Montezuma komentáře u knih

Úvodní část s vlčicí patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v anglickém jazyce napsáno. A závěr s výbuchem atomové bomby a zmrzačeným psem je neméně geniální.

Hranice je románem existencionální tíže. Pokud je člověk vyrván z kořenů, hrozí mu bloudění a odcizení, před čímž je také Billy důkladně varován. A románem o zemi, v níž svět ještě pořád drží pohromadě pomocí mýtů a příběhů, což má tu nevýhodu, že člověka svádí k jakési předmoderní fatalistické lhostejnosti vůči světu, což nás západníky tak nemile dráždí.

6 22.07.2023

Naprosto skvělé a brutální trhnutí oponou před tím "udatným" národem Čecháčků, též trpký povzdech nad pohádkami, kterými se napříč dějinami krmí, aby se za sebe nemusel stydět. Zdejší komentáře dosvědčují "case in point", jak tento pohled na pravou povahu Čecháčka, totiž bytostnou zbabělost a teatrální šosáckou malost, dokáže bez ohledu na dobu nepříjemně tnout do živého.

2 14.01.2023

Bůh je mi svědkem, trvalo to rok, ale protože jsem čtenář-zarputilec s jistou mírou hrdosti, nakonec jsem celé toto veledílo poctivě přelouskal od první do poslední řádky, a je třeba říci, že byť se jedná o zcela neuvěřitelnou, maniakální, leckdy krásnou, leckdy naprosto nesnesitelnou VELEONANII jednoho dekadentního monomanického grafomana, je to také bezpochyby velká literatura, výkon dnes už zcela nepochopitelného celoživotního soustředění se na jeden jediný předmět, totiž na lidské vědomí, jeho nejjemnější poryvy a záchvěvy, nic z něj rozumem uchopitelného Proustovi neuniklo, nic mu nebylo neznámé. Lidské vědomí, ne studie epochy a její společnosti, bylo hlavním předmětem Proustovy obsese, ber nebo nech být milý čtenáři, literát je tentokrát zcela nekompromisní a extremistický.
Hledání je svým způsobem umělecká příručka lidské psychiky, jejích zákonitostí a nemocí, a to dlouho před její klinickou následovnicí v podobně DSM-5-TR; Hledání má ovšem oproti ní jednu výhodu, není totiž normativní, na lidskou psychiku se nedívá dnešní binární optikou nemocný - zdravý, Proust chápe, že lidské vědomí je mnohem "barevnější" a neuchopitelnější než prostá dualita zdravý (ukojený, spokojený), nemocný (neukojený, nespokojený).
A tak nám v jeho bizarně extremistickém grafomanském výronu kolují spíše než lidské bytosti a jejich historie jakési energetické body vědomí, pulzující životem a vnitřně pravdivé, je třeba říci, že čtenář, který je podobný extremista jako autor a má na to koule, vyjde z této literární tortury přece jen obohacen, sám jsem měl pocit, že kdybych nebyl líný a dělal si výpisky všech v Hledání zkatalogizovaných lidských duševních pochodů, nic v životě a lidském chování by mě už napříště nemohlo překvapit, vše lidské je tu zdokumentováno a rozpitváno do nejmenších detailů.
Jaký typ čtenáře bude tedy ochotný Hledání ztraceného času přečíst i v 21. století? Kompletista? Psycholog? Zvědavec toužící po čtenářské výzvě? Milovník Belle Époque ve Francii? Kdo ví, možná, že jediným a hlavním předpokladem je čtenářova trpělivost, tehdy, jako i dnes v době tolikerých rozptýlení a povinností, která činí pozornou a systematickou četbu tohoto sedmisvazkového kolosu téměř nemožnou.

Není to tak dobré jako třeba Mapa a území, mám pocit, že je to dokonce jedna z nejslabších knih autora, ale těžko říct, jestli to nebylo především překladem, nejspíš ano, protože coby čtenář zas až tolik příběh nepotřebuju, hlavně styl a atmosféru, kteréžto kvality právě příšerně odfláknutý překlad spolehlivě zabil.

4 22.08.2022

Jedná se o celkem slušný "zkušební" překlad nepřeložitelné knihy. Takový už je ale lidský jazyk; u některých knih prostě člověk musí být odborník, aby si je byl schopný vychutnat v originále, jinak to totiž nemá valnou cenu.

To begin at the beginning: It is spring, moonless night in the small town, starless
and bible-black...

