MorganaE

Příspěvky

Betonová zahradaBetonová zahradaIan McEwan

Ach, McEwan a jeho až děsivě důkladná fantasie... Tento spisovatel mě nepřestává fascinovat a teď po přečtení Betonové zahrady i trochu děsit. Jak je možné, že tak brilantně umí vniknout do myslí postav a naprosto věrohodně popsat jejich pocity, pohnutky, úmysly? Tím mě uchvátil už při čtení Pokání, Betonová zahrada je ovšem kniha úplně jiného kalibru a to oceňuji (i když je to logické, když je mezi nimi víc než dvacet let). Jack je poněkud zvláštní vypravěč, který ovšem přednáší reálný pohled dítěte na věci, které není schopen chápat. Celý děj je mrazivý a perverzní a naprosto dechberoucí. Název knížku úžasně vystihuje - betonová zahrada, to je oxymóron; něco umělého, nepřirozeného... Stejně tak na základech rozpadající se rodiny vzniká rodina nová, sestavená jen z dětí, jež se snaží vzít za své životy zodpovědnost, aniž by věděly jak. Nemyslím, že se kniha snaží moralizovat, spíš naopak. shrnula bych to citací z Dostojevského Bratří Karamazových: "Až zanikne morálka a všechno bude dovoleno..."

09.03.2014


Pýcha a předsudekPýcha a předsudekJane Austen

O této knize se tolik mluví, že jsem měla stejným dílem strach i zájem si ji přečíst. Mám ráda klasiku, mám ráda autory, kteří prošli sítem času a dodnes se jejich díla opěvují, málokdy se mi stane, že se zklamu v někom, koho kritici i čtenáři mnoha generací uznávají a vynášejí do nebes... Málokdy, ale přece a to se mi stalo přesně s Pýchou a předsudkem.

Upřímně řečeno, vzhledem k cavykům, co se kolem této knihy dělají, jsem čekala, že to bude vážně dobré, že se pobavím a poučím. Místo toho jsem se pekelně nudila. Začalo mě to aspoň trochu bavit asi padesát stran před koncem, pořád jsem čekala, kdy se začne dít něco zajímavého nebo mě omráčí autorčina filozofie. Ano, ona ironická perokresba karikatur doby se mi líbila, slečna Austenová byla očividně výborná pozorovatelka a uměla své okolí vykreslit s úžasnou přesností a dobře mířenou ironií, nicméně to mi nestačilo k tomu, abych si z knihy něco odnesla. Nepotřebuji dramatické děje, umírání či nečekané "dickensovské" peripetie. Mám dokonce radši knihy, kde se víc děje odehrává na duševní rovině. Tady jsem ovšem nedokázala obdivovat ani styl, ani vykreslení postav (upřímně mi přišli všichni jaloví, pan Darcy mě nezaujal absolutně ničím, aspoň Elizabeth byla sympatická a bystrá, a jediný, kdo mě opravdu bavil byl pan Bennet) a děj už vůbec ne. Chápu, že je celý příběh parodie, každopádně já jsem nebyla s to jeho kouzlo zachytit, seč jsem se snažila. Slečně Austenové dám ještě šanci, protože její osobnost obdivuji, nicméně mě mrzí, že mě svým údajně nejlepším dílem tak zklamala.

02.01.2014


Cesta do IndieCesta do IndieEdward Morgan Forster

Málokterý spisovatel dokáže být tak vnímavý a citlivý jako Forster. S naprostou elegancí a přesností představuje postavy, jako kdyby jim viděl do duše a četl myšlenky, barvitě a s pěknou ironickou rýpavostí popisuje poměry své doby v zemi, kterou jeho národ kolonizoval. A ač pohlíží kritickým okem jak na Indy tak na Angličany, jeho láska k oné exotické zemi se nezapře, protože jednoznačně čtenáře přiměje stát na straně Indů. Je to velmi myšlenkově hluboké a psychologicky zajímavé dílo. Sice skoro půl knihy trvá, než se rozvine hlavní zápletka, bez předchozího vykreslení angloindické "koexistence" by to nedávalo smysl. Člověk musí poznat co nejblíže všechny postavy, aby pak mohl pochopit jejich motivace. Navíc Forsterovy popisy nejsou nijak nudné či banální - naopak jsou velmi živé, oslovují všechny smysly a mnohdy mají až surreálný nádech. Forsterovo vyprávění je trochu jak z jiného světa - a Forster jako by byl kosmopolitním bůžkem, který vidí do lidí a kroutí zoufale hlavou nad jejich nesmyslným jednáním.

