale celkově se vlezlo do polovičního počtu stránek slavnějšího protipólu, a přitom mu nedělá problém vybudovat k postavám citovou vazbu.

Útok nadpřirozena je velmi rychlý, a ačkoliv se kniha věnuje hromadě letních radovánek mladých kluků (a holek), dokáže si udržet napětí. Kouzelná je přitom skutečnost, že Temné léto je do jisté míry vyprávěno nespolehlivými dětmi. Jinými slovy, co se na stránkách tváří jako nadpřirozené zlo, balancuje často na hraně něčeho, nad čím by dospělý jen mávnul rukou. Nebezpečí je proto do děje zakomponováno velice přirozeně – pokud se něco takového o béčkové hororovce dá říct. Pochybnosti se sice časem rozplynou, ale napětí ne. Temnota postupně probublává na povrch a děj nádherně graduje. Konec je pak adekvátně dlouhý, propracovaný i uspokojivý, což je něco, co by se King od Simmonse klidně mohl naučit.

5 01.06.2020

Zimní přízrak je na rozdíl od Temného léta kratší a paradoxně taky rozvláčnější knížka. Parta kluků je pryč a pozornost se zaměřuje čistě na dospělého Dalea. Ten se vrací do Elm Havenu, aby se zabydlel na farmě, kde zahynul Duane, a napsal svou novou knížku. Což samo o sobě zní velice slibně, obzvláště pak poté, co zjistíte, že Dale je psychicky krapet nestabilní a má za sebou ne zrovna podařené manželství. Protože co může být pro horor lepšího než nespolehlivý vypravěč?

Knihu dokonce začíná monolog samotného Duana, který je s Dalem spojen coby duch a rád komentuje dění. Zprvu mi tento krok přišel příjemný, protože dříve jsem malého obtloustlého génia měl rád. Později mi ale jeho přítomnost začala vadit, protože jeho průběžné intelektuální vsuvky byly suché, často nezajímavé a v konečném důsledku zcela zbytečné. Celou dobu jsem vlastně čekal na nějaké jejich ospravedlnění a buď jsem četl špatně, nebo se žádné nedostavilo. Duane tak nejenže knize nepomohl, ale místy jí podle mě i škodil, protože svou ukecaností rozbíjel tempo – pokud by se jeho části vyškrtaly, vlastně by se podle mě vůbec nic nestalo.

To samé se dá bohužel říct také o flashbackové lince, které je provázaná s hlavním příběhem a v níž Dale propadá lásce k jedné ze svých studentek. Chápu, že jejím prostřednictvím nahlížíme do jádra problému, který nakonec Dalea vyhnal na farmu, kde straší. Opět ale jde o zbytečně natažený filler, jehož napojení na děj není kdovíjak efektivní. Kdyby se o dvě třetiny zkrátil, ničemu by neuškodil. Takhle ale spolu s Duanovými myšlenkami vytváří třetí linii, která hlavní dění odsouvá do pozadí. A to je škoda, protože když už se něco fakt děje, vrací se napínavý i zábavný Simmons.

Zimní přízrak tak na mě působil jako povídka, kterou se autor rozhodl vypolstrovat Duanem a flashbacky do takové míry, aby vyrostla nad tři stovky stránek a dala se prodávat jako knížka.

2 01.06.2020

V předmluvě se Mellick přiznává, že nad ním mají romantické komedie jistou moc – jakmile je začne sledovat, nemůže přestat. Fascinují ho svou neskrývanou stupiditou, a tak se rozhodl jednu napsat. Co to v jeho případě znamená? Představte si, že žijete ve vlastnoručně postaveném domě z lega, čekáte dítě se sukubou a váš nejlepší přítel je amatérský zápasník sumó. Máte? Tak to jsou prosím základy Zbouchnul jsem Satanovu dceru. Bizarro knížky, která je o tom, že rodinu si člověk nevybere, láska nezná hranice pekla a stavebnice lego je výtvor Satanův.

Na bezmála dvou stovkách stránek Mellick provětrá každé klišé romantických komedií, takže si užijete rozchody, usmiřování se, návštěvy rodin, přípravy na svatbu… Jen se tím vším táhne ironie, za jakou by se nestyděla ani Jane Austenová, tu a tam dojde také na krvavou lázeň a nechybí ani klasická dávka podivností. Zároveň se kniha místy docela neskrytě přiklání k anime estetice, jako by chtěla přiznat, že v jádru její zápletka připomíná řadu hentai seriálů – což není vada na kráse.