08.08.2022

Takové Laskavé bohyně od klasicky vzdělaného intelektuála první poloviny dvacátého století, respektive Littell se očividně nechal inspirovat. Nevím, jestli je Malaparteho míchání reality a fikce vždy ku prospěchu, je to taky trochu snobsky napsáno a místy je to trochu nezáživné (diplomatická pasáž ve Finsku), občas ovšem vynikající (pasáže s Frankem v Polsku), ale má nechuť k "magickorealistické" částečně fiktivně pojaté reportáži o válce a její krutosti (Pavelić a jeho "ústřice") je můj problém, takže tenhle průzkum polí válečných, vysokých kruhů fašistické osy a popis tehdejších mravů, které byly, jak název napovídá, dosti kaput, je přece jen umělecky velmi silný a vyplatí se přečíst i po těch letech a stovkách knih na podobné téma.

22.01.2022

Jistě zajímavé, jen by mě zajímalo, nakolik byla Simone Weilová poplatná známému francouzskému nešvaru: totiž tlaku tamního kulturního milieu na alespoň částečnou nesrozumitelnost svých filosofů. U takových 70% těchto "pascalovských pensées" se totiž není čeho chytit, což je neskutečně frustrující zážitek.

Jinak se nejspíš jedná o poznámky k osobní unio mystica Weilové, klasické "nic nemít, nic nechtít, nic nevědět" je tu jen podáno moderním jazykem francouzské intelektuálky.

24.10.2021

Nakecala se kolem toho už spousta veleučených řečí, ale přiznejme si: fašismus je na individuální lidské rovině podivuhodně často pouze projevem hlubinné osobnostní poruchy, psychopatie, nezřídka sexuální patologií. Na civilizační úrovni je potom fašismus marným a zničujícím pokusem o návrat ke kmenovému barbarství, útěkem před civilizační zátěží (řečeno s Popperem) do útěšného lůna kolektivu a mytologického pojetí světa (i když s využitím modernistické dynamiky). Vzato kolem a kolem, fašisty a fašismem může civilizovaný člověk jedině pohrdat, neboť fašisté jsou ve své podstatě, a to mají společné se všemi fanatiky včetně radikálních levičáků, psychicky poškození, mentálně nevyzrálí (Theweleit) zbabělci neschopní se vyrovnat s nároky moderního světa.

P.S.: zmíněná tendence extrémní pravice k sexuální patologii je ovšem velmi zajímavý úkaz, třeba u extrémní levice se tolik neprojevuje, pokud vím. Nechápu, čím to může být.

4 22.08.2021

Podtitul by také mohl znít: "Platón, aneb první teoretik totalitarismu."
Platón, zděšen rozpadem řeckého kmenového života ovládaného aristokratickou oligarchií a magickými tabu-zákony (uzavřená společnost) a nástupem rovnostářské demokracie umožňující sociální mobilitu (otevřená společnost), vysní si ideální stát, který pohříchu dost připomíná úspěšnou Třetí říši včetně dosti nechutné verze rasismu a eugeniky. Za metodologický nástroj má to, čemu Popper říká historicismus (politické/sociální teorie, dle nichž lze odhalit zákonitosti dějin a tudíž předvídat budoucnost) a utopické sociální inženýrství.
V praxi sice Platón opakovaně žalostně selže, nikoliv však ve svém vlivu na politické myšlení dalších tisíciletí. Uhranuti Platónem, přichází sociální a političtí inženýři s fantastickými utopiemi, kterým se snaží přizpůsobit společnost, kterou boří do základů, prolévají potoky krve, aby nakonec zjistili, že se svému cíli nepřiblížili, ale naopak vzdálili.
Proti tomuto historicismu a utopickému sociálnímu inženýrství staví Popper to, čemu říká částečné sociální inženýrství otevřené společnosti, ve které se sociální inženýr snaží vylepšovat státní/sociální instituce takříkajíc za pochodu, podle konkrétní potřeby, prakticky, ale hlavně bez výhledu na nějaký vzdálený cíl, či hledání jejich "opravdového smyslu", což v posledku vede pouze ke strnulosti, dogmatismu, násilí a uzavřené totalitární společnosti.

6 06.07.2021

Jsou mystikovy zážitky ve své podstatě pouze stavy vědomí vyvolané buď enormním a dlouhodobým duševním vypětím/duševní chorobou, nebo se jedná o nahlédnutí a pozdější sjednocení s vyšší skutečností (Bohem, Absolutnem, Jedním etc.) kterou jinak vědomí nevnímá a která opravdu existuje?

