Mišulenka
komentáře u knih
Tma
Bernard Minier
Na Minierových knihách je dobré to, že lze s úsměvem na rtech jen prostě pozorovat nejen vývoj fiktivních postav, ale i jeho vlastní styl koncepce, vyjadřování a nástinů reality.
Baví mě, fakt!
Kruh
Bernard Minier
Popravdě mě tento příběh chytil podstatně víc než předešlý díl. Potěšily mě návraty do minulosti, které ledacos vysvětlily, líbí se mi i fakt, že se postavy dál vyvíjejí a nezůstávají stát na místě jako Big Hero Všudybyl-všechnoznal-a-Odvšehomělklíče.
Za mě pět hvězdiček za pěkný čtivý příběh, nápaditost a nenáročnost. A taky za citát od A. Bretona, ten mi upřímně rozpíchal duši.
Zfetovaná duše
Zdeněk Horký
Tohle není literatura. Takový příběh osloví pouze určitou část populace, která reflektuje vlastní zkušenost nebo zážitky zprostředkované někým blízkým. Zkrátka je to pro lidi, které nějakým způsobem iritují drogy, a to ať už pozitivně nebo negativně (kritérium hodnocení na tu kterou stranu nechám na každém, nechť volí dle svého vlastního svědomí; abych nevystupovala jako moralista).
Mě tohle vyprávění zabilo. A i ty zbytečky iluzí, které mi po tom všem zůstaly. Paradoxně za tohle vystřízlivění děkuji.
A na závěr jen takové malé memento: Každému, co jeho jest.
Pět komínů - Příběh z Auschwitz
Olga Lengyel
Tohle je Velká Kniha. Je plná bolesti a naděje, nevkusu a štěstí, deziluzí a víry. Hluboce smekám před každým, kdo dokáže o těchto hrůzách znovu vzpomínat a vyprávět. Myslím, že není ani možné si v dnešním světě naplno uvědomit, kolik hrůzy a děsu "ti lidé tam" museli zažívat každým dnem a každou podělanou vteřinu. Strach najednou dostává úplně nový rozměr, který svírá u srdce a způsobuje úzkost.
Obrázky Davida Oléra jsou prostě... strašný a jsem ráda, že existují.
Počátek
Dan Brown
Po poslední Brownově knize jsem k Počátku přistupovala skepticky a bez očekávání něčeho smysluplného. A moc ráda jsem se nechala překvapit.
Příběh mě bavil a když si odmyslím tu protivnou debilní eidetickou paměť a Langdonovo všudybylství a všechnoznalství, tak dávám čtyři hvězdičky.
Jedna želva za druhou
John Green
Původně jsem komentář vůbec psát nechtěla, ale nakonec jsem se k němu dokopala.
Kniha je svižná a čtivá, ale rozhodně jsem z ní neoněměla úžasem. Byl to takový průměrný román pro holky psaný chlapem a jako bonus obohacený o lehký nástin problematiky OCD. Jako proč ne, ale šlo by to i jinak a lépe.
Takže dávám tři hvězdičky za čtivost. Vrátila jsem se do svých šestnácti, kdy jsem podobné příběhy hltala jako nenažraná, ale oslnivý flashback to bohužel nebyl.
Posel
Markus Zusak
Jako konzumentský čtenář a hrdá matka na rodičovské jsem se nevyhnula hned od začátku tristnímu srovnání Posla a Zlodějky knih, ačkoliv - to je přece jasný!!! - tahle dvě díla stavět vedle sebe nejde.
Ale měla jsem problém.
Zatnula jsem zuby. Koncese. Nějak to šlo. Čtivá kniha je, o tom žádná, ale nějak mě nenakopla a neusadila mě do mého čtecího křesla.
Závěr byl příjemně mile filozofický a udělal mi radost. :-)
Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust
Miloš Bondy
Po dlouhé době jsem si udělala morbidní radost knihou, která mě v knihkupectví doslova přivázala k sobě a nechtěla se mě pustit, takže jsem si ji prostě koupit musela.
Mám za sebou pěknou řádku zpovědí osob přeživších holocaust a ještě mě jich dost čeká a u této knihy mě zase celé tělo brnělo a svíral se mi žaludek. Já k tomu vlastně ani nemám slov, protože k tomu, co bylo, už de facto není co říct. A k něčemu takhle fatálnímu tuplem.
Je divné podotknout, že pan Bondy sepsal svoje vzpomínky nesmírně čtivou a atraktivní formou, ale tak na knihu mimo jiné pohlížím.
