Mishka_a7 komentáře u knih

Moc jsem se těšila na závěrečný díl trilogie o Millie, a přestože vím, že spoustu čtenářů zklamal, u mě to tak není. Nějak jsem nečekala, že další díl bude o tom, jak Millie zachraňuje další ženu.

Přeneseme se o 11 let později do života Millie, Enza a jejich dvou dětí, kteří se přestěhují z malého bytu do krásného domu a nemůžou se dočkat, až začnou společný život v novém městě.

Jenže divnými sousedy to začíná a historkou o zmizení malého chlapce pokračuje. Do toho se obě děti začnou chovat divně a sousedka nestydatě, přímo před očima Millie i svého muže, svádí Enza. Millie začíná pochybovat o tom, že tohle stěhování byl dobrý nápad, a pak najednou bum. Objeví svého souseda mrtvého a roztočí se kolo událostí, které nikdo nečekal.

Bylo to oddechové čtení, a i když nebylo úplně wow a možná bylo lehce přitažené za vlasy, byla to typická Freida.

Jako bonus je na konci knihy novela, kterou autorka napsala, aby čtenáře neochudila o svatbu Millie a Enza, a já ji doporučuju přečíst dřív než zbytek příběhu, protože hezky navazuje.

Obecně je tahle série super a mě moc bavila. Doporučuju i film a netrpělivě vyhlížím i filmové zpracování druhého dílu.

Zamilovali jste se někdy do knihy? Mně se to totiž stalo jenom párkrát a už dlouho ne. Až teď. Zamilovala jsem se do Sybil.

Tahle kniha a životní příběh Sybil van Antwerp jsou vyprávěné formou dopisů. Sybil píše přátelům, rodině, autorům svých oblíbených knih a vlastně každému, komu chce něco sdělit. Psaní dopisů miluje a vy budete taky.

Právě skrz dopisy vypráví svůj životní příběh. Vzpomíná na dětství, kariéru, svou rodinu a současně se díky dopisům dozvídáme i to, jak žije nyní a jaké trápení si celý život nese hluboko v sobě.

Tento dojemný příběh jedné tvrdé, ale i citlivé a energické sedmdesátileté ženy jsem si okamžitě oblíbila. Bylo to krásné a dojemné čtení, které mě velmi zasáhlo, a na konci knihy jsem měla touhu Sybil obejmout.

Kniha si právem získala čtenáře po celém světě a byla přeložena do více než 40 jazyků. Bylo to nádherné.

Po téhle knize jsem sáhla na mnohá doporučení, a tak jsem se těšila na fantastický zážitek.

Alexandra, vražedkyně, která má na svém kontě přes sto padesát mrtvých a neustále se usmívá, slibuje mrazivý příběh. Ze začátku to tak skutečně bylo. Čím víc ovšem psychiatr Robert Jenkins zkoumal její povahu, tím víc mě to nebavilo. Nějak jsem se do příběhu nedokázala ponořit.

Oceňuju ale pointu i to, jak Alexandra nakonec jedním příběhem dokázala přesvědčit doktora o svojí pravdě. Nicméně pro mě ten příběh nebyl tak wow, jak jsem čekala.

Všechny tři knižní obálky jsou ale opravdu moc povedené, ořízka je taky originální a dopis na konci knihy je moc fajn bonus.

V korporátu jsem pracovala spoustu let, a tak jsem si tuhle knihu chtěla přečíst hned, co jsem ji zaznamenala. Tak nějak jsem si říkala, že si zavzpomínám a zase budu o něco víc ráda, že jsem tenhle svět opustila. Povedlo se obojí.

Nevím, jestli mě víc fascinuje to, jak moc je to fakt všude stejné, nebo jak moc smutné je, že je to všude stejné.

