monii komentáře u knih

Nedokázala jsem to. Prostě jsem se nedokázala přimět ze sebe udělat na autorovo přání nemyslícího hlupáka nekriticky přejímajícího jeho ničím nepodložené (rozuměj jedna babka povídala) teorie. Dokonce jsem jednu chvíli přemýšlela, zda nejde o nějaký druh zvrácené ironie a cynismu, kterým se autor baví na účet čtenáře, když mu jasným pokynem v názvu knihy dává najevo, že jde o brak největšího kalibru – nehodlám to však studiem jeho dalších výtvorů zjišťovat. Abych tedy byla konkrétní: 1) kniha je psána neskutečně bulvárním a manipulujícím stylem (tj. „buďte otevření a bez předsudků, jinak jste jen stádo ovcí“); 2) chybí zdroje a v mnoha případech základy logiky či relevantní zmínky o názorech oponentů; 3) degraduje vystudované odborníky a jejich mnohaletou praxi a uznání ve vědeckých kruzích (k čemuž mnohdy postačí jeho konstatování formou uvozovek, tj. „odborníci“ tvrdí…); 4) skutečně zajímavá témata sprostě zneužívá co nejprimitivnější formou pro své fantazijní konspirace. K tomuto bodu bych ráda podotkla, že s autorem zcela jistě sdílím názor, že ne vše, co je nám oficiálně předkládáno, je stoprocentní pravda (ostatně, to je zřejmé už jen v rámci historicko-politickém). Stejně tak mi není cizí myšlenka jisté formy nadpřirozena, zejm. v podobě Boha. Pokud chci však vydělávat na „výrobě“ informací, musím je podávat v profesionální podobě, což tomuto dílu chybí (a profesionalitou se nerozumí předávání pofidérních informací získaných z třetí ruky na cestách po světě). Knihu tedy zhnuseně odkládám po přečtení asi třetiny obsahu – nehodlám totiž dál urážet svou inteligenci.

Naprosto dokonalá publikace o období Rakousko-uherské monarchie z pohledu nejen politického, ale také kulturního a sociálního. Jednotlivé kapitoly se zaměřují na historii monarchie od jejího prapůvodu při vzniku rodu Habsburků popisujíc všechny politické souvislosti, přes kulturní život v podobě podrobného rozboru jeho jednotlivých uměleckých prostředků a směrů, až po církevně-politické problémy promítající se do každodenních životů všedních dní bezvýznamných obyvatel říše. Tento soubor odborných příspěvků mnoha autorů je bohatý na fotografie a ilustrace, logicky navazující a doplněný mnoha zajímavostmi.

4 15.01.2019

Než se mi do rukou dostala tato kniha, neměla jsem o existenci anglické královny Jany ani ponětí. Nepopírám, že se o ní naše dějepisářka mimochodem zmínila, ale zcela pochopitelně se jí v učebnicích historie nedostává velké pozornosti. Přesto (nebo možná právě proto), je příběh jejího krátkého života velmi poutavý, poučný a dojemný. Pro mě osobně je nejvíc zarážející a ohromující, jak byla tato dívka ve svých -nácti letech vyzrálá. Opravdu by bylo zajímavé vědět, jakou panovnicí by byla. Ale přesto, že jí to bylo umožněno po dobu pouhých devíti dní, jedná se o pozoruhodný příběh nenápadné postavy královských dějin.

3 15.01.2019

Velmi čtivé, velmi lákavé, velmi děsivé. A to hlavně proto, že tajemno prostupuje celý příběh a vaše fantazie jede na plné obrátky. Hlavní hrdina je doslova hrdina, ale věřím, že dotyčný zažil dost dobrodružných, zábavných, romantických a v neposlední řadě nebezpečných situací, aby je mohl věrohodným způsobem přenést na listy papíru a zaobalit do přitažlivé formy poutavého příběhu na pozadí aktuálního světového dění. A právě inspirace skutečnými událostmi je to, co vás drží ve střehu – protože i kdybyste se o tyto události nezajímali, stejně se vám několikrát vybaví, že „tohle už jsem někde slyšel“.

