mirektrubak komentáře u knih

„Náboženská touha po slávě, moci a sebepotvrzení je slepá vůči utrpení – jak vůči utrpení vlastnímu, tak vůči cizímu -, protože je zamilovaná do úspěchu. Její láska je erós vůči krásnému, která má samotného milujícího učinit krásným. Víra však v Kristově kříži a utrpení zakouší onu zcela jinou Boží lásku, která miluje to, co je zcela odlišné. Miluje hříšníky, lidi špatné, bláhové, slabé, aby je učinila spravedlivými, dobrými, moudrými a pevnými ... Neboť hříšníci jsou krásní proto, že jsou milováni; nejsou milováni proto, že jsou krásní.“

Christologické veledílo, bez nadsázky!
Naposledy jsem byl takhle nadšen, když jsem někdy před dvěma lety hltavě konzumoval Guardiniho Pána. Se kterým toho má Ukřižovaný Bůh myslím docela dost společného. A není to jen jazyk originálu, a není to jen velmi pozdní překlad do češtiny, a není to jen mnohosetstránkový rozsah díla. Podobnost obou teologů vidím hlavně v ochotě jít se svým myšlením až na doraz, domýšlet věci a vyvádět je z vyjetých kolejí obvyklých náboženských stanovisek. A přitom se obejít bez laciných provokací a snahy se samoúčelně stavět do role originálních myslitelů. U Moltmanna jsem to vnímal ještě výrazněji proto, že nepatří do tradice katolické teologie. Což je skvělé, protože to ukazuje, že poctivě promýšlená teologie nemá konfesní hranice a je prostě jen jedna!

„Vtělený Bůh je přítomný a zakusitelný pro lidství jednoho každého člověka v plné lidské tělesnosti. Nikdo se nemusí přetvařovat a jevit se jinak, než jaký je, aby vnímal společenství lidského Boha se sebou. Naopak může všechny přetvářky a všechno zdání odložit a může se v tomto lidském Bohu stát tím, kým ve skutečnosti je. Ukřižovaný Bůh je mu však nadto blízko v opuštěnosti každého člověka. Neexistuje žádná osamělost a žádná zavrženost, kterou by na sebe v Ježíšově kříži nevzal a kterou by nepřijal. Není třeba žádných pokusů o ospravedlnění, ani žádných sebezničujících sebeobžalob, aby se mu člověk přiblížil. Bohem opuštěný a zavržený člověk může sám sebe přijmout tam, kde poznává ukřižovaného Boha, který je s ním a již ho přijal.“

Číst si Ukřižovaného Boha v době bezprostředně předcházející Velikonocům bylo zajímavé. Nebyl to plán, prostě to tak vyšlo, ale vyšlo to zvláštně působivě, jsem za to rád – přispělo to k tomu, že jsem tyhle Velikonoce prožil hodně „velkopátečně“, s důrazem na Ježíšovu bolest, na Boží bolest na kříži. Někdy si myslím, že na to, my křesťané, docela zapomínáme. Těšíme se už od zimy na vigilii a na slavné zmrtvýchvstání, které nás občerství a obnoví v nás vitalitu vnitřní i obrácenou směrem k Bohu i bližním. To je jistě v pořádku a je to prostě super! Jen Kristus oslavený nesmí zcela zakrýt Krista opuštěného. Jen kolem jeho utrpení a ponížení jeho smrti nesmíme přejít příliš rychle a Ježíšův krvavý pot i pocit naprosté opuštěnosti nebrat jen jako pomíjivou epizodu na cestě ke slávě. Bylo by to k naší újmě, myslím. Myslím, že schopnost rozumět (asi spíš cítit než racionálně chápat) situace Kristovy bezmoci může pomoct nám v našich vlastních situacích bezmoci. Že lepší vědomí Krista vydaného na smrt Otcem může vést k plnějšímu vztahu s Kristem v momentech, kdy my sami jsme vystaveni nespravedlnostem.

„Bůh, jenž je pouze všemohoucí, je tedy nakonec sám o sobě nedokonalou bytostí, protože nedokáže zakoušet bezmoc a slabost. Sice lze toužit po všemohoucnosti a bezmocní lidé ji možná uctívají, ale všemohoucnost nikdy neprobouzí lásku, pouze strach. Jakou bytostí by tedy měl být pouze "všemohoucí Bůh"? Je to bytost bez zkušenosti, bytost bez údělu a bytost, kterou nikdo nemiluje. Člověk, který zakouší bezmoc, člověk, který trpí, protože miluje, člověk, který může zemřít, je proto bohatší bytostí než všemohoucí Bůh, který nedokáže trpět, milovat a je nesmrtelný.“

Těch témat je na stovkách stran tolik, že se všechny nedají ani zmínit. Moltmannovo dotýkání se různých oblastí života ve víře má ale společné to, že jeho úvahy nestárnou! Žil v jiném společenském kontextu s místy zcela rozdílnými důrazy. Bolesti a strachy jeho doby byly opravdu jiné: studená válka, vzpomínky na hrůzy druhé světové (Moltmann sám byl mladým vojákem wehrmachtu a později válečným zajatcem), studentská hnutí a radikální proměna středních vrstev společnosti s rozpadem rodinných struktur. Přestože je Moltamnnovo uvažování velmi konkrétní (reakce na konkrétní události, polemiky s konkrétními filosofy a teology), je stejnou měrou aktuální i nadčasové (možná s výjimkou poslední části knihy promítající teologii kříže do nutnosti společenské angažovanosti). A někdy i docela prorocké: v katolickém prostředí slavíme Františkovy encykliku Laudato si z roku 2015 jako průlom křesťanské aktivity do ekologického myšlení a zdravě varující hlas církve ... více než čtyřicet let po Moltamnnově apelu na totéž.
Ale o souboj o to, která církev nějaké téma zvedla jako první v teologii nejde. Určitě ne. Jde o společné hledání co nejpoctivějšího pohledu na Ježíše Krista, kterého všichni křesťané vnímáme jako jediného garanta láskou proměněného života a naší svobodné a spasené existence.