Líbilo se mi, s jakou upřímností, sarkasmem a vtipem je kniha napsaná. Spoustu situací a lidí jsem poznávala a s mnoha myšlenkami jsem se ztotožňovala. Současně mi vlastně přišlo hodně mimo, jak Marisa nedokázala trávit svůj čas jinak než sledováním videí na YouTube, užíváním návykových látek, neschopností mít alespoň jeden zdravý vztah s kýmkoli ze svého okolí a neustálým stěžováním si na svůj život. Myslím si, že to jde i jinak.

Celkově mě to ale bavilo, podtrhávala jsem si jeden úsek za druhým a určitě ji k přečtení doporučuju.

Autorčiny knihy mám opravdu ráda, protože se čtou snadno, děj běží rychle a jsou to pro mě takové oddechovky. I když mi ne všechny sedly, většinou mě baví, a to se stalo i tady.

Miluju střídání minulosti a současnosti a taky se mi tady líbily zápisky vraha, které pokaždé končily stejnou částí věty. Ach.

Autorka mě zamotala na 3x, a tak jsem vlastně nedokázala odhadnout, kdo za tím stojí, což se mi nestalo ani nepamatuju. Dost mě ale mrzelo, že odhalení vraha a celá ta vypjatá situace byly popsané na třech stránkách. Tady to za mě chtělo pro čtenáře větší prožitek a neuspěchat to tolik. Motivace vraha mi přišla dost přehnaná a nereálná, škoda.

Další knížku si určitě zase koupím, to ale nebudeme řešit, až tě zabiju.

Čekala jsem detektivku, ale dostala jsem mysteriózní detektivku, a to není pro mě. Nejsem úplně fanoušek nadpřirozena v knihách, a tak mi tato informace chyběla v anotaci. Prvních sto stran jsem totálně vdechla, ale čím víc tam toho bylo, tím víc mě to nebavilo.

Jedná se čistě o moje preference, protože kniha je jinak napsaná skvěle a věřím, že čtenáři, kteří tohle téma vyhledávají, si tady přijdou na své.

Tady půjdu proti proudu, protože vím, že se kniha všeobecně líbí, ale já jsem nejspíš tak moc jiný člověk než autorka, že jsem se v tom prostě nedokázala zhlédnout, a to bude nejspíš ono.

Oceňuju upřímnost a otevřenost, protože obojí si mateřství rozhodně zaslouží.

Kryštof a Ida jsou dvě malé děti, které nade vše milují svoji maminku. Nikoho jiného na světě nemají. Jenže jednoho dne zůstanou na všechno sami.

Kryštof se ze všech sil snaží postarat o sebe i o svoji sestřičku. Shání jídlo, utěšuje Idu, přestože má sám obrovský strach, a řeší situace, které by malé dítě nikdy řešit nemělo. Snaží se být hlavně hodný kluk a všechno udělat správně, aby na něj maminka byla pyšná, až se vrátí. Jenže se mu to pokaždé úplně nedaří, protože se dostane do situací, kdy si musí vybrat, jestli bude hodný, nebo bude lhát, aby měli se sestřičkou co jíst.

Čas plyne a dospělí v jejich okolí si pomalu začínají všímat, že u nich nejspíš není všechno v pořádku. A v momentě, kdy Ida onemocní, se jim zhroutí svět podruhé.

Příběh je vyprávěný z pohledu Kryštofa, což je velmi silné. Autorka dokázala bravurně popsat emoce i postavy v celé knize. Obyčejné detaily mi pak lámaly srdce a dostaly se mi hluboko pod kůži.

Závěr knihy byl stejně bolestivý jako všechno, co se událo předtím.

Je to jeden z těch příběhů, které v člověku zůstanou ještě dlouho po dočtení. Je plný lásky, soucitu, bezmoci i vzteku, a já ho moc doporučuju.