21.12.2013


Kdo chytá v žitěKdo chytá v žitěJ. D. Salinger (pseudonym)

Sláva některých knih jde někdy do takových výšin, že nakonec mnohé čtenáře zklame. Jenže většina knih není slavná proto, že by byly geniální v tom slova smyslu, že by se v nich každý našel - jsou geniální proto, že se v nich autor nebál mluvit tak, jako nikdo jiný před ním. Kdo chytá v žitě je prostým vyprávěním obyčejného, vnímavého, ač nijak vytříbeného kluka, který prostě nechápe okolní svět a na rozdíl od všech ostatních se to nebojí přiznat. Ukazuje prstem a za to se mu dostává jen nepochopení a kárání (a paradoxně končí v péči psychologa). Je to dílo odvážné, svěží a dodnes velmi neotřelé. Kdo jde chytat s Holdenem do žita, ať nečeká, že tam najde zlato a poklady. Nejde o to, co v něm najde, ale co vlastně představuje.

15.09.2013


Tarantule: Uvězněná paměťTarantule: Uvězněná paměťThierry Jonquet

Bez obalu se přiznám, že knihu jsem si koupila proto, že 1) Kůže, kterou nosím a za 2) stála padesát korun. Ale koupila bych si ji i tak.

První povídka, Tarantule, je skvělý psychologický thriller s mrazivým námětem, který se mi velmi líbil. Jenže mně trochu zklamala. Nejde ani tak o to, že jsem čekala, že bude mít víc společného s filmovou adaptací, jen jsem myslela, že bude zápletka a peripetie víc rozvedené a mrzelo mě, že nebyly víc rozvedeny myšlenkové pochody Evy. Ten konec se mi prostě nelíbil a neseděl mi k tomu... Takové milosrdenství po takové krutosti? To ani nezavánělo ironií a absurditou.

Druhá povídka (spíš detektivní) mi ovšem vyrazila dech. Byla geniální. Ten námět, ta střídavá introspektivní narace, emoce, zápletka, dějové obraty, no úžasné... Člověk nevěděl, zda vůbec postavám věřit, jestli si nenalhávají taky sobě... Musím říct, že stylem a námětem mi to připomnělo Chucka Palahniuka, zajímalo by mě, jestli se Jonquetem neinspiroval. Ale může to být náhoda, to se stává.

Autorův styl je trefně chladný, střídmý a nekompromisní, dokáže vybudovat napětí a tajit pointu až do překvapivého konce. To měly obě povídky společné - zajímalo by mě, zda autor tento svůj styl i měnil, jestli ne, byla by to trochu škoda, protože ač je čtivý a netradiční, po více stejně napsaných dílech by to už ztratilo svůj lest a originalitu.

05.09.2013


Norské dřevoNorské dřevoHaruki Murakami

Právě jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem tady zatím neokomentovala jedinou Murakamiho knihu! A to přitom patří mezi mé nejoblíbenější autory, mám všechny jeho knihy, co vyšly v češtině (a pár v angličtině a francouzštině) a až na jeho poslední román je taky všechny četla. A Norské dřevo je mou srdcovkou.