1 15.01.2019

Britský novinář a spisovatel Andrew Wilson se rozhodl prolomit tajuplnost velké záhady zmizení ještě větší spisovatelky – samotné Agathy Christie, a nabízí nám příběh velké zrady, lásky a notné dávky bláznovství (v jakémkoliv slova smyslu) v podání několika zásadních, více či méně sympatických postav.
Skalní fanoušci a obdivovatelé Agathy Christie budou možná v rozpacích, neboť nikdo se při čtení této knihy zřejmě nedokáže distancovat od důmyslně zamotaných, a přitom dík mnoha postavám milých a zábavných příběhů samotné královny detektivek, a tak se asi jen stěží ubrání jisté míře srovnávání s jejími výtvory.
Těžko říci, jestli je hlavním kamenem úrazu (jestli se to tak dá říci) dostatečně slizký a odporný prototyp záporáka v podání doktora Kurse, anebo čtenáři neseznámeného s osobností Agathy Christie její příliš apatická, odevzdaná, a tudíž těžko uvěřitelná postava.
Ačkoliv tak mohou být zaskočeni vykreslením povahy (či snad duševního rozpoložení) hlavní hrdinky, zcela jistě zaujme hlavní dějová linka, která, byť místy předvídatelná, v sobě až do konce nese něco tajemného a k mému překvapení nás nevnutí do na všech frontách toužebně očekávaných happy endů.
Napříč jednotlivými kapitolami jsem přemýšlela, zda některé konkrétní události odpovídají realitě, anebo jestli se autor přidržel jen té hlavní, nezbytné dějové linie a vše ostatní je čirá fikce. K mému potěšení závěr knihy obsahuje přesně tu část příběhu, kterou jsem toužila rozluštit nejvíc, a tak se i čtenář nakonec dozví, či a v jakém množství zapracovala autorova fantazie, a kde se smyšlený příběh snoubí s realitou.

2 10.01.2019

Přesto že je dílo Chladnokrevně spíše smutným shrnutím případu vyvraždění vážené Kansaské rodiny, zaujal mne způsob zpracování tohoto díla. Dá se říci, že jde o oficiální policejní spisy, výslechy obyvatel městečka a náhled do svědomí vrahů podaných v tak čtivé formě, že se člověku ani nechce věřit, že jde o skutečný průběh tak drastických událostí. Je obdivuhodné, že autor ke zpracování této knihy sbíral fakta několik let. To se na románu podepsalo nadhledem, který z něj čiší. Každý, kdo s případem sebemíň souvisel, měl možnost se vyjádřit, podat svůj názor na věc, protože fakta nakonec stejně vyšla napovrch. Tento nadhled je také odrážen lehkostí a občasnou ironizací, kterou jsou jisté pasáže psány. Nepůsobí totiž vůbec nemístně a výsměšně, ale naopak si čtenář nepřipadá celou dobu jako v pekle. Román Chladnokrevně by se dal rozdělit na dvě části: začátek knihy, kde je popisována lidskost, která se v této době leckde nevidí, idylka šťastného soužití vážené rodiny ve vesnici, která je milovala, a na konec knihy, kde vyvrcholí zrůdnost, která nemá obdoby, v podobě dvou vrahů bez svědomí, nad kterými nakonec visela oprátka.

11 30.01.2013

Je velmi zajímavé v dnešní době číst román o odpuštění a snaze napravit vše zlé, jelikož mnohem častěji plní obsahy knih nenávist, pomsta a závist. V tomto příběhu je však precizně zobrazena proměna člověka z lhostejného až pohrdajícího společností nižších vrstev na soucitného, uvědomujícího si vlastní nízkost a bezmoc. V díle je dobře patrný posměch a nepochopení ze strany přátel a příbuzných hlavního hrdiny, běžný i pro dobu současnou, kdy jsou lidé za své kladné pohnutky vybočující z řady často také takto odměňováni. Je také velmi zajímavé číst, jak fungovalo tamní soudnictví a vůbec celý státní aparát tehdejší doby, kdy chudí nezmohli proti bohatým znuděným soudcům a porotcům nic, a kdy se soudní procesy stávaly téměř fraškou, nutným zlem zástupců spravedlnosti.