Lucie je influencerka, která má dvě děti a svoji velkou firmu. Dřív byla možná obyčejná holka, která dávala na IG kafíčka, ale v momentě, kdy začala sdílet svoje děti, raketově vystřelila. Nesdílí je ve vaně ani nepřidává žádné intimní fotky. Jak sama říká, má svoje hranice. Děti ovšem přidává na sítě na denní bázi. Třeba jak si hrají doma na zahradě, jak spí, anebo je fotí se svými lněnými výrobky a používá je k marketingu. A pokaždé, když nějakou takovou fotku Lucie vyfotila a šla postovat, měla jsem chuť na ni křičet, ať to nedělá.

Občas se zamyslí nad tím, jestli opravdu nedělá něco, co by neměla. Ale pochvalné komentáře a její manžel ji utvrdí v tom, že nedělá nic špatného. Nic, co by nedělal každý druhý, a tak Oliverka a Odettku vystavuje dál.

Tahle kniha je psaná z pohledu několika postav. Lucie, která je influencerka a máma, policie a pachatelů. Pachatelů, kteří sbírají informace nejen o Oliverkovi, ale taky se vydávají za někoho jiného a s dětmi si píšou. Všechno se to stupňuje a dochází pak k tomu, že psaní nestačí a pachatelé se chtějí posunout do reálného světa. Dokonce si mezi sebou vzájemně poptávají informace i o tom, kam děti chodí do školy, na kroužky nebo kde bydlí.

Dojde to až tak daleko, že díky velkému množství materiálu, který Lucie dává ven, pachatel vytvořil reálnou AI postavičku Olivera, který plní povely. Jak moc tě to šokuje? Protože mě fakt hodně.

Neuměla jsem si ani představit, co všechno je možné a jak propracované jsou sítě takových pachatelů.

Často je argumentem rodičů, kteří sdílí děti, třeba to, že nedělají nic špatného, nebo proč zrovna jejich dítě by si někdo měl vybrat, když je jich všude tolik. Tuhle problematiku a to, jak to reálně chodí a kam až to v dnešní době může zajít, dokáže tahle knížka ukázat naprosto perfektně a na tyhle otázky dá odpovědi.

Kdybych byla typ člověka, který tenhle obsah sdílí, tak po přečtení knihy bych to už neudělala. To je za mě to nejdůležitější, co má příběh přinést.

Tahle kniha je znepokojivá, děsivá a hlavně reálná. Přečtěte si ji.

Nedokážu si představit, jak těžké muselo být tím vším projít. A už vůbec si nedokážu představit, kolik síly muselo stát jít s tímhle příběhem ven.

Příběhem o manipulaci, u které si nejspíš většina z nás řekne, že nám by se to stát nemohlo. Ale může si tím být člověk opravdu jistý? Manipulace začíná zcela nenápadně a tady byla dovedená do naprostého extrému. Lidé přestali rozhodovat sami za sebe, nechali se ponižovat a poslouchali jednoho člověka na úkor vlastních názorů a potřeb. Pro mě to bylo, jako by fungovali na dálkové ovládání a někdo jiný měl naprostou kontrolu nad jejich životem. Tak velkou, že rozhodoval třeba i o tom, jakou pastou si budou čistit zuby.

Tento samozvaný guru dokázal k lidem neustále promlouvat, i když s nimi nebyl. Dostal se jim tak hluboko pod kůži, že si neumím představit, jak moc těžké muselo/musí být se z toho dostat ven.

Při čtení mi bylo strašně smutno i kvůli Lucii jako dítěti. Být mezi dvěma generacemi, snažit se zavděčit všem a přitom kličkovat mezi jejich nevyřešenými křivdami muselo být neskutečně těžké. Nejděsivější na tom všem pro mě paradoxně nebyly ty nejextrémnější momenty, ale obyčejné ukázky fungování rodiny pod vlivem sekty. Právě tam jsem si nejvíc uvědomovala, jak zranitelní lidé mohou být, když jsou zoufalí, smutní nebo prostě jen někomu potřebují věřit.

Hned po dočtení jsem si pustila rozhovor s Lucií na DVTV a mám v plánu i podcasty Zmagořená a Stoupenci.

Autorku opravdu obdivuju za její otevřenost, zranitelnost a sílu.