„Zvěst o nové spravedlnosti, kterou eschatologická víra přináší do světa, říká, že kati nakonec nebudou definitivně triumfovat na svými obětmi. Pak ale také říká, že ani oběti nebudou na konci triumfovat nad svými katy. Triumfovat bude ten, který zemřel nejprve za oběti a pak také za katy a tím zjevil novou spravedlnost, která prolamuje začarovaný kruh nenávisti a pomsty a ze ztracených obětí a katů tvoří nové lidstvo s novým lidstvím. Teprve tam, kde se spravedlnost projeví tvůrčím způsobem a zjedná právo bezprávným a nespravedlivým, teprve tam, kde stvořitelská láska promění to, co je ošklivé a hodné nenávisti, teprve tam, kde se zrodí nový člověk, který není utlačován a ani sám neutlačuje, lze mluvit o opravdové revoluci spravedlnosti a spravedlnosti Boží.“

4 08.04.2024

„Spokojenost se sebou sama, která se stane návykem, je teměř vždy známkou duchovní stagnace. Člověk spokojený sám se sebou necítí svou skutečnou vnitřní chudobu a naléhavou potřebu Boha. Jeho rozjímání je pohodlné, uklidňujicí a nikam nevede. Vnitní modlitba se rychle rozplývá v denním snění, rozptýlení či nezastíraném spánku. Z tohoto důvodu mohou být zkoušky a pokušení opravdovým požehnáním pro život modlitby. Jednoduše proto, že nás nutí modlit se. Právě když s si uvědomujeme, že potřebujeme Boha. učíme se poprvé, jak opravdu rozjímat.“

Na první pohled je knížka sestavena ze dvou krátkých nesouvisejících textů. A na druhý vlastně taky. První část je o duchovním vedení a druhá o rozjímání, tedy vnitřní modlitbě. Společné mají obě starost otce Mertona o poctivost a pravdivost duchovního života. Obě části mi přišly zajímavé: ke spisku jsem se dostal kvůli té první (o duchovním vedení), ale bližší mi byly „modlitební“ stránky, což je asi vcelku logicky vyplývající z faktu, že duchovní vedení reálně neprovozuji, zatímco rozjímavá modlitba je součástí mého kráčení po Božích cestách - varující hlas autora tak promlouval k mé živé a žité zkušenosti - někdy jako cukr a jindy jako bič. :-)

„Není dost možné donutit své srdce vzdát se nejsilnějších přirozených tužeb, dokud nějakým způsobem nepoznáme, že máme něco lepšího. Boží láska zůstává chladnou a abstraktní věcí, pokud si neuvědomíme její hluboce intimní a osobní charakter. Na zemi nikdy nemůžeme doufat, že dosáhneme nějakého jasného poznání toho, co to znamená být milován třemi božskými osobami jedné božské podstaty. Ale je velmi prosté ocenit lásku Boha, když ji vidíme konkrétně na lidské lásce Ježíše Krista k nám. Toto je ten nejlepší a nejrozumnější základ pro život víry, a především ten by měl být prvořadým tématem k rozjímání.“

2 08.04.2024

„Dívali se na sebe.
Pak anděl vstoupil do duše temné bytosti.
Propadl se do místa plného bolesti a trýzně. Černý kout, plný strachu a nepředstavitelných hrůz.
Anděl cítil, jak se do jeho nitra ponořil i onen tvor.
Do nitra plného modliteb a proseb lidí,
ale i jeho pochyb a nejistot nikdy nevyřčených,
ukrytých tak hluboko v jeho dřevěném srdci,
že o nich nevěděl možná ani on sám.
Anděl cítil, že je něco spojuje.
Místo ztělesněného zla tu spíše bylo
zraněné stvoření na útěku před posláním,
v nějž ztratilo víru.“

Zprostředkovat dojem z této knížky pomocí textového komentáře je možné jen ve velmi omezené míře. Knížka má totiž krásné ilustrace, pečlivě vyrobenou vazbu, byla milá na pohled i na dotyk. A dokonce se mi zdálo, že má i svojí vůni, ale to bylo možná tím, že jsem si ji prohlížel v pokojné atmosféře jarní zahrady. :-)
Samotný příběh je něžná a křehká poezie v nerýmovaných verších. Jednoduché, ale ne banální poselství zdaleka nejen o andělech a jejich tvůrcích, Spíš nějak obecně o nás a naši schopnosti se přetvářet a měnit, tvarovat se a nechat se tvarovat.
Vyloženě si to říká o pomalé čtení, o vnímavé pronikání čtenáře do textu a textu do čtenáře.

„Několik luceren ozařovalo ulici.
Anděl ležel na zádech a zíral do černého nebe.
Drobně pršelo. Na několika místech
se mu odloupla barva a na tváři se táhla prasklina.
Svatozář se ulomila. Musím se vrátit do kostela,
byla první myšlenka, která ho napadla.
Zatoužil vstát, ale věděl, že je ze dřeva.
Přesto se o to pokusil.“

10 08.04.2024

Až teď, nějakou dobu po dočtení, jsem si uvědomil, jak je název románu vlastně ironický. Nikdo není sám. Ono to zní hodně optimisticky a povzbudivě, ne? Naznačuje to sílu pospolitosti a oporu, kterou dostaneme od lidí kolem nás v okamžicích našich neútěch. Ale ne ve světě Petry Soukupové! Zde mi vlastně přišlo, že ten titulní výrok zní skoro jako prokletí, jako bolestivé upomenutí na to, že si svoje blízké neseme s sebou životem; mnohdy pro radost, jistě, ale často také jako kámen v botě, který nedokážeme vyklepat.
Nebylo to proto, že by se neměli vzájemně rádi, manželé mezi sebou, děti mezi sebou, rodiče děti a naopak. Jen se pod tlakem okolností jako obvykle (jako obvykle v Soukupové knihách a jako obvykle i v našich realitách) zapomínalo na to, že ten druhý má také právo na svůj autentický pohled na věc a že pohled druhého má stejnou váhu a stejný nárok na to, aby byl brán vážně. Chtít to nejlepší pro všechny jakoby všem navzdory! Proti jejich vůli, vždyť já přece vím, co je nutné udělat, aby byli všichni spokojení! Tak jak je možné, že to nefunguje? A jak je možné, že to nikdo neoceňuje? Přece to následné celé hroucení se všeho nemůže být moje vina, když se tolik snažím?!

Nenápadná scéna, které mi ale utkvěla v paměti jako nejvýraznější, protože mi připadala nejvíc ilustrující: večeře u ještě žijící babičky a její vítězoslavné oznámení vnučce-vegance, že ten vývar nabídnutý jako zeleninový je ve skutečně z masa. To je tak typické! Nejen v tom, že postavy mnohdy nedokážou respektovat postoj, kterému sami nerozumí. Ale v tom neustálém nutkání konfrontovat se, posílat svá vidění světa do bitev proti názorům těch druhých – i když dobře vědí, že to dopadne jako vždycky katastrofou a zůstane jen úhor a spálená země. I když dobře vědí, jak tím ublíží i sami sobě.

Každopádně: paní Soukupová je už v našem knižním provozu docela instituce, její specifický styl si našel své obdivovatele. Mezi které se rád hlásím, protože si opravdu myslím, že kombinace jejího autorského stylu a věrohodnosti, v myšlení postav i v jejich interakcích, je unikátní. A výjimečně podmanivá. (To neznamená, že se všemi hrdiny souhlasím, to znamená, že všem hrdinům nějak rozumím, že mi jejich jednání přijde nějak vnitřně integrální, nelogické, ale vysvětlitelné). Takže i tentokrát jsem knihu nezavřel zklamán, i tentokrát jsem četl rychle a dychtivě.
Jen to kouzlo objevování už je pryč, ale to je prostě dáno tím, že vím, co můžu čekat (mimochodem: slogan „Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi“ se mi jeví jako dost obludnost, nevím jestli to vymyslela autorka sama nebo nakladatelství...).
Takže pět hvězdiček znovu ano, jen ta pátá už tam narozdíl od předchozích příběhů visí na posledním hřebíčku. Možná bych příště uvítal i nějakou Soukupovou, jak ji zatím neznám – věřím, že bych ji měl i tak dál rád.