Děj je přímočarý, utíká rychle a konec je ukrutně uspokojivý. Po poslední stránce jsem měl pocit, že jsem sice právě dočetl něco strašně stupidního, ale nemohl jsem se od toho odtrhnout. Takže se Mellickovi povedlo zachytit přesně to, co na romantických komediích tolik obdivuje. Zbouchnul jsem Satanovu dceru sice není takové WTF jako Strašidelná vagina, ale role romantické bizarro komedie se zhostila skvěle. Závěrem musím dodat, že překlad od Milana Žáčka je opět vynikající a jsem upřímně rád, že se o tenhle extrémně okrajový žánr u nás stará někdo natolik schopný.

9 02.07.2019

Na Palahniukových knížkách mě vždycky bavilo jejich balancování mezi uvěřitelným a neuvěřitelným – ale vždy relativně možným. To opírání se o fakta z reálného světa, na kterých posléze stavil absolutně bizarní příběhy, u nichž si člověk pořád říkal, že by se mohly přihodit. Užíval jsem si tu představu, že sice čtu knížku plnou hyperbol, ale co kdyby… Jenže čím je Chuck starší a vyčpělejší, tím víc se mu do textů vlévá čirá fantasmagorie, která překračuje hranici nereálného reálna, a v mých očích kvůli tomu ztrácejí váhu – Den přizpůsobení není výjimkou.

Palahniuk opět zpracovává své oblíbené téma rozkladu světa. Ovšem namísto aby skončil v okamžiku, kdy nastane změna jako v Klubu rváčů, provede Spojené státy revolucí zhruba v první třetině. Ve zbytku knihy pak sleduje životy pár vybraných občanů, kteří se s novým uspořádáním musejí poprat. Svůj příběh vypráví extrémně roztříštěně a to z časového i charakterového pohledu. Nedá se však říct, že bych si nezvykl a zvolená forma podobná mozaice nakonec nepřinesla ovoce.

Přesto musím dodat, že mě u čtení držela spíš bizarnost prezentovaných myšlenek než zájem o postavy. Vztah jsem si vytvořil jen k několika, a velká část knihy se proto vlekla. Obecně mi přišlo, že Chuck vzal dobrý nápad na krátkou povídku a pak jej zbytečně roztáhl na bezmála 400 stran. Den přizpůsobení je tak lepší knížka než Tvé překrásné já – ale jen asi o tolik, jako když do instantní polévky nasypete trochu mražené zeleniny.

4 18.06.2019

Vosí továrna je tím lepší, čím víc se zajímáte o sériové vrahy nebo obecně o psychopaty. Hlavní hrdina je totiž jedním z nich a knížka vám dovolí prozkoumat všechny – často velmi mrazivé – detaily jeho každodenního života. Objevíte s ním ostrov, na kterém bydlí, představí vám spoustu zvrácených rituálů, při nichž zabíjí zvířata nebo lidi a pak… na vás nahrne také hromady nudy.

Na jedné straně je sice pravda, že bizarní život hlavního hrdiny dovede zaujmout, Banks ale jeho popisování bere opravdu od podlahy, takže strávíte mnoho času čtením vaty, kvůli které pak konec nepůsobí zrovna uspokojivě. S posledním řádkem si totiž uvědomíte, kolik zbytečných pasáží máte za sebou a dojde vám, že Vosí továrna, ač je to knížka relativně útlá, by se klidně dala ještě o třetinu zkrátit.

1 18.06.2019

Ocelová šlechta je jednou z knih, u kterých je vám od začátku jasné, jak dopadnou – a hlavnímu hrdinovi, jenž je zároveň vypravěčem, taky. Netvrdím, že předvídavost je špatná věc. Právě naopak se s ní dá dobře pracovat, a pokud je příběh napínavý a zábavný, jasnozřivost vám nezabrání v tom, abyste si ho užili. Jenže Ted Regan je jedním z těch lidí, kterým jde o vyprávění samotné a ne o požitek čtenářů.

Pro dobrodružství, které je v podstatě triviální, vybuduje zajímavý svět, jenž navíc nacpe nosnýma myšlenkama – všechno to však zazdí snahou být za každou cenu vtipný a v klidu. Kdykoliv tedy v knize dojde k nějakému zvratu nebo se něco doslova posere, Ted to přejde vtípkem, kterým situaci zbaví razance a váhy. Všechno se proto děje strašně samozřejmě, a to je podle mě problém.