12 30.01.2013

Vykreslení psychologie Raskolnikova je neuvěřitelné. Když stál za dveřmi a stékal po něm pot hrůzou, že jej někdo zastihne při onom zrůdném činu, klepala jsem se taky. Když ležel v posteli, kde ho v horečkách pronásledovalo svědomí, cítila jsem, že se mi také zrychluje tep a zvyšuje teplota. Když šel po klidné ulici a neustále se rozhlížel na všechny strany, měla jsem pocit, že se za chvíli také stanu paranoidní. To vše způsobilo svědomí, které nás často chrání před nerozvážnými činy.. to stejné svědomí, které nás po jejich vykonání dovede na pokraj zoufalství.

29 30.01.2013

Musím říct, že Greyovy příběhy, kde jsou hlavními postavami ženy či dívky, mne vždy velmi zaujmou. Možná proto, že s hrdinkami cítím, že jim fandím, a že mi často připomínají samu sebe. Nejinak tomu bylo i při čtení tohoto příběhu. Nerozhodnost a obavy jako by občas kopírovaly mé váhání a její sny a představy jako by obsahovaly to co ty mé. Na hlavní hrdince jsem obdivovala její zásadovost a rozum, který jí přinesl tu pravou lásku v pravou chvíli. Také se mi líbilo, že přesto, že se často řídila právě rozumem, dávala průchod i svým citům, které jí a Jimovi zachránily život, které dokreslily ten hezký romantický příběh, který zjemnil krutost Divokého západu.

Kreutzerova sonáta působí i dnes poněkud skandálním dojmem, a to si představme, jak musela působit o dvě stě let dříve. Myslím, že pro své radikální postoje Tolstoj nebude nikdy pochopen, a přitom se stačí trochu odpoutat od konvencí dnešní doby a zjistíme, že měl v mnohém pravdu.
Když se otevřeně staví k problému zachování panenství jako nejvyššího stavu ženy, když se nevybíravě staví proti doktorům, kteří vynaloží daleko více úsilí na léčení syfilidu, místo jeho předcházení, když opovrhuje ženami, které “mají méně potěšení z dětského půvabu než trampot ze strachu o dítě, a proto nesmí přijít dítě, které budou milovat. Obětují ne sebe pro milovanou bytost, ale bytost, která má být milována, pro sebe.” Dnes jsou všechno tohle nepopulární názory, a přitom z nich čiší základ charakterní společnosti.
Na druhou stranu zní všechny tyto názory s dobrým základem jako pěkné pokrytectví v porovnání s myšlenkou kompletního podřízení ženě muži. Možná proto není toto jeho dílo tolik obdivováno, protože v něm převažují situace připomínající manželství s jeho ženou, které se tomuto příběhu bohužel velmi podobá.

6 28.03.2012

Zamilovala jsem se do Jacka, Toma i převora Philipa, obdivovala jsem Alienu, občas radila Ellen, ať není tak výbojná, nenáviděla jsem Walerana, lady Regan a jejího synáčka Williama, litovala jsem jeho mladou ženušku Elizabeth, napráskala bych Alfredovi, fandila jsem Maud, zlost mě popadala při zmínce o Remigiovi a slzička štěstí ukápla u malého Jonathana.

Nejdříve jsem hrála skvělou deskovou hru, potom shlédla o něco skvělejší filmové zpracování a až nakonec objevila knižní předlohu, která mě dostala. Procestovala jsem Anglii, Francii a Španělsko, získala přátele mezi chudými a nepřátele mezi mocichtivými. Byla jsem u narození jedněch a smrti druhých. Jedněm přála vítězství a druhým porážku, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Někdy jsem napětím ani nedýchala, jindy jsem se smála kanadským žertíkům postav se smyslem pro humor. Ty týdny prožité s lidmi v Kingsbridge, na jejich cestách anebo s jejich protivníky byly tak fascinující, že se poslední stránka neobešla bez rozčarování, které provázel smutek nad tím, že se s mými přáteli musím rozloučit. Nezbývalo, než si uvědomit: „Moni, vítej v reálu“.

24 18.11.2011

Tento příběh mne jen utvrdil v tom, že Zane Grey je skvělý spisovatel, který když píše, ví, o čem je řeč. Ve svých dílech má dokonalý přehled o situaci, jeho hlavní postavy (především mužské) jsou vždy nad věcí, zatímco dívky zkoušené životem hledají samy sebe. Knížky tohoto spisovatele mám o to radši, poněvadž jsou veskrze všechny isnpirovány skutečnými událostmi.