Kniha mě lákala už svým názvem (protože The Beatles) a od první věty po tu poslední jsem byla unešena Murakamiho úžasným vyprávěcím stylem, který plyne jako řeka a hřeje jako dobrá whisky. Vypravěč tohoto příběhu je stejně jako většina Murakamiho hrdinů neskutečně sympatický a milý. Stejně tak jsem milovala Reiko a rozpustilou Midori. Naopak jsem měla silnou averzi k Naoko, přišlo mi, že své neštěstí přenáší na své okolí a jen ho využívá. Děj této knihy je a není složitý. Může to být prostě vzpomínání studenta, který je rozpolcem láskou k Naoko (minulost) a Midori (budoucnost). Nebo to může být příběh mladíka, který je pronásledován smrtí a je nucen o ní přemýšlet, ač jeho osobně se netýká, ale dokazuje mu, že je součástí života každého z nás, přímo či nepřímo. Život je plný pomíjivých chvil, kdy potkáme pěkné dívky, které nám dají víno, pak nás donutí spát ve vaně a nám nakonec nezbyde než překlenout a spálit za nimi mosty z norského dřeva.

31.08.2013


Neopouštěj měNeopouštěj měKazuo Ishiguro

Na tuto knihu jsem se velmi těšila, protože mi ji mnoho známých doporučila a já vlastně ani nevěděla, co od ní čekat, krom tedy "sofistikovaného sci-fi". Navíc to bylo mé poprvé s panem Ishigurem. Začátek byl velmi zvláštní. Vypadalo to na pěkné vzpomínání na dětství mladé dívky. A postupně se začaly do toho vkrádat otázky: Co je to za děti? Kde jsou jejich rodiče, o nichž se tady nikdy nemluví? Co je to za školu? Jaké je to jejich zvláštní poslání? Odpovědi na tyto otázky jsou děsivé. Zjišťujeme, že se vůbec nenacházíme v naší realitě, ale v jakési alternativní realitě, kde se zneužívá vědy a humanismus se překrucuje do takových rozměrů, že je z toho jednomu špatně. Nejhorší na tom je, že "normálním" lidem tohoto vesmíru to přijde normální! To je hrůzostrašné. Tady nás Ishiguro jemně a s ironií přistěhovalce, a tedy člověka s nadhledem nad ostrovními konvencemi, upozorňuje jaká naše společnost vlastně je - krutá, chladná, bezcitná. Ochotná obětovat vlastní vypěstované beránky v osobní prospěch. Proč ne. Oni nejsou lidi. Nebo se tím alespoň uklidňují. Ale sami dobře ví, že to tak není. Lidi jsme všichni. Bez ohledu na původ. A nemusí to být nutně původ umělý...

31.08.2013


MauriceMauriceEdward Morgan Forster

"Třeba takovou lásku nebude nikdo chtít, jenže on se za ni stydět nemůže, protože to je 'on', a nikoli jeho tělo nebo duše, ani jeho tělo a duše, ale je to prostě 'on', který funguje prostřednictvím obojího."

Už od dob, kdy jsem viděla filmovou adaptaci této knihy (z roku 1987, režie James Ivory), jsem strašně toužila po této knize. Protože film je krásný a úžasně zpracovaný a bylo mi jasné, že kniha bude ještě lepší. Aby nebyla, když ji psal takový velikán! A rozhodně mě nezklamala. Milovala jsem ji od chvíle, kdy jsem ji poprvé držela v ruce a četla si úryvek doslovu autora, který je na zadní straně obálky. Je to prostý a přece složitý román o muži, který se narodil v nešťastnou dobu. Ale jeho životní příběh má neskonalou historickou, psychologickou i literární hodnotu. Těžko najdeme dílo otevřenější, laskavější a poetičtější se stejným tématem a datem vzniku. Jaká škoda, že nemohla vyjít již v roce 1913! Myslím, že by tím Forster přepsal dějiny. A Maurice Hall by byl vzorem mnoha mladých mužů, kteří se zmítali ve vnitřních nepokojích a pochybách.