Sice se dá namítnout, že Ted je velitel jednotky, takže jím zrovna emoce cloumat nemůžou. Jenže z čtenářského hlediska jde o nedostatek. Ted je vypravěč, který se v podstatě nezabývá žalem, smutkem, bolestí, překvapením, zmatkem a dalšími projevy, jenž k postavám a obecně ke knížce budují vztah. Ocelová šlechta proto zcela samozřejmě začne, pokračuje a skončí. Je to lehké čtení, které je místy i zábavné, ale když ho srovnám třeba s Králi Wyldu, je minimálně o dvě třídy horší.

3 18.06.2019

Králové Wyldu jsou definice page-turneru: Jejich svět je zajímavý (ač ne extrémně originální). Hrdinové jsou sympatičtí, ale zároveň se nejedná o prvoplánové klaďase. Mají koule i bouřlivou minulost, díky které působí uvěřitelně – vyvíjejí se, a o to snadněji proto podlehnete jejich kouzlu. Akce je přehledná, skvěle napsaná a nad vším se vznáší humor.

Sice je to Eamesova prvotina, ale z mého pohledu vstoupil do světa fantastiky jako zkušený harcovník a jeho nadhled i schopnost zaujmout mu můžou závidět mnozí mnohem známější spisovatelé.

6 06.05.2019

Tekuté zrcadlo v sobě míchá zhrzenost dobou a rozjímání nad bytím i jeho zbytečností. Obrazotvornost sbírky je velmi nenásilná, ale o to mocnější, když sklouzne ke konkrétním tvarům. A za básněmi, které se nebojí zabrousit také k hudebním motivům či k vědecké terminologii, zůstává pomyslný ocas, jenž je v konečném důsledku svazuje do jednoho myšlenkového celku.

1 18.04.2019

Fracassiho sbírka přistupuje k hororu na můj vkus netradičně: Obvykle se v ní odehrávají příběhy z běžného života, které by samy o sobě byly traumatické a klidně by k budování psychologického děsu stačily. Ovšem v momentě, kdy už se člověk spokojí s myšlenkou, že odhalil jádro příběhu, Fracassi přehodí výhybku a ke stávajícímu teroru naloží ještě plný vagon bizarností. Pokud se tedy dá o jeho povídkách něco říct, pak že v nich nikdy nemůžete s ničím počítat – postavy umírají, děj graduje nečekanými směry… V tomhle ohledu je Hleď, prázdnota opravdu vynikající.

Co mi však občas vadilo, je Fracassiho budování postav a obecně jeho neschopnost přejít z popisných fází do akčních. Autor si se svými charaktery dává opravdu práci, takže se o nich dozvíte hromadu věcí, díky nimž vám na nich začne záležet. V pár případech nicméně tohle budování probíhalo také v pasážích, během kterých by měl odsýpat příběh – tzn. měly by přijít kratší věty, jednodušší popisy atd. Fracassi však pokračuje dál v obsáhlých odstavcích a náhledech do myšlenkových pochodů. Občas je situace tak extrémní, že postava ve vypjatém okamžiku zvedne na začátku stránky telefon a odpověď ze sluchátka přijde až na straně následující. V takových případech bude na vás, jestli jste trpěliví, nebo sklouznete k přeskakování.

2 11.02.2019

Z anotace se dozvíte, že někdo zavraždil Sharu, hlavní hrdinku prvního dílu. Mulageshová se navíc zmítá ve spárech vysoké politiky a na postu hlavního protagonisty tentokrát naleznete Sigruda. Nezničitelného seveřana, který sice v Městě schodů fungoval jako deus ex machina, ale ve Městě mečů přišel téměř o všechno, a tak se z něj stala lidská bytost: Zůstala mu pouze Shara, a když je teď mrtvá, Sigrud prahne po pomstě.

Hlavním motivem knihy je ztráta: Sigrud se v ní snaží vypořádat se skutečností, že na světě zůstal sám. Pochybuje o svých činech; ohlíží se za minulostí a dochází k závěru, že jediné, co mu kdy opravdu šlo, bylo zabíjení. Skrz jeho lakoničnost a nezničitelnost ve Městě zázraků prosvitne spousta bolesti, která jej v konečném důsledku vykreslí mnohem přístupněji. Děj je sice trochu jednodušší než v předešlých knihách a jeho vyprávění akčnější, přesto ale funguje na výbornou – a to nejen v rámci knihy. Město zázraků utáhne drtivou většinu šroubů, dovypráví mnoho osudů a vyvede trilogii do zdárného konce. Že nebude zrovna veselý, asi po předešlých zkušenostech není třeba dodávat. Rozhodně je však adekvátní, dává smysl, a to je pro mě mnohem důležitější.