12 08.04.2024

„Lectio je sice bádání, ale o Tom, který je Pravda. Je to sice studium, ale jeho inspirátorem i předmětem je Bůh. Lectio je spíše mystika než technika. Je to víc hledání pravdy Osoby prostřednictvím styku s ní než nějaká intelektuální četba. Je třeba, abychom měli víc úmysl číst Boha nežli číst o Bohu, učit se samému Bohu nežli učit se věcem, které se ho týkají. Je tedy třeba vstoupit do mlčení Božího slova, mít hořící srdce, aby umělo přijmout výklad, jaký nám podá samo Slovo, tak jako emauzským učedníkům. Pro lectio je příznačné, že se udržuje ve světle Božím, a jejím cílem je dospět k důvěrnému styku s ním.“

Na nemnoho stran téhle brožurky se toho vejde překvapivě dost. Pojednání o jednotlivých fázích lectio divina je zde oproti klasickému textu kartuziána Guiga II. z 12. století (lectio -> meditatio -> oratio -> contemplatio) rozšířeno o možné další dvě fáze. Collatio, které obnáší rozmluvu a obohacení sdílením rozjímaného v rámci společenství (původně mnichů, dnes klidně laické modlitební skupinky). A operatio, které udržuje povědomost o tom, že kontemplace má být propojena s aktivním životem pro druhé – jak na to ostatně kladla důraz už Terezie z Ávily. Obojí mi přišlo zajímavé a užitečné.

Samotné části věnující se „svatému čtení“ (která zahrnuje teoretický rozklad i praktické rady) jsou předřazeny kapitoly o čtení Bible obecně, s důrazem jak na použití moderních metod pohledu na text (psychologické, existenciální nebo jazykové), tak na způsob možného výkladu smyslu textu (klasika: literní, analogický, morální a anagogický). Nechybí ani exkurz do historie výkladu Písma ukazující, jaké důrazy kladly na Starý i Nový zákon křesťanští myslitelé jednotlivých epoch.
Není to samoúčelné, myslím. Vrhnout se po hlavě do vnitřního čtení Bible přináší jednak riziko utopení se v textu (hledám ve fragmentu Písma Boha, ale neumím ho najít), jednak riziko jakési „duchovní samomluvy“ (hledám ve fragmentu Písma Boha, ale neumím najít než sebe).
Metodika je prostě důležitá. Ale není nejdůležitější. Tím nejdůležitějším faktorem je lidská ochota nechat se oslovovat (a třeba i rozhazovat a znepokojovat) Božím slovem v Písmu a přistupovat k němu s důvěrou a láskyplnou bázní. Protože Boha si můžu pustit ke svému nejniternějšímu středu, On mi neublíží!

„Jestliže Duch svatý není přítomen v srdci toho, kdo poslouchá, zbytečně mluví učitel. Nikdo ať se nedomnívá, že se něčemu naučí z úst učitele, protože se zbytečně namáhají ústa, chybí-li Učitel vnitřní.“
(Řehoř Veliký)

2 08.04.2024

„Copak nechápeš, že všecko, co je na tobě veliké, miluje Hans jenom proto, že to sám vidí malé? Ty jsi ta nejjasnější záře, ale Hans v tobě vidí jen hezkou plavovlásku. Jsi půvab sám a Hans miluje ztřeštěnou dívenku. Jsi dobrodružství celého života, ale pro Hanse jsi jen jednou vzrušující příhodou...Až pozná svůj omyl, dostane strach a ty ho ztratíš....“

Není to pohádkový příběh! Ani náhodou! Je to psychologické drama o míjení a nepotkávání se, které je demonstrováno na postavách z mytologického světa.
Přes lehkým perem napsané dialogy, které opravdu byly vtipné (vlastně si dokážu představit inscenaci Ondiny i jako crazy komedii ... i když ... asi si to spíš představovat nechci) jsem se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, když jsem sledoval postavy, jak se řítí do svých nevyhnutelných nešťastných konců. Za které si mohli sami, ano. Ale stejně mi jich bylo líto, protože byli oba vlastně obětmi svého prostředí, které ani jednomu z nich nedovolovalo normálně dospívat, růst, vyzrávat. A tak první emoční rozkolísání zaměnili za osudovou lásku – přestože jejich setkání osudové bylo, o lásce se mluvit v jejich případě prostě nedá (hra není o nešťastné lásce, je o nešťastné absenci lásky jako otevřenosti pro druhého – což je něco hodně jiného než obětování se druhému). Dá se mluvit jen o jakýchsi touhách a naivních projekcích a sebeprojekcích.
Stává se to nejen princům a rusalkám, stává se to s železnou pravidelností i lidem (jen si vzpomeňme na naše vlastní první zamilovanosti a naši vlastní neschopnost je vidět alespoň trochu reálně a vlastní neochotu nechat si zkušenějšími dobře poradit). Ale lidi se z toho obvykle nějak otřepou, nasbírají zkušenosti a napříště vše prožívají dospěleji. Jenže když to přijde na rusalku, žijící ve své lesní bublině... nelze než bezmocně sledovat její tragické sebezničení.

„Ach, Hansi... oba teď doplácíme na svůj omyl. Co tě mohlo na ní tak vábit? Čím tebe mohla okouzlit rusalka? Copak tvým živlem je dobrodružství? Ne, Hansi, já tě znám! Už když jsi jako potulný rytíř putoval černými lesy, byl jsi vždycky nejšťastnější, když jsi objevil nějakou opuštěnou chatu po dřevorubcích, když jsi zas ucítil pach plesnivé slámy a mohl ses ohřát u ještě teplého ohniště. Myslel sis, že pronásleduješ obry, že hledáš zlé čaroděje a zakleté zámky a zatím jsi vždycky pátral jen po lidské stopě...“

2 08.04.2024

„Jak mám nenávidět to, co od přirozenosti miluji? Jak mám být osvobozen od toho, k čemu jsem na věky připoután? Jak mám opustit to, co bude se mnou vzkříšeno? Jak mám uzdravit to, co má zkaženou přirozenost? Jaké důvody mám říci tomu, který má všechny důvody na své straně?“

Mám starověký východní asketismus nějak rád. Jasně, je to způsob vztahování se k Bohu, který je obtížné přesadit do současného společensko-kulturního kontextu. Taky se mi stalo, když jsem vykládal o čem čtu a že mě to baví, že to vyvolalo v mém okolí trochu ustarané výrazy a strach, abych se nějak nepokoušel kráčet v Klimakových stopách. No, ale to opravdu nehrozí. :-)
A ani by to myslím nebylo dobře. Při vší úctě k pánům mnichům, askeze dnes akcentuje, že vzdávání se něčeho je užitečné pro soustředění se na něco jiného, co je důležité pro vnitřní růst a autentické lidství. Už se nezdůrazňuje vítání utrpení, ale jeho přijetí. Ne proti tělu a vášním, ale k jejich kultivaci. Tím má askeze pomáhat růstu lásky v člověku a také v komunitě.
Na druhou stranu: láska v nás se potřebuje osvobodit, to předpokládá ovládnutí těla. Lenost, netečnost a strach z námahy brání v lásce vůči Bohu a bližnímu. Také je to potvrzení, že si vážíme duchovních hodnot více než tělesných (jen to opravdu musí být postoj ve prospěch duchovních hodnot). Askeze je tak jistým symbolem širšího vztahu člověka ke světu - a jistý odstup v uspokojování tělesných požadavků se jeví jako symbol vztahu, který si přejeme mít ke světu.