Nejinak tomu je i v tomto příběhu, kdy Grey několikrát navštívil místo, kde se boje, známé jako Válka v Pleasant Valley, udály. I když, jak sám v předmluvě píše, převážnou část děje si domyslel, protože výpovědi pamětníků a potomků hlavních aktérů se velmi lišily, autentičnost moc neutrpěla. Chladnou mne rozhodně nenechala skutečná scéna, kdy dvě čerstvé vdovy uprostřed střelby vyšly z úkrytu a pohřbily své muže, aby nebyli pohlceni vepři. Někdy jsem skutečně přemýšlela nad tím, jak je možné, aby nenávist postoupila až do takového stadia, kdy nezbývá, než vyhladit jeden z rodů, aby druhý mohl přežít.
Zane sem samozřejmě neopomenul zapojit nějakou tu milostnou zápletku, která mi ale nejdřív trochu vadila. Přestože jsem zčásti dokázala Ellenino chování pochopit, co už jsem chápala méně bylo, co na ní přes všechna její odmítnutí Jean ještě viděl.

Příběh skončil pro hlavní dva hrdiny v rámci možností šťastně, když pomineme, že jejich rodiny byly povražděny. Konec mi přišel trochu úsměvný, protože jsem tušila, jak dopadne. Když jsem však zjistila, že celou válku skutečně přežil jen jeden jediný muž, trochu mě zamrazilo a onoho člověka jsem začala obdivovat. S celým sporem měl nejméně společného, ale válku dotáhl do konce, a zachránil tak čest své rodiny, svého jména.

4 13.09.2011

Musím přiznat, že význam knihy jsem si plně uvědomila až při jejím druhém čtení. Příběh malé Leni nastiňuje utrpení, která nám byla způsobována a beznaděj, ve které se mnoho jí podobných nacházelo. Přesto Leni žila ve víře, že její život musí mít i světlou stránku, že její milující rodiče nemohli beze stopy zmizet. Velmi dojemný příběh s mnohdy dětinským pohledem na věc umocňuje atmosféru křivdy a příkoří jí způsobených. Zároveň však je v jejím naivním vnímání světa vidět upřímnost a čistotu, kterou se snažila vybojovat svou svobodu.

Tato milostná novela vás donutí zamyslet se. Zamyslet se nad smyslem války a podobami lásky. A vždy se zde s nějakým názorem ztotožníte. Válku můžete schvalovat, může vám být lhostejná anebo ji jako Petr můžete odsuzovat se vším, co k ní patří. Můžete se s ním zamýšlet nad její příčinou, nad jejím průběhem i nad jejím vyústěním. Nad tím, proč musí tolik mladých životů vyhasnout a kam nás vlastně směřuje. Proti němu Lucie, která se o válku nezajímá, žije přítomností a nesnaží se myslet na budoucnost. Jejím hlavním pohonem je motiv lásky a jejího prožívání. Válečné dění sice vnímá, ale neochvějně doufá, že vše se v dobré obrátí...

I když byl příběh smutný a nejspíš smyšlený, přesto mne velmi zaujal. Autor dokázal situaci popsat tak přesvědčivě, že jsem se občas přistihla, jak mi je malého hlavního hrdiny líto a jak přemýšlím nad tím, jak mu pomoci. Líbil se mi tady popis chlapcovy psychiky, jak bral všechno ze svého dětského a trochu naivního pohledu, což nám starším může vyznít někdy mile, občas smutně, a přes veškerou vážnost třeba i komicky.

6 13.09.2011

Hlavní hrdinka tohoto románu je velmi plachá, jemnocitná ale silná osobnost budící dojem, že projevovat negativní pocity je jen pro slabochy. Působí jako žena, která je připravena vydržet vše a za všech okolností pomoci svým blízkým. Přes veškerou nadsazenou adoraci však příběh zní uvěřitelně, a ačkoliv se děj stáčí předvídavým směrem, je zajímavé sledovat nevšední události hrdinčina mladého života. Zvláště milovníky anglické kultury potěší rozbor takových událostí, jako je první ples, uvedení do společnosti, návštěvy rodinných přátel i nezvaných hostů... Detailní, ale nevyčerpávající vylíčení toho, jak to v té době skutečně chodilo nejen ve vrstvách vyšší ale i nižší společnosti, je velmi zajímavé, stejně tak jako nutně různorodá sestava nerudných až komických postav, které celý, jinak průhledný děj, odlehčují a zpestřují.