To prší moře
Radka Třeštíková
Poslední rok a půl je ze mě ryze konzumentský čtenář, neboť se mi čtecí čas smrskl na minimum kvůli mé báječné dcerce. A tak jsem si pořídila v pořadí druhou knihu paní Třeštíkové a těšila se na - dle mého prvního soudu - prvoplánový jednoduchý příběh. A tu jsem náhle zjistila, že se mi rozdrnkala struna mých vlastích vzpomínek a čtení pro mě bylo hodně bolestivé. Jako nezávislý, emočně plochý pozorovatel bych hodnotila třemi hvězdičkami... ale za mě, jako MĚ, je to pět a s klidným svědomím, protože téma je pro mé oči, které toho už tolik viděly, hodně těžké a silné.
Jiskra života
Erich Maria Remarque (p)
Naturalismus bez příkras. Žádné zbytečné omáčky. Jen surový hnus všude kolem.
I když jsem už knihu kdysi četla, stejně mě ohromila dvou úderností a chladným strachem.
Nemá smysl moc se rozepisovat, tohle téma pro mě vždycky zůstane hlubokou morbidní fascinací a Remarqův styl vyjadřování jen podtrhuje tu strašlivou hrůzu.
Musím vložit pár citací, které mě chytly za duši.
... Byl sám překvapen, že už nemá strach, ačkoliv si byl vědom, že jej Handke má v hrsti; ale všechny ostatní pocity překonal náhle jiný, silnější: nenávist. Nebyla to ta kalná, slepá a nízká, tak obvyklá v táboře, každodenní malicherná závistivá nenávist, kterou pojímal jeden zbědovaný a vyhladovělý tvor k druhému kvůli nějaké výhodě či nevýhodě, - ne, cítil chladnou, jasnou, vědomou nenávist, a pocítil ji tak silně, že sklopil oči, protože se domníval, že by to Handke jistě poznal...
... "... Člověk může myslet jen na nejbližší nebezpečí. Vždycky jen na jedno. A brát jedno po druhém. Jinak by se zbláznil."...
... "...509 říkal, že to není pravda, když to člověk vnitřně neuzná. Zprvu jsem tomu nerozuměl. Teď už vím, co tím myslel. Nejsem zbabělec a ty nejsi děvka. Všechno, co nám udělali, nic neznamená, dokud se tak necítíme."...
Lovci hlav
Jo Nesbø
Mé druhé setkání s panem Nesbo hodnotím velmi positivně. Příběh byl příjemně reálný a glosující hlavní hrdina mě nesmírně bavil.
Pět hvězdiček... vlastně bez rozmýšlení :)
Meč osudu
Andrzej Sapkowski
Druhá povídková kniha je prostě pecka. Příběhy jsou delší, mnohem hlubší a je mi strašlivě líto, že je už konec. Chci další!
V těchto dvou úvodních knihách miluju Geralta. Je to ten drsný muž, navíc Zaklínač, který dokáže mít rád a zároveň zabít, který má strašidelný a neutěšený život a přesto nekňučí. Miluju i Ciri. Malušenkou, rozcapenou holčičku. Miluju Marigolda.
Parádní zážitek, který předám své dcerušce. Bezpochyby si Zaklínače oblíbí jako já. Cítím to. :-)
Poslední přání
Andrzej Sapkowski
Budu se opakovat, ale vrátila jsem se literárně k Zaklínači po dlouhých 13 letech a musím se přestat divit, že mě tehdá tak ohromil. Sapkowského povídky jsou velké a plné, Zaklínač je tím, za jakého bych ho ráda považovala, ještě nefňuká a nerozčiluje mě svým mentorováním. Za mě plný počet bodů.
Dívka, která kopla do vosího hnízda
Stieg Larsson
Trilogii mám už nějaký ten měsíc dočtenou a stále jsem tiše z povzdálí váhala, jak uchopit komentář. Udělám to naprosto buransky, zato výstižně.
Skvělé dokreslení příběhu, perfektní background, parádní myšlenka. Moc jsem si tenhle příběh užila!
...a postarej se o Elišku
Lucie Müllerová
Z literárního hlediska nechci knihu hodnotit, protože bych byla asi hodně zlá. Prostě a jednoduše toto nemá s literaturou nic moc společného. Tématicky je však kniha přízračně děsivá, i přes přehršel patosu, životní situace obou žen je nezáviděníhodná a smutná.
Dívka, která si hrála s ohněm
Stieg Larsson
Druhý díl byl ještě větší smršť informací a emocí než jeho předchůdce. Byla jsem celou tou komplexitou nadšená a začala jsem mít Lisbeth ráda. Zpočátku jsem se k jejímu charakteru stavěla skepticky, připomínala mi jednu asociální osobu i z mého okolí a byla mi kvůli tomu protivná. Ale fandím jí. Ve-L-L-L-mi!