31.08.2013


Na Větrné hůrceNa Větrné hůrceEmily Brontë

Tak mám dojem, že můj pokrytecký strach z ženských autorek není až tak opodstatněný, jak jsem se domnívala. Já nerada mám předsudky, ale k sestrám Brontëovým jsem měla poněkud skeptický přístup (za kterým jednoznačně může fakt, že je to jediná četba, kterou jsou některé intelektuálně slabší či ignorantské slečny ochotny číst). Očividně jsem nepočítala s tím, že naivní čtenářky se nerovnají naivní autorky. Ouha. Ukamenujte mě. Ale já se ochotně oběma sestrám Brontëovým omlouvám (ignorantským slečnám ne).

Na Větrné hůrce je asi tak romantický požitek, jako rána pěstí do zubů. Přehršel negativních vlastností postav mě nepřestávala udivovat, nicméně je to krásný důkaz toho, že lidi vždycky byli svině, ať už byl vliv Bible sebevětší. Což je plus, protože nás autorka nezahrnuje žádnými iluzemi a medovými slovy. Mám dojem, že různé klení nekřesťanského charakteru byl zde nejrozvinutější slovník. Ona ani tragédie postav není jímavá, spíš naopak. Kdo by litoval pyšnou, umanutou Kateřinu (no fuj, ty české překlady mi nejdou přes prsty) či krutého Heathcliffa, který možná za svou zlou povahu ani nemohl (dnes bychom řekli, že ho k tomu dovedl rasismus v jeho okolí, ale výchova není vše, že ano)... A vůbec, Heathcliff byl z nich možná ještě nejlepší, protože si na nic nehrál, a hysterie venkovské šlechty mu byla právem k smíchu. Kniha je to čtivá, to rozhodně, ale mnohé vzájemně si podobné peripetie mě unavovaly. Každopádně tleskám autorce, že dokázala vystihnout tak bezútěšnou atmosféru příkladného gotického románu. Čtení Na Větrné hůrce se totiž podobá proplétání hustým lesem, trnitými křovisky a ostružiním, kde se vznáší studená mlha a neustále šlapete do bláta. A i když se vypletete z lesa na slunnější louku, moc vás to neutěší.

Co se mi velice líbilo, byl způsob vyprávění. Brontëová brilantně střídá různé druhy narace, kdy střídá jak vypravěče, tak formy. To je vážně mistrovské.

Co se mi nelíbilo, byl obal (ten samý, co je vidět nahoře). Ten jsem okamžitě vyhodila. Kdy se nakladatelé poučí, že filmové obaly vypadají lacině?

Ještě malá poznámka na závěr: katalyzátorem mé motivace k přečtení knížky, byla píseň skvělé Kate Bush "Wuthering Heights", díky níž jsem i po přečtení lépe pochopila Cathyin charakter (ne, prostě jí nemůžu říkat Katka). Howk.

28.08.2013


Za soumrakuZa soumrakuMichael Cunningham

Když jsem si poprvé přečetla obsah tohoto kratičkého románu, pomyslela jsem si "Ó bože, další variace na Smrt v Benátkách, ale je to Cunningham, tak to snad nebude klišé" (btw. nic nemám proti Smrti v Benátkách, naopak). To jsem byla jednou zase příjemně překvapena. Protože ano, téma staršího muže (navíc heterosexuálního, ačkoli tohle škatulkování není zrovna vhodné právě tady použít) zamilovaného do mladšího, krásného, novodobého Tadzia je vskutku ohrané, jenže román je vlastně úplně o něčem jiném. Je o muži ve středních letech, který hledá ideál krásy (jak v práci tak v životě), který se objeví až s příchodem Míly, jež může i nemusí být jeho životním mezníkem. Peter si myslí, že Míla by mohl vyřešit všechny jeho dilemata, ale Míla sám je spíš jen "božským zjevením", které jak rychle přichází tak i odchází. Kniha předkládá obraz společnosti newyorské umělecké smetánky a těch, kteří vlastně ono umění vytváří, ať jako tvůrci či distributoři. Je to nejen lehce štiplavá satira moderního člověka, ale i umění (a toho, co se pod tímto titulem vlastně dneska skrývá). Oproti Hodinám, kde hlavní postavy tvoří ženy a celý styl má nádech ženské citlivosti a vnímavosti, Za soumraku je poměrně maskulinní. Styl autora je zde velmi otevřený, plynulý, ironický, místy až apollinairsky asociační. To mě také velmi překvapilo a po původních rozpacích se mi to velmi zalíbilo. Cunningham očividně nemá se stereotypem problém. Přináší opět nový pohled náhledu na společnost, sexualitu a umění. A tento pohled je také kořeněn notnou dávnou ironie.