Podobných stavů lze přece dosáhnout i užíváním psychedelických drog. Nepopsatelné extatické zážitky mimo čas a prostor, pocity sjednocení a zániku ega jsou totožné...
Hlavní argument mystiků, že prostě VÍ ŽE JE TO PRAVDA se nedá brát příliš vážně; to že mám nějaké pocity, přece ještě neznamená, že Bůh opravdu existuje, jedná se o extrémní stavy vědomí, člověk něco cítí, jenže to věru nic nedokazuje.

Člověk nad tím nakonec trochu krčí rameny, no dobře, když má někdo tu potřebu...

2 27.03.2021

Ke knize jsem se dostal přes film s Delonem, jedná se o psychologickou novelu, není to špatné, ale je znát, že Simenon přece jen byl spíše vynikající řemeslník, než opravdu velký umělec. Jeho údajné rozhořčení, že více pozornosti kritika věnovala Camusovu Cizinci, který vyšel ve stejné době, mně tak přijde vyloženě komické. I vynikající film se mi líbil daleko více, jeho netečný metafyzický rozměr je v novele zcela nepřítomný.

3 10.03.2021

Já byl v němém úžasu, když jsem to poprvé četl. S něčím takovým jsem se do té doby nesetkal. Od čistě vizuálních a formálních hrátek s textem až po jemný "magický realismus", který mně osobně vyhovuje daleko více, než tolik oslavovaný magický realismus Gabriela Garcíi Márqueze. Ten Cortázarův mi totiž přijde odhalovat Pravdu, povahu věcí a "jízdní řád" vesmíru - pokud tu tedy o něco takového jde - mnohem hlouběji a přirozeněji.
Cortázar ve svých povídkách dokáže trhnout oponou. Na mou duši. Přečtěte si to.

7 06.03.2021

Tahle kniha je jako všechno od Fukse: tedy je to dost afektované a vyumělkované. Akorát tentokrát na 800 stranách. Technicky ovšem bezvadné, to se nedá popřít.

2 31.12.2020

Přehnanou úctu vůči dílu Thomase Manna už asi nikdy nepochopím. Je-li jedním ze základních předpokladů dobrého prozaického řemesla učinit téma románu uvěřitelným pro laika a neurážlivým pro odborníka, přijde mi, že Thomas Mann se proti tomuto pravidlu prohřešuje kde může.
Odmyslíme-li si stokrát provařenou legendu o Doktoru Faustovi, zde podanou v typicky nabubřelém, zastaralém a mrtvolně veletoporném Mannově podání, zbude nám odbornické profesorské rozumování o hudbě, které bohužel člověk, který nevystudoval hudební teorii, nemá šanci pochopit. Čtenář tak musí přetrpět dlouhé pasáže nesrozumitelných odborných výkladů apod., prokládané nikterak zajímavým příběhem hudebníka-symbolu, jež má ztělesňovat duchovní vývoj Německa od raného novověku až po katastrofu Třetí říše (netřeba dodávat, že Mannova symbolika je pro moderního čtenáře povětšinou zcela nesrozumitelná).
Otázkou tak zůstává, jestli se vyplatí číst 700 stránkovou knihu kvůli filosofickým úvahám a postřehům, které jsou, to Mannovi nelze upřít, jako vždy na vysoké úrovni. Mann prostě ztělesňuje to nejlepší i nejhorší z klasické německé literatury: na jedné straně zastaralost stylu, těžkopádnost, profesorské mudrování, na straně druhé nezpochybnitelnou hloubku, která se dnes už nevidí. Mann v tomto dost připomíná Kunderu, oba spisovatelé by podle mého udělali nejlépe, kdyby se vykašlali na beletristickou formu a věnovali se pouze eseji a literatuře faktu, co jiného jsou jejich romány, než filosofická pojednání, takto ovšem v dost bezkrevné románové formě.
Pro sebe tak nechávám "Mannovskou" otázku, totiž byl-li spisovatel ve své podstatě nudným měšťáckým profesůrkem, či přece jen jakýmsi těžkopádným géniem, navždy záměrně nezodpovězenou.
Mimochodem: Shadwell (překladatel Alan Beguivin) z ČSFD (kdo ho zná, pochopí jak to myslím), tvrdí, že Doktor Faustus je jedním z největších románů, jaký byl kdy napsán, a doporučuje Eisnerův (LOL) překlad jako nejlepší.