... Mimmi se několik vteřin tvářila překvapeně a pak se na celé kolo rozesmála.
"Znám jenom jediného člověka na světě, kterého by napadlo u mě po roce a půl jen tak beze všeho zazvonit a zeptat se, jestli nemám chuť si zašoustat."
... "Nehledě na to, že ty vlastně ani nejsi lesba. Kdepak. Asi budeš bisexuální. To je nakonec nejlepší - máš ráda sex a na pohlaví kašleš. Jsi entropický chaotický faktor."...
... V Mikaelově případě manželství skončilo rozvodem. Eričin případ skončil konstatováním Gregera Beckmana, že tak dlouhá erotická vášeň je ztřejmě příliš silná na to, aby si člověk mohl myšlet, že je od ní odradí nějaké konvence nebo společenská morálka...
... Neexistují žádní nevinní. Existují jen různé stupně odpovědnosti...
Muži, kteří nenávidí ženy
Stieg Larsson
Dlouho, předlouho trvalo, než jsem se osobně setkala s knihami pana Larssona. Ani ne tak kvůli medialisaci jeho trilogie, ale tak všeobecně - pořád bylo co číst a nevěřila jsem, že něco může být v tomto žánru tak moc dobré.
Vánoční podstromečkový kontakt už jsem jednoduše nedokázala dál přehlížet a pustila jsem se do prvního dílu.
Můj názor? Pecka! Naprostá a úžasná psychologická a sociologická sonda, kolorit různých povah, postavy vykreslené s bohatou a skládačku doplňující precizností, ta hromada survě popsaných emocí... Sedím pěkně na zadku, usmívám se a jen kroutím hlavou. Ale asi to mělo přijít až teď...
Přikládám jen dvě citace, které mě šlehly přes oči, jako bych dostala facku od nejlepšího přítele.
"...a odpouštěl jim, protože jsme byli příbuzní. Poté jsem zjistil, že příbuzenský vztah není žádnou zárukou lásky..."
"...Naučil jsem se jednu věc - nepouštět se do předem prohraného boje. Na struhé straně nidy nesmíte dopustit, aby člověk, který vás urazil, beztrestně vyklouzl. Vyčkejte času, a až budete zase na koni, tak mu to vraťte - i když už nebudete muset."...
Fantom
Susan Kay
Ke knize Fantom jsem se vrátila po dlouhých dvanácti letech jeden nedělní večer po úžasném zážitku díky českému zpracování známého muzikálu.
Opět mě uchvátil nejen příběh o Erikovi jako takový, ale i stylistika, to, jak Susan a překladatelka skládaly slova, jak kouzelně sestavovaly jednotlivé obrazy, až se mi tajil dech. Věřila jsem a věřím Susan každé slovo, Erik je pro mě posvátnou postavou a její fantazie se v mých očích stala pravdou, respektive jakousi legendou.
Nad Erikem přemýšlím ještě teď a stále si stojím za tím, že mu nemám jeho chování za zlé. mnohdy jsem ho i chápala, ačkoliv nejednal rozumně, zodpovědně nebo - řekněme - dle základních životních zásad. Tolik velkých zklamání nelze jen tak přejít a s ohledem na jeho možnosti a přednosti ho osud zavedl do celkem přijatelných zákoutí práva a spravedlnosti.
Při čtení jsem měla neustále v hlavě melodie z Weberova představení, vyskakovaly mi před oči texty, které znám zpaměti a nejedna pasáž výborně dokreslila písně, při jejichž poslechu může člověk jen tušit, co všechno mohou znamenat.
Jsem toho příběhu plná. Už asi napořád!
Poslední dítě
John Hart
Zajímavé, děsivé, skutečně bezcitné. Knížka měla hlavu, patu i spád. Nechybělo jí nic, co dělá dobrou knihu opravdu dobrou knihou. A něčím byla jiná.
Johnny mi připadal tak strašně reálný, jako by autor popisoval svoje chování, svoje emoce, svoje zážitky. Jedná se o nesmírně osobitá vyjádření nad vším, co se mu stalo. Pro někoho sígr, pro někoho rváč za pravdu. Podle mě byl veliký hrdina. Protože bojoval do konce dechu. Protože vytrval, i když už to všichni vzdali. Protože začal zase věřit, ačkoliv ho Bůh zradil.
V příběhu je plno podnětů k dalšímu rozvedení, přemýšlení a infiltraci do našich životů a pro každého je to něco jiného...
Pro mě to je ten malý Johnny.