02.07.2013


Jana EyrováJana EyrováCharlotte Brontë

S přidáním komentáře zde jsem otálela, stejně jako s načnutím této knihy. Přiznám se, že nejsem zrovna příznivec "romantické" četby a jména jako Brontëové či Austenová mi dlouhé roky naháněla husí kůži. Ouha. Opět kniha se špatnou pověstí. Protože jestli se dá Janě Eyrové přiřknout přízvisko romantická, pak tedy pouze ve spojetí s literárním směrem.

Trvalo mi půlroku, než jsem knihu, vypůjčenou od kamarádky, otevřela. Četla jsem ji skeptickým okem a se zlomyslným úšklebkem. Ano, kniha mě mnohokrát rozesmála, když to nebylo míněno. To bych ovšem přičítala spíše své cynické povaze a propasti času, která nás od 19. století dělí. Protože tady se o nějaké sentimentalitě nedá mluvit. V tom mě Jana Eyrová příjemně překvapila. Ich-forma je nebezpečná svým nutným obsahem vypravěčových emocí. Jenže zmýlená neplatí, když hlavní hrdinka sama je chladná, introvertní, vážná, přísná a ironická, přílišných citových výlevů, které by trhaly srdce (ať už dojetím či pokusem o infarkt) se nedočkáme. Ne. Kniha je vyprávěna s překvapivým nadhledem a osobitostí. Samozřejmě, jsou chvíle, kdy se jisté dávce patosu nevyhneme, nicméně to nebývá až tak nesnesitelné. Charlotte Brontëová mistrně zachází s postavami (jež jsou velmi osobité a originální a jejich povahy jsou pěkně nastíněny a podány), slovy a stylem obecně (poutavé dialogy se střídají s ryze romantickým - a míním tím literárně vědní pojetí slova - popisem krajiny, míst obecně, ale také s výstižně vyjádřenými popisy vnitřních bojů hlavní hrdinky), nicméně s dějem je to horší. Je poměrně předvídatelný a prostý, ačkoli ne nezáživný a mnohdy se zde vyskytují "dickensovské" peripetie. V celkovém kontextu to ale až taková hrůza není. Právě ona ironie a přísnost, s níž je děj vyprávěn z něj dělají hodnotné dílo (dialogy Rochestera a Jany mě rozesmívaly, ať už za to mohla ironie postav nebo můj sarkasmus). Brontëová navíc předkládá na dobu velmi moderní a osvěžující pohled na téma náboženství, lásky, ženské emancipace a společnosti a jejích předsudků a pravidel. Čtenář by totiž měl mít vždy na paměti dobu, v níž kniha vznikala, jinak nemá šanci ji pochopit (to platí o literatuře obecně).

Přiznávám - u čtení jsem se mnohdy cynicky smála, láskyplně prohlašovala, že Rochester je kretén a sepisovala seznam jeho hypotetických psychóz. Ale i přes to všechno tuto knihu považuji za unikátní, a i když to není úplně můj šálek čaje, pořád si myslím, že si zaslouží pozornost a méně předsudků. Dokonce jsem si ji sama pořídila, což vzhledem k mému původnímu odporu, považuji za úspěch.

18.06.2013


Velký GatsbyVelký GatsbyFrancis Scott Fitzgerald

Velkému Gatsbymu docela škodí jeho zprofanovanost. Problémem je, že děj je příliš jednoduchý a mnozí čtenáři nedokáží vidět dál, než za slova tištěná černá na bílém. Přitom Fitzgeraldovy myšlenky nejsou ukryté nijak hluboko! Stačí jen pozorně číst a nekárat postavy za jejich povrchnost, ale ptát se, proč jsou takové.