4 07.02.2019

Od událostí Města schodů uběhlo několik let. Dřívější hlavní hrdinka Shara zastává vysokou politickou funkci, a nemá proto čas zabývat se nově objevenými božskými artefakty. Do akce a na post hlavní postavy tedy povolá Turyin Mulagheshovou: Bývalá generálka se však z důchodu nevrací zrovna nadšená, a to ani netuší, že se vrhá do dobrodružství, které jí změní život.

Přechod od extrémně inteligentní Shary ke spíše prakticky nadané Turyin se odráží v tempu knihy, řešení problémů a obecně v přístupu k vyšetřování, které je opět středobodem příběhu. Generálčin pohled na svět navíc pomáhá s vývojem jejího charakteru: Teprve teď se konečně dozvíme, že se nejedná o naprosto sebejistou ženu, která se nezalekne žádného problému. Skrz její bojovnou slupku totiž prosvítají jizvy strašlivé minulosti, které jsou v obecném měřítku jedním z hlavních témat knihy.

Mnoho postav Města mečů zažilo trauma, s nímž se pokouší vyrovnat, a nedá se říct, že by se jim to zrovna dařilo. Jenže právě ony představují vratké základy, na nichž nadcházející generace buduje svou vizi lepších zítřků. A tak starým vojnám nezbývá nic jiného, než naivně doufat, že se nezlomí… Abych to zkrátil, Bennett je rozláme a rozdrtí s elegancí a grácií, jakou předvedl už ve Městě schodů. Píše svižně, vtipně a akčně, ale zároveň se nebojí temnoty, depresí ani krutosti. Ze svých hrdinů ždímá maximum a jejich dobrodružství proplétá myšlenkami, které jsou relevantní i v reálném světě. Je to skvělé pokračování vynikající knihy.

4 30.01.2019

Relativně tradiční fantasy karty Bennett rozdává s nebývalou elegancí a pokorou. Ačkoliv má v rukách město plné magie, vypráví svůj příběh spíše jako detektivku, která se sice trumfy nebojí odhalit, ale dělá to jen ve správnou chvíli a na správném místě. Takže zatímco je děj občas civilní, jindy překypuje akcí nebo nadpřirozenem, a pak se opět nohama pevně postaví na zem. Kouzelné na celém tomhle oscilování je, že nepůsobí násilně. Bennett svůj svět i děj zkrátka postavil tak, aby v něm měly místo relativně všední i nadpřirozené události – a výsledek je opravdu skvělý.

O kus dál jej navíc posouvají vynikající postavy, kterým nedělá problém vyvolat ve vás emoce: Jejich život vám Bennett naservíruje zcela přirozeně, takže si bez problémů najdete oblíbence i charaktery, které vám budou pít krev. Což je velká výhra. Nakonec už jen dodám, že ačkoliv je Město schodů první díl trilogie, netáhne ho to ke dnu – není z něj cítit snaha nechat si to nejlepší pro pokračování. Události v něm jsou velké a důležité, a kdyby bulikovské putování vyšlo samostatně, bez problémů by fungovalo.

3 21.01.2019

Dospělé, komplexní, depresivní ale perfektně čtivé a zajímavé až do samého konce. Těším se na pokračování!

2 29.09.2018

Hororovým vzorem Miroslava Pecha je Jack Ketchum a na Mainstreamu je to zatraceně znát. Text je úsporný a bez zbytečných slov či vět jde rovnou k věci. Zároveň si ale zachovává vše potřebné k tomu, aby dokázal zůstat lidský a uměl ve čtenáři vyvolat dojem, že mu záleží na protagonistech. Východiskem románu, podle něhož sbírka dostala jméno, je psychologické trauma. Pech své postavy v podstatě rozorá ukrutnými zážitky a sleduje, zda se s nimi dokážou vyrovnat. Výsledkem je zničující spirála šílenství, která se před ničím nezastaví a skvěle se čte.

Následuje zhruba sto stránek kratších povídek, jež svou kvalitou nezaostávají za Mainstreamem. Liší se tématem i zpracováním a oscilují mezi bizarními budoucnostmi, apokalyptickými vizemi nebo mrazivými momentkami ze současného života. Všechny stavějí na skvělých a inteligentních nápadech, které zastřešují nečekanými ale o to příjemnějšími vyvrcholeními. Mým favoritem se stala povídka Mašina!, která mi svou bizarností připomněla některé práce Junjiho Ita. Velká radost!

4 15.09.2018