mone
komentáře u knih
Malibu v plamenech
Taylor Jenkins Reid
Po hrozně dlouhé době mi u čtení knížky tekla slzy. Ten závěr je hodně silnej.
Žlutý ptáček zpívá
Jennifer Rosner
Zpracování/forma příběhu za mě hrůza. Aleně Mornštajnové a její Haně to nesahá ani po kotníky. Fakt mě to nudilo. Ke konci jsem se protrápila.
Náhradník
Princ Harry (p)
(SPOILER) Rozhovor s Oprah a Harry & Meghan na Netflixu ze mě udělali jejich totálního fanouška. Má to jednu nevýhodu. Oproti okolí o nich máte mnohonásobně víc informací, komplexnějších, nevytržených z kontextu Těžko se pak ostatním, kteří čtou články na Super a v Blesku, opsané z britského bulváru, vysvětluje, proč je vám tato dvojice sympatická. Můžu v tom být naivní, já vím. Mám prostě odjakživa ráda upřímný a autentický lidi a celá ta věc s britskými médii mi přijde vážně šílená. Je mi sympatičtější princ s jointem a než král, který nedokáže ochránit svou rodinu před novináři. A ten jejich komunikační tým a jejich strategie!!! Masakr. Ale ke knížce. Nečekala jsem nic, koupila jsem si ji v bazaru a byla výborná. A proč se mi tak líbila?
1) Z Harryho mediálního obrazu máte pocit, že to bude nářek zhrzeného hlupáka, dost možná to bude i trapné, ale vlastně rychle zjistíte, že je to velmi inteligentní člověk s dobrými argumenty a skvělým smyslem pro humor.
2) Hodně mě bavil vyprávěcí styl i řazení do krátkých kapitol. Fakt jsem hltala jednu stránku za druhou. Občas jsem si vygooglila, jak třeba vypadá nějaké místo, o kterém hovoří, nebo lidé, které v knize zmiňuje. To mi přišlo fajn, že to jde.
3) Takové ty rodinné věci, u kterých je úplně jedno, jestli jste rodina královská nebo rodina obyčejná. Mezilidské vztahy. Nevlastní matka, co si z vašeho pokojíčku udělá šatnu. Jeho vztah s bratrem. Díra po mamince. Jako nenechalo mě to úplně v pohodě To by člověk chtěl obejmout i ten obal knihy a říct mu, že to bude už jenom lepší (Jsem přecitlivělá ženská, no.)
4) Princův penis. Všude se psalo, jak je to laciný a skandální, že se o tom v knize vůbec hovoří, ale ne. Bylo to úplně normální. Prostě kus příběhu. Žádná senzace.
5) Jeho upřímnost. A sebereflexe. Vlastní přešlapy jako součást osobní historie. Chce to odvahu se v těch věcech po letech znovu šťourat. Ale když je to prostě tvoje první příležitost nabídnout veřejnosti vysvětlení, je jasný, že tyhle kapitoly nejde vynechat
Vor utkaný z hvězd
Andrew J. Graff
Nudilo mě to. V půlce jsem to odložila. Vážím si času natolik, že ho prostě nelze trávit nudným čtením
Nikdo není sám
Petra Soukupová
Prostě čteš a čteš a nejde se od toho příběhu odlepit. Líbilo se mi to moc!
Rodina jako tým
Jan Mühlfeit
Za mě osobně zklamání, jen přemýšlím, jestli ho umím pojmenovat.
Možná ta kombinace naprosto triviálních věcí typu co bude dělat rodina v pondělí a co v úterý, s věcmi, které jsou naopak tvrdý leadership a korporátovina - viz grafy s původními anglickými názvy. Takové to "catch all", míříme na všechny od těch úplně blbejch až po doktory věd. Jde to vůbec jednou publikací?
Co mě vyloženě rozesmálo, byl náčrtek "brzkého rána" pana Mühlfeita. Dovolím si to citovat: "Po probuzení, ideálně ještě v posteli, si dělám vizualizaci - představuju si nový den a vše, co mě v něm čeká. Pak si udělám dechové cvičení, vypiju vodu s citronem, zařadím nějaký pohyb a po něm si dám vlažnou sprchu. Na závěr se nasnídám."
Proč třeba tohle v knize je? V knize pro rodiče? Já nevím, kdy pan Mühlfeit naposledy viděl třeba matku se dvěma malými dětmi... jestli si dokáže představit, jak ráno v takové rodině vypadá, ale tohle mi přijde naprosto off topic. Nulová empatie. Vlastně ukazuju, jak málo toho o lidech, pro které píšu, vím. Jaká vizualizace? Pohyb? Citron? Jako matka dvou dětí 2 a 3,5 roku jsem ráda, když mám v 9 umyté zuby.
Vlastně si to celé představuju tak, že za autory někdo z nakladatelství přišel, přesvědčil je, že by to chtělo nějaké pokračování jedničky s mírným vykradením jedničky, dal jim nůž s termínem na krk... a pak už to jelo.
Pršení je super, tati!