11.06.2013


RacekRacekAnton Pavlovič Čechov

Racek klame "tělem". Celou hru můžeme pojmout jako metaforu tohoto stvoření - racek chechtavý, zdánlivě veselý, útlý a jednoduchý, prázdný a přelétavý... Mýlka! Čechovův Racek je plný hloubky, poznatků okolního světa a myšlenek. Obsahuje typické prvky a postavy realistické ruské literatury a je jakousi satirou na tehdejší společnost i umění, snad proto jej Čechov nazval komedií. Racek se totiž umí smát, ale pouze cynicky a trpce.

P.S. Racka výborně zinscenovalo Dejvické divadlo.

11.06.2013


PokáníPokáníIan McEwan

Téměř jsem se domnívala, že lyričnost je v současné literatuře mrtvá či přinejmenším opomenutá. Někdy se mi zdá, že se moderní autoři předhánějí v morbiditě, vulgárnosti, sexuální explicitě, chaotickém ději a pokoušení o originalitu. A ne že by to bylo nutně špatně, ale najít příběh, který prostě jen vypráví, tak jako v klasických románech a k tomu vypráví lyricky a oduševněle... To je někdy potíž. Nicméně pan McEwan mě vytrhl z omylu a to takovou silou, že jsem během čtení zapomínala dýchat (a jíst a spát...). Je to krásně napsané, ačkoli s jakýmsi chladným, mrazivým odstupem, který vylučuje jakoukoli sentimentalitu, ačkoli pronikáme hluboko do duší a myslí postav (!), poznáváme je natolik, že už je nejsme ani schopni soudit, protože působí tak živě, že by mohly být kýmkoli z nás. Je to kniha napínavá, místy krutá, naplňující beznadějí a osudovostí postav, které jsou chyceny v pavučinách, utkané naivním dítětem, co nedomyslelo důsledky svých činů. McEwan je vypravěčem, mystifikujícím průvodcem, psychologem, soudcem a knězem, zpovídajícím i odpouštějícím. A proč by taky nebyl: "... jak může spisovatelka dosáhnout pokání , když má absolutní moc rozhodnout, jak co dopadne? Je rovněž Bohem? (...) Mimo ni neexistuje nic. Ve své představivosti stanovila hranice a podmínky." (str. 332) Může se to zdát odvážnou myšlenkou, ale není nic pravdivějšího. McEwan sestavil dokonale promyšlený vesmír, kde si nemůžete být jistí ani úlohou postav ani úlohou vaší. Jste jen čtenář, nebo taky určujete osud postav, pokud se rozhodnete pro tu či onu interpretaci? Máte je soudit nebo litovat? Máte se s nimi ztotožnit či je zavrhnout? Asi to záleží, zda si také troufnete hrát si na Boha nebo zůstanete smrtelníkem.

20.04.2013


Kdo se bojí Virginie Woolfové?Kdo se bojí Virginie Woolfové?Edward Albee

Strhující, mrazivé, kruté, absurdní.

15.03.2013


Petr CamenzindPetr CamenzindHermann Hesse

Od této knihy jsem očekávala něco jiného, než čeho se mi dostalo, ale vůbec mi to nevadí, protože kniha je to úžasná. Příběh a vyprávění jsou krásně lyrické, plné hlubokých myšlenek a představ. Při čtení člověk téměř cítí ostrý horský vzduch a trávu pod nohami. Nebo má přinejmenším chuť se sebrat a cestovat a přemýšlet. Hlavní hrdina mi byl nesmírně sympatický a jeho pohled na svět a ostatní postavy poměrně neotřelý a osobitý. Jediné, co se mi nelíbilo, byl konec, ale to spíš kvůli mému postoji, než protože byl byl vyloženě špatný. Nicméně pokud nepotřebujete dějem nabitý trhák a rádi si vychutnáte krásu jazyka, vřele doporučuji.