Ale zápisky Jana Klimaka nejsou teoretickým pojednáním o askezi jako odpoutanosti od vášní. Tedy, vlastně, objektivně ano, objektivně jsou pojednáním o askezi, s koncepcí a strukturou. Ale ne pro mě. Já to četl jako svědectví o oddané lásce k Bohu a touze být pro Boha tou nejlepší variantou sebe. V tom se mi zdá být Jan Klimak inspirací, bez ohledu na to, že použité prostředky a zastávané názory jsou někdy dost radikální. Takže, i když byl duch textu ode mne občas na hony vzdálen a někdy byl taky dost jednotvárný a opakující se, bylo to svým tahem na branku hodně zajímavé a povzbuzující.

„Vstaňte a stůjte zpříma, vy, koho hříchy srazily k zemi.“

3 22.03.2024

Okřídlený výrok Terezie z Ávily o modlitbě říká, že je to „vztah přátelství, častý a důvěrný rozhovor s tím, od kterého víme, že nás miluje“. Tento prvek setkání v modlitbě otec Anselm doplňuje o mnoho podnětných postřehů, které se zdají být jednoduché a jednoznačné, když už jsou vyřčeny, ale které je, myslím, důležité si opakovat, protože na ně v našem modlitebním životě máme tendence zapomínat.

Kromě velké Terezie navazuje Grün třeba na Martina Bubera a jeho přesvědčení, že sami sebou se stáváme pouze v kontaktu s druhým, že nemůže existovat žádná „já“ bez „ty“. Přesto je v modlitbě nezbytné začít u sebe, setkat se se sebou, najít se. Věděl to už Cyprián z Kartága: „Jak můžeš žádat od Boha, aby tě slyšel, když sám sebe neslyšíš?“ Je to podmínkou pro rozhovor s Bohem, který musí být především poctivý a otevřený. Přitom nesmíme k Bohu mluvit, jako když křičíme do světlíku (abychom se zbavili toho, co nás tíží, aniž by nás zajímalo „co si o tom Bůh myslí“), ani nesmíme Bohu předkládat seznam věcí k vyřešení – prosby jsou důležitou částí modliteb, ale ne nejdůležitější. Tím opravdu zásadním je odevzdání se do Boží vůle, svoboda od vášní, svoboda od sebe. To pak (když se zadaří) ústí do mlčení před Bohem a sjednocení s ním. Vrcholem může být kontemplace, ale ta je vždy dar, není to něco, co si člověk může vyčekat nebo vyklečet nebo jinak nárokovat – Boha si prostě nejde takhle ochočit, to by byla magie.

V okamžicích setkání k nám může Bůh mluvit, ne hned, ne jak my si přejeme, ale jak si Bůh přeje. Ne slovy (obvykle), častěji pocity a tím, jak nám myšlenky přináší vnitřní pokoj a radostný klid. (Což neznamená, že si v modlitbě často nepovídáme sami se sebou.) Lidským úkolem je naslouchat a poslouchat, nechat se přetvářet.

4 22.03.2024

Chytře a pečlivě sestavený a uspořádaný příběh, ve kterém bylo všechno, co v něm mělo být. Všechno bylo popsáno, jak mělo být popsáno. Střet jednotlivce s komunistickým zlem. Střet outsidera s předsudečnou krutostí vesnice. Kontrast naivity dětského světa s drsností podmínek, ve kterých je třeba rychle být dospělým. Kontrast niterných vztahů lásky, přátelství a důvěry vůči emoční pustině socialistického kolektivu.
Nic nerušilo, nic nepřečnívalo. Ale taky nic nezaujalo, nic nepřekvapilo. Všechno jako bych už někdy dříve četl, jako by všechno bylo pečlivě sestaveno a uspořádáno podle návodu k napsání chytrého příběhu.
Předpokládám, že takhle nějak bude psát knihy umělá inteligence, až se to líp naučí.

4 22.03.2024

No vida!
Překvapivě působivé a emočně vydatné setkání s dílem mistra Hrabala, to bych po předchozích zkušenostech ani nečekal. Nejspíš to bylo tím, že se tentokrát pan pábitel vzdal svojí obvyklé vyprávěcí opulentnosti (ne zcela, ale dokázal toho pokaždé nechat dřív, než mě začal štvát) a soustředil se na Milošovo zrání a na pouze několik vztahů a zápletek. Bylo to čtivé a nepateticky prostě poetické.

Novela určitě není realistická, je to spíš podobenství, zdálo se mi. Pro mě bylo klíčové téma bezmoci, vrženosti člověka do podmínek, které si nevybral a ve kterých je jen velmi relativně, zdánlivě svobodný. Vnější podobnost umučených zvířat a umučených lidí ukazuje bezbrannost člověk vůči velkým dějinám. Nemohoucnost mladého muže v intimní sféře ukazuje, jak málo jsme pány sami nad sebou, v roztomile legračním kontrastu s Hubičkou, který je stejně málo schopen své předurčení změnit. Jejich situace je tak odlišná, ale přitom tak podobná!

A závěr příběhu? V něm je mimořádně zdařile popsáno, že i tady je Miloš jaksi podřízen něčemu vyššímu, tentokrát hlasu lidství a smyslu pro povinnost. Bez velkých gest a dlouhých řečí dělá to, co je třeba udělat, co vlastně udělat musí. Co nemůže neudělat.

12 22.03.2024

Hned na začátku vypravování o donu Camnillovi se tento rve v kostele s Pepponem, starostou městečka a předsedou komunistů. Z kříže na něj promluví Kristus a poradí mu, jaký správný úder použít, don Camillo jako správný křesťan poslechne a Peppone je sražen ranou tak mocnou, až je zbaven vědomí. Později si Camillo s Kristem spokojeně notují, jak to dobře dopadlo...

No, a v tomto duchu se nesou i všechny další krátké historky: Peppone a Camillo si vzájemně dělají naschvály, nadávají si a vyhrožují násilím, ale nakonec se nějak usmíří, protože se respektují. Jejich respekt pramení z jejich vzájemné podobnosti (jsou to vlastně taková dvojčata), uctívají na sobě to, že jsou velcí a silní muži, že vždycky všechny překřičí a že nad ničím zbytečně nepřemýšlí. Patrné to bylo v situaci, kdy na Camillovo místo přijde jako záskok kněz drobné postavy. Z logiky, která panuje v Guareschiho světě nemůže být přijat – jak si můžeme vážit kněze, který by nepřežil jedinou mou facku, ptá se ho Peppone a zdá se, že tento argument nepřijde nikomu divný, ani autorovi knihy.