Knihu moc doporučuju. Přečtěte si ji.

Tohle byla moje první kniha autorky, doma mám ještě Pod ďáblovým mostem, ale na tu se zatím nedostalo.

Příběh je vyprávěný z více pohledů a musím říct, že mi to na začátku moc nesedělo. I když jsem tušila, jakým směrem se to bude nejspíš celé ubírat, kniha mě stejně dokázala držet v napětí. Je napsaná velmi čtivě a postupně odhaluje jednotlivá tajemství všech postav.

Celkově to nebylo špatné, ale k nejlepším thrillerům, které jsem četla, bych ji nezařadila. Ovšem pro někoho, kdo s tímto typem knih začíná, může být skvělou volbou!

Tahle kniha se odehrává v období pálení čarodějnic, takže jsem si ji schválně nechala právě na konec dubna. U Jany Jašové se mi už podruhé povedlo číst knihu ve stejném období, ve kterém se odehrává, a o to víc mě to bavilo.

Kdo z nás měl v dospívání partu přátel, se kterou vymetal všechny akce a prožíval první lásky, toho kniha vtáhne už jen tímhle. A donutí ho zavzpomínat. Návrat do minulosti i všechny vztahové linky jsou skvěle napsané.

Bylo mi hrozně líto životních osudů hned několika postav a dost jsem to prožívala s nimi. Příběh se čte skvěle, atmosféra graduje a přestože jsem závěrem knihy jsem nebyla překvapená, vůbec mi to nevadilo. Tahle kniha má v sobě podle mě víc než jen „šokovat“ tím, kdo za vším stojí.

Jana Jašová doručila to, na co jsem od ní zvyklá, a kniha se mi moc líbila.

Tuhle knihu jsem si vybrala jako povinnou četbu k maturitě a šíleně mě zasáhla. Tehdy jsem ji četla v každé volné chvíli a mám vysloveně vzpomínky na místa, kde jsem ji četla. To asi u žádné jiné knihy tak ostře nemám.

Je to příběh, který mě chytil za srdce. Bolelo mě číst o Hordubalově osudu a důvěře. Nadčasové, strhující, smutné, vynikající!

Musím si ji přečíst znovu.

(SPOILER) Jsem moc ráda, že jsem si přečetla závěr milostného příběhu, náhodné lásky přes e-maily Emmi a Lea.

ALE - mohlo to být kratší.

Začátek mě tolik nebavil, štvala mě Emmi, i když byla vlastně stejná jako v prvním díle. Asi jsem pro ni už neměla tolik pochopení.

Moc jsem Emmi přála, ať se s Leem dají dohromady, protože to tam prostě bylo. Bylo to tam a já jsem doufala, že se k sobě přes všechny překážky dostanou. Protože člověk má v životě jen jednu spřízněnou duši a pokud ji najde, neměl by si ji nechat utéct.

Druhá polovina knihy se mi líbila moc a kdo četl první díl, dejte si i druhý. To pokračování příběhu až k happy endu si prostě chceš prožít s nimi. :)

Tohle byla přesně ta odpočinková detektivka na víkend, kterou mám ráda.

Stela se odstěhuje na polorozpadlou samotu na Šumavu a hned najde v lese mrtvolu. Postupně se seznamuje s lidmi z vesnice a zjišťuje, že v její chalupě nejspíš straší. Nebo ne?

Kdo je vrah dívky z lesa, kam se poděl bývalý majitel její chalupy, a hrozí jí nějaké nebezpečí?

Příběh utíká svižně, je vyprávěný na střídačku z pohledu různých obyvatel vesnice včetně Stely a na konci do sebe všechno hezky, tak nějak obyčejně a nepřekombinovaně zapadne. Což je docela úleva, protože spousta knih nakonec nedává smysl kvůli závěru.

Líbilo. :)

(SPOILER) Přečetla jsem tuhle knihu za míň jak 24 hodin? Ano! Kdy se mi to stalo naposledy? Nemám tušení. :D

Vlastně jsem ani neměla pocit, že čtu knihu, ale jen emailovou konverzaci, kterou mi někdo ukázal. A mě to šíleně bavilo, takže jsem musela číst pořád dál a dál dokud nebylo hotovo.

Šťastné manželství a přesto se člověk dokáže zamilovat jen přes email? Pokud by bylo manželství skutečně šťastné, skončily by emaily dřív než pořádně začaly. Proto jsem Emmi a Leovi celkem fandila a doufala jsem v happy end.

Moc mě to bavilo, a tak už mám na cestě druhý díl, který vyhlížím stejně netrpělivě jako Emmi email od Lea. Nutně potřebuju vědět, jak to celé dopadne!

Tohle je jeden z nejkrásnějších příběhů, jaké jsem kdy četla. Je plný emocí.
Je o neuvěřitelné vůli, sebekontrole, inteligenci a přátelství.
Je taky krutý a nespravedlivý.
Je v něm spousta krásných životních myšlenek.
Stephen King napsal povídku, která se právem stala jedním z nejlepších příběhů vůbec.

A film je taky nádherný. :)

Mám ráda knihy, které mě od prvního momentu vtáhnou do děje a drží až do konce. Tady se to povedlo na sto procent.

Autorka napsala tento příběh jako reakci na rostoucí vliv umělé inteligence v každodenním životě, zejména v intimní sféře, jak sama říká.

Moc mě bavilo, že každá kapitola byla z pohledu někoho jiného. Všechno se to točí kolem hlavní hrdinky Markéty, ale můžeme sledovat, jak na daný problém reaguje spousta dalších lidí z jejího života, například její manžel, kamarádka, dcera, maminka nebo právnička.

Tenhle příběh podle mě není fikce, ale předzvěst budoucnosti, a o to je děsivější.

„Co dáte na internet, to tam už navždycky zanechá stopu, prostě to tam v nějaké podobě zůstane, takže pokud se někdo aspoň trochu snaží, dokáže se k tomu dostat.“

Doporučuju moc.

(SPOILER) Když jsem dočetla první díl, hrozně jsem se těšila na druhý. Vůbec se mi z toho světa Lily a Atlase nechtělo. Doufala jsem v jejich happy end a tak jsem se těšila, jakým způsobem to autorka pojme.

Chápu, že tam potřebovala dát i nějaký vedlejší příběh, protože koho by bavilo jen číst o dokonalém a zamilovaném Atlasovi, který si znovu získává Lily? Asi nikoho. Každopádně mi to moc nesedlo. Bylo tam několik dialogů, situací a celkově přístupu k věcem, které byly pro mě zvláštní. Linka s dvanáctiletým terapeutem mi přišla totálně mimo.

Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla a že příběh Lily končí happy endem, ale asi by mi to stačilo jako epilog v první knize.

(SPOILER) Miluju ty love story, které dokáže Colleen napsat a jak opravdicky popisuje pocity hrdinů. Jsou to pro mě reálné příběhy ze života a často velmi bolestivé, protože se mi do nich prostě nejde nevžít.

Kniha mě bavila od samého začátku a hrozně jsem Lily a Ryle fandila, když se dali dohromady. Věděla jsem, ale, že to nebude šťastný příběh a tak jsem jen čekala, kdy se to pokazí. V momentě, kdy se rozbil pekáč s jídlem jsem věděla, že je to tady. Po zbytek příběhu jsem jen doufala, že v sobě Lily najde dost síly, aby neopakovala matčiny chyby. Jsem ráda za to, jak to dopadlo, ikdyž mě mrzí, že neměli šťastnější příběh.

Kniha byla inspirována životním příběhem autorky a její maminky. Doporučila bych ji každému.

A teď jsem zvědavá, jestli druhý díl bude love story s Atlasem, protože tahle linka byla taky nádherná. A jak řekla Lily, škoda, že ji nenašel dřív a všechno mohlo být jinak. Ale takový je život.