Koho vyděsí krkolomný styl, vězte, že to je už klasicky odfláknutým překladem, kdo může, přečtěte si knihu v angličtině, rozhodně se to vyplatí.

5 17.11.2020

Dobrá kniha. Kromě několika skvělých postřehů o ničivých důsledcích ahistorického uvažování (politika nevyhnutelnosti/věčnosti), pasážích o pravé povaze EU (absolutní historická nutnost po pádu západních evropských impérií, nikoliv coby rozmařilého projektu zmoudřelých evropských národů) a duchovních pilířích současného fašistického Putinova Ruska (Iljin, Glazjev, Dugin, Prochanov, Surkov), se v ní člověk ale zase tak mnoho nového a převratného nedozví.
Musím ovšem říci, že schizofašistické blouznění (Snyderův termín) oficiální ruské propagandy o neposkvrněném těle panenského Ruska od nepaměti znásilňovaného zkaženým černým spermatem/Satanem Západu, je neuvěřitelně bizarní. Putin nedokázal v Rusku vybudovat právní stát, sblížit se tím pádem se západní Evropou (a že o to z počátku stál), takže nezbývá, než politika věčnosti: Rusko věčně nevinné, věčně ohrožované, Rusko spása lidstva bude jednou vládnout od Pacifiku po Atlantik, zákony budou libovůlí sakrálně pojatého mystického vůdce (Putin) a kdokoliv s tím nesouhlasí bude označen za fašistu a nemilosrdně rozdrcen atd. apod. Praktická a na faktech založená politika pro budoucnost není v Putinově Rusku nadále možná, bylo proto nutno začít s politikou věčnosti, politikou kulturních/civilizačních válek se Západem.

Putinovo Rusko je duchovní následníkem evropského fašismu non plus ultra, naději pro EU a civilizovaný svět snad skýtá pouze fakt, že se jedná o fantasmagorické, a dosti nechutné, bláboly, které díky své ekonomické slabosti nebude schopno nikdy uskutečnit.

6 22.08.2020

Krásně starosvětské vzpomínání na Šustovo mládí v rodné Třeboni. Takovým stylem a takovým jazykem by to už dnes nikdo nedokázal napsat. 19. století tu před užaslým čtenářem znovu povstává z hlubin času jako živý obraz. Všechny ty krámky s harampádím v podloubí, Schwarzenberský zámek a jejich "královstvíčko" ve kterém Šusta (syn správce panství) vyrůstal spolu se sedmi sourozenci, postavičky z jiných dob, staré panny co zažily ještě Napoleona, obrozenští kantoři, je to rozkoš číst, jak krásný může být i ten nejobyčejnější maloměstský život pokud je zvěčněný velkým umělcem.

"A přesto nebyla ani ona (staropanenská chůva) bez ženské ješitnosti. Dokázal mi to pohlavek, který jsem od ní sklidil za dětskou otázku, zcela vážně míněnou, pamatuje-li se ještě na Žižku, když střílel kamennými koulemi na Třeboň".

3 27.05.2020

"Když Bůh stvořil člověka, měl na mysli, abychom všichni byli jako kapitán Witold Pilecki". - Rabbi Michael Schudrich

Pochopil jsem tak 50%, ale i to málo stojí za to.

V historii lidstva existovaly jen dva totalitní systémy: německý nacistický a stalinský bolševický.
Totalitní systém nejdříve vytvoří iluzi, v jejímž zajetí pak drží nejen každého jednotlivce, ale i své elity, ideálně celý svět. Totalitní systém musí neustále "plynout", být neustále v "pohybu", být HNUTÍM a existovat na hraně a za hranou zákona, za žádných okolností se nesmí institucionalizovat v tradičním slova smyslu, nechat spoutat zákony, protože zákony mají tendenci narušovat celistvost iluze. V okamžiku, kdy se totalitní systém dostane k moci a ustaví svou iluzi coby jedinou realitu, je možno tuto iluzi prorazit jedině smrtí Vůdce, či jeho vojenskou porážkou.

Zajímavá je také analýza příčin holokaustu. Podle Arendtové na něm nesou značný podíl viny sami Židé. To by bylo řevu, kdyby kniha vyšla dnes.

5 24.05.2020

Existovat v módu Bytí, totiž: milovat, dávat, sdílet, nikdy neustávat ve snaze o osobní růst; žít a nic nemít, nic nechtít a nic nevědět, nebo existovat v módu Vlastnění, totiž: vlastnit mrtvé věci a sám se posléze stát mrtvou věcí.

9 23.05.2020