Trochu mi to celé připomínalo grotesky s Tomem a Jerrym (i když v podání obou pánů by to byl spíš Tom a Tom) a ještě víc atmosféru filmů Slunce, seno, něco. Přišlo mi to nevtipné, nevkusné, humpolácké. (Ale pořád to nebylo tak hrozné, jako když se autor pokoušel dojímat nebo předávat životní moudra.)
A taky jsem si uvědomil, že mi vadí tento způsob popisování Krista. Což mě zarazilo, protože obvykle různé alternativní pohledy dobře snáším: Poslední pokušení jsem si opakovaně užil, Satanskou bibli přečetl se zvědavým zájmem. Ale tohle pseudolidové a patetické zneužití Božího syna, které z něj dělá nějakého dobráckého strejce a parťáka Camillových zlomyslností?

Přemýšlím, jestli jsem vůbec za dobu svého pobytu na tomto webu četl knížku, která by mi byla tak moc protivná.

3 22.03.2024

„Revolta rozhodně není totožná s požadavkem totální svobody. Právě naopak, revolta je její obžalobou. Odmítá právě ničím neomezené právo výše postaveného porušit zapovězenou hranici. Revoltující nejen nepožaduje všeobecnou nezávislost, nýbrž usiluje o uznání toho, že svoboda má své meze všude, kde se nachází nějaká lidská bytost, přičemž tuto mez netvoří nic jiného než právo oné bytosti na revoltu. Právě odtud čerpá revolta svou neoblomnost. Čím více je si revolta vědoma, že požaduje spravedlivou mez, tím je nesmlouvavější. Revoltující nepochybně požaduje jistou svobodu pro sebe sama, ale jestliže je důsledný, v žádném případě ne právo zničit bytí a svobodu druhého. Nikoho neponižuje. Svobodu, kterou žádá, žádá pro všechny: všem zapovídá tu, kterou odmítá.“

Prokousávat se stovkami stran zabývajícími se (ne)vyhnutelnosti násilí při boji o změnu společenského paradigmatu, no, to nezní jako velké literární osvěžení. Jenže ono bylo! Neříkám, že mě bavilo vše na sto procent, neříkám, že jsem všechno pobral. Ale! Ale byla to pro mě velká intelektuální radost, smět se nechat panem Camusem provádět „historií evropské pýchy“, tedy obdobím posledních 250 let, ve kterých člověk ve jménu rovnosti a spravedlnosti revoltoval proti utlačující moci.
Člověk si v tom boji vede odvážně a rozhodně: odvrhne jak nadvládnu absolutismu světského i církevního, tak nadvládu buržoazie a kapitálu. Jenže tím problémy neskončí, ony tím ty problémy vlastně začínají. A to s klíčovou otázkou: je možné najít základní normu chování nezávisle na absolutních hodnotách posvátného?

Monsieur Camus začne s revoltou metafyzickou a popisuje postupnou emancipaci člověka. Od odepření poslušnosti Bohu přes snahu se Bohem stát až po odmítavý ateismus. Nebo trochu jinudy: od „i kdybys existoval“ přes „nezasloužíš si existovat“ až k „neexistuješ“. Uvádí na stránky obvyklé podezřelé: markýz Sade, Ludwig Feuerbach, Nietzsche... Pro některé výtečníky má překvapivé pochopení (Saint-Just, Marx) a některé hrdiny zase shazuje z piedestalu (prokletý básník Rimbaud, Marat).
Ale vrchol jeho bystrých pozorování je analýza Ivana Karamazova jako představitele vzpoury proti Bohu. Ta se zdá tak oprávněná a ušlechtilá! Ivan cítí solidaritu s trpícími (ona známá nepřípustnost dětských slz) a i pokud by mohl být spasen, nemohl by to od Boha přijmout. Když ne všichni, tak ani já ne. Je v tom to pro revoltující typické „Všechno nebo nic“. Zní to dobře, akorát že víme, jak to skončí: Ivan zabije otce a s ním symbolicky Otce (no dobře, nezabije, pouze dopustí jeho vraždu, to se mi vždy zdálo být skoro totéž) a pak přijde (může nepřijít?) duchovní pustina a šílenství...

V druhé části knihy se popisuje, jak je v praxi problematické vystavět lidskou obec na troskách obce boží. Není to radostné čtení. Zdá se jako jistá nevyhnutelnost, že nové uspořádání velmi rychle zapadne do vyjetých kolejí zažitých zvyků. A tak se bývalí otroci rychle stávají podobnými dřívějších pánů. Vždyť vlastně všechny revoluce skončily posílením státní moci! Také zůstává podobný slovník i rituály (v zásadě náboženské) a odmítnutá výslovná transcendence je nahrazena implicitní – místo Boha je to führer, místo papežské kurie Nejvyšší sovět. Obyčejný člověk běhá na stranický výbor tam, kde se dříve plazil před oltářem. A tak dále. „Náboženství bez transcendence se ve skutečnosti jmenuje politika.“ Každý revolucionář skončí jako utlačovatel, nebo jako zrádce a odpadlík, když nedrží krok s logikou násilností.
Já jsem se tady docela ztrácel, zvláště při značně zevrubném popisu nástupu revoluce v Rusku. Ale nevadilo mi to. Stejně jako u esejů George Orwella nebo Tony Judta jsem si čtení užil i tam, kde jsem se neorientoval v reáliích. Ostatně: mým dvěma veleoblíbeným esejistům se Camus vyrovnal hloubkou myšlení, zápalem i blyštivostí slovních obratů. Plný počet hvězd by nedostal jen za celkovou srozumitelnost.

Když to s revoltujícím člověkem dopadá takhle bědně, doporučuje Camus zanechat pokusů a smířit se se světem jaký je? Ne, nedoporučuje. A i kdyby doporučoval, revoltující člověk by si nedal říct. Nespravedlnost světa ho nutí reagovat, navíc ví, že návrat do „zlatých dob“ minulosti znamená bídu lidí umlčovat, ne zmírňovat. Rozpor revoltujícího je ale v tom, že odmítá stávající svět, i když ví, že se změnou svět nejspíš vrhne do další totality. Nemůže jinak.