09.03.2013


Smrt v BenátkáchSmrt v BenátkáchThomas Mann

Útlá knížečka, jednoduchý příběh, ovšem velice silný a působivý, plný krásných a hlubokých myšlenek, napsaný kouzelným jazykem, jakého se v současné literatuře jen tak nedočkáme. Smrt v Benátkách není jen o platonickém, v době vzniku nemyslitelném vztahu dvou naprosto odlišných mužů, je to výpověď o lidské duši, o umění a lidské pošetilosti. Kdo je schopen ocenit nejen příběh ale i styl, ten si totu knihu skutečně vychutná.

13.01.2013


Než se setmíNež se setmíReinaldo Arenas

Ačkoli to není kniha pro každého (nevhodné pro homofóbní komunisty), je napsána takovým strhujícím způsobem, že ji prostě musíte dočíst. Už samotný úvod autora vás uvede v údiv. Samotný děj je vážně šokující plejádou revolucionářských a sexuálních zážitků. Pan Arenas má můj hluboký obdiv a respekt. Nemůžu se dočkat, až si přečtu jeho další knihy.

22.10.2012


HodinyHodinyMichael Cunningham

Michael Cunningham je Virginia Woolfová naší doby.

22.10.2012


Stepní vlkStepní vlkHermann Hesse

"Jsem stepní vlk a stepí pobíhám,
sněhem zasypán leží svět,
z břízy odlétá havran a jsem sám,
zajíčka, srnky nikde nevidět."
Od chvíle, kdy jsem narazila na tuto knihu a přečetla si tyto verše, věděla jsem, že Stepní vlk bude mou srdcovkou. Věřím, že je na světě spoustu mladých pseudointelektuálů, kteří se v knize našli tak jako já, ale to nic nemění na tom, jak mě příběh dostal. Mám zlozvyk si podtrhávat citáty, jež mě zaujaly. Nutno říct že jsem si počmárala polovinu knihy (tužkou, tak snad nepřijdu do pekla).

22.10.2012


Poslední kabrioletPoslední kabrioletAnton Myrer

Na tuto knihu jsem se velice těšila. Nicméně musím říct, že mě trochu zklamala. Napsaná je pěkně, čtivě a poměrně realisticky (oceňuji, že nežili všichni šťastně a bez problémů až do smrti). Přesto některé části příběhu byly až moc předvídatelné a klišé. Ale postavy byly velmi pěkně popsané, některé jsem si hodně oblíbila a líbilo se mi, jak byly do děje zapleteny skutečné historické události. Příjemné letní čtení, a až budu stará a sentimentální, určitě mě potěší si ji u krbu a jazzové desky přečíst znova.

22.10.2012


Literární pokleskyLiterární pokleskyStephen Leacock

Tohle je geniální dílo. Je to asi nejvtipnější knížka, co jsem kdy četla. Leacockův humor mi naprosto sedí. Je nevtíravý, suchý, ironický a ututlaně rýpavý. Absurdnost, parodický nádech či mordbidita některých povídek, tento humor ještě podtrhuje. Doporučuji však číst po kouscích, tím spíš si ten vtip vychutnáte. Kniha vhodná do vlaku, na pláž i do lesa (kde je nejlépe nahlas předčítat svým spoluturistům ty povídky, které si z milovníků přírody utahují).

22.10.2012


Pravidla moštárnyPravidla moštárnyJohn Irving

Ačkoli Svět podle Garpa mě dostával do kolen a je pro mě jakousi Biblí, ačkoli u Hotelu New Hampshire jsem se dojímala k slzám a chtěla se odstěhovat do Maine, tak na Pravidla moštárny nemá nic. Knihu dickensovsky dlouhou a obsáhlou jsem přečetla za pár dní a byla u vytržení u každé epizody, každé věty, každého slova. Je na ní cosi neobyčejného, cosi netuctového (nejspíš to bude jedinečností a praštěností postav) a tak tak irvingovského! Myslím, že je to jeho nejlepší dílo, ale to posoudím, až přečtu celou jeho bibliografii. Protože mu už navždy budu věrnou čtenářkou.

17.06.2012