moni.ka komentáře u knih

Jako bych četla o sobě. Kdyby se mi před před 3 měsíci nepodařilo po 11 letech opustit jeden z největších korporátů na světě, měla bych nejspíš stejné přání jako Marisa. Ten popis maličkých kariéristů, neschopných/všehoschopných šéfů, mítingů, obědů, teambuildingu, korporátního jazyka...to sedí úplně přesně. Kniha mi velmi příjemně svým ironických nadhledem pomohla definitivně uzavřít jednu životní epizodu.

Vlastně se nic nestalo…ale četlo se to moc hezky. Krásné zpomalení v dnešní roztříštěné době.

Nevím, kde tahle kniha vzala tag “pro děti a mládež”. Tak depresivní a naturalistické, že je to spíše pro hodně dospělé čtenáře. Atmosféra a tempo života ve středoamerické indiánské vesnici je vykreslena naprosto přesně. Nejhorší na tom je, že od roku 1957, kdy byla kniha vydána, dodnes se nezměnilo vůbec nic. Chudoba a bezútěšnost, kam se podíváš. A drancování přírody a mizerně placená těžká práce od nadnárodních korporací - prachy za každou cenu - se podle mě do dnešní doby ještě zhoršilo. Pro milovníky této části světa se vším, co k tomu patří, rozhodně zajímavý příběh a pohled.

Lépe bych dětství za komunismu nepopsala. Oživilo se plno věcí, které už dávno vypadly z hlavy. Nehledejte příběh, ale popis. Tak to prostě bylo.

Kromě popisu velkolepé záchranné akce v odlehlé džungli, kdy se (spíše ze zoufalství než cíleně) spojily tradiční přístupy domorodých obyvatel s pragmatickými postupy speciálních jednotek kolumbijské armády, je kniha zajímavá i realistickým vykreslením života v Kolumbii, jak v odlehlých oblatech, tak v Bogotë. Životní realita v Jižní Americe je tak moc odlišná od té naší, že si to málokdo dokáže představit, a kniha to přibližuje úplně přesně. Do Jižní Ameriky vedou v posledních pěti letech všechny moje větší cesty, v Kolumbii jsem strávila jako žena cestující sama 4 měsíce - knihu můžu doporučit každému zájemci o Kolumbii. Za mě se četla sama a dokázala mě doslova přenést zpátky mezi místní do džungle i do Bogoty. “Jedno dopoledne dostal Montiel rozkaz, aby z heliportu vyzvedl balík. Uvnitř našel čtyři lahve místního anýzového likéru Cristal. Nebyly na oslavu. Měli je donést na místo, kde se sojovaly dva potoky ve tvaru písmene Y, a o půlnoci je tam položit do kříže. Domorodci věřili, že se (duch) Duende likérem opije a děti propustíí”

Taková Agatha Christie v moderním kabátku. Milá oddechovka, která vyvolává spíš zvědavost než napětí.

Mohl to být krásný román o celé generaci silných řeckých žen. Bohužel děj přeskakoval dlouhé časové úseky příliš rychle, že mi občas chvíli trvalo se zorientovat, o které z postav vlastně čtu. Děj působil zbytečně uspěchaně. Charaktery příliš černobílé - buď úplný zloun, nebo zase úplný klaďas. Takové způsoby červené knihovny s tím rozdílem, že tady co se mohlo pokazit, to se pokazilo. Overturismus je problém všude na světě, ale tady ho bylo až příliš, až bral prostor lepšímu vykreslení postav i ději samotnému. Jako celek román působil příliš uspěchaně, takový jakoby nedodělaný.

Roztomilé. Tradiční Vánoce, jak mají být :-). Bude jako dáreček k adventnímu kalendáři.

Začátek vypadal hodně slibně, ale postupně to začalo být ujetější a ujetější, komunikace s loutkami místo mezi lidmi...svou rozvláčností mi to připomínalo klasický ruský román. Kousek za polovinou už byly postavy i děj trochu předvídatelné. Zajímavý a neotřelý námět, jen by kniha podle mě potřebovala tak o třetinu "prostříhat". Něco mě přesto nutilo číst a dočíst, ale od autora už nic dalšího číst nebudu.

Magický realismus po japonsku, s kočkami a tajemnou klinikou v hlavních rolích. Taky bych chtěla od doktora předepsat kočku!

Čekala jsem tajemný román o nelehkém údělu lidových léčitelek a napínavý děj s nějakým rozuzlením, dostala jsem nesouvislou snůšku střípkovitých útržků a popisů nechutností od čarodějnických procesů přes 2.světovou až po současnost, prokládaných nezáživnými a vymyšlenými zápisky StB. Vše vrstveno přes sebe bez nějaké logiky, navíc se špatným koncem bez jediného náznaku nějaké naděje v budoucnost. Nelíbilo se, dvě hvězdy za začátek, který mé navnadil a pár úseků o “učení” Žítkovkých bohyní typu Bílý hádek. Od autorky už rozhodně nic číst nebudu.

Nebýt politické vsuvky z Česka dala bych plný počet. Život ve Střední Americe a popis kostarického přístupu k životu je podaný humornou formou, a i když z našeho středoevropského pohledu může vypadat jako nadsázka, jako člověk, který si v Kostarice nechal postavit dům a trávím tam značnou část roku, mohu potvrdit, že je to prostě syrová realita bez nadsázky. Stejně tak popis života místních indiánů, které chce člověk jaksi přirozeně “zachraňovat” :-D. Zatím v komentářích není zmíněna velmi zajímavá kapitola “Legendy indiánského kmene Ngäbe”, která je také velmi výživná a plně odráží opravdu drsnou indiánskou duši, dost boří naše romantické představy o ní.
Kubánská část je popsána v předchozím komentáři velmi výstižně, naprostý souhlas. Celá kniha působí důvěryhodné i proto, že autor nesklouzává k politické korektnosti.

Za mě nejslabší ze série, bylo znát, že autor (můj oblíbený) už u hlavních postav vyčerpal všechna témata. Oproti předchozím dílům děj poněkud předvídatelný. Kdo je postava, okolo které se celý děj točí, jsem věděla skoro od první chvíle, kdy se objevila. Ale možná to bude tím, že mám od autora dost přečteno, takže už do něj možná trochu vidím. No a méně politiky by taky neškodilo.

Čtení tak akorát na dovolenou. Až na výjimky neurazí, ale ani neuchvátí. Takové nijaké, netřeba se moc soustředit ani hlídat dějovou linii. Výjimka v pozitivním smyslu za mě Domeček z mušlí od Viktorie Hanišové a v negativním Vysněná dovolená od Davida Urbana - to bylo čtení až přihlouplé.

Pokud ke knize nepřistupujete jako “chci si přečíst o letecké katastrofě”, ale spíše jako k biografii nebo ke knize o přírodě Jižní Ameriky, budete spokojeni. Pro mě jako bývalou letušku a milovnici jihoamerické džungle naprostá špička, perfektní popis nejen přírody, ale i přístupu k životu místních lidí, kteří mají dodnes naprosto jiné “starosti” než my, Evropané. Zajímavě pro nás popsáno i proto, že autorka pochází ze stejného kulturního okruhu (je Němka), a ví proto, na co se zaměřit, aby nás upoutala. Kniha plná emocí a zápalu do přírody. Vzbudila ve mně upřímný zájem jet autorčin kus džungle, Panguanu, navštívit.

Je pro mě nepochopitelné, že si dcera nepamatuje ani rok narození své matky a přitom celou knihu předstírá, jak matku miluje. Stejně nepochopitelné je tak důsledné odmítání dcery matkou. Vztahy jsou asi na severu stejně studené jako počasí. Vlastně kniha je mrazivá celá, všichni aktéři studení jak psí čumák, a k tomu nesympatičtí. Tentokrát jsem sáhla vedle, nelíbilo se.

Tak tohle byl přímo horor. Zajímavý pohled pro příznivce seriálu Narcos nebo filmů o kolumbijských drogových kartelech, vyprávěný "z druhé strany": sedmiletým dítětem, pro které byl život v 90.letech, kdy Kolumbii zcela ovládl teror spojený s obchodem s kokainem, každodenní realita. Pohled malé holky, která nic jiného nezná, suchý a jakoby odosobněný popis situací, ze kterých dospělému člověku, který nic podobného nezažil, vstávají vlasy hrůzou. Holčičí pouliční hry v tomto prostředí... Popis v anotaci, že Petrona je "plachá" služka, je hodně zavádějící. V Kolumbii jsem byla a navštívila i Escóbarův hrob v Medellínu. Naštěstí dnešní Kolumbie toto strašlivé období vůbec nepřipomíná a všemi prostředky se snaží očistit svou minulost. Kniha je skvěle napsaná, není to ani magický příběh ani sociální drama, jak by název a anotace napovídaly. Ráda bych si přečetla i druhou knihu autorky. Než bych se dočkala překladu, asi budu muset sáhnout po originále.

Strhující true crime. Obchod s narkotiky a s tím spojené praní špinavých peněz dosahuje obludných rozměrů, ještě daLeko horších, než jsem myslela - a to se o tuto problematiku celkem zajímám. Malá poznámka ke dvěma komentářům níže: je to zajímavé a čtivé i pro ženy, nenechte se odradit ;-)

Za mě nejslabší autorova kniha. Politický aktivismus + sci-fi mu podle mě vůbec nesedí. Až na napínavý závěr mě téma vůbec nevtáhlo do děje. Petera Maye mám jinak moc ráda. Těším se, že si brzy spravím chuť jeho novou knihou The Black Loch.

Doufám, že si autoři s dalším dílem pospíší. Člověk vždycky málem zapomene, co bylo předtím...