„Kdyby však byl člověk schopen sám vnést do světa jednotu, kdyby v něm dokázal pouhým příkazem nastolit upřímnost, nevinnost a spravedlnost, byl by sám Bůh. A také, kdyby to dokázal, nebyly by nadále pro revoltu žádné důvody. Jestliže revolta je, pak proto, že lež, nespravedlnost a násilí jsou součástí údělu revoltujícího. Nemůže tedy rozhodně trvat na tom, že nebude v žádném případě zabíjet a lhát, aniž se tím vzdá své revolty a přijme jednou provždy vraždu a zlo. Nemůže však ani přijmout to, že bude vraždit a lhát, neboť opačný pohyb, který by ospravedlnil vraždu a násilí, by zároveň zničil důvody jeho vzpoury. Revoltující tedy nemůže najít klid. Zná dobro, a koná proti své vůli zlo.“

5 11.03.2024

„S hlubokou pokorou, ale také s maximální jasnozřivostí musíme říci: Navzdory všem nedostatečnostem, které se v průběhu dějin v katolické církvi projevily, v katolické církvi je plnost prostředků udělování milosti, a proto se katolická církev právem hlásí k tomu, že v ní se uskutečňuje církev Ježíše Krista. V dějinné souvislosti katolická církev zůstává církví, kterou založil Ježíš Kristus, protože je v ní petrovská služba, apoštolská posloupnost, protože se v ní slaví eucharistie, tedy to tajemství, které Ježíš při poslední večeři svěřil svým učedníkům. „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev“ (Mt 16,18). Dokonce i tehdy, když Petr v průběhu dějin projevil svou lidskou slabost, a jednalo se dokonce o slabosti mravní (měli jsme v dějinách papeže, kteří byli vším jiným, ale ne světci), uvedené Ježíšovo slovo zůstává v platnosti. Církev Ježíše Krista je tam, kde je Petr.“

Mezi teology je oblíbený bonmot, který říká, že „schopnost evangelizovat se umenšuje se vzrůstajícím teologickým vzděláním“. Pro katecheze kardinála Schönborna to rozhodně neplatí, jeho devítka promluv zabývající se promýšlením východisek katolického křesťanství je stejnou mírou erudovaná jako poutavá a srozumitelná.
Hodně jsem ocenil odvahu pana kardinála k výběru témat, která nejsou snadná k vysvětlení. Nebo jsou dokonce zcela nevysvětlitelná: třeba problém všemocného a zároveň dobrého Boha v kontrastu s nepřehlédnutelnou existencí zla ve světě.
A sympatická mi byla také snaha autora o obhájení pozic církve ve věcech víry i tam, kde je zřejmé, že zastávaný postoj nesklidí pochvalu liberální společnosti. Otec Schönborn svoji (naši) pravdu čtenáři nevnucuje, ale odmítá se tvářit, že každý názor je pravda a že každý názor má stejnou hodnotu a zaslouží stejný respekt. Občas se mi zdálo, že to činí trochu příliš konfrontačním apologetickým tónem (takže se mi kardinál známý jako liberál jevil jako trochu příliš konzervativní :-), ale to bude nejspíš jen mojí přepjatou citlivostí na tenhle způsob prezentace.

Osobně mě nejvíc oslovily právě kapitoly o zdánlivě bezmocném Bohu a problematičnosti Boží prozřetelnosti. A taky katecheze o zázracích a znameních a jejich vlivu na víru člověka v době jejich uskutečnění i dnes. A také jejich vztah k přírodním zákonům a jejich „obhajitelnosti“ před zraky racionálně přemýšlející sekulární veřejnosti.
Pomyslnými třešněmi na devítipatrovém dortu ale byla všechna zdůraznění významu Ježíše Krista pro spásu člověka a vůbec smysluplnosti života. Bylo vidět, jak na tomto christocentrickém pohledu panu kardinálovi záleží!

„Máme tak málo zkušeností sami se sebou, známe tak málo temné kouty našeho nitra, že si klidně spíme v pěkných iluzích a ukolébáváme se tím, co nám dovolují vidět růžové brýle, které si odmítáme sundat? Opravdu jsme nikdy nepomysleli na to, co znamená, že bez Boha a Ježíše Krista jsme vydáni sami sobě na pospas?“

2 09.03.2024

„Bůh nás miluje takové, jací jsme. Miluje nás ale až příliš na to, aby nás nechal být takové jací jsme.“
(sv. Terezie z Ávily)

Mám na edici YOUCAT dobré vzpomínky. Když jsem začínal vážně s katolickým křesťanstvím, tak mi jejich katechismus pro mladé dost pomohl, stejně jako knížečky připravující k biřmování a zpovědi (věkem jsem tehdy rozhodně už nebyl mládežník, ale dospělost víry nejspíš ještě odpovídala, navíc před Pánem jsme všichni věčně mladí, tak co). Když jsem teď četl verzi pro děti, tak se mi moje první katolické krůčky ve vzpomínkách úplně vrátily. :-)
Ale nemyslím si, že by moje kladné hodnocení bylo zapříčiněno pouze nostalgií. Zdá se mi, že tvůrci i zde odvedli dobrou práci v mnoha ohledech. Texty se zdají být tak akorát dlouhé, a tak akorát složité. Není to rozhodně jen pro mrňata. Jasně, pár teologických nepřesností jsem našel, třeba zařazení manželství mezi neopakovatelné svátosti nebo označení jáhna jako někoho, kdo usnadňuje práci kněze. Ale to jsou prkotiny, které jsem navíc nacházel proto, že jsem je aktivně hledal (pro zábavu a jako trénink své teologické průpravy, ne z nějakého hnidopišství :-).
No a pak ty obrázky! Obrázky jsou nejen vtipné a mile rošťácky rozverné, ale dost často se v nich povede vystihnout něco, co by se slovy popisovalo méně výstižně. Zvlášť v sekci o svátostech byl výtvarný doprovod vyloženě zdařilý!

„Tajemství štěstí spočívá v umění objevovat vlastní radost v radosti toho druhého“
(Georges Bernanos)

5 08.03.2024

„Kdo miluje, není už sám. Vždycky je s ním ten, koho má rád. Kdo miluje, nechce už být středem svého života. Nechává toho druhého stát se středem jeho života a pociťuje to jako zisk a štěstí. Otvírá se a opouští sám sebe. Stává se jako otevřenou dlaní, která chce přijímat. Kdo miluje, neváhá se stát nízkým, tím, kdo něco od druhého potřebuje.“

Tahle knížka je opravdu poklad! Na malém prostoru je tady tolik motivů a různorodých postojů a emocí! Líbilo se mi, fakt líbilo, jak byla plná střetů a protikladů. Hlavně v samotném Františkovi, samozřejmě: nejvíc chtíč a proti němu touha po hluboce prožívaném vztahu, po tom, aby to mezi ním a Cecílií bylo správně. Ale také jeho ochota podřídit se církevní autoritě a radám staršího bílého muže vs. jeho netrpělivost a malá víra. Jeho příběh měl sice africká specifika, ale bylo v tom cosi velmi obecného, cosi co zřejmě bude důvěrně známe mladým mužům po celém světě ve všech dobách (a říkám si, jestli jenom mladým? A jestli jenom mužům?).