Musím říci, že v kontrastu ostatních hrdinek Jane Austenové mi u Emmy chvíli trvalo, než jsem si na ni zvykla a posléze si ji i oblíbila. Pokud byste zde totiž hledali umírněnost, pokoru či vlídnost, našli byste jen tu vlídnost. A pak také notnou dávku sebevědomí, tvrdohlavosti a lehkomyslnosti (v tom mírnějším slova smyslu). Přesto se z Emmy postupně (pro někoho od samého začátku) vyvine sympatická bytost, která se dopracuje ke zpytování vlastních chyb.
Ač v sobě příběh nese jisté morální poselství, hlavní linka je ryze romantická, prokládaná vtipnými situacemi a úvahami hlavní hrdinky. Autorce vlastní jemná ironie pak i zde vyznívá o to komičtěji, že její příběhy jsou vesměs inspirovány reálným životem vyšších středních vrstev její doby.

Dickensův Oliver Twist je obdivuhodnou záležitostí hned z několika úhlů pohledu. Předně, obsáhlý děj na žádné z těch mnoha stran textu neomrzí a nezačne nudit. I popisné části knihy jsou psány poutavě a trefně vykreslují tamní prostředí Londýna a dobarvují tak černobílý život nejspodnější vrstvy obyvatel a každodenní náplň jejich práce.
Dále je velkým pozitivem jasně viditelný, dnes však v literatuře často stíraný rozdíl mezi dobrem a zlem, a ta pomyslná hranice, kterou lze snadno překročit, ale hůř se vrátit zpět. Tím však není myšlena kategorizace postav na jen ty dobré a jen ty špatné, naopak i antihrdinům zde autor dává druhou šanci – nerelativizuje ale jejich zlé jednání.
Základní dějovou linku vlastně tvoří smutný osud malého chlapce, který možná končí překvapivě, vzhledem k tónu, v němž se celý příběh nese, ale jistě v souladu se čtenářovým přáním. Základní myšlenku tohoto Dickensova románu tak lze shrnout jedním krátkým úryvkem z knihy: „Když utlačujeme a utiskujeme své bližní, kéž bychom se aspoň jednou v myšlenkách rozpomněli na nezvratnou jistotu, že každá vina vystoupí zvolna až k nebesům jako temný a těžký mrak, aby vylila na naši hlavu svou pomstu!“

11 13.09.2011

Pamatuji si, jak mne rozvleklý začátek jako začínající puberťačku téměř odradil od dalšího čtení – ale má povaha nedovolující odcházet od rozdělané práce (tedy rozečtené knihy) nakonec převzala velení a já se mohla kochat velmi vášnivým (v mezích vší slušnosti), silně morálním a neskonale emotivním romantickým příběhem. Příběhem plným planých nadějí, dnes těžko pochopitelné trpělivosti, nekonečného sebeovládání, hlubokého smutku – a kdo ví, třeba až nesmrtelné lásky… Však si to přečtěte.

5 13.09.2011

Je smutné, uvědomit si, jak může skončit náš americký sen. Jak se z úspěšného a uznávaného člověka stane obyčejná troska, která žije ve svém zidealizovaném světě, falešném snu, který jej připraví o všechny krásy života.
Příběh je vesměs smutnou ukázkou pachtění se za penězi a slávou. Willy je typ člověka, který uznává zásady, kdysi dané závazky, takže je trochu paradoxní, že si jako obchodní cestující neuvědomoval, že na přátelství a důvěru se v tomto světě už nehraje. Při tom jeho naivním pohledu na svět ve čtenáři nutně budí soucit, který ale okamžitě přebíjí rozčilení a typické „má, co chtěl“, když se jeho počínání a postoje promítnou do výchovy jeho synů. Pomíjivé statky a zásada oblíbenosti, díky které lze prý dosáhnout všeho, byly pravidelnou dávkou výchovných lekcí, často provázené myšlenkou, že pro slabochy tu není místo. Laický úsudek čtenáře, jaké taková výchova může nést ovoce, pak autor ve svém díle jen potvrzuje.

5 13.09.2011