Benjamin Brooks-Dutton
Silné téma, ale způsob, jakým je zpracované, mě nebavil. Ke konci jsem se protrápila.
Opozdilec
Dimitri Verhulst
Hodně jsem si pošmákla. Mám tohle syrový psaní ráda. Takovej Stoletej stařík šmrncnutej Mužem jménem Ove. Za mě super.
V posledním tažení
Nina Lykke
Nečekala jsem od toho nic a příjemně mě to překvapilo. Lékařské úvahy o tom, jak absurdně se lidé někdy chovají, byly skvělé a donutily mě nad řadou věcí přemýšlet.
Nesejdeš z cesty
Dagmar Digma Čechová
Hodně jsem se při čtení trápila... Bylo to velké dilema, jestli to mám dočíst, nebo odložit. Fakt mě to nebavilo, ale nakonec asi převážila zvědavost a celé jsem to nějak doklepala do konce... kvůli poslední větě. I když jsem fakt i přeskakovala řádky a různě jsem se u toho konce kroutila, protože prostě tohle ne. Vadila mi klišé, nereálné rozhovory, výrazy jako "třeštiprdlo" a podobně. Tady mi přišlo, že autorka píše řečí čtyřicátníků a teenagerů, kteří žili na konci minulého století, ne dnes. Pro mě to byla taková horší červená knihovna a znova jsem se přesvědčila, že "na sílu" už nikdy nic dočítat nechci. Tohle opravdu nebyl můj šálek kávy, nicméně jedním dechem dodávám, že autorka je mi jako osobnost sympatická.
Kdo se postará o Annu
Kateřina Pantovič
Když jsem dočetla anotaci, hned jsem měla jasno, že tohle chci číst. V Česku vychází 40 knih denně, takže přijít s něčím novým, originálním, atraktivním… je, přiznejme si, oříšek. Na „Kdo se postará o Annu“ jsem narazila náhodou, protože sleduju Instagram autorky. Anna je tedy, ehm, takový můj soukromý objev měsíce. A koho by mohla taky zajímat? 1) Toho, kdo má rád humor, ale myslím jako takovej ten vyšší level humoru, ne Geňu ani Miloše Knora. 2) Toho, kdo v knihách ocení jazykové hříčky a hru s češtinou. 3) Toho, kdo někdy slyšel o dětské knize Justýnka a asistenční jednorožec, kterou taky napsala Kateřina Pantovič a která má průměrné hodnocení čtenářů 93 %. 4) Toho, kdo má rád autorský styl Markéty Lukáškové nebo Olgy Path Štiplové, a naopak je už trochu vyčerpaný z toho, jaké kejkle s postavami, časem, místy (a ofinou) poslední dobou dělá Radka Třeštíková. 5) Toho, kdo si občas potřebuje přečíst chytrou oddychovku, která možná nevejde do dějin literatury, ale stoprocentně se vejde do tašky.
Bývali jsme bratři
Ronald H. Balson
Za mě průměr, víc ani ťuk. Na můj vkus moc americké, moc Pohádka tisíce a jedné noci, místy hodně růžové brejle. Vysoké hodnocení mě překvapuje. Zuzanin dech nebo Hana jsou o několik tříd lepší. Když jste četli je, nemůžete se prostě s Bratry spokojit.
Něžná píseň
Leïla Slimani
Jako… uf. Velký uf! Jakoby si Leïla Slimani vzala speciální fonendoskop pro spisovatele, poslechla si pár lidských srdcí a každý to ťuk ťuk by napsala.
Něžná píseň je příběh mladé rodiny a jejich chůvy. CTRL+C, CTRL+V ze záložky románu: „Po počátečním ostychu a zdráhání mladí manželé zjišťují, že chůva Louise převrátila jejich život naruby. Totiž teprve tato hypervýkonná, pečující, vždy dokonalá hospodyňka dokázala v jejich bytě vytvořit opravdový domov – nejen pro jejich děti, ale i pro ně samotné. Postupem času však prohlubující se vzájemná závislost chytí trojici do pasti. Pokus o únik z ní vyústí v drama.“
Něžná píseň (v originále 2016, česky 2017) získala nejvýznamnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu za nejlepší román. Je to čtení napínavé od první strany. Uvěřitelné. Drsné. Ta psychologická sonda je, navzdory názvu, nekompromisně tvrdá. Žádný ťuťuňuňu. Prostě tatarák z masa, co zítra projde.
Černé jazyky
Dita Táborská
Z první poloviny jsem byla taková trochu... no... rozpačitá, ale druhá část je skvělá - je tu moc dobře a věrohodně vykreslená vnitřní motivace všech postav. Fakt jsem tu druhou část úplně zhltla. Malinka i Běsa jsou jedny z vůbec nejlepších knih (od české autorky), co jsem kdy četla, takže laťka byla hodně vysoko. Tohle se mi líbilo exotickým námětem i určitou jinakostí. Užila jsem si to a těším se na další romány Dity Táborské. Aspoň co dva roky, něco, prosím... :)