Jako církevně žijícího křesťana mě k pozornosti nutila i ta církevně-disciplinární linie. Moje obavy, že pan farář bude v knize napsané hluboko v dvacátém století prkenný a školometský, vzaly rychle za své. No, jako občas tam bylo něco zastaralého (třeba v názoru, že při výběru partnera nejprve musíme dívat, jestli je také křesťan), ale jinak to byla až překvapivě živá a srozumitelná obhajoba předmanželské zdrženlivosti a výlučnosti manželského svazku. Žádné mlácení Biblí po hlavě, žádné zákazy z pozice neomylné autority. Ale moudrost a laskavost, vlídné vysvětlování. A navíc něco ještě cennějšího: ochota dotknout se osudu druhého, nést s ním - alespoň duchovně - jeho kříž. Ale na druhé straně zase žádná upejpavost v kritice, žádné schvalování čehokoli. To celé dohromady bylo opravdu inspirující.
Primárně jsem četl něžný a smutný příběh o lásce, o vzájemném hledání dvou citlivých lidí. Ale byl to také příběh o Evropanech v Africe, o předsudcích plynoucích z neznalosti. A také o tom, že láska je víc než zákon.

„Milý bratře Ámosi, to vše klade nám farářům jednu vážnou otázku: Neskrývá se za církevními tresty trochu malé víry? Není v nás trochu nedůvěry, zda Bůh opravdu dovede uchovat svou církev čistou? Nedomníváme se, že i my tady musíme pro to taky něco udělat? Jsme my opravdu odpovědní za to, uchovat církev čistou? Anebo je spíše naším úkolem hlásat výhradně Kristovo poselství, evangelium, tuto bezvýhradnou nabídku milosti ze strany Boží? Když my v tom budeme Boha poslušni, on už svou práci vykoná.“

Moudrá a krásná kniha. Jsem moc rád, že ji vlastním.

7 08.03.2024

Vysoce efektivní drobná knížečka, která poskytuje základní informace o jedné z mladších teologických disciplín. Suchá a strohá. Žádné dlouhé uvádění do témat, žádné široké rozpitvávání, žádné bystrozraké bonmoty. Žádná zbožná omáčka. Čistě užitná práce, ale velmi potřebná. Zasazuje totiž spiritualitu (tedy něco, o čem všichni máme nějakou představu, že to nějak máme a známe) do rámce vědeckého teologického přemýšlení. Což je vzájemné propojení, které je nutné: bez rozumové reflexe křesťanské duchovní zkušenosti (a jistě to platí o duchovní zkušenosti obecně) by tato hrozila sklouznout do těkavé citovosti, individuální, nesdělitelné a nepřenosné. A platí to i naopak. Bez vnitřního prožívání a zkušenosti se vztahem mezi nekonečným Bohem a pomíjivým lidstvím by teologie byla bez ducha: to platí o dogmatice, liturgice i etice, které všechny spiritualita nejen oživuje a doplňuje, ale snad i vůbec ospravedlňuje jejich smysl. „Neexistuje totiž autentická morálka bez hluboké spirituality ani autentická spiritualita bez důsledné morálky.“

Knížka začíná stručným přehledem dějin spirituality (přesnější by bylo říct: vědomé reflexe spirituality) a pokračuje komentovanou definicí oboru. Pak se věnuje (opět stručně, na tak malém počtu stran prostě musí být stručné všechno) metodám a cílům, a také interdisciplinaritě – v propojení na jiné teologické obory i na obecné společenské vědy, jako je psychologie nebo antropologie. Potěšil mě i samotný závěr, kde je navrhnuto, jak správně číst Slovník spirituality – s tím momentálně ulehám a vstávám, takže s ním teď budu uléhat a vstávat efektivněji. Paráda.

2 08.03.2024

Je moc hezké, kolik lidí v mém okolí už zná moji vášeň pro svatou Terezku a vše s ní spojené, a proto mi nosí různé terezkovské artefakty, když na ně někde narazí. Pohlednice, záložky, svaté obrázky, články z časopisů... Pokaždé mě to potěší a dojme. :-) Touto cestou (z vyklízené pozůstalosti po něčí babičce) se ke mně dostala i tahle knížka a bylo pro mě zvlášť rozněžňující, že jsem ji přijal z rukou své vzácné řeholní kamarádky, sestry Alžběty (která sama sice není karmelitka, je „jenom“ františkánka, ale je tak super, že to skoro nevadí ;-))

Terezčiny dopisy mám už z dřívějška všechny přečtené, přesto tenhle prvorepublikový výběr byl nějakým zvláštním způsobem novým zážitkem. Asi to bylo v té sto let staré češtině (překládal dominikán Silvestr Braito, další milá okolnost). Na obecné rovině toho nejsem příznivcem, protože jsem přesvědčen, že hlasy svatých mají zaznívat k současnému člověku současným jazykem. Ale tady to prostě bylo nějak milé a zároveň působivé. Promlouvající, zasahující...

„Lilie údolí vyžadují jen jediné kapky rosy, jež kane jen v noci, a tak zůstane ukryta lidským zrakům, Leč až počnou klesati stíny, až se Květ polní stane Sluncem spravedlnosti, vystoupí drobná jeho družka vyhnanství až k němu jako obláček lásky, zastaví se na některém jeho paprsku a bude věčně bleskotati před celým nebeským dvorem jako vzácná perla, jako ostré zrcadlo božského Slunce.“

3 08.03.2024

Příjemné překvapení!
Bral jsem biblický komiks do rukou, protože jsem chtěl zjistit, jestli by nemohl posloužit jako pomůcka pro katechezi dětí staršího školního věku. (Odpověď zní, že mohl. Jen by se k tomu mnohem víc hodil v PDF podobě.) A jak jsem to tak prozkoumával, tak jsem najednou zjistil, že jsem se sám zaujatě začetl. To mě překvapilo i proto, že třeba filmovým zpracováním biblických příběhů obvykle na chuť přijít nedokážu – starozákonní se mi zdají hrozné a novozákonní ještě hroznější :-).
Vzhledem k žánru a k zaměření na dětského čtenáře je pochopitelné, že některá náročnější nebo problematická místa jsou potlačena nebo zjednodušena. Je také větší důraz na akci a příběhovost, takže Pavlovy listy jsou zmíněny letmo, dvanáct malých proroků je uvedeno jen s drobnou základní charakteristikou každého a třeba na Izajáše autorce stačila jedna dvojstrana (chápu, že se jeho svěží a přitom intenzivní poezie těžko zachycuje do okének a bublin, ale stejně mi ho bylo líto :-). Ale jinak to bylo zajímavé i upoutávající, ten nutný kompromis mezi naukovostí a působivostí se povedlo zvládnout moc zdařile. Dobrý nápad je i uvádění biblických odkazů přímo u příběhů, takže je možné si porovnat prohlédnuté s napsaným. A fajn mi přišly i zařazované vysvětlující dvojstrany, které buď to základní opakují, přidávají potřebný kontext nebo osvěžující zajímavosti.
Takže spokojenost! Jistěže stále platí, že biblické příběhy jsou nejlépe popsány v Bibli, ale tahle verze není ani infantilní, ani přeslazená, ani přetížená lacinou zbožností - takže může být dobrým vstupem do témat Písma i pro zvědavé dospívající děti, klidně i v nevěřících rodinách.

5 28.02.2024

„Když si toho někteří lidé vytrpí příliš, když dostoupí hranice svých možností, sesypou se a vzdají. Existuje ale i jiný druh lidí, a není jich mnoho, kteří jsou z nějakého důvodu neporazitelní. Potkáte je ve válce, ale i v míru. Mají neporazitelného ducha a nic, ani mučení ani hrozba smrti, je nedonutí se vzdát...

Četl jsem na doporučení přítele a byl jsem velmi příjemně překvapen. Bylo to moje vůbec první seznámení s Dahlovou tvorbou pro dospělé a já koukal, jak dobře píše i v tomto žánru, jak vtahující a chytlavé to je. Přestože styl byl ve velké většině případů na pohled strohý a věcný, nebyl pro mě problém vcítit se do života postav a prožívat i promýšlet jejich situace s nimi. A bylo co prožívat i co promýšlet: situace reálné i na hranici reality (nebo bych měl raději napsat: na hranici mého chápání reality? :-). Obojí mě bavilo.

Ze sedmičky povídek ke mně ale jedna promlouvala mimořádně výrazně a doslova mě chytla za srdce. Labuť. Příběh vyvolával pocity beznaděje plynoucí ze setkání s nesporným faktem, tedy že lidé křehcí a empatičtí jsou vystaveni brutalitě svého drsného okolí a že nemají žádné prostředky k obraně. Chlapec Peter dvojici svých trýznitelů jasně převyšoval, nejen morálně, ale i chytrostí, odvahou a vlastně i chladnokrevností (dlouho zvládal všechno tak statečně!) Jediné, v čem jim nemohl konkurovat byla fyzická síla a bezohlednost. A jen tím je odsouzen k týrání a ponižování? To je přece tak nespravedlivé, když někdo trpí za to, že z prostřednosti svého okolí vystupuje svojí mírumilovností a něhou! Proč mají být lidé za tohle trestáni, v mnoha různých variantách pořád dokola?!
Snad jako kompenzaci za pocity rozrušení, které mi sledování Peterova šikanování přinášelo, jsem nakonec dostal pořádnou porci naděje, když se v závěru povídky objevil motiv nadpřirozeného zásahu! Nedokázal jsem tu situaci nečíst nábožensky. To je možná i proti autorskému záměru, já vím, ale já si prostě nedokážu pomoct a nedokážu nevnímat Petera jako představitele toho, čemu se říká Christ figure. Je to přehnané? Ale vždyť Peter musí dojít až na samou hranici svého ponížení, do pozice, ze které už nemá kam uhnout (fyzicky i symbolicky) a právě v ten moment je jeho situace proměněna a on je obdarován něčím tak nečekaně úžasným. Jako by se nám tím chtělo říct, že si musíme sáhnout až na dno a zažít pocity beznaděje a neztratit při tom svoji nevinnost, aby se pak naše žití mohlo proměnit v něco duchovně pozdviženého.

„... Malý Peter Watson patřil mezi ně. Jak se snažil něčeho zachytit, aby nespadl dolů, najednou si uvědomil, že vyhraje. Vzhlédl a viděl, jak na jezero svítí slunce s takovou krásou a jasem, že od hladiny nemohl odtrhnout oči. Světlo ho vábilo, kynulo mu a on se k němu spustil a roztáhl křídla.“

5 24.02.2024

„Je-li moje láska k Bohu silná, jestliže ho miluji horoucně a bláznivě, mohu pak milovat ještě jiné věci než jeho? Nebylo by nejlepší zůstávat v něm? 'Můj Bože, chci milovat jedině tebe, nikoho jiného!' Zdánlivě je v tom něco velice ušlechtilého, ale ve skutečnosti je to pobloudilé. Pokud miluji Boha, musím ho milovat takového, jaký je, ne takového, jakého si ho přeji mít. A protože on miluje všechno své stvoření, není možné, abych jej miloval a přitom nemiloval to, co miluje on.“

Čtu otce Journeta rád pro jeho schopnost podávat složitá témata jazykem, který je nejen srozumitelný, ale i v dobrém smyslu slova podmanivý. Chci říct, že ho čtu nejen proto, abych se něco dozvěděl, ale také proto, abych se potěšil a povzbudil.
Promluvy o lásce by se zdály být úplně ideálním materiálem pro tento typ „dvojí“ četby, protože láska je přece téma jak bytostně poetické a duchovní, tak teologické. No, bylo tomu tak i nebylo. Vzhledem k tomu, že výchozími body těchto promluv byly otázky a odpovědi Tomáše Akvinského, bylo zde těžiště tentokrát trochu víc posunuto směrem k systematické teologii. Ale snesitelně. :-) (Přesto je to trochu legrační paradox, byť možná jen zdánlivě: v nedávno čtené knize stejného autora věnující se posledním věcem člověka bylo víc rozněcujících pasáží než v této :-)
Vnímat texty Tomáše Akvinského pro mě není snadné, proto jsem uvítal vysvětlující a shrnující podání otce Journeta a byl za ně vděčný. Mohu to porovnat: někdy před dvěma lety jsem měl na stole knihu, ve které o lásce mluvil sv. Tomáš svými vlastními slovy z Teologické sumy a tohle je pro mě zkrátka schůdnější cesta k pochopení Tomášova vysoce strukturovaného myšlení. Navíc s rozšířením o myšlenky jiných, o vlastní úvahy, o přesah do životů křesťanů dnes.

Líbilo se mi, že kniha kladla důraz nejen na lásku jako dar druhým a žití pro druhé (v křesťanské knize o lásce by cokoli jiného bylo překvapením), ale nezbytnost propojení lásky k Bohu, k lidem, k sobě i ke všemu stvořenému do jednoho. Když se naruší jeden z těchto aspektů, je narušeno vše!
Jsme prostě propojeni. Stejně jako nebudeme spaseni sami, nemůžeme ani milovat sami. Není to náš soukromý projekt, ani to není uzavřená věc mezi mnou a Stvořitelem. Komunitní rozměr lásky je velmi důležitý, byť to vzhledem k tomu, jak je láska kulturně-společensky vnímána (jako vztah dvou a právě dvou) může znít na první pohled divně. Ale i Kateřina Sienská nám připomíná, že „Chceš-li růst v lásce, jedinou správnou cestou je modlit se, aby v lásce rostli tvoji bližní“.
Základem lásky křesťana je samozřejmě vztah k Bohu. Přerušení vztahu k Bohu znamená redukci lidské schopnosti být dobrem a darem druhým – pak už nešíříme dobro a světlo, ale jen nějakou vlastní, nutně deformovanou, představu o dobru a světlu. Není to žádná novinka (neměla by být :-), ale je dobré si to připomínat.

„Církev má srdce, a to srdce je láska. Bez lásky by se misionáři nevydali na cesty, kazatelé by nepromluvili a nic v církvi by se neuskutečnilo bez jejího hnutí."
(sv. Terezie z Lisieux)

4 